LEDEN Zase je leden. Zas tři husy sněžní za spárek visí na sirotčím stěžni a v lesích císařských se svatě rozsvěcí, jak by si v saních ženy z mysli ven ukazovaly prsy. Zase je leden. "Stůj, synu!" Kam běžíš? Pojď, kleknem na sníh, srazíme se na zem pod jedinou hvězdu. Zas bude Třech Králůw. A na jméno Ježíš ;, korunku nám sváže kozorožím chlupem Její Milost Zima v Trněném Oujezdu. Je broných koní, povřísel a kostí. Budeč, má bába, dřepí mezi hroby - v nebesích stojí alpaková lžička. Pojď. : Země snídá - na kůr modře sněží - smrt mezi stromy kolíčkuje plátno a tence, tence do kroku si hvízdá. "Smrt?" Nechceš věřit. Hlas máš náhle cizí - jako bych slyšel v křivonohých lesích uprostřed letu hrdličky se rdousit. Lžu. Honem lžu ti, dřív nežli jsem stačil říci ti aspoň na sám leden pravdu - ač s tebou mluvím prvně dnes jak s mužem. "Ty neznáš Perchtu?" směju se, půl kámen. ,,1 de světit po vsích česnek, sůl a křídu Podmoráň, Hostouň, Dubí, Dříň - - - co jméno, zázrak - o dvanácté v noci vyhrkne ze skal místo vody víno!" "Na to si počkám!" křičíš. A už řinčí sklo - a koně bubnují kopejtkem do dveří -- a krouží ledňáčci - a všecko nadarmo - - - spíš dřív, než na věži zhoupne se první zvon, neb táhne od jezer vzduch hrubě škrobený jako valencijánská krajka. Kněžívka, Sobín, Černuc - - - z nor a propustí skleněným okem Čechy . do tmy hledí. "V stávej!" Už buší! Mží jim do korun a stezky královské voní, až kejchá ves - Kašpar a Melchior a Balthasar - a hvězda! / Jdi. Popros křídu. Uřknem sklep i sad. A stavidlo. A sekyru. A studni. Stačí tři křížky. Naděj, co ji znám, stonala dřív, než vybrali jí jméno. Práší se, práší od štíska, až bílo. A co sůl? By na pláč zbyla. A co čest? By podražila. A co síto? A co líto? Kdyby krev tu křídu smyla! Poběhlík Prouza táhne od Lidic, na voze košťata a křen a klestíčko - svět se s ním houpá - stoupá níž a níž. "Svatí, svatí, svatí, půjčte mi tři zlatý!" Hlas má jak biskup. Světci prchají - dým kadidlový letí po návsi jak pomatená svátost. "Až já budu svatým, já vám je oplatím!" . . a skřípá kolečko - . a v humnech strmí oheň! Neboj se. Slyšíš? Kdesi prostřed Hor se divě smekají hejtmanská kopyta - ach, Kutná hoří! - bože, to je let! - zrada jak polínko, a ještě dnes jde po nebesích hrůza! Neboť jsme staří. Metem na hromadu sníh - a náhle cinkne v nás bělostný cylindr - či cos jen ukápne - či chrstne krev, až není v nás kam šlápnout. Neboj se, Petře. Spi. Kdo ví - na pravdu boží nikdo nevidí snad bába suší louč snad dědci prchají od včelích královen snad stáhli králíka - a čekají, až přijdem. Spi, mrtví nekoušou. Zítra je osmý leden - svátek Mramoru. Kdo z jakobínů stlal si na zemi, spal celý rok jak kámen. Snad leccos říkám dřív, než smím. Však bude čas? Zima je matkou mrazení - a já chci vyzradit svou závrať nade vším, co - nahé po paty_a odpradávné - trvá. Nad vodou. Nad vším osením. A nad vším musením. A láskou! . V ledu trav spí na rybníce ouzký jez jak padlá svíce a voda zmítá se v tom čirém vězení a bije do ledu a hltá kamení - ach, ano! ano nastokrát! - za zády krouží mi na jedné brusličce - bělostná po zem Pravda! A svatej obraz vsi houpá se ve vrbách! A v kusech padá sníh, jak by se u nebes trhalo labutí maso! Je Jména Ježíš. Oči zastřené - tři panny klekají nad třemi podnosy, kde pro ně schystán klíč - či hřebínek - či prsten. Bláhoví žebráci! Klíčníci ! Králové! Cpete se do schodů, cpete se se schodů - a osud na tácku dávno si vámi jist, jak jista slast svou trýzní. "Ty posloucháš?" Ach odpusť, mluvím pro sebe, jak otec mluvíval, když klestil topoly: " Vidíš, pár halouzek - a tíží jako hřích. Ták - a teď dýchej si, jak se ti samo zlíbí - - -" A proutí hvízdalo. A soušky tloukly o zem. "s kým si to povídáš?" ,volal jsem do větru. Však otec řezal dál, jak by mě neslyšel - stromy a starci jsou si blíž než lidi. 'Příliš jsem nežárlil. - Hledal jsem zátoku, z níž pijí krtkové. Stačí prý kápnutí - a vrané koně zbělí. To bude nádhera! Kočové vytrhnou s povozy ze dvorů a -- jedni šimlové splašeni druhými - se u kapličky srazí! Je to ještě pravda? Pámbu ví. Mrak nese na tácu sněhové cukroví. Zas řinčí řetězy. A hrnce. Kouří krev. Zabíjí se. Jako vždycky v lednu. Jdi. Ten čistý ručník pověs na větev! Pochválí tě. Řezník Ondřej Lisý položí ti na rameno ruku jak mně kdysi. Bude horká. Bude těžká. Cítím ji tam dosud. Tak zvou muži do hry muže; Říká se jí Osud. Mokvá sníh. A na nebesích teče vejce nahniličko -- nech mě chvíli, pech mě slunci v závěji prosvítá pastuší tobolka a hřbitov dokořán jak před třiceti léty. Jak si všecko odpovídá! Květ. I sníh. I lidská bída. Našel jsem tenkrát první v životě - a prostřed aleje stihl mě nízký zvon a kdosi v rákosí bil klackem do ledu jak do lebeční kosti. V domě se modlili za tetu Bětušku. A ona, spanilá, šla bosa ze dvířek a nesla na prsou skleněný talířek - a na něm - po sám vrch - svou jinovatou duši! Zdvihl jsem sněžný květ. "Děkuju, " smála se. "Víš, jak mu říkají?" A já jen stál a stál - a teprv za dlouho, když došla k hřbitovu, šeptl jsem: "Suchá Běta." Vím. Zní to rzí jak všecko dnes, co bylo kdysi na řetěz. Směj se! A kopej do hřbitovní branky! Křič, že nevěříš! \ Synovství je sama pejcha - otcovství sám pád. Já jen, že konec ledna chodil k nám jen zábst - o svatém Františku byl otec němý, aby neplakal - ač mého dědečka znal jenom z kladívek a z pil, co zbyly v kůlně. Ach, slzy mého otce! Vodo knížecí! Kolikrát za noc míval jsem ten sen -- otec si na prsa přitiská horu Říp - a krůček po krůčku nese ji ke Hřebči - a staví mi ji pod nejvyšší okno! Pot se mu řine z herkulesích zad. "V Roudnici prší!" směje se, půl živ. "Teklo mi za krk ze svatýho Jiří!" Však - čímsi dojat - náhle zaslzí. Jak by byl smích jen nedospělým pláčem. Je konec ledna. Na Zradidle mží. A v sálech venkovních pod zmrzlým pódiem spí mezi třískami basový kolíček a tlačí boží ticho. Jdu sadem prokřehlým, v bělostném rouše jako předkové nesu si dědky z prvotní své vlasti. Je svátek Sekyr - umrlátko den. Kdo z jakobínů skácel aspoň strom, usínal celý rok třeba i ve stoje, jak usínají lesy. Jdi. Nabruš nože, synu. V bohapusté vsi vyřežem spolu z mamutího klu čistotnou tvář tvé matky. Neb není útěku. Rejtarstvo mraků mete úbočí -- krvavost masa bije do očí, až červenají sněhy. Je vlčích svateb. Odsouzené žít - vlečou nás kobylky ze dvorů královských doprostřed světa na hovězí kůži. Vidím tě hrozit jim rukama po matce. Jsme sami, synu. Sami dva. Jen Petrarkovy holínky stojí kdes blízko v otlučeném koutě. ČERVEN Svítá, v sadech svatodušních dřímou Bílé paní. Střežím je - schoulené do korun višňových - a sedmihlásci v nebi křičí: "Blázen!" A sněží kadidlo. A poprchává med. ~ Ryšaví pytláci - tenátka v záňadří - hrabou se po čtyřech lepkavým lupením, neboť bludnej kořen od ďábla je stvořen - však dřevec boží nebo barvínek umějí vidět i v noci. Bronzovým krchovem jde pradědkova smrt. Jde jako princka. Až se krčí Říp. Až otřásá se v Koněprusích kámen. "Nauč mě dělat kříž," klekáš si na kraj světa onoho a hroby kolkolem jsou náhle o prst výš, jak by si mrtví podepřeli hlavy. Tam leží biřic. Tady kat. A v řadě chasníci v rakvičkách' na míru, co bičem práskali do čtyř stran vesmíru - by bylo panství oukladných čar prosto. "A kde je král?" zpytuješ svatou zem. "Ty mladíčku!" chci vykřiknout. "Houf je ti málo? Počkej za pár let - - - Skřípnou tě veřeje před prvním nádvořím - dřív, než se doptáš, kolik nohou trůnu!" "Králů už bylo," říkám pošeptmu. "A všichni prchali, když končil svatý Duch, a šavle hrály jim, že kraj div neohluch - těch padlých korouhví! té zvadlé rozmarýny!" Mlčíš. Jdem domů - lípa nade vsí skví se jak čistcový kalich. Náhle jí utíkáš přes pole naproti. A třeseš větvemi, až to v ní rachotí - - - květ hustě mží - máš pozlacenou hlavu! "Co děláš?!" utíkám přes pole za tebou. A ty se obracíš - v očích půl království a slzu jako hrách: "Pojď, budem žít jak na počátku světa!" Stojím - spílám staré hlavě, že spíš kývá, nežli trne, stojím - spílám mladé trávě, že je duše povětrné, ale co platno - rajský strom se chví, kamejkem prchají střevíčky z hadí kůže! Jdou královničky v hedvábí, jdou od Kosti, jdou od Rábí, kladou kol studánek brusinky od krve a zimostrázné listí. Neb kraj má žízeň. Kdo ho vyslyší - jak by si volal z mokrý čtvrti štěstí. Jdou samý panny, žádná padlá. Jdou, patří v tůň jak do zrcadla. Jen jedna nahá jako prst kleká si po prs v ryzí vodě a nese k nebi hrst a hrst - a posílá ji po svobodě. Ó, a kdo tobě, má zlotřilá lítosti, vycídí studánku? Kdo něžně přiklekne na kámen u srdce a hrstí čistotnou pozdvihne ode dna mé mramorové záští! Oborou pádí bělorusý kůň. .. A hrádek Kost a hrádek Rábí se na dvou vrších odvrácených tlačí až do nebe. Jak párek ňader. Vábí, vábí a hněvají se na sebe. Sbohem, jdu spát. Zítra je Boží tělo - narciskový den, cítíš? chlum čpí a malý sněžný chrám už už se hýbá v zemi sudební, by nocí přízračnou ze starých Lidic rozešel se ke mně. Chodí tak třicet let. Zvonky a monstrance drobounce cinkají a skřípou lavice a vítr o překot listuje v misálu, jak Bůh by náhle nebyl k nalezenÍ. Pár kroků před chrámem jdou moučnou silnicí faráře Stemberky natřikrát podražené boty. Jdou - volám přes potok: "Blýská se, Velebnosti!" A ryby obloukem skáčou mi do řeči: "Mlč!" "To už neplatí!" "Ta bouřka už je třicet roků stará!" Ano. Ví pámbu, kde se ještě dnes bere v nás místo pro dvě kněží perka. Duše jak pes . je na řetěz. Ale je obšírná jak voda z Rožmberka. Sníš, mlčky kýváš jako pokaždé, když je ti starších zničehonic líto. Lištička štěká. Dobrá, zlá, I chňapou má slova po větru jak vzteklí psi, vázaní ke stromkovým růžím. Je zlatá středa - svátek Jasmínu. Kdo z jakobínů sadil keř - jako by pohoil ženu svou na srdce - dala mu darem půl světa. Sám prostřed lesů pne se Karlův Týn. Plavý až po krov. Jak by hořelo. Jak by kde v loubí ,erbovnímu lvu stříhali drábi nepoddajnou hlavu. Stalo se něco? Zem se chví a voda v Berounce, tichá a hluboká, . budí se v rákosí hebounkým úlekem, jak se jen ovce budí. A klíče cvakají ve vratech pražských bran! Soumrak má bušení srdce! Budovec, Harant, Jesenius, Šlik - - kdosi jde v botách po plátýnku Čech a z Bílé Hory jako potrhlá hrne se ke vsím lavinová noc a lije do jezer truhlový klíh a lak -- nadarmo couváme skrz plaňka u plotů, nadarmo tisknem se k něčímu životu, noc jako meteorové železo dere se, valí se do dveří ovčína jista si od věků blíženstVÍm rouna a krve. "Je to všechno pravda?!" křičíš ze spaní. Sním, mlčky kývám jako pokaždé, když je mi mladších zničehonic líto. Ba, je tu proto muž, by kamenoval supy. Však řezej nožem nůž - a oba dva se ztupí. Těch jisker! Svítá po troškách a ticho jako hrob - jen semtam v ořechu tikají jadýrka jak divotvorný samoukův orloj. Jde stádo - natruc psům - jde slepé za zvoncem. Splav jak bys nebeklíč otevřel před koncem - mlčí. Chce se mi povídat něco, co nebolí. Chce se mi veršíčku, co nejde o holi: Na svatýho Víta o půlnoci svítá, pšenice se rozhlížejí, daleko-li žita. "A k čemu vlastně je taková jedna báseň ?" řekneš znenáhla. A den jak bílá tvrz řítí se do roklí! A prapor na věži je k pláči promoklý - jen kdesi hluboko na prvním nádvoří mrazivě zírá hladomorná díra! Hájím se. Sypu se křídou i sazemi: "Báseň je lidská řeč, co není v lidské' moci!" ' Řvu. A div neklečím před tebou na zemi: "My oba dva jsme přece narození v noci!" Až bolí u srdce od toho křičení. A pak se začnu smát: "Máš vlastně pravdu," kuckám se a buším do stolu, až kůže králičí na vratech ježí hřbet, "máš vlastně pravdu - - - k čemu je?" mudruju na lesy a studny knížecí i lesy císařské se po všem okolí poslušně smějí po mně. Už je to šest set let - - Král Karel přibyl na hrad Křivoklát a z manů jednomu uložil povinnost chytati po lesích veškeré slavíky a pouštěti je do hradního křoví. Nejlíp prý pod okno na prvním poschodí. Tam Její Vznešenost královna Alžběta tráví své šestnedělí - - Budiž ten příkaz ulit do zvonů! Neboť tu nebylo nikdy nic lehčího než sporé slavíčky odsoudit k odstřelu, když s jejich tlučením do oken nejvyšších si - jaktěživa zem - králové čeští nevěděli rady! Je pozdní červen - den jak pergamen. Copatá dívka chodí kolem nás - a hledí po sadě a dělá, že tě nezná. Je svátek Pelyňku. Kdo z jakobínů zahořkl v ten den rostlo mu pod okny hromové kamení, četné jak písek a hvězdy. Jdi, den je dlouhý zraď si mě. Krajina květoucí se něžně protáhla, až kopce najednou jako by nebyly - ach, jak být chvíli sám? Nemyslet na ňadra té holky holčičí, co taky najednou jako by nebudou, až ruce pozdvihne - a přitáhne si čísi hlavu k sobě! ZÁŘÍ "Kam jsi chodil snít?" ,,Já nesnil. Mně se všecko zdálo." "Kam jsi chodil krást?" ,,Já nekrad. Bral jsem, co se dalo." "Kam jsi chodil plakat?" "Za strom v Panském dvoře. Holubi mi sedli do zad, klovali mi hoře. " "Ten už není," usmíváš se, jako bys mě přistih při lži, "holubi jsou plaší." Snad. I svět se kamsi žene. r' Čechy - lože rozházené - jsou mi čím dál dražšÍ. Hřmí a hřmÍ. A blesky žádné - - - Na koho to slovo padne? Je slepý večer, z arcibiskupských lesů - zlato ve vlasech - jdou v houfu Petrovští ' a kozel, kohout, ovečka a pes - uprostřed belhá se brunátný ohníček, co se teprv učí chodit, co se teprv učí svítit na loupežnou cestu. Zní valdhornový marš. Vinaři sthlí do čtyř světa stran a hvězdy na nebi spí v kůži kozlečí jenom tak na jedno oko. Hleď, ten démantový ponocný, co vede přes náves stnikatou kobylu a volá na hory a volá na lesy - je Září. "Slyšte čtení svatého Matouše! Kdo nemá chleba, ať ho nekouše." Slyš, kdesi mezi ohništěm a tmou rodí se právě hříbě! Kdopak je snímá, to břemínko kobylí? Kdopak je utírá zpocenou košilí, aby je bábel svět proboha neuhranul! Všichni asi pláčou. Aby čirá voda opláchla mu oči, než si je svět podá - - - Jak by ne! - , " vše stvořeníčko bere lidi za srdíčko, neboť místo narození předobře jim známo! Nikdo tak neplakal jako můj tatínek když jsem prvním plachýmslovem popsal pergamínek. Nikdo tak neplakal jako má maminka - když mi první hrůza ze slov padla do okýnka. Věříš mi? Pámbuví - i sít se musí zpříma, by nepolehl ječmínek, v němž jednou za věčnost i králové se rodí. Je svátek Šípků. Kdo z jakobínů nesňal z ženy trn, lehla mu do dvora'oblaka krvavá jak potřísněná vata. Na stolech hrozny, kořalka a chléb. A v humně na šňůráchholčičí kalhotky, jako by v ráji plném paběrek už nadosmrti nebylo co skrývat. Slyšíš ? Zní nářek titěrný jak žíně. Tak hrávalo se na pilu. Zem s křížem couvá - - - Zítra na Tetíně uškrtí kněžnu Ludmilu. Jak kopfvržené nazdařbůh do věků nad orným polem propadá se čáp -- lejtám se z pupku řine černá voda. Ano, jsou chví1e, kdy se živým zdá, že vesmír sám se třese bázní z konce, a kdy nás přepadá cosi jak jasnozření. Jednou, v takový divný čas, kdy od nordpólu fouká a krovy lámou vaz, stříleli v lomu u Březových hor -- a kdosi jako tur vykřikl: "Padá kámen!" Koně se vzepjali. Psi pohltali prach. A hrubá ozvěna volala: " - - - ámen!" " - - - ámen!" darmo jsem utíkal, znělo to bez konce po vsích a po vrších, až do nejdelší noci. Bylo to na roky poslední střílení. V tu náhlou noc vtrhali do hor Němci. Co se díváš? Jsem ti starý? Odpusť - Jdu k tobě starožitnou vsí, nesu ti darem rybízový koláč. Mám po všech kapsách nože z celé vsi. Abys je nenašel. Neb stačí zakrojit - a nůž je plný krve. Bůhví, co chci. Snad jen být podoben jak bratr se sestrou své zemi hejtmance - co na paškále světa vstoje spí s hořícím polenem v zoufale zaťaté pěsti. Blaníku prší do kulatých zad. A prales Neklanův, průsvitný po nebe, cosi si bez konce povídá pro sebe -- jen sem tam v kořání žhnou Durynkovy zelenavé oči. Laň klade hlavu na obřadní stůl. Však hvozd se vzpírá - marných obětí bylo tu za sta hubených let víc, než zaslouží si ztrmácené lidství. Jde selka pro pivo s velikým džbánem - ňadra jí voní samým tymiánem. Je tu krom zeleně nějaký majestát? Je tu krom neklidu nějaké šlechtictví, jímž možno krášlit zatvrzelost země? To fia1kové klekání, ta pláň a věž a havrani to všecko pozpátku mi připomíná trýzeň - - - Byl jsem bílým ministrantem. A jednou v příšeří - rozlitém po návsi jak ta1ijánský lak - nesl jsem od mníšků vypraný kněžský šat, v němž páter Skřivan sloužíval mši svatou. Klášter měl okna plná nočních můr. Odkudsi z patra stroze naléhal palisandrový klavír. Stanul jsem u dveří. Však tu mě strhl pomatený houf - uprostřed nohatých, hedvábných slečinek vzala mě u krku Johanka Rybová, co styděla se za svou dobrou pověst. "Počkej?" . Zvon na věži vyhrkl leknutím. A ona vzala mi z náručí kolárek a - hlavu skloněnou připla ho k výstřihu, až rozžalo se nestydaté hrdlo! Miserére! Byla hrůzná jako vlčí stopa v nebi. Miserére! Větší krásy nemá člověk zapotřebí. Chtěl jsem tenkrát prvně umřít -- to kněží krajkoví na poběhličím těle připadalo mi pánubohu blíž než sama běl a svatost! Dneska pro to vlastně žiju. Pro ten krásný svár, co trvá mezi tmou a sněžnou nocí na Uhelném trhu. Neboť není nic jen samo. Září je z rosy, oříšků a lnu všichni se zouvají a běží do polí a já pyšný od vagací na své boty šněrovací náhle jim závidím -'- vědom si srsti a černého rybízu kdes na vrcholcích vesmírného těla. Je svátek Ocúnu. Kdo z jakobínů dotýkal se žen, ruce mu ožehly, jak by si hrábl do hořících vlasů. Prchají ptáci. Vidíš? Obzor Čech jak zotvíraná klícka! Kdekdo vzal kamení. Jen tam ta stařena, co stojí bez hnutí a chytá do rukou peříčka z perutí - toť Urozenost Lidská. Je konec září. Vory, když se loučí, po proudu vezou tramínek a roučí -- zítra jsou narozeniny pana Seiferta! Osedlej koně! Až se znaví zvěř - dáme se k horám jednou z letmých stop, které tu zbyly po únoscích nevěst. Nasyp jim do ovsa černého koření. Uprostřed noci, plné babích let, unesem z nebe hvězdu jménem Lyra, pod níž se nikdy neumírá, a skryjem ji, než bude svítat, v nejvyšším z topolů, co strmí nad Strahovem. A úzkost budiž úzkostí. A slovo budiž slovem. Je konec září. Zašlé stříbro vod - jak by šlo řekám o život -: hrne se k mořím mezi jezy a les klopýtá o pařezy - teď už nic nestihnem, tiká to v ořechu - ledová jablka padají do mechů knížátko Václav pozamykal zemi! Jde po vsích jeseň, holá panna, všemi a vším už dotýkaná, všemi ' a vším jak duše z těla - však nikdy ničí. Ač by chtěla. "Buď má - - -!" krok za vodou zpívají nožíři. "Jen má - - -!" krok před vodou tlačí nás u srdce zapomenutý brousek. Jdi si svou cestou. Ale šetři zem! Sem tam tu za někým jde tráva od krve. . Sem tam tu za někým jde zadní kolečko. Sejdeš se u studně s dávnými přáteli -- a najdeš malé moře. II . . +-------------------------+ | | | | | | |I | |---+----------------+----| | . | 11__-|. | |---+----------------+----| | . | ----|. | |---+---------------------| | . | -- --| .| |---+---------------------| | | | -| -| | |---+-----------+---------| | .| ----| .| |---+-----------+---------| | -| | | | | | | |---| -| -|--+-+--+----| | | | | -| | | | |---+---+-----------------| | | | e| |---+---+-----------------| | | | I| | +-------------------------+ . . o