patobiochemie-1 1 PATOBIOCHEMIE Mgr. Marie Brázdová, Ph.D. brazdovam@vfu.cz Biofyzikální ústav, Akademie věd České republiky, v.v.i. Královopolská 135 612 65 Brno Trendlink. [online]. [cit. 2014-08-18]. Dostupné z: http://www.trendlink.com/aktien/Biochemie Biofyzikální ústav AV ČR. [online]. [cit. 2014-08-18]. Dostupné z: http://www.ibp.cz/cs/o-instituci/zakladni-informace/ Ústav molekulární biologie a farmaceutické biotechnologie Patobiochemie patobiochemie-1 Přednášející: Mgr. Marie BRÁZDOVÁ, Ph.D. Mgr. J. Jelínek, Mgr. I. Kučerová, Mgr. Veselý, Mgr. Čech Po: 45-135 7:15-8:45 Cvičící: Mgr. Marie BRÁZDOVÁ, Ph.D. Mgr. J. Jelínek, Mgr. I. Kučerová, Mgr. A. Polášková, Mgr. R. Helma, Mgr. M. Petr, Mgr. Adámik (laboratoř 45-324, centrální laboratoře) Patobiochemie se zabývá poruchami biochemických dějů v organismu, biochemickými změnami v průběhu chorobných stavů a snaží se o jejich vysvětlení na molekulární úrovni. 2 SYLABUS PRAKTICKÝCH CVIČENÍ: (po 14:45-17:00; ut 7-9:15, 9:15-11:30, 11:30-13:45) 1. Cvičení: Analýza onkogenů pomoci imunodetekce na membráně. (14.2.;21.2.MB) (Laboratoře 324, šatna 3.patro) 2. Cvičení: Základní biochemická vyšetření. Seznámení s biochemickým analyzátorem Dimension. (28.2.;7.3.JJ, centrální laboratoře, šatna suterén) 3. Cvičení: Imunochemické metody. Chemiluminiscenční metody. Využití imunoanalyzátoru Immulite. (14.3.;21.3.JJ, centrální laboratoře, šatna suterén) 4. Cvičení: Hematologické metody. Využití automatických hematologických analyzátorů v klinické praxi. Koagulační metody (28.3., 4.4., seminář, učebna ) 5. Cvičení: Zápočtový test (11.4.;18.4.MB, učebna) patobiochemie-1 3 Sylabus Patobiochemie 2016/2017 (přednášky 45-135 posluchárna, po 7:15-8:45) • 1. Úvod do předmětu, význam studia patobiochemie. Rozsah a požadavky k úspěšnému ukončení předmětu zkouškou, doporučená literatura. Principy regulací metabolismu. Receptory. Biochemické komunikace. (13.2.MB) • 2. Příčiny a druhy poruch. Dědičné metabolické poruchy. Enzymy, regulace metabolismu. Příčiny zvýšené aktivity buněčných enzymů v plasmě. Klinicky významné enzymy. (20.2.MB) • 3. Sacharidy, metabolismus glukosy a jeho poruchy. Regulace glykemie, poruchy. Patobiochemie diabetu mellitu, druhy DM. Poruchy metabolismu glykogenu, glykogenosy. (27.2.MB) • 4. Metabolismus aminokyselin a jeho poruchy. Druhy nemocí, terapie. (6.3.MB) • 5. Poruchy metabolismu lipidů. Cholesterol, lipoproteiny. Lipidosy, dyslipoproteinemie. (13.3.MB) • 6. Patobiochemie arteriosklerózy. Ischemická porucha srdeční - srdeční markery. (20.3.JJ) • 7. Krev, proteiny krevní plasmy. Srážení krve, koagulopatie. Dysproteinemie. Porfyriny. Biosyntéza, poruchy metabolismu. Porfyrie, hemoglobinopatie. (27.3.Kučerová) • 8. Nukleové kyseliny poruchy metabolismu purinů a pirimidinů. Hyperurikemie, orotacidurie, terapie. (3.4.MB) • 9. Xenobiotika a jejich účinky na organismus. Detoxikace, mechanismus. Biologické oxidace. Účinky volných radikálů na organismy. Lipoperoxidace,antioxidanty. (10.4.MB) • 10. Tumor, tumorové markery. Základní charakteristika nádorové buňky. Strategie laboratorních vyšetření. Požadavky na ideální nádorový marker. Používané tumorové markery. (24.4.MB) • 11. Vztah patobiochemie a klinické biochemie. Klinicko-biochemická analytika a její specifické rysy. Terminologie klinické biochemie. Analyzovaný materiál. Odběr materiálu. Mechanizace a automatizace v klinické biochemii. Analyzátory, jejich rozdělení z různých hledisek. Diagnostické soupravy. Organizace práce v klinicko-biochemické laboratoři, laboratorní a nemocniční informační systémy. (15.5.CL) • 12. Analýza moče a močového sedimentu. Imunochemické metody. (22.5.CL) patobiochemie-1 4 Studijní literatura: moodle- patobiochemie 2017, patobiochemie2015, patobiochemie • G.F.Hoffmann et al. Dědičné metabolické poruchy. Grada,, 2006. • J.Koolman, K.H.Rohm. Barevný atlas biochemie. Grada, 2012. • Ledvina a kol. Biochemie pro studující medicíny - I. a II.díl. Karolinum, 2005. • Murray et al. Harpeŕ´s Illustrated Biochemistry. 29th Edition. Lange, 2012. • KARLSON, P.; GEROK, W.; GROSS, W. Pathobiochemie. Academia, Praha, 1987. • Laboratorní diagnostika. Edited by Tomáš Zima. 1. vyd. Praha: Galén, 2003. ISBN 80-7262-201-3. • Clinical biochemistry :metabolic and clinical aspects. Edited by S. K. Bangert William J. Marshall. New York: Churchill Livingstone, 1995. ISBN 0-443-04341-8. MASOPUST, Jaroslav. Klinická biochemie. Požadování a hodnocení biochemických vyšetření. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. část I. a část II. ISBN 80-7184-649-3. • Clinical guide to laboratory tests. Edited by Norbert W. Tietz. 3rd ed. Philadelphia: W.B. Saunders Company, 1995. ISBN 0-7216-5035-X. • RACEK, Jaroslav. Klinická biochemie. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-324-9. patobiochemie-1 5 patobiochemie-1 6 Požadavky ke zkoušce z patobiochemie Zkouška se skládá z části písemné a části ústní Test: min 60% (E), ….90-95% (A) Ke zkoušce se můžou přihlásit pouze ti studenti, kterým byl udělen zápočet z praktického cvičení. Praktická cvičení: účast 100%, test před úlohou, protokoly, zápočtový test 80% PRINCIPY REGULACE METABOLISMU: TEORETICKÉ ZÁKLADY ZPĚTNÁ VAZBA ENZYMY -BIOKATALYZÁTORY HORMONY (Obecné mechanismy účinku hormonů a neurotransmiterů) RECEPTORY (Typy membránových receptorů a intracelulární receptory) ENZYMY METABOLICKÉ REGULACE patobiochemie-1 Principy regulací metabolismu. Hormony. Biochemické komunikace. Aktivita metabolických drah musí být neustále monitorována a upravována, aby syntéza a degradace metabolitů uspokojila převládající fyziologické požadavky. Přepínání mezi různými katabolickými a anabolickými reakcemi je nezbytné jednak podle aktuálních metabolických potřeb každé buňky, jednak podle potřeb celého organismu. Pro zachování existence živých objektů je proto nutné propojení jednotlivých částí organismu a zajištění vzájemné regulace. 7 Regulace metabolismu probíhá na různých úrovních, ale vždy na molekulárním podkladě. Cílem je přizpůsobit se neustále se měnícím vnějším i vnitřním podmínkám. Vzájemnou komunikaci mezi buňkami zajišťují signální molekuly, které jsou zachyceny cílovými buňkami pomocí specifických receptorových proteinů (receptorů). Extracelulární signál je pak převáděn na intracelulární signály, které řídí chování buňky. Signál je mezi buňkami přenášen na různou vzdálenost, s různou rychlostí a selektivitou. patobiochemie-1 Pro život mnohobuněčného organismu je nezbytná spolupráce mezi blízkými a vzdálenými buňkami, neboť buňky musí vzájemně sladit své chování. Jde nejen o vzájemnou regulaci (neurohumorální regulace), ale i o společné využívání produktů různých metabolických pochodů, probíhajících v různých buňkách v různé míře. 8 Základním regulačním mechanismem – zpětná vazba patobiochemie-1 9 Regulace metabolismu probíhá na různých úrovních, ale vždy na molekulárním podkladě. Centrálním nástrojem regulace metabolismu je regulace enzymových reakcí regulace v určitém buněčném kompartmentu regulace v rámci kompletní buňky (proteom, specifické receptory, izoenzymy, transportéry, energetický stav buňky) regulace vyplývající z komunikace mezi buňkami úrovně regulace se překrývají. 10 patobiochemie-1 Enzymy Regulace buněčných dějů v rámci samotné buňky souvisí s regulací přicházející z okolí - regulační děje navazující na vnější signál probíhají obdobným mechanismem, jako regulace zprostředkované samotnou buňkou. Všechny regulační kaskády vždy vedou Takový enzym je označován jako klíčový nebo regulační enzym a obvykle se v buňce vyskytuje v nízké koncentraci (regulace je obecně založena na). Rychlost celé metabolické dráhy (sledu následných změně koncentrace aktivního enzymu reakcí) je tak dána reakcí, která je za daných podmínek nejpomalejší. Všechny kroky metabolických drah regulovány nebývají, regulace nejčastěji zahrnuje pouze klíčové reakce metabolismu. Regulován bývá enzym, který katalyzuje první rozhodující reakci metabolické dráhy, vycházející z obecné hotovosti intermediárního substrátu. Nejčastěji jde o silně exergonické, tj. prakticky nevratné, reakce. 11 patobiochemie-1 Regulace enzymové aktivity • regulace množství enzymu (syntéza a degradace) • regulace aktivity enzymu (modifikace enzymu proteolýzou, kovalentní modifikací, allosterická regulace, interakce s regulačními proteiny) • dostupnost a koncentrace substrátu (regulace transportu) 12TEST patobiochemie-1 Významné regulační mechanismy 1) dostupnost substrátů - zvyšuje se s jejich zvýšeným příjmem nebo syntézou a také s transportem na místo, kde mohou být metabolizovány, snižuje se s jejich odběrem dalšími metabolickými Drahami 2) využívání produktů - pokud je produkt reakce ihned využíván následnou reakcí jako substrát (metabolické dráhy), nedochází k hromadění tohoto produktu a reakce dále probíhá ve směru jeho další tvorby; začne-li se nevyužitý produkt hromadit, často pak slouží jako inhibitor reakce, nebo sledu reakcí, vedoucích k jeho vzniku 3) dostupnost potřebných koenzymů - většina enzymů potřebuje pro svou katalytickou funkci vhodný koenzym, který se během přeměny substrátu také mění: při jeho regeneraci následnou drahou je rychlost reakce dána rychlostí této následně probíhající zpětné přeměny koenzymu 4) aktivita potřebných enzymů - závisí jednak na koncentraci daného enzymu v buňce, jednak na tom, jak velká část z přítomných molekul enzymu je aktivní; z regulačního hlediska je nejvýhodnější měnit aktivitu enzymů katalyzujících nejpomalejší reakci dané metabolické dráhy 13 patobiochemie-1 14 Aktivita enzymů – inhibitory, aktivátory patobiochemie-1 Cílem je přizpůsobit se neustále se měnícím vnějším i vnitřním podmínkám. Vzájemnou komunikaci mezi buňkami zajišťují signální molekuly, které jsou zachyceny cílovými buňkami pomocí specifických receptorových proteinů (receptorů). Extracelulární signál je pak převáděn na intracelulární signály, které řídí chování buňky. Signál je mezi buňkami přenášen na různou vzdálenost, s různou rychlostí a selektivitou. Pro život mnohobuněčného organismu je nezbytná spolupráce mezi blízkými a vzdálenými buňkami, neboť buňky musí vzájemně sladit své chování. Jde nejen o vzájemnou regulaci (neurohumorální regulace), ale i o společné využívání produktů různých metabolických pochodů, probíhajících v různých buňkách v různé míře. Regulace na úrovni makroorganismu 15 patobiochemie-1 Mezibuněčná komunikace - koordinace růstu, diferenciace, metabolismu buněk tkání a jiných mnohobuněčných struktur - buňky - komunikace přímým kontaktem buňka-buňka - specialisované spoje v plasmatické membráně - výměna malých molekul - např. koordinace metabolických odpovědí; určení tvaru buněk - interakce buňka-buňka = počátek vývoje a diferenciace tkání, vazba specifického proteinu jedné buňky na receptor buňky druhé - extracelulární signální molekuly - syntetizovány “signalizujícími” buňkami, vyvolají odpoveď jen v “cílových” bunkách, majících receptory - signální transdukce - proces “přeměny” extracelulárního signálu na buněčnou odpověď Komunikace extracelulárními signály: 6 kroků 1) syntéza signální molekuly “signalizující” buňkou 2) uvolnění signální molekuly “signalizující” buňkou 3) transport “signálu” k cílové buňce 4) detekce “signálu” specifickým receptorovým proteinem 5) změna buněčného metabolismu, funkce nebo vývoje vyvolaná komplexem signál-receptor 6) odstranění signálu, obvykle “ukončí” buněčnou odpoveď 16 patobiochemie-1 Komunikace mezi buňkami Signální transdukce je proces, při němž signální molekuly (působky) přenášejí specifické informace přes membrány z vnějšku cílové buňky do jejího nitra, kde vyvolávají příslušnou biologickou odpověď. Ve vyšších organismech se uplatňují hlavní signální systémy, pomocí kterých je regulována a integrována činnost buněk. Kromě nich se v metabolismu uplatňují další, do těchto systémů nezařazené signální molekuly. 17 patobiochemie-1 Účinky signálních molekul Název účinku Charakter účinku endokrinní Působek je přenášen krví na cílovou buňku, která je většinou vzdálena od místa vzniku. Typicky hormony parakrinní Působek je secernován do bezprostředního okolí buňky (lokální mediátory). Působkem jsou ovlivněny jen buňky v nejbližším okolí. autokrinní Buňka sekretuje působek a je současně cílem. Rysy jsou obdobné parakrinnímu působení. Endokrinní – působek je přenášen krví na cílovou buňku, která je většinou vzdálena od místa vzniku. Typicky jsou to hormony. Koncentrace působku v krvi je velmi nízká (10−12–10−9 mol/l) –cílová buňka má proto velkou afinitu k působku-- vazba hormonu k receptoru je velmi silná, hormon nesnadno disociuje. Dalším rysem je, že trvá určitou dobu, než se koncentrace hormonu v krvi zvýší a hladina hormonu v krvi zůstává po určitou dobu (několik minut až hodin) zvýšena. Parakrinní – působek je secernován do bezprostředního okolí buňky (lokální mediátory). Působkem jsou ovlivněny jen buňky v nejbližším okolí. Koncentrace působku v okolí buněk je vyšší (10−9–10−6 mol/l). Afinita receptorů k působku je nižší -- po poklesu koncentrace v okolí buňky se působek od receptoru oddělí. Parakrinní signalizace je určena pro rychlou a lokalizovanou komunikaci mezi buňkami. Autokrinní – buňka sekretuje působek a je současně cílem. Rysy jsou obdobné parakrinnímu působení. Juxtakrinní – signalizace mezi buňkami nebo buňkou a extracelulární matrix vyžaduje těsný kontakt. 18 TEST patobiochemie-1 endokrinní parakrinní autokrinní 19 TEST signální systémy Juxtakrinní – signalizace mezi buňkami nebo buňkou a extracelulární matrix vyžaduje těsný kontakt patobiochemie-1 Obecné mechanismy účinku hormonů a neurotransmiterů. Typy signálních molekul v neurohumorálních regulacích: Působek Zdroj HORMONY vylučované endokrinními žlázami, rozptýlenými žlázovými buňkami, ikosanoidy mnoha jinými typy buněk NEUROHORMONY vylučované neurony do krevního oběhu NEUROTRANSMITERY vylučované na synaptických zakončeních CYTOKINY, RŮSTOVÉ FAKTORY, IKOSANOIDY Vylučovány mnoha typy buněk, zpravidla ne z endokrinních žláz 20 patobiochemie-1 Společným rysem všech látek s modulačními účinky na buňky je jejich působení prostřednictvím receptorů. Receptory jsou allosterické proteiny, které mění svou konformaci po navázání ligandu. Ligandem jsou signální molekuly. Agonisté jsou ligandy, které po navázání na receptor vyvolají transdukci signálu, antagonisté po navázání na receptor brání transdukci signálu. 21 RECEPTORY patobiochemie-1 Receptory jsou lokalizované buď na vnějším povrchu cytoplazmatické membrány, nebo intracelulárně (cytosol, jádro). Ve své struktuře mají dvě hlavní komponenty: (1) doménu vázající ligand, která zajišťuje specifitu vazby s příslušným ligandem; (2) efektorovou doménu, která zahajuje vznik biologické odpovědi po vazbě ligandu. Aktivovaný receptor může vstoupit do reakce s dalšími buněčnými komponentami a realizovat tak proces signální transdukce. Tkáně, jejichž buňky nemají žádné molekuly specifického receptoru, nemohou reagovat na příslušný hormon. Charakteristickým rysem přenosu signálu prostřednictvím receptorů je jeho amplifikace (zesílení), kdy jedna jediná molekula hormonu je schopna vyvolat buněčnou odezvu s 104–105krát vyšší intenzitou. 22 Princip hierarchie v některých hormonálních regulacích a zesílení toku informací pomocí signálních molekul Neurony mozkové kůry NEUROTRANSMITERY nejvýše nanogramy Neurony jader hypotalamu KORTIKOLIBERIN mikrogramy Buňky adenohypofýzy KORTIKOTROPIN stovky mikrogramů (adrenokortikotropní hormon, ACTH) Buňky kůry nadledvin KORTISOL desítky miligramů CÍLOVÉ BUŇKY PERIFERNÍCH TKÁNÍ Denní produkce: Např. Kortizol zvyšuje celkovou pohotovost organismu při zátěžových situacích (stresech, infekčních chorobách, velké tělesné námaze, dlouhodobém hladovění). Jeho účinek na metabolismus by se dal jednoduše popsat jako katabolický, antianabolický a diabetogenní. patobiochemie-1 23 24 Hormony vs. Neurotransmitery Působí prostřednictvím receptorů Často shodné struktury (noradrenalin jako neurotransmiter i hormon) Vznik v endokrinní buňce Transport krví Působení na cílové tkáně Vznik v nervové buňce Působení z buňky na buňku na synapsích patobiochemie-1 25 Transdukce signálu Jak buňka převezme informaci nesenou chemickým signálem? Reakce signální molekuly s receptorem Membránové receptory Hormony i neurotransmitery Proteiny a menší signální molekuly (peptidy, aminokyseliny, biogenní aminy, ikosanoidy) Intracelulární receptory Pouze hormony Nepolární signální molekuly (steroidy, jodtyroniny, retinoáty) patobiochemie-1 TEST patobiochemie-1 Amplifikace Membránové a intracelulární receptory Interakce komplexu hormon- receptor s hormonsenzitivním elementem DNA Nepolární signální molekula navázaná na transportní protein plazmy Intracelulární receptor Biologická odpověď (účinek pomalejší) Polární signální molekula Biologická odpověď (rychlý účinek, může být následován i účinkem pozdnějším) Transdukce signálu Membránový receptor Přenos signální molekuly 1 100 10 000 26 patobiochemie-1 27 Princip signalizace tvorba signálu registrace signálu receptorem na vnějším povrchu buňky nebo v cytoplazmě/jádře přenos signálu z receptoru k efektorům uvnitř buňky TRANSDUKCE SIGNÁLU efektorem může být transkripční faktor, enzym, složka cytoskeletu, atd... schopnost buňky reagovat na podněty je geneticky určena spektrem receptorů, které je schopna vytvořit Biochemie-12-1-prenost_signalu 28 patobiochemie-1 Typy receptorů 29TEST Chemická povaha signálů proteiny krátké peptidy aminokyseliny nukleotidy steroidy retinoidy mastné kyseliny a jejich deriváty plyny Biochemie-12-1-prenost_signalu 30 O vstupu signální molekuly do buňky rozhoduje její rozpustnost Biochemie-12-1-prenost_signalu 31 patobiochemie-1 32TEST patobiochemie-1 33 patobiochemie-1 34 Signalizace zprostředkovaná nitrobuněčnými receptory - ligandy Biochemie-12-1-prenost_signalu 35 Signalizace zprostředkovaná nitrobuněčnými receptory Mechanismus účinku: Malá velikost/lipofilní povaha hormonů - difúze membránou -pevná vazba na nitrobuněčné receptory - konformační změna receptorů - zvýšená afinita ke specifickým sekvencím DNA regulace transkripce cílových genů Biochemie-12-1-prenost_signalu 36 Struktura nitrobuněčných receptorů C-konec: doména pro vazbu hormonu N-konec: doména pro řízení transkripce Střed molekuly: doména pro vazbu DNA Biochemie-12-1-prenost_signalu 37 Biochemie-12-1-prenost_signalu 38 Intracelulární receptory pro steroidní hormony, kalcitriol, jodované tyroniny a retinoáty Receptory se nachází se v cytoplazmě nebo v jádře Hormon-receptorové komplexy se vážou na specifická místa DNA a slouží jako transkripční faktory Komplex hormon-receptor se na DNA váže v místě HRE (hormon response element) Superrodina steroidních a thyroidních receptorů – rodina strukturně podobných proteinů. Aktivace transkripce je pomalejší proces, odezva má prodlevu Biochemie-12-1-prenost_signalu 39 Příklad kortisolu (glukokortikoidy GK, jejich receptory GR): hydrofobní molekula hormonu proniká do buňky inaktivní receptor pro glukokortikoidy (GR) existuje v cytoplazmě jako komplex s dimerem proteinu hsp 90 (chaperon) a dalšími proteiny aktivní monomerní komplex receptor-kortisol, oddělil se hsp 90 s ostatnímí proteiny aktivní komplex dimerizuje a je nukleopóry translokován do jádra GR kortisol CBG kortisol v extracelulárním prostoru přenášen CBG (corticosteroid-binding globulin) Biochemie-12-1-prenost_signalu 40 Dimerní komplex kortisol-receptor se v jádře navazuje na dsDNA v místě specifické sekvence GRE (glucocorticoid response element), tj. na HRE (hormone response element) specifické pro glukokortikoidy. DNA vazebná doména GR receptor DNA GRE vazebná doména pro kortisol (hydrofobní kapsa) Biochemie-12-1-prenost_signalu 41 GR dimer – intracelulární receptor pro glukokortikoidy (dimer) GRE – glucocorticoid response element GREB protein – GRE binding protein (specifický transkripční faktor) TF IID Pol II CTD > 1 000 bp mediátorové proteiny enhancer koaktivátorGREB protein GRE dimerní komplex kortisol-GR promotor bazální transkripční aparát Aktivní komplex kortisol-receptor se váže na DNA v místě specifické sekvence GRE (glucocorticoid response element, jedné z mnoha HRE – hormone response elements). Samotný komplex hormon-receptor však vazby na DNA a ovlivnění transkripce není schopen. Připojuje se koaktivátor a specifické GREB-proteiny (glucocorticoid response element-binding proteins). Tento komplex se prostřednictvím mediátorových proteinů navazuje na bazální transkripční aparát na promotoru a iniciuje transkripci. Iniciace transkripce kortisolem II. Signalizace zprostředkovaná povrchovými membránovými receptory 1. Hydrofilní mimobuněčný signál (ligand, „primary messenger“): růstový faktor, cytokin, hormon, atd. 2. Povrchový receptor: převod mimobuněčného ligandu do podoby nitrobuněčného signálu 3. Sekundární přenašeč („secondary messenger“): nízkomolekulární struktury (cAMP, Ca 2+ , diacylglycerol, zbytek kyseliny fosforečné, atd.) produkt enzymově katalyzované reakce přenos signálu od povrchových receptorů k efektorům 4. Cílová molekula (efektor): enzym složka replikačního aparátu složka aparátu pro genovou expresi složka cytoskeletu Biochemie-12-1-prenost_signalu 42 TEST Hlavní třídy povrchových membránových receptorů a) spojené s iontových kanálem b) vázané s G- proteiny c) vázané na enzym Biochemie-12-1-prenost_signalu 43 TEST Hlavní typy membránových/povrchových receptorů patobiochemie-1 I. Receptory - iontové kanály (ROC, ligand-gated channels) jsou pouze receptory pro některé neurotransmitery (iontové kanály ovládané neurotransmitery) II. Receptory interagující s G-proteiny (heterotrimerními) III. Receptory vázané na enzym IIIa. Receptory kooperující s nereceptorovými tyrosinkinázami (např. JAK) – receptory pro somatotropin (GrH), prolaktin, erytropoetin, interferony, interleukiny a jiné cytokiny. IIIb. Receptory s vlastní katalytickou aktivitou a) guanylátcyklázovou b) proteinkinázovou 44 patobiochemie-1 I. Receptory - iontové kanály (acetylcholin) jsou pouze receptory pro některé neurotransmitery (iontové kanály ovládané neurotransmitery) II. Receptory interagující s G-proteiny (epinefrin, glukagon, serotonin) 45TEST patobiochemie-1 46 TEST 47 Komunikace mezi: • nervovou buňkou a nervovou buňkou • nervovou buňkou a svalem • nervovou buňkou a tkání se uskutečňuje na synaptických spojích (synapsích) pomocí neurotransmiterů Neurotransmitery (mediátory) patobiochemie-1 48 Příklady neurotransmiterů Působení v: Název typ Chemický typ CNS glutamát excitační aminokyselina acetylcholin Derivát AK dopamin Derivát AK serotonin Derivát AK histamin Derivát AK aspartát aminokyselina noradrenalin Derivát AK GABA inhibiční Derivát AK glycin aminokyselina Periferní NS acetylcholin excitační Derivát AK noradrenalin Derivát AK patobiochemie-1 patobiochemie-1 49 v centrálním nervovém systému inhibiční GABA (minim. 50 % všech synapsí) glycin (převažuje v míše) excitační glutamát (více než 10 %) acetylcholin (kolem 10 %) dopamin (kolem 1 %,ve striatu 15 %) serotonin histamin aspartát noradrenalin (méně než 1 %, v hypotalamu 5 %) adenosin neuromodulační endorfiny a enkefaliny, endozepiny, delta-spánek navozující peptid ad. Neurotransmitery Známo více než 30 různých neurotransmiterů (aminokyseliny, biogenní aminy vzniklé jejich přeměnou, nebo nepříliš velké peptidy). Příklady: v periferní části systému – eferentní neurony excitační acetylcholin noradrenalin – aferentní primární senzorické excitační glutamát (Aβ vlákna, hmatová) substance P (peptid) (C a A vlákna, nociceptivní) 50 Nervový systém – přenos signálu pomocí neurotransmiterů Integrace a přenos nervových podnětů prostřednictvím neuronů Dráždění nervové buňky - elektricky, chemicky, mechanicky nervový podnět (akční potenciál) vedení signálu do nervového zakončení uvolnění synaptického neurotransmiteru patobiochemie-1 51 Synapse – obecné schéma Neurotransmitery - chemické signály, umožňují převod nervového vzruchu mezi neurony nebo mezi neuronem a cílovou buňkou . synaptická štěrbina postsynaptická membrána receptor synaptické váčky (synaptosomy) napěťově řízený Ca2+ kanál depolarizační vlna Ca2+ Neurotransmitery se vážou na membránové receptory: Dva typy receptorů: • Neurotransmiter se váže k iontovému kanálu (ionotropní receptor)  elektrický signál (neuron –neuron, neuron – kosterní sval) • Neurotransmiter se váže k membránovému receptoru, který generuje druhého posla (metabotropní receptor) chemický signál (např.hladký sval) patobiochemie-1 patobiochemie-1 52 Rhabdomyocyty Parasympatikem Sympatikem (kosterní svaly) inervované buňky cílových tkání Postgangliové neurony sympatické dráhy jsou téměř vždy adrenergní Adrenergní receptory N NN N N N M1 Acetylcholinové (cholinergní) receptory v periferních eferentních neuronech N-nikotinový M-muskarinový 53 •Po navázání acetylcholinu se receptor stává iontovým kanálem pro Na+ •Na+ proudí dovnitř buňky •buněčná membrána se depolarizuje – potenciál se stává kladnějším •otevírají se potenciálově závislé iontové kanály pro Na+ •Na+ proudí těmito kanály do buňky •potenciál se přechodně mění ke kladným hodnotám (depolarizace) •současně stoupá vodivost pro K+ v opačném směru (repolarizace) Sekvence dějů patobiochemie-1 patobiochemie-1 54 Membránové receptory neurotransmiterů Ionotropní receptory - ligandem řízené iontové kanály (ROC), např. excitační acetylcholinový nikotinový - kanál pro Na+/K+, glutamátový (CNS, některé aferentní sensorické neurony) - kanál pro Na+/K+/Ca2+, inhibiční receptor GABAA (CNS) - kanál pro ClMetabotropní receptory aktivující G-proteiny, např. protein Gs adrenergní 1 a 2, receptor GABAB, dopaminový D1, protein Gi adrenergní 2, dopaminový D3, acetylcholinový muskarinový M2 (otvírá též K+ kanál), protein Gq acetylcholinový muskarinový M1, adrenergní 1. patobiochemie-1 I. Receptory typu iontových kanálů Receptory typu iontových kanálů se vyskytují na synapsích, jejich ligandy jsou neurotransmitery. Signalizace pomocí těchto receptorů je velmi rychlá (řádově milisekundy), uplatňují se na spojeních nerv-nerv nebo nerv-sval. Neurotransmitery jsou v klidovém stavu uchovávány ve vezikulách na zakončení axonu a po stimulaci se exocytózou uvolňují. Jejich difuze k receptorům probíhá rychle, protože se jedná o malé molekuly a pohybují se na krátkou vzdálenost. Afinita neurotransmiterů k receptorům je relativně nízká, což umožňuje rychlou disociaci, jakmile jejich koncentrace v synaptické štěrbině poklesne. Toto rychlé ukončení signálu je typické pro systémy vyžadující rychlou odpověď v cílové buňce. Po navázání neurotransmiteru na receptor dojde k jeho konformační změně, která umožní pronikání iontů kanálkem ve struktuře proteinu. Tok iontů přes kanál mění membránový potenciál. Při influxu kationtů se membrána depolarizuje a dochází k excitaci, při influxu aniontů se membrána hyperpolarizuje, dochází k inhibici přenosu nervového vzruchu. 55 patobiochemie-1 Receptory hlavních neurotransmiterů Acetylcholinové receptory Vyskytuje se na nervosvalovém spojení kosterního svalu a v dendritech téměř všech periferních eferentních neuronů. Skládá se z pěti podjednotek (2a,b,g a ε) penetrujících membránou. Acetylcholin je syntetizován v presynaptické oblasti neuronu z acetyl-CoA a cholinu a před uvolněním je skladován ve vezikulách uložených v blízkosti aktivní zóny presynaptické membrány. Membrána má rovněž napěťově řízené Ca2+-kanály, které se otevírají, jakmile se na membránu rozšíří akční potenciál. Zvýšená hladina Ca2+ v zakončení neuronu aktivuje Ca+-dependentní proteinkinasu, která fosforyluje synapsin a jiné proteiny, čímž vyvolá fúzi vezikul s plazmatickou presynaptickou membránou a uvolnění acetylcholinu do synaptické štěrbiny. Acetylcholin se váže ke dvěma podjednotkám a, jeho vazba vyvolá změnu konformace a krátkodobý influx sodných iontů do buňky a draselných ven z buňky. To způsobí depolarizaci postsynaptické membrány a je-li dosaženo prahové hodnoty, otevírají se potenciálové závislé kanály pro Na+ a vzniká akční potenciál. Jakmile sekrece acetylcholinu ustane, jeho koncentrace ve štěrbině poklesne a přestane se vázat na receptory. Acetylcholin je rozložen účinkem acetylcholinesterasy, která je vázána na povrchu postsynaptické membrány. 56 57 Cholinergní synapse (mediátor je acetylcholin) V nervosvalové ploténce jeden nervový vzruch uvolní přibl. 300 váčků, v jednom je asi 40 000 molekul acetylcholinu; koncentrace acetylcholinu v synaptické štěrbině vzrůstá až 10 000x. Mediátor je rychle hydrolyzován acetylcholinesterázou. acetylcholinové receptory postsynaptické membrány ACETYLCHOLIN membránová acetylcholinesteráza cholin acetát depolarizační vlna Ca2+ Na+ zpětné vychytávání patobiochemie-1 58 Nikotinové cholinergní receptory jsou acetylcholinem řízené kanály pro Na+/K+ : v periferní části nervového systému se nacházejí – v dendritech téměř všech periferních eferentních neuronů (včetně adrenergních), a – v sarkolemmě buněk kosterních svalů, v nervosvalové ploténce. nikotinové a muskarinové. Acetylcholinové receptory Muskarinové cholinergní receptory M1-M5 Metabotropní, působí přes G-proteiny (viz dále) patobiochemie-1 patobiochemie-1 59 Receptor Nikotinový Muskarinové M1, M3 M2 Mechanismus účinku Iontový kanál Gq Gi Druhý posel DG + IP3 cAMP Výskyt • neurony autonomních ganglií, • nervosvalová ploténka, • chromafinní buňky dřeně nadledvin • mozek, • hladký sval, • žlazové buňky • myokard, • mozek Blok receptoru tubokurarin atropin Acetylcholinové receptory Receptory hlavních neurotransmiterů 60 Na+ Acetylcholinový receptor nikotinového typu – ionotropní receptor Výskyt: např. neuromotorická ploténka v buňkách kosterního svalu, zakončení pregangliových neuronů. vazba acetylcholinu CH3C O O CH2 CH2 N CH3 CH3 CH3 + acetylcholin patobiochemie-1 TEST 61 • navázání ligandu na receptor otevře kanál pro Na+ ionty • Na+ proudí kanálem po koncentračním spádu Acetylcholinový receptor nikotinového typu vně uvnitř Acetylcholin Na+ Na+ Na+ Na+ Acetylcholin patobiochemie-1 62 Degradace acetylcholinu • krátce po navázání na receptor je acetylcholin odbourán • enzym acetylcholinesterasa jej štěpí na cholin a kyselinu octovou CH3C O O CH2 CH2 N CH3 CH3 CH3 + acetylcholin CH3 OH O + OH N + CH3 CH3 CH3 patobiochemie-1 TEST Acetylcholinesterasa • Hydrolýza acetylcholinu na acetát a cholin • Je serinovou hydrolázou patobiochemie-1 63 64 botulotoxin (Clostridium botulinum) inhibuje uvolnění acetylcholinu • prodlužují účinek acetylcholinu irreversibilní (nevratné) inhibitory - organofosfáty insekticidy, herbicidy, bojové chemické látky organofosfáty (diisopropylfluorfosfát, soman, sarin) reversibilní (vratné) inhibitory používají se jako léčiva- např. při myastenia gravis (autoimunitní onemocnění - protilátky) karbamáty - (fyzostigmin, rivastigmin, neostigmin) Inhibitory acetylcholinesterasy N N OO NH CH3 CH3 CH3 CH3 H fyzostigmin patobiochemie-1 Myastenia gravis • T- a B-lymfocyty produkují protilátky proti acetylcholinovým receptorům v kosterním svalu • Protilátky se vážou na receptor (komplex receptor-protilátka) • Následuje endocytóza a degradace v lysosomech patobiochemie-1 65 Funkčnost receptorů reagovat s acetylcholinem je sníženasvalová slabost Podávání inhibitorů acetylcholinesterasy Při chorobě myastenia gravis produkují T- a B-lymfocyty protilátky proti acetylcholinovým receptorům v kosterním svalu. Protilátky se váží na receptor za vniku komplexů receptor-protilátka. Komplexy jsou endocytózou odstraněny z membrány a degradovány v lyzosomech. V důsledku toho je funkčnost receptorů reagovat s acetylcholinem snížena. Podávání inhibitorů acetylcholinesterasy napomáhá zvýšit účinky acetylcholinu na buňky s omezeným počtem receptorů. patobiochemie-1 66 Vratná fáze vazby organofosfátu Nevratná fáze vazby organofosfátu Vazba toxických organofosfátů na cholinesterasu probíhá ve dvou fázích: reversibilní ( lze ji ovlivnit reaktivátory) ireversibilní - vznik kovalentní vazby mezi organofosfátem a enzymem patobiochemie-1 67 N + N + O N N OH OH Cl - Cl Reaktivátory acetylcholinesterasy N + N CH3 OH Cl - pralidoxim obidoxim oximy s pyridinovým heterocyklem Jak reaktivátory fungují patobiochemie-1 68 Regenerace acetylcholinesterasy patobiochemie-1 69 Působky reagující s acetylcholinovým receptorem nikotinového typu D-Tubokurarin - kompetitivní antagonista acetylcholinu, zabraňuje otevření ionoforu (depolarizace nenastává)  paralýza kosterních svalů pankuronium, vekuronium ad. – myorelaxancia při déle trvajících operacích Sukcinylcholin - agonista, váže se déle než acetylcholin a depolarizuje. Přetrvávající depolarizace vede ke ztrátě elektrické dráždivosti membrány. Krátkdobé myorelaxans. Botulotoxin – proteinový komplex z Clostridium botulinum. Inhibuje uvolnění acetylcholinu z nervového zakončení. Nikotin - váže se na receptory v periferním, vegetativním nervovém systému, který řídí vnitřní orgány. Zde vyvolává zvýšenou aktivitu trávícího traktu: vzestup produkce slin a trávících šťáv a vzestup aktivity hladké svaloviny. Stoupá také produkce potu a může dojít ke stažení zornice. patobiochemie-1 70 (např. v nervosvalové ploténce - Na+/K+ionofor: asymetrický pentamer čtyř typů homologních podjednotek penetrujících membránou. změna konformace podjednotek, kanál se během několika milisekund mnohokrát krátce otevírá a uzavírá vazebná místa pro lokální anestetika, psychotropní fenothiaziny atd.. vazba dvou molekul acetylcholinu na podjednotky 2 1 2 uzavřený kanál synaptická štěrbina cytosol  2 2 – – Na+ K+ mohutný vtok Na+ menší výtok K+ (depolarizace) Acetylcholinový nikotinový receptor nikotinového typu REKAPITULACE patobiochemie-1 71 Inhibiční GABAA receptor ligandem řízený chloridový ionofor (ROC) otevírá se interakcí s -aminomáselnou kyselinou (GABA). Vtok iontů Cl– vyvolá hyperpolarizaci postsynaptické membrány, čímž znesnadní nebo znemožní vznik akčního potenciálu. Cl– – – – – –– – 1 2 2 2 1 heteropentamer složený ze tří typů podjednotek patobiochemie-1 72 Cl- GABA CYTOSOL Barbituráty Benzodiazepiny (např. diazepam, flunitrazepam) Steroidy (např. pregnanolon, allopregnanolon) Endozepin (diazepam-binding inhibitor, DBI) Agonista: muscimol (z Amanita muscaria) Další vazebná místa na GABA receptoru patobiochemie-1 73 Více než jedenáct alosterických modulačních míst pro látky zesilující účin endogenní GABA (zklidnění, omezení úzkosti a myorelaxaci): anestetika, ethanol a četná léčiva jako např. benzodiazepiny meprobamat a rovněž různé barbituráty. Jiné ligandy naopak o benzodiazepinové vazebné místo kompetují nebo účinkují i jako antagonisté GABA (inverzní agonisté),  vyvolávají neklid a úzkost (např. endogenní peptidy zvané endozepiny). Podobnou funkci jako GABA v mozku má v mozkovém kmenu a míše glycin. Inhibiční účinek glycinergních synapsí blokuje alkaloid strychnin, známý křečový jed. Další vazebná místa na GABA receptoru patobiochemie-1 74 Inhibiční gabaergní synapse -Aminomáselná kyselina (GABA) je hlavním inhibičním neurotransmiterem v CNS. Gabaergní synapse představují kolem 60 % všech synapsí v mozku. GABA mitochondriální syntéza GABA z glutamátu depolarizační vlna Ca2+ GABA/benzodiazepinové receptory vychytání GABA gliovými buňkami odbourání na sukcinát a přeměna zpět na glutamát a glutamin částečné zpětné vychytání (transportéry GAT 1-4) patobiochemie-1 75 Adrenergní synapse Neurotransmiterem naprosté většiny postgangliových sympatických neuronů je noradrenalin.Na některých nervech může působit i adrenalin. depolarizační vlna Ca2+ adrenergní receptory membrán cílových buněk dopamin--hydroxyláza a synaptické váčky (axonální transport) NORADRENALIN presynaptické adrenergní receptory mitochondriální monoaminoxidáza extracelulární KOMT (katechol- O-methyltransferáza) částečné zpětné vychytání Varikosity postgangliových sympatických axonů jsou analogické synaptickým zakončením (šńůrka perel). Adrenergní receptory jsou metabotropní, spolupracují s G-proteiny a produkují druhé posly (viz dále) 76 Typ Princip účinku Výskyt M1 Gq ve vegetativních gangliích, CNS, b.exokrinních žláz M2 Gi v srdci, otevírá K+-kanály M3 Gq v hladkém svalu M4 Gi CNS M5 Gq CNS Muskarinové cholinergní receptory (jsou metabotropní) Alkaloid atropin je na muskarinových receptorech antagonistou, brání vazbě acetylcholinu. patobiochemie-1 patobiochemie-1 Společné strukturní rysy RECEPTORU: Všechny mají sedm -helikálních úseků, které jsou hydrofobní, pronikají membránou a spojují extra- a intracelulární kličky. H2N -COOH II. Receptory interagující s heterotrimerními G-proteiny Vazebné místo pro agonistu (přítomna i vazebná místa pro antagonisty) Intracelulární domény vazebné místo pro interakci s G-proteinem jediného určitého typu. Několik minut Neurotransmitery Hormony Agonista-ligand vyvola transdukci signalu Antagonista- zabrani 77 patobiochemie-1 Heterotrimerní G-proteiny Proteiny vázající GDP nebo GTP většinou volně navázané na cytoplazmatickou membránu – mohou se pohybovat podél jejího vnitřního povrchu. Podjednotky ,  a . Identifikováno více než 20 druhů různých G podjednotek. Podjednotky G a G jsou hydrofobní a nespecifické. Podjednotky G jsou největší, vážou GDP nebo GTP a jsou specifické pro každý typ mechanismu transdukce. 78 Receptor působící prostřednictvím G-proteinů patobiochemie-1 79 Cyklus aktivace heterotrimerních G-proteinů interakcí s komplexem receptor-specifický ligand patobiochemie-1 Komplex receptor-specifický ligand BIOLOGICKÝ ÚČINEK ZMĚNA KONCENTRACE „DRUHÉHO POSLA“ Trimer G-GDP, Komplex receptor-ligand -trimer G-GDP Dimer  GTP GDP Aktivovaná podjednotka G-GTP Interakce s cílovým proteinem Pi Neaktivní podjednotka G-GDP Dimer  80 patobiochemie-1 81 1. Stimulace adenylátcyklázy (cAMP, Ca2+) 2. Inhibice adenylátcyklázy (cAMP, K+) 3. Stimulace fosfolipázy C (DG+IP3, Ca2+) 4. stimulace fosfodiesterázy štěpící cGMP Efektor druhý posel TEST patobiochemie-1 Vybrané typy G-proteinů Typ podjednotky G Příklady aktivujícího receptoru Účinek aktivovaného G na cílový protein (nitrobuněčný signál) Gs (stimulační) glukagon parathyrin -adrenergní stimulace Adenylátcyklázy (cAMP, Ca2+) Gi (inhibiční) somatostatin 2-adrenergní inhibice adenylátcyklázy(cAMP, K+) Gq (aktivující PI kaskádu) vazopresinový V1 endotelinové ETA,B acetylcholinový M1 1-adrenergní stimulace fosfolipázy C (DG+IP3, Ca2+) Gt (inhibiční) (transducin) rodopsin stimulace fosfodiesterázy štěpící cGMP 82 Receptory aktivující Gs a Gi stimulují nebo inhibují adenylátcyklázu patobiochemie-1 Adenylátcykláza - membránový enzym katalyzující reakci ATP  cAMP + PPi ; cAMP je druhým poslem. AMP-cyklázareceptor receptor GS  Gi  ligand ligand ATP H2O cAMP proteinkináza A inaktivní (R2C2) aktivní proteinkináza A 2 C + 2 R(cAMP)2 AMP Fosfodiesteráza* fosforylace proteinů (Thr, Ser) x * Inhibice např. kofeinem, heofylinem METHYLXANTINY) 83 TEST patobiochemie-1 Účinky cAMP v buňkách C C R R Proteinkinasa A (neaktivní) R R C C Protein Protein Protein-P Protein-P ADP ADP ATP ATP Proteinkinasa A (aktivní) cAMP Fosforylace proteinů. V cytoplasmě - nejčastěji metabolické enzymy (rychlá odpověď) V jádře – fosforylace genově specifického transkripčního faktoru CREB (cAMP response element-binding protein) (pomalejší odpověď) AKAP AKAP 84 patobiochemie-1 cAMP vykazuje v buňce řadu rozdílných účinků. Jedním z nejvýznamnějších účinků je aktivace proteinkinasy A, která následně fosforyluje řadu metabolických enzymů. Účinky kináz mohou být směřovány k fosforylaci právě určitých proteinů. K tomu slouží specifické proteiny vážící se ke kinázám. V případě proteinkinasy A se jedná o tzv. AKAPs (A kinase anchoring proteins), které slouží jako podpůrná struktura a lokalizují pozici proteinkinasy A poblíž určitého substrátu, který má být fosforylován a zároveň je tak omezena jejich samovolná aktivita. Proteinkinasa A je heterotetramerní molekula, která se skládá ze dvou regulačních podjednotek a dvou katalytických podjednotek. V inaktivním stavu jsou podjednotky k sobě vázány. cAMP se váže na regulační podjednotky a vyvolává jejich oddělení od katalytických podjednotek, které se tak stávají aktivní a katalyzují přenos fosfátu z ATP na serinové nebo threoninové zbytky cílových proteinů. Katalytická podjednotka proteinkinasy A také vstupuje do jádra a fosforyluje genově specifické transkripční faktory nazývané CREB (cyclic AMP response element-binding protein). CREB se váže na cAMP-responsivní element v nefosforylovaném stavu a je slabým aktivátorem transkripce. Po fosforylaci proteinkinasou A se na CREB váže koaktivátor CBP (CREB-binding protein) a je vyvoláno zesílení transkripce. Některé bakteriální toxiny modifikují účinek G-proteinů. Cholera je infekční střevní onemocnění projevující se těžkými, život ohrožujícími průjmy. Průjem je vyvolán enterotoxinem, který produkují bakterie Vibrio cholera. Choleratoxin je bílkovina, která svým účinkem inhibuje GTPasovou aktivitu s podjednotky Gs proteinu. Modifikovaná s podjednotka je tak „zmrazena“ v aktivním stavu a produkuje kontinuálně cAMP. Účinkem cAMP je aktivní kanál pro Cl− v membráně střevní buňky a jeho účinkem jsou secernovány chloridové ionty a voda do lumen střeva. Inhibiční G-protein je cílem působení pertusis toxinu produkovaného při černém kašli bakterií Bordetella pertusis. Výsledkem je inaktivace Gi proteinu a nadprodukce cAMP. Kromě aktivace proteinkinasy A a fosforylace proteinů se cAMP nebo cGMP mohou navazovat na iontové kanály a ovlivňovat jejich propustnost. Tyto pochody se uplatňují zejména při aktivaci čichových a visuálních vjemů. 85 patobiochemie-1 Lokalizace účinku cAMP do specifické části buňky Proteiny AKAPs (A kinase anchoring proteins) Proteiny vážící se k proteinkinase A, směřují její účinek k určitému substrátu z mnoha možných. Podobné proteiny ovlivňují také specifické účinky fosfatáz, fosfodiesteráz ad. 86 patobiochemie-1 Příklady hormonů působících prostřednictví aktivace PKA Hormon Místo účinku CRH Adenohypofýza TSH Thyroidní folikuly LH Leydigovy b. varlete, žluté tělísko FSH Folikulární b. ovaria, sertoliho b. varlete ACTH Kůra nadledvin ADH B. distálního tubulu ledvin PGI2 Trombocyty Adrenalin, noradrenalin  - receptory v mnoha buňkách glukagon játra 87 patobiochemie-1 88 Funkce adrenergních receptorů jsou velmi různé a liší se podle konkrétního typu adrenergního receptoru. •Alfa-adrenoreceptory: obecně zvýšená glykogenolýza v játrech, zvýšená glukoneogeneze, relaxace hladkého svalstva ve střevech;[2] • α1 receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k IP3/DAG signalizační kaskádě;[3] • α2 receptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k inhibici syntézy cAMP;[3] •beta-adrenoreceptory: obecně zvýšená svalová glykogenolýza a jaterní glukoneogeneze a glykogenolýza, mobilizace zásobního tuku, zrychlení srdeční frekvence a prohloubení stahu;[2] • β1, β2, β3 adrenoreceptory – po přijetí signálu dochází v cílové buňce k zvýšené produkci cAMP.[ Adrenergní receptor čili adrenoreceptor je označení pro skupinu receptorů spřažených s G-proteinem. Na tyto receptory se vážou různé katecholaminy, jako je zejména noradrenalin a adrenalin patobiochemie-1 89 Receptor 1  2 1  2 G-protein Gq Gi Gs Druhý posel DG + IP3 cAMP  cAMP  Příklady výskytu • hladké svalstvo GIT (sfinktery) a cév kůže (kontrakce) • adrenergní a cholinergní nervové zakončení (inhibice uvolnění přenašeče) • pankreas (inhibice exokrinní sekrece) • trombocyty (agregace) • myokard (zvýšení síly a frekvence stahů) • hladké svalstvo dělohy, bronchů (relaxace) • hladké svalstvo GIT (peristaltika) • pankreas (aktivace exokrinní sekrece) Adrenergní receptory patobiochemie-1 90 -Adrenergní receptory Typické projevy stimulace receptorů 1 – tachykardie, inotropní účinek na myokard, 2 – bronchodilatace, vazodilatace v oblasti bronchiálního kmene, 3 – termogeneze, mobilizace tukových rezerv. AMP-cykláza-receptor  noradrenalin / adrenalin ATP AMP cAMP fosfodiesterázy Gs H2O aktivní proteinkináza Afosforylace inaktivní proteinkináza A 1  2 Gs cAMP  • myokard (zvýšení síly a frekvence stahů) • hladké svalstvo dělohy, bronchů (relaxace) • hladké svalstvo GIT (peristaltika) • pankreas (aktivace exokrinní sekrece) patobiochemie-1 91 Adrenergní receptory 2 a 1 2-receptory 1-receptory adenylátcykláza fosfolipáza C PL C pokles cAMP Gi protein Gq protein IP3 a diacylglycerol vzestup [Ca2+] aktivace PK C Typické projevy adrenergní 2-stimulace: 1-stimulace: sníženi exokrinní sekrece vazokonstrikce bronchokonstrikce snížená motilita GIT 1  2 Gq Gi DG + IP3 cAMP  patobiochemie-1 Oba produkty jsou sekundární „poslové“: Inositol-1,4,5-trisfosfát otevírá kanál pro Ca2+ v membráně ER, diacylglycerol aktivuje membránovou proteinkinázu C. Receptory aktivující Gq protein stimulují fosfolipázu C a spouštějí fosfatidylinositolovou kaskádu Fosfolipáza C Receptory tohoto typu se vážou s qisoformou podjednotky. Výsledkem navázání ligandu je aktivace enzymu fosfolipasy C. Aktivovaná forma tohoto enzymu hydrolyzuje membránově vázaný fosfatidylinositolbisfosfát (PIP2) za vzniku dvou druhých poslů: diacylglycerolu (DG) a1,4,5-inositoltrisfosfátu (IP3). IP3 má vazebné místo na sarko- a endoplazmatickém retikulu, kde stimuluje uvolnění Ca2+. Ionty Ca2+ aktivují enzymy obsahující kalciumkalmodulinovou podjednotku, včetně proteinkinasy. Kalcium dependentní kalmodulin kinasa II rovněž působí na CREB v jádře. DG, který zůstává v membráně, aktivuje proteinkinasu C, která rozšiřuje odpověď fosforylací cílových proteinů. 92 patobiochemie-1 Oba produkty jsou sekundární „poslové“: Inositol-1,4,5-trisfosfát otevírá kanál pro Ca2+ v membráně ER, diacylglycerol aktivuje membránovou proteinkinázu C. Receptory aktivující Gq protein stimulují fosfolipázu C a spouštějí fosfatidylinositolovou kaskádu Fosfolipáza C 93 patobiochemie-1 fosfolipáza Creceptor Gq  specifický ligand PIP2 DG aktivace proteinkinázy C fosforylace vzrůst [Ca2+] v cytoplazmě Endoplazmatické retikulum Ca2+ IP3-receptor v membráně ER ligandem ovládaný iontový kanál pro Ca2+ IP3 Fosfatidylinositolová kaskáda aktivní proteinkináza C Ca2+ 94 patobiochemie-1 Regulace metabolismu změnami cytoplasmatické koncentrace Ca2+ •Bazální koncentrace Ca2+ v cytoplasmě  1.10-7 mol/l •Zvýšení koncentrace na  1.10-6 rychle a účinně aktivuje různé buněčné pochody • zvýšení Ca2+ může nastat buď influxem Ca2+ přes cytoplazmatickou membránu (viz např. kontrakce hladkého svalu) nebo uvolněním z intracelulárních zásob (ER, mitochondrie) např. IP3 závislý kanál pro Ca2+ v ER, nebo ryanodinové kanály v kosterním a srdečním svalu 95 patobiochemie-1 Regulační bílkovina kalmodulin Zvýšení hladiny Ca2+ aktivuje řadu na Ca2+-závislých proteinů, které tvoří rodinu malých na kalciu závislých proteinů. Nejvýznamější je kalmodulin. Je přítomen téměř ve všech buňkách. Vazba Ca2+ na kalmodulin (4 vazebná místa) mění jeho konformaci a aktivuje jeho interakci s dalšími proteiny, např. kinasami, fosfatasami ad. Některé Ca-kalmodulin-dependentní kinasy jsou vysoce specifické, jiné mají širokou substrátovou specifitu. 96 patobiochemie-1 Příklady hormonů působících prostřednictvím aktivace fosfatidylinositolového systému a PKC Hormon Místo účinku TRH Adenohypofýza GnRH Adenohypofýza TSH Thyroidní folikuly Angiotensin II/III Kůra nadledvin (zona glomerulosa) Adrenalin 1- receptory 97 patobiochemie-1 III. A) Receptory s guanylátcyklasovou aktivitou Po navázání ligandu přeměňují GTP na cGMP cGMP je druhým poslem Aktivuje proteinkinasu G Dva druhy receptorů: •membránový •cytoplazmatický III. Receptory s enzymovou aktivitou cGMP může být rovněž druhým poslem. Na rozdíl od adenylátcyklasy, guanylátcyklasa není aktivována G-proteiny. Rozlišují se dva typy guanylátcyklasy: membránově vázané enzymy, které jsou aktivovány přímo extracelulárními ligandy a rozpustné enzymy v cytoplazmě, které reagují na malé difuzibilní molekuly. Oba typy quanylátcyklasy se nacházejí v buňkách hladkého svalu cév. 98 patobiochemie-1 Membránové receptory s guanylátcyklasovou aktivitou ANP GTP cGMP + PPi proteinkináza G inaktivní aktivní proteinkináza G (PKG) fosforylace proteinů Receptory pro ANP Přítomny hlavně v hladkém svalu cév a v ledvinách ANP je secernováno myocyty atria v reakci na zvýšení objemu nebo tlaku krve GMP fosfodiesteráza H2O Membránově vázaný enzym je receptorem pro natriuretické peptidy (ANP, BNP, urodilatin). Receptor má extracelulární doménu pro vazbu ligandu, jednoduchý transmembránový helix a intracelulární guanylátcyklasovou doménu. Guanylátcyklasová aktivita je zahájena navázáním ANP na extracelulární doménu. Podobně jako cAMP i cGMP působí prostřednictví aktivace proteinkinasy. Tato kinasa se dle konvence označuje proteinkinasa G. Receptory natriuretických peptidů jsou přítomny v hladkém svalu cév, v ledvinách a dalších tkáních. ANP je secernováno myocyty atria v reakci na zvýšení objemu nebo tlaku krve v pravé síni a vyvolá relaxaci vaskulatury, čímž se sníží celkový periferní odpor a zlepší lokální průtok krve. V ledvinách dilatuje aferentní a zužuje eferentní glomerulární arteriolu a relaxuje mesangiální buňky. Tak zvyšuje tlak v kapilárách glomerulů, zvyšuje glomerulární filtraci a zvyšuje tak exkreci sodíku a vody. 99 patobiochemie-1 Cytoplazmatické receptory s guanylátcyklasovou aktivitou NH2 NH2 hem NO GTP cGMP Receptor je dimerní a váže hem NO se váže na hem, jeho vazba zvyšuje katalytickou aktivitu guanylátcyklasy NO je generováno účinkem nitroxidsyntasy (NOS) NO snadno prochází membránami , může být generováno i jinými buňkami a do cílové buňky proniknout difuzí Aktivace proteinkinasy G fosfodiesterasa GMP Rozpustná guanylátcyklasa Rozpustná guanylátcyklasa se nachází v cytoplazmě mnoha buněk. Je to dimerní molekula, obsahující hem. Váže NO, který vyvolává v její struktuře konformační změny a zvyšuje její enzymovou aktivitu. NO je syntetizován nitroxidsynthasou (NOS) z argininu. Vzniká v organismu také z některých exogenních sloučenin, tzv. donorů NO, např. nitroglycerinu, nitroprusidu. cGMP je degradováno několika typy rozpustných nebo membránově vázaných cGMP fosfodiesteras. Inhibitory cGMP fosfodiesteras vedou též ke zvýšení cGMP a prodloužení relaxace hladké svaloviny 100 patobiochemie-1 Proteinkinasa G cGMP sensitivní proteinkinasa G Rozšířena v mnoha tkáních Fosforyluje různé proteiny (enzymy, transportní proteiny ad.) Účinek PKG v hladkém svalu Fosforylace proteinů: • inaktivace proteinů podporujících uvolnění Ca2+ z ER   Ca2+ • aktivace MLC fosfatasy  potlačení interakce aktin-myosin • snížení aktivity K+-kanálů, které podporují hyperpolarizaci  snížení influxu Ca2+ do buňky Relaxace hladkého svalu 101 patobiochemie-1 Význam NO/cGMP signalizace v hladkém svalu cév cGMP je klíčový druhý posel pro indukci relaxace hladkých svalů cév  vasodilatace a zvýšený průtok krve NO je produkován v endotelových buňkách nitroxidsyntasou z argininu (aktivace např. acetylcholinem) a difunduje do přilehlých buněk hladkého svalu L-Arg ·NO + L-citrullin NO-synthasa 102 patobiochemie-1 R-O-NO2 nitrit ·NO Léky typu organických nitrátů jsou zdrojem exogenního NO Glyceroltrinitrát Isosorbidinitrát Terapie anginy pectoris Aktivace rozpustné guanylátcyklasy Vasodilatační účinek na arterie uvolní koronární spasmus a normalizuje prokrvení 103 patobiochemie-1 Inhibice fosfodiesterasy potencuje účinek NO cGMP GMP fosfodiesterasa H2O Lék sildenafil (Viagra) působí jako selektivní inhibitor fosfodiesterasy 5 (PDE5), která je vysoce exprimována v hladkém svalstvu cév. Viagra podporuje účinek NO·, uvolňující se během sexuální stimulace tím, že inhibuje PDE5 a zvyšuje hladinu cGMP v corpora cavernosa. Výsledkem je relaxace hladké cévní svaloviny a přívod krve do corpora cavernosa. Existuje více typů fosfodiesteras, v závislosti na typu buněk. 104 patobiochemie-1 III. B) Receptory s tyrosinkinázovou aktivitou Společné rysy •Po navázání působku na receptor dochází ke konformační změně • aktivuje se tyrosinkinázová aktivita receptoru • dochází k autofosforylaci tyrosinů receptoru, případně dalších proteinů (IRS) • na fosforylovaný receptor a substráty fosforylované receptorem se váží další proteiny, tzv.adaptorové molekuly • adaptorové proteiny se vážou k fosfotyrosinovým zbytkům pomocí SH2 domén (Src homology 2 domain). • adaptorové proteiny reagují s dalšími molekulami a signál je dále přenášen kaskádou fosforylačních/defosforylačních reakcí, výměnou guaninových nukleotidů, změnami konformací atd. 105 patobiochemie-1 Rodina membránových receptorů s tyroxinkinasovou aktivitou je tvořena receptory pro růstové faktory a inzulin. Růstové faktory stimulují mitosu, buněčnou diferenciaci, migraci buněk a apoptózu. Inzulin stimuluje využití živin. Společným znakem receptorů je intracelulární tyrosinkinasová doména. Do podrodiny receptorů s tyrosinkinasovou aktivitou patří dále např. IGF-1 (insulin-like growth factor-1) receptor; EGF (epidermal growth factor) receptor; PDGF (platelet-derived growth factor) receptor. 106 patobiochemie-1   -S-S- -S-S-   -S-SDimerní struktura Vazebné místo pro insulin na - podjednotkách Tyrosinkinázová aktivita na -podjednotkách Insulinový receptor Navázání insulinu na receptor  tyrosinkinázová aktivita autofosforylace -podjednotek a fosforylace proteinů IRS 1-4 (insulin receptor substrates 1-4)   -S-S- -S-S-   -S-S- Insulin -P-P P-P- IRS1-4 IRS1-4 -P vazba PI-3-kinázy na membránu aktivace fosfoproteinfosfatázy-1 aktivace Ras – exprese genů Po vazbě insulinu na receptor dochází k internalizaci komplexu hormon receptor, receptory jsou částečně recyklovány 107 patobiochemie-1 Inzulinový receptor Inzulinový receptor je přítomen v membránách ve formě dimeru. Každý monomer se skládá z extracelulární podjednotky a podjednotky , která je integrání membránovou bílkovinou. Podjednotky a jsou spojeny disulfidovou vazbou a disulfidová vazba je i mezi oběma monomery. Vazebná místa pro inzulin jsou na podjednotkách. Podjednotky obsahují domény s vlastní tyrosinkinasovou aktivitou. Po navázání inzulinu se podjednotky vzájemně fosforylují. 108 patobiochemie-1 Aktivovaný fosforylovaný receptor váže proteiny nazývané IRS (inzulin receptor substrate, označují se též jako adapterové proteiny) a fosforyluje je na několika místech (fosforylace na cca 20 tyrosinových zbytcích). Tím se na IRS aktivují vazebná místa pro různé proteiny, které jsou zapojeny do zprostředkování různých účinků inzulinu. Proteiny se napojují na vazebná místa na IRS a tím se aktivují. Většina proteinů se váže na tato místa pomocí specializovaných SH2 domén (src homology). Na jedno z míst se váže protein Grb2 (growth factor receptor-bound protein), který je připojen k membráně pomocí fosfolipidové kotvy. Prostřednictvím Grb2 je aktivován membránově vázaný G-protein Ras. Ras na rozdíl od heterotrimerních G-proteinů je monomerem. Podobně jako alfapodjednotka heterotrimerního G-proteinu existuje v neaktivní GDP a aktivní GTP formě. Aktivací prostřednictvím Grb2 se zvýší počet aktivních Ras-GTP molekul, které aktivují proteinkinasy a vyvolají Ras a MAP (mitogen activated protein) signální kaskády. Výsledkem je fosforylace proteinů v cytoplazmě a jádře, kde jsou tak regulovány transkripční faktory. V jiném fosfotyrosinovém místě IRS se váže PI-3 kinasa, čímž je aktivována. Fosforyluje inositolové fosfolipidy v membráně v pozici 3. Např. konvertuje fosfatidylinositol-4,5-bisfosfát na fosfatidylinositol- 3,4,5-trisfosfát. Aktivované fosfolipidy pak působí jako druzí poslové a podílí se na aktivaci dalších proteinů. Patří mezi ně proteinkinasy B a C, které zprostředkovávají řadu dalších účinků inzulinu v buňce. Jedním z účinků je expozice transportérů GLUT ve svalech a adipocytech do membrány. 109 patobiochemie-1 Některé signální dráhy insulinu http://www.abcam.com/index.html?pageconfig=resource&rid=10602&pid=7 110 patobiochemie-1 Substráty insulinového receptoru IRS1-4 jsou adaptorové proteiny. Jsou-li komplexem insulin-receptor fosforylovány, navazují se na další proteiny a aktivují je tak. Syntéza glykogenu Fosforylace IRS aktivuje regulační podjednotku PI-3 kinázy Katalytická podjednotka PI-3 kinázy fosforyluje PIP2 na PIP3 PIP3 aktivuje proteinkinázu B (AKT) Aktivaci PKB (AKT) napomáhá PDK Aktivovaná AKT difunduje do cytoplazmy a foforyluje (inaktivuje) glykogensynthasa kinázu Syntéza glykogenu je aktivována (aktivní je defosforylovaná forma glykogensyntázy) Translokace glukosových transportérů Insulinový receptor fosforyluje CbI (IRS) Komplex CbI-CAP se translokuje do lipidového raftu v membráně CbI reaguje s adaptorovým proteinemCrk Crk asociován s C3G C3G aktivuje TC10 (G-protein) Aktivuje translokaci transportérů do plasmatické membrány Příklady mechanismu účinku insulinového receptoru 111 patobiochemie-1 Receptor pro epidermální růstový faktor EGF Po navázání ligandu dochází k dimerizaci receptorů R R R R -P -PPP- SoS Ras–GTP Raf fosforylační Kaskáda MAP fosforylace Tím se aktivuje tyrosinkinasová aktivita v cytoplazmatické doméně. Autofosforylace receptoru Na fosforylovaná místa se váží adapterové proteiny Grb2 (SH-2 domény). Prostřednictvím proteinu SOS je aktivován G-protein Ras aktivace MAPkinasové kaskády (Ras/MAP-kaskáda) Receptor s tyrosinkinasovou aktivitou 112 patobiochemie-1 Ras je monomerní G-protein (strukturní analog -podjednotky) SoS Aktivace Ras - klíčový krok při přenosu signálu. Inaktivní Ras-GDP přechází na aktivní Ras –GTP, který aktivuje další člen dráhy. Inaktivace Ras - následná hydrolýza GTP pomocí proteinů aktivujících GTPasovou aktivitu G-proteinu Monomerní G-protein - váže GTP a současně má GTPasovou aktivitu. Aktivuje se vazbou GTP místo GDP 113 patobiochemie-1 Superrodina Ras proteinů 5 rodin: Ras, Rho, Arf, Rab, Ran Zakotveny k lipidové membráně pomocí lipidových kotev (myristoyl, farnesyl) Monomerní G-proteiny, které hrají důležitou roli při regulaci růstu, morfogeneze, buněčné motility, cytokineze apod. Mutace v genech Ras navozují patologickou proliferaci a antiapoptózu. Mutace Ras se vyskytují asi u 30 % všech lidských karcinomù. 114 patobiochemie-1 MAP-kinázová signální dráha (Mitogen activated protein kinase) Map-kinasová kaskáda Ras–GTP MAP-kinase-kinase-kinase MAP-kinase-kinase MAP-kinase Fosforylace cytosolových nebo membránových proteinů Fosforylace regulačních proteinů v jádře, podpora proliferace (např. aktivace transkripčních faktorů ATP ATP ATP ADP P ADP ADP ADP ATP P P MAPKKK, Raf Především reguluje buněčný růst a diferenciaci. MEK ERK Popsány 3 systémy, nejznámější ERK. 115 patobiochemie-1 Zkratka Název Funkce PDGF Růstový faktor odvozený z destiček mitogen pro buňky pojivové tkáně a nediferencovanou neuroglii EGF Epidermální růstový faktor mitogen řady buněk ektodermálního a mesodermálního původu FGF-2 Fibroblastový růstový faktor 2 Mitogen pro řadu buněk jako fibroblasty, endotelové buňky, myoblasty; indukuje embryonální mesoderm IL-2 Interleukin 2 Mitogen pro T-lymfocyty Mitogeny - růstové faktory podporující proliferaci Příklady mitogenů: 116 patobiochemie-1 Receptory se serin/threonin kinázovou aktivitou Ligandem je např. transformující růstový faktor- (TGF- ) Po navázání ligandu receptory dimerizují a aktivuje se serin/threonin kinázová aktivita v příslušných doménách Jedna aktivní podjednotka fosforyluje partnerskou podjednotku v katalytickém místě Fosforylovaná partnerská podjednotka fosforyluje cytoplazmatické proteiny SMAD Proteiny SMAD se fosforylací aktivují a vytváří dimery s dalšími SMAD proteiny Translokace do jádra, kde interagují s dalšími rgulačními proteiny P P P P Migrace do jádra SMAD SMAD 117 patobiochemie-1 IV. Receptory aktivující nereceptorové tyrosinkinázy ligand dimerizace –PSTAT STATSTAT JAK-STAT receptory (Janus Kinase – Signal Transducer and Activator of Transcription) Receptor nemá kinasovou aktivitu, ale je asociován s tyrosinkinasou JAK. Po navázaní ligandu receptory dimerizují (homodimery nebo heterodimery) Aktivované JAKs fosforylují tyrosinové zbytky na receptoru. Na fosforylovaná místa se vážou adaptorové proteiny STAT (pomocí SH2 domény) STAT jsou fosforylovány a dimerizují. Dimery STAT translokují do jádra, kde působí jako transkripční faktory –P STAT –PSTAT 118 patobiochemie-1 JAK-STAT receptory – rodina receptorů pro *cytokiny (např.interferony, interleukiny) Různorodé účinky cytokinů jsou způsobeny existencí velkého množství STAT proteinů Receptory pro různé cytokiny vážou různé STAT, které vytváří heterodimery v různých kombinacích Tak je umožněno, že různé cytokiny ovlivňují různé geny Receptory kooperující s JAK-STAT mají také prolaktin, erythropoetin ad. *Cytokiny – malé signální proteiny, účastnící se významně imunitní odpovědi. Jsou produkovány buňkami imunitního systému (makrofágy, T-lymfocyty atd.) a jsou schopné navodit například rychlé dělení a diferenciaci určitých typů buněk, které se účastní boje proti patogenům a další rysy imunitní obrany 119 patobiochemie-1 Regulace membránových receptorů Regulace změnou počtu receptorů (down regulace, up regulace) Regulace vlastnosti receptoru (desenzitizace) Př.: desenzitizace - adrenergního receptoru Po navázání ligandu na receptor se aktivuje BARK (-adrenergní receptor kinasa) V cytoplazmatické části receptorové molekuly dochází k fosforylaci Na fosforylované místo se váže bílkovina arrestin, který inhibuje schopnost aktivovat G-protein 120 patobiochemie-1 121 patobiochemie-1 122 Receptory nejvýznamnějších neurotransmiterů Receptory kooperující s G-proteinyIontové kanály (ROC) Gs (vzestup cAMP) Gi (pokles cAMP) Gq (vzestup IP3 /DG) – adrenergní β1,β2,β3 adrenergní α2 adrenergní α1 Na+/Ca2+/K+ – glutamátové ionofory glutamátové mGluR skupiny II a III glutamátové mGluR skupiny I dopaminové D1,5 dopaminové D3,4 dopaminové D2 – serotoninový 5-HT3 serotoninové 5-HT4,6 serotoninový 5-HT1 serotoninové 5-HT2 histaminový H2 histaminové H3,4 histaminový H1 – – tachykininový NK1 pro substanci P Cl– – GABAA – glycinový GABAB (metabotropní) – – – Na+/K+ – acetylcholinový nikotinový acetylcholinové muskarinové M2,4 acetylcholinové muskarinové M1,3,5 – – – – patobiochemie-1 123 patobiochemie-1 124 Proteinová elektroforéza (SDS-PAGE) Imunodetekce konkrétního proteinu Přenos proteinů z gelu na membránu = Western blot Detekce proteinu protilátkami (primární = rozeznává detekovaný protein sekundární = rozeznává protilátky z určitého organismu Vizualizace pomocí barevné reakce, fluorescence či chemiluminiscence Sekundární protilátky konjugované s enzymem či fluorescenční značkou membrána s navázanými proteiny Primární protilátka W. blot patobiochemie-1 126 Cvičení č. 1: Imunochemická detekce proteinu p53 na nitrocelulosové membráně (dot blot) Dot blot je zjednodušenou alternativou k western blotu a slouží pro detekci a identifikaci proteinů. Na rozdíl od western blotu nedochází k elektroforetické separaci, nelze tedy určit velikost cílového proteinu, můžeme však přítomnost daného proteinu potvrdit – v našem případě p53. Kapka vzorku je nanesena přímo na nitrocelulosovou membránu, kde je následně protein zájmu imunochemicky detekován. Principem imunochemické detekce je využití reakce antigen-protilátka. Antigeny jsou látky, které organismus rozpoznává jako cizorodé. Jejich přítomnost stimuluje tvorbu protilátek. Každý antigen obsahuje antigenní determinanty (epitopy) tvořené 5-8 aminokyselinami. Schopnost protilátek rozlišovat i malé rozdíly epitopů je základem specifity imunitních reakcí. Protilátky jsou charakterizovány afinitou – síla vazby protilátky s jednou vazebnou determinantou antigenu, aviditou – síla vazby mezi protilátkou a celou molekulou antigenu (většina antigenů je multivalentních, tzn. má více vazebných determinant pro různé protilátky) a specifitou – protilátky jeví minimální interferenci s látkami, pro které není protilátka určena. Protilátky mohou být polyklonální či monoklonální. patobiochemie-1 127 A B C Analýza neznámého vzorku Vzorky Wild type p53 Mutantní p53 Voda patobiochemie-1 128 patobiochemie-1 129 patobiochemie-1 130 patobiochemie-1 131 Hormonální systém Hormony • látky s výraznými regulačními účinky, řídí, indukují, potlačují enzymy • K cílovým orgánům krví a tkáňovým mokem, mízou • Buňka musí mít receptor na příjem hormonu (působí jen na určité orgány a tkáně), jeden signál může spustit více reakcí, různé buňky odpovídají různě, na buňku působí více hormonů Hormony jsou endogenní, telu vlastní látky produkované specializovanými bunkami a jimi vylucované do okolí. Parahormony, tkánové hormony – nejsou tvoreny specializovanými bunkami – histamin, kininy,prostaglandiny Neurohormonální regulace • Systém hormonální regulace, spojen s nervovým systémem, CNS ovlivňuje (hypofýza), proto neurohormonální regulace • Adenohypofýza (přední lalok hypofýzy) + hypotalamus – regulují, kontrolují činnost hormonů Hypotalamus pod vlivem vyšších mozkových center produkuje hypotalamické faktory (stimulační = liberiny, inhibiční = statiny), krví jdou do adenohypofýzy, ovlivňují vylučování tropních hormonů z adenohypofýzy, ty ovlivňují žlázy s vnitřní sekrecí • Hormonální regulace relativně pomalá regulace (sekundy až dny), nervová regulace rychlá Typy hormonů Chemické typy endokrinních hormonů: • Peptidy, bílkoviny (hypofýza, slinivka břišní, přištítná tělíska, tkáňové hormony) • Deriváty tyrosinu (dřeň nadledvin, štítná žláza) • Steroidy (kůra nadledvin a pohlavní žlázy) • Lokální mediátory, parakrinní hormony, tkáňové hormony - histamin, serotonin, oxid dusný, epidermální růstový faktor, sekretin, erythropoetin patobiochemie-1 135 patobiochemie-1 136 patobiochemie-1 137 Štítná žláza(1,2) a příštítná tělíska(3) 1. Thyroxin (tetrajodthyronin) – růst a vývoj mladého organismu, nedostatkem kretenismus. Povzbuzuje látkovou přeměnu živin, podporuje tvorbu oxidoreduktas. 2. Kalcitonin – 32 AMK snižuje hladinu vápníku v krvi, podporuje ukládání v kostech, význam hlavně při růstu a v těhotenství 3. Parathormon – 84 AMK, vyplyvování Ca a P z kostí, zvyšuje hladinu Ca a P v krvi Slinivka břišní - pankreas Žláza s vnitřní (Langerhansenovy ostrůvky – endokrinní fce) a vnější sekrecí (trávicí enzymy) 4. Inzulín – 21 AMK – regulátor metabolismu sacharidů a bílkovin – podporuje vstřebávání glukosy do buněk, oxidaci glukosy. Nedostatek cukrovka – vysoká koncentrace cukru v krvi. 5. Glukagon – 29 AMK – antagonista inzulínu, opačné účinky. Podporuje rozklad glykogenu v játrech a ve svalech, zvýšení množství v krvi. Kůra nadledvin Mnoho hormonů - kortikoidy, steroidní povahy, různý význam 6. Glukokortikoidy regulují katabolické děje, rozklad bílkovin, tuků, využití energie. Například kortisol – katabolický hormon, význam při zátěži a hladovění. 7. Mineralokortikoidy – hospodaření s vodou a minerály. Například aldosteron. Dřeň nadledvin Více hormonů (např. noradrenalin), z tyrosinu 8. Adrenalin – podpora odbourávání glykogenu v játrech a svalech, zvyšuje hladinu glukosy v krvi, zvyšuje krevní tlak. Vyplavování při námaze a vzrušení. NH2 + OH OH CH3 OH Pohlavní žlázy Steroidní látky, varlata a vaječníky (v těhotenství placenta – např. chorioganodotropin – těhotenské testy) 9. Testosteron – funkce pohlavních orgánů, vznik sekundárních pohlavních znaků, tvorba spermií, syntéza bílkovin 10. Estrogeny – průběh menstruace, vývoj pohlavních orgánů, distribuce podkožního tuku – vaječníky, placenta 11. Progesteron – těhotenství - vaječníky, placenta Imunochemické stanovení koncentrace hCG v krvi nebo moči se uplatňuje především v diagnostice těhotenství a sledování jeho průběhu. Již několik dní po oplodnění dochází ke zvýšení koncentrace hCG v krvi matky natolik, že toto zvýšení lze stanovit. HCG je nezbytný pro udržení žlutého tělíska v prvních 4 až 6 týdnech těhotenství a tedy i pro úspěšný průběh těhotenství. Abnormálně nízké hodnoty koncentrace hCG signalizují zvýšenou pravděpodobnost spontánního potratu . Naopak zvýšené hodnoty koncentrace hCG signalizují vícečetné těhotenství. Neurohypofýza – zadní lalok podvěsku mozkového 12. Oxytocin - 9 AMK – kontrakce hladkého svalstva dělohy při porodu a koitu, činnost mléčných žláz 13. Antidiuretický hormon, vasopresin – 9 AMK – resorpce vody z moči, zvyšuje krevní tlak. Vyplavování podporuje horko, útlum alkoholem a chladem Adenohypofýza Přední lalok, dirigent hormonů, podléhá hypotalamu ( vylučuje hypotalamické faktory – bílkoviny, transportovány do adenohypofýzy) 14. Tropní hormony – řídí ostatní žlázy, např. kortikotropin ( 39 AMK - H-S-Y-S- M-E-H-F-R-W-G-K-P-V-G-K-P-V-G-K-K-R-R-P-V-K-V-Y-P-N-GA-E-D-E-S-A-E-A-F-P-L-E-F-OH ), gonadotropiny (90 až 120 AMK) 15. Somatotropin (191 AMK) – tvorba bílkovin, dříve růstový hormon patobiochemie-1 145 patobiochemie-1 146