po výraze; avšak žádný umělec si nemůže libovolně poručit, že bude psát symfonie nebo tesat
   sochy. Jsou sice výjimečné případy, že veliký sochař a malíř byl také dobrým, ne-li velikým
   básníkem, že dobrý básník maloval dobré obrazy, ale stává se velmi zřídka, aby byly oba tyto
   vyjadřovací způsoby stejně elementární a hodnotné. Ba i v oboru téhož výrazu, například v
   umění slovesném, dochází ještě k dalšímu rozrůznění, a ačkoli se už tady stávámnohem častěji a
   s výsledkem kladnějším, že umělec píše například verše i prózu, romány i dramata, je zřejmo,
   že se ani to neděje libovolně, nýbrž se tu uplatňuje ráz inspirace, povaha námětu, umělecký
   záměr. I tak lze však říci, že tyto různé způsoby výrazu nebývají u téhož básníka vždycky
   rovnocenné.

   Ale dejme tomu, že někdo pozná a má za to, že je svou vlohou předurčen například především k
   slovesné tvorbě v próze - ani tím ještě není jeho problém zdaleka rozřešen. Psát prózu -
   dobrá, ale jakou prózu? Psát to, co vidím a co jest - ale co jest a co vidím? A jaký má smysl
   to, co jest, a jak napsat to, co vidím, aby to viděli i druzí?

   Každý umělecký tvar má jistě velmi složitou provenienci a organizaci. Nepovstává osamoceně, ve
   vzduchoprázdném prostoru, nýbrž v magnetickém poli jiných uměleckých tvarů a nesčíslných
   duchovních i fyzických sil, které do značné míry určují jeho charakter. To, co umělec přináší
   svého a ze sebe, vstupuje v složitýstyk s těmito danými okolnostmi, proniká je svým kvasem a
   budu

   je z nich dílo, tak jako stavitel staví z materiálu, který má po ruce.

   Je-li básník slabší svými prostředky, bude u něho otázkou kázně a ekonomie sil, aby dosáhl se
   svými omezenými možnostmi co nejlepšího výsledku, aby našel svou polohu a svůj řád. Zakusil-li
   např. sám na sobě, že jsou mu odepřeny jisté literární efekty a procedury, udělá moudře, když
   nebude naléhat a když hude hledět

   plně využít oné stránky svého nadání, která je jeho vlastním majetkem, která ho liší od jiných
   a dodává jeho dílu zvláštní barvy a chuti. Takový R. L. Stevenson by byl jistě ztroskotal,
   kdyby se byi pokoušelo vláknitě psychologickou analýzu a introspekci George Meredithe; a přece
   čtouce jeho romány, máme pocit světa organického a úplného, kterému nic nechybí, obydleného
   lidmi, o jejichž životnosti nepochybujeme. Uvědomujeme si sice a posteriori, že musil
   nahrazovat dějem o důmyslných proporcích