PROLOG SABATU Jsou dny nekonečnější než noc bez úsvitu, jsou sny krvavější než rozčtvrcená těla, jsou osudy, jimž bylo by lépe, kdyby se byly nezrodily, jsou tváře, z kterých masku nesvlékne ani smrt. Jsou naše dny a osudy a tváře - je tma. A blažení, kdo mohou říci: byla tma, třebaže ještě jimi protéká jak trombus, v kteroukoli chvíli smrtelný. K těm nyní mluvím, já nic víc než hlas, jenž stále ještě jimi protéká jak hrůza, _která nevzpomíná, aniž kdy umí zapomenout.. . V ten den, do kosti zbičovaný, stalo se toto: mrak popel a vyvřel, hořelo kamení, hroby se otvíraly, kde stály kolébky. A blažení, kdo prostoduchým prstem dosáhnou až na počátek a mohou říci: tu je žhář-, aniž jim prst na vlastním čele spočinul. A stalo se toto: mrak popel a vyvřel a zahřmělo až do nejútlejších rozpomínek z dětstvÍ. Splašení koně pohrom, lží okovaní, úzkostí okřídlení, pádí a pádí nocí bez úsvitu, deptají mračna a močí děsem, až se rozlévají řeky, unášejíce celá města živých. A stalo se toto: životy nedochůdné jak ropuchy se naduly a jako polapení štíři usmrcovaly se vlastním žahadlem. Životy zrozené k velikosti se rozkládaly buňku po buňce a zápach po zápachu, strach ze strachu vraždil a bratr bratru na smrt připíjel v šíleném sabatu a všechna krása světa byla medúzou vyvrženou na blátivý břeh. Jsi to ty? Jsem to já? Noc bez úsvitu a samohana lásky - to je vše. To je válka. To je ta ruka uťatá, jež poslepu nahmatává vlastní tvář, to místo, kde ještě včera byla tvář, to místo, kde včera možná hnízdil polibek, to místo zrady, kde se páří lež, jedna jediná a jevnosnubná lež, lež bez úsvitu. Bylo to včera? Je to dnes? ÓDA NA RODNOU ŘEČ Od šumu dešťů k rolničkám studánek, od šelestu ros po crčivý třeskot rampouchů, když kape ze střech a čvachtá uhliněný sníh, od důvěrného kantabile řek až po tichounký praskot, s nímž skrývají se před zimou, od vřídel vzlykavých až po nejtišší slzy - celá vodní obloha, celá obloha všech vod, jež se vejde pod lipový list, je moje rodná řeč. Od slavičího tlukotu, perlení skřivanova po zvonivá počítadla kovadlin, od dusotu koní a našlapování oveček až po hučivé kroky zástupů, od bzukotu včel a mravenčího sykotu po výtrysk písně z jediného hrdla dívčího, z jediného čtverostruní houslí - celé nebe zvučící, zvučící nebe, jež jako do jablka houstne do slova, je moje rodná řeč. Pel nočních lišajů na obrví žen, motýlí rozprostření jejich zorniček, jetelové opylování jejich neskrývavých tváří, kam přesto ani včela nedosáhne, kdyby v nich měl zhořknout všechen med, lehounké vraštění, jež obetkávalo tvář mé prabáby, a tichá sladkost darem daná za okny s muškátem takové česno ticha podobné hvězdám srpnovým je moje rodná řeč. Ai žhnou, ať bouří plamenné jazyky proroků, ať vyje a výská příboj pralesů a pradžunglí, ať hřímají oceánské vokály apokalyps, má řeč se o ně zažíhá v svůj plachý plápol hromniček a vrní si své souhlásky jak děťátko, jež dřímajíc se odvrátilo od prsu a mezi přivřenými rtíky bublá mléčným klokotem. Je stále, stále plna děťátek má rodná řeč. Vím, chodila dlouho v kytlici a bosa šťovíkovou loukou, prachem úvozů i po strništích, že mohu jen, musím jen líbat ty tisíceré jizvičky, když na ztvrdlou patu jí obouvám plesový střevíc. Ale jak v něm dovede tančit, zas vím jen já, když v jejím náručí uléhám do orchestrů andělských křídel, v nichž jako skřivan na neviditelné lodyze od země k nebi, od srdce k srdci se dětsky třepotá má rodná řeč. MINCE ZTRACENÝCH DNÍ Ten penízek z čela! (Když jsme byli děti, hrávali jsme si takhle na mrtvé: ležels v trávě a jen tato pečeť zelená tě vzdalovala od živých.) Ten okrouhlý akátový lístek, hedvábný jak břicho rosničky, osamělý vytržen ze svého lichozpeření, jak rybí šupina, jak mléčný zub, jak nehet vyštípnutý z dětské ruky - až mrazí podél celé páteře. Dvěma prsty si jej rychle tisknu ke rtům. Frkačko, zatřepotej se a praskni! Praskla; zplihlý, zvlhlý, přetržený penízek neplatný pohazuju vedle cesty. Ten už nikdo nezvedne. MIMOVO ROZLOUČENÍ Co všechno projde srdcem mima, když dohrál roli poslední! Když ohňostroje zevšední a sprchnou v popel pod očima. Na scéně zpustlé harampátí, kašírovaná lebka, hnát. Kdo zítra s nimi bude hrát? Můj dech jim nikdo nenavrátí! Opuštěnosti! Šatno s mříží, již zastiňuje cizí dům! Zrcadlo už mě neprohlíží, lhostejné k věčným neklidům. To vždycky bývalo tak slepé? Směju se světlům jepičím. Na dveře šatny někdo klepe. Ať počká, než se odlíčím! Jsem jiný než ten, koho hledá. Jsem jiný, než jak sám se znám. Zmlk básník, zmlkla nápověda, všem slovům došla řeč. Jsem sám. Všichni jsme jednou takhle sami, známe jen ticho; známe-li. -- Kdo klepe? Ten, kdo pošeptá mi tušený vzkaz mé Pamely? Ať vejde, básník s novou rolí! Mne připravena najde tu. Ať žije scéna! Komukoli odevzdám rád svou štafetu. Snad jednou. někdo přece - jednou! přesáhne rampu, stálou hráz. Neviditelnou, - neprůhlednou... To už se týká jenom vás.