REZONANCE
Fyzikální pojem, jímž se popisuje akustický jev. Při něm jedno těleso vydávající zvuk (kmitání, vibrace)
se setká a reakcí propojí (spáruje) s druhým tělesem (v němž dojde k tomu, co fyzika popisuje jako
zvýšení „amplitudy kmitů“).
V zásadě jde ovšem o popis situace, v níž je jednomu tělesu přisuzována aktivní role (je to činitel,
agens či subjekt oné interakce) a druhému pasivita (je to jen objekt, jehož aktivita není akcí ale jen
reakcí); vztah těles je tu kauzální (první těleso přímo způsobí změny v druhém).
Pojem je používán v řadě oblastí fyziky, je aplikován na různé fyzikální jevy a zařízení (vedle akustické
rezonance je také mechanická, elektronická, magnetická atd.). Etymologie nicméně vychází z popisu
zvuků: re (znovu) – sonance (sonus – zvuk).
My ovšem nežijeme ve světě objektů (v němž je zakleta fyzika), nýbrž ve světě sociálním, to jest
žijeme ve světě významů, hodnot a smyslu (o němž nám fyzikové nemohou nic říci). Proto navrhuji
inspirovat se tím, jak slovo rezonance (nefyzikálně, metaforicky) používá německý sociolog Hartmut
Rosa:
- Ten popisuje krizi současného světa jako důsledek zbytnělé modernistické snahy o kontrolu
prostředí.
- Modernita zbožnila vědy (přírodní a fyziku v první řadě), právě proto, že poskytují společnosti
nástroje umožňující kontrolu prostředí (technologie jsou přímým pokračovatelem magie,
méně úspěšného nástroje kontroly)
- Naše posedlost růstem se týká také kontroly, chceme kontrolovat čím dál víc jevů a čím dál
efektivněji.
- To se promítá i do požadavku „vědeckosti“; jen ta věda, která skýtá prediktabilitu jevů (jejich
spolehlivou předpověditelnost) je skutečnou vědou (chudáci meteorologové).
Důraz na kontrolovatelnost kauzálního vztahu (a tedy prediktabilitu) podle Rosy dopadá dřív nebo
později špatně, a to ze dvou důvodů:
- Kontrolovatelnost objektů vždy do značné míry iluzorní, čím větší (komplexnější) objekt je,
tím větší náklady na kontrolu a tím menší úspěšnost kontroly; v komplexním světě se důraz na
kontrolu jeví ne-li iracionálním, tak alespoň neefektivním;
- Co je ovšem podle Rosy vážnější, čím větší důraz na kontrolu, tím větší „monstrozitu“ takový
důraz zplodí; ilustrací jsou totalitní režimy, usilující řídit společnost jak socialismus (plánované
hospodářství, strana řídící vše ve společnosti) nebo nacismus (eugenika, rasy, životní prostor
atd.);
Dnes už víme, že společnost nelze vědecky řídit, už proto, že bychom museli druhé připoravit o
svobodu usilovat o vlastní cíle (a možnost dělat vlastní chyby). Samozřejmě lze zde také
poukazovat na environmentální krizi (a lze i spekulovat, co bude s kontrolou umělé inteligence).
Rosa zdůrazňuje, že ve schématu kontroly (řídí, omezuje, sankcionuje) nějaký subjekt (aktivní entita),
jinou entitu jako objekt.
- Subjekt-objektový vztah ovšem moc nepasuje na sociální realitu;
- dokonce je otázkou, zda je adekvátní vztahu člověka a přírodních entit či celého světa;
- v sociální realitě jde o interakce subjekt-subjekt;
- jednání, kde druhý má být objektem něčí akce je manipulativní nebo (Rosa připomíná
marxistický pojem) odcizující;
Ve skutečnosti charakterizuje sociální interakce oboustranné působení, tedy rezonance, nikoliv
jednostranné kauzální působení.
Rosa navrhuje uvažovat i o vztahu člověka a ne-lidských či dokonce neživých entit skrze toto schéma
subjekt-subjekt. Také přírodní prvky, stromy, rostliny, voda, kameny, nebo celé krajiny můžeme (a
máme) vnímat ve schématu rezonance. Ony mají, když ne subjektivitu, tak aspoň nějakou teleologii
(směřování k nějakému určení), nějaký potenciál (charakteristické vlastnosti, jež se projeví, pokud se
stanou součástí nějakého řetězce dění).
Rosa uvádí jako příklady rezonance vztah člověka a domácích mazlíčků. Ty sice chceme trochu
kontrolovat, ale úplně to nejde. Ale nakonec, to, proč máme rádi psy nebo kočky, je to, že se nechovají
roboticky (podle námi vtištěného programu), vždycky nás nějak překvapují. Trochu na nás reagují a
trochu si dělají něco podle sebe (a my na ně rovněž trochu reagujeme, ale podle sebe). To platí, ještě
ve větší míře o partnerských vztazích, tam je třeba plně vnímat subjektivitu druhého.
Nové se rodí z rezonance. Vtisknout něčemu vůli, znamená zbavit se možnosti zažívat překvapení
viz též morfická rezonance (Sheldrake)