potom protikladného. Při nedodržení této zásady se původní postoj neje nezmění, nýbrž zafixuje (již výše uvedený tzv. „bumerangový efekt"). Utváření sociálních postojů jedince patří ke schopnosti jedince regul0Vat své chování pod vlivem přijatých hodnot a norem společnosti. Postoj j^ autoregulace chování je výsledkem socializačního učení a do jisté míry slouj-k sociální integraci individua. 6. Osobní vztahy a prosociální chování Vztahy mezi lidmi tvoří jednu z oblastí společenských vztahů. Na rozdíl od jiných společenských vztahů, např. výrobních, politických, mezi skupina-mi, mezi národnostmi apod., zdůrazňují vztah člověka k člověku. Interperso-nální vztahy mají neobyčejně rozmanité podoby: vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi spolužáky, přátelské a kolegiálni vztahy, partnerské a manželské vztahy. Vznik, průběh, trvání a charakter těchto vztahů ovlivňuje několik různých činitelů. Některý člověk je pro nás pouze známým, zatímco s jiným máme blízký, důvěrný až intimní vztah, společnost jedněch lidí nám přináší uspokojení, zatímco jiným se raději vyhýbáme, ale přitom tito lidé mají své vlastní těsné interpersonální vztahy. Hledání odpovědí na tyto otázky často přesahuje oblast sociálně psychologických témat. Problematikou mezilidských vztahů se zabývá psychologie osobnosti i poradenské psychologie. Sociálně psychologické výzkumy se začaly tematicky zabývat touto problematikou na počátku padesátých let. Její hranice na jedné straně tvoří výzkum malých skupin, na straně druhé stabilní determinanty sociálního chování disproporčního charakteru, jako jsou postoje a interpersonální významy osobnostních rysů. Interpersonální a osobní vztahy Podstatou interpersonálního vztahu je způsob meziosobního kontaktu, který je vysvětlován základními pojmy sociální interakce, a to způsoby sociál* njjprrepcp., komunikace a interakčního chování. Aspirací vytvořit v sociální psychologii relativně samostatnou oblast zabývající se utvářením „blízkých kontaktů" projevil už v době 2. světové války H. H. Kelley ve spoluprací s J. W. Thibautem. Klíčovým problémem se v této souvislosti stává vymezen' blízkosti osobních vztahů. Kelley (1986) je charakterizuje takto: „Za blízce 7iio považovat ty osobní vztahy, prostřednictvím nichž osoba ovlivňuje ""é osoby často, silně, v různých sférách činností a relativně delší čas." •''n zdrojem určitých nedorozumění bývá, že se vzhledem k tomuto vymezení - isté blízké vztahy chápou jen ve svém pozitivním rozměru. Je třeba proto U ozornit, že blízkost vztahu není žádnou garancí pro absenci problémů. Osobní vztah může vykazovat vysoký stupeň vzájemné závislosti a současně obsahovat množství napětí, konfliktních zájmů a problémů vyplývajících např. z nerovnosti postavení partnerů apod. Dvě úrovně v chápání osobních ugtahů v'dí Ke"ey v tom, že se při jejich studiu využívají existující výzkumy oblasti interpersonálních vztahů, jako je agresivita, prosociální chování, altruismus, atraktivita aj. Jedinec se dostává do vzájemně závislých vztahů s jinou osobou nejen vzhledem ke specifickému situačně podmíněnému chování, ale i vlivem svých interpersonálních dispozic a osobnostních rysů. Prostřednictvím zkušeností získaných ze vztahů vzájemné závislosti, se člověk učí věnovat pozornost důsledkům své interakce s jinými lidmi pro sebe, ale i pro druhé. V blízkých vztazích si postupně uvědomuje svojí vlastní i společnou odpovědnost za dosažený výsledek. Uvědomování této zodpovědnosti by jej mělo vést k úsilí chovat se v některých situacích pro-socmlnč (být otevřený, altruistický) a v některých zase sobecky a antisociálně (být soutěživý, egocentrický, agresivní). Každá z těchto tendencí má své přednosti, podstatné však je, že vždy závisí na behaviorálních projevech partnera. Základním znakem všech forem blízkých vztahů je závislost v interakci mezi partnery. Účast v interakci přináší pro jedince pozitiva i negativa, pro něž teorie vzájemné závislosti používá pojmy odvozené z oblasti ekonomie - zisk, tj. odměna, užitek, prospěch, který pro jedince ze vztahu plyne a cena, Ij náklady, negativa, oběti, kterými jedinec za udržení blízkého vztahu „platí" Jiné osobě. Teorie vzájemné závislosti, tak jako všechny koncepce opírající se o zázemí teorie sociální výměny, je postavena na premise, že jedinci vstupují do interpersonálních vztahů a udržují je pro prospěch, zisk, který jim přinášejí. Teorie vzájemné závislosti však překračuje rámec individualistický chápaného osobního prospěchu ve vztahu k jiné osobě. Zisk je zde definován jako ™1lra "spokojení potřeb, především v pozitivním emocionálním prožívání, • erého jedinec ve vztahu dosahuje. Cenu zase charakterizuje míra vynaloženého úsilí na odstranění negativních emocí, intrapsychických konfliktů ztrát, které jedinec do vztahu vkládá v zájmu jeho udržení. Teorie vzájemné ^av|slosti bere v úvahu i širší souvislosti, jako je pocit zodpovědnosti za realizaci zajmu a cílů partnera, dlouhodobější perspektivy vztahu a vlivy 104 105 lích sociálních norem. Tak vlastně předpokládá jistou transformaci motjv jedince z převážně individualistické na motivaci závislou na obsahu a cíl^ interakce. ^ Své vyjádření nachází teorie vzájemné závislosti na čtyřech základ charakteristikách: a) stupeň závislosti - je rozsah, v jakém je individuální prospěch, resp 2-závislý na partnerovi a na společných aktivitách, b) vzájemnost závislosti - je míra souladu závislosti na partnerovi, kte -může a nemusí být u obou stejná, c) totožnost cílů - je míra souladu v preferování stejných společně dosažitel ných cílů, d) báze závislosti - je stupeň vzájemné kontroly partnerů a jejich chování (Výrost, 1997). Pojem vzájemné závislosti tedy vyjadřuje předpoklad, že v blízkých vztazích se partneři ovlivňují nejen na úrovni vnějších projevů chování, ale i vc svém prožívání. Vztah samotný pak oba partneři vnímají a hodnotí určitým způsobem, a to z hlediska osobního uspokojení svých potřeb a míry vlastní závislosti, tzn. osobního omezení, které ze vztahu vyplývá. Život kolem nás poskytuje důkazy o tom, že některé blízké vztahy jsou šťastnější než jiné a přetrvávají déle. Překvapující ovšem je, že mezi těmito charakteristikami osobních vztahů nebývá přímo úměrný vztah. Lidé, kteří se spolu cítili šťastně, se rozcházejí a jiní, pro něž je život plný konfliktů a napětí, spolu zůstávají. Odpověď na tyto otázky se pokusili dát C. E. Rusbult a B. P. Buunk (1993). Podstatu myšlenky tvoří to, že subjektivní závislost na partnerovi je prožívána jako závazek. Je to psychický stav, který globálně reprezentuje zkušenost závislosti v blízkém vztahu. Závazek představuje dlouhodobou orientaci, respektující zájem partnera, jakož i zájmy zachování pozitivního vztahu k němu. Jedinci s intenzívním prožíváním závazku mají silnou potřebu udržení blízkého vztahu k partnerovi. V prožívání závazku lze identifikovat tři zdroje: a) Prožívání závazku za vztah k partnerovi ovlivňuje úroveň uspokojení vlastních potřeb. Pokud nám blízký vztah k jinému člověku saturuje naše potřeby lépe, než jeho absence, je to účinný důvod pro jeho zachování. V tomto případě cítíme závazek za jeho udržení a další rozvíjení. Rusbult a Buunk tento model označují jako „model Jižní Karolína" - dokud se zde cítíme dobře, nemáme důvody k odjezdu. b) Jedinec prožívá intenzívně závazek tehdy, když je přesvědčen, že ostatní alternativy daného vztahu jsou horší. Typickým příkladem tohoto tvrzeni c) objevení se atraktivnějšího partnera. Kromě psychologických faktorů de však hraje důležitou roli i kultura. Výsledky sociologických výzkumů lcazují, že rozvodovost stoupá, když se ekonomické, sociální a právní spekty žen a mužů ve společnosti vyrovnávají. Dostupnost rovnocenné jáhrady bydlení a zaměstnání může ovlivnit prožívání závazků nezřídka stejnou měrou, jako objevení se psychologicky atraktivnějšího partnera. Za třetí zdroj prožívání závazku za vztah k partnerovi je považovaná intenzita investicí. Některé z těchto investic vstupují do vztahu přímo. Týká se to především času a emočního vkladu. Jako přímé investice jsou chápány i oběti, které v zájmu partnera přinášíme, např. méně přitažlivé zaměstnání jenom proto, abychom mohli být partnerovi nablízku. Za nepřímé investice jsou považovány věci, které přímo do vztahu nevstupují, např. společní přátelé, vzpomínky na společné zážitky apod. Po určitém čase jakoby partneři vnímali a mysleli stejně, ale též mají „společnou paměť". Osobní vztahy jsou vždy také posuzovány fyzikálními a sociálními podmínkami. Blízký vztah nemůže existovat nezávisle na místě, na němž se souž'tí uskutečňuje. Jde o tisíce drobných vlivů prostředí, které v určitém rozsahu pečetí v konkrétní podobě vztahy lidí. Jsou jiné geografické a klimatické podmínky, lokalita - město, venkov apod. Také proces vytváření domova, který v mnohých kulturních společenstvech trvá léta, je významným faktorem interakce v osobním vztahu. Konkrétní podstata osobního vztahu je pak podmíněna charakterem kultury, např. „kupování nevěsty", způsoby „dvoření" a výběru partnera, respektování autonomie jedince apod. Jiným fenoménem osobních vztahů je intimita. Z hlediska ontogenetického tvoří jednu ze základních podmínek zdravého citového a osobnostního vývoje dítěte, dospívajícího i dospělého člověka. Koncem čtyřicátých let popsal intimitu H. S. Sullivan jako: - překročení hranice, za níž se nacházejí privátní, výsostné zóny jedince, - sebehodnocení, vyjádření nejhlubších citů jiné osobě, - synonym blízkosti dvou lidí. V případě osobních vztahů není chápána intimita jen jako atribut převážně sexuálních vztahů, ale jako součást vztahu dvou lidí, jejichž životy se Prolínají relativně dlouhé časové období. Jak bylo uvedeno výše, samotná oblast osobních vztahů je v sociální Psychologii relativně nová. V každém případě však stojí za pozornost už 106 107 vzhledem k dynamice psychologického aspektu, který do utváření inter- l vnáší. Pro shrnutí uvedeme obecně udávané předpoklady motivující zacn vání existenčního vztahu: osobní závazek, jako potřebu člověka pokračov° v daném vztahu, morální závazek, jako přesvědčení, že vztah by měl pokraj vat a strukturální závazek, jako přesvědčení, že skutečná alternativa danéh vztahu neexistuje. Afiliance Potřeba styku s jinými lidmi je považována za základní sociální potřebu člověka. Afiliance vyjadřuje potřebu člověka navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mohou mít podobu spolupráce, přátelství či lásky. Interakce s jinými lidmi je pro člověka důležitá z několika důvodů (Sla-měník, 1997): a) Poskytuje konsenzuální ověření jedincova chápání sociální reality. Ve vztahu k jinému člověku, většinou respektovanému, si lze ověřit a potvrdit, co je správné, vhodné nebo dokonce žádoucí pro sociální chování. Tendence k afilianci vzrůstá při nejistotě a zejména v situacích ohrožení. Pouhá přítomnost jiných lidí často snižuje úzkost a napomáhá nalezení vhodných způsobů reakce na ohrožující situace. b) Přítomnost blízké osoby nebo osob umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích, naopak poskytuje úlevu a útěchu při zármutku, bolesti a zklamání („sdělená bolest - poloviční bolest", „sdělená radost - dvojnásobná radost"). c) Interakce poskytuje mnohé podněty pro srovnání úspěšnosti, výkonnosti, způsobů prožívání, osvojování si nových poznatků a zpětnou vazbu ve vztahu k vlastnímu chování. d) V interakci se očekává odměna za úspěšně vynaložené úsilí. Ocenění jiných zvyšuje sebehodnocení. e) Spolupráce s jinými a společné dosahování výkonu v různých činnostech přináší uspokojení. f) U blízkých a důvěrných vztahů vyvolává příjemné pocity vzájemná důvěra, vzájemné sdělování si informací, které nejsou přístupné jiným lidem. Stejně tak je důležité sdělení stejných či podobných názorů, přesvědčení, postojů a možnost jejich diskutování. g) Těsné interpersonální vztahy dávají člověku pocit bezpečí, protože ve složitých životních situacích se může obrátit o pomoc k lidem, o nichž ví, že mají o něho starost a že jsou ochotni mu pomoci. 2dá z těchto příčin navazování mezilidských vztahů se projevuje odliš-írou důležitosti, jakou jí každý člověk přikládá. Lidé se tak liší intenzi-1,011 otřeb k navazování přátelských vztahů, ale také dovednostmi, které se UU'i áření sociálních kontaktů projevují. vU Afiliance se obvykle projevuje jako velmi silná touha po navazování udržování kontaktů s jinými lidmi. Jednou z dobře známých a velmi nežitých podmínek navazování kontaktu s jinými lidmi je fyzická blízkost. T erne, pracujeme a bydlíme v blízkosti jiných lidí. Naprostá většina důvěrách přátelství a uzavřených manželství vzniká mezi lidmi, kteří se na počátku nacházeli ve fyzické blízkosti. V psychologické literatuře jsou v této souvislosti známé výzkumy L. Festingera (1950) z univerzitních komplexů. Studenti žijící v takto lokalizovaných místech měli více příležitostí ke kontaktům, což se projevilo zřetelně vyšším počtem navázaných vztahů i jejich popularitou na kolejích i samotné univerzitě. Vztah známosti může vzniknout také jako série náhodných setkání, např. při čekání na autobus, při nakupování, setkávání se v rozsáhlejším komplexu budov (bydliště, pracoviště) apod. Nejprve vzniká pocit známé tváře, pak se lidé začnou zdravit, později občas něco prohodí. Blízkost v těchto případech vede k postupnému zvyšování pocitu známosti. Blízkost má rovněž svou pozitivní roli i v již navázaném kontaktu. Je snadnější stýkat se s někým, kdo je nablízku. Fyzická blízkost umožňuje častější kontakt a tím i více emocionálního uspokojení. Vědomá blízkost známého či přítele zvyšuje pocit jistoty a bezpečí, protože v případě potřeby je takový člověk snadno dosažitelný. Přítomnost jiných lidí ale může také rozptýlit obavy a odvést pozornost od nepříjemné situace. S. Schichter (1959) zjistil, že v situacích nejistoty nebo obavy lidé vyhledávají přítomnost jiných lidí, dokonce i zcela cizích, než aby situaci prožívali osamoceně. Jedním z vysvětlení může být to, že od jiných lidí očekávají více informací o tom, co může v příštích okamžicích nastat. Například lidé těžce nemocní, ohrožení ztrátou zaměstnání, rozpadem manželství apod. K afilianci vede i potřeba ocenění vlastní síly a slabosti, předností a nedostatků. Stává se to zvláště tehdy, když není k dispozici objektivní rnčřítko správnosti chování použitelné pro jedince. Obecně platí, že lidé, kteří prožívají úzkost nebo strádají nějakým neštěstím, vyhledávají ty, kteří Js°u na tom ještě hůře. Tento typ srovnání „směrem dolů" přináší jisté Uspokojení, protože člověk se srovnává s tím, kdo je ještě více nešťastný. Přesto, že člověk potřebuje ve svém životě navazovat pozitivní vztahy k Jiným lidem, občas volí samotu. Někdy proto, že se snaží přemýšlet 108 109 o prožitých událostech a vyrovnat se s nimi, nebo hledat řešení složité situa a čerpat sílu pro další práci. V těchto případech samota přispívá pozitivy k jeho psychické vyrovnanosti. Unik do samoty může mít však i jiné důvon např. obavy z nepřátelství sociálního prostředí, odhalení nepříjemných rySfl a chování blízkého člověka a ztráta přízně milované osoby a jiné negativJ podněty sociálního charakteru. Vedle samoty, tj. být sám, může člověk prožívat stav osamění. Ten nastává po opuštění prostředí rodiny, přátel, když se člověk ocitá v nové situaci, n;ipř začíná studovat na nové škole, v novém městě, našel si práci v neznámém prostředí, následoval tam svého partnera apod. V novém prostředí se cítí osamoceně, dokud se mu nepodaří navázat nové sociální kontakty. Tento stav osamění je sociální izolace. Druhým typem osamění je emocionální izolace, kdy člověk, byť obklopen mnoha známými, postrádá důvěrný vztah k jinému člověku, který by mu přinášel emocionální uspokojení. Postrádá důvěrný vztah založený na vzájemném porozumění a důvěře, který by mu poskytoval možnost intimního sblížení, možnost mluvit o vzájemných názorech a postojích, možnost vzájemného odměňování, spolehnutí a opory. Atraktivita Termín atraktivita je v tomto textu užíván jako interpersonální atraktivita, která se podílí na navazování vztahů, na jejich utváření, kvalitě a trvání. Atraktivitu je mnohem snazší rozpoznat než ji definovat, a to především pro její neobyčejnou rozmanitost projevů i mnohé transkulturální rozdíly. Přesto bychom atraktivitu mohli vymezit jako ocenění jiné osoby mající pozitivní nebo negativní směr a intenzitu emocionální vazby. Atraktivita má v zásadě dvě podoby: atraktivitu fyzickou (vzhled, zevnějšek) a atraktivitu osobní, do které náleží osobnostní rysy a vlastnosti, názory, přesvědčení, postoje, zájmy, potřeby, ale také socioekonomická status. Z kapitoly o sociální percepci je zřejmé, že navazování kontaktů nejvíce ovlivňuje fyzická atraktivita. Když někoho poprvé potkáme, všímáme si rysu obličeje, barvy vlasů, výšky, váhy, oblečení, etnického původu. Představa fyzické krásy je pro každého jiná, navíc je ovlivňována módou a liší se v jednotlivých kulturách. Odpovědi na seznamovací inzeráty, doplněné o fotografie vykazují vyšší četnosti pro osoby přitažlivého vzhledu. Atraktivnější muži a ženy jsou častěji kontaktováni a žádáni o schůzku (Reiss, 1982). Zjistilo se také, že když si lidé vybírají partnera, volí osoby přibližně stejne fyzické atraktivity. To platí pro milenecké i manželské páry, které tak napr- Hle přibližně stejné úrovně intelektové volí i stejnou míru fyzické atraktivi-" (Murstein, 1986, Feingold, 1988). Filozof B. Russell (1960) napsal, že žena chce milovat muže pro jeho charakter, zatímco muž chce milovat ženu pro její vzezření. Na ověření tohoto tvrzení se zaměřily některé výzkumné studie. Mužům i ženám byly •oskytnuty o osobě opačného pohlaví určité informace včetně fotografie, nebo byli krátce představeni. Zúčastněné osoby pak byly dotázány, zda mají píjeni o schůzku s osobou, která jim byla představena. Muži skutečně kladli poněkud větší význam na fyzickou atraktivitu žen (Feingold, 1990, 1991). § ohledem na tuto skutečnost nepřekvapuje, že ženy mají větší starost o svůj vzhled. Je však nutno poznamenat, že v reálném životě se muži bojí oslovit vysoce fyzicky atraktivní ženu, aby nebyli odmítnuti. Nejprostší vysvětlení o prioritě fyzické přitažlivosti v atraktivitě je to, že krása přináší určitý druh estetického uspokojení. Jiné vysvětlení vychází z tradovaného přesvědčení, že co je hezké, to je také dobré. Usuzování z fyzické atraktivity na osobnost je mylné (viz chyby v posuzování osob). Přesto některé studie tyto možné souvislosti ověřovaly. A. R. Abbott a R. J. Sebastian (1981) zjistili, že fyzicky atraktivní lidé mají skutečně více sebedůvěry a vyšší sociabilitu, ajsou úspěšní v sociálních interakcích. Podobně lze předpokládat, že atraktivní lidé budou mít vyšší sebeocenění. Vysoká fyzická atraktivita nepochybně usnadňuje navazování sociálních kontaktů, má však také své nepříjemné stránky. Kromě nejistoty, že jiní reagují na jejich fyzickou krásu nebo na jejich osobnostní kvality, může velmi nevítaným způsobem působit přemíra sexuálních nabídek od druhého pohlaví. Jejich okolí je často považuje za domýšlivé a sexuálně nevěrné, jejich partneři na ně často až chorobně žárlí. Vědomí přitažlivosti či nepřitažlivosti se může odrazit ve formování osobnosti člověka, zejména na jeho já. Tento proces začíná velmi brzy. Už v pěti letech se děti liší ve svém sociálním chování podle atraktivity. Hezké děti jsou jinými častěji vyhledávány a častěji na ně reagují pozitivně. Dostá-V;'Ji tak více sociálního posílení, což zvyšuje jejich sebedůvěru (Stephan, Langlois, 1984). Fyzicky atraktivnější lidé mají sociální interakce v něčem snadnější, v něčem mene příjemné. Většina lidí se musí spolehnout spíše na své osobnostní Vauty- Při navazování kontaktů a utváření vztahů má v tomto případě ^ysenou roli častější setkání, které umožní hlubší vzájemné poznání. Lidé, eri na první dojem nevzbuzují přitažlivost, ale spíše neutrální pocity, mo- hou postupně objevit mnohé přitažlivé rysy chování, společně sdílené ná a postoje, společné zájmy apod. 0tV Různé podoby interpersonální atraktivity jsou v sociální psychologii svčtlovány různými teoriemi. Největší význam se tradičně připisuje názor^ či postojové podobnosti. Za klasickou je v tomto směru považována pr^* T. Newcomba (1961), který zkoumal vliv názorové podobnosti v průběh6 utváření přátelského vztahu u studentů na koleji, kteří se původně neznal Na konci prvního semestru zjistil, že počáteční větší podobnost vedl' k přátelství s vyšší pravděpodobností než původní menší názorová podob nost. Postoje měřil na počátku a na konci semestru. Ukázalo se, že postoje zůstaly konzistentní po celou dobu. Newcomb tedy mohl učinit závěr že postojová blízkost tvoří základ pro vznik těsnějšího přátelského vztahu. Pro utváření a trvání blízkého vztahu je důležitá významnost, kterou lidé určitému názoru nebo hodnotě přikládají, máme rádi ty, kteří sdílejí naše ideály. Pro někoho může být nejdůležitější shoda v politických názorech zatímco pro jiného dodržování morálních zásad. Blízkost postojů máme tendenci předpokládat u lidí, kteří jsou pro nás fyzicky atraktivní, což je často mylný dojem. Na druhé straně však máme tendenci ke změně postoje v souladu s obdivovanou osobou, s člověkem, na němž nám záleží, kterého máme rádi či milujeme. Převládá názor, že se raději přátelíme s lidmi podobných či shodných postojů. To však nemusí vždy platit, protože názorová odlišnost může být pro někoho užitečná a prospěšná např. proto že umožňuje hlubší pochopení jiných názorů a jejich myšlenkových zdrojů. Platí tedy rčení, že „vrána k vráně sedá", stejně tak jako „protiklady se přitahují". Převažuje sice mínění, že osobnostní podobnost má pro utváření vztahů větší roli než protikladné osobnostní vlastnosti, přesto např. dominantní a submisívní jedinec, či extravert a introvert, mohou vytvořit velmi harmonický vztah. U komplementarity patrně závisí těsnost vztahu na tom, které vlastnosti jsou protikladné a jaký význam jim přikládá druhý jedinec. K nejvýznamnějším teoriím atraktivity patří teorie rovnováhy a model emocionálního posílení (teorie odměny). Autorem teorie rovnováhy je F. Heider (1958), který ji koncipoval pod vlivem Lewinovy teorie pole. Za výchozí předpoklad považuje kognitivní strukturu, sestávající ze tří objektu a vztahy mezi nimi. Objekty mohou být lidé, věci, názory. Každý ze vztahu může být pozitivní nebo negativní. V triádě vzniká několik kombinací vztahů, jejichž charakter určuje stav rovnováhy nebo nerovnováhy. Obecně platí, že 0vážný stav je prožíván příjemně, zatímco nerovnováha nepříjemně a se nou o nastolení rovnováhy. sn3při objasňování atraktivity determinované např. podobností postojů se hází z tohoto obecného schématu: OSOBA A -5 OSOBA B OBJEKT POSTOJE Za rovnovážný se považuje stav, kdy se dva lidé mají rádi (jsou v blízkém vztahu) a shodují se v názoru na třetí objekt. Za narušenou rovnováhu se považuje stav, kdy se dva lidé mají rádi, ale rozcházejí se v názoru na diskutovaný objekt. Nerovnováha je mezi lidmi, kteří nejsou spojení těsným vztahem a tudíž souhlas nebo nesouhlas názorů na nějaký objekt není důležitý. Mode! emocionálního posílení (teorie odměny) nejvíce rozpracoval D. Byrne (1961). Jeho základním předpokladem je, že atraktivita, a tudíž také vztah mezi dvěma lidmi posilují ti, kteří nás odměňují především emocionálně pozitivními reakcemi. Jestliže nás někdo pochválí, vysloví uznání nebo jen souhlasně pokývá hlavou, je taková reakce chápána jako odměna, ocenění, které zvyšuje pro nás atraktivitu druhého. Jestliže nám někdo vyjadřuje nesouhlas, odmítá přijmout náš názor nebo nás dokonce slovně napadá, máme snahu se takovému člověku spíše vyhnout. Byrneovy práce se do značné míry opírají o Festingerovu (1956) koncepci procesů sociálního srovnávání. Podle Festingera srovnáním sebe sama s jinými jsme schopni vytvořit sociálně přenosný obraz sebe sama i svého prostředí. Tento obraz napomáhá našemu přežití v hostilním a ohrožujícím světě. Jestliže jiní s námi souhlasí, považujeme to za „důkaz" správnosti našich postojů. Teorie odměny byla také rozpracována do dvou principů (Slaměník, '"7). Jedním z nich je princip minimaxu, podle kterého se minimalizují náklady vkládané do vztahu a maximalizují odměny. Když vztah přináší více °dměn než vyžaduje nákladů, budeme se snažit ve vztahu pokračovat. Snaha 0 "držení takového vztahu je zvláště výrazná tehdy, když jiné vztahy nepřiná-SeJí tolik prospěchu. Minimax také znamená, že se minimalizuje nuda, kon- 112 113 flikty, vydání a maximalizuje se sebehodnocení, bezpečí, příjemné citov naladění. Základem principu rovnosti je poměr vkladů a zisků obou partnerů Rovnocenný vztah se vyznačuje tím, že u obou partnerů jsou zisky úměrné vkladům. Pokud se jeden z partnerů domnívá, že dostává ze vztahu méně než do něj vkládá, bude se cítit nespokojený a zklamaný. Princip nespokojenosti však předpokládá nespokojenost také tehdy, když si člověk uvědomuje, že dostává více než si zaslouží. Jestliže oba partneři vnímají zisky jako odpoví dající jejich úsilí, budou vztah považovat za rovnocenný a přinášející jj^ uspokojení. Projevy souhlasu a uznání ze strany sociálního prostředí zdůrazňuje psychologie osobnosti pro zachování stability ega. „Protože naprostá většina lidí má pozitivní pojetí sebe sama, více či méně vědomě vyžaduje, aby toto pojetí bylo druhými respektováno, aby se druzí chovali souhlasně (tj. kon-gruentně) s tímto pojetím. Proto vyžadují projevy úcty a souhlasu a odmítají projevy neúcty a nesouhlasu" (Nakonečný, 1995). Láska Láska zůstala dlouho jakýmsi tabu pro vědecké zkoumání nejen z etického hlediska, nýbrž také pro neobyčejnou složitost tohoto citového stavu. E. Fromm (1996) např. rozlišuje lásku bratrskou (lásku mezi rovnými), mateřskou lásku (lásku matky k dítěti jako vztah nerovný), erotickou lásku, sebelásku a lásku k Bohu. Láska má i další podoby - milujeme svou vlast, rodiče, manžela, psa apod. Bariéry sociální psychologie prolomila šedesátá a sedmdesátá léta, kdy se začala zkoumat převážně heterosexuální láska. Studie o lásce vycházely z poznání, že všechny formy interpersonální atraktivity přinášejí pozitivně prožívané emoce a uspokojení z těchto vztahů, takže zde lze očekávat určité souvislosti. Úvahy o lásce se obvykle odvíjejí od atrakce: mít rád. Mít někoho rád a milovat spojují takové charakteristiky jako je prožívání radosti a uspokojení, akceptování, důvěra, respekt, porozumění, spontaneita, spolehnuti, opora. Mnohé studie prokázaly vysoké korelace mezi stavem mít rád a milovat (Sternberg, Grajek, 1984). Ačkoliv souvislost mezi citovým stavem mít rád a milovat je velmi těsna, nelze je považovat za dvě modifikace téhož stavu. To ukazují studie Sternber-ga a Grajeka, kdy dotazovaní muži i ženy uváděli, že i když mají své milovane partnery rádi jen o trochu víc než přátele, je v jejich vztahu ještě něco víc, nez kdyby Je mě'' Jen r^'' ^a ^run^ straně yšak nelze i velmi intenzívní vztah mít rád" považovat za lásku. Převažuje názor, že láskaje specifický druh taterpersonálního vztahu. Pro všechny druhy lásky se považuje za charakteristické vzájemné porozumění, poskytování a přijímání podpory, pozitivní oceňování a těšení se na přítomnost druhého. Pope (1980) uvádí, že pro lásku je typická intenzívní vazba k milované osobě, projevující se sexuální touhou a velmi častou, vědomě obtížně ovládanou tendencí myslet na milovanou osobu. Dokonce lze poněkud zjednodušeně považovat lásku za „namíchání" vztahu mít rád se sexuální vášní. Zajímavou teorii lásky vypracoval Sternberg (1986, 1988). Podle něj má láska tři hlavní dimenze, které lze uspořádat do trojúhelníkového modelu: intimitu, vášeň a závazek. Intimitu chápe jako pocit blízkosti, silněji než u vztahu mít rád a obsahující také starostlivost, vzájemné porozumění a podporu. Vášeň spojuje především s motivační složkou a vztahuje ji k vysoké psychické aktivaci. Závazek jako těsné spojení a závislost, vyjadřuje zvláštní druh vztahu mezi dvěma lidmi v podobě jedinečné jednotky. Předpokládá, že každá z těchto dimenzí lásky má poněkud odlišný vývoj v čase. Intimita se zvyšuje v počátečních fázích vztahu, ale později mírně klesá. Vášeň jako výsledek vysoké emocionální aktivace psychiky rychle vzrůstá, zejména u úspěšných vztahů, i když obvykle jeho průběh zaznamenává několik vrcholů a poklesů. Tři složky lásky Sternberg znázorňuje v podobě trojúhelníku, což umožňuje podle míry jednotlivých dimenzí sestavit trojúhelníky různých tvarů a rozměrů, které zároveň svou plochou vyjadřují celkovou míru lásky a podíl jednotlivých komponent. Vedle základního problému lásky, jako druhu interpersonálního vztahu, je jejím druhým problémem vymezení různých druhů lásky. J. A. Lee (1977, 1988) a Hendrickovi (C. Hendrick, S. Hendrick, 1986,1993) dospěli k závěru, že každý z druhů či stylů lásky má svou základní integraci, a že jednotlivé styly jsou vzájemně nezávislé. Pro jejich označení užil Lee řeckých a latinských termínů: 1. eros - erotická láska, která se vyznačuje silnou erotickou touhou a zdůrazňováním ideálu fyzické krásy, 2- ludus - hravá láska, bez výrazného svazku nebo žárlivosti, 3- storge - láska kamarádská či přátelská, s malým důrazem na vášeň, 4- pragma - pragmatická láska, řídící se racionálním výběrem partnera z hlediska osobního prospěchu, 114 115 5. mánia - volná láska, založená pouze na uspokojování sexuální potřeby bez trvalého svazku, 6. agape - altruistická, nesobecká láska, zaměřená na péči a starostlivosti o druhého. K nejčastěji rozlišovaným druhům lásky patří láska vášnivá a láska kamarádská, přátelská (E. Hattfield, R. L. Rapson, 1993), což odpovídá předp0. kládaným transformacím úrovní interpersonálních vztahů. Vášnivá láska je citovým stavem typickým pro počáteční stav zamilování se a obvykle trvá několik týdnů až měsíců, spíše výjimečně rok i déle. Vyznačuje se intenzívním, zamilovaného často zcela ovládajícím citovým stavem, neustálými a neodbytnými myšlenkami na milovanou osobu a snahou strávit s ní co nejvíce času. Pokud je vášnivá láska oboustranná, naplňuje oba partnery nevýslovným štěstím a radostí, pokud tomu tak není, zamilovaný, jehož láska není opětována či dokonce odmítána, trpí pocity prázdnoty, marnosti, sklíče-nosti, zoufalství. Vášnivá láska, jako jakýkoliv jiný psychický proces a stav, prochází proměnami. Pokud vztah trvá déle i po odeznění silných citových stavů, transformuje se zpravidla do podoby, která se označuje jako kamarádská - přátelská láska. Pro ni je příznačné, že původní okouzlení, jako základ vášnivé lásky, se mění v hluboký, zralý a stálý vztah přátelství, založený na vzájemném emocionálním odměňování, respektování druhého, důvěře, postojovém sbližování apod., tak, jak je tomu u důvěrných přátelských vztahů. Přátelská láska, obohacená o citový prožitek, přispívá k posílení interpersonálního vztahu. Takový vztah poskytuje pocit vzájemného akceptování. Důvěrné přátelství či manželství, jako vztah následující po vášnivé lásce, se vyznačuje potlačením úzkosti a převahou důvěry. Proto jsou partneři ochotni „otevřít se", aniž by pociťovali obavu ze ztráty toho druhého. Oboustranný zájem o udržení a pokračování ve vztahu se projevuje stále hlubším sebeodhalováním, které je nedostupné jiným interpersonálním vztahům. Sebeodhalování může působit jako druh odměny, která má tendenci k reciprocitě. Sdělování nových informací naplňuje vztah novými pocity a podporuje jeho dlouhodobé trváni. Láska provází člověka celý život. První lásky se objevují na přelomu předškolního věku, vyznačují se citovým vztahem mít rád, vyvěrajícím z vnímání druhé osoby, která se líbí. Zatímco malé děti se nestydí přiznat, ze se jim někdo líbí, na prahu dospívání je typická zahalenost lásky do roucha tajemství. V pubertě a adolescenci sílí nejen citové vazby, ale také touha p° sexuálním poznání a tedy naplnění lásky po všech stránkách. Zamilovaní se 116 svým vztahem netají, naopak ho často vystavují na obdiv okolí. Že se láska fpůže objevit v pozdním stáří, o tom svědčí mnoho krásných vztahů. Potřeba plovat a být milován se tak ukazuje jako velmi silná celoživotní potřeba Člověka. Agresivita V interpersonálních vztazích může být použita ve stejném významu jako nepřátelství - hostilita. Je to tendence k útočnému jednání vůči druhé osobě nebo okolí. Agresivitu můžeme charakterizovat také jako relativně perzistentní- odolnou pohotovost nebo predispozici chovat se agresivně v různých typech situací. Agresivita se v širším smyslu prolíná s termínem agrese, která znamená nepřátelství, útočnost, výbojnost vůči určitému objektu, útok na překážku na cestě k uspokojení potřeby (Hartl, 1993). Tradiční představy spojují agresi především s fyzickým napadením jiné osoby. Poškození může mít různý charakter. V zásadě jde o tři druhy agrese: a) fyzické poškození jiné osoby (bolest, zranění), b) poškození majetku jiné osoby, c) psychologické zranění jiné osoby (ponižování, zesměšňování, urážení, vydírání apod.). (Výrost, 1997) Z psychologického hlediska se v současnosti nepovažuje za dostatečné vymezení agrese jako chování, které způsobuje poškození druhé osobě. Vzhledem na různorodost příčin, psychologického pozadí a dalších okolností se největší význam v této souvislosti připisuje záměru (L. Berkovitz, 1974). Pro označení konkrétního chování jako agresivního je tedy rozhodující, zda bylo vykonáno záměrně, cílevědomě. Poškození jiného člověka způsobené náhodně nebo neopatrností není agresivitou. Např. bolestivý zákrok lékaře spojený s nápravou zlomené nohy není agresí, stejně jako není agresí nedbalost majitele domu, který neposypal zledovatělý chodník, na kterém si člověk nohu zlomil. Agrese, jako záměrné poškozování, souvisí také se sociálními normami dané společnosti. To, co v některých společnostech bývá považováno za agresivní, v jiných může být projevem přátelství, obdivu apod. Normy oddě-luJí vhodné, přiměřené a oprávněné chování od nevhodného, nepřiměřeného 3 neoprávněného, které překračuje uznávaný rámec pravidel chování lidí VUci sobě. Chování lékaře vůči pacientovi, učitele vůči žákovi, policisty vůči 117 narušiteli pořádku, pokud překročí normy určené pro chování v konkrét situaci, může být v této souvislosti označeno jako agresivní. Agresi jako chování vymezuje Výrost (1997) těmito znaky: - poškozuje jinou osobu, - je záměrné, - porušuje situačně relevantní normy, - není motivováno snahou pomoci dané osobě ani prosociálními úmysly Typy agrese můžeme klasifikovat podle jejich podoby, příčin nebo pSy. chologického pozadí. V sociální psychologii bývá používáno více kritérií např. fyzické a verbální, ofenzivní a defenzivní, přímá a nepřímá agrese. Za' nejdůležitější kritéria bývá považováno odlišení afektivní a instrumentální agrese. Afektivní agrese je nepřátelská, zlostná, impulzivní, emocionální a expresivní. Jejím typickým znakem je reakce na averzní podnět, spojená se zlostí a nepřátelstvím. Tuto agresi doprovází silný emoční stav. Může být fyzická nebo verbální, ale zpravidla je náhlá a neplánovaná, vyprovokovaná vnějším tlakem. Instrumentální agrese je zpravidla vedlejším produktem na cestě k dosažení nějakého cíle. Instrumentálně agresivní člověk nemusí jednat pod vlivem zlosti, nemusí ubližovat na základě provokace nevhodným chováním oběti. Jde často o reakci na neúspěch, která je realizována směrem nesouvisejícím s příčinou neúspěchu. Např. konflikt s partnerem je odreagován na dítěti. Tyto dva typy agrese jsou v současnosti doplněny o třetí, který je označován jako tyranizovaní nebo šikana. Tyranizovaní je charakteristické opakovaným ubližováním v určitém období, přičemž jeho typickým znakem je nerovnost v síle a moci tyrana a jeho oběti, což způsobuje, že se oběť nemůže účinně bránit. Šikana a tyranizovaní nejsou reakcí na provokaci oběti, není vyvoláno zlostí jako u afektivní agrese. Je chováním, jehož bezprostředním cílem je ubližování. Nemá instrumentální hodnotu ve smyslu odreagování vnitřního napětí z neúspěchu. O tomto typu agrese je možné uvažovat jako o prostředku demonstrace dominance a kontroly jiných lidí. Přes uvedené vymezení různých typů agrese je v některých konkrétních případech poměrně těžké rozhodnout, o jaký typ agrese se jedná. Někdy má impulzivní útok v návalu zlosti také instrumentální aspekt, někdy přeroste promyšlené a naplánované poškození soupeře v zájmu dosažení cíle v nená- ■stný\ zlostný útok. Podobně se mohou prolínat typy afektivní agrese V' ranizováním nebo tyranizovaní s instrumentální agresí. S Reakci na podnět, který vyvolává agresi, může ovlivnit jednak momentál-í stav, jednak stabilní charakteristiky jedince, který je takovému podnětu vystaven Z hlediska předvídání výskytu agrese, a tedy i z hlediska psycholo- gické diagnostiky, je důležité hledat stabilní predispozice k agresivnímu chování. R. G. Green (1990) vidí zdroje agresivity v biologické dědičnosti, v naučeném chování a v sociálních normách. Biologická determinace agresivity je dávána do souvislosti s dědičností iako jedním ze zdrojů interindividuálních rozdílů. Současná úroveň poznatků psychologie člověka umožňuje předpoklad, že agresivita je přinejmenším částečně vrozená. Agresi, jako komplexní chování, řídí určitá oblast mozku. Konkrétní části mozku, lokalizované převážně v diencefalu a limbickém systému, facilitují agresi. Aktivace těchto oblastí mozku zvyšuje hostilitu a naopak, jejich deaktivace snižuje hostilitu směrem k submisivitě. Na jejich zvýšené dráždivosti se mohou, vedle vrozenosti (výrazná agresivita v příbuzenstvu), podílet i různé vlivy metabolické, intoxikační, traumatické a rovněž vlivy psychogenní, související s dlouhodobou frustrací. Význam a charakter biochemického pozadí agrese dokumentuje např. složení krve. Přítomnost některých látek v krvi může ovlivňovat senzitivitu vůči agresivní stimulaci. Je známé, že alkoholem intoxikovaní lidé spíše reagují agresivně než neintoxi-kovaní. Agresivitu může zvyšovat i nízký obsah cukru v krvi (hladový člověk), je ovlivňována i mužským hormonem testosteronem. V posledním obdobím je velká pozornost věnována serotoninu, jeho snížená koncentrace v mozko-míšním moku souvisí s jistými aspekty agresivního chování. S konkrétním chováním se však lidé nerodí, musí se je naučit. Agresi jako naučené chování vysvětluje teorie sociálního učení. Z pozorování dětí je zřejmé, že agrese se může spojovat s pozitivním posílením. Dítě, které odstrčí jiné, aby získalo hračku, je odměněno tím, že ji dostane. Bandura (1973) svými výzkumy potvrdil, že významným zdrojem utváření repertoáru chování je učení se od dospělých. Z toho, co se děti naučí od dospělých, je většina získaná prostřednictvím pozorování a imitace. To, co dítě pozoruje, se mu zakóduje jako vzorec chování v paměti pro pozdější použití, kdy se vyskytne vhodná příležitost. Podstatné je úspěšné vyzkoušení takového chování a absence strachu při užívání agresivního chování. Pode Bandury je agresivní chování motivováno také různými averzními zkušenostmi. Patří k nim frustrace, bolest, útok. Skutečný výskyt agresivní reakce závisí jednak na tom, zda tyto zkušenosti vyvolávají aktivaci, ale také na očekávaných 118 119 důsledcích. Nejčastěji se lidé chovají agresivně, když jsou aktivovaní a ublí2e ní jinému člověku se jim zdá bezpečné (bez negativních důsledků) a součas né přináší určitá pozitiva (odměnu). Prosociální chování Prosociální chování tvoří neobyčejné široké spektrum od běžných, vše