3. Průzkum terénu a nedestruktivní metody archeologického výzkumu ˙ prostorová archeologie ˙ historická krajina jako pramen; terénní relikty ˙ letecká archeologie ˙ povrchový průzkum, povrchový sběr ˙ mikrosondáž ˙ dokumentace archeologického průzkumu (zaměření, mapy, prostorové zobrazování, GIS a modelace) KUNA, M. a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle, Academia, Praha. Prostorová archeologie - odvětví archeologického výzkumu, které se cíleně zabývá studiem prostorových vztahů v minulých sídelních systémech - ty studuje prostřednictvím archeologických pramenů - hlavním terénním nástrojem prostorové archeologie jsou nedestruktivní postupy - vztah archeologie k prostoru procházel vývojem: o přírodní prostředí ovlivňující sídelní strukturu a jako činitel ekonomický (vhodné klimatické podmínky, dostupnost vodních zdrojů, kvalitní zemědělská půda) o prostor v němž jsou v kontaktu kultury a případně etnika (Kossinova škola) o sídelní prostor v němž jsou ve vztahu areály aktivit, které současně procházejí vývojem -- teorie sídelních areálů o studium mikroregionů Příklady výzkumů mikroregionů: Mikroregion Lužického potoka -- nestandardní způsob studia mikroregionu - plošná skrývka ornice a předstihové výzkumy v prostoru hnědouhelné Mostecké pánve SMRŽ, Z. 1994a: Vývoj osídlení v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku (severozápadní Čechy) - část I, Archeologické rozhledy 46, 345-393. SMRŽ, Z. 1994b: Výsledky studia pravěkého přírodního prostředí v mikroregionu Lužického potoka na Kadaňsku (severozápadní Čechy). In: J. Beneš - V. Brůna (ed.), Archeologie a krajinná ekologie, Most, 84-93. Vinořský a Mratínský potok -- projekt Ancient Landscape Reconstruction in Bohemia - cílem poznání struktury pravěkého osídlení na základě kvantitativního zhodnocení hustoty povrchových nálezů (metoda vkládaných polygonů) - povrchové sběry v náhodně vybraných polygonech (zpravidla pole), v zadaném prostoru byly vybírány pomocí statistické funkce náhodný výběr, rovnoměrné pokrytí celého vybraného polygonu sběrem o určité intenzitě - sběry z let 1986-1990 viz sběr v úsekových liniích, souhrnně zveřejněno v katalogu: KUNA, M. 1998: Povrchové sběry v povodí Vinořského a Mratínského potoka. Katalog nálezů z let 1986-1990, Výzkumy v Čechách 1996-1997, 291-338. Projekt Loděnice -- význam přítomnosti laténské komponenty, která mimo běžných faktů (zejména keramika) zahrnovala fakty s absolutní četností (sapropelit v podobě suroviny, polotovarů i výrobního odpadu, surovina na výrobu železné rudy a železářská struska) NEUSTUPNÝ,E. -- VENCLOVÁ, N. 1996: Využití prostoru v laténu: region Loděnice, Archeologické rozhledy 48/4, 615-642. NEUSTUPNÝ,E. -- VENCLOVÁ, N. 1998: The Loděnice Region in Prehistoric Times. In: Neustupný, E. (ed.), Space in Prehistoric Bohemia, Praha, 85-105. VENCLOVÁ, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice, Praha. NEDESTRUKTIVNÍ TERÉNNÍ POSTUPY V ARCHEOLOGII (podle KUNA a kol. 2004) - nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu - pro postupy spadající do rámce nedestruktivní archeologie se dříve používal pojem archeologický průzkum; tento pojem se však z dnešního hlediska jeví jako nedostatečný - otázka je jak budeme chápat cíle: 1. vymezíme-li nedestruktivní archeologii jako archeologický průzkum -- prospekci, tak ji chápeme především jako vyhledávání archeologických pramenů v krajině, další poznání těchto archeologických pramenů je pak přenecháno archeologickému výzkumu, ve smyslu výkopu 2. širší pojetí nedestruktivní archeologie (poválečné období) ji chápe jako výzkum svého druhu - klade si jiné otázky než běžný archeologický výzkum - otázky ekonomické, ekologické, demografické apod., řešení těchto otázek vyžaduje znalost větších prostorových celků pramenů, samostatně postupuje k jejich řešení - destruktivní výzkum může doplnit některé informace - pojem nedestruktivní archeologie byl vytvořen jako protiklad k destruktivním archeologickým výzkumům (ve smyslu k výkopům) - žádný z nedestruktivních postupů při vhodné aplikaci archeologický pramen podstatněji nenaruší, a proto pramen může být zkoumán opakovaně a různými metodami - zásah do terénu (je-li vůbec nějaký) je tak malý, že při něm nedochází k trvalé změně charakteru a k podstatnému omezení vypovídacích možností archeologického pramene -povrchový sběr, vrty, mikrosondáž, vzorkovací sondáž apod. -- je třeba aplikovat v rozumné míře - "nedestruktivní" povahu daných postupů tedy nejde jednoznačně spojovat s určitou technikou, ale s celkovým způsobem aplikace určité techniky v kontextu konkrétního archeologického pramene - příkladem může být užívání detektorů kovů, které v rukou odborníků mohou být pro archeologický výzkum přínosem, v rukou neodborníků způsobují archeologickým pramenům nenahraditelné škody DRUHY NEDESTRUKTIVNÍHO VÝZKUMU (podle KUNA a kol. 2004) Nedestruktivní postupy je možno členit podle různých hledisek: - tři širší kategorie s celkem zhruba deseti základními druhy nedestruktivních technik první skupina - tj. techniky"dálkového průzkumu" Země (anglickým termínem remote sensing) počítáme především (1) analýzu družicových snímků, (2) analýzu kolmých leteckých snímků (též termovizního snímkování, radarového měření aj.) (3) vizuální prospekci z nízko letícího letounu. Družicové a kolmé letecké snímky zpravidla nejsou primárně pořizovány k archeologickým účelům, avšak za příhodných okolností na nich lze dodatečně zjistit pro archeologii významné informace. Naproti tomu prospekce z nízko letícího letadla je podmíněna účastí archeologa a identifikací hledaných objektů "v reálném čase". Výsledkem jsou zpravidla tzv. šikmé dokumentační snímky. druhá skupina - techniky vycházející z povrchového měření fyzikálních a chemických vlastností povrchových vrstev terénu (4) okruh geofyzikálních metod (5) detektorů kovů (můžeme přiřadit k předchozí skupině) (6) geochemické metody (zabývají se chemickou analýzou odebraných vzorků zeminy) třetí skupina - metody povrchového archeologického průzkumu a vzorkování povrchových vrstev (7) povrchový průzkum či výzkum antropogenních tvarů reliéfu, např. mohyl, valů, plužin atd. Je-li průzkum doplněn o přesnější měření polohy objektů a výškopisu terénu, můžeme hovořit o tzv. geodeticko-topografickém průzkumu. Při povrchovém průzkumu lze do určité míry využít i (8) poznatky geoindikační botaniky, sledující změny vegetačního pokryvu způsobené někdejší činností člověka. Běžnou metodou je dále (9) povrchový sběr artefaktů a ekofaktů, který lze v některých případech nahradit (10)vzorkováním povrchové vrstvy půdy mikrovrypy nebo sondážemi. (11)zkušební vrty a sondáže různého typu ke zjištění přítomnosti podpovrchových komplexů, a to i ve větší hloubce (12)pedologická sonda, geologický vrták, vyhledávací sondáže). - vyhledávací sondáže (např. rýhování) patří technicky spíše již k postupům destruktivním, pokud však probíhají v plošně omezené míře a při dodržení určitého vzorkovacího postupu, mají po metodické stránce mnoho společného s postupy nedestruktivními 1. skupina LETECKÁ ARCHEOLOGIE BÁLEK, M. -- PODBORSKÝ, V. 2001: Začátky letecké archeologie na jižní Moravě. In: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku, Brno, 72-73. GOJDA, M. 2004: Letecká archeologie a dálkový průzkum. In: Kuna a kol., Nedestruktivní archeologie, Praha, 49-115. - nejdůležitějším způsobem sběru dat ve sféře prostorové (sídelní a krajinné) archeologie, žádné další metody nepracují v tak velkém prostoru - významnou součástí prostorové archeologie (interpretace leteckých fotografií a vytváření map pomáhá archeologům a historikům porozumět vztahu památek ke krajině a vyhodnocovat prostorové chování našich prapředků) Co všechno k tomu náleží: ˙ vizuální průzkum historické krajiny Ze Žatecka uvádí Z. Smrž, že během 4 letových hodin (uskutečněných v intervalu 4 let) bylo na území o rozloze 32 km2 objeveno 26 nových lokalit oproti 18, které byly identifikovány při povrchových sběrech a výkopech během 13 let ˙ dokumentaci kulturní krajiny, pořizování dokumentačních snímků důležité pro památkovou péči ˙ interpretace obrazových pramenů (získávání informací z leteckých a družicových snímků, pořizovaných za jiným účelem než je archeologická prospekce a studium historické krajiny) osídlení určitého zájmového území, sledování sídelní dynamiky (kontinuity obytných, resp. pohřebních areálů), na hustotu a rozmístění sídel v krajině ˙ evidence, uložení a odborná analýza získaných dat - vznik letecké archeologie datoval Crawford do roku 1922, kdy se mu naskytla příležitost prohlédnout si letecké fotografie na jednom z jihoanglických letišť, dešifroval na nich mezní pásy pravěkých polí zviditelněných díky stínovým a porostovým příznakům - v meziválečném období poprvé pořizovány letecké fotografie archeologických nemovitých památek v Čechách, iniciátory byli v tomto ohledu A. Stocký a J. Bőhm kteří nechali pořídit dokumentační snímky několika významných (v té době zkoumaných) lokalit (1929 Stradonice, dále Stehelčeves-Homolka, Libušín u Kladna, Hradišťko u Davle, Staré Hradisko na Prostějovsku) - ve čtyřicátých letech moravské hradiště Staré Zámky u Brna- Líšně a velkoplošný terénní výzkum hrobky z doby stěhování národů na Žuráni u Podolí východně od Brna - v padesátých letech však došlo k naprosto ojedinělému pokusu, vůbec prvního svého druhu u nás, identifikovat archeologické objekty pomocí zástupných (v tomto případě porostových) příznaků a letecky je dokumentovat. Odborný asistent brněnské katedry archeologie R. M. Pernička si v červnu roku 1957 povšimnul odlišností ve vzrůstu a zabarvení vegetace na ploše známého sídliště z doby římské u Prosiměřic- Bohunic. Na snímcích pořízených bezprostředně po odhalení "vegetačně-diferenčních míst" piloty brněnské vojenské akademie byly Perničkou poprvé zaznamenány archeologické objekty zviditelněné pomocí porostových příznaků. Vedle bodových objektů (jámy, zahloubená obydlí) byl na snímcích identifikován i objekt, složený ze dvou soustředných kruhů a centrálně umístěného bodu (hrobové jámy), který byl o rok později prozkoumán (jednalo se o hrob muže s výzbrojí z pozdního eneolitu s dodatečným ženským pohřbem) a brzy také publikován (Pernička 1961) - některé výzkumy byly fotografovány například z připoutaného balónu (Biskupin) nebo pomocí leteckých modelů (Břeclav-Pohansko) - největším pracovištěm letecké archeologie v ČR je od roku 1992 oddělení prostorové archeologie Archeologického ústavu AV ČR v Praze (M. Gojda). Dnes je to jediné archeologické pracoviště v Evropě, které má k dispozici svůj vlastní průzkumný letoun (Cessna 172), archív leteckých snímků obsahující negativy, diapozitivy, digitalizované snímky na CD, digitální videonahrávky a pozitivní zvětšeniny snímků uložených ve složkách, které jsou řazeny podle katastrů - největším pracovištěm letecké archeologie na Moravě je ÚA PP Brno (| M. Bálek), pracoviště je nositelem projektu Ministerstva kultury: "Využití leteckého průzkumu v archeologii na Moravě", archív leteckých snímků - další známá jména letecké archeologie: Z. Smrž, J. Kovárník, I. Kuzma, M. Doneus, O. Braasch - výsledky letecké archeologie doplňující či zefektivňující aplikaci dalších nedestruktivních metod a samy jsou ostatními metodami nedestruktivní archeologie doplňovány - potřeba kombinovat různé metody výzkumu - fotogrammetrické (vertikální) snímky pořizované armádou pro potřeby kartografie (uložené ve Vojenském topografickém ústavu v Dobrušce) povrchové příznaky ˙ přímé půdní příznaky - indikují existenci objektu prostřednictvím jeho destruovaných částí nebo výplně, k efektu zviditelnění objektů tímto způsobem dochází zpravidla z důvodu opakované orby a eroze, projevují se odlišným zbarvením půdy nad objekty stínové příznaky - projevují se světelnými efekty kopírujícími reliéf terénu (tvary objektů) ˙ nepřímé (zástupné) jsou výsledkem zviditelnění antropogenních objektů díky jejich ekofaktním vlastnostem (odlišného složení půdy v podorničí -- zvýšený obsah živin a zvýšená propustnost, rozdílná teplota výplní) příznaky porostové (vegetační) - mají největší význam - pozitivní příznaky přitom indikují takové objekty, které vznikly zahloubením (vykopáním zeminy a jejím odstraněním -- např. příkopy, zahloubená obydlí, základové žlaby domů, jámy různého účelu, hroby), zatímco negativní příznaky objekty, které byly vztyčeny (konstruovány - např. zdivo) příznaky vyprahlostní příznaky sněžné příznaky vlhkostní - snímkování z výšky 150 a 1200 m - černobílé i barevné snímky, snímání se může upravovat pomocí nejrůznějších filtrů - nutnost pravidelného nalétávání určitého prostoru -- různé klimatické, světelné, vegetační podmínky - letecké snímkování pro potřeby archeologie nejčastěji při šikmém slunečním světle dálkový průzkum Země (DPZ) - od 90. let 20. století se v evropské archeologii stále častěji setkáváme i s aplikací dat DPZ - dříve USA, kde termín dálkový průzkum - remote sensing (in archaeology) používají jako synonymum k evropskému pojmu letecká archeologie - mezioborová disciplína, úkolem je získávat informace o Zemi pro rozličná odvětví vědy - DPZ používá principy klasické fotogrammetrie (stereofotogrametrie, lícovací body) - většinou je DPZ spojován s využitím družicových snímků, ale rychlý rozvoj digitálních technologií přenesl některé způsoby pořizování speciálních dat (termovize, radarové a laserové systémy) POVRCHOVÝ PRŮZKUM (povrchový výzkum antropogenních reliéfních tvarů) - k prvním pokusům o klasifikaci dochází již v 17. a 18. století, a to v Anglii, vznikají první soupisy nemovitých archeologických památek (např. římských táborů, megalitických staveb apod.) a formují se i některé metodické postupy jejich evidence (např. kresebná dokumentace, plány a mapy památek) - ve střední Evropě byly jako první rozeznány zejména pravěké mohyly, pozornost přitahovaly i pozůstatky pravěkých a raně středověkých opevnění, poznání vedlo spíše k jejich urychlenému zániku než systematické dokumentaci probíhal jejich "systematický" výzkum - zhotovování přesnějších plánů pravěkých mohylníků nebylo během celého 19. a první poloviny 20. století běžné, výjimkou zde jsou na svou dobu precizní plány některých západočeských mohylníků z let 1878-1896 od Františka Xavera France (1839- 1910) - nedestruktivní výzkum reliéfních tvarů se plně probudil teprve v poválečném období, a to zejména zásluhou středověké archeologie, metodiku nedestruktivního terénního průzkumu zejména Zdeněk Smetánka (řada konkrétních objevů např. ZSO Svídna aj.) - mapování středověkých plužin v regionu Drahanské vrchoviny významný archeolog-amatér, lékař Ervín Černý ČERNÝ, E. 1993: Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Historicko-geografická studie v regionu Drahanské vrchoviny, Brno. SMETÁNKA, Z. 1974: K metodice povrchového výzkumu raně středověké vesnice, Památková péče 5, 297-303. SMETÁNKA, Z. - KLÁPŠTĚ, J. 1979: Geodeticko-topografický průzkum zaniklých středověkých osad, Archeologické rozhledy 31, 614-631. SMETÁNKA, Z. - ŠKABRADA, J. 1975: Třebonín na Čáslavsku v raném středověku (Povrchový průzkum), Archeologické rozhledy 27, 72-85. ŠIMANA, M. 1979: Provádění geodeticko-topografického průzkumu na zaniklých středověkých osadách, Archeologické rozhledy 31, 631-639. - výzkum zaniklých těžebních areálů, průkopníkem tohoto oboru u nás je zejména Jaroslav Kudrnáč (1983), unikátní jsou relikty pravěké těžby rohovce v oblasti Krumlovského lesa, zjištěné v 70. a prozkoumané v 90. letech (Oliva -- Neruda -- Přichystal 1999) - v 90. letech výrazně stoupl i zájem o průzkum starých komunikací, a to jednak v Krušných horách (Velímský 1992 aj.), jednak na několika větvích Zlaté stezky na Šumavě (Kubů -- Zavřel 2001) - rozbíhá se mapování a nedestruktivní průzkum pravěkých a raně středověkých hradišť (Hrubý 1998; Parma 1998; Smrž 1995) - regionální soupisy nemovitých archeologických památek - metodiku geodetické dokumentace, připravovanou geodetem Archeologického ústavu v Praze M. Šimanou už od počátku 70. let (Šimana 1971) HRUBÝ, P. 1998: Výšinné lokality pozdní doby halštatské a časné doby laténské v jižních Čechách, Zprávy České společnosti archeologické -- Supplément 34, Praha. KUBŮ, F. -- ZAVŘEL, P. 2001: Der goldene Steig. Historische und archäologische Erforschung eines bedeutenden mittelalterlichen Handelsweges. 1. Die Strecke Prachatitz -- Staatsgrenze -- Passau. KUDRNÁČ, J. 1983: Přehled archeologického zkoumání památek po těžbě zlata v jižních Čechách 1972-1982, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, 7-15. OLIVA, M. -- NERUDA, P. -- PŘICHYSTAL, A. 1999: Paradoxy těžby a distribuce rohovce z Krumlovského lesa, Památky archeologické 90, 229-318. PARMA, D. 1998: Výšinné lokality mladšího pravěku na jihovýchodní Moravě. Výsledky prospekce 1997, Slovácko XL, 99 -- 114. SMRŽ, Z. 1995: Höhenlokalitäten der Knovízer Kultur in NW- Böhmen, Památky archeologické 86, 38-80. ŠIMANA, M. 1971: Geodesie v archeologické praxi I-II, Zprávy ČSSA -- Supplement 9. VELÍMSKÝ, T. 1992: Studium středověkých cest a problematika vývoje osídlení levobřežní části oblasti labských pískovců, Archeologia Historica 17, 349-364. Metoda: - schopnost rozeznávat antropogenní reliéfní tvary závisí na zkušenostech archeologa (tvar reliéfu, ale i jeho prostorový kontext, povrchový vzhled, případné povrchové nálezy aj.) - analytický postup: použití formalizovaného popisu terénních tvarů nebo vyhotovení podrobného geodetického plánu (plošné nivelace) s možností rozeznat (dohledat) některé objekty nikoliv jen v terénu, ale i dodatečně nad plánem, případně i s využitím některých počítačových analytických metod - GIS - příklad formální klasifikace, přejatý z antropogenní geomorfologie, uvádějí Z. Smetánka a J. Klápště (1979). Antropogenní tvary dělí na velké a malé, plošné a liniové, konvexní, konkávní, tzv. zrcadla (výrazně vymezené rovné plochy) a terasové hrany (tab. 7.1.). - prameny písemné, ikonografické a kartografické POVRCHOVý SBĚR KUNA, M. 1994: Archeologický průzkum povrchovými sběry, Zprávy české archeologické společnosti - Supplément 23, Praha. KUNA, M. 2004: Povrchový sběr. In: Kuna a kol., Nedestruktivní archeologie, Praha, 305-352. - zjišťuje a zkoumá stopy osídlení prostřednictvím zlomků movitých předmětů, rozptýlených na povrchu terénu, předměty se na povrch terénu dostávají orbou, která narušuje podpovrchové objekty či vrstvy a archeologické předměty z nich vynáší na povrch po technické stránce jde o snadnou metodu, vyžaduje jen koncentraci, případě určitou zkušenost - slouží buď k objevení a základní vymezení sídelních komponent, nebo jejich podrobnější popis a poznání -- výhodou je, že přináší typologicky datovatelná data - ovlivněno hloubkou kontextů, hustotou artefaktů v nich, na povrchu se postupně rozpadají - existence povrchových pramenů je jen přechodnou a závěrečnou formou existence archeologického pramene - povrchové sběry se proto staly běžnou terénní metodou např. v "nové" (procesuální) archeologii, v Polsku v 70. letech zahájen rozsahem dosud nikde na světě nepřekonaný projekt mapování celého území státu prostřednictvím povrchových sběrů Archeologiczne Zdjęncie Polski - u nás od 70 let, ale v daleko skromnějším rozsahu - řešení konkrétních otázek, metodický model výzkumu vybraných oblastí (mikroregionů - projekt Ancient Landscape Reconstruction in Bohemia, Projekt Loděnice) Skeptické námitky proti povrchovýcm sběrům: (a) povrchové soubory neposkytují vyvážený obraz skladby komponent, neboť jsou závislé na vlastnostech někdejší kultury, jako např. množství objektů v areálech, množství artefaktů v kulturní vrstvě, určitelnosti artefaktů apod. (b) existence povrchových souborů závisí na řadě vlastností současné krajiny a manipulace s ní, např. hloubce ornice a podorničí, hloubce orby, změnách v hloubce orby atd. (c) povrchové soubory nejsou prostorově spolehlivé, neboť může jít artefakty přemístěné erozí, orbou nebo přemístěním ornice - horizontální pohyb artefaktů - celkový průměrný posun sledovaných artefaktů po 12 zemědělských úpravách pole byl 3,56 m Metody povrchového sběru: - sbírány jsou všechny artefakty, zejména keramika na povrchu včetně atypických zlomků (mazanice nedatuje, ale může být dokladem sídlištního areálu) - jako polygon se chápe libovolně velký úsek zemědělské krajiny, jako samostatný polygon by měla být vyčleněna plocha v níž je rozmístění nálezů zhruba rovnoměrné i ojedinělý nález - při pochodu terénem může jednotlivec průměrně sledovat pás o šířce cca 2 m, intenzitu průzkumu lze vyjádřit v procentech - průzkum v odstupech 20 m tedy představuje intenzitu 10% metoda vyhledávání nalezišť - nejčastější metoda povrchového sběru - kvantitativní aspekty nejsou v tomto postupu rozhodující, procházená plocha se nečlení na dílčí úseky, je-li zachycena taková koncentrace nálezů, která umožňuje předpokládat přítomnost "naleziště" dochází k zahuštění průchodů, a to tak, aby bylo možno vymezit rozsah naleziště a dohledat dostatečný počet chronologicky výrazných artefaktů - celé naleziště je zpravidla bráno jako jediná referenční jednotka (dostává pořadové číslo, nálezy jsou evidovány dohromady), takto zjištěné soubory obtížně srovnatelné Analytické metody vyhledávání komponent metoda vkládaných polygonů - každý polygon sběru (pole) je evidován jako samostatná referenční jednotka (sbírají se všechny nálezy, včetně atypických artefaktů) - kvantifikace: počet nálezů na hodinu sběru a jednotlivce (mohou být prozkoumány s rozdílnou intenzitou) - je třeba exaktní evidence: odhadem stanovena délka prochozených linií a odstupy mezi sběrači, nebo časový úsek a počet osob, které se průzkumu daného polygonu věnovaly -- aby byly prozkoumané polygony vzájemně srovnatelné - postup umožňuje přesnější evidenci negativních zjištění sběr v liniích - dodržování stanovených odstupů mezi průchody (každý průchod = linie) a jejich zakreslení do plánu polygonu či mapy, k udržení směru lze také využít brázd po orbě nebo vláčení pole - délka linií by neměla přesahovat 100-200 m, přiměřenou intenzitu průzkumu odstupy sběračů 20-50 m sběr v úsekových liniích - přirozené jednotky krajiny (polygony) jsou příliš velké, či kde usilujeme o větší prostorovou přesnost získaných dat, přesnost lokalizace se zvyšuje tím, že jednotlivé linie členíme na dílčí úseky, zpravidla o standardní délce (30-100 m), při kratších úsecích se zřejmě vyplatí použít metodu s přesněji vyměřenou čtvercovou sítí - Jednu z vyzkoušených variant sběru v úsekových liniích představuje metoda užitá v projektu ALRB (Kuna 1998). Zde byly trasy sběru zvoleny předem a zakresleny do mapy jako linie ve vzájemné vzdálenosti 100 nebo 200 m. Trasy probíhaly vždy severojižním směrem přes celý mapový list. U polygonů zvolených pro sběr byly pak v terénu (vždy celkem snadno) nalezeny průsečíky předkreslených linií a některého z okrajů polygonu, který měl být zkoumán. Z daného bodu byl buzolou vytyčen směr pochodu (k severu, nebo k jihu) a v tomto směru byly krokováním vyměřeny úseky o délce 100 m. Podél takto vyměřené linie postupovalo pět pracovníků v odstupech 20 m; prostřední z nich (vedoucí týmu) kromě sběru ještě sbíral výtyčky, označující konce úseků, a řídil postup ostatních pracovníků. V každém úseku byly nálezy sáčkovány zvlášť - lokalizace začátků tras podle mapy 1:25.000 a jejich nasměrování kompasem je z hlediska krajinného měřítka dostatečně přesné; odchylka na konci trasy, dlouhé až 1 km, byla většinou menší než 20 m - Další výhodou popsaného postupu je to, že v terénu nevyžaduje zhotovování skic a nákresů: do formuláře pro daný polygon je pouze zaznamenán směr pochodu v každé trase (k severu nebo jihu), počet sektorů v trase a délka nestandardních (koncových) sektorů. Podle těchto údajů je možné dodatečně spolehlivě zakreslit každý polygon do archivní mapy, např. ZM 1:10.000, případně digitalizovat (Kuna et al. 1993). sběr na vybraných bodech - na řídce rozmístěných paralelních liniích jsou krokováním stanoveny body, jejichž okolí je sledováno. Poloměr zkoumané plochy může být 5-20 m - Vytyčený bod je dočasně označen (vytyčkou, ruksakem), přičemž obvod vzorkovaných jednotek může být stanoven dosahem šňůry o určité délce apod. (odtud angl. termín "dog-lead survey"; obr. 9.9.). Intenzitu průzkumu lze stanovit buď počtem směrů (paprsků), ve kterých sběr proběhne, nebo délkou doby, po kterou se v každém okruhu sbírá. Analytické metody výzkumu jednotlivých komponent sběr ve čtvercové síti - clem sběru ve čtvercové síti je získat podrobný obraz rozmístění a hustoty povrchových nálezů ve zvoleném polygonu - tento postup předpokládá vyměření pravidelné sítě s použitím pásma (dvou pásem) a hranolu, totální stanice nebo GPS. - je proto vhodný spíše pro výzkum menších ploch, např. vybrané lokality či komponenty - velikost čtverců bývá obvykle od 2x2 m do 30x30 m vzorkování komponenty - vhodnější pro vyšší hustotu nálezů - ovzorkování polygonu křížovým průchodem, přes polygon se vytyčí linie, jejíž konce se fixují v mapě podle orientačních bodů v terénu - sběr v malých jednotkách, systematicky nebo náhodně rozmístěných na ploše komponenty, nejvhodnější nástrojem je přenosný rám nebo kruhová obruč o ploše 1-4 m2, obruč můžeme přemisťovat podle určitého plánu (např. podél nataženého pásma) nebo zcela náhodně, přičemž pokaždé je plocha kruhu pečlivě vysbírána jakožto samostatná referenční jednotka mapování jednotlivých artefaktů - předpokládá vyměření čtvercové sítě a zakreslování jednotlivých artefaktů do detailních plánků jednotlivých čtverců sáčkování každého nálezu zvlášť - u řídce rozmístěných nálezů by bylo možné pracovat se stanicí GPS, zde je ovšem třeba počítat s polohovou chybou až jednoho metru. Za důležité součásti popisu polygonu považujeme následující údaje: ˙ PROJEKT: Název. ˙ ČÍSLO POLYGONU: Pořadové číslo polygonu (naleziště) v rámci projektu. ˙ KATASTRÁLNÍ ÚZEMÍ, OKRES: Možno doplnit dodatečně podle mapy. ˙ LOKALIZACE: Předpokládá se zakreslení do mapy, event. skica situace. Souřadnice polygonu možno připojit po ukončení průzkumu. ˙ DATUM SBĚRU ˙ SEZNAM REFERENČNÍCH JEDNOTEK: Podle použité metody; např. seznam tras a v nich obsažených sektorů. Možno nahradit terénní skicou. ˙ JMÉNO VEDOUCÍHO A DALŠÍCH OSOB: Podle linií, tras atd. ˙ ÚDAJE O VLASTNÍKOVI POZEMKU: Zejména v případech, kdy je nutné žádat o povolení ke vstupu. Uvést jméno vlastníka, adresu, telefon apod. ˙ STAV ZEMĚDĚLSKÝCH PRACÍ: Např. podle schématu na obr. 9.12. ˙ POVRCH: Rovný / Mělké brázdy / Hluboké brázdy ˙ STAV POVRCHU: Zvětralý / Čerstvě upravený ˙ VLHKOST POVRCHU: Mokrý / Vlhký / Suchý ˙ HUSTOTA POROSTU: Žádný / Řídký / Hustý ˙ ZÁSAH ORBY DO PODLOŽÍ: Nepozorován / Ojediněle / V některých částech polygonu / V celém polygonu. - provedení povrchového sběru závisí na druhu pěstované plodiny. Základní plodiny se většinou střídají v 4-7letých osevních cyklech, není možný sběr ve vzrostlé vegetaci, některé z plodin však povrchový sběr znemožňují dlouhodobě - v zimním období znemožňují průzkum opakované srážky a podmáčení terénu, případně sníh a mráz, za vhodné termíny povrchových sběrů lze považovat zejména tři období, z nichž každé trvá zhruba tři týdny. Nejvhodnějším z nich je období na konci zimy, před prvními zemědělskými pracemi (od poloviny března do začátku dubna - přes 70 % dostupných polí), kolem poloviny dubna začíná být průzkum stále méně efektivní a je vhodné terénní práce přerušit, dobré podmínky viditelnosti se vlivem příležitostných srážek zpravidla obnovují až v druhé polovině dubna a v první polovině května, ovšem z počtu dostupných ploch zhruba 30%, třetí období, vhodné pro povrchový sběr, nastává v říjnu, kdy je většina polí opět dostupná teoreticky kolem 60% plochy - do terénu: topografická mapa, podle velikosti zkoumaného území a metody sběru volíme její měřítko (1:5.000 až 1:25.000), igelitový obal na mapu, tzv. clipboard (podložku na psaní a kreslení s kovovým uchycovačem papíru), kompas, hranol na zaměřování pravých úhlů, sadu skládacích vytyček a samozřejmě ruksak na nálezy, pytlíky (igelitové, lihový fix, teplé doplňky a pláštěnka VZORKOVÁNÍ VRSTEV - část archeologických lokalit je situována v prostředí, které neumožňuje provádět povrchový sběr. (plochy trvale zalesněné, zatravněné, ale i plochy překryté akumulačními sedimenty) ˙ vpichy, např. jehlou, výtyčkou; výsledek v podstatě poskytuje jen informaci o přítomnosti či nepřítomnosti pevného předmětu či objektu: lze uplatnit při vyhledávání kamenných destrukcí, zdí apod.), ˙ ruční pedologické? vrty, např. pedologickou sondou; výsledkem je informace prostřednictvím úzkého sloupce (2-4 cm) zeminy, který lze interpretovat podle ekofaktních vlastností zeminy, tj. především její struktury, barvy apod., výjimečně podle zlomků v ní obsažených artefaktů a ekofaktů (uhlíků, zlomků keramiky, mazanice atd.). Ruční vrty umožňují dosáhnout hloubky nejvýše 1-2 metry, ruční souprava na vrtání do organických sedimentů může dosáhnout až do 10 m; ˙ geologické vrty, prováděné mechanizovanou vrtnou soupravou; výsledek je obdobný jako v předchozím případě, pouze sloupec zeminy je širší a lze dosáhnout větších hloubek (cca 10 m); to může být nezbytné např. v aluviálním prostředí, ˙ mikrosondáž (mikrovrypy, angl. shovel test), čili způsob orientačního vzorkování obsahu povrchové vrstvy s cílem zachytit zlomky artefaktů jako indicii určité komponenty. Velikost mikrosondy se pohybuje zpravidla kolem 0,2x0,2 až 0,5x0,5 m, ˙ vzorkovací sondáž (angl. test pit), čili způsob vzorkování obsahu, ale i sledování stratigrafie povrchových vrstev; velikost sond je zpravidla kolem 1x1 až 2x2 m, při větších rozměrech bychom už spíše hovořili o archeologickém "výkopu", ˙ rýhování, čili způsob vzorkování lokality dlouhými úzkými sondami. Zpravidla se provádí mechanizací (bagrem), čímž se ztrácí informace o obsahu ornice, avšak získává se možnost plynulého sledování stratigrafie na dlouhém řezu a zvyšuje se (vzhledem k celkově větší ploše rýhy) pravděpodobnost zachycení podpovrchových objektů.