• Navráti se lidi» čenstv exister na zák a vlast
. obyčej zě všei vížící ! Z texti spojov
umřela, šla za její rakví černá slepice a za ní několik dětí, z nichž každé mělo červený pásek na krku.18
Účinnější moc byla přisuzována bylinám. Proti početí se pily odvary z majoránky, rozmarýnu, levandule a petržele. Za ochranný prostředek platila rostlina zvaná netáta, kterou dívky nosily při sobě zašitou v šatě.19 Oblíbeným a patrně nejčastějším způsobem zábrany početí byl ovšem coitus interruptus. O této praktice se mezi lidem mluvilo zásadně v náznacích, většinou žertovných: oře, ale neseje nebo opusť kostel před koncem mše. Používaly se také zcela primitivní zábrany, např. kousek hadříku, jak o tom svědčí zprávy z přelomu 19. a 20. století z oblasti Pomoraví.20
„Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila!"
Snahy zabránit těhotenství, ostře kárané z kazatelen, byly sice v rozporu s křesťanskou vírou, ale v lidové tradici se vcelku tolerovaly. Kontrastuje s tím odsuzování svobodných matek a nemanželských dětí, které nacházíme v lidové kultuře ruku v ruce s církevními a správními postihy. Jejich postavení odráží vědomí toho, jak nebezpečné mohou být důsledky nerespektování norem soužití, potřebných pro zachování harmonie a stanoveného řádu uvnitř společenství.
Pro svobodné matky měla lidová mluva řadu názvů, často i pejorativních: závitka21 (Slovácko, Valašsko, Lašsko), dopuščalka, dopustilka (Lašsko), prespanka (na východní Moravě, podobně jako v celé uherské oblasti), zmrhalka, zmrhalica (Haná, západní Morava a Cechy). O dívce se říkalo, že se nezachovala, zahodila, zahanbila, dopustila, klopejtla, poklesla, podnesla se (Podblanicko), padla do hanby, nadělala si ostudy, pošlapala si čest, ztratila věnec, kozy jí snědly věnec, roztrhla sifěrtoušek, ztratila pentle, je s haňbó jedna ruka (Přerovsko), je trhnutá.
Neprovdané matce bylo třeba všemi prostředky ukázat, jak těžko se jí bude žít, jestliže připustila styk, který nebyl založený na perspektivě vzniku manželství. Vedle posměšků, morálního a veřejného odsouzení podstupovala i nadávky a bití v rodině.
Ty děvčata, kerý se cítijá (těhotné), neidú s pannama ke zpovědi, če-kajú mezi ženama. Ty vystójijú, Bože, kolikrát by to ani pes nesnesl. Všecí na ni doma visijú s hubu, klučú ju, to třeba tata lebo mama ide okolo ní, drc do ní, tak letí! Nadávajú jí pořadem, kolikrát néni toho mina škaredýho na světě, kerý by ji nedali. A ty chudata děti, za nic to nemoze a vystojí to, co pes. Tady u jedněch ten otec ani nedovolil tem
druhým dětom, pochovat (chovat) to maličký. Ona (matka nemanž. dítěte) mosela do pola, a ono moselo ležet celý deň, až bylo proležely. A dyž tá její sestra ho vzala do náručí, naduznili jí a dítěti taky. Ešče Že se Pámbíček smiloval a vzali to neviňátko ubohý k sobě.22
Svobodné matky byly také vyřazeny ze života mládeže, v kostele nesměly stát mezi děvčaty a nemohly chodit k muzice. Ilustruje to i úryvek z lidové písně, známé z více míst na Moravě:
Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko.
Všechny panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťátko.1'1
S veřejným ostouzením byly spjaty i fyzické tresty.
Na celém našem území byl až do poloviny 19. století praktikován obyčej, podle kterého musely stát takové hříšnice v době bohoslužeb před vchodem do kostela a oslovovat vcházející a vycházející lidi slovy vítám vás do kostela, já jsem se {zlého jsem se) dopustila (provinila, zapomněla, zkurvila), někde ještě vítám vás slovem božím, na koho tu hanbu složím (snad je to soudem
božím).24 Někde přitom musely , držet v rukou housle a říkat vítám vás slovem božím, kam já ty housle složím. Pravděpodobně jde o pozůstatek staršího obyčeje, zvaného panenské housle, které tvořila deska s otvory na hlavu a ruce, do které vsazovali provinilou dívku po dobu bohoslužeb.25 V některých místech se tradují pověsti o tom, že ženy, připoutané provazy za ruce v chrámové síni, do krve třely špičky prstů o tvrdý kámen, až ve zdi zůstaly důlky a rýhy.26 Jinde trestali provinilé budoucí matky stáním či dokonce pardusem na pranýři, ostříhali jim vlasy, přivázali je ke kůlu u obecní studny poblíž kostela apod. V paměti lidí ještě dlouho
Pranýř u kostela v Lochovicích na Hořicku
26 H Narození, krtiny a šestinedělí
Dítě jako dar i nelehký úděl B 27
přetrvaly vzpomínky na taková místa.27 Také je vozili na trakaři, vlasy pomazané kolomazí a posypané peřím, bičovali je a honili s bubnem po vsi - hore dědinu pro hanbu?1
Fyzické tresty začaly být u nás rušeny za vlády Josefa II. a od té doby (zvláště po zbourání pranýřů od roku 1788) se trestání svobodných matek stalo mírnější. Obyčej stát před kostelem nebo v jeho síni se však praktikoval ještě kolem poloviny 19. století a dlouho potom zůstával v paměti obyvatel.29
Církev vystupovala proti svobodným matkám z pozic morálního odsouzení, neboť uznávala jen legitimní manželství, světská správa se bránila především nezajištěnému potomstvu. Obecní řády proto obsahovaly kromě fyzických trestů i ustanovení o pokutách, odváděných do obecní pokladny - a to nejen od otce svedené dívky, ale někde i od jejího svůdce.30 Z některých řádů se dovídáme, že vrchnost nechávala na svých panstvích několikrát v roce prohlížet dívky a vdovy, zda nejsou těhotné. Poněvadž ... mnohé děvečky i vdovy dopustí se neřádu, a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tajně, protož jest JMsti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt leta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné ženy opatrovány, jestli která těhotná.11
Prameny nasvědčují tomu, že postoj ke svobodným matkám nebyl všude stejný - někde přísnější, jinde shovívavější. To zvláště tehdy,
když dítě bylo následně legitimované sňatkem a získalo stejná majetková :'■ a společenská práva jako ostatní
potomci. Byla-li dívka zdravá a pracovitá, někteří mínili, že je alespoň jistota, že nebude bezdětná. Tam, kde byla obětí panské zvůle, se často vyskytoval spíše soucit a někde dokonce i závist, neboť na nemanželské děcko s „pánem" dostávala matka alimenty. Na dívčin poklesek se spíše zapomnělo, když dítě zemřelo. Pokud zůstaly svobodné matky se svým dítětem v rodině, trpěli je jako nevítané vetřelce a jejich děti byly vystaveny mnoha ústrkům.32
Teprve josefínská zdravotnická Kamenný pranýř z Opätovaná Třebíčsku     politika byla vedená snahou snížit
Ji
1 F
Typy pranýřů z Pamětní knihy města Pardubic z roku 1814
kojeneckou a dětskou úmrtnost, minimalizovat sebevraždy svobodných matek a vraždy kojenců. Roku 1789 byl v Praze zřízen v budově kostela u sv. Apolináře útulek, kam se tyto matky mohly uchýlit již v době těhotenství, slehnout tam pod dozorem porodní babičky a posléze i odložit své dítě. Takovou možnost měly ovšem především ženy z Prahy a okolí.33
Svobodným šestinedělkám, jak se říkalo, vdaným na půl kola, lidé neradi chodili za kmotry. Když už se kmotrovství přijalo, poslaly se obyčejně odrostlé děti, často šla s dítětem babka sama a kmotry nechala jen zapsat. Neprovdané matky nesměly ani rozhodovat o jméně dítěte, které jim kněz pokřtil pokud možno nezvyklým jménem některého světce. Ve Slezsku panoval starý zvyk pojmenovat neslubné dítě34 podle křestních jmen svatého (světice), na kterého se narodily, např. Spi-ridíon, Pantaleon, Emerich, Opudencian, German, Dystnas atd., takže tyto děti se mohly poznat již podle křestních jmen. Dítě dostalo matčino příjmení, ale na Strakonicku, pokud byl otec známý, je nazývali jeho zdrobnělým jménem, např. byl-li otec Jaroš, syna volali Jarý'šek, otec Michal - Michalce, otec Hulán - Hulánče atd. Děvčeti se říkalo Jarýšče, Hulánče, Michalce. Pokud zůstalo žít ve stejném kraji, tohoto přízviska se již nikdy nezbavilo.35
Církev dlouho praktikovala veřejné kárání svobodných matek v kostele. Stalo-li se, že měla některá dítě za svobodna, byla vod faráře vážená a trestaná, jak jsem slyšel od svých rodičů, vyprávět.^ Největším trestem bylo odepření řádného průběhu církevního úvodu, o kterém bude pojednáno v kapitole o šestinedělí. Také v evangelických kostelech byly neprovdané matky od duchovního pastora přede všemi kárány, zvláště, když dítě měly s ženatým mužem. Na Rusavě se stávalo, že kněz, když takovou svobodnou matku veřejně napomenul dvakrát i třikrát, jí už
28 M Narození, krtiny a šestinedělí
Dítě jako dar i nelehký úděl H 29
Hliněná perníková forma v podobě miminka
30 ■ Narození, krtiny a šestinedělí
potom odepřel dítě pokřtít a ona raději přestoupila na jinou víru. V evangelickém kostele zase bývala pro svobodné matky zvláštní závitská lavica pod pavlačí u dveří.37 Na některých farách na Podbrdsku zapisovali nemanželské děti na zvláštní listy.
Síle sankcí odpovídal i institut vynuceného přiznání otcovství. Dělo se tak veřejným označením otce prostřednictvím obyčeje zvaného rodeník doneš-nej. Rodeník nebo též rodiník byla z těsta upečená figurka dítěte, kterou rodiče svobodné matky poslali prostřednictvím posla označenému otci. Jestliže ho nakrojil a kousek pojedl, přiznával se k otcovství a projevil ochotu se o dítě starat. Když se nechtěl ženit, posly vyhodil (často s velkým rámusem) a také si bedlivě hlídal, aby mu figurku např. nepoložili na práh domu, jinak se stal terčem posměchu. Obyčej byl známý zejména na Doudlebsku, v případě, že krtiny byly dříve než svatba.38 Rozšířený byl v části Šumavy, osídlené německy mluvícími obyvateli nebo v sousedících obcích, a měl různé varianty. Na Jindři-chohradecku přinášely figurku upečeného nemluvněte kamarádky svobodné matky,39 v okolí Českého Krumlova posílali otci chléb se sýrem,40 v Jiříkově údolí na Trhovosvinecku kulatou buchtu a chudší jen bochník
či krajíc chleba.41 Uvedený obyčej se praktikoval kolem poloviny 19. století, doklady o jeho existenci ze starší doby zatím nejsou známy. Je však možné, že jde o pozůstatek starší formy obyčejového práva s využitím symboliky figurálního pečiva, která prošla určitými proměnami formálními (figurka dítěte, buchta, bochník chleba, krajíc) i obsahovými (od závazného aktu k zábavné až satirické žertovné formě).42
Matriční zápisy o křtu nemanželských dětí umožňují učinit si představu o pronikání přísných nároků církevní a světské morálky do lidové etiky. Je zajímavé, že na střední a východní Moravě v nich najdeme jenom málo posměšných, někdy až obhroublých zápisů o otci nemanželského dítěte, častých na západní Moravě a v Cechách, jako např: Ztnrz na ledě vo svatým Janě; Někde houby sbírá; Otec šel do Babylonu; Otec šel na sbírku do Copenhagu; Otec šel na pouť;43 Matka odvrhla podkovu a fěrtoch propálila (1653); otec na sv. Jana krk zlomil; otec utopil se v suchém příkopě; otec před malým utekl; otec, není ho.44
Z bohaté škály dalších výrazů uveďme ještě některé:
otec se zabil — v krbu, věchtovím; utopil se - za kamny, v loučích, v podmáslí, v slámě, ve stodole, pivem.; utonul — v moři, v Holandu; spadl z lavice; zalezl mezi cihly do cihelny; zabředl tak hluboko, až se nemohl najít; šel — na houby, na ryzce, na smrže, na jahody, na ořechy, na ryby do lesa, sbírat klasy, na lov; šel aprílem, do Říma; blejskl patou, prohrál peníze a utekl; vyspal se za kamny, na patře; hledá ženy; dítěti zahnal otce Prchlík, zaneslo ho povětří, vítr na západ atp.
Pro nemanželské děti existovalo v lidové tradici mnoho nelichotivých až hrubých pojmenování, např. sebranec, sebránek, sebrance; ha-žart; klazáně; panské děcko, dítě pošlé z nemanželského, neřádného, nečistého, nectného, neslubného, nepravého lože, dítě z levého boku, ze zelené krve; dítě nedošlé, venušino; dítě lásky, ale také dítě kurevské, cizoložné, pobočné; zlého lože syn; dítě narozené na kopřivách, na vrbě, na zemi. O dítěti se rovněž říkalo, že ho matka našla na mezi, že má matku z levého boku, dobrého roku, že je po mládenci, ze zelené krve, kukaččí, spadl z lavice, nepočítá otců; vyprala ho stará ovce, cikán ho ztratil z rozvory, přišel na svět potmě.45
Raději hřích než světskou hanbu
K nejpřísnějším a všeobecně uplatňovaným opatřením patřily sankce za potrat (či jen pokusy o něj) a zejména za zabití novorozence. Ve všech typech společenství byly tyto činy v minulosti zcela tabuizová-ny, přestože se vyskytovaly, kam až lidská paměť sahá. Již v nejstarší
Dítě jako dar i nelehký úděl H 31