Rétorika - Teze

Obecné zákonitosti rétorického projevu

Co je a co není rétorika. Vyjasnění základní orientace
rétoriky, která je chápána komplexně, od výběru tématu až po
konečné ztvárnění řeči. Rétorické principy ve všech oblastech
lidské komunikace, tj. jejich realizace nejen v psaném veřejném
textu, ale i v jiných typech komunikátů. Jazyková kultura jako
samozřejmá součást veřejné komunikace mluvené i psané.
Obecné nároky na kvalitní řečnický projev: konkrétnost,
přesnost, srozumitelnost, přiměřenost, působivost a účinnost
řečnického projevu  jako základní předpoklady úspěšné
komunikace. Rétorický projev jako komunikát působící na
intelekt i cit posluchače v bezprostředním kontaktu s ním,
rozvíjející jeho představivost a formující postoje k problému.
Informační, přesvědčovací a formující složka komunikátu jako
společný prvek všech řečnických projevů. Rétorický projev jako
dialog. Komplexnost rétorické komunikace.
Komunikační proces a jeho složky. Komunikační bariéry.
Rétorika jako nauka o persvazivní komunikaci. Typy  persvaze
(předvědčování - propagace - agitace). Persvazivní komunikace a
složky persvazivního působení.

Příprava řečnického projevu

Fáze stylizačního procesu: invence, kompozice (dispozice),
stylizace; přednes (event. grafické ztvárnění).
Postup přípravy:
Výběr tématu: přiměřenost, aktuálnost, zajímavost  pro
adresáta, míra odborné přesnosti;  míra novosti. Problémy se
"zadaným" tématem, s tématem opakujícím se, s tématem adresátu
málo přiměřeným.Soustřeďování poznatků, jejich hierarchizace,
analýza látky (musím - mohu - smím - nechci -nesmím), ověřování
správnosti faktografických údajů.
Kompoziční  (dispoziční) příprava: volba induktivního (pro
laiky zajímavější) nebo deduktivního postupu. Výhody
chronologického uspořádání látky. Modely dispozice: výhoda
modelu  pro řečníky i pro posluchače; slabiny modelu.
Doplňování "hluchých míst" v materiálu podle toho, jak se
rýsuje kompozice řečnického projevu.
Teze - věcně správné a v logickém sledu, ale nemusejí být
jazykově dokonalé. Často začínáme obecnou osnovou, kterou
koncipujeme z vlastních zkušeností, a dodatečně k ní
dohledáváme věcné argumenty.

Části řečnického projevu
Úvod, stať, závěr: Nedostatečnost takovéto osnovy pro skutečnou
práci, i když je takové členění klasické a nutné. Existuje ve
všech delších textech.
Úvod: rozsah; cíl úvodu - aktivizace posluchače (způsoby
aktivizace).
Stať: rozsah; uspořádání dle cíle řeči i dle tématu. Základní
linie textu a odbočky.
Možnosti oživení výkladu (žert, narážka, příklad).
Umělecké prostředky v řeči a jejich funkce.
Závěr - paralela úvodu; stručně, jasně, kontaktově - vliv na
postoj posluchačů k hodnocení projevu.

Vlastní příprava - stylizace
Zvolit doslovnou stylizaci textu určenou k přečtení - nebo
pracovat jinak? Výhody i nevýhody obou způsobů. Vhodný postup
pro začínajícího řečníka.

Jazyková stavba projevu
Stylizovaná mluvenost jako základní rys jazyka řečnického
projevu.
Jazyková správnost.
Přiměřenost jazyka obsahu a posluchači (míra terminologizace,
cizí slova, věcné údaje,  složitost   větných struktur,
nebezpečná parazitní slova).
Prostředky jazykového oživení textu - aktualizace výrazu.

Způsoby ozřejmení myšlenek
Definice pojmů a vysvětlení pojmů. Práce s terminologií.
Přirovnání, aforismy, přísloví, rčení jako součást textu.
Citáty.
Příklad jako součást textu. - volba pęíkladu a jeho zaęazení.
Opakování myšlenek, jejich amplifikace (rozvíjení).
Řečnický úsudek - enthymema (viz dále). Řečnická argumetace
jako působení na rozum i cit.
Názorné pomůcky.

Funkce uměleckých prostředků v rétorické komunikaci
Posílení názornosti, hierarchizace sdělení, budování vertikální
linie textu a upevnění jeho koherence, tvorba napětí mezi
objemem informace a textu, aktivizace posluchače tvořením
kontaktu s ním, emocionalita, uvolnění posluchačovy tenze.
Řečníkovi slouží k prezentaci osobnosti,jsou i prostředkem
"přihlášení se" k žánru.
Rozdíl mezi textem, řečnickým a uměleckým.

Zápis řečnického projevu a  příprava na přednes
"Mluvná forma" a zápis. Technika  zápisu. Zápis  pro jedno
použití a zápis pro možná  opakování.
Technika mluveného projevu. Tréma a její překonávání.

Výběr literatury

ARISTOTELES:  Rétorika.  Přeložil Antonín Kříž. Praha 1948 (a
další novodobá vydání téhož díla).
FORET, M. Komunikace s veřejností. Brno : MU, 1994.
GRUBER, D. Řečnické triky. Ostrava : Gruber TDP, 1994.
JELÍNEK, M., ŠVANDOVÁ, B. aj. Argumentace a uměni komunikovat.
Brno : PedF MU, 1999.
KOHOUT, J. Rétorika. Umění mluvit a jednat s lidmi. Praha :
Management Press, 1995.
KRAUS, J. Rétorika v dějinách evropské kultury. Praha :
Academia, 1998.
LANGER, A. Úspěch veřejné promluvy. Praha : Fortuna, 1993.
LEWIS, D. Tajná řeč těla. Praha : Victoria Publishing, 1995.
LOTKO, E.: Kapitoly ze současné rétoriky. Olomouc : UP, 1997.
MAŘÍKOVÁ, M. Rétorika. Manuál komunikačních dovedností. 3. vyd,
Praha : Professional publishing, 2002.
MISTRÍK, J. Rétorika. 3.vydání Bratislava : SPN, 1987.
PLAŇAVA, I.: Jak (to) spolu mluvíme. Brno : MU, 1992.
QUINTILIANUS,  Marcus  Fabius: Základy rétoriky. Přeložil
V.Bahník. Praha : Academia,  1985.
REINEKE, W. Jak vést úspěšně jednání. Breviář vyjednávání.
Praha : Svoboda, 1991.
SANDEL, R. Linguistic Style and Persuasion. London, 1977.
STRAHL, V. Novinář před mikrofonem.  Praha : UK, 1993.
SZYMANEK, K. Umění argumentace. Terminologický slovník. Olomouc
: UP, 2003.
ŠPAČKOVÁ, A. Moderní rétorika. Praha : Grada, 2003.

Knihy a brožury, které mají v názvu slova rétorika a komunikace
vycházejí každoročně, v různých nakladatelstvích, edicích,
s různým zaměřením atd. Nelze je předem přijmout ani odmítnout,
při výběru je nutno se řídit i vlastním rozumem. A pamatovat,
že pouhou četbou příručky se nikdo nic nemůže naučit.