Sigrid Undsetovou, která dovedla v svých velkých historických skladbách ukázat člověka a jeho
   osud v tak úžasných perspektivách, v takové plnosti hmotné i duchovní reality, se všemi
   propastmi jeho srdce a smyslů - s propastmi, nad kterými se klene propast pokoje a světla.

   Sám pro sebe bych si tu ještě jmenoval Henriho Pourrata a zejména Alaina-Foumiera s jeho
   Velikým Meaulnem, dílem tak tragickým a křehkým, vypravujícím v podobě příběhu takřka dětského
   a pohádkového pravdivé dobrodružství o nepokojném srdci lidském, raněném nepochopitelnou
   nostalgií a těkajícím v pustinách svého vyhnanství, které je jenom podobenstvím a záhadou.

   .Je nasnadě, že takové příklady a vzory by mohly být pro člověka spíše důvodem k malomyslnosti
   než povzbuzením a vzpruhou. M~~li někdo před sebou smělý oblouk jejich díla a zkoumá-li potom
   své slabé síly, ustavičně ohrožované tisícerými překážkami fyzickými i duševními, byl by
   snadno v pokušení vzdát se marného počínání. Ale je tu přece něco, co člověka ponouká, aby
   nekapituloval, onen jistý neklid, stimulus slova a sevření srdce při styku s věcmi stvořenými.
   Tento osten neustává bodat ani pod tlustou vrstvou znechucení, pochybností a tělesné i duševní
   únavy. Nutká člověka, aby začínal opět  a opět, aby se znovu a znovu pokoušel zachytit okraj
   snu vzápětí unikajícího,senzaci užuž vychládající a vychladlou, obrysy dějů hned zas
   nezřetelných, obraz,,přes který se stahuje opona, sotva byl zahlédnut. Snad se nám podaří
   vyjádřit aspoň jednu novou nuanci, jeden netušený vztah mezi věcmi a lidmi. Kroužíme ustavičně
   okolo jednoho místa, jednoho základního vidění, jako kolem zakopaného pokladu. Snad se nám jej
   podaří aspoň jednou vybavit z netvárné mlhy, snad se nám podaří aspoň v jedné knížce, v jednom
   příběhu sklenout celý oblouk naší oblohy.

   Ale i kdybychom si měli nadarmo zkrvavit nehty a kdyby všechna naše práce měla zůstat
   fragmentem, a kdybychom si tím byli napřed jisti, neměli bychom pokoje, nepřestalo byl nás
   pokoušet sladké jádro stvoření, které má božskou příchuť, a nepřestal by nás bodat stimulus
   verbi.

   1937