že i po smrti budou k sobě tíhnout gravitací lásky nebo i gravitací křivdy a viny, dokud se
   nenaplní rovnováha spravedlnosti.

   Je řečeno kdesi v Starém Zákoně, že potomci budou trpět za hříchy svých rodičů do kolikátého
   kolena. I když nebereme tato slova v jejich strohé přísnosti - nežijeme přece od Vykoupení pod
   zákonem, nýbrž jako synové a dědicové boží - cítíme, že jejich platnost docela nepominula. Což
   nepřijímáme od rodičů své tělo s jejich fyzickou podobou i s jejich nemocemi a náklonnostmi?
   Což víme, není-li nám takto dávána přI1ežitost trpět pro ně za něco, co si oni sami už odtrpět
   nemohou, a nekoná se tedy tím způsobem na nás spíše dílo milosrdenství než chladné
   spravedlnosti nebo dokonce msty? Ale i spravedlnosti se v těchto souvislostech často rozumí
   líp, než uvažujeme-li o ní u každého člověka zvlášť, beze vztahu k jeho bližním, k jeho
   předkům i potomkům. V tomto smyslu bychom mohli mluvit o onom několikerém já v našem vědomí, o
   kterém jsme se zmínili před chvilkou, neboť v něm vskutku potkáváme tváře, slyšíme hlasy a
   prožíváme osudy, které,nejsou zcela naše nebo jenom naše, ale jsou s nánii tajemným způsobem
   spřízněny, ukazují nám naši podobu ze strany nám neznámé, lomí náš osud jakousi tajemnou
   hranou v několik rovin, dávají nám zahlédnout nás samy v souvislosti s jinými životy a osudy,
   z daleké perspektivy, která opravuje klamy naší krátkozrakosti, naší marnivosti a našeho
   sobectví.        .

   Pro básníka a romanopisce může být představa o obcování svatých nad jiné plodná. Zalidňuje
   vrchovatě jeho básnický vesmír, poskytuje mu možnost dramatických konflliktům. a bohatého
   tkaniva dějového, ukazuje mu zevnitř lidské osudy v jejich nejtajnějších štěpeních a
   souvislostech, strhuje pro něho do značné míry iluzi času, shrnuje pro něho do přítomného
   okamžiku věci minulé i budoucí. Dály-li se v literatuře různé pokusy vidět a podávat dění v
   jeho mnohonásobné složitosti a simultánnosti, nechat je probíhat v několika rovinách nad sebou
   a vedle sebe, nikde pro to nebylo věcnějšího předpokladu a hlubšího opodstatnění jako právě
   tady, na této dogmatické půdě. Nenarodil se ještě básník a umělec tak nadaný, aby dovedl vy
   těžit a básnicky vyjádřit všecko, k čemu mu skýtá látku svět duchovních realit. Výtvory
   Proustovy a Joyceovy by se vedle toho jevily tragickými torzy.

   Nejsme sami pod touto oblohou. Máme před sebou dlouhou