POHÁDKA NA DOBROU NOC

   

   Pamelino rozrušení stále rostlo.

   Převahu nad denním světlem postupně získávala tma, z níž si reflektory autobusu dokázaly
   přisvojit stále menší díl, zahrnující nakonec jen bledý povrch vozovky, nekonečné bílé jízdní
   pruhy, kovový lesk svodidel a svítivě zelenou, jakoby přízračnou barvu směrových značení na
   Udine a Villach. Předjíždějící, svištivě rychlá auta zahájila v potemnělém voze známou
   klouzavou hru světel a stínů, odpočítávanou rudě žhnoucími číslicemi digitálních hodin na
   stropním panelu.

   Pamela však na nějaké hry světel neměla čas. Seděla ukázněně po směru jízdy a v trochu slabém
   světle čtecí lampičky znovu a znovu nahlížela do dvoustránkového strojopisu, kde si již dříve
   podtrhala místa, na která chtěla při čtení položit dramatický důraz nebo kde chtěla udělat
   dramatickou pauzu. Zvládnu to? Říkala si Pamela. Vždyť ve srovnání se všemi těmi kraťoučkými
   proslovy, které až dosud k cestujícím měla, byl tento text desetinásobně, možná dvacetinásobně
   větším úkolem. Když si otočila sedadlo směrem k lidem a upravovala si mikrofon, papír položený
   na jejích kolenou se postřehnutelné chvěl.

   "Takže tu máme večer a já - "řekla tiše," - a já jsem si pro vás všecky připravila takovou
   docela kratičkou pohádku na dobrou noc, aby se vám hezky spinkalo." Přestože měla trému,
   bezvadně se jí podařilo přizpůsobit barvu hlasu té krásné mollové náladě večera.

   

   Michal Viewegh "Účastnící zájezdu", str. 101