CESTY DOMOVA

   

   Jsou cesty kamenů a květů,

   v nich návrat - nevíme kam jdeme.

   Jsou oči. Pohledy tmou němé.

   Byli a nebyli, a jsme tu.

   

   Čekáme na poslední větu.

   

   Jsou cesty šípků. cesty hlohů, mámení očí, zubů. rohů.

   jež hrozí a jež svádějí

   kostnaté klisny nadějí

   za ovsem vymlácených stohů.

   

   Trhliny v zemi. díry zmijí. Šterk útěchy je zazdívá.

   Zdí věčný kámen věčně bijí

   let ohmataná kladiva.

   

   Je hlad. Z kolejí stezky hledí

   co bývalo a zase je.

   A někdy náhle ze střech šedi zakvílí náhlou odpovědí

   I    ohnivá kočka naděje.

   I                 Je dávno známá. žhavá rzivá.

   I   očima dětských snů se dívá.



   Kdo písmem ohně popsal zdiva?

   

   Je z puklin nápis na zdi holé. Nápis a podpis. Dole, dole.

   

   V zdi okna. Zopírané hlavy.

   Čel vrásky, vrostlé do mříže kořeny bídy do únavy.

   

   Je písmo. Dole, nejníže.

   

   Váhavý podpis: tři kříže.

   KRŮPĚJ DEŠTĚ

   

   Krůpěj deště na kaluži kreslí živou, bílou růži.

   

   Bílá z černých mraků slétla hvězda slibu, vážka světla.

   

   Ale ve vln křídlech hasne roztrhané srdce jasné.

   

   Voda roste v živá kola,

   v osidla. Tma z vody volá.

   

   Cizí tváře obrys vratký zapletl se do oprátky.

   PŮST

   

   Hlas v útrob taji

   se ozývá.

   Upomínají

   psí přediva.

   

   Půst. Bublin bubny, struny, píšťaly.

   Čí chechot chlubný? Kvílejí žaly.

   

   Mrtvá a živá prařeč stoky hřměním odívá nahé kroky.

   

   Daleké rytmy

   ze samot mlýnů volají v přítmí neznámou vinu.

   

   Hlad s nožem hledá oběti tele.

   Je zlaté, běda.

   Bez krve vřelé.

   

   Jíst nedá. Mate. Nebylo živé.

   Půst. Tele zlaté.

   Ozvi se, dive!

   

   Pes zíve.

   TĚŠÍME SE

   

   Těšíme se na sobotu,

   na zahradu, na setkání.

   Ale tolik hustých plotů,

   tolik závor v bráně brání prstům, zkrvácené dlani.

   

   Těšíme se. Na neděli. Ale tolik zdí nás dělí, nerozbijeme je čely.

   

   Dávno jsme se neviděli.

   

   Hnáty plotů, kosti mříží. Okna narůstají kříži,

   trny, oprátkami, hřeby.

   

   Slibů stín se ve skle šklebí.

   

   Zdiva rostou. Tma se chlubí. Hvězdy svítí: mrtvých zuby.

   Svítí zlatem. Proč a komu?

   

   Vrátíme se. Sami. Domů.

   VÁNOCE 1970

   

   Advent. Čtvrtá neděle. Procitají andělé.

   

   Vstaňte s námi, volají.

   Z polí, z lesů, ze stájI.

   

   Jdeme, nic jsme nepřinesli. Holá dlaň se chytá jeslí.

   

   Nestudí to, nehřeje prázdné prsty naděje.

   

   Nestudí to, nepálí. Nedali jsme, nevzali.

   

   Ale někdo někde volá.

   Z mraků hvězda, kámen zdola?

   

   Dlaň je prázdná. Hlava vratká,

   trne v rukou Jezulátka.

   SIRKA V LOUŽI

   

   Černá půl. půl bílá. bárka bídy muší.

    Měla z ohně duši.

   Už ji vysvítila.

   

   Neví kdy a komu.

    Třeba na hodiny

   mezi stíny viny.

   Snad na cestu domů.

   

   Černá. bílá pěna,

   osten v dřímot máku. Peří. Kde jsi ptáku?

   Sirka zahozená.

   

   Smrtka po tabáku.

   VZPOMÍNKA NA SAMOTU

   

   Samota oken. Samota dveří.

   Dveře jsou ve tmě. V okně se šeří.

    Dveře zvou čelo. Šeptá stín v keři.

   

   V koutě je okno. Někde jen stěna.

   Stěna se potí. Strop nad ní sténá.

   Pod kroky vzdechů ústa unavená.

   

   Samota stropu. Samota víka.

   Samota samot. Někdo tu vzlyká.

   

   Samota zimy. Mráz. Drápky bílé

   do okna škrabou. Zaťaté chvíle.

   

   Pod prahem svítá. Oheň tam není.

   List, plamen spadlý. Popel políbení.

   

   List s větve svátý. Pečeť na prahu.

   Rty ještě líbou. Prach a podlahu.

   ,

   I ODLET VLAŠTOVEK

   I

   

       Odlétají vlaštovice.

   mlh a strnisk temné svíce,

   šípy černých plamenů.

   Pod střechou a nad pěšinou

   . v krvi namočenou třtinou

       kreslí Amen na stěnu.

   

   Oči léta. Bolí. Hynou.

   

   Nevzpomínej. Vzpomenu.

   

   Uletěly. Už ne naše,

   hřeby v očích Tobiáše.

   V tůni ryba uzdravení.

   

   Tma je v síti. Ryba není.

   Je tam. Vlna dme se, vzlyká. Radost. Anděl hladí psíka.

   

   Odletěly. V polích stohy zezlátly a v chlévech stlaní, Ezauovo požehnání

   hrstě slámy v přítmí dlaní. Osiřely v chlévech rohy, pokácené otazníky

   na čele krav, křivé dýky, půllměsíce zjizvené.

   Lampy zhaslé. Ještě ne.

   

   Ztuhlé lokte rohů v stáji nikoho neobjímají,

   po někom se ještě ptají.

   

   Bílá stěna spadaná,

   sliby stydlé do rána

   v slámě s otlučenou duší.

   Němota, jež s kleneb stéká,

   sloupů s košilemi mléka,

   sloupů v plášti z plísně muší. Sloupů stromů. V ráji kvetly. Čekají, až zima setlí.

   

   Čekají, až zkameněly.

   

   Čekají. Už na anděly.