QuiÍ librum scrÍpsÍt Multum sudavit at absÍt: Propjtietur ei Deus Et pia Vlrgo Maria Svítání mne zastihuje samotného při blikavém světélku čadící lampy a nad mou holou pracovnou skučí vítr. Stůl mne studí jako deska ledu a já látám dohromady své Zkazky a bláhově se pokouším vytvořit pokračování (...) Čirou pálenkou se snažím osvěžit svůj štětec, ale výsledkem není nic než tato kniha, výplod mé siroby a rozhořčení (...) Jsem podzimní hmyz lkající k měsíci a tisknoucí se ke dveřím, aby se zahřál. Zdá se mi, že ti, kdož mě chápou, jsou toliko stíny, pohybující se mezi zčernalými lesy a pásy hraničních hvozdů, zahalených tmou... Pchu Sung-Ljng Jen nevěřící ztrácejí naději. Dokud dýcháš, máš stále naději. Mír Amman I. Z DENÍKU ARNOŠTAJENČE Měl bych povědět jméno --Arnošt Jenč - Ale co s místy letopočty a názvy Sedím tu ve svém pokoji Ty čtenáři někde také tak Není třeba abych-se ti představil Jsi krev mé krve můj bližní Všechno a nic znáš jako já Co na tom kdo - co na tom jak Oba jsme odsouzeni k smrti A nevíme kdy ortel bude. vykonán Možná že jsi o tom nepřemýšlel Ale život je než lhůta před popravou Jednou tě vyvedou Dostaneš klapku přes oči Na kterémsi dvoře Kde je smrti tvůj osten? Velbloudí srst jara kvete Zase třešně opadaly Šeříky nasazují a jabloň spálil mráz Po kolikáté už? A je tu krákorání slepic Klepání koberce náhodný hluk Všechny zvuky všedního dne Co bych ti dál popisoval scénu? Jsme uprostřed věčnosti V závratných prostorách -- Mlžiny a hvězdy atomy a prázdna Záření metalický prach Trouchnivění fosfor láska atd. Všechno tak nepochopitelné Uplývá zlomek nekonečného času Naklonil jsem hlavu Ruka přes hranu stolu visí do kosmických kilometrů a mil Bůh je všude se mnou Myslel jsi někdy na všudypřítomnost Boží? Ta tužka tady vyrývá záhadné signalizování duše A zatím přesněji a důkladněji Nesrozumitelnou šifru mého života Zaznamenávají andělské kůry Jestli někde leží ztracený špendlík Jestli trnou v paměti zasutá místa Kdosi o nich dobře ví A kdosi zná Ó čtenáři Možná že jsem ti něco zatajil Buď trpělivý To poznání tě nemine Spolu budeme stát Na Posledním soudu Ty i já uslyšíme ten hlas kterému nic není tajno II. Nevybíral jsem si místo Nezvolil jsem si ve vesmíru Městečko s věží Která trčí jako výhružný prst Náhoda - řeknete Náhoda - řeknu A kdo ví? Ale což jsme si určili svět Svět v kterém platí zákony tíže a zemské přitažlivosti Svět v kterém rostou vlasy nehty tráva a orchideje Svět který je vždy o maličko méně Skutečný než ráj A o stín určitější nežli nicota? Bezpochyby zde nebo jinde Byl by mě schvátil stesk Protože třicítka táhne A k srdci duje hořký vítr světa Navečer v modré mlze Když poslední vlaštovka probodává šero A první netopýr napodobuje vzlétající bludici tmy Chodívám se svou ženou V té části města která se podobá vesnici Nehybné stromy obklopují malé náměstí Listy se ani nepohnou jak vyřezány z plechu Kdyby sem tam nežloutlo v oknech světlo Řekl bys Vylidněné město Opuštěná planeta A pak najednou začne vyvěrat v tichu Crkot vody Je to prastarý zvuk Stále stejný od té doby Kdy voda opustila ráj Dole se luna tříští v černi a v lopuchách Nahoře větve přesekávají srp měsíce Když jsme přešli přes dřevěný mostek Do staré zahrady Kroky zaniknou v trávě Ztrácíme těla mezi kmeny bloudí Dvojice duchů Nehmotná duše hledí přes pobořený tarásek Na kulisy periferie Je tam fotbalové hřiště s tribunou Zadní strany činžáků Antény a tyče Zednická bouda Mezi stromy se míhají světla kolotoče Ale mohou to být také signály tonoucího Pacifiku Gramofon řve Přece jen je to stesk skutečného světa Na konci každé procházky je toto prázdno To opravdové prázdno Jímž končí každý den Všechny obrazy všechny děje reálné Proměňuje takto naše srdce V nehmatatelný stesk prázdné periferie Stojíme stále na krok od stažené stěny Života který byl ale už není III. V tomto městě tedy V roce 1949 V době kdy Mao Ce-tung obsadil Šang-hai 12. května (A Kristus dosud visí na kříži) Den nato Co náhlý noční mráz spálil polovinu květů Nevyslovitelné Málem mě rozdrtilo Už delší dobu jsem nosil v duši Jakousi mrtvou hmotu Podoby na které jsem zapomněl Najednou samovolně Vyvstávaly v rohu pokoje A tu náhle Právě toho dne To přišlo Do světnice se nahrnuly všechny místnosti . . V nichž jsem kdy byl Jedna křičela přes druhou (Ačkoli nebylo slyšet ani hlásku) Tady ses narodil A já jsem hotelová postel v Náchodě Strávil jsi ve mně jednu noc A pak jsi na mne zapomněl Tamhleto je tvůj prázdninový pokoj Ta omítka se odchlípla Když Kamila v noci vešla A ve mně jsi bydlel osm let Mám ti připomenout ty chvíle Když jsi chodil sem a tam nevěda Do čeho píchnout co počít' A kdo seděl u toho stolku - Kdo všechno za tebou přišel? Vím že ti ty židle skříně A stěny byly nesnesitelné Když stály A jeden jediný hlas se mezi nimi už neozýval... . A tak jsem v té chvíli viděl Že všechno záleží na tom Jestli se mi podaří přes dálku Času přece jen narovnat výšivku Kterou jsem přehlédl Jestli vyměním vodu Květinám jež jsem nechal zvadnout Jestli řeknu to slovo Komu? Dohadují se mezi sebou o odzbrojení Sestavují komise pro atomovou pumu Nenarovnáme-li zmačkaný papír svého života Necháme-li ležet to haraburdí našich skutků K nimž nemohl anděl Zůstaneme-li sami sobě v cestě Ta utlačená nekonečnost jež je v nás Ó čtenáři Zcela jistě rozmetá svět IV. Ó město dosud stojící Město se srdcem ježatým Věží a katedrál Uprostřed strašlivé siroby činžáků Uprostřed kamenné pouště Předměstí podobná kráterům vyhaslých hvězd Co signalizují nesrozumitelná znamení Komínů antén a lamp Ty příznaky budoucnosti dosud nedešifrované Do stydnoucího prostoru? Kdy se promění tvé bezduché tělo V nesdílnou smrt Mlčících rozvalin pouště Pod převalujícími se přesypy vteřin a písku Uprostřed věčnosti světélkující kosti Ninive anebo Chimu? Ó proč aspoň Květné neděle nemávají svými větévkami Kde jsou děti které se za tebe modlí Proč neslyším hlas zvonů? Mé dětství Tvůj dům stál na této periferii Jeho pěšinou polní Byla vychozená pavlač Přírodu předstíraly zpocené zdi dvora A ze všech živočichů Božích Tu šťastny byly j'en krysy Mé dětství Bez modlitbičky odříkané před spaním Ó mé dětství ulic parků a schodů Nedělí bez kostela A přece tu byl anděl Nevinnost královská Nevinnost pohana nekřtěného Tančící se mnou bosýma nohama Čarovné kolo mladých let Nebe peklo ráj A přece tu byl matčin obličej A přece tu byla nesmrtelná duše Přece tu bylo vědomí Že tyto dni nejsou celé Že ptáci odlétají Kam odlétají ptáci? Jeto tak dávno A je to tak blízko jako by to bylo dnes: Maličké tělo školáka jako pohozeno leželo v dětském pokoji jedné nekončící noci Byl jsi tak sám se strašlivou představou věčností Která osvítila jako blesk Maličkou duši Vzpomínáš jak se tato nesouměřitelnost Nepochopitelného s bezbranným Nechtěla vejít do dětského srdce? Od toho dne'jsem měl svůj vlastní kalendář Nepropustil jsem ani jednoho dne Bez výbuchu děsu Jako kráčející zeď Milimetr za milimetrem blížilo se Beznocí a Bezdení Kamarádi nerozuměli Mluvil jsem o tom s někým Koho jsem neuměl pojmenovat Chtěl jsem aby všechno skončilo ohromným svátkem Kde by už nebylo kuřátko S hlavou přiskřípnutou mezi dveřmi A je něco špatného na tom Že bv kuřátka bvla v nebi? , , Rozhodně tam by stačilo vyjít na záhrobeň A zavolat pí pí Rozhodně tam by stačilo cokoli k úplnému štěstí Protože tam bude Bůh A nebude to něco Čím se obrací v nic I největší lidská radost a štěstí v. Syslí rynk Záhabří Borek a Hořánka Sladká jména O kterých se mi bude zdát ještě v mrákotách smrti Vonící hlíno jež naplníš Ústa zemřelého Tam někde pláče líbezný stín Chlapeckých let Tam někde klape můj dřevěný mlýnek V ohromné prostoře mládí A v té krajině ještě Potkávám radost pod šípkovou růží A v zaječím zelí Tam tam Vítr je pln pokřiku mých prvních lásek Nikdo je neslyší Dotýkají se mého srdce A závratná hlubina stesku po domově T eče V prastarém písku Uzlíček zetlelých kostí To je tvé místo Stařenko Ochránkyně mého dětství Jednoho dne Městské dítě přijelo na venkov A potom několik let Den ze dne dětské oči viděly Skromnost s prostotou Nemluvila jsi A bez výčitek nesla Naplňujíc bez odmluvy Pořádek všedního dne Tak pečlivě Jako svou světnici vždycky uklizenou Láska vojáka je krátká A hanba svobodné matky trvá celý život Jen ze dvou tří tesklivých slov Jimž dítě nerozumělo Promluvila někdy tvá samota Chudého Mezi sbíráním klásků a lámáním chrastí Nebylo nic Než neděle svými zvony vyzvánějící Uvázala sis nový šátek A v kostele si stoupla někam dozadu Protože chudý se nesmí stavět na oči lidem Aby ho tím lépe viděl Bůh Neznal jsem životy svatých A ty bys sotva uměla povědět co je to svatost Ale viděl jsem na vlastní oči blahoslavenství Viděl jsem tichou a pokornou srdcem Jejíž je království nebeské Ach po kterém bulváru beznadějném Chodil jsem asi tenkráte večer Když ty ses oblékala do svátečních šatů Naposledy tady Ale už pro Boha Aby ses mu představila jak se sluší A také Aby ani mrtvá nepřidala nikomu práci A tak tě našli ráno s rukama skříženýma A tak tě položili do země Někam se ztratil tvůj poslední lístek "Nikomu nejsem nic dlužna" A já teď stojím u hrobu beze jména Kde ležíJosefa ]enčová Čekajíc Vitam venturi saeculi et Resurrectionem mortuorum Pros za nás Kteří jsme dlužni celý svůj život VI. Pokaždé ještě U srdce mne bodne Když vzpomenu Že neděle počíná Že chlapec býval sám Sám ve velikém městě Před ním leželo plátno nepopsané Modrá rozloha svátečního dne Je neděle ráno Šestnáctiletý vstává Češe se obléká sváteční šaty .. Váže pečlivě vázanku jako by odíval mrtvého Prohlíží svou utopenou tvář v zrcadle' , Na jazyku mu hořkne volnost ničím neohraničená Osud ještě nevznesený A už tak nesnesitelný Šestnáctiletý sténá Šestnáctiletý má své břemeno Šestnáctiletý zná osten v srdci A neví že je to kříž Kam jít Kam namířit kroky? Město je plno osudů - V střízlivé stafáži ulic Pohání chodce touha úzkost výdělek sen Otvírají se zahrady Otvírají se kavárny taneční síně Otvírají se plovárny biografy a promenády Možná že někde se podává hostíe Kněz praví Ite missa est Šestnáctiletý o tom nic neví Černé víno melancholie obluzuje srdce Šestnáctíletý bloudí ulicemi Ta kterou sleduje mu uniká Z Nebozízku obzírá věčnost Z Barrandova je stejně daleko na konec světa Jako z Troje nebo z Prokopského údolí Mohl by se stát prodavačem sodové vody Pasákem nevěstek vyvolavačem pouťových návěst Mohl by se stát čímkoli tohoto dne Ale neúprosná garda ho obklíčila Jeho krok je řízen , Při každém pohybu kopí se dotýká hrudi Odpoledne povaluje se v zcuchané trávě Mái plavky Naproti vydechují morovou vůni jatky Je to plovárna Štvanice A zde lež! štvanec Ohromné topoly převracejí své listy Vítr šumí Pravěký vítr nad bolestmi Bez začátku a konce bez času a prostoru Šestnáctiletý to vidí A vidí také boudu hokynářovu Pramici přívoz dévčátka dospělá i nedospělá Periferii mrtvou a živou Kupuje si slanečka a pije Zátkovu limonádu A vedle něho sedí Sofie , Sofie tanečnice z šantánu Drobná jako loutka Ačkoli se seznámili před chvílí sedí na jedné dece Ve vodě plavou splašky a krysy Je to nepravděpodobné že by tu mohlo být něco čistého Přese všechno Sofie dosud je panna Taková je scéna ,takoví jsou herci V kterékoli vteřině by to mohlo skončit Právě tak by mohla vypadat stafáž Posledního soudu Není to opera buffa je to tragédie Sedí vedle sebe a drží se za ruku Ale je jisté že právě tito dva si nejsou nic platni Neuvidí se už nikdy Neplač Sofie jste dál než Sirius a Cassiopea - Už víckrát nepřijde V noci přichází šestnáctiletý domů Ohromné město oddychuje Tisíce duší A je to jak prach rozpadlých hvězd trouchnivá záře světelné blýskavice Elektrické výboje polibky rozkoše závratě laskání Kde jsi ó duše? Až k smrti miluje tento svět A není to jeho svět Šestnáctiletý je sám A zatím pomalu ve hvězdných prostorech Po venkovských cestách po mezích s mateřídouškou Pod neonovými reklamami Přes bulváry a v ztichlých uličkách Tajnými pěšinkami srdce Přichází Ten Jejž hledal A nečekal VII. ÓDA NA MLADOST Kdybych měl jediný troník Ale nemám Nemám vůbec nic Kdybych měl obolos Koupil bych si tě Koupil bych si tě Ale nikde tě neprodávají Nemám tě Pro mne už nejsi Všechno bych rozdal Mládí Všechno bych vyměnil ¨ Za tebe Takové Jaké jsi bylo Nesnesitelné Nebylo to možné vydržet Touži jsem po domově Každý den jsem umíral touhou A přece: vrať se! Už nejsi Po nebi tančily luny šílené jako já Tropické listí stromů neslyšně hovořilo Svět byl uspán v srdci vůně Voda štkala s našimi kroky Bílý stín šel vedle mého srdce Tmou ve staré zahradě Nebyl jsem už Nebyl jsem tenkrát víc Než děti ještě nezrozené Než děťátko zakopané pod voňavou travou U vesnických kostelíků Divizna kvetla na mém hrobě A hlas zakleté žluvy Volal z hlubiny černého sadu Z hloubky lidského času Ad Deum ~ Qui laetificat iuventutem meam VIII. AUTOPORTRÉT L. P. 1942 Když jsem se vracel domů Ztichlými ulicemi Z jednoho konce Prahy na druhý Zlomené křídlo vleka za sebou Když jsem jel drožkou k ránu Proboden do srdce Deptán klapotem podkov Pohřbíván závěsem sněhu V noční tramvaji Osvětlen ze všech stran Zavěšen na držadle Jediném pevném bodu vesmíru Ve vinárně Slovanka Kde bylo tma Kde jako můry světélkovaly u stropu lampióny A dole prohnilá srdce Přestrojen za maškaru V noci ve všeobecném zmatku při bláznivém karnevalu Ještě na mnoha místech O silvestrovské noci V baru Turandot Kde jsem byl tak zdařile veselý Mé přestrojení bylo vždycky odhaleno Nebylo možno uniknout Tu stojím já Arnošt Jenč To je má tvář Smutek stejný za všech vlád Nikdy jsem se nezměnil IX. Krajiny kusy našeho života Části našeho těla a našeho srdce Dětské oči poprvé vnímaly obzor Někde v paměti tonou útržky věcí Jako důvěrně známé obličeje Stromy ulice kostky dlažební Nebyly mrtvé Hrály kulisu našich osudů Ten výřez okna několik drátů telegrafních na fialovém nebi Za její hlavou Obličej byl temný klobouk spočíval na psacím stole jako mrtvé vnitřnosti Krajiny které jsme ani nevnímali A které vytanou v úzkostech smrtí Krajiny spatřené ve snu Krajiny kde jsme nikdy nebyli A které dobře známe Krajina v jejíž hlíně Na věky bude pochováno mé tělo Až do chvíle soudu Až do chvíle kdy mé ruce protrhnou koberec trávy A oči naposled uvidí zemi než zajde X. CHLUM U TŘEBONĚ Poutníku který tu kráčíš Věz že všude kde šlápneš Šlapeš po mém srdci Jedno vysoké léto S bílým zámkem S parkem plným mostků S vodami v kterých se odrážely na prach rozbité luny Při západech slunce Vlaštovky štěbetaly Vlaštovky v přesných elipsách Kroužily kolem kostelíka Neděle tam byly chladivé a mírné Jak voda v kropence Varhany preludovaly A čas plynul jako by nebylo času Jako by hodiny stály L to ze všech stran Obklopilo mou duši svým tichem Ulehl jsem naznak do trávy A tonul v azuru Mého čela se dotýkaly čekanky Z dálky zněly dívčí hlasy Přítomnost jako plachetnice Kotvila na vodách A v ráhnech se chvěly dálky obzorů XI. STARÁ BOLESLAV Slyšel jsem tam vyzvánět zvony Nad topoly nad klidně tekoucí řekou Nad řepništi ležely zprohýbané vrstvy horkého letního vzduchu Odkudsi dýchalo puškvorcem Jako chlad ze sklepa Jako okurkový lák Mi10val jsem netečnost o polednách Prašnou rovinu rozlehlou Cizí mi byly skály a hory Ve vypůjčených botách jsem tam chodil po náměstí V nových botách z vepřové kůže A pro ně A také pro svoje umění taneční Choval jsem jakési naděje v úspěšné skončení dne Mnohokrát ještě Po mnoha ulicích A ve mnoha městech Šel jsem takto jako slepý Vždy mimo A kdy se vrátím A půjdu bos A v šatě kajícném K té jež je naše Královna a Paní Pro naději Ve šťastnou hodinku smrti A konec dnů? XII. LADISLAV VODRÁŽKA Byl syn své doby Pustil se jednoduchou cestou života Který je možno vnímat očima olíznout jazykem A stisknout mezi prsty Odmítl po tátovi převzít koloniál Stal se členem klubu KAŽDÝ DEN JEDNU ŽENU Živil se jako obchodní cestující jako agent s byty Jako překupník a nakonec jako pasák Byl zatčen gestapem pro požívání omamných jedů Vězněn na Pankráci Vyhubl na kost trpěl a viděl trpět Ale to všechno mu neříkalo nic Znal svět a věděl Že je to jen porušení normální životosprávy Život se zas vrátí do svých kolejí Jeho filozofie zněla: "Nikomu nepřekážím Nevnucuji svůj názor Každý jak se mu líbí a každému což jeho jest Co jiného je demokracie?" Nebyl zlý človék rozdělil se o peníze Dovedl poskytnout přístřeší Markétu nakazil ošklivou nemocí Ale konečně to je riziko Na něho se také nikdo neohlížel Někde v jeho životě byl okamžik V němž dal sbohem své duši Zřekl se obrazu k němuž byl stvořen Objektivně nemůžeme vyloučit Že se s léty usadí Ještě to muže někam dotáhnout Tak jako tak Nebude se kát vždyť ani neví proč A jednoho dne zemře Svět se proto nezboří Taková léta šlapem po něčím Těle A dech v hrudi trvá XIII. GUSTAV KARLÍČEK Jeho otec byl podivínský advokát bez klientely Držel ho zkrátka naštěstí zemřel záhy Karlíček si umínil že nikdy nebude pracovat Ale jeho ideálem bylo mít se dobře Třebaže měl jedny šaty Nosil je pečlivě vyžehlené Příroda ho obdařila filmovým obličejem Nosil apartní úsměv Tančil mistrovsky To byla jeho jediná vášeň Neboť měl choré srdce A musil se šetřit Pěstoval si svou nemoc bylo to jeho jméní Dostával na to rentu a pracák byl na něj krátký Když si namluvil Julii Začalo jeho štěstí Mohl sedět celé dni doma A psát své paměti které ho jednoho dne proslaví Julie Vydělávala snadno byla mladá Ostatně měl s ní trápení Postavila si hlavu A chtěla donosit plod Bylo nutno na nějaký čas přerušit zaměstnání Mužům byl příliš zřejmý její stav Našli se i takoví co jí nabídli peníze ze soucitu Když slehla Karlíček se musel uskrovnit Dítě bylo ovšem nutno dát k rodičům Jinak by byl nucen přemýšlet Jak se ho zbavit Nesnášel dětský křik Vedl celkem tichou existenci Nikoho neobtěžoval Sousedé v domě ho ani neznali Z hlediska trestního zákoníku mu nebylo možno nic vytknout Byl dbalý své cti Sup mrchožrout je také zvíře Má také svoje právo na život XlV. MARKÉTA SRNKOVÁ Markétce bylo šestnáct let Když ji svedl holičský pomocník U domovních dveří ve stoje Potom přišel otec opilý domů Povídá: "Kdejakému vandrákovi bys dala A vlastnímu tátovi nedáš?" Mezitím si Julie Narazila svého Karlíčka Karlíček přál každému od srdce A chtěl se odměnit kamarádovi Že ho nechá vyválet s konkubínou v garsonce zadarmo Julie přemluvila Markétku A spaly u těch dobráků tři dni Čtvrtého dne večer se vrátily i s kufry Julii doma vyhnali A přestala chodit do šití Markéta necítila nic při styku s muži Její duše byla zabita před jejím tělem Které přijalo necitelnost věcí nerostných "Je to šprýmovné" řekla Julie "Muži jsou po tom jako diví Je to tak trochu jako sport a jsi-li mladá..." Markétka začala chodit po ulicích Ladislav Vodrážka se s ní oženil Svatba byla bohatýrská Ženich se objímal s tatíkem Vynesli je oba od stolu celou noc byli bez paměti Markétka mohla konečně jednou spát sama Manželství trvalo čtyři dni Markétka ne byla závislá Byla samostatně výdělečně činná A také mně tak jako vám Když večer usedám a záclony jsou staženy V příjemném teple tělo zažívá -- I mně se zdá že tohle ani nebylo Jsem ochoten tě zapřít Markétko A bylo by to možné snad Že někdo výše ocení tvou bědnou duši Nežli náš život počestný? xv. KAREL X... Karel byl zloděj konzerv (Kryšpín zabavil příručího Karel zatím kradl Peníze byly u Kryšpína A jestli se náhodou něco semlelo Kryšpín neznal toho člověka) Přišel do Prahy z venkova Jeho ruce byly velké ruce rolnické Měl modré oči pasáčků A někde za jeho hlavou jsem viděl stráňku s jabloněmi Snad tam byla i matka Styděl se jako panna A ve věcech lásky to byl úplný zajíc Všichni to museli uznat Zamiloval se do Markétky Markétka se mu vysmála Zakázali mu podruhé přijít Nikdo neví co je to spát v parku na lavičkách Celý den a celou noc mít na nohou boty Ustavičně chodit po ulicích '. Když splašil nějaké peníze Koupil uherský salám přinesl konzervy Vzácnost v době lístků na potraviny Markétka se mu vysmála Rozzlobil se roztloukl zrcadlo Vyhodil oknem lavor Chtěl si Markétku vzít Vystrčili ho za dveře Pak byl v lapáku čtrnáct dní Když vyšel na Karlovo náměstí Bylo jaro bylo tak slunečně jasno Měl jen kalhoty na holém těle a jednu košili Kde vzal revolver nikdo neví Střelil se do spánku Zůstal tam chvíli ležet na trávníku pod stromem Než ho odklidili Velmi se to podobalo Že leží tam kdesi doma na stráňce s jabloněmi A skutečně na čelo mu spadl se stromu květ XVI. ABRAHAM HETKA Už předem Jako by všechno bylo připraveno Dětství na téže periferii Nebylo třeba nic vysvětlovat Nazývali jsme věci stejnými jmény Bylo důvodů dost Abychom si mohli říkat bratře Aby jeden uhodl myšlenku druhého Viděli jsme chodit anděly po vodách V zámecké zahradě plné panen růží a čistého ustaviččného větru Nikdy nezapomenu Seděli jsme toho večera Den ustal se svou trýzní Žádný z nás nemluvil Šero přikrývalo tváře jako milosrdný balšám Jen vítr bil svým zlomeným křídlem Do střechy domu ,Já nejsem mystik" Mluvil z dálky přítelův hlas "Ale kdo se to staví mezi nás a svět Kdo nás to potřebuje?" A jindy: "Četl jsem evangelium Je to tak skutečné Stalo se to právě teď Kristus farizeové žoldáci římští A brány pekelné ji nepřemohou" I A Vltava šuměla Bylo vyprahlé léto Sem tam nějaká trávka ve spárách vyprahlé navigace Rozrytá dostihová dráha pár vlečných lodí Dávná krajina prahorních kopců Z Podbaby z Troje Kdy příteli odkud a proč Padla na tebe ta chvíle Ve které jsi zapřel? Neboť je to možné Je možné v jediném okamžiku Ztratit celou věčnost Bylo to v hodinách poledních? Rovnováha je náhle porušena Svět leží před očima pustý Odněkud sem doléhá disharmonický hlas Něco jako křik pávů Rolování plechu odporný hmat pytloviny Zradil jsi vše co bylo krásného Co bylo hrdinského co bylo tragického Co bylo čistého ve slibech mládí Slyším Že ses dovedl přizpůsobit že jsi zmoudřel Tak tedy jsi přišel do let Ó příteli Protože jsem tě miloval Protože jsem ti -zavázán Za dary které sám odmítáš Byl bych raději Kdybys byl mrtev Metlice na tvém hrobě by mi byla bližší Než tvá živá tvář Políček v ústa naději a pravdě Ale přítel Abrahám se vrátil XVII. OLIVIE VYHNALOVA Byli jsme spolužáky od primy do oktávy Nejhezčí děvče naší třídy .Jednou mi řekla abych jí přeložil Prudhommovu Puklou vázu Ale ještě víc zkrásněla když se vdala Když byla šťastnou matkou Zářila zdravím duše i těla Na schůzce maturantů (Po kolika letech?) Řekla: "Budeš mým rytířem dnešní noci!" Seděli jsme ve Vagoně A šumaři vyhrávali Víno zbarvilo růžově svět "Vzpomínáš? A tenkrát... Ano jistě bylo to tak" Stavidla vzpomínek byla spuštěna Nemiloval jsem ji Nemilovala mě vůbec nic takového Ale byli jsme z téhož času Osm let v jedné třídě .Isou věci kterým by nikdo druhý nerozuměl Za jitra jsem utrhl v parku snítku sakury Byl květen mlékaři právě vyjížděli Rosné ráno "Tvůj rytíř ti dává kord z květů a vůně Budiž pod jeho ochranou" Za rok byla mrtva Vycházel jsem z krematoria Byl opět jarní den V kolejích hrče!o tání V urnovém háji cvrlikali ptáci .Jak nelidské" pravil hlas .jako tovární komíny Trochu čoudu A kde je duše?" Olivie Slibuji ti Budu se za tebe modlit Vždy večer I moje děti Potřebuješ to? Je to tak? Po všechny dni až do smrti , Xv1II. DUŠAN HLÁVKA Skloněni Nad kompasy řiditelných střel Při noční směně Za oněch posledních dnů na sklonku Hitlerie. Hlasem pohnutým jako při vyznání lásky Jména básníků jsme šeptávali Bylo podivné slyšet taková slova V tom stádu zhrublých mužů zhrublých žen Bylo podivné vidět jeho vysokou postavu Jak mimo věci rozměry a čísla jde Někdy mi připadalo Že jeho tvář Že jeho rysy se pohybují V nějakém jiném vzduchu v druhém prostoru Bylo mu dvacet let a ještě Si nestačil zvvknout na tento svět , Jako by přišel z cizí země Zdálo se že není pokoušen Ale prožíval skrytá muka Muka žízně muka čistoty Muka netrpělivosti při čekání příliš dlouhém Než bude vyvolán jménem K jedinému úkolu pro který přišel na tento svět V květnovém povstání byl zabit Zemřel vstoje Poctivou ranou přímo do srdce Odnesl svou duši téměř takovou Jakou ji obdržel ve křtu Zařadil se do legie tichých A já někdy naslouchám Tomu jeho tichu Přede mnou vyvstane jeho tvář ze samého světla Na dosah ruky vedle Vyvěrá světlo Vidoucích je čím dál míň XIX. - XX. Mráz dul až do kostí Byl Boží hod A Vánoce A byla válka Kolikátá válka světová ví Bůh U Černé růže ticho Ještě nehrají Jak padající list se snáší sedmá večerní S úderem hodin kdo to přišel? Mrazení bílé labuti Strnutí srdce mezi přijetím a odmítnutím Tak stála tam a rozkvétala tiše Byla to krása Která mrazí Byla to krása Která pálí Byla to vášeň Která čadí Byla to láska Která svítí Byla to láska Která začíná a Láska končící Prudší světlo mě pak oslepilo XXI. SONÁTA PRO Č1YŘI ROČNÍ DOBY zimní Stuleni k sobě jak děti Na stoličce před plotnou vychládající "Tak pozdě a nikdo nejde" Řekl jsem "Už nikdo nepřijde až do smrti A venku to vločkové ticho Stále jen padá sníh Světlo a hudba Při každém otevření dveří Na této opuštěné planetě" XXII. jarní Kvetla mochna husí Mateřídouška Na mezích šípky "Očima kvítků je vidět" řekl jsem ,Je vidět až do hrobů Ty se díváš vysoko a na oblaka A já jen do země a na tebe" Řekla "Slyším jak tráva roste Slyším jak tvoje srdce bije Slyším hovor až ze hrobů" XXIII. letní ,Jak sv(tí kostel na pahorku Srpen z bělavého žáru Vane borová vůně po lese" Řekl jsem "Slyším tvé srdce Své srdce jak o vteřinu napřed bije Ten rozpor není větší Než nekonečnost vesmíru" Oheň z ničeho se neživící Plápolal XXIV. podzimní "Haraší vítr v hrachovišti Hejl slétá na bodlák A modřín opadal" Řekla "Nevermore" Řekl hlas Ze skříňky srdce Z tlampačů po ulicích "Nikdy" "Nevermore" xxv. Okno bylo otevřené Dusná noc letní dýchala z ulice A tvé bělostné tělo jako ze sloni Tvé panenské tělo noční lilie Rozvíralo svůj květ Přivíral jsem oči Prsty putovaly ve vlasech Ústa vdechovala chuť i vůni Slyšel jsem tě vyprávět příběh beze slov Šeptala jsi tiše Oddychováním své hrudi Sametovým dotykem beránčí kůže Ostrými hroty prsů z hadích hlaviček Propadal jsem až na dno černého ráje Za přivřenými víčky Vzlétali barevní moty1i duhoví ptáci Šuměly staleté lesy kvetly orchideje A dřímotná rozkoš padala do zeleného proudu Voňavé trávy braly svou šťávu srdcím zemřelých A přece do mého nejhlubšího spánku Zazníval klapot kroků z ulice Studený řinkot tramvají Nějaký hlas A jiné hlasy mu odpovídaly Tenounkou hůlkou Klepalo na okno Šedivé ráno XXVI. Jestli chceš být sám Zasedni se mnou u toho stolku Ty zde a Evženie na druhou stranu Je to jediná skutečná samota V tomto akváriu plném ryb S barevnou kravatou a proužkovanými ponožkami Kavárna Lloyd nebo Černá růže Poslouchej tu divnou hudbu Ty neartikulované skřeky Saxofonů a tamburín To zoufallství skonávajícího věku Pohleď na ně očima duše Točí se na parketu jako smýkáni nevíditelným kapelníkem Drží se jeden druhého jako tonoucí Jejich obličeje mají výraz mumií Vytřeštěné oči vidí cosi nesmírného Pošetilý úsměv zatracenců Úsměv odsouzenců Ano říkají Ano Chci to Ať to přijde A nade vším ta píseň Bez lidského významu "Bajno - ty jsi taková fajno" Nic neoznačující jen nám srozumitelná .Je to píseň potratů olagum novorozeňat pohozených V novinovém papíru Mejdanu sádla na lístky a masa koupeného pod rukou Látek pepita weekendů milkování ve stoje . Wolley-ballu Nezaměstnaných Zač by stál ten život tady bez Zátkovy limonády Maturit s vyznamenáním Adiny Mandlové Hovorů s TGM Mein Kampfu Kdyžnastalůdešťů atd. Kdyby se tato místnost propadla jako Atlantis Kterýsi archeolog by vzal tuto sklenku z které piješ Evženie A tvoji slámku Zkoumal by tvou klíční kost Viď je to děsivé .Jaká tragédie se tu stala říkal by Ale zatím nic se neděje . Ještě podlaha stojí pevně Jještě se vraždí skrytě A ty se usmíváš Jediný mrtvý jJem tu pouze já Tys mě zabila Ale já se tvářím vesele Vím co se sluší Je třeba urovnat tu věc Uprostřed tolika zdánlivě živých XXVII . V)jdi Evženie Mrtvý stíne Z podsvětí paměti: Drtíš dosud kramf1íčkem prach země Anebo srst by1í natahuje své kořínky Až k tobě Až k tobě svá vemínka Po kterých stékají prameny deště Na ústa mrtvých? Evženie jejíž tělo tvář chůze bez hany Byly živoucí trestí periférie jejíž slova myšlení a skutky Byly voňavou a pomíjivou květenou Právě toho roku 1942 Tohoto okamžiku tohoto místa této chvíle A nic víc Evženie která jsi byla krásná jako všechno co už se víckrát neopakuje Co vykvetlo v jeden příznivý okamžik A vzápětí zvadne Má švadlenko S kloboučkem této sezóny S kabátkem podle módy Copak jsi chtěla s láskou? Láska se nenosí podle střihu roku Láska nepomijí Ale tys jí vyměřila jen jediný rok Právě než se začal zpívat nový šansón Tvá láska byla jako tvá krása Ze všeho toho co tvoří neopakovatelnou a pomíjivou příchuť času Toho co nelze slovy zachytit Co není zaznamenáno'v historii Co nemá nikde pomník Co nikdo nezná než my , Kteří jsme se šatili milovali procházeli za oněch dnů Co zahyne navždy co nikdy nebude obnoveno Pozemská a vezdejší tvářnost našich životů Mezihra 1. NEVERMORE Slyšel jsem je na konci každého příběhu Ta slova Ta havraní slova Ta slova sněhobílá S hrdélkem od krve Každé vyprávění končilo Z prázdnin bylo vždy nutno se vrátit Nebylo možno prodlužovat do nekonečna Ani jaro ani dětství ani první lásku Dobrou noc Říkalo se - Na shledanou zítra Ale zítra není dnes a tam není zde Ani dnes není dnes a zde není zde Pošetilci Hledají včerejší den Já to vím Málem jsem zašel na to Ale není možná zvrátit Zákon věcí a světa Světa ve kterém žijeme Neboj se a řekni Slova vzpříčená jako jílec a čepel meče Jako ramena kříže Nevermore Přeložen do řeči lásky Do řeči naděje a víry Kterou nic nezhasí Zní ten chorál Ze všech životů ze všeho bytí a ze všech duší: Per omnia saecula saeculorum ln nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti Na věky amen 2. ČAS Řekli o tobě že spaluješ růže Blázni Kteří nevědí že růže neuvadají Carpe diem Chtěli namluvit srdci Které odbíjí jako zvony na orloji S každou vteřinou: Trhej věčnost Ale já tě budu jen chválit Čase Nikdy nestojící a neváhající Nebylo muk takových aby se neskončila Nebylo vteřiny tak dlouhé 1 když to byla vteřina před popravou Aby ji nebylo možno přečkat Nikdy Jaro se neopozdilo A spáleniště znova zarostlo travou ¨ Jizvu přikryly květy A říkám že je dobré Jestli se valíš jako řeka Lethe Pohřbíváš na svém dně ztracené valouny Pohřbíváš naše dni Na věky Říkám že v tobě Jen v tobě po tajemných cestách Neviditelně kráčí Milost A tebou pracuje Prozřetelnost Vždy dobrá a spravedlivá Ty vřeteno našimi osudy roztáčené Ty kolovrate obcování duší Jenom pohani tě nazývají jménem smrti Ale já tě chválím Že ji přibližuješ Že přibližuješ Hodinku skončení pozemské pouti Není to rozloučení ale shledání A smrt po dobrém životě Je sladká . Štědře a v dobách vyměřených Uděluješ co Bůh má největšího Sedmero svátostí a šťastný skon Poslední svátost největší Skrze tebe se blíží Advent Advent a Poslední Soud Jak blíženci na věky blízko Hvězdy se nadějí třesou Jenom maličko Čase Ó čase A nebude času Nebude touhy a čekání Jen láska a věčnost! 3. ZAPOMENUTÉ TVÁŘE Bral jsem už klobouk Sahal po klice Pak jsem se vrátil Shodil převlečník A nevyšel Už nikdy jsme se neviděli ------- V tanečním sále Prostřed vřavy třeštění a nudy Sám Tu celou noc Až u východu Zamihly se povědomé oči Něco chtěly Platil jsem šatnu Venku vločky smočily mi čelo Tramvaj přijížděla ------- Co bys mi říkal? .Jsou tváře Které pro nás byly . Jen tváře v davu Deště už je dávno smyly A zatím někdo nosil naši tvářnost Až u srdce jak uhlík rozžhavený A zatím někdo držel se nás Jako lana v agonii smrti A Bůh ví Která přehlědnutá prosba Nám na odchodu Vytane! 4. MILOST Čekala jsem pod okny na ulici Večer když lucerny rozsvěceli Trpělivě jak věrná milenka Ve stínu stromů A celé hodiny v letním žáru Na kraji chodníku Za deště pod tvým oknem jsem přecházela A jindy jsem klepala na dveře Zvonila v prázdném pokoji A když jsi byl daleko a nejdál Na tebe a za tebe jsem přemýšlela Potkával jsi mě často a neznal Potkával jsi mě dávno a mijel Potkal jsi mě a pohrdl mnou Vrátila jsem se když nebylo proč Nejméně čekána znovu jsem přišla Byla jsem ti věrná když jsi mě zrazoval Přiznávala jsem se k tobě když jsi mě zapíral Milovala jsem tě když tě nemiloval nikdo Milovala jsem tě takového jaký jsi Jaký budeš v hodině smrti Jak sebe sama neznáš A jak tě nezná nikdo z tvých přátel Milovala jsem tě víc než ty sám A vzala jsem ti co jsi miloval Co jsi miloval pošetilou láskou A sebe jsem ti dala Dala jsem ti nekonečně víc než jsi moh ztratit Dala jsem ti nekonečně vícnež jsi moh kdekoli získat Stojím tu u tebe a držím tě za ruce Prosím Přijmi mě Dávám ti všechno a nic za to nechci 5. ANDĚL STRÁŽNÝ Můj Strážný Anděl byl stále se mnou Vždy Neopustil mě ani na chvíli Vím to Neviděl jsem ho Nevěděl jsem o tom Nevěděl jsem že je to můj přítel Hráli jsme si na barvy Na paní z Frýdku Slyšel jsem ho mluvit zcela zřetelně Byl jsem na něj hrubý Vykřikoval jsem nadávky Plival jsem na něho Bil jsem ho a kopal jsem ho Neodešel " Bylo tma Ani stín se nehnul v koutě Zamčeno Záclony staženy Myslil jsem že jsem sám Bvl tam v tom tichu , . Sehnul mou hlavu Podlomil kolena Rozloupl pyšnou skořápku úst Jednou vzal mou ruku A učil ji znamení kříže Lidé říkají Že stín je náš věrný druh Ale tady ten chodí po mém boku i když slunce nesvítí. Dokonce právě tehdy , Nechce nic pro sebe Chce všechno pro mne To jest chce pro mne Boha Slyšel jsem ho plakat Bylo to jako pláč dítěte Slyšel jsem ho smát Bylo to jako smích pacholátka Teď stojí za mnou A dívá se co píši Chtél bych Aby stál u mé hlavy Až přijde konec 6, MANŽELSTVÍ To není lehké Je to těžké Je to kříž' Dvě nesmrtelné duše ustavičně vedle sebe Pomysli Dvě věci z tak nesmírně cenné látky Že jejich jediným cílem je Bůh Že jejich jedinou kupní hodnotou Je krev Páně Že jejich jediným domovem je věčnost A dvě bytosti porušené Dvě bytosti uvězněné Uprostřed věcí jejichž míra je konečná Jejichž míra je vždycky příliš malá Pro toho kdo by měl obléknout Ježíše Krista Kdo přijímá Tělo a Krev našeho Pána Není to lehké prát špinavé prádlo Není to lehké bavit se o všedních věcech Není to lehké bavit se o vznešených věcech Není to lehké vidět druhého jíst spát potit se v noci A stárnoút a zrát k smrti Není to lehké A je to slavné Je to tak správné Ustanovil to sám Ježíš Kristus Je to cesta svatosti Stejně snadná a stejně strmá Jako každá jiná cesta svatosti To jenom my Šlapeme nohama po svátostech \; Jako rezavé listí leží v lese pohozené' Je podzim ' Je podzim světa už po celá staletí Chodíme jako slepí Duše mé duše Copak je nezvedneme? 7. DĚTI Nevíte koho máte ve svém domě Nevíte Kdo je poslal Nevíte Jinak byste nebyli takoví Jinak byste se chovali jako v kostele To jest byli byste přirození a prostí Cudní jako v ráji Hráli byste si s nimi Byli byste bez starosti jako ptáci Nebeští .YezmiJeníčka a tiskni ho k srdci Je to jako bys tam tiskla Kosti svatých mučedníků Léon Bloy to věděl A poslouchej Mařenku Taková slova nikdy neuslyšíš Nikdy je nebudeš číst v knihách Přijímejte je Přijímáte samého Boha Je tu - ve vašem domě - Kdokoli přijme nejmenší z těchto Maličkých Mne , Přijímá - Kristus to řekl Jeto tak pravda doslova Mysleli jste někdy na to? Rozuměli jste tomu tak? Jsou Kristus neboť Kristus to řekl Ó děti! Nebudete stále dětmI Má děťátka Budete velcí jako my To znamená menší menší před Bohem Velcí jen svou bídou jako.my Vzpomeňte si pak na toho který psal Tato slova Na věčnou paměť Nesmírné milosti Boží Až jeho kosti budou v zemi! - XXVIII. Tu stojím já Arnošt Jenč To je má tvář Můj smutek stejný za všech vlád Já který jsem se změnil Přibylo hanby ubylo studu Přibylo let a ubylo krásy Srdce pokulhává s krokem času To všechno neulehčí bezbřehému stesku ~ Však přijal jsem znamení Které není možno obejít A není možno zapřít Byl jsem zapsán do knihy živých Nedám se škrtnout Byl jsem pasován na rytíře V té chvíli kdy mi byla vyražena zbraň Kdy jsem držel zlomené dřevce Vím to Nechci už jiné kopí Zde je mé srdce Tělo je křehké Neznám hodinu smrti Přibylo hanby ubylo studu Přibylo tuku přibylo váhavosti Na čele pošpiněném Svítl to znamení zkřížené třtiny Zkřížených mečů Znamení bezbrannosti Mohu být prodán Mohu být zabit S ním nezhynu XXIX. Někdy přijdeš domů a na stole Bělá se obálka Kdo umřel? Kdo se to vdává? Kdo se zrodil? Jindy mezi tebe a obličej Ten a ten vsune se Den potom týden rok a jsou to Najednou léta Pro přílišnou blízkost Nevíš spravedlivě: Žena děti A sobě sám Ó čtenáři Jak jsi známý i cizí Nikdy To není (a nebylo) jinak Však víš . Ztajené jizvy a Odkrytá rána Vyprávěl jsem ti příběh Na okraji papíru jsou stopy krve Dnes už je po všem A přece Na ostří nože pásmo běží dále Jiné krutější a nepochopitelnější Rovnováhy je teď třeba To je věk moudrosti Je nutno bít se Souboj s andělem Ten nikdo za mne Nepovede A tak jsem chodil příteli A mezi schůzkami a rozhovory Mezi stoly skříněmi a stromy Mezi čekáním a sklenicemi Mezi touhou netrpělivostí a rámy pro obrazy Slýchával jsem hudbu Neuměl jsem ji opakovat Neuměl jsem ji vyslovit Budeme obmyti jak Neviňátka Budeme čistí Můj příběh Tvůj příběh ó bratře Bude kýmsi vypravován V jednom velikém předivu příběhů Navečer Kdy se rádo poslouchává Kdy už není třeba se loučit A říkat sbohem!