ZÁKLADNÍ POJMY Z FONOLOGIE

Fonologie - 2. stupeň abstrakce zvukového signálu řeči (viz
lekce I)
- zobecnění zvukového signálu řeči na úroveň těch zvukových
prvků řeči, které mají distinktivní funkci, které jsou
relevantní pro rozlišení významových jednotek daného jazyka.

Tradice tohoto pohledu na jazyk.
Význam PLK pro vznik disciplíny. Rozvoj disciplíny v
současnosti, vědomí různosti přístupů v jednotlivých
lingvistických teoriích.

Základní jednotka
diskrétní - foném: minimální zvukový prvek schopný rozlišit v
daném jazyce (přesněji varietě jazyka) morfémy (= minimální
jednotky významové, = přibl. slova,  tvary slov);
podstatou je konfigurace jistých zvukových (v jiné terminologii
artikulačních) vlastností segmentu; někdy se mluví o
segmentálních fonémech; junctura jako diskrétní foném;
fonologické jevy nediskrétní - založené na prozodických rysech
jazyka, tj. nejsou vyjádřeny jen jedinou zvukovou vlastností;
nejsou vázány na jediný segment, ale jsou relací mezi skupinou
segmentů; někdy se mluví o suprasegmentálních fonémech. Ty mají
fonologickou funkci
  a)  ve slově (pohyblivý přízvuk, tóny v tón. jazycích, v
     některých jazycích se tak chápe i kvantita), tj. obdobnou jako
     segmentální foném;
b)  ve větším celku - např. fonologická relevantnost intonace.

Foném jako konstrukt - jeho realizace v podobě fónu, resp. (u
suprasegmentálních) určitého zvukového průběhu nediskrétního
úseku řeči.
l foném - více alofonů (jeden konkrétní zvuk; někdy odpovídá
týž zvuk více fonémům),
        - alofon základní - poziční (obligatorní a
fakultativní) - ostatní varianty.
Zákonitosti výběru pozičních alofonů, synchronně zejména
akomodace a asimilace, důsledky redukce.
Diachronně pozorovatelné změny v zvukovém složení výrazů =
důsledy již odeznělých zákonitostí výběru alofonů určitých
fonémů (umlaut, ablaut, apokopa, synkopa....) se v synchronním
pohledu jeví jako alternace a zabývá sejimi morfonologie, ev.
(při popisu procesů, který k nim vedly) historická mluvnice
daného jazyka, a to včetně sledování analogického vyrovnávání v
rámci pojmenovávacích jednotek.

Metody identifikace fonému: metoda minimálních párů.

Problém určení počtu fonémů jazyka: rozdíly mezi pracemi,
jejich důvody.
Inventář fonémů: centrum inventáře - periferie inventáře.

VZTAHY MEZI FONÉMY - fonologický systém jazyka.
Klasické pojetí: společný srovnávací základ + diferenciační
příznak
         (oboje na základě relevantních fonet. složek
         segmentů/urč. celků).
              
Typy srovnávacích základů: jednodimenzionální -
vícedimenzionální - disjunktní.
Typy příznaků: privativní - graduální - ekvipolentní;
příznakový - nepříznakový člen opozice.
Využití určitého příznaků v jazyce: proporční - izolovaný.

Korelace jako "osa systému": vztah jednodimenzionální,
privativní, proporční.
Neutralizovatelnost korelačního (ev. jiného) fonologického
příznaku.
Centrum a pefirerie fon ologického systému jazyka.

Kombinovatelnost fonémů v daném jazyce - specifika jednotlivých
jazyků.
Fonologická slabika jako základní modelkombinovatelnosti :
onset - nulkeus - koda.

Význam tohoto pohledu pro pochopení zákonitostí jazyka:
percepce variabilního zvuku řeči, odraz v procesu adaptace
cizích slov, význam pro pochopení vývoje jazyka, vývojové
proměny zvuku jazyka, zejména umlaut, ablaut, posuny
konsonantů atd. - viz hiostorická mluvnice v dalších letech.

Jiné typy fonologických přístupů:
generativní fonologie - matice fonologicky relevatních rysů,
popis pravidel, podle nichž se "generuje" od obecného modelu
postupně až fonologické obsazení segmentů (slov, morfémů -
pravidla kombinovatelnosti, model fonologické stavby morfému,
to vše na úrovni dosti obecného konstruktu) a v konečně
adekvátní zvukové obsazení;
autosegmentální fonologie - sleduje využití artikulačně
akustických prvků v textu,aniž by vymezovala segmenty atd. atd.