11. 03. 2004
Moc X Pomoc v poradenství (podpora nebo kontrola?)


Téma pojednává o podstatné dimenzi vztahu mezi pracovníkem a
klientem, kterou je moc pracovníka.
K. Kopřiva odlišuje moc institucionálně přidělenou, která
znamená právo pracovníka rozhodovat o věcech, jež pro klienta
znamenají praktickou výhodu či újmu. Druhý typ moci pracovníka
vzniká bez formálních pravomocí tím, že klient jeho vedení
přijímá.

Moc pracovníka může být  vymezena:
  -   zákonnými předpisy
-   organizačním řádem a nepsanými zvyky instituce
-   nepsanými normami platnými v celé společnosti
-   nebo může vznikat uvnitř jednotlivého vztahu

Je důležité rozpoznat, kdy má pomáhající pracovník klienta
vést/řídit a kdy ho naopak podporovat, aby řešení svých
problémů našel sám.

Některé zásady při projevech vedení a nebo podpory

  1.  Nepropojovat situaci výkonu pravomoci a situaci pomáhání.
     Klient, který žádá o pomoc, by měl podléhat stejnému způsobu
     uplatňování pravomoci jako ti, kteří o pomoc nežádají.

  2.  Pokud je to možné, je třeba zařídit, aby ten, kdo  je pro
     klienta důvěrníkem, jemuž se klient svěřuje a od nějž čeká
     podporu, nemusel být zároveň osobou, která je nucena dělat o
     něm administrativní rozhodnutí.

  3.  Klient musí mít vždy jasno o tom, jestli právě
     s pracovníkem hovoří jako se svým důvěrníkem, anebo zda jde o
     rozhovor, který patří do výkonu pravomocí. Neměl by začít hovor
     v domnění, že jde o nezávazné sdílení, a teprve později zjisti,
     že jde o úřední či kázeňskou záležitost.

  4.  Rozhodnutí, které je pro klienta nepříznivé, by měl
     pracovník vnitřně brát i navenek podávat jako věc, která
     s osobním vztahem ke klientovi nesouvisí, jako svůj pracovní
     úkol, který vyřešil, jak nejlépe uměl.

Moc vzniklá v rámci vztahu pomáhání
- když se stává autoritou
Proč lidé vyžadují vedení?
Je účinnější řídit, či podporovat?
Přednosti a nevýhody direktivního a nedirektivního přístupu
  a)  chceme-li dosáhnout trvalé kvalitativní změny, je
     účinnější nedirektivní postup (tj. podpora)
b)  direktivní postup je třeba zvolit
  -   hrozí-li nebezpečí z prodlení
-   je-li klient v akutní krizi, zmatený, takže potřebuje
vedení,
-   jestliže klient chce to, co sám považuje za správné, ještě
slyšet od autority
-   jestliže klient má tak nízkou inteligenci, že nedirektivní
přístup nemá smysl
-   na nedirektivní postup je třeba mít čas a sílu
-   musíme zvážit i okolnost, že začneme-li vystupovat
direktivně, bude s tímtéž klientem těžší později případně
pracovat nedirektivně -- klient bude mít tendenci vidět v nás
autoritu.

Typy intervence
       1.  Direktivním typem intervence je instrukce.
2.  Menší potenciál direktivity má v sobě komentář.
3.  Intervence pomáhajícího může též spočívat jen v kladení
otázek
4.  Posledním typem intervence je rezonance, kdy pomáhající
pouze zrcadlí to, co říká klient.

Příklad
Jednotlivé typy intervence si můžeme ukázat na případu staršího
pacienta, u kterého lékař zjistil vážnou formu cukrovky, který
však odmítá léčbu: "Dejte mi pokoj, to radši natáhnu bačkory o
trochu dřív, než abych chodil po doktorech." Zdravotní sestra
zkouší pacientovi s problémem pomoci.

Radí:
Být vámi, tak bych si řekla, zdraví mám jen jedno, a rozhodně
bych na ten inzulin chodila.

Komentuje:
Ono bývá pro člověka těžké přiznat si, že je opravdu nemocný.
Možná, že zatím vám nikdy nic vážného  nebylo a byl byste rád,
kdyby to tak mohlo zůstat.

Klade otázky:
Myslíte, že to bude pro vás v něčem lepší, než kdybyste se
léčil? Co myslíte, že teď s vámi bude dál? Co tomu řeknou u nás
doma?

Rezonuje:
Hm. Říkáte, že radši  natáhnete bačkory dřív, než abyste chodil
po doktorech ...


Literatura:

Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál,
1997.
Úlehla, I.: Umění pomáhat. Praha: SLON, 1996.