KRITIKA PRAMENŮ Jiří MIHOLA Předmět pozorování v podání historika interpretátor = historik deformovaně podaná relace R relace s výsledky pozorování (hist. pramen) Po pozorovatel P předmět pozorování Ph I •Historik se musí snažit o objektivitu, objasnit okolnosti v době vzniku pramene a jeho schopnost odrážet historická fakta. •Zjišťuje: •1) PRAVOST, AUTENTIČNOST •2) PRAVDIVOST •Tato činnost = historická KRITIKA •Dělí se na: •VNĚJŠÍ •VNITŘNÍ VNĚJŠÍ KRITIKA •1.úkol: otázka zjištění okolnosti vzniku pramene a jakou funkci měl tento pramen sehrát v dějinném vývoji •2.zjištění autentičnosti – jestli se skutečně jedná o to, za co je to pokládáno •Někdy může dojít k mýlce •A) z neznalosti zpracovatele •B) vzhledem k vědomému falzu • Hledisko autentičnosti pramene •3 TYPY •A) autentické – jsou tím, za co jsou pokládány •B)falza, padělky – z různých důvodů – pro nějakou výhodu, senzaci, snaha proslavit národní historii apod. (Královédvorský, Zelenohorský, rukopis, Bočkova falza v Codex diplomaticus •C)zpadělané – částečně pozměněné – do původně autentického pramene byly vloženy jen určité části (vsuvky = interpolace), původní text vydřen, vymazán (razura). •V moderních pramenech zřídka, spíše dochází k vypuštění celých pasáží, odstavců apod. Ke správné vnější kritice je třeba dále znát: •DOBU VZNIKU PRAMENE (písemné jsou většinou datovány, u hmotných odhad, srovnání, rozbor – např. uhlíkové metody, dendrochronologická, metoda pylových zrn, dále filologický rozbor, místní názvy, psací látka, chem. Skladba inkoustu aj. •Pramen, u něhož neznáme dobu vzniku, má jen malý význam. Někdy dospějeme k výroku, že pramen vznikl po určité době, události, bez upřesnění = DATOVÁNÍ POST QUEM. •Jindy stanovíme rok nebo událost, po němž je vznik pramene vyloučen = datování ANTE QUEM. •Otázka místa vzniku pramene – často vznikl tam, kde byl objeven, ale mohl být také importován odjinud, někdy – z nejrůznějších důvodů – místo vzniku uvedeno špatně záměrně, vědomě – z nejrůznějších důvodů. V novějších dobách nápomoc – např. poštovní razítka •Zjišťování autorství – jeden z nejdůležitějších kroků. Někdy narážíme na problém anonymních pramenů, zašifrovanosti…Když známe tvůrce pramene, máme lepší představu o objektivitě – zjistíme-li náboženské přesvědčení, politickou příslušnost, sociální situaci. Přínosem může být i rozbor písma – grafologie. •Filiace pramenů – větvení, zjištění závislosti, odvozenosti či neodvozenosti pramene. Dáváme přednost původnějším, většinou spolehlivějším pramenům. U pamětníků – upřednostňovat tzv. podání z první ruky. •Zjišťování chyb způsobených autorem nebo editory – jedná se o chybná data, zkomoleniny, špatný přepis jmen – způsobeno nepozorností nebo špatným čtením originálu, nejlépe srovnávat přímo s originálem. VNITŘNÍ KRITIKA •následuje po vnější, ta zjistila, že pramen je pravý! Nyní je třeba zjistit, jaké informace nám pramen podává a jak jsou pravdivé. •Otázky: •Do jaké míry mohl pramen znát pravdu •Jak chtěl či nechtěl pravdu vypovídat • •málokterý pramen je pouze věrohodný, či nevěrohodný •Musíme tedy zjišťovat – okruh a míru kompetence pramenů •Jak je vědecky možné pramenu porozumět „o jeho čitelnosti“ • •Vědeckou hodnotu pramenů ovlivňuje celá řada dalších činitelů. • •Společenské faktory - záleží kým (Sociální postavení) byl autor, odkud pocházel, jaká byla: politická, hospodářská, náboženská situace • •Individuální faktory – rozpětí mezi událostmi a vznikem pramene – čím větší vzdálenost, tím větší možnost zkreslení. •Někdy se nejedná o časovou, ale teritoriální vzdálenost. Ale ani bezprostřední účast nezaručuje pravdivost vzpomínky. • •Psychologické – hodnověrnost pramene je totiž závislá na IQ autora, schopnosti kritiky, pozornosti a paměti, úrovni vzdělání. • INTERPRETACE A SYNTÉZA •výklad, osvětlení zpráv, které získal historik o předmětu během bádání – cílem je zachycení a pochopení všechno, co nám může pramen o své době vypovědět. •Interpretace hmotných a obrazových pramenů je úzce spojena s kritikou – je třeba především vyjasnit místo a funkci v jejich době (hl. kunshistorici či archeologové) •těžiště hist. práce – interpretace písem. pramenů – několik fází •přesné přečtení (k tomu zapotřebí dobrá znalost dobového písma, též zkratky, znaménka – nejen latinka, ale hlaholice a cyrilice •Švabach – v něm knižní písma, kurent- psané písmo – v některých dokumentech-kombinace •u tištěných textů – opět různá písma, vazba, mnohočetnost zkratek atd.! •filologická interpretace – správně chápat a vysvětlovat smysl slov – zabývá se tím SÉMANTIKA – věda o významu slov a jejich změnách •význam slov se posouvá, jiný význam ve středověku a starověku • • •Základní pomůcky pro interpretaci: •Jazykové slovníky, encyklopedie (cizojazyčné) •pro staročeštinu – Slovníček staré češtiny Fr. Šimka •dále zvláštní slovníky pro ETYMOLOGII – vznik a vývoj českých slov •Slovník spisovného jazyka českého •Slovníky cizích slov •Slovenský slovník – u odborných textů nutnost! •Latinsko-český, maďarský, ruský, anglický •Geografický slovník •Seznamy měst a obcí – jejich starší názvy •Různé statistiky • •Sedláček: Místopisný slovník historický království českého. •Profous: Místní jména v Čechách •L. Hosák: Historický místopis země Moravskoslezské •Vlastivěda Moravská – 65 svazků 1897-1940 •jednotlivé soudní adresy – z hlediska zeměpis., přírodopisného, historického •historické atlasy – českých dějin, světových dějin •1965 – Československý vojenský atlas •Časové údaje – nejlépe •G. Fridrich – Rukověť křesťanské chronologie •dále dějiny v KOSTCE – Dorazil •ABC svět. dějin. apod. •