tradici náboženské a básnické zkušenosti svého národa, z které vzniklo dílo Máchovo, Erbenovo,
   Němcové, Otokara Březiny a Jakuba Demla, máme před sebou gigantické básnické výtvory cizích
   literatur, které můžeme uvést jako příklady vrcholných výtvorů křesťanské inspirace.

   Zmíním se jenom o Paulu Claudelovi, který je bezesporu největším žijícím básníkem vůbec a
   jehož dílo je zcela proniklé a živené katolickou obrazností. Je to básník svobody a radosti.
   Jeho dílo je uskutečněním závratné rovnováhy mezi světem přirozeným a nadpřirozeným, životem a
   smrtí, krajinou tmy a krajinou světla. Protiklady, kterými se nám zdává svět tragicky
   roztržen, protiklady lidské svobody a božího zákona, lidské a božské lásky, jednotlivosti a
   obecnosti, času a věčnosti, spravedlnosti a milosrdenství, jsou v jeho díle spojeny v mohutný
   akord božího díla, které je dobré, ale nese v boku tragickou ránu rozdvojenosti vůle boží a
   lidské. Claudel je básník úžasně robustní v duchovním smyslu a všechno, čeho se dotkne jeho
   slovo, nabývá reality úžasně konkrétní. Jeho dílo sedí pevně jako oblouk románské katedrály,
   pod jejímiž pilíři je pohřbeno všecko př11iš osobní a částečné.

   Paul Claudel se vyjadřuje veršem, ve kterém je cítit rytmus mořských vln a tep lidského srdce,
   střídavý vdech a výdech stvoření. Druhý veliký tvůrce jeho rodu, Georges Bernanos, vypravuje
   románové př1oěhy, psané velmi citlivou, hudební a žhavou prózou. Hloubkou a subtilností
   psychologické analýzy a schopností vyjádřit naráz celou složitost moderního lidského nitra v
   jeho proměnlivých stavech a komplikovaných vztazích se vyrovná mistrům moderního románu -
   Mannovi, Proustovi, Joyceovi -, ale má proti nim navíc ono nenahraditelné něco, z čeho je
   vylidněn vesmír tamtěch - vědomí a pr~žívání duchovních skutečností;do kterých je člověk chtěj
   nechtěj vklíněn a které se účastní lidských dějů jako aktivní dramatičtí protagonisté. Každé
   lidské gesto, sebeubožejší lidský osud má tu jaksi dvojí význam, promítá se a lomí do dvojího
   plánu, přesahuje z času do věčnosti. Kdežto vesmír tamtěch zíve - přese všechno chvějivé
   bohatství smyslových reakcí a vysoké hry fantazie- prázdnotou a zoufalstvím, je svět
   Bernanosův proniknut nadějí a láskou, zvedá se nad ním klenba skutečností absolutních.

   Nelze v této souvislosti pominout velkou norskou básnířku