ZAVRŽENí A pak rozkradli tvá žebra Pro lůžka žen a monastýr V němž tvůj sok denně stoupá k slávě Ležíš zavržený pouhý měkkýš Dým z dlouhých postních svící Jde k temnotám Noc saje ústy vykrvácíš Pro ten císařský lup Neboť epigoni architektur Unesli tajemství tvých krovů Důmysl svalů kloubů jejich vazby A chtějí přestavěti dav Podle zákonů tvé klece Až okusí Co na tom že je viditelný svět A že jsou poznání nekonečná poznání Stejná rozkoš je pouhé zavržení Jeden krok ve tmě plavba bůhví kam Žít muka a být přichystaný Popravčí četě s hlavou dolů VELIKÁ BÁSEŇ Když jsem usínal Byl jsi podobný stromu Bral jsi mne do větví A zpívající ptáci žrali z mé kůže To byl nejhedvábnější Z mých večerů Ó zdržte skalpel A ponechte mne mému životu Od šera do svítání Slyšet brouzdání rosy A sdílet unikání lýtek Před šalbou jitrocelí Kdy šavle vniká k srdci stromů Derouc dřeň duše Když jsem se probouzel Byl jsi uschován v stromu Rozťatý strom Téma k veliké básni 22.5.1959 Už nejsi Někde bosý jdeš a zkřehlý láskou žadoníš: pro modro očí mých! Z angreštů tvoje ruce kvetou a trávu sytí jako dřív Josefe zdálo se ti o koních na pelesti snů husarských až v chlebech svatojanských¨ jsi našel pohozený bič Zajásal jsi prvně se zaradoval a jak se v kalendáři objevil srpen klesl jsi na kolena opřen dlaní měl k rozdávání měl záři nasbíranou v prvních strništích BÁZEŇ MÉ BÁSNĚ Bude to možná trvat celou věčnost, než ze dna moře začne stoupat a nahé po vodě půjde suchou nohou mé tajemství. Pak svobodné vlohy jako vlny z mých břehů vyjdou a mokře zrozený div jako vzdech prchne smaragdovou průrvou, sám pozdní dar, tak samozřejmý, proto zbavený smrti. Z tolika bázně básně vznítí, až zmizí v záhybu cesta, zmizí i poutník, zmizí i chléb a drobty chleba, z prokřehlých stop se vyzuje můj žal, pukne nehmotný kraj, můj sen z něj spadne a láskou zrozený vydá svůj první skřek: bratr Úžas mne pokřtí, bratr Úchvat mě pojme, aby, co zakázáno zde bylo, mi vrátil. 1960 PŘED BOUŘÍ Div se samotný klase Co z modra chrp se kloníš Holubi v drápcích nesou sítě A nebe zatahují Ale kdo modré oči má Tomu se o blankytu zdá Když hlavu skloní k zemi CANTUS FIRMUS Kdo sám se za noci budí Doteky třešňovými Smí jak byl nalezen vyjít Ze sluje zvětralých dob Povolán výkupčím smrti Z jitra se těšit a doufat O veřej včerejší opřen Na konci provazu tkvít -- Sto rukou divých a krutých Přetáhne jediným slovem Kdo umí do černé stoky Hodit kamenem dětským Bahnem skropen byl po pás Najde zas pastoušku svou Kde může k hostině prostřít Z hrnečků od medu vůně Kdo umí nabídnout hostům Ten propast jednoho věku Hloubenou v bezedno hanby Přelezl po útlém stéble A když mu haluznou táhne Žebříky vítr mu kácí Ve vichru bortí se střecha Mrazem slepnou mu okna Madony milostný úsměv Bledne v ponebí lůžka -- Povolán výkupčím smrti Nebude zaveden v bídu Kdo sám se za noci budí Doteky třešňovými DÉŠŤ PADÁ NA RÁNY Na rtu obří hlavy spím. Déšť pleská o nos krkavčí, mouřeníni jdou v dvojstupu z jeho děr jako kominíčci. V horečce slyším prozpěvovat mouchu, roleta padá za posledním dějstvím stínajíc hlavy muškátů. Bez pohybu zjevného sestra pestrý polštář hotoví, z tolika kanýrků jsou nervózní její smutné prsty plné pochyb. Strop visí pláství medu za krovy, zatím co skřítek večerní z hlavy obra se kutálí, na moučném červu jezdit zkouší a můří křídlo bije o vývěsní štít holičské lampy, pod níž holohlaví vrhají ustaraný stín. Slyším jektat hamižné zuby větru V drolící se omítce, kde hryžou spáry, V nichž moucha masařka se tulí Za křídlo motýlí SÁDROVÉ SOCHY Tahle báseň skautskými koleny klečí (to o sobě příliš dobře ví): záchvat sovětské hudby pod okny, to z Dunajevského dobrý vítr duje (ale i jiné, sladší), to skoro každou báseň předčí: když vzpoury k noži sáhnou, je nejveseleji a náměstí se čepejří, zla houfně hynou a dobré pomlázkové slunce nastrčí jak hrbatý svou kost k té slávě (však nebe močí na sádrové sochy). STUDNA Nejsem smutný zhanobil bych veškerou radost kterou mám kdybych osamělými prsty hloubil slzavé důlky v mapě času - vždyť jsem šťastný až křičím: je možné že to všecko jsem zažil? Naučilo mě to přemýšlet o životě bližních jak jsou šťastní: postaví dům zvelebí zahradu a porodí Obdivuju tu snahu ale utěšuju se že jsem potají hloubil studnu v pozemku skoro neživota a sotva do ní nahlédl xxx Shořel jsem snězte si mě nejsem sen nesu símě Dodoutnávám Uhasí mě? Teplo dávám hořím v zimě Kvetu potmě bez kořenů podetnou mě stále ženu Hodili mě do bažiny zalili petrolejí bez vůle bez vlastní viny raším pučím nesetleji 19. ledna 1978 E P I K A I Sestře A dřív než se setmí dokud nemusím nad závějí svítit petrolejkou či zažehnout svíci (jak se tomu říkalo když básnili z milosti Vídně v Čechách Lumírovci) než mi omotá hlavu ohlávka únavy a údy sváží postraňky nehybnosti: Ještě něco povědět o jedné smrti zjevivší se v dýmání lokomotivy oblíbené symfonii Antonína Dvořáka který bez propustky na peron se kořil okřídleným soukolím stejným jaká na služební čepici nosil můj otec: Bohužel to nezabránilo jeho rychlému konci Stalo se to v padesátém devátém na cestě z Čerčan: Kvetly jabloně z velocipedu ho srazil kluk na motocyklu Starý četník sloužící ještě za protektorátu varující před šťárami gestapa řekl mamince: Nedělejte s tím nic hoch má strýce na OV KSČ v Benešově a manžela vám to nevrátí Co si na něm vezmete? Nevzali jsme si nic jenom matce to nadosmrti zlomilo srdce A zatímco jsme truchlili má činorodá astmatická sestra seprala v škopku zkrvavené hadry jak došly z nemocniční márnice Potom špínu smíchanou s otcovou krví nesla na hnůj Přistihl jsem ji při tom a řekl jí: Sluší se to v zemi Karla Jaromíra Erbena? Hrubě jsem jí škopek vzal z rukou a vylil TO pod jabloní Za stodolou ve stráni nad kterou ON popoháněl ta okřídlená kola proč to neříci: Ajznboňák a topič v nejhorších letech za Hitlera tam z lokomotivy shazoval kusy uhlí (které porozkrádali jiní než se vrátil) jenom aby nemrzly děti a když nebyl široko daleko mlýn jezdil po Sázavě s ruksakem žita abychom nehladověli (při jeho cestách byly prohlídky a zrní se slehlo jak se klepal) Nakonec si obilí šrotoval sám v něčem co vypadalo jak keltský oltář Z mračské žuly ho vytesal jeho otec Alois můj dědeček když Ferdinand ďEste na Konopišti zakládal velkolepý park a střílel kachny Drahá sestro: Ani na chvíli ani nikdy později ani teď ti nemám za zlé cos chtěla učinit! Šaty člověka po něm špínu a krev spravedlivý Bůh svěřuje čistým duším 24. dubna 1980 VZKŘíŠENÍ Krásní trilobiti skrytí v kamení jak vám závidím! A načechraným hladinám řek (jsme u Berounky) s umrlci na dně s oblázky valenými od věků k věkům a jen za sucha či v povodni uvízlých v břehu! Zda má cenu drát se zdola nahoru od mrtvých mezi živé z včerejška k dnešku když se není čím chlubit jsme jen pštrosi s hlavami v písku když nám nerozbuší srdce úder vlaštovky která látá a vyspravuje kdyby loňské už letité a přece hnízdo! Pak si vzpomenout na Apollony delfskou věštírnu bohy ve skalách nymfy v trávě na to všecko co nás živilo divými představami o živém neutuchajícím světě jehož zřídlo jsme možná obcházeli ale netušili kde je! Vše z toho co tu zanechali ti před námi: svět odvíjený z naděje Ariadnina klubka naveskrz utajený neznající dosud naše míry a váhy vzpírající se paklíči pacholků vědy jejich prstů dobrých tak leda na zatlačení našich očí - uviděl jsem pradávný neuvěřitelný život jehož mluvčím je Homér a Vykupitelem Kristus Krakovec, Velikonoce 1980 PŘED VELIKONOCI A pravila ta venkovská žena: To je dneska šeredný vítr! Odpověděl jsem jí: Ten vítr je krásný ale nám se nechce líbit! To šeredno je v nás To z rozpaků si zahudrujeme alespoň na počasí v bezčas když není co říci Ten vítr duje proti mně (jdu cestou k Šipům) až mi vyráží dech jako zjevené slovo evangelia jako znovu slyšená radostná zvěst v dohledu je planoucí keř v opuštěné krajině bezdomova BOHNICE Richardu Balonovi Nemohl jsem spát A tak jsem kolem oběda kdy se haraší s kaší a pomlaskává zalezl do výklenku za zády dveře pana asistenta který zrovna měl volno jediné bezpečí a sesypal se Ale i tam mě našel bratr saniťák a ujal se mě Zahlédl jsem ještě kostel s vytlučenými okny v kterém skladovali brambory zaslechl jsem hlas bratra saniťáka: teď mi volali z prodejny mají sparty! Píchli do mne injekci a usnul jsem xxx To jsme se milovali Záminkou byl klavír Říkali mi ne už housle klavír má budoucnost A tak u ní jsem vyťukával celý rok Beyerovu školu při nekonečných triolách co se daly hrát po paměti aby rodiče nevěděli jsme se učili líbat Někdy špehovala žárlivá mladší sestra a netajila se že práskne jak to je s těmi triolami tak jsem musel vysedávat u klavíru i s ní Jenže láska ve čtrnácti jsou zapovězená jablka z Monsignorovy zahrady ! Odešla mi do Nymburka na učitelský ústav zahrál jsem si ještě Neapolitanu Petra Iljiče Čajkovského na nějaké školní besídce koncem roku a stejně s chybami přestal jsem nosit vajíčka a škvarky paní učitelce Malypetrové bylo léto. naposledy jsem se brodil v rákosí mezi užovkami silnými jako moje ruka zarmoucený ale když jsem přečetl Karla Hynka Máchu napadlo mě že si to nesmím ani dovolit abych odteďka už měl šťastnou lásku PROSBA Ach Bože šeptaje se ptám nerozvážeš můj slib když neosobnost mnou smýkla až k roští kde parádivé býlí bují a prší na mne sláma hvězd? Tady mě přepadni a bodni: Nůž z tvých rukou je dobrý i do zad Jen nebuď zakaboněný ani mně dnes není do zpěvu ani do slov mi není ledový tváří k tobě přimrzám (kdo odvrátil se padl na polštář s navždy strženou tváří) Ty nejihneš a mé ruce jako vši žebráka se chytají tvého milosrdenství!