ČESKO-JIHOSLOVANSKÁ LEXIKOGRAFICKÁ PRODUKCE V LETECH 1900 AŽ 2005

PAVEL KREJČÍ

Počátek nového tisíciletí se ukázal jako velmi příznivý pro každého, kdo přichází do kontaktu s jihoslovanskými jazyky – ať už jako profesionál, nebo jako laik. Připomeňme, že jihoslovanskými jazyky se před rokem 1991 hovořilo ve dvou zemích – federativní Jugoslávii a Bulharsku. Úředním jazykem v Bulharsku byla a stále je bulharština (български език), úředním jazykem v Jugoslávii byla tzv. srbochorvatština, v jazyce Srbů, Černohorců a Bosňáků (Muslimů) nazývaná nejčastěji srpskohrvatski jezik (српскохрватски језик), v jazyce Chorvatů pak hrvatskosrpski jezik. Na území jugoslávských republik Slovinska a Makedonie platila za úřední jazyk slovinština (slovenski jezik), resp. makedonština (македонски јазик).

Stav, kdy bylo jihoslovanské (slavobalkánské) teritorium prezentováno prakticky výhradně jen dvěma nejdůležitějšími spisovnými jazyky – srbochorvatštinou a bulharštinou, se přirozeně projevil i v české (československé), jugoslávské a bulharské lexikografii.

I. ČESKO-JIHOSLOVANSKÉ SLOVNÍKY Z OBDOBÍ 1900–1945

Ia. ČESKO-SLOVINSKÉ SLOVNÍKY

Česká a slovinská lexikografie přinesla z období Československa a Jugoslávie práce dvou Slovinců a dvou Čechů. Už v roce 1908 vychází v Ottově nakladatelství malý Česko-slovinský slovník, který sestavil Antonín Zavadil. Další malou slovníkovou příručkou pro poznání slovinštiny je Slovníček slovinsko-český a česko-slovinský, jehož autorem je František Frýdecký. Příručka vyšla v roce 1917 v edici Bačkovského korunové slovníčky cizích řečí.

Po první světové válce se vydavatelská iniciativa přesunula na jugoslávskou stranu: v roce 1929 tam vydal Fran Bradač příruční slovníček s názvem Češko-slovenski slovar.

Ib. ČESKO-CHORVATSKÝ SLOVNÍK

Jedním z nejdůležitějších česko-„jugoslávských“ slovníků první poloviny 20. století je bezesporu Veliki češko-hrvatski rječnik Jaroslava Merhauta, vydaný v Záhřebu (označení „velký“ je zavádějící, slovník obsahuje cca 20 000 hesel). Údaje o roce vydání se rozcházejí – zatímco v předmluvě k jeho novému vydání (1998) je D. Sesarovou uvedeno vročení „1939 nebo 1940“, katalogizační záznam Národní knihovny v Praze uvádí rok 1941. Titul slovníku zřetelně odráží snahu Chorvatů o to, aby byl jejich jazyk chápán odděleně od jazyka Srbů.

Ic. ČESKO-SRBOCHORVATSKÉ SLOVNÍKY

Sledované období na poli česko-srbochorvatské slovníkové produkce začalo v roce 1906, kdy v Ottově nakladatelství vychází první Slovníček srbsko- neboli chorvatsko-český. Sestavil jej Jindřich Očenášek. O čtyři roky později, v roce 1910, byl v třebíčském nakladatelství Jindřicha Lorenze vydán Nový kapesní slovník jazyka srbocharvatského a průvodce po jazyku srbocharvatském profesora Rudolfa Kouta. Slovníček vyšel ještě třikrát, svého posledního, čtvrtého vydání se dočkal patnáct let po vydání prvním. Je to vlastně malý česko-srbochorvatský a srbochorvatsko-český jazykový průvodce pro účely obchodní a turistické, s úvodním výkladem o sch. mluvnici. Je dobré připomenout, že označení srbocharvatský je tu třeba chápat jako chorvatský, neboť autor vycházel z chorvatské podoby srbochorvatštiny. V roce 1914 vychází srbochorvatsko-český slovník už podruhé na Moravě – v tomto případě v Brně. Jeho autorem je Ante Jelčić a slovníček nese název Slovník chorvatsko-srbsko-český. Jedná se skutečně o trojjazyčný slovník, jak napovídá titul. Poslední lexikografickou příručku z „doby monarchie“ vydal v roce 1916 nakladatel a autor v jedné osobě Rudolf Bačkovský. Jde o Slovníček česko-srbochorvatský a srbo-chorvatsko-český.

Roku 1926 vyšel v Praze v řadě Ottových jazykových slovníků Srbsko-chorvatsko-český slovník autorů Dušana Dajičiće a Františka Šobry, blížící se rozsahem slovníkům střední velikosti. V roce 1939 byl v pražském nakladatelství Kvasnička a Hampl vydán Kapesní slovník srbochorvatsko-český a česko-srbochorvatský, jehož autorem byl Vladimír Togner. Témuž autorovi vydalo stejné nakladatelství rok poté Malý slovníček česko-srbochorvatský.

Id. ČESKO-BULHARSKÉ SLOVNÍKY

Prvním lexikografickým počinem ze sledovaného období je Българско-чехски рeчник, jehož autorem je Vladislav Šak. Slovník je z řady tzv. Ottových jazykových slovníků a vyšel v roce 1914. Týž autor připravil i poměrně velký Česko-bulharský slovník, jenž byl poprvé vydán ve stejném roce a týmž vydavatelstvím. Tento slovník se dočkal i nového vydání v roce 1926. Rozsahem na opačném pólu proti němu stojí malý Slovníček bulharsko-český autora Josefa Folprechta. Vyšel v roce 1917 v edici Bačkovského korunové slovníčky cizích řečí.

Čtvrtý slovník bulharského jazyka vydalo až po válce v roce 1922 třebíčské nakladatelství Jindřicha Lorenze. Jeho titul zní Nový kapesní slovník jazyka českého a bulharského. Česko-bulharskou část zpracoval Vladimír Sís, na bulharsko-české pracoval Boris Ivanov a dokončil ji František Rusínský.

II. ČESKO-JIHOSLOVANSKÉ SLOVNÍKY Z OBDOBÍ 1945–1990

Toto období se v Československu, Jugoslávii i Bulharsku vyznačovalo ovládnutím společenského života komunistickou ideologií. Nakladatelství byla zestátněna. Zřejmě i proto je lexikografická produkce česko-srbochorvatská a česko-bulharská velmi podobná. Československá akademie věd vydala rozsahem i vzhledem prakticky totožné slovníky Bulharsko-český a Srbocharvátsko-český, Státní pedagogické nakladatelství vydalo v edici Kapesní slovníky několikrát oboustranné příručky jak pro bulharštinu, tak i pro srbochorvatštinu a navíc též přidalo o něco menší turistické slovníčky obou jazyků. Státní nakladatelství technické literatury připravilo v tomto období dva oboustranné česko-bulharské technické slovníky (novější ve spolupráci s bulharským Státním nakladatelstvím Technika), avšak ani jeden česko-srbochorvatský. V Bulharsku vyšel bezprostředně po skončení druhé světové války malý česko-bulharský slovník. V 70. letech pak začaly na sofijské bohemistice práce na zcela novém a rozsáhlejším česko-bulharském slovníku. V Jugoslávii se při Srbské akademii věd a umění začaly počátkem 70. let práce na dvojsvazkovém česko-srbochorvatském slovníku. Česko-slovinská slovníková produkce byla omezena pouze na Slovinsko, česko-makedonská nepřinesla žádný plod ani v Česku, ani v jugoslávské Makedonii.

IIa. ČESKO-SLOVINSKÉ SLOVNÍKY

Přepracovaný a značně rozšířený do formátu malého slovníku vydal Fran Bradač nový Češko-slovenski slovar v roce 1967. Poté Bradače v lexikografické práci vystřídala Ružena Škerljová. Ta vydala nejprve malý Slovensko-češki slovar (1976), na trhu dosud chybící, a krátce na to – v roce 1981 – zcela nový Češko-slovenski slovar.

IIb. ČESKO-SRBOCHORVATSKÉ SLOVNÍKY

V roce 1963 byl v edici Kapesní slovníky SPN vydán Srbocharvátsko-český a česko-srbocharvátský kapesní slovník, který připravil Miloš Noha. Do roku 1990 se dočkal dalších čtyř vydání (1965, 1967, 1969 a 1984). Obsahuje asi 20 000 hesel v sch.-čes. části a jen asi 8 000 hesel v části čes.-sch. Výrazná redukce v české části byla přitom záměrná. V roce 1982 vychází konečně reprezentativní jednosvazkový akademický Srbocharvátsko-český slovník, na němž pracoval více než jedno desetiletí kolektiv autorů pod vedením Jana Sedláčka (spolu s ním dále Karel Lemarie, Anna Jeníková a Stanislava Sýkorová). Tento středně velký slovník je co do rozsahu i formátu velmi blízký Horovu Bulharsko-českému slovníku (viz dále), avšak podle mínění odborníků jeho kvalit nedosahuje. Vydání akademického slovníku doprovodil stručný, ale vcelku praktický Česko-srbocharvátský, srbocharvátsko-český slovník na cesty autorek Jarmily Gleichové a Anny Jeníkové, jenž byl opětovně vydán ještě v r. 1987. V části čes.-sch. obsahuje asi 7 000 slov, v části sch.-čes. kolem 6 000 hesel.

Z oblasti specializovaných slovníků se v Československu v roce 1977 objevily Technickoekonomický hutnický slovník, díl 1.: Srbocharvátsko-český a Technickoekonomický hutnický slovník, díl 2.: Česko-srbocharvátský. Autorem obou třísetstránkových slovníků je Otto Křístek a příručky vyšly pro potřeby Třineckých železáren.

IIc. ČESKO-BULHARSKÉ SLOVNÍKY

V roce 1947 vychází v Sofii Чешко-български речник, jehož autorkou je Cvetana Romanská. Slovník měl sloužit především jako pomůcka pro bulharské studenty českého jazyka a literatury. Proto do něj bylo zahrnuto i množství zastaralých nebo knižních výrazů a nářečních, hovorových nebo slangových slov. Podruhé vyšel o dva roky později, třetího, přepracovaného vydání se dočkal v roce 1961. Tato poslední verze obsahuje asi 35 000 slov základního slovního fondu českého jazyka té doby. Navíc se v něm již vyskytují kupříkladu i technické termíny nebo frazeologie a slovník je přizpůsoben změněným pravidlům českého pravopisu. Slovník je určen studentům české filologie, ale též vědeckým pracovníkům, úředníkům, turistům a dalším zájemcům z vědecké, kulturní nebo hospodářské sféry. Je na místě připomenout, že na prvních dvou vydáních se významně podílel i akademik Stojan Romanski, zatímco na jeho poslední, přepracované verzi pracoval už i Svetomir Ivančev, s jehož jménem bude spjata práce na novém, rozsáhlejším a komplexně zpracovaném česko-bulharském slovníku, o kterém se zmíním dále.

V roce 1959 vychází v Praze jednosvazkový Bulharsko-český slovník, jenž sestavil Karel Hora ve spolupráci s Bohdanem Proškem, Jaromírem Charousem a Růženou Nikolaevovou. Přehled bulharské gramatiky zpracoval Antonín Frinta. Sběr materiálu začal v r. 1949 V. Chlebeček, K. Hora převzal vedení redakce o dva roky později. Slovník patří svými 60 000 hesly mezi středně velké. Jeho stáří jej v současnosti již značně znevýhodňuje, ale přesto lze říci, že je stále vyhledáván nejen proto, že jiný odpovídající bulharsko-český slovník zatím neexistuje, ale i pro svou vysokou kvalitu lexikografického zpracování. Nebylo by však marné, kdyby se za pět-šest let, u příležitosti půlstoletí vydání tohoto slovníku, objevil na knižním trhu nový, současný bulharsko-český slovník, který by odrážel současnou podobu bulharštiny.

V roce 1964 vydalo SPN v edici Kapesní slovníky Bulharsko-český a česko-bulharský kapesní slovník. Připravil jej Bohdan Prošek ve spolupráci s Věrou Dvořákovou-Proškovou. Slovník obsahuje 14 000 (bulh.-čes.), resp. 13 000 (čes.-bulh.) hesel. Je určen v prvé řadě laické veřejnosti. Druhého vydání se dočkal o pět let později, třetího v roce 1976 a dosud posledního v roce 1983. Zhruba poloviční rozsah ve srovnání s kapesním slovníkem vykazuje Česko-bulharský, bulharsko-český slovník na cesty (7 000 hesel v čes.-bulh. části a 5 000 v bulh.-čes. části) – specializovaná slovníková příručka pro české turisty mířící za krásami bulharské přírody, zejména černomořského pobřeží. Připravili ji Marie Bublová a Michail Videnov. SPN ji poprvé vydalo v roce 1978, podruhé v upravené podobě roku 1987.

K dokreslení situace v letech 1945-1990 je třeba se zmínit ještě o specializovaném Bulharsko-českém a česko-bulharském technickém slovníku. Byl vydán SNTL v roce 1958. Jeho autorem je již zmiňovaný lexikograf Bohdan Prošek. Slovník obsahuje přibližně 23 000 (bulh.-čes.), resp. 24 000 (čes.-bulh.) hesel. Jeho nevýhodou bylo už v roce vydání to, že neodrážel změnu v pravopisných pravidlech češtiny z roku 1957 (v době změny byl již vysazen). Nový Bulharsko-český a česko-bulharský technický slovník se na pultech českých i bulharských knihkupectví objevil v roce 1988. Představoval společný produkt československého SNTL a bulharského St. nakl. Technika. Připravil ho kolektiv autorů – především Bulharů, hlavní redaktorkou byla Blanka Kutinová, odpovědnými redaktory pak Martin Kapoun, Irena Šelepová a Margarita Kjurkčievová. Formátem, rozsahem i zpracováním slovník v podstatě kopíroval předchozí Proškovo dílo, avšak hesla byla pochopitelně aktualizována a doplněna.

Určitou zvláštnost v česko-bulharské lexikografické produkci představují Česko-bulharský základní hospodářský slovník pro zahraniční studenty VŠE a Bulharsko-český základní hospodářský slovník pro zahraniční studenty VŠE. Oba slovníky formátu vysokoškolských skript sestavil Petr Panev a vydány byly v Praze v roce 1978 (česko-bulharský), resp. 1982 (bulharsko-český). Za raritu pak lze označit trojjazyčný Rusko-česko-bulharský oděvářský slovník, který zpracovaly Marie Krátošková, Věra Leitnerová a Sima Vasilevová. Dvousetpadesátistránkový slovník vyšel pro potřeby českého oděvního průmyslu v Prostějově roku 1971.

III. ČESKO-JIHOSLOVANSKÉ SLOVNÍKY PO ROCE 1990

Pád komunistických režimů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě otevřel široké možnosti k vydávání řady větších i menších slovníků a slovníčků různé kvality. Komerční hledisko se projevilo i při vydávání česko-jihoslovanských a jihoslovansko-českých slovníkových příruček – někdy pozitivně, jindy negativně. Zánikem Jugoslávie ztratila smysl existence i politickou oporu účelově konstruovaná a uměle udržovaná srbochorvatština – společné dílo předních srbských a idealistické části chorvatských jazykovědců z 19. století. „Srbochorvatské“ teritorium bývalé Jugoslávie se územně rozpadlo na Chorvatsko (s úředním jazykem chorvatským – hrvatski jezik), Bosnu a Hercegovinu (s úředními jazyky bosenským – bosanski /bošnjački/ jezik –, chorvatským a srbským) a Srbsko a Černou Horu (1992–2003 Svazová republika Jugoslávie, s úředním jazykem srbským – српски језик –, o jehož černohorské podobě se v Černé Hoře čas od času koketuje jako o samostatném jazyce černohorském – црногорски језик). Státní společenství Srbska a Černé Hory přestalo existovat v roce 2006, kdy se Srbsko i Černá Hora staly samostatnými státy a kdy se proces osamostatňování jednotlivých republik bývalé jugoslávské federace završil. Starou srbochorvatštinu, jejíž váha spočívala v tom, že to byl jazyk více než 20 miliónů obyvatel Balkánu, tak dnes z hlediska významu nahradila chorvatština. Tou sice hovoří jen necelých 5 miliónů obyvatel, avšak díky spojení komerčního a politického významu Chorvatska (turistika na Jadranu, resp. přináležitost Chorvatů k západnímu, římskokatolickému kulturnímu okruhu) dnes význam chorvatštiny převažuje nad významem ostatních dnešních jihoslovanských jazyků (bosenštiny, bulharštiny, makedonštiny, slovinštiny a srbštiny), nemluvě o tom, že člověk ovládající chorvatštinu se stále může dorozumět na téměř celém území bývalé Jugoslávie.

IIIa. ČESKO-SLOVINSKÉ SLOVNÍKY

Na poli česko-slovinské lexikografie nedošlo po vyhlášení samostatnosti Slovinské republiky k žádným zásadním změnám. V roce 1995 vyšel ve Slovinsku v edici Slovarji DZS Češko-slovenski slovar, slovensko-češki slovar Ruženy Škerljové. Najdeme v něm přibližně 40 000 (čes.-sl.), resp. 25 000 (sl.-čes.) hesel. Autorka tu v podstatě provedla syntézu obou svých předchozích slovníků. V Česku byla slovinština zpracována pouze v malém turistickém Slovinsko-českém, česko-slovinském slovníku s mluvnicí a nejpoužívanějšími konverzačními frázemi, vydaném v roce 2002. Slovníček připravila Alena Šamonilová a obsahuje asi 2 500 (sl.-čes.), resp. téměř 3 000 (čes.-sl.) výrazů základní slovní zásoby.

IIIb. ČESKO-CHORVATSKÉ SLOVNÍKY

Ve světle toho, co jsem naznačil v úvodu třetí kapitoly, jistě nepřekvapuje, že se ve druhé polovině 90. let minulého století začaly doslova rojit česko-chorvatské slovníky, slovníčky a konverzační příručky. Už v roce 1996 se na trhu objevila „první vlaštovka“ – Česko-charvátský slovník autorů Ivana Dorovského a Věry Bartošové. Jedná se o malý slovníček s asi 8 000 hesly základní slovní zásoby – nouzové řešení, kterým se autoři snažili vyjít vstříc požadavkům mj. českých studentů chorvatského jazyka. V roce 1998 se v Chorvatsku objevil reprint Merhautova slovníku z roku 1940, jenž byl vydán pod názvem Česko-chorvatský slovník. V Česku vyšel ve stejné době malý a ne příliš kvalitní Chorvatsko-český, česko-chorvatský slovník s nejpoužívanějšími konverzačními frázemi – jednoduchá turistická příručka s přibližně 5 000 základními výrazy v chorv.-čes. i čes.-chorv. části, kterou vytvořil Slavko Krtalič. Následující rok se v Chorvatsku objevil zcela nový Hrvatsko-češki rječnik, slovník střední velikosti s více než 50 000 hesly. Jeho autory jsou Dušanka Profetová a Alen Novosad. Česká strana přichází s Česko-chorvatským a chorvatsko-českým slovníkem na cesty, praktickou a zdařilou turistickou příručkou, na jejímž vzniku spolupracovaly Anna Jeníková a Katica Ivankovićová. Slovníček obsahuje asi 7 000 (čes.-chorv.), resp. 6 000 (chorv.-čes.) hesel. V roce 2000 vychází ve Rijece jakožto pomůcka tamním zájemcům o kurz češtiny Češko-hrvatski rječnik, obsahující přibližně 15 000 hesel a bohužel i mnoho neopravených pravopisných chyb a překlepů. Slovník zpracoval Milan Nosić. Do řady miniaturních slovníčků patří Česko-chorvatský slovník, který vyšel již v novém tisíciletí (2002) a zpracovala jej Ivana Lisá. V bohaté česko-chorvatské lexikografické produkci dále pokračují jedny z nejkvalitnějších příruček kapesního formátu – Češko-hrvatski i hrvatsko-češki praktični rječnik, plnohodnotný malý slovník záhřebské bohemistky Dubravky Sesarové s téměř 14 000 (čes.-chorv.), resp. téměř 11 000 (chorv.-čes.) hesly, který se v roce 2004 dočkal i českého vydání pod názvem Chorvatsko-český a česko-chorvatský slovník, a zatím posledním lexikografickým počinem je malý kompaktní Chorvatsko-český/česko-chorvatský slovník autorů Vladimíra a Tomáše Uchytilových (2005), rozsahem a zaměřením blízký slovníku Jeníkové a Ivankovićové.

IIIc. ČESKO-SRBSKÉ SLOVNÍKY

Česko-srbská lexikografie byla v uplynulém desetiletí podstatně chudší. Své plody vydala vlastně až v novém tisíciletí. Důvodů bylo více: srbsko-české slovníky tu vlastně byly a nebyly ani příliš zastaralé, jenže byly v souladu s tehdejším stavem prezentovány jako srbochorvatsko-české. Na srbské straně kromě toho nebyla patrná taková politická, sociální a kulturní potřeba „odstřihnout“ se od minulosti (srbochorvatštiny), jako na straně chorvatské. Ačkoliv byl tedy akademický Srbocharvátsko-český slovník vcelku dostatečný pro orientaci jak v srbštině, tak v chorvatštině, chorvatská strana si přesto vytvořila svůj Chorvatsko-český slovník, zatímco srbská strana žádnou snahu vydat srbsko-český slovník odpovídajícího rozsahu neprojevovala. Na přelomu století byl v Srbsku po mnohaleté namáhavé práci konečně vydán akademický Чешко-српски речник у два тома. Jeho autory jsou Emilija Kačaniková, Dragutin Mirković, Slobodanka Uroševićová, Krešimir Georgijević, Nada Đorđevićová, Vlado Đukanović a Mirjana Radovanovićová. První díl A-O vyšel v roce 2000, druhý P-Ž o rok později. Slovník obsahuje téměř 78 000 heslových slov a představuje vůbec nejrozsáhlejší česko-jihoslovanské lexikografické dílo. Z české strany přišel v roce 2002 na svět zásluhou Anny Jeníkové, nestorky česko-srbsko-chorvatské lexikografie, praktický a velmi podařený Srbsko-český a česko-srbský slovník, který obsahuje téměř 40 000 hesel – po 20 000 v srb.-čes. i čes.-srb. části.

IIId. ČESKO-MAKEDONSKÉ SLOVNÍKY

Makedonsko-českým slovníkům byla v uplynulém desetiletí věnována značná pozornost především na české straně. Bylo to dáno jednak tím, že do té doby žádný makedonsko-český slovník na pultech československých ani jugoslávských knihkupectví nebyl (tento stav byl do značné míry zapříčiněn skutečností, že se makedonština stala úředním jazykem v jugoslávské Makedonii až na konci druhé světové války), a jednak tím, že se Makedonie poprvé dočkala samostatnosti až v první polovině 90. let minulého století. Tři vydání má za sebou příruční Česko-makedonský a makedonsko-český slovník (1994, 1995, 2002), který sestavili Ivan Dorovský a Dragi Stefanija. Slovník obsahuje 8 000 (čes.-mak.), resp. přes 4 000 (mak.-čes.) hesel. Na sklonku století se pak v prodeji konečně objevuje Makedonsko-český slovník (1999), který dlouhá léta připravoval nestor pro změnu česko-bulharsko-makedonské lexikografie Karel Hora. Tento malý slovník obsahuje asi 40 000 hesel a jeho součástí je též makedonská gramatika Františka Václava Mareše. Hotový byl již počátkem 90. let, ale protože musel na své vydání z finančních důvodů velmi dlouho čekat, tak jej nakonec o jeden rok „předběhl“ v Makedonii vydaný Македонско-чешки речник (přibližně stejného rozsahu) autorů Jadranky Vladovové a Davida M. Pastyříka.

IIIe. ČESKO-BULHARSKÝ SLOVNÍK

Koncem 80. let byl prakticky hotov dlouho očekávaný nový česko-bulharský slovník. Práce na něm začaly již v první polovině 70. let. Iniciátorem, potřebnou autoritou a největším „tahounem“ při práci byl již výše zmíněný profesor bohemistiky Sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského Svetomir Ivančev (1920–1991), člověk, v němž po matce kolovala česká krev, prvotřídní jazykovědec a překladatel (jeho překlad Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války je hodnocen jako jeden z nejlepších překladů tohoto díla vůbec). Ivančev si vytkl za cíl představit v novém slovníku v úplnosti současný český lexikální fond, a to nejen jeho spisovnou podobu, ale i výrazy z oblasti hovorové češtiny, slangu a nářečí a také některá slova archaická nebo knižní. Pod jeho vedením byl slovník připraven k tisku už roku 1989. Politické změny a nečekaná smrt hlavního redaktora slovníku profesora Ivančeva (5. února 1991) jeho vydání zkomplikovaly a poté, co se k nepříjemnostem přidaly i změny v normě spisovné češtiny, bylo nutno celý slovník přepracovat. To mělo i svou pozitivní stránku – do slovníku bylo možné zařadit velké množství nových výrazů a aktualizovat podle potřeby sémantiku výrazů starších, aby tak slovník co nejvěrněji odrážel skutečně současnou podobu českého jazyka.

Po nekonečném hledání vydavatele (v důsledku krachu bulharského akademického vydavatelství) vyšel Чешко-български речник в два тома nakonec díky spojeným silám nakladatelství Trud a Prozorec v roce 2002 (I. A-O, II. P-Ž). Tento rozsahem středně velký slovník nakonec obsahuje asi 61 500 heslových slov, ačkoliv v předmluvě z roku 1990, kterou ještě stihl napsat S. Ivančev, se uvádí celkový počet 65-70 tisíc slov. Výrazně útlejší první svazek (A-O) vyšel za značného zájmu bulharské bohemistické a slavistické obce počátkem loňského roku (jeho slavnostní prezentace proběhla 25. února 2002 v Českém centru v Sofii). Druhý svazek se na pultech knihkupectví objevil až na sklonku roku 2002 (slavnostní představení již kompletního nového Česko-bulharského slovníku proběhlo v Národní knihovně v Praze 27. února 2003). Redakci slovníku vedl až do své smrti Svetomir Ivančev, po něm se vedení prací ujal Janko Băčvarov. Redakční kolektiv dále tvořili Ludmila Kroužilová, Margarita Karaangovová, Margarita Mladenovová, Milada Minčevová, Violeta Micevová, Violeta Milevová, Jordanka Trifonovová, Stilijan Stojčev a Ljudmil Janev.

Bibliografické údaje k výše uvedeným slovníkům:

· Slovníky slovinštiny:

Zavadil, Antonín: Česko-slovinský slovník. Nakladatelství Jan Otto, Praha 1908.

Frýdecký, František: Slovníček slovinsko-český a česko-slovinský. Nakladatelství Bačkovský – Slovanské knihkupectví, Praha 1917.

Bradač, Fran: Češko-slovenski slovar. Jugoslovanska knjigarna, Ljubljana 1929.

Bradač, Fran: Češko-slovenski slovar. DZS, Ljubljana 1967.

Škerlj, Ružena: Slovensko-češki slovar. DZS, Ljubljana 1976.

Škerlj, Ružena: Češko-slovenski slovar. DZS, Ljubljana 1981.

Škerlj, Ružena: Češko-slovenski slovar, slovensko-češki slovar. DZS, Ljubljana 1995.

Šamonilová, Alena: Slovinsko-český, česko-slovinský slovník s mluvnicí a nejpoužívanějšími konverzačními frázemi. Montanex, Ostrava 2002.

· Slovníky chorvatštiny:

Merhaut, Jaroslav: Veliki češko-hrvatski rječnik. Zagreb 1939? 1940? 1941?.

Dorovský, Ivan – Bartošová, Věra: Česko-charvátský slovník. Nadace Češi Čechům + L Print, Praha 1996.

Merhaut, Jaroslav: Česko-chorvatský slovník (Veliki češko-hrvatski rječnik). Naklada Nediljko Dominović, Zagreb 1998.

Krtalič, Slavko: Chorvatsko-český, česko-chorvatský slovník s nejpoužívanějšími konverzačními frázemi. Montanex, Ostrava 1998.

Profeta, Dušanka – Novosad, Alen: Hrvatsko-češki rječnik. Informator, Zagreb 1999.

Jeníková, Anna – Ivanković, Katica: Česko-chorvatský a chorvatsko-český slovník na cesty. H&H, Jinočany 1999.

Nosić, Milan: Češko-hrvatski rječnik. Hrvatsko filološko društvo, Rijeka 2000.

Lisá, Ivana: Česko-chorvatský slovník. Tobiáš, Havlíčkův Brod 2002.

Sesar, Dubravka: Češko-hrvatski i hrvatsko-češki praktični rječnik. Školska knjiga, Zagreb 2002.

Sesar, Dubravka: Chorvatsko-český a česko-chorvatský slovník. Montanex, Ostrava 2004.

Uchytil, Vladimír – Uchytil, Tomáš: Chorvatsko-český, česko-chorvatský slovník. Český klub – nakladatelství Josefa Šimona, Praha 2005.

· Slovníky srbochorvatštiny:

Očenášek, Jindřich: Slovníček srbsko- neboli chorvatsko-český. Nakladatelství Jan Otto, Praha 1906.

Kout, Rudolf: Nový kapesní slovník srbocharvatský a průvodce po jazyku srbocharvatském. Nakladatel Jindřich Lorenz, Třebíč 1910¹, 1913², 19??³, 1925⁴.

Jelčić, Ante: Slovník chorvatsko-srbsko-český. Nový lid, Brno 1914.

Bačkovský, Rudolf: Slovníček česko-srbochorvatský a srbo-chorvatsko-český. Nakladatelství Bačkovský a Hach, Praha 1916.

Dajičić, Dušan – Šobra, František: Srbsko-chorvatsko-český slovník. Nakladatelství Jan Otto, Praha 1926.

Togner, Vladimír: Kapesní slovník srbochorvatsko-český a česko-srbochorvatský. Nakladatelství Kvasnička a Hampl, Praha 1939.

Togner, Vladimír: Malý slovníček česko-srbochorvatský. Nakladatelství Kvasnička a Hampl, Praha 1940.

Noha, Miloš: Srbocharvátsko-český a česko-srbocharvátský kapesní slovník. SPN, Praha 1963¹, 1965², 1967³, 1969⁴, 1984⁵.

Křístek, Otto: Technickoekonomický hutnický slovník. Díl 1. Srbocharvátsko-český. Třinecké železárny VŘSR, Třinec 1977.

Křístek, Otto: Technickoekonomický hutnický slovník. Díl 2. Česko-srbocharvátský. Třinecké železárny VŘSR, Třinec 1977.

Sedláček, Jan a kol.: Srbocharvátsko-český slovník. Academia, Praha 1982.

Gleichová, Jarmila – Jeníková, Anna: Česko-srbocharvátský, srbocharvátsko-český slovník na cesty. SPN, Praha 1982¹, 1987².

· Slovníky srbštiny:

Kačanik, Emilija a kol.: Češko-srpski rečnik u dva toma. SANU, Beograd 2000 (Tom I. A-O), 2001 (Tom II. P-Ž).

Jeníková, Anna: Srbsko-český a česko-srbský slovník. LEDA, Voznice 2002.

· Slovníky makedonštiny:

Dorovský, Ivan – Stefanija, Dragi: Česko-makedonský a makedonsko-český slovník. Masarykova univerzita, Brno 1994¹, 1995², 2002³.

Vladova, Jadranka – Pastyřík, David: Makedonsko-češki rečnik. Magor, Skopje 1998.

Hora, Karel: Makedonsko-český slovník s makedonskou gramatikou F. V. Mareše. Euroslavica, Praha 1999.

· Slovníky bulharštiny:

Šak, Vladislav: Bălgarsko-čechski rečnik. Nakladatelství Jan Otto, Praha 1914.

Šak, Vladislav: Česko-bulharský slovník. Nakladatelství Jan Otto, Praha, Bratislava 1914¹, 1926².

Folprecht, Josef: Slovníček bulharsko-český. Nakladatelství Bačkovský – Slovanské knihkupectví, Praha 1917.

Sís, Vladimír – Ivanov, Boris – Rusínský, František: Nový kapesní slovník jazyka českého a bulharského. Nakladatelství Jindřich Lorenz, Třebíč 1922.

Romanska [Vranska], Cvetana: Češko-bălgarski rečnik. Universitetska pečatnica, Sofija 1947¹, 1949², DI Nauka i izkustvo, Sofija 1961³.

Prošek, Bohdan: Bulharsko-český a česko-bulharský technický slovník. SNTL, Praha 1958.

Hora, Karel a kol.: Bulharsko-český slovník. Nakladatelství ČSAV, Praha 1959.

Prošek, Bohdan: Bulharsko-český a česko-bulharský kapesní slovník. SPN, Praha 1964¹, 1969², 1976³, 1983⁴.

Krátošková, Marie – Leitnerová, Věra – Vasileva, Sima: Rusko-česko-bulharský oděvářský slovník. Výzkumný ústav oděvní, Prostějov 1971.

Bublová, Marie – Videnov, Michail: Česko-bulharský, bulharsko-český slovník na cesty. SPN, Praha 1978¹, 1987².

Panev, Petr: Česko-bulharský základní hospodářský slovník pro zahraniční studenty VŠE. SPN, Praha 1978.

Panev, Petr: Bulharsko-český základní hospodářský slovník pro zahraniční studenty VŠE. SPN, Praha 1982.

Kutinová, Blanka a kol.: Bulharsko-český a česko-bulharský technický slovník. SNTL + DI Technika, Praha, Sofija 1988.

Ivančev, Svetomir a kol.: Češko-bălgarski rečnik v dva toma. Trud + Prozorec, Sofija 2002.

Pozn.: zeleně jsou zvýrazněny nejpodstatnější lexikografické příručky pro příslušný jazyk.