POŽÁR NÁRODNÍHO DIVADLA Jektaje Ječnou, chtěl bych proti sobě vidět vzduchem plout básnířku vyvedenou z jiřinkového bálu, přistát před domem, kde brkem skřípivým, lupínek po lupínku, zpopelňována Čehúny, vydrapovala zposledka ráj; plout, přistát právě zde, a jedním vzmachem ječivým to všecko rozbít. Což nestává; zato z Melounové, zprava, vidím Liputina, Ljamšina a Tolkačenka, tlačenku krvavou cpát do střev. Nikdy nejsi zabit meteoritem, ni želvou upuštěnou z drápů. Je únor ostatně, mají tu buď září, srpen nebo únor, zavedli kalendář tzv. jataganský, nemohou se dopočíst, a proto kradou - Brak plakátu, zvoucí na koncert Brouka Pytlíka, udeřuje chlíplým cípem záře: loutky shazují sádru: směrem na roh Francouzské a Varšavské hoří! .7Hoří Národní divadlo, to na Vinohradech, to u Vltavy hořet nemůže, tam bliká Lucerna ~ přes všechny převraty banánových republik ?- hoří to na Vinohradech ! Koše, háky, /' planeta, planeta huš ! A krokem přídychným, za poslední prsa chvátaje se - hrne tam modrý lid. Dvouocasý lev, bronz supotu, ne ten v Hofburgu, ten na střeše tabákové režie, zazvonil o Slezskou a héfaistovské střepy srazí pár domovnicím drdůlek. A teď nám hoří Zlatá kaplička - ~~ patrně půjdem hasit! Mně je osmnáct; sekyře Gestapa jsem ušel, prožívání ne. Taky ne podvýživě, takže už nevzpomínám, kdo tam byl se mnou. Utrh' se lustr, střepů třesk proráží bubínek boltce eurokomunismu. Zhýčkanost! Zboj ! Jaká sojčím pírkem, pilou démantovou třeskaná slova! Zapatlanou švádou však mluví dycinky Praha. Leč tady byli naši, našinci, žádní vašinci nebo jejinci, našinci - tady se třískami prohoupaných prken živili, tady trkali plechovými meči, tady hrdlem zpívali, ne hlavou nebo břichem, jak to vyučujou znalé hysterky. Hrdlem zpívali, a koldokola kol šel nadknížecí klobouk krejcarů. Předstíraným močením spojeneckých hydrantů zdolali nejhorší, a odjeli. Hoří dál! Hoří duše, tvoje moje hlava, považ: Prodanou nevěstu slyšela má paní co děvče v Besanconu, v provedení Boston Symphonic pod taktovkou Seiji Ozawy - vše pro náš mlíkem stříklý vlas vždy o koně, o koně posledního, o tu strašnou herku: dal bych přednost sedět na bidýlku Národního u Vltavy, zastřešen dušemi a slyšet Prodanou, což nestává, anžto všechny krásy světa zcizil sodomský skoták kušny spřeženectví. Co ale zcizit nejde, to je světlo v žádné podobě, původní, odražené, byť odchlíplé cípem šlehlé záře. A tak podávám. Švanda Dudák Podává dál. Mošna usedavě pláče. Mošna! Žádnej Krosnář! Zdeněk Štěpánek, ne Zbyněk Hafánek -- Ten legionář, ten otec krásných synů! Kotec? .. bO !? Co . pravíte ~ . e tU . d~ děti j . Osobo!? Co pravíte!? Že tudy šly děti? Ba, nad Prahou kráva letí! ~----- ----------------------------------- ,------ ""\..-- Osolsobě !? Hoří Marie Hiibnerová ? Eva Vrchlická !? Myslíte Prchlickou ? Dáša Procházková, koupila si halenku!? Hoří Národní divadlo, to na Vinohradech !? Bezradně shluklí, v pří čepu zoufalství, a hlavně nedojedení, vybírali jsme cennosti, tak jak básník poštívák cárá po skládce, a dlouhým drátem s ouškem možné prstýnky hrabe, to kuře napipi ouroky z ouroků. Pamatuj u svůj hubertus, to jako kabát, ne toho světce, pamatuj u svýho kamaráda, mdlobného Kirilova mezi cihlami, jak upad' vysílením. Taky požárníka, co vedl akci. A místo prstýnku vyhrábnu dětskou ručičku, v zápěstí ukroucenou, vypadalo to jak pětiprstá myš. Zde žilo jedno české dítě vnevčas, holčička bez soudu, a jak ta svíce do prázdna nebevzetí vzatá, hanbě ušlá. A já se požárníka zeptal, česky, klektem střepů: kam to mám dát? To dejte tady- a přišoupl mně krabici od baťovek. KONEC VIDIN Roztrh' jsem ve hřbetě Maharesh Mahesh Jogi, roztrh' jsem ve hřbetě His Holiness: roztrh' jsem ve hřbetě Viernachteabkommen a zatopil tím Lyka pofi., Med11 íkem: ,::,... - --' Vyletovaly snopy, dědkové zašišlali: dětičky budou, pečená holoubátka ! Berle jsem vzal a od pomníku s kopím dolů na vozejku sjížděl na Můstek: Na Kazáň ! Na Kazáň ! a u bufetu Koruna, dycinky u bufetu, přihlížely tomu hadí zorničky a člověk našinec jim leštil půllitry 1. Co přemítáš, a dle starého, nepřezkoumaného zvyku fixuješ na papír, fixací ztrácí na ceně vydej se na poušť hledat nic, srkej zelenou polívku: básně pak, poslední útočiště donaha osiřelé bytosti, piš do zdi: na ní přibita veduta rQdného města, připomínka, že v něm už nebydlíš: kde bydlíš teď je lhostejné. Tomuto dni říkají Všech Svatých: bytostí tedy, z nichž žádnou jsem nepotkal, hůř pakli potkal a nerozeznal: 115 .... KONEC VIDIN Roztrh' jsem ve hřbetě Maharesh Mahesh Jogi, roz trh , jsem ve hřbetě His Holiness: roz trh ' jsem ve hřbetě Viernachteabkommen a zatopil tím Luka pod',Medníkem. ,~- --' Vyletovaly snopy, dědkové zašišlali: dětičky budou, pečená holoubátka ! Berle jsem vzal a od pomníku s kopím dolů na vozejku sjížděl na Můstek: Na Kazáň ! Na Kazáň ! a u bufetu Koruna, dycinky u bufetu, přihlížely tomu hadí zorničky a člověk našinec jim leštil půllitry I. Co přemítáš, a dle starého, nepřezkoumaného zvyku fixuješ na papír, fixací ztrácí na ceně - vydej se na poušť hledat nic, srkej zelenou polívku: básně pak, poslední útočiště donaha osiřelé bytosti, piš do zdi: na ní přibita veduta rodného města, připomínka, že v něm už nebydlíš: kde bydlíš teď - je lhostejné. Tomuto dni říkají Všech Svatých: bytostí tedy, z nichž žádnou jsem nepotkal, hůř pakli potkal a nerozeznal: zvony zvou na mši, pohruživě tlukou, poslední záchvěv vznášivého krachu v posup vylidněného města: zaskočen, kam se obrátit? do parku kotníky brodit sypký šust ? připomene všechny, kdo zemřeli, bez rozloučení vytrativše se z obzoru, takže je mně odepřeno jak společenství živých, tak sdruženost s oněmi: samota průsvitných jasů: pod uzavírací palbou blbosti, trvající deset tisíciletí, věci nevydržely, vyvráceny z kořene: možná že atomy ještě tiše šustí v prázdnu: jejich smysl vypad', uschlé oko svévole: postupně z našeho mozku vypáčeno navíc vnímání symetrie, blesk dvojsečného meče: kolektivní šilhání přechází na děti: ztráta se vyjevuje pocitem vznášení bez odlehčení, trčí tu kostrč nenáležitosti, podezření smrdí, vše shrkuje se v tázání: jakým právem? a i kdyby zdolány byly tyto obrovitosti, kde jsi kdo, komu bych to řekl? . snad prvního chodce chytit za klopy, smýknout jím o zem, a pak se omluvit? Co zaráží: prostřed rondelu sadu pohledem lze i utkvět: iluse: skupina buků zdálky nerozborně jediná, při bližším popatření odnoží osmnáctero kmenů. A valné shazování bronzu, v koncovkách sypčité, zmnožuje děs: končí věk slov, věk předmětů i věcí, končí věk člověka: počíná se věk němé tváře. Přelomili ti v mozku sojčí pírko: inu dal ses na chlast, a dobře udělals: dvacet, třicet let opírali jsme se o sloupy, ničili podstatu, v tušení podrazu: výčitka otcům: nenašli si na nás dvě hodiny u sklenice vody! Josefa vyslýchali v podsklepí Karlovy university, kam komouši nastavěli ukradená divadelní křesla: za stolem, osázeným prázdnými konservami s natlučenou vanilkou vajglů, kdákal Petrmichl: ze strany nevystupujeme! Ze strany se vylučuje! Vodnatí ticho. Zajistéže hvězdy valí kotelný hluk, zuřivě za sebou vlekouce ,pletence rotujících atomů, ale sem, na tuto prokletou planetu, ten hluk nedoléhá: i kdyby vypukla válka mlhovin, nebyl bych rušen: nikdo u mne nic neobjednal, nelze mne koupit, nejsem na prodej, jen odchycen za tři pětky navěk sprostým příchvatem oleje jiujitsu, euroasií, sodomicky fikající euroameriku pod jednou koňskou houní - já, z národa, kde ozimý oves taktak dozrává pod šikmým sluncem, já, z národa, který si lokty vydral právo nastolit na zemi ráj, já, který se hnal nahotu do zemské kanceláře, volit krále z lidu! jaká zákonitost lokání šlemů ! Jaká zákonitost,