Básník a jeho inspirační zdroje

   

   Přednáška

   

   První znak, kterým se básník uvědomuje sám sobě, je jeho poměr k slovu. Básník cítí slovo
   jinak než většina lidí; okouší takřka jeho skrytých vlastností, jeho tajemného vyzařování,jeho
   přetvářecí síly. Básník je si vědom zvláštních reakcí mezi slovy a věcmi, jejich tajemných
   zásnub. Cítí, že slovo je cosi neobyčejného, že v sobě zahrnuje podstatu věcí, tak jako je v
   semeni uzavřena budoucí rostlina, zkrátka, že má moc plodivou a tvůrčí.

   Básníkovi, tedy člověku, kterému byla dána moc slova, nabízí se celý svět, duchovní i hmotný,
   vnitřní i vnější, aby s ním něco udělal, aby do něho vyryl svou brázdu, aby jej prohnětl, aby
   jím pohnul a vyšinul jej ze základů mocí svého slova jako pákou Archimedovou. Celý svět na
   něho naléhá a vnucuje se mu, chce po něm, aby jej vyjádřil, aby mu dal tvar, aby odpověděl
   básnickou kreací na otázku po jeho smyslu.

   Je pochopitelné, že básník si nejprve neví rady s vyznamenáním tak krásným a zároveň tak
   obtížným, že koktá a vyráží nesrozumitelné zvuky, že mu to stoupne do hlavy jako silné víno.
   Celý svět leží u jeho nohou, a on neví, z kterého konce začít, řekl by rád všechno najednou,
   ale nevidí na krok okolo sebe, vztahy a vzdálenosti mezi věcmi jsou zpřeházeny, nelze
   rozeznat, co je důležitější a co méně důležité, a zejména je tu on sám, jeho vlastní já se
   svými touhami a citovými zmatky, osobivé já, které na sebe strhuje neúměrnou pozornost... Není
   divu, vrhne-li se básník doprostřed živlů a počíná si trochu jako pominutý, rozhazuje
   marnotratně bohatství, kterého se mu dostalo a s kterým ještě neumí hospodařit, anebo zase
   je-li až přI1iš opatrný a bázlivý, drží-li se až přI1iš při kraji, uštipuje-li z věcí jenom
   nepatrné drobinky.

   Trvá někdy velmi dlouho, než si najde pravou orientaci  a pravý postoj k světu, než si uvědomí
   a odhadne zásobu svých sil, zkrát-