Společnost existuje jen potud, pokud se lidé chovají jakoby existovala. Znamená to, že bezprostředně přístupné naší zkušenosti není ono společenské, ale pouze individuální lidské chování. Chování člověka ve společnosti však neprobíhá zcela libovolně. Je závislé na řadě objektivních faktorů, které vznikly a působí nezávisle na vůli jedince. Objektivita těchto faktorů vyplývá z povahy lidské činnosti. Popsali jsme, že lidská činnost je jednak přírodně materiální povahy. Tím myslím prostý fakt, že jednání člověka je závislé na množství životní energie, kterou má člověk k dispozici, na jeho zdravotním stavu, na druhu materiálů a surovin, které člověk ve své činnosti používá.

Současně je jednání (sociální jednání) ovlivňované objektivními faktory povahy sociální. Tím, že se člověk rodí do společnosti, střetává se s kulturními pravidly, které byly vytvořeny a vyjednány dávno před jeho narozením. Setkává se s nimi v interakcích s druhými lidmi, kteří podle těchto pravidel jednají a očekávají, že i on bude postupovat určitým způsobem. Tímto očekáváním, případně sankcemi vyvolávají na člověka tlak, aby patřičným způsobem jednal. Míra nátlaku různých lidí na člověka se mění s pozicí a vlivem, kteří lidé v okolním prostředí mají. Závisí také na počtu těchto lidí a jejich jednání jak se jedinec v dané situaci zachová.

Kulturních pravidel chování a sociálních interakcí existuje velké množství. Na jednání člověka nepůsobí izolovaně, ale mezi jednotlivými pravidly, očekáváními a interakcemi existují vzájemné souvislosti. Tato související, vzájemně vztažená pravidla, resp. lidé jednající podle těchto pravidel, nazýváme sociální struktury, které ve svém souhrnu určují sociální jednání jedince. Proto je sociální jednání poměrně dobře předpověditelné druhými lidmi. Můžeme předpokládat, jak se v určité situaci asi lidé zachovají. Vznikají tedy otázky, jaké jsou objektivní, na jedinci nezávislé prvky, které ovlivňují jeho individuální chování? Jaké důsledky a funkce má struktura těchto prvků pro společný život a jednání lidí?

Pohled na společnost jako na fungující sociální struktury je výsledkem systémové metody poznávání společenského života. Tato metoda byla přejata do společenských věd z přírodovědeckých disciplín, zejména fyziky a biologie. Jejím cílem není vyložit význam kulturních prvků pro člověka, ale spíše popsat důsledky (funkce), jaké objektivní prvky sociálního života mají na chování jedinců a na společenský celek. Emil Durkheim , jeden ze zakladatelů sociologie, nahlížel na tyto nadindividuální, společenské faktory - přesně po vzoru přírodních věd - jako na objektivní věci a označil je termínem sociální fakta. Charakterizoval je jako na jedinci nezávislá , vnější a vynucující si určitý způsob chování jedince.

Pro pochopení systémové metody je klíčovým pojmem systém. Za systém můžeme považovat souhrn vzájemně vztažených a vzájemně na sebe působících prvků, které dohromady tvoří jeden celek zabezpečující plnění nějakého účelu. V každém systému můžeme rozlišit jeho strukturu, nebo-li skladbu prvků, z nichž je složen, a dále funkce jednotlivých částí. Funkce můžeme definovat jako veškeré důsledky, které má aktivita nebo působení části pro ostatní části nebo pro systém jako celek.

Sociální struktura je soustava vztahů mezi prvky společenského systému. Strukturu tedy budeme chápat jako vztahové pole, jako ustálené souvislosti a kauzální vztahy mezi objektivními prvky společenského systému. Právě tyto strukturální vztahy dělají z lidského společenství celek svého druhu, jehož vlastnosti jsou odlišné od souhrnu vlastností jednotlivců.

Pojem sociální funkce se v sociologii vyvíjí dlouhou dobu. Původně byl přenesen z fyziologie jako funkce společenského organismu. Později získal obecnější význam důsledků lidské aktivity pro společenský celek.

1. Instituce jsou sociální…

Znamená, že existují před a v průběhu života konkrétního jedince. Jejich trvání není závislé na individuální, svobodné vůli jednotlivého člověka. Mluvíme- li o institucích jako o nadindividuálních útvarech, máme na mysli jednak skutečnost, že představují způsoby chování, které jsou více či méně sdíleny velkým počtem lidí, případně velkou částí společnosti, a současně tím říkáme, že přetrvávají v čase a nejsou omezené na život jedné generace.

2. Instituce jsou předepsané…

Znamená, že ji tvoří určité vzorce, pravidla chování, které mají normativní a hodnotový charakter. Jsou tedy označené jako vhodné a správné v určitých situacích. Při nedodržení předepsaných postupů jednotlivcem, mohou ostatní členové společenství uplatnit sociální sankce.

3. Instituce obsahují struktury vzájemně vztažených způsobů chování…

Znamená, že předepsané chování se vztahuje k různým lidem v různém prostoru a čase. Jako příklad můžeme uvést instituci lékařství v naší společnosti. Je založena na vzájemně souvisejících pravidlech chování lékaře a pacienta. Při profesní přípravě se medici učí (měli by se učit) nejen technickým dovednostem potřebným pro výkon lékařské praxe, ale také očekávanému chování k pacientům. Naopak lidé, potenciální pacienti, se v průběhu dětství a dospívání učí vhodnému způsobu chování k lékaři. Učí se například ustoupit lékařské autoritě, mít úctu k jeho vědomostem a realizovat jeho pokyny a doporučení.

4. Institucí je velké množství a jsou odlišné…

Znamená, že jedna instituce slouží k řešením jednotlivých nebo dílčích problémů společného života lidí. Každá instituce upravuje jednání člověka jen v nějaké oblasti života lidí. Lidské společnosti se od sebe liší mírou institucionalizace některých činností. Například u přírodních národů není tak výrazně regulován a specializován výchovný a vzdělávací proces mladé generace jako v moderní společnosti.

Margaret Meadová ve své známé knize "Dospívání na ostrově Samoa" popisuje výchovné praktiky původních obyvatel, kde neexistovali žádní učitelé, žádné školy ani učebnice. Starší členové rodiny, ne speciálně připravení učitelé, předávali hodnoty, schopnosti a znalosti své kultury mladé generaci. Neexistovaly žádné specifické postupy a normy chování spojeného s výchovou.

Na druhé straně v naší společnosti je výchova a vzdělání vysoce specializovaný a regulovaný proces. Kromě rodiny existuje množství specializovaných výchovných a vzdělávacích organizací, kde se dodržují předepsaná pravidla. Například pro vysokoškolského studenta, který se vzdělává a socializuje na univerzitě, je život v původní rodině často okrajovou záležitostí. Svůj čas naplňuje aktivitami, které souvisejí převážně s vysokoškolským a studentským životem.

5. Instituce pomáhají řešit trvalé a opakující se problémy…

Znamená, že ne všechny problémy a potřeby jedince jsou řešeny institucionálními postupy a pravidly chování. Takové problémy jako produkování a distribuce zboží a služeb, socializace dětí, péče o nemocné a jejich léčení, pomoc nezaměstnaným atd. nenastávají mezi lidmi výjimečně, ale jsou součástí běžného života lidí. Pro jedince představují instituce předepsané a předem určené řešení takových problémů, které nenarazí na odpor okolí. Tím, že instituce vyvíjí na jedince nátlak, aby jednal určitým způsobem, usnadňují člověku rozhodování. Instituce určuje postup jednání za něho. Sociální prostředí je pro jedince určitější, jeho jednání je jistější. V těchto důsledcích se skrývá význam sociálních institucí pro jedince ve společnosti. Vnášejí do běžného života lidí řád.

Sociální jednání člověka probíhá podle institucí ještě za splnění jedné podmínky. Lidé nevystupují ve společenském životě jako loutky, které postupují podle očekávání druhých lidí. Mají možnost relativně svobodného rozhodnutí, které předpokládá, že předepsaná pravidla chápou jako samozřejmá, rozumná a důvěryhodná. Jedinec musí získat důvěru k institucionálním pravidlům, musí jim rozumět, přijmout je za své.

 Struktura instituce

2. Normy a sankce chování

3. Populace lidí dané instituce

4. Materiální vybavení, technologie.

Za druhé se všeobecně rozšířená pravidla chování mohou vztahovat k řešení významných problémů a potřeb života celého společenství lidí. Některé z těchto potřeb společenského soužití mají pravděpodobně univerzální charakter. Musí být uspokojeny v každé společnosti, která chce přežít a existovat. Tyto potřeby můžeme chápat jako univerzální potřeby společenského života.

K těm jasným a triviálním patří potřeba výživy, tepla a obydlí pro členy společnosti, potřeba biologické reprodukce, fyzické ochrany a psychické jistoty, ochrany a oprávnění stávajících vztahů mezi lidmi, výchovy mladé generace. Pokusme se tyto strategické potřeby, nutné pro přežití každé společnosti, utřídit.

1. existenční potřeby

Pro život svých členů společnost zabezpečuje uspokojení potřeb vzduchu, vody, jídla tepla, přístřeší, spánku. Patří sem také některé psychické potřeby, bez nichž se člověk těžko obejde. Například potřeba lásky, víry v něco a pod. Uvedené potřeby pomáhají zabezpečovat takové společenské instituce jako je hospodářství, partnerství, přátelství, stavitelství, pohostinství a pod.

2. potřeba rozdělovat uspokojování potřeb mezi všechny členy společnosti.

Statky uspokojující existenční potřeby musí být nějakým způsobem rozdělovány mezi všechny členy. Rozdělování statků a hodnot ve společnosti probíhá podle pravidla většího či menšího vlivu ve společenství. Jinak řečeno podle míry moci, kterou mají jednotliví členové a skupiny k dispozici.Uvedenou potřebu pomáhají zabezpečovat instituce jako vůdcovství a politické instituce, instituce společenské směny.

Přenos kultury na nové členy společenství umožňuje jejich začlenění do společnosti. Tento proces se nazývá socializace. Je to jeden z hlavních způsobů jak společnost resp. společenské instituce kontrolují chování jednotlivců. Zabezpečuje se tím kontinuita trvání společnosti. Na uspokojování této společenské potřeby se dnes podílejí instituce školství, rodina, náboženství, sousedství.

Jedna instituce (například manželství nebo hospodářství) neplní vždy jen jednu funkci. Takový stav by byl ideální v očích čtenáře, který má rád logiku a pořádek. Sociální život však není nutně logický a racionálně uspořádaný. Vztah mezi strukturou pravidel jednání a důsledky tohoto sociálního jednání můžeme charakterizovat jako asymetrický. Nabývá následujících podob:

1. Více sociálních institucí svými důsledky pomáhá řešit jeden společenský problém nebo potřebu. Mají tedy stejnou sociální funkci, uspokojují shodné potřeby lidí. Například nelze jednoduše říci, že rodina svými pravidly výlučně kontroluje a reguluje biologickou reprodukci. Vzpomeňme si na náboženství a jeho organizace, které bojovaly proti umělému přerušení těhotenství a antikoncepci. Nebo na "záletnictví", které má taky svá pravidla a je ve společnosti široce rozšířeno.
   Podobně trh není jediný regulátor distribuce produktů a služeb ve společnosti. Většina z nás, kteří měli nebo mají babičky na venkově, může potvrdit, že každá návštěva u ní byla spojena s fasováním vajíček, slepic, králíků, jablek a podobně. V případě plných tašek od babičky můžeme říci, že na rozdělování produktů mezi členy společnosti se podílí vedle trhu také darování.
2. Jedna sociální instituce má více funkcí ve společenském životě. K rozšiřování funkcí nějaké instituce přispívají dvě okolnosti. Za prvé rozšiřování a osvojování hodnot, které jsou v "záhlaví instituce", v každodenním životě lidí. Tato skutečnost vede k tomu, že tyto hodnoty se stanou významné pro další lidi nebo pro jiné oblasti a situace společenského života jedince. Příkladem může být rozšíření hodnoty osobního užitku a zisku z oblasti hospodaření do dalších oblastí života lidí jako jsou příbuzenské a přátelské vztahy, které se začínají odehrávat podle pravidel efektivnosti, logické kalkulace a pod. Za druhé může být faktorem rozšiřování počtu funkcí nějaké instituce tzv. konkurenční adaptace. Některé všeobecně rozšířené způsoby chování uspokojující nějakou významnou lidskou potřebu musí často "soutěžit" o důvěru, loajalitu a životní čas lidí. Například akademický způsob vzdělávání a výchovy na vysokých školách zabezpečuje funkci kulturního rozvoje mladých lidí a současně je přípravou pro jejich zaměstnání a uplatnění v hospodářském životě. Pokud akademické vzdělání přestává plnit pro člověka praktickou funkci, neposkytuje průpravu pro další uplatnění v zaměstnání, mladí lidé ztrácejí důvěru v tento institucionalizovaný způsob výchovy. Pod tlakem studentského hnutí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let našeho století zaznamenalo univerzitní vzdělávání v rozvinutých evropských zemích významnou proměnu ve smyslu větší technologizace a většího propojení s praxí.
3. Jedna instituce změní svou funkci. Kulturní pravidla provádění významné lidské činnosti se mohou proměnit do té míry, že začne tato činnost mít jiné společenské důsledky a funkce. V polovině 20. století popsal americký sociolog Robert Habenstein proměnu funkcí pohřebnictví v americké společnosti. Podle jeho názoru pohřeb byl tradičně náboženský obřad, který sloužil příbuzným k tomu, aby se rozloučili se zesnulým, ukončili jeho světský život a smířili se se smrtí podle náboženského výkladu světa. V polovině tohoto století však problém lidské smrti začal být regulován a řešen podle ekonomických pravidel. Ústřední postavou při pohřebním obřadu přestal být kněz. Na jeho místo nastoupil administrátor pohřbu, což byl soukromý podnikatel. Z pohřbívání se stal výnosný kšeft. Lidé si léta spořili a spoří peníze, aby si mohli dopřát důstojný pohřeb. Funkcí pohřbu se stalo přinášet zisk.
4. Instituce změní své společenské důsledky tím, že dojde k záměně mezi dominantní a vedlejší funkcí nebo že k hlavní funkci se přidají vedlejší. Například zahrádkářství a chalupářství zaznamenalo v České republice na počátku 70. let velký rozvoj. Stalo se společenskou institucí, která přitahovala velké množství lidí. Tento vývoj bývá vysvětlován tak, že k hlavní funkci tohoto způsobu trávení volného času, kterou je funkce rekreační, přibyly v uvedené době dvě vedlejší. Jednak mělo chalupaření a zahrádkaření vedlejší efekt ekonomický a jednak bylo únikem od politické situace u nás, od totalitních postupů stranicko-státního režimu.

 

 Deviantní chování a dysfunkce sociálních struktur

Vzniká otázka, jak je možné, že sociální struktury mohou změnit své společenské důsledky. Institucionální hodnoty, normy, role nejsou členy společnosti vždy přijímány a realizovány bez výjimky. V takovém případě může nastat situace, kdy jednání lidí vede k důsledkům, které narušují spolupráci a soužití lidí. Jednání části lidí se dostává do rozporu s hodnotami a cíli většiny členů společenského systému, nepřispívá k jeho integraci nebo adaptaci na nové podmínky. Příkladem disfunkčního chování v rámci našeho ekonomického systému je hospodářská kriminalita, tunelování, neplacení obchodních pohledávek a daní.

Dysfunkční chování je formou tzv. sociální deviace. Jde o chování, které se odchyluje od institucionálně předepsaných hodnot a norem. Sociální deviace ve společnosti má dvě základní formy.

1. dysfunkční, sociálně patologické chování, které narušuje společenské systémy
2. prosté porušení stávajících norem chování, odchylka, která nemusí vést k rozpadu systému, ale k jeho změně

Pokud je mnoho kulturních hodnot a norem ve společenství lidí často porušováno, jejich platnost ve společnosti je zpochybněna. Nastává stav sociální anomie (bezzákonnosti).

---

R.K. Merton chápal sociální deviaci jako způsob, kterým se lidé adaptují na své sociální prostředí, přitom ale interpretují své cíle a hodnoty deviantním způsobem nebo se snaží k jejich dosažení použít deviantní prostředky. Merton rozlišil podle akceptace či odmítání sociálně předepsaných hodnot-cílů a hodnot- prostředků k dosažení cílů pět základních typů adaptace na anomickou situaci. Označil je jako konformismus, inovaci, ritualismus, únik a vzpouru.

Typ adaptace	Vztah k cílům	Vztah k prostředkům
Konformismus	+	+
Inovace	+	-
Ritualismus	? (ztráta cílů)	+
Únik	-	-
Vzpoura	-/+	+/-

+ akceptace sociálně předepsaných hodnot a norem (cílů nebo prostředků) sociálního jednání

- odmítnutí sociálně předepsaných hodnot a norem (cílů nebo prostředků) sociálního jednání

---

Příčiny deviantního chování

Příčiny deviantního chování můžeme rozlišit do dvou základních druhů. Za prvé jsou to konflikty uvnitř společenských struktur. Konfliktní vztahy nebo zájmy mezi lidmi, kteří zastávají ve společnosti odlišné místo. Konfliktní vztahy se mohou projevit v odlišných kulturních hodnotách a normách, které regulují jednání těchto skupin lidí.

Za druhé deviace při realizaci kulturně předepsaných norem a rolí je projevem individuální svobody člověka. Životní svět lidí je naplněn řadou sociálních prostředí. V průběhu života jedinec vstupuje do interakcí s velkým množstvím lidí, kteří jsou odlišně vychovaní, mají odlišná očekávání, řídí se jinými normami a hodnotami. V těchto individuálních sítích sociálních vztahů se restrukturují pravidla, podle nichž lidé vnímají a poznávají své okolí a jednají v sociálním světě.

Z tohoto důvodu je nutné chápat deviantní chování jako relativní označení. Co je považováno za deviantní chování, se často mění podle okolností a životní situace nejen skupin lidí, ale i jednotlivce. To, co systémový přístup vnímá jako odchylku nebo dysfunkci, lze chápat z pohledu jedince nebo konkrétní skupiny lidí jako přirozený pohyb a změnu společenského života.

 

---

Cvičení 3

Napište příklady konformního, ritualizovaného, inovativního a vzpurného chování:

1. vojáka základní služby při úklidu chodeb a sociálního zařízení na vojenské ubytovně
2. člena náboženské sekty, na něhož je vyvíjen nátlak, aby pravidelně odevzdával sektě část platu a opustil manželku, která je sektě nepřátelská
3. dospívajícího syna, který dostal od rodičů příkaz hlídat o víkendu o deset let mladší sestru , i když chce odjet s kamarády na výlet
4. ředitele věznice, který dostal byrokratický příkaz přijmout 30 nových vězňů, aniž má volné kapacity. Splněním příkazu se dostane do rozporu s platnými zákony, které vězni znají.

Zpracujte nejméně dvě zadání podle vlastního výběru.

---

 

Otázky:

5. Objektivní faktory lidského jednání ve společnosti
6. Systémová metoda jako celostní přístup ke studiu sociálního jednání lidí
7. Definice systému, subsystému, struktura a funkce společenského systému
8. Definice sociální instituce
9. Struktura prvků společenské instituce
10. Co znamená pojem sociální organizace lidské činnosti?
11. Životní potřeby jedince a univerzální společenské potřeby
12. Asymetrie vztahu mezi sociálními strukturami a jejich funkcemi
13. Vysvětlete rozdíl mezi sociální dysfunkcí a sociální deviací
14. Objektivní příčiny deviantního chování lidí ve společnosti