UNOR PRAŽSKÉMU ARCIBISKUPU JOSEFU BERANOVI 1. MASOPUST Takový čas byl na přelomu století: k sepsání Kšaftu, další závěti v dějinách věrných emigraci - když z amplionů v každé ulici vyhrával Unor. Hrozil milicí a pěstí zdravil čest, čest práci. Horečnou činnost zítra rozvine a na volebním lístku každé Ne červenou tužkou zatrhne si. Přes půlnoc čteš si Běsy anebo spíše: jsi v nich čten. Chvěješ se strachem o Šatova, kam uteče a kde se schová, když ortel byl již vynesen. Dávno tam vše. To lstivý sníh napadal do prorockých knih, vybílil stránky, zasul listy a předstíral čas zase čistý, předstíral novou, měkkou zem. Ten ruský sníh! A co ho bylo. Fantasticky se chumelilo, kde sypat by se mělo popelem. Smekalo se a byly pády. Byl masopust a maškarády. Bylo vsjo rovno. Cesta necesta, když v ruských trojkách vjela do města a všemi smyky divoce se rozehrála Internacionála. Země zdaleka smekala poníženě člověka a s obnaženou hlavou stála. sotva jí nové vlasy kryly hrboly. dohola včera ostříhaná, kdokoli tehdy se na ní učíval. A dneska ráz o řemen si břitvou tleská za krk zase zastrká ti plášť bez rubu a líce, rubáš pro všechny u holiče, který se oklepe a obrátí. A další prosím! Hlava přikrčená, za límcem zima zastrčená a krutě vyleštěná zrcadla a proti sobě dva a dva. Sám nebyl nikdo. A ten druhý zrazoval bratra za úsměv. A oběma hned tekla krev. I Brzo nám tváře v masky ztuhly. I Ať žije, žije... Historický karneval ze svého kadlubu zas odléval sérii šašků z lidské masy tak navyklé již na grimasy, že odmítá svůj vlastní tvar, pokud jej vůbec někdy měla. A v této formě zlidověla a zlidověla do maškar. Kdo by se spletl v kalendáři a přišel jen tak s lidskou tváří, líc mezi ruby, mezi ruby líc, šel by své mučednické smrti vstříc. Nedůvěrou se jejich oči zúží: Za koho jsi tu? Za Krista? K smíchu jim maska nečistá a hned ji budou dřít i s kůží. Ke kamufláži radí hmyz: v rozkladném zabarvení zmiz anebo straš, za odznak skrytý. Mor v přestrojení rudé humanity - vzpomínáš? - šířil lidství. Zajímal. A záhy vyhrnula hradby límce beznosá Rus. A mužík v dýmce oblaka kolem sebe rozdýmal. Sfinx. Asi. Asie. A kdesi cosi hádalo se. A zatím Gogolovy Nosy se šňupcem hlíny z mrtvých vstávaly, červené šátky rozvinovaly, rozkýchály se hřbitovy. A od východu šířil se lid a kdekdo jal se očkovat. Člověk se neujal. Zplaněl. Poslední svého rodu? Takový čas byl: k vynášení már. Na žerdích visel purpurový cár a s dvěma zdviženými prsty stála jak svědek u přísahy katedrála a promluvit už měly jenom kameny. Stmívalo se. Na dírky roztržených očí zapínal soudce černý talár noci a do tmy žalářů zavíral naše dny. Na doživotí? To už Stalinovi Běsi sbírali materiál na procesy a z historie stal se krvavý brak bez paty a bez hlavy, na který papír noví Koniáši ze sběru vyřazených knih (ty sám jsi jednou z nich) po vagonech do stoupy snáší. A přece pokračuješ vesvé závěti. Na matky myslíš, myslíš na děti, které budou žít v emigraci zde v každém domě, v každé ulici, kde Únor vyhrává a hrozí milicí a slovo svoboda se do šepotu ztrácí. 2. POHŘBY Jinde-li slunce - u nás sníh. Trpká je sláva po otcích... Měl býti březen, duben, květen a zatím dál jen chladný vítr vál. Přestupné měsíce si Únor přidával. Loučili jsme se napřed s létem. Jak bychom zahrabali bůhvíkam klíček od jarní skříně k vzpomínkám na lehké šaty, na sandálky, v zimním jsme zůstali a jenom z dálky slyšeli vrznout jaro. Jinde jako vždy skřivánci modrou skříň si odmykali a do jarního dny se oblíkaly, voněly větrem svobody. A k nám si odkládaly loňské zimy i s maskami lunární pantomimy, v níž hrajem dál svou stínohru. Tak chodili jsme v Únoru, pod tíhou zimníků se nahrbili a zestárli jsme dozadu o tři století do Listopadu a naše kroky na orloji bily šestnáctset dvacet... Zavíráme kruh, do něhož zatáčí nás bludný duch, zlý genij země. Jako bychom doslýchali na jedno ucho jen, chtě nechtě zahýbali za hlasem zlého našeptávače, nemůžeme už jíti přímo sami. Tak motáme se svými dějinami a svítíme si zrakem rudým od pláče. Ten Český les... Je plný sýčků, na každý krok nám líčí smyčku, Bůh by se k nám zas musel prokácet a najmout drvoštěpy. Šestnáctset... Tak motáme se staletými stíny a nemůžem se prodrat ven zaskočeni svým osudem: Exulanti uvnitř své domoviny. Svrkla se země samým loučením v Růžový palouček a ještě míň, v hrst hlíny v ruce vyhnancově. I řeč se scvrkla v jednom slově: Sbohem. A potom: Budu vzpomínat. A básník do sebe šel do exilu a jenom Bůh ví, kde vzal sílu zmatenou mateřštinu v strofu zatínat. A držet, čím už jenom pohřbívali a z hrobu na hrob prosívali jak písek skrze síta řečníků. První jak list se vy trh z deníku a zmuchlaný se z okna vyhodil a co tam dole rozbalila smrt, byl samý škrt, červený škrt. Cenzura? Druhý ho doprovodil a v jeho ruce papírek se třás. Pohřební řeč, stařecký hlas zatímco hrobař sypal na rukopis hrst písku... Brzy druhý dopis, odpověď příteli o marné oběti, zapečetila rudá pečeť. A pak už nebyl, kdo by přečet list vytržený z Pamětí. Národ se tlačil za mrtvými vzlykaje cloumal dveřmi zapadlými, chtěl s nimi na smrt, kamkoliv, jenom ne zůstat, zůstat ještě živ a jako zámek viset na zásvětí, které se obrátilo v zdejší svět, a na doživotí se odmlčet, dokud nám neotevře - někdo třetí? Ale ten nebyl zde. A doposud nepoznal matku. Zabránil mu stud či anděl strážný narodit se z ženy a dědit život dějinami zatížený? Kdekdo to cítil: vymřel jsem. A vzpomínal si na svobodu. Kdekdo poslední svého rodu. A vzpomínal si na svou zem. Mrtvý jí procházel a jeho žaly nebezpečně ji rozpukaly, čeho se za života obával. Podepsal... Na smrt odkládal? Tehdy už se mu ruka chvěla a jeho podpis první seismograf trhliny, která do všech zpráv se šířila: země se otevřela. A duněl dav. Úmorný únor dál přestupné měsíce si přidával a kolik si jich ještě přidá? Mrtvý však pukal starou pevninou a oznamoval každou hodinou: rozpadává se druhá Atlantida. 3. ARCIBISKUP Žilo se dál, o vodě skorem a tuhé práci pod dozorem, jen neděli nám otvíraly misály jak dveře ze žaláře týdne se zavrznutím písně vlídné a uši k slovu svobody se přisály. Brzo však přišli výtržníci a v chrámu bylo jako na ulici. Cenili zuby vycvičení vlčáci ochotní lízat svým pánům ruce popráci. Měl zase svatý Vít zděšené rysy. V novinách druhý den jsi mohl číst: Arcibiskup zneužiJ posvátných míst. Jakási Akce šla si pro podpisy. I Kdekdo však se jen odvracel a v ruce lehkou minci obracel: na obou stranách jen to císařovo. A stejně řeč - kde nesla boží slovo, tam musela mlčet, jinak bylo zle. A bylo řeči půl, mlčení druhá půle, kde z vůle lidu, z poloviční vůle zvolili svého Sjednotitele. Takový čas byl. Pronajatý pachtýřům, kteří nevcházeli vraty, jak zloději přelezli mezi nás a chtěli napodobit dobrý hlas pastýřee. Pastýř v pravé chvíli mlčí a dává život. Pachtýř bere životy. A má své psy, vlčáky plné ochoty. Jsou jedné krve, jedné rasy vlčí... Co pohřbeno do vitrín prehistorie masem se obalí, sklo rozbije, když usne hlídač příliš důvěřivý muzejním nápisům a pak se diví, že Lykanthropus před ním stojí živ, potřásá pravicí, děkuje za důvěru. "Libo-li, možno dospat v šeru Pamětí," svítí zuby primitiv. Rakev jak židli přistrčí mu. "Libo-li do výslužby?" Pero namočí mu. Ubohý hlídač. Sedě v rakvi podepsal... A lid to vysál. Pokýval a sál, ač na něm nebylo už místa: z papíru otočené onuce, kolíbka komukoliv po ruce, inkoustová tvář Antikrista. Nepoznal bys v něm lidský rys, v jedinou skrvnu slitý rukopis dějinných čmáranic. A stále znova na kolíbku se musí navinovat, pro každý případ býti nablízku a kývat, kolíbat a rodit děti s žilkami písma na růžové pleti, plný posmrtných otisků. Mohl jsi čísti v každém obličeji: vymřel jsem po meči i po naději, poslední svého rodu. Za naši zem cizina odsloužila tiché rekviem, kostnatý prst se někde zvedl přísně. Doma však mrtvé budil zvon, krleš, krleš, Kriste eleison, prastarý havran krákal slova písně. Krleš, krleš, krleš, skrze kříž je zase vzkříšení, jsme Bohu blíž... Takový čas byl: k mučednictví. Obvázat Boha. Naše lidství rozvíjí se jak bledý fáč. Červenáme se každým vláknem, dokud jak šarlat neprosáknem a to je život: krev a pot a pláč. Krleš, krleš, krleš, jedné krve člověk a Bůh. A jako ponejprve slepeni svatou krví ve víře zas drželi jsme za své pastýře. A do Únoru opět máčel pero pozdvižený prst z apokalypsy a hrozil, rozkazoval: Podpisy! Pastýř však řekl Ne a vyznal Desatero. Nevezmeš, nezabiješ, ne, ne, ne... Tak mluví do kamene vtesané rty Ducha svatého, tak mluví skála a k přísaze dva prsty zvedá katedrála. Konečně někdo. Na věky už jest. Konečně zase má své věže Praha, jimiž svou věrnost zemi odpřísahá a dotýká se slávy hvězd. Kdekdo zas první svého rodu myslí na svoji zem a na svobodu, kterou mu otvíraly misály. A kdekdo cítil: narodil se třetí a s ním i my se rodili jak děti a k matce Ducha svatého se přisáli. EPILOG Čas na přelomu posledního století jak vítr zpola holým sadem proletí a prudce obrací den za dnem, který se jenom v prstech zachvěje čtenáři zabranému tolik do děje, že vlastně nevnímá nás v žádném. A k žádnému se nevrací. Listuje jako v halucinaci a spěchá do konce už dočíst, odložit, zhasnout, zavřít oči a přeskakuje místo rozvláčné, krajiny, myšlenky a charaktery, že sám už neví, kdo je který, a zaměňuje právě opačné. Ztiší se někdy v přemítavý van? Vrátí se tam, kde člověk vynechán pro větší náskok samotného děje bez obsahu a bez otázky, kde je? V listopadových beznadějinách, z kterých ční holé kříže Kristů, zasutý spoustou zkrvavených listů do podzemí ke kořenům se stáh. A sám už neví, z čeho žije nežije stín vržený do tragédie, kde mrtví zase zabíjejí živé ve sledu věštby uhrančivé: dnešek tě zplodí, dnešek zahubí. A život červená se studem, když zavíraje oči před osudem se smrtí slaví zásnuby. A kde je člověk člověčenstvím slibovaný? Ve hvězdách, ve znamení Matky-Panny jak řada dvojsmyslných snů se zdá, které si do budoucna stále vykládá, nebyl jsem, nejsem, ale budu, budu. A ještě nepočal a snad už nepočne. Zamotaný do věšty dvojznačné z přeludu probouzí se do přeludu. Čas jako v halucinaci stránku za stránkou obrací v knize vázané v lidské kůži, ve které však už nejsou muži, a spěchá dočíst, skončit, odložit ten nudný příběh bez hrdiny, z něhož zbyl jenom bezdějinný anekdotický, anonymní lid. REKVIEM ZA JANA MASARYKA K ČEMU teď okno? Neprůhledné, k nerozdívání. Hodiny mají noc i ve dne. K čemu to slepé ťukání? Pro oči vyloupené belhá se obelhaný čas. A slepý důlek pod čelem se klene každému z nás. Kdy začne hrát na Hradě zlatý kolovrat s kuželem i s přeslicí? A potom běda dvojnici. ČTU tvou knihu... Nejsi to ty, chybí mi tvůj hlas. Proč nenapsal jsi k sobě noty, noční hudbo má, nedokončená. K čemu jsem ještě vzhůru, "dobrou noc" kdo mi popřeje a dobrý den mi předznamená? Znělko naděje ze světa odladěná. HNULA SE ze Sibiře ta mrtvá voda lid s třeskutou vůlí mrazu v ledy se sjednotit. Co pomohou trhlinky rtů, šepotající praskání v ledové krychli pokoje? Cizo až k zoufání. Prsty se pokoušejí prolomit k písni klávesy až samy na okraji. jak střechýly se zavěsí. NAJEDNOU nebo jen cíp záclony v okně odhrnout, jak ptáček v kleci pípat: bude líp... Najednou nebo po lžičkách užívat, užírat svůj strach? ¨ Nic jiného to není. Najednou - prudká pravda ¨ po lžičkách v lži se mění. Najednou nebo schod po schodu scházet... Jak k závitnici připoutaný šroub točit se okolo své zrady, utahovat ji hloub a hloub až na poslední zákrut: Tady! TY VELKÝ pomačkaný tak živě vytlačený, že už tě nešlo vyžehlit na smrtelnou neděli. Ty všední jako bys neměl na sebe. Vždycky tě bylo půl a nikdy na poslední knoflík ses nezapnul. Přes ramena tak lehce přehozený jako bys pohrdal. Snad by ses celý dal, kdyby chtěl Bůh. Proč nechce? Teď žebraje o kousek stínu na Alšův Listopad si vzpomínáš. Kdy svatý Martin rozpůlí svůj plášť, v básníka přioděje tě a budeš bloudit po světě hledaje druhou polovinu. Vrátíš se životem vystopovat svou smrt vyptávaje se všude na ni. A po dlouhém zapírání-umírání kdekdo se dozná: jsem tebou vinen. A zakryje si tvář. V NOCI otevřené dokořán jsi tam tím oknem bezdomým, z kterého dosud nevyvanul dým ze špačků vykouřených cigaret a dráždí duši k zavinutí do zpopelněných smyslů, do čichu, hmatu, chuti. Což jsi je neudusil dost? A nejvíce tě mate, žes tohle doutnání k zoufání prožil jedenkráte, jenomže vyskočit už není kam. K čemu teď okno? K vzpomínkám? Jak tenkrát v mlhavé šále Londýna nastydlý stýskáním a drkotaje zimou zas v chladné cizině omotán mlhovinou chtěl by ses vrátit matce do klína. TAK TROCHU SÁM, trochu někdo jiný přistrčils k sobě obě poloviny, napůl samo, napůl vrah. Záminka tápe v hádankách. Na konci stejně jako na počátku narození a smrt se srazí v zkratku, počáteční i konečná písmena neosobního zájmena? Tak trochu sami, trochu někdo jiný přistrčí k sobě obě poloviny muže a ženu a hádá, co dá ta nově seskupená náhoda. Hrst hvězdných konstelací do noci augur rozQodí a stále táž se věštba vrací: z Panny se jednou narodí... BÁSEŇ k ránu jak noční lampa bledne. Nad mrtvým noc probděla. K čemu je báseň ve dne? Snad se nám všechno zdá a sny jsou kruté. Nelze spát a nelze bdít, otevřít oči z důlků vydloubnuté. A Praha zlatý kolovrat vrrr - zlou to přede nit. Prastarý genij země mé právě teď mrtvou vodu lije, odťaté údy s trupem sjednocuje. Kdy začne živou lít? KAŠPAR HAUSER HIC IACET CASPARUS HAUSER AENIGMA SUI TEMPORIS IGNOTA NATIVITAS OCCULTA MORS (NÁPIS NA HROBĚ) PŘIŠEL JSEM večer. Tolik světel! Každý své rozsvícené okno má. Jen ke mně odnikud nedoletěl paprsek domova. Všichni jsou v městě pohromadě, jenom mé okno chybí v řadě - anebo nechybí, potmě je. Když jsem se vplížil do předsíně, rozsvítil na sebe, jsi tu, můj stíne? chytli mě jako zloděje. Potmě jsem potom zůstával a nebyl zase k nalezení. Byl jsem ta tma, které se každý ptal Nikdo tu není? NEJSEM dost rozdívaný, za ruce mě vedou vidoucí, jmenují mi věc za věcí, nazpaměť se jim učím, ale jinak je cítím na dotek. Komu má uvěřit sirotek? Jinak se ve snu seskupí město jak kostky stavebnice, i řeč, která mi v ústech spí, o mém dětství se rozhovoří v kamenné kašně na nádvoří a okno, o němž se mi pořád zdá najde svůj dům a někdo zavolá: Pojď domů, je už tma. A já? Nemohu dole najít dveře. Nejsem dost narozený, srpeček luny z lůna ženy, přibývám nebo ubývám? Mají sto výmluv, když se ptám. Podezírám je z nepěkné hry, že si jen hrají se slovy na zdejší svět, na světlo denní, a zatím sami nevidomí jsou; jako já jednou vyvedení, kam zase se mnou zapadnou? JEN z obrázkových knížek hádám, co asi kvetlo, co bylo pohromadě, oči i květy v jabloňovém sadě a nikdo nevzpomínal zvlášť. Viděl i cítil současně. Jen z obrázkových knížek hádám a někdy čichám do básně, co asi kvetlo... Smějí se mi. Koho se zeptat v této zemi, co spálil mráz, zabílil sníh, a kdo si všechny barvy pamatuje, kterými slunce zase omaluje dřevoryt holé zimy ve větvích. V jejich rozčárané spleti jsem skrývačkou pro velké děti. Mé čelo, oči, ústa, nos už poznávají, ale mé srdce... Smějí se mi. Celý svět prý byl rozsvícený o slavnosti na Květnou neděli, vůněmi všech květů prosycený, kdekdo tam byl... Proč právě zhas, sotva jsem přišel a na náměstí ořezané koruny mi hrozily pěstí a něco strašného se chystá vyrazit proti mně... Jaro? Smějí se mi. DĚTI se ptají nazpátek po nějaké malé věci, z které ty velké vzaly počátek, snědly ji, vypily, a přeci každá ji v sobě má. Ta malá věc se spíše v těch velkých schovává, z menší do větší roste skrýše. A rodiče jen neradi odpovídají Kde je ta ryba, kočka, lesy, prach a po každé řeč odvádí od říkanky tak bezvýznamné. Ale mně srdce vždy sevře strach, jako kdyby se ptaly na mne. NARODÍ SE človíček drobný, ze tmy vyjde na světlo, náčrtek nikomu nepodobný, narodí se a neví ještě čí... Pod žhavou lupou zvětšuje se, červená se a zase bledne, přizná se k sobě za poledne a bázlivě se přikrčí. Hodiny na něho ukážou Tady je! Už ho máme. Závaží k nohám přivážou a každý krok mu připomene, že táhne kolo ozubené. POMYŠLENÍ, že spím pod cizím jménem! Co když mě zavolá matčin hlas a já zezdola neodvalím ten kámen? A kdosi do něho vyrývá podivný nápis: ZDE LEŽÍ... S výkřikem ze sna procitám do snu o černé věži. Kdy se z ní vytočím? Kámen po kamenu za schodem schod nad sebe klenu a stále pod spoustou točitých schodů z náhrobních kamenů celého rodu. MEZI dvěma daty narodil se - skonal má ústa němá pomlka jak z náhrobního kamene. Chtějí z ní ostrými dláty vypáčit jméno ztracené. V sunují do ní podivná slova, abych je po nich opakoval, na svůj původ se upamatoval. Pátrají po mně, vyzvídají, po někom minulém pořád se ptají, kdo zcela jistě byl a - má ústa němá pomlka. Zklamaně zavrtí hlavou: Není. Mezi námi propastné nedorozumění. Nemohou spojit, co spolu nesouvisí, přiřadit k někomu, kdo by měl se mnou příbuzné rysy, 'kdo by byl ta jistá příčina, z níž by mě snadno vyvodili. A já stojím před záhadou, zdali mě do hrobu kladou nebo do klína matčina. Proč jsem tam nezůstal jak zločin promlčený? Kdo ve mně dlouho potlačený v muže a starce ve snu vyrůstal, doháněl celé pokolení - do vymření? KDY BUDE TMA, kdy zhasne docela, kdy se můj západ dokoná? Z modrého doutnání vyšlehnou červánky a ptáci v oblouzení začnou šílet, nežli je noc zase zkonejší. Den za dnem je stále temnější, šálí nás noc se zlatou maskou z odumřelého slunce sňatou? Kdy bude tma, kdy zhasne docela ve zlaté urně hrstka popela. CO MI ZDE tolik schází bolí jak střípky vázy, které se nehodí k mé jinak zas rozbité. Jako já nikdo není celý a ještě se navzájem zuráželi. Jak se to mohlo stát? Každý je uražený k smrti, rozbíjí, šlape, drtí, co nemůže celé milovat? A to mě mučí. Stýskám si po náruči, po oblém rozklenutí oblohy, kterou si oko celou pamatuje, do boků modré vázy zaobluje, co noc zas tříští na střepy, do očí bodác;í oslepí. KDO MI ZDE tolik chybí? Tváře a hlasy srovnávám, nikdo však se mu nepodobá, nepodobám se sobě sám, navzájem chybíme si oba. Kdyby se postavil vedle mne, k podobizně ze svého mládí, osvětlil šero tajemné kolem mé tváře na pozadí. Na otce myslím, na matku, copak ti dva se nepoznali? Proč se teď ode mne odklání. Jsem hořkým plodem jejich zklamání? Mě přece milenci nepočali! Mezi dva vloudí se třetí, oči jim rozzáří: To jsi ty! Horkým polibkem zapečetí zamilované pocity a nebyl to on, ani ona, někdo jim smysly obestřel. Byl jsem snad já ta slepá clona? Narodit přece jsem se chtěl. TI DVA se rozcházejí a pořád nejsou tam, kde byl by každý sám se svojí beznadějí. Ti dva se rozcházejí a já mezi nimi jsem tím roztrženým dopisem na dva osamělé díly, které se ve mně nespojily. Den za dnem se vzdaluje a noc mi ukazuje záda. Nikdo mě nepamatuje, z útržků jenom hádá. Pouzdro mé paměti s vyloupeným důlkem po zásnubním prstenu s drahými kamínky osleplo a já s ním. Na nic se nerozpomenu náhradou nic tam nevložím a nerozumím žádné věci, jež nezapadne do tvaru slepé vzpomínky. KDO JAKO JÁ se skrývá ve světě, tísní se v podobenství, jako by dosud nebyl ve světě. Kdo jako já vykřikuje Jsem, jsem, vykládá nesouvislé sny o nenarozeném. Kdo jako já se sune kolem zdí a nikde dveře, nikde okno, s královstvím božím sousedí. PŘIJÍŽDÍ, blíží se, vím to, vím, brzy se v jeho očích uvidím, skončí se moje dny slepé. O překot srdce mi tepe ve stejném rytmu se zpěněným spřežením, nestačím z čela stírat si pot. Ó moje sny horečnaté, neschvátíte mě takovým spěchem? Rychlejší koně vždy přepřaháte, nestačím vám svým dechem. Anebo rychleji! Šlehej, šlehej biči! Ať už je zde, ať trhne opratí, zastaví rázem v mém srdci. Čekat nebo se shledati, jedno i druhé zničí. DALEKO široko nikdo, k nedovolání. .. Jako bych snímal posmrtnou masku, tvář přitiskl jsem do dlaní. Jak rychle se sešeřily vzpomínky na okna v domě. Copak už dneska nerozsvítím, neodsunu od sebe temný strach? A náhle cítím: Přišel si pro mne. Jak prsty slepce sevřel mě černý kout. Zoufale rukama jsem zalomil, jako bych se chtěl načrtnout v posledním okamžiku do památníku. Ale tím prudkým pohybem rozlil jsem se celý. Prsty slepého přízraku mou krví krvácely. VYŠEL JSEM z podzemí zahrabaný zaživa. Zacházím zase do své tmy, neměl jsem čas se rozdívat. Zůstal jsem stále přimhouřen, odkud a kam mě vedete? Vyšel jsem jako zločin ven na světlo? Nebylo ve světě. 83