Měření času v antice (REFERÁT) 15. 5. 2006 Kupcová Lucie 109445, KA Čas byl v antickém světě měřen stejně, jak je měřen dnes. Měření probíhalo podle přírodních jevů, které se pravidelně opakovaly a vznikaly pohybem nebeských těles. Základní jednotkou byl den. Řekové začínali den večerem a Římané půlnocí. Den a noc se na 12 hodin začali dělit podle Orientu, avšak dělení bylo nestejné, závislé na délce dne nebo noci.[1] Noc byla v antice rozdělena podle potřeb armády, u Řeků na tři hlídky, u Římanů na čtyři. Délka hlídek byla poplatná ročnímu období. K přímému měření času sloužily převážně vodní hodiny (řec. Klepsydra). Byla to nádobka, z níž v přesně stanovené době vykapávala voda.[2] Pro stanovení delších časových úseků se používalo gnómonu, což byl sloupek, tvarem připomínající menší obelisk nebo kovovou tyč, podle jehož stínu se dala určit rovnodennost, nejdelší nebo nejkratší den, ale také hodiny. Hodiny se měřily i menšími slunečními hodinami a to i přenosnými. V helénismu se pak začaly objevovat složitější přístroje a většinou sloužily pro astrologické výpočty. Římané se s hodinami seznámili až ve 3. stol. př. n. l. Delší dělení poskytoval rok, který byl u Řeků i Římanů původně rokem lunárním, který se stanovil podle oběhů měsíce. Bylo ho však nutné vyrovnávat vkládáním přestupných měsíců. Později se objevuje dělení na devítidenní, osmidenní a sedmidenní období (řec. Hebdomas). V římském kalendáři byly označovány písmeny od A do H. Týden se sedmi dny se objevuje se začátkem císařství. Navíc těchto 7 dní začalo být označováno jmény podle planet: Měsíce, Marta, Merkura, Jupitera, Venuše, Saturna a Slunce. Tento sedmidenní cyklus, spolu s nedělí jako svátečním dnem, nabyl oficiální platnosti v r. 321 n. l. Rok, u Řeků, byl rozdělen na 12 synodických měsíců, které trvaly zhruba 29^1/[2] dní a střídali se tedy měsíce o 29 a 30 dnech. 12 měsíců pak dávalo dohromady jen 354 dny, a proto byl lunární rok vyrovnáván rokem slunečním, trvajícím 365 1/4 dní, vždy v určitém cyklu vkladným měsícem. Rok začínal v každé obci jinak, např. v Athénách v polovině července. Názvy měsíců byly také rozlišné, pojmenovány podle místních svátků. Dny v měsíci se počítaly ve třech dekádách, které byly nazvány podle přibývání, úplňku a ubývání měsíce. V době helénismu se rozšířil kalendář makedonský, v kterém se dny v měsíci počítaly průběžně. Také Římané vycházeli v počátku ze12 synodických měsíců, jejich rok, ale trval 355 dní. Rozdíl 10 dnů vyrovnávali tzv. interkalacemi, tj. vkladné dny po 23. únoru. Ty byly vyhlašovány pontifikem, v pozdější době libovolně, takže se nakonec římský rok značně lišil od toho slunečního. Rozdíl vyrovnal až Caesar stanovením délky normálního roku podle egyptského vzoru na 365 dní a nařídil, aby r. 46 př. n. l. měl o 90 dní více. Od r. 45 pak měl být každý čtvrtý rok přestupný o 366 dnech. Jejich rok začínal původně 1. březnem. Teprve od 2. stol. př. n. l. začínal rok 1. lednem. Počet dní v měsíci se po Caesarově reformě už neměnil. Dny v měsíci se počítaly podle tří pevných dnů: kalendy, nóny a idy (Kalendae, Nonae, Idus). K těmto pevným dnům se pak přidávalo adjektivní označení měsíců, např. Kalendis Ianuaris. Další dny se pak počítaly odčítáním od těchto pevných dnů. To se vyjadřovalo výrazem pridie, např. pridie Kalendas Februarias = 31. I., a formulí a. d. (ante diem = přede dnem), za níž následovala řadová číslovka a pevný den, např. a.d. IV Nonas Februarias je 30. I. Později se, ale objevuje i průběžné počítání dní v měsíci. Kalendáře, které byly psané se nazývaly souhrnným názvem fasti, a to podle dní, které byly vhodné k úřednímu jednání (dies fasti). U jednotlivých dní pak bylo poznamenáno, zda se jedná o den určený k úřednímu jednání, o tržní den či o podobně sváteční den[3]. Další kalendáře, které existovaly byly speciálně určeny svátkům. V nich bylo zaznamenáváno, kterého roku a kdy byly konány sváteční obřady. Dále pak kalendáře mají spíše kronikální charakter (anály) nebo charakter prostého seznamu epónymů. Nakonec bych ráda zmínila dílo, které nechal pro zlepšení římského povědomí o čase vztyčit Augustus. Toto dílo se nazývalo Horologium a Augustus ho nechal vybudovat roku 9 př. n. l. na Martově poli. Horologium byl třicetimetrový gnómon přivezený z Héliopole v Egyptě a sloužil jako obrovské sluneční hodiny. A jejich ciferník byl vyryt přímo do země na široké dlážděné plošině. Použitá literatura: § Encyklopedie Antiky. Academia. Praha 1974 § Hošek, R. -- Marek, M.: Řím Marka Aurelia. Mladá Fronta. Praha 1990 § Bouzek, J. -- Ondřejová, I.: Periklovo Řecko. Mladá Fronta. Praha 1989 ------------------------------- [1] Stejnou délku hodin užívali jen astronomové. A také hodiny dělili na minuty a vteřiny. [2] Tyto hodiny byly používány i v Athénách, kde vyměřovaly dobu danou řečníkům u soudu. [3] Řadu těchto kalendářů máme dochováno nápisně, např. fasti Praenestini, podle naleziště v Praeneste.