scikáme-li sc na ceslé s někým, jehož jméno nás nenapadá, budiž! Pakliže však za přítele pokládáš někoho, k němu?, nemáš stejnou driveru jako k sobě, jsi na nesmírném omylu a nedosti znáš podstatu pravého přátelství.
Vpravdě všechno rozvazuj i píirelcm, drive však o něm samem. Po uzavřeni přátelství je treba věřit, pred uzavřením usuzovat. Naproti tomu zvráceně si počínají a zavádějí zmatek mezi povinnosti ti, kdož proti příkazu Iheůfmstovu začnou usuzovat teprve, když si někoho oblíbili, a přestanou ho mít rádi, když ho posoudili. Dlouho uvažuj, zda más robo nebo onoho přij mouL za přítele. Uznáš-li, zr sc tak má stát, orevri mu celé své srdce a hovoř s ním tak odvážné, jako mluvíš sám sc sebou.
Vůbec žij tak, abys nemusil sobě svěřovat nic, co bys nemohl svěřit i svému příteli. Poněvadž se však vyskytne leccos, z čeho zvyk učini! tajemství, poděl sc o všechny starosti, o všechny uvaliv s ph'rclcm. Budeš-li ho pokládat za důvěryhodného, vskutku ho lakovým učiníš. Vždyr mnozí naučili druhého člověka klamu tím, že se strachovali, aby nebyli klamáni, a svou podezíravosti mu dali právo na poklesek. Není důvodu, proč bych měl před svým přítelem jakkoli drzei jazyk za zuby. Stejné není důvodu, proč bych se v jeho přítomnosti neměl cítit jako beze svědků.
Někteří však věci, které by se měly svěřit jenom přátelům, vykládají lidem na potkání a kdejakým uším vylévají, co je tlačí. Jiní se zase strachují i nejdražší přátele do něčeho zasvětit, a kdyby mohli, nesvěřili by to ani saini sobě; tak dusí v svém nitru každé tajemství. Obému je třeba se vyhnout, neboť obé je nepravost— jak důvěřovat všem, tak nedůvěřovat nikomu. Řekl bych však, že první nepravost je poctivější, druhá bezpečnější. A tak musíš kárat obojí, i ty, kteří jsou stále v neklidu, i ty, kteří jsou vidy ukolébáni. U oněch, kdo si lihu | i ve zmatku, nejde o přičiiúlvost, nýbrž o zmírání vydlážděné mysli. U těchto zase nejde o klid, pto nějž je každý
pohyb obtížný, nýbrž o rozklad a zemdlenost. Proto je rřeba dobře si zapamatovat, co jsem čed u Pomponia: Někteří natolik zalezli do svých skryti, ze všechno, co je na denním světle, je po jejuh míněni v kalné tmě. Je nutno promisir obě krajnosti: i odpočívající musí jednat, i jednající odpočívat. Uvazuj vždy ve shodě s přírodou: ona ti poví. že vytvořila stejné den jako noc. - Rud zdráv!
4.
STRACH ZE SMRTI
Seneca posílá pozdrav svému Luciiiovi.
Vytrvej, jak jsi zadal, a co možná pospíchej, abys z ducha zdokonaleného a vyrovnaného mohl tím déle mít užitek. Budeš jej sice mít již i během toho zdokonalování a vyrovnáváni, avšak jiná je ona rozkoš, která se pociťuje z mysli ode vši poskvrny očištěné a zjasněné. Jisté se pamatuješ, jakou radost jsi zažil, když jsi odložil chlapecky šat a byl uveden na fórum v mužské tóze. Větší radost očekávej, až odložíš chlapeckou mysl a až tě do řad mužů přivede filosofie. Vždyr dosud u tebe trvá chlapcem, ba co je povážlivější, chlapetkost. |e to rim horší, že máme vážnost starců, ale vady chlapecké, a nejenom chlapecké, nýbrž i dětské: chlapci sc děsí nicotných věci, děti smyšlenek, my obojího. Až. budeš pokročilejší, shledáš. Že některých bvchom sc měli bác rim méně, čím více přinášejí strachu.
Nemůže být velké to zlo, které je poslední. Přichází k tobě smrt: musil by ses ji bát. kdyby mohla s tebou setrvávat; ona však ve sknrcčnosti buď ješrě nedojde, ancho již přejde- Na-mímeš: „Je nesnadné přimět ducha, aby opovrhl iluší."' Cožpak nevidíš, jak často sc jí opovrhuje z. nevážných důvodů? Jeden se oběsí v oprátce přede dveřmi milenčinými. druhý se vrhne ze strechy, aby nemusil déíc poslouchat pánovo láteřeni,
8
9
jiný si vhodne do břicha meč, aby nebyl vrácen z nezdareného ĽirčkLL Myslil, že odhodlanost nedokáže vykonat to, CO dokáže přílišný strach: Nikomu se nemůže dostal klidného života, kdo příliš pomýšlí na jeho prodloužení, kdo pokládá co nej-dclší řidu let za zvláštní dobro- Přenůtej denné o tom, abys moh! s klidnou mysli opustil život, na kterém mnozí lidé lpi a jehož sc drží tak, jako se ten. kdo jc unášen dravým proudem, chytá i trnitých větvi a drásajících kamenů. Přečetní lidé se uboze potácejí mra strachem ze smrti a mukami života: žit nechtějí, zemřít nedovedou. Prorn si hled zpříjemnit život um, že se vůbec přestaneš o něj strachovat. Jenom lakové dobro jc plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit; nic však nemůžeme snáze oželet nežli 10, po čem, přijdcme-li o ro, již vůbec nelze toužit.
Povzbuzuj se tedy a obrňuj proti tomu, co se múže přihodit i nejmocnéjšímu. O hlavě Pompciově vynesli rozsudek nezletilec a kleštěnec, o Ctassovi ukrutný a zpupný Partii. Caligula donuril Lepida, aby nastavil šíji tribunovi Dextrovi, sám o ni přišel dýkou Chaereovou. Nikoho ncpovzncsla Štěstěna tak wsoko, abv mu nehrozila stejnou měrou, jakou ho obdarovala. Nespoléhej se na to, že sc právě plavíš po tiché hladině: v mžiku se moře dovede rozbouřit. Plavidla, která vesele skotačila, téhož dne pohltí vir. U vaz, žc i lupič nebo nepřítel může mečem prorknoul tvé hrdlo.
Nehlcdimc-li ani k zásahu vyšší mocnosti, múze o tvém životě a smrti rozhodnout kdejaký otrok. Tvrdím, že každý, komu nezáleží na vlastním životě, je pánem tvého. Prober jen doklady o těch. kdo zahynuli nástrahami v domě. ar orevře-ným násilím nebo Isii; seznáš, že neni méné těch, kdo přišlí o život hněvem orroků než hněvem králů. Co ti tedy záleží na tom, jak mocný je ten, jehož sc bojíš, když ro. čeho se bojíš, může udělat kdekdo?
Ale upadneš-ii snad do rukou nepřátel, tvůj přemožitel přikáže, abys byl odvlečen na smrt - zajisté tam, kam jsi již vle-
čen. Proč sc sám obelháváš a teprve nyní si uvědomuješ, co se ti dálo již dávno? Myslím to tak: jsi přece vlečen ke smrti již od svého narození. Tak a podobně musíme stále přemítat, chceme-li klidně čekat na poslední hodinu; bojimc-li se ji viak. činíme si i všechny ostatní hodiny neklidnými.
Abych však jii uzavřel renro list, přečti si, co se mi dnes zalíbilo. Také tentokrát je to vzato 7 cizích zahrádek. „Velikým bohatstvím je chudoba uspořádaná podle zákona přírody." Pokud jde o ten zákon přírody, víš, jaké meze nám stanoví? Nehladovět, nežíznit, nemrznout. Abys zahnal hlad a žízeň, nemusíš nurně vysedávat u dveří pyšných domu, snášet pohledy domýšlivců ani jejich ponižující laskavost, nemusíš se vyqravovat nebezpečí na mořích a válečných výpravách. To, co si žádá příroda, je přístupné a leží nablízku. Lidé se pachtí za zbytečnostmi. Právě ty způsobuji, že si rozdírámc šat, nutí nás stárnout ve vojenském stavu a vrhají nás na cizí pobřeží. Naprori rnmu postačitelné je na dosah ruky. Kdo si porozumí s chudobou, je vpravdě boháčem. — Bud zdráv!
STŘEDNÍ CESTA
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
2c vytrvale studuješ, všeho jiného jsi nechal a jenom o to usiluješ, aby ses každodenně učinil lepším, plné li schvaluji a mám z toho radost. A abys pokračoval, k romu tě nejen pobízím, nýbrž přímo rč o to prosím. Přitom ti však kladu na srdce, abys snad po způsobu rěch, kterým nejde o zdokonalováni, nýbrž o vzbuzení pozornosri. nedělal něco lakového, cti by bylo patrné na tvém zevnějšku nebo na způsobu Života, Varuj sc nedbat o svůj zevnějšek, nestříhat si vlasy, mít nepěsténý vous, vyhlašovat nenávist stříbru, sdát si na holé zemi; ale stejné se vystřihej i všeho, co vyhledává zvrá-
Ifl
11
přání vyslovovat často? Pros božstvo směle, nechceš přece Žádat o nic co by patřilo jinému.
Musím ti však podle svého zvyku posiar spolu s dopisem malý dárek. Je pravda, co jsem nalezl u Athénodóra: „Věz, žc tenkrát budeš osvobozen od všech žádostí, až dospěješ tok daleko, žc nebudeš boha žádat o nic jiného než o to, oč bys ho mohl žádat veřejné." Jak pomatení jsou dnes lidé! Šeptají bohům do ucha práni, za která by se měli styděr, a když někdo natáhne ucho, zmlknou; vypravuji bohu 10, co nechtěji, aby věděli lidé. Snad by ti toto ponaučení mohlo byt k něčemu dobré: žij s lidmi rak, jako by té viděl bůh, mluv s bohem rak, jako by tě poslouchali lidé. - Bud zdrav!
11.
MOUDROST A PŘIROZENÉ VADY
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Mluvil jsem s tvým přítelem, obdařeným dobrými vlohami: už první naše rozmluva prozradila, kolik je v něm ducha, kolik nadání a jaký pokrok už udělal. Ukázal mi jen vzorek toho. jaký bude, vždyť mluvil bez přípravy, překvapil jsem ho rotiz znenadání. Jak se osmčloval, jen srěží se zbavoval ostychu, a to jc dobrá vlastnost u mladého člověka. Dokonce se silné začervenal! A já se domnívám, že mu tento ruměnec zůstane i pak, až se uruž.í v ctnosti, zbaví všech chyb a bude moudrý. Žádná moudrost nedokáže totiž odstranit přirozené tělesné ncdosLauky; co je nám vštípeno a vrozeno, dá se uměním zmírnir, ne však přemoci. Jsou lidé pevní jako skála, ale na verejností se začnou potit jako při námaze a horku, některým se třesou kolena, když maji mluvit, jiným drkotají zuhy, jazyk se jim plete a lepí se jim rty. Takové pouze nikdy neodstraní ani příkazy, ani zvyk, tady uplatňuje svou silu příroda a onou nedokonalosti se připomene i nejsilnéjším.
26
Mezi rakové nedokonalosri patří, jak vím, i ruměnce, který náhle z.ilije tvář i nejvážnějších mužů. Objevuje sc sice víc u mladých lidí, kteří maji víc žáni i jemnější pleť, avšak nejsou před ním chráněni ani lidé starší a sraři. Některých lidí jc rřeba se bár nejvíc tehdy, když zrudnou, |ako by v té chvíli odhodili všechen stud, Sulia byl nejprudsí tenkrát, když krev zaplavila jeho tvař. Nikdo neměl citlivější plet než Pompeíus, který před větším počtem lidi vždy zčervenal, zejména ve veřejném shromáždění. Pamatuji se, že když byl rabianus přiveden do senám jako svědek, začervenal se, a rento ruměnec mu podivuhodné slušel. Příčinou tohn není slabost ducha, ale nezvyklost včti, která nezkušené sice přímo nevyděsí, ale přece jen je zmare, protože k tomu maji vrozený fyzický sklon, Nčktcři maji totiž klidnou krev, naproti tomu druzí prudkou a nepokojnou a rychle proudící do obličeje, jak jsem řekl, od něčeho takového nepomůže rádná moudrost: ro by musela mít pod svou moci samornou přirozenost, kdyby dokázala odstranit všechny nedostatky Vše, co dalo narozeni a tělesná konsikuce, zůstane, i když se náš duch bude houževnaté a dlouho zdokonalovat. Takové věci nelze zakázat, stejné jako jc nelze přivolat. Herci, kteri napodobují city, kteří vyjadřují srrach a rozčilení, kteří předstírají smutek, napodobuji ostych takto: skloní hlavu, mluví pokorné, přivírají oči a upírají jc k zemi, avšak nikdy nejsou schopni sc začervenat, neboť červenání není možné podačir ani vyvolat. Tadv moudrost nic neslibuje a ničím nepomáhá; rakove věci jsou svéprávné, pŕkhazeji bez rozkazu, bez rozkazu odcházejí.
Dopis uí st říká o závěr. Zde ho máš, užitečný a blahodárný; přál bych si, aby sis ho vštípil do duše.
„Měli bychom milovat a stale míl před očima nějakého správného muže, abychom žili rak, jako by nás pozoroval, a jednali tak. jako by nás viděl."
Můj I.ucilic, to přikazuje r.pikuros: dal nám tím stiozce a vychovatele, a jednal správné. Mnoha chybám by sc zabránilo.
27
kdvby vedle ioho, kdo se jich chce dopustir, stál svědek. Nechť mi naše duse někoho, k němuž by vzhlížela s úctou, jehož příklad bv jí pomohl očistit i nej tajnější myšlenky. Šťastný je ten, kdu čin i jiné lepšími, nejen když je přítomen, ale i tehdy, hraj na něho myslíme. Šťastný je ten, kdu dokáže cítit k někomu rakovou Ľicru, že i vzpomínka na neho může vest k harmonickému uspořádání vlastního života. Kdo takto dovede ctít druhého, bude brzy sám hoden cti. Vyber si proto Catona. Zda--li sc ti přilil strohý, zvol si shovívavějšího Laelia. Vyber si člověka, na němž se ti libí život, řeč i tvář, zrcadlo duse, toho si stále stav před oči jako strážce nebo jako vzor. Ano. musíme mil někoho- jehož mravy by byly mditkem pro naše mravy. Sparné sklony opravíš jen podle správného měřítka. - Bud zdráv!
12.
JE ŠŤASTNÝ TEN, KDO OČEKÁVÁ ZÍTŘEK BEZ NEKLIDU
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Všude, kam se obrátím, vidím doklady mho, jak jsem ze-srárl. Přišel jsem na svůj předměstský statek a stěžoval jsem si na výlohy spojené s opravou rozpadajícího se domu. Správce mi říkal, že to nezavinil svou nedbalostí, on ic dělá, co může, ale dum že už je siarv. A tento dům jsem stavěl já! Co čeká na mé, jestliže kameny staré jako já se drolí? Dopálen na něho chopím sc ncjbliiší příležitosti, abych dal průchod svému hněvu. „Je jasné, že se o tyto plarany nikdo nestará," řeknu mu. „Není na nich žádné Ikri, větve jsou proschlc a sukovité a kmenv ubohé a ohyzdné. To by se nemohlo stát, kdyby je někdo okopával a zaléval." Správce sc zapřísahá mým géniem, že dělá všechno potřebné, že jeho péče v ničem neochabuje, ale že už jsou přestárle. A ony platany jsem sázel já (ale to zůstane mezi námi), já jsem viděl, když na nich vyrašil první list.
28
Obrátím se ke dveřím a řeknu: „Kdo je to tady? Co je to za zchátrale individuum.' Udělals dohře, žes ho postavil ke vchodu, vždyť už se divá, kudy ven. Kdes ho sebral? Jakou jsi měl radost 7. toho, že ses postaral o cizího nebožtíka?1" Ale on mi řekli »7ý nié nepoznáváš? Já jsem Felicio, jemuž jsi nosíval voskové panáčky. Já jsem syn správce Hlosita, býval jsem tvůj miláček." „To je úplný blázen!" zvolal jsem, „stal se mým miláčkem, když byl ještě chlapečekJ Konečné, proč ne. vždyť mu právě padají zuby."
Vděčím svému statku za to, že se mi ukázalo mé stáří, ar jsem 5c obrátil kamkoli. Přijměme je rádi a milujme jei je plné rozkoše, umíš-li je užívat, jablka jsou nejchurnčjší, když končí jejich čas: dětství je nejkrásnější, když odchází: pijákům nejvíc chutná poslední doušek, ten, který' je doráží, který dovršuje opilost, Kiíidd rozkoš si schovává to nej příjemnější na konec, A nejpříjemněji! je věk, křen'- už se chýlí k západu, avšak ne překotně, a já si myslím, že i rcn věk, který už srojí na prahu smrti, má své rozkoše, nebo aspoň na jejich místo nastupuje Stav, při němž ľádné nepotřebujeme, lak je sladké unavit rozkoše a nechat je za sebou!
Řekneš mi: Je nepříjemné mít smrr před očima." Především smrt musí mír před očima právě tak srařec jako mladík, neboť nejsme povoláváni podle ročníků, a za druhé nikdo není tak srarý, aby pro něho bylo hanbou doufat ještě v jeden den. Jeden den pak je stupínek života. Zivor ve svém úhrnu se skládá z částí a můžeme si ho představit jako řadu soustředných kruhů. Jeden z nich objímá a svírá všechny ostatní (ten sahá od narození až k poslednímu dni života), jiný uzavírá roky jinošství, opět jiný poutá svým objetím celé dětství: dále je ni rok, který sám o sobě obsahuje všechna roční období; tyto roční kruhy násobeny tvoří život. Měsíc je ohraničen těsnějším kruhem a nejmenší knih má den. ale i ten jde od začátku ke konci, od východu k západu. Proto řekl Hérakleitos, jemuž pomohla k přezdívce temnost jeho řeči: Jeden den je
29
20.
O SOULADU MEZI TÍM, CO ŘÍKÁME A CO DĚLÁME
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
J si—I í zdráv 3 povazujcš-li se za hodna toho, aby ses jednou stal pánem sama sebe, máni z toho radost. To bude totiž má sláva, jestliže tě dostanu z labyrinru, v němž bloudíš bez naděje, že nalezneš cestu ven. O to té viak prosím, můj I.ucilic, a vybízím té k tomu, abys nechal filosofii proniknout hluboko do svého srdce a nehledá! důkaz svého zlepšeni v řečech nebo vc spisech, ale v pevnosti ducha a ve zmenšení žádostí; ověřuj pravdivosr slov činy. Jiný cil si stanovili ti, kteří veřejně přednášeli řeči a sháněj; se jen po pochvale poslucháčstva, jiný ti, krcfi upoutávají pozornost mladíku a lidi. kreri nemají co dělat, rozmanirosrí a živostí svých disputaci; íiíosofie uči jednat, ne mluvit, a vyžaduje, abv každý žil podle jejího zákona, aby život nebyl v rozporu se slovy nebo sám sc sebou, aby všechny činnosti měly týž ráz. Nejvétšťpovinností mudrce a nej-větším dokladem jeho moudrosti je, že jeho slova a jeho činy jsou v souladu a on že fc stále sám sebou a stále týž. „Kdo to dokáže?" Málokdo, někdo vsak přece. Je to těžké, netvrdím raké, že mudrc půjde vidy stejným krokem, ale že půjde stejnou cesrou. Proto si dej na sebe dobrý pozor, zda není rvůj oděv v rozporu s rvým domem, zda nejsi štědrý k sobě a lakomý k rodině, zda nesedíš u skromného stolu, ale nenecháváš stavět přepychové paláce. Jednou provždy si zvol normu, podle kreré budeš žit, a podle ni uprav celý svůj život. Někteří se doma drží zpátky, avšak venku se roztahují a rozpínají.Tyto výkyvy v chování jsou vadou, jsou známkou rozkolísaného ducha, který se ještě neustálil.
Teď ti ještě povím, odkud se bere raro ncsrálost a protiklad mezi jednáním a záměry. Nikdo si nestanoví určitý cíl, a když už si jej stanoví, nrserrvá při něm, ale přejde k jinému, 2 nejen
52
rnéni směr, ale vrací se zpátky k tomu, co opustil a zamítl. Abych tedv nechal srranou staré definice moudrosti a obsáhl lidský život v jeho úhrnu, mohu se spokojir rim, že na otázku, co je moudrost, odpovím, že vždy totéž chrír a totéž nechrír. Nem ani creha připojoval malou výhradu, ie co chceš, musí býT čestné. Nikomu se totiž nemůže stále líbit totéž, není-li to česrné. Lidé redy vědí, co chtějí, teprve v okamžiku, kdy to chtějí; nikdo se nerozhoduje, že bude chrír nebo nechrír všeobecně. Názory se méni každý den a přechází se k pravému opaku,- většina lidi nebere život vážně. Bud tedy houževnatý v tom, co jsi začal, a snad dospěješ k vrcholu nebo k místu, o kterém jen ty budeš vědět, že ro ješrě není vrchol.
Ptáš sc: „Co se stane s tímto zástupem lidí v mém domě. kreří nemají žádný majetek?" Až se tento zástup přestane živil na tvé útraty, bude se živú na své, jinak řečeno poznáš diky chudobě to, co nejsi schopen poznat diky svému dobrodiní. Chudoba 11 rebe udrží opravdové a věrné přátele, odejdou od tebe všichni, kteří nešli za rebou, ale za něčím jiným. Nezdá se ri. že chudoba je hodna lásky, už jen proto, že ri ukáže, kdo tě má rád? Kdy přijde den. kdy nikdo nebude lhát na tvou počest? Sem ať se tedy obráti všechny tvé myšlenky, o to se starej, to si přej. abys byl spokojen sám se sebou a s dobry pocházejícími z tebe, a splněni všech ostatních přání svěř do vůle boži. Které šrčsri může být bližší? Omez se na malé věci, o něž nemůžeš byt připraven, a abys 10 učinil ochotněji, k tomu ti poslouží daň tohoto dopisu, kterou li okamžitě splácím,
1 když mi to budeš miř za zlé, i tentokrát za mé ochoiné zaplatí F.pikiíros. „Tvá slova, to mi věř, se mi budou zdát skvělejší, budou-li pronesena na obyčejném lehátku a v hadrech; lví pokyny nebudou toriž jen vysloveny, ale názorné ukázány.'* Já rozhodně jinak poslouchám, co říká náš Démétrios, od té doby, co jsem ho vidě! polonahého, ležícího na něčem, co bych se ani neodvážil nazvat slamnikcni; neučí jen o pravdě, ale vydává o ní svédeervi.
53
„Oj z toho? Není dovolenu nůt bohatství a poludac jimi" Proč by to nebylo dovoleno? jc velký duchem ten, kdo se hodně a dlouho diví, že bohatství jej obklopující přišlo právě k němu, směje se lomu a víc slyší, než si uvědomuje, ie patři jemu. Je to velká zásluha, žit pod jednou střechou s bohatstvím a nezkazit se; velký je ten, kdo jc v bohatství chudý.
Řekneš: „Nevím, jak bude snášet takový človek chudobu, jestliže zchudne.1" A já nevím, Epikúre, zda onen chvástavý chudák bude pohrdat bohatstvím, jesdiže zbohatne. Proto musí bvi u jednoho i u druhého posuzováno jejich smyšlení .1 n treba se podívat na to, zda boliuiv neopovrhuje chudobou a zda se chudý nenecliá zlákat bohatstvím, jinak je slabým důkazem dobré vůle obyčejné lehátko nebo hadry, neukáže-li se jasně, že je člověk snáší nikoli z nutnosti, ale proto, ie jim dal piednost-
Osťamě kdo nespěchá k chudobě jako k něčemu lepšímu, ale pripravuje se na ni jako na néco snadno snesitelného, projevuje velkého ducha, A chudoba, můj Lucilie, jc skutečně snadno snesirelná, dokonce i příjemná, jesdiie k ní přistouplí po dlouhých úvahách. Má přece v sobě co, bez čeho nic nem prijemne, bezpečnost. Proto redy povazuji za nezbytné dělat to. co často dělali velcí muži. jak jsem ti psal, totiž strávir ohčas některé dnv tím, ze se budeme pŕedsrí ranou chudobou cvičit na chudobu opravdovou. Mělo by se to dělat tím spis, že jsme rozmazleni rozkošenu a všechno považujeme za tvrdé a nesnadné. Spíš je třeba probudit duši ze spánku, zatřást ji a připomenout jí, že nám přirozenost poskyda jen velmi málo. Nikdo se nerodí bohatý. Každý, kdo přijde na svět, musí se spokojit mlékem a plenami, a přesto po takovém začátku nám jsou celá království malá. — Bud zdrav!
21.
NESMRTELNOST NADANÉHO DUCHA
Seneca posílá pozdrav svému Luciliuvi.
Soudíš, že máš co děla r s potížemi, o kterých jsi psal? Nejvíc mís co dělat sám se sebou: sobě sám jsi nejvčtši překážkou. Nevíš, co chceš. To, co je čestné, spiše chválíš nežli následuješ. \ idiš sice, v čem záleží štěstí, ale dojít k němu se neodvažuješ. Poněvadž sám dostatečné neprohlédneš, co d v tom brání, povím ti ro: přikládáš velikou cenu tomu. co máš opustit, a i když sis položil za cíl ono bezpečí, k němuž máš přejít, zadržuje tě lesk vezdejšího života, z nehoř, se máš vzdálit, jako bys měl padnout do špíny a do temnot. Jsi na omylu, Lucilie: přechod z tohoto života do budoucího je ve skutečnosti vzestup. Jako jc rozdíl mezi odleskem a světlem, poněvadž svědo má svůj jistý a sobě vlastni původ, kdežto odlesk předpokládá cizí zdroj světla, právě takový je rozdíl mezi tímto životem a budoucím: tento život je zasažen leskem přicházejícím zvenčí a vše, co se mezi ně postaví, hned jej uvádí do hustého stínu; budoucí Život září svým vlastním jasem.
Tvoje studia tě učiní slavným a vznešeným. Uvedu ri jako příklad Epikura. Když psal Idomeneovi a snažil se jej, teukrár služebníka královské mocnosti a muže velikých záměrů, odklonit od okázalého života k věrné a stálé slávě, vyjádřil sc takto: ,Jsi-li citliv na slávu, věz, Že tě známějším učiní moje lisry nežli všechno to, čeho si sám vážíš a pro co sc těšíš vážnosti," Lhal snad? Kdopak bv dnes znal ldomenea, kdvbv ho nebyl Epikúros pojal do svých lisrú? Všechny ony magnáty a satrapy, ba i samého krále, od něhož očekával Idomeneus vyznamenáni, zasulo hluboké zapomnění. Jménu A tri kovu nedávají zahvnour listy, které mu posílal Cicero. Nic by mu nebylo prospělo, že manželem jeho dcery byl Agrippa, manželem jeho vnučky Tiberius a jeho pravnukem Drusus Caesar; rnczl tak velkými jmény by byl zapadl, kdyby ho se svým jmé-
54
55