VĚRNOST

   

   Kamenná stezka, jizva bílá

   na drsnosrsté hrudi hor. Kleč, lány kleče. Zaťaté, němé, mimo čas -

   protože pták tu nezazpívá.

   

   A tak si myslím: Všechny ne cesty

   se jednoho dne svinou zpátky v klubíčko počátku-konce, konce-počátku

   a nikdo na něm nepozná, že pod nohama pradávno kdysi, třeba dnes,

   se celá moře vzdouvala a víno ozónu proudilo od nebeských břehů,

   když jsme obcházeli kužel výšek.

   

   Jen věkovitá nezestárlá kleč

   - proto, že snad nikdy mladá nebyla? -

   bude vzdorně klečet dál, klečet za mne, do skalní země vbitá,

   a tak se klečíc bude vznášet prostorem

    i tehdy,

   až ani této země nebude.

   VEČERNÍ SLAVNOST

   

   Zahradou bloudím, větrem váben. Za každým květem jedna žena,

   za každou ženou jedna tvář.

   

   Jak já tě, drahá, poznám? Jednou, až očí nebude a místo rukou

   jen touha uťatá, obejmout vše!

   

   Teď ještě mohu slyšet na dotek tvé srdce tlouci, mohu najít klíč

   k zahradám, ke všem, v očích, do nichž hledím. A hledat, zapomínat, nacházet...

   

   Jak já tě, drahá, najdu, jednou, až ze všech údů, lodyh, okvětí,

   až ze všech měst do písku pohřbených vydechne strašné víckrát-víckrát-ne!

   

   Teď ještě smím. Květ mezi květy voní

   a já tu vůni rozeznám jak hlas,

   bez něhož srdce zůstalo by němé.

   Teď ještě smím. Pojď blíž, pojď blíž, blíž o vše, co už navždy minulo.

   SKŘIVANÍ VĚŽ

   

   Žijeme v zemi nízkých trav, kde ani

   ty nejvyšší neskryjí Minotaura - smrt, když kluše rozdupat, co nesel.

   Ale i zimomřivé osení

   ukryje skřivana, když od kořínků staví svou nebetyčnou věž.

   

   Věž kolmé písně, na niž od hor k horám zavěsí celou zem i s kolébkami

   a trsy měst a vězeňskými dvory

   na nitce stříbrné, již nepřetrhne

   ani tíha miliónů hrobů. Sám je hrob

   všech žalů dozrálých až k hymnickému Ave. Hrob-kolébka jak zrno tlející.

   

   A na vrcholu věže, ostřelované ohnivým deštěm, kamením a blátem, jak hvězda ztracená či
   neobjevená hřaduje vratké, drobné, zranitelné nic,

   ta hrudka brázd

   se srdcem tlukoucím.

   POUTNÍK V POLÍCH

   

   Bohuslavu Reynkovi

   

   Zatímco čas prochází námi

   - a co jsme víc než jeho vřídelní kámen

   a náplavy písku, jenž haraší přílivem, odlivem světla -, on prochází časem, dívaje se vpřed,
   skrze nás,

   a stále blíže k jeho počátku.

   

   Stačí jen vztáhnout ruku ze supícího rychlíku,

   a zavadíš o něj, až v srdci zatrne,

   jak o proudící světlo. Tři si pak dlaň až do krvava

   o zoraný hřbet země nebo o pleť žen,

   stigma té vůně už nevypálíš, nevysaješ, nezahladíš ničím.

   

   Od obzoru k obzoru jen nízce chundelatá zem

   a jen ta bílá boží muka, jež zapomněla odejít;

   a přitom putují stále věrně vstříc všem rychlovlakům.

   A bílá koza, ještě betlémská,

   co se tu pase, aniž vím, jak se tu vzala.

   

   A ten poutník.

   Jako lampa, jejíž knot je slunce.

   VEČERNÍ MODULACE

   

   Chtěl jsem sto klasů na jednom stéble

   a chtěl jsem, písek aby kvet,

   chtěl přelít moře do jedné škeble,

   chtěl jsem... Co jsem chtěl naposled?

   

   Vracím se domů s otepí slámy

   a písek v ústech vrže mi.

   Racek se chechtá nad vodami

   a brzo i ten už oněmí.

   

   Než zmlkne navždy, než se jak střechýl zavěsí pod mrak nad řeku,

     - zpátky chci vdechnout všechny vzdechy

     hříšného nevděku!