Kapitoly
z fonetiky a fonologie českého jazyka

Marek Lollok

Třídění hlásek
-  1. samohlásky; 2. souhlásky
-  vzájemně liší z mnoha hledisek
Z objektivního hlediska rozeznáváme dva základní okruhy dělení:
a)artikulační (podle nastavení mluvidel a jejich pohybů)
b)akustické (podle zvukové stavby hlásek)

Základní typy artikulace
1)artikulace vokalická – vokály se tvoří při otevřené štěrbině (glottidě) – APERTURA
2)artikulace konsonantická – konsonanty (šumové hlásky) se tvoří vytvořením překážky výdechovému
proudu – STRIKTURA

Akustický signál řeči
-samohlásky → základem je tón (periodické zvuky)
-souhlásky → základem je šum (neperiodické zvuky); Vznikají buď průchodem výdechového vzduchu
úžinou nebo náhlým uvolněním závěru.
-
+ hlásky pomezní:
-sonory l, r ,m, n, ň (se souhláskami mají společný způsob tvoření, a tím i jistou míru šumu, se
samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí)
-hláska klouzavá j a ṷ
-
-

Samohlásky
-čeština má 10 samohlásek (vokalických fonémů)
-těmto fonémům odpovídá 14 grafémů (+ y, ý, ů, ě)
-(+ 3 diftongy)
Opozice kvantity
-5 korelačních dvojic (dlouhý člen páru by měl vykazovat zhruba dvojnásobné trvání oproti členu
krátkému)
-kvantita je v češtině významotvorná: dráha x drahá; mysli x myslí; jejich x jejích
-ojediněle dublety (ovšem stylisticky nerovnocenné): pero – péro; dveře – dvéře
-

Artikulace samohlásek
- artikulační podstatou samohlásek je nastavení určitého tvaru zvukovodu na hrtanem pomocí jazyka a
rtů
Vokalický trojúhelník
-schematický systém vokalických fonémů, který naznačuje rozdíly založené na pohybu jazyka při
tvoření jednotlivých samohlásek
-posun horizontální: přední-střední-zadní
-posun vertikální: vysoké-středové-nízké
-zaokrouhlení rtů (labializace) – v případě zadních samohlásek o, ó, u, ú
-
-




Tvar rtů u českých vokálů (dle Hála, 1960)
Tvar úst při českých vokálech


›Popis českých samohlásek
›
›Nízké střední samohlásky [a, á]
›
-jsou nejblíže neutrálnímu artikulačnímu postavení
-čelistní úhel je při jejich tvoření největší, samohlásky [a, á] jsou nejotevřenější
-jazyk zůstává ve střední (neutrální) poloze – spočívá celou hmotou ve spodině dutiny ústní
-plocha retní štěrbiny je největší, rty se na artikulaci aktivně nepodílejí
-dlouhá samohláska bývá nižší a zadnější

›Přední středové samohlásky [e, é]
›
-proti artikulačnímu postavení [a] jsou charakterizovány posunutím jazyka mírně vpřed, hrot jazyka
se zvedá ke kořenům horních řezáků
-dlouhé [é] bývá poněkud přednější a zavřenější než [e] krátké.
›
›Pozn.: střední středová samohláska (neutrální samohláska)

›Přední vysoké samohlásky [i, í]
-při jejich artikulaci se hmota jazyka posouvá vpřed a vzhůru k tvrdému patru a hrot jazyka se
dotýká ostří dolních řezáků
-posunutí jazyka vpřed má za následek značné zvětšení dutiny hrdelní, která se tím prodlužuje a
zasahuje až k přední části měkkého patra
-čelistní úhel je při jejich tvoření nejmenší; rty jsou nejvíce sblíženy
-samohlásky [i, í] jsou ze všech českých samohlásek nejzavřenější
-při dlouhém [í] největší artikulační posun jazyka vpřed a vzhůru

›Zadní středové samohlásky [o, ó]
›
-při jejich tvoření se jazyk posunuje v horizontálním směru dozadu, mírně se zvedá směrem k měkkému
patru a hrot jazyka se nachází volně v dutině ústní
-zvýšením polohy jazyka je dutina ústní zúžena a dutina hrdelní se prodlužuje
-rty jsou aktivní, mírně zaokrouhleny (labializovány)
-dlouhé [ó] bývá o něco zadnější a zavřenější, případně zaokrouhlenější

›Zadní vysoké samohlásky [u, ú]
›
-při tvoření dvojice samohlásek vysokých zadních je jazyk posunut nejvíce dozadu a vzhůru
-rty, artikulačně aktivní, jsou silně zaokrouhleny (labializovány) a vytvářejí štěrbinu s nejmenší
plochou; rty jsou též mírně protaženy dopředu
-tvar rtů při tvoření [u, ú] výrazně ovlivňuje akustický výsledek samohlásek
-dlouhá samohláska bývá artikulována poněkud více vzadu a je o něco zavřenější

›Dvojhlásky (diftongy)
›
-spojení dvou samohlásek v jedné slabice
-české ou + v citoslovcích a přejatých slovech au a v přejatých slovech eu
-v dvojhlásce se spojuje samohláskový prvek, který vytváří jádro dvojhlásky (vrchol diftongu)
s prvkem označovaným jako polosamohláska
-skutečnou vokaličnost zachovává první část, zatímco koncový u-ový prvek je oslabený (a proto nemá
schopnost tvořit slabiku); v češtině se vyskytují pouze dvojhlásky klesavé
-




Klasifikace samohlásek
1.podle tvoření samohlásek ve vztahu k poloze jazyka: a) horizontální hledisko
(PŘEDNÍ-STŘEDNÍ-ZADNÍ);
b) vertikální hledisko (VYSOKÉ-STŘEDOVÉ-NÍZKÉ)
2.podle účasti rtů (ZAOKROUHLENÁ- NEZAOKROUHLENÁ)
3.podle délky (KRÁTKÁ – DLOUHÁ)
-