Co je nutno ve filologii u hlásek určit - minimální výběr faktů
Konsonant (nám blízkých jazyků)
  1.  Označit, jde o konsonant, a v tom rámci i jeho typ:
     vlastní/šumový/pravý konsonant - sonora - aproximanta/glide.
2.  Zařadit konsonant podle způsobu a místa artikulace, ev.
podle artikulujícího orgánu; v některých lingvistikách se místo
způsobu artikulace užívá paralelní terminologie auditivní.
  3.  Zachytit doplňkové rysy artikulace se zaměřením na ty,
     které jsou v jazyce fonologické, tj. slouží k rozlišení
     samostatných hlásek: neznělost/znělost, napjatost/nenapjatost,
     orálnost/nazálnost, neaspirovanost/aspirovanost, kvantitu
     krátkou/dlouhou, nelabializovanost/labializovanost, atd.
Úplné fonetické popisy (v rámci speciálních studií) registrují
i vlastnosti irelevantní.

Vokál (nám blízkých jazyků)
     1.  Označit, že jde o vokál, nikoli např. o aproximantu.
2.  Zařadit hlásku podle horizontálního a vertikálního posunu
jazyka, ev. podle horizontálního posunu jazyka + otevřenosti.
     3.  Zachytit doplňkové rysy artikulace se zaměřením na ty,
       které jsou v jazyce fonologické, tj. slouží k rozlišení
       samostatných hlásek: nelabializovanost/labializovanost,
       kvantitu krátkou/dlouhou, orálnost/nazálnost,
       otevřenost/zavřenost.
     4.  Není nutno uvádět egresivnost ani znělost, protože tyto
       vlastnosti jsou pro nám běžné jazyky samozřejmostí.
5.  U složitějších vokalických zvuků - diftongů
           a) poznat diftong, b) nalézt jeho složky, c) určit
     jeho typ.
  
Klasifikace hlásek z hlediska akustického, která vychází z
experimentálně zjištěných vlastností, se užívá ve speciálních
fonetických pracích, opírá se však o ni často také fonologie.
Pro základní poučení o jazyku ji není nutno ovládat. je ale
trapné,když o její existenci filolog nic neví.