|
Kapitola 8 |
Občanství a občanská společnost
Cílem kapitoly je zpochybnit myšlenku, že rozvoj vědeckého poznání přináší pokrok jedince i celé společnosti, kterou přineslo osvícenství. V této souvislosti se budeme zabývat rozborem vědecké instituce ve 20. století a provedeme kritiku tzv. technologického determinismu. Je to myšlenková koncepce, která zveličuje význam vědeckého poznání a rozvoje technologií na vývoj hospodářství a celé společnosti. Dějiny představíme jako výsledek především vzájemného působení lidí, zájmových skupin, společenských hnutí, které se odehrává v konkrétních historických podmínkách daných předcházejícími generacemi.
Občanství je ideou, která disponuje významnou politickou silou v celém období vývoje moderní společnosti. Současně je však velmi významově vágním termínem. Většina definic současnosti však občanství spojuje s formováním identity jedince jako člena nějaké společnosti nebo národa. Někteří autoři rozšiřují toto členství k univerzu lidství. Chápou v tomto smyslu člověka jako „světoobčana“, jako člověka, jehož sebeuvědoměním je příslušnost k lidskému rodu. Nejčastěji je však v dnešní době občanství spojováno s příslušníkem národního státu. Být občanem České republiky tedy znamená mít práva a povinnosti, která plynou z příslušnosti k České republice jako národnímu státu, tato práva a povinnosti si uvědomovat a ztotožňovat se s nimi.
Etymologie slova občan, občanský (civil, civilní), je odvozena od slova civitás (prvek obce, města, neboli člen římské obce. Římští občané měli určitá práva (např. mohli volit) a byly od nich vyžadovány určité povinnosti (např. vojenská služba). Již od počátku je tedy význam slova „občan“ spojen s naplňováním určitých práv a povinností.
Moderní užívání slova občan jako příslušníka národa (zvláště národa s ustavenou a pevnou národní hranicí). Takové pojetí je typické především v zemích Západu. Pojetí národů ve východních kulturách je jiné. Rozdíly mezi západním (evropským) a východním (spíše asijským) pojetím občanství popsal v roce 1917 Max Weber. Příčiny viděl v odlišných způsobech vývoje náboženské kultury a forem autority. Asijské kultury neznají propojení jazyka s etnicitou, chybí jim jednotná jazyková komunita. Jazyk kultury byl náboženským jazykem nebo jazykem literárním; sanskrt - pro aristokratické Indy, mandarínský dialekt v Číně, Koreji a Japonsku). Všechny tyto jazyky fungovaly podobně jako latina ve středověké Evropě. Vědomí těchto intelektuálních skupin bylo proto především náboženské, ne politické nebo sociální. Společná identita lidí zde měla náboženský základ, ne politický.
Podstata Weberových argumentů je v tom, že
v západním pojetí občana a občanství nemůžeme předpokládat společné
sdílení takových charakteristik jako jsou stejná etnická skupina, řeč ve
stejném jazyku, nebo sdílení stejných náboženských nebo kulturních hodnot. Změny na východě Evropy v
90. letech dokumentují dramaticky tyto Weberovy myšlenky. Budeme proto
rozlišovat občanství jako politickou a
sociální identitu – západní pojetí a občanství
jako identita příslušníka určité kultury, náboženství spojená používáním
jednoho jazyka – východní pojetí.
M. Weber: Co je národ?
Pramen: Hospodářství a společnost..
Chápeme-li západní pojetí občana jako v prvé řadě politickou identitu a občanství jako především politickou instituci, pak podstatnou součástí této instituce je spojení občana s veřejnou sférou společenského života. Popíšeme nyní různé způsoby formování občanství v evropských zemích v závislosti na různorodých politických faktorech společenského prostředí. Jak ukazuje mnoho příkladů národy v sobě spojují velmi různorodé faktory. Rozdílné politické formace těchto faktorů dávají vzniknout velmi různorodým verzím občanství. B. Turner v této souvislosti dodává:
Obecná teorie občanství jako rozhodující instituce
moderního politického života, by měla pohlížet na občanská práva
z komparativní a historické perspektivy, protože charakter občanství se
systematicky proměňuje v různých společnostech. (Turner, 1990: 197)
Turner ve své studii jasně ukazuje na historicky proměnlivou povahu občanství. Speciálně zkoumá vliv náboženství na pojetí občanství ve východních zemích Evropy i západních zemích Evropy a provádí komparaci jednotlivých pojetí občanství podle různého vymezování sféry veřejného a soukromého života. Podle něj:
„Křesťanství i Islám podmiňuje rozvoj občanství
prováděním univerzálního diskurzu politického prostoru.“ V prvním případě
je tímto politickým prostorem „boží obec“ , ve druhém případě je to „domácnost“
(Domov). V obou těchto sociálních prostředích jsou etnicita
a vůdcovství původními přirozenými vazbami sociální komunity.“ (Turner, 1990:
198)
Původní křesťanství podstatně limitovalo aktivní pojetí občanů majících nějaká práva. Teprve protestantská doktrína vytvořila veřejnou a soukromou sféru náboženského života (domácí náboženské praktiky, subjektivitu individuálního vědomí, privatizaci konfesních a rodinných praktik, jimiž měla být dosažena mravní výchova jednotlivce). A dále vytvořila veřejnou sféru státu a tržně obchodních vztahů. K tomuto rozdělení privátní a veřejné sféry života člověka docházelo souběžně s plynulým rozvojem občanů jako aktivních a odpovědných členů veřejného prostoru.
Příčiny rozdělení privátní a veřejné sféry vidí autor v antickém Římu, kdy klasické pojetí občana jako příslušníka městské obce bylo modifikováno rozšířením politické reality byrokratické a absolutistické Římské říše. Vývoj v jednotlivých zemích západní Evropy v období středověku vytvořil odlišné podmínky pro rozvoj veřejných forem života. Stručně popíšeme tyto odlišnosti v německém prostředí, v Anglii a Francii 17. a 18. století.
Pojetí občanství v Německu
se vyvíjelo specificky. Bylo spojeno s představou rozvoje občanské společnosti, v níž člověk musel opustit sféru rodiny, aby vtrhl do oblasti veřejného podnikání a stal se buržoazním aktérem, podnikatelem, obchodníkem, spojeným s městským způsobem života. Hegel umístil občanské společenství mezi stát a rodinu. V tomto schématu měl tedy stát kapacitu pro utváření prostředí podporující vznik občanských společenství.
Stát – občanská společnost – rodina
Ve „Fenomenologii ducha“ spojuje Hegel soukromou emocionální sféru rodiny a veřejnou sféru člověka jako jeho etické převtělení do části komunity. Soukromé a veřejné sféry byly pevně rozděleny podle pohlaví. Otec se pohyboval ve vnějším světě a jeho žena ztělesňovala domácí, přirozený, osobní svět rodiny. Na tomto pojetí občanství jsou důležité dvě okolnosti:
1) rodina jako privátní realita a stát jako hlavní zdroj legitimity veřejné autority (veřejné je především státní)
2) občanská společenství nacházející se mezi těmito dvěma sférami se svou dobrovolností shromažďování byla méně prominentní sféra společenského života.
Pojetí občanství v Anglii
Jiná byla situace v Anglii. Podle anglické přirozenoprávní tradice základem veřejných práv jsou soukromí občané. Důraz na občanská práva a jejich prosazení se odehrál v revolucích 17. století, v podmínkách občanské války a v časech panování krále Karla I. Důsledkem těchto společenských událostí byla velká nerovnost bohatství a vlastnictví. Docházelo k výrazným a opakujícím se restrikcím ve volebních právech. Majetek a stanovení jeho minimální výše bylo kritérium, které opravňovalo k plnoprávnému občanství.
Pojetí občanství ve Francii
Naopak pro představitele francouzské revoluce (1789 – 1792) bylo důležité popření vlastnických práv. Koncept občanství se rozvíjel částečně z odporu proti dvořanské společnosti hluboce a pevně roztříděné do stavovské hierarchie. Koncept občanství zde byl využit pro útok na absolutistické metody vládní suverenity.
Rousseauova „společenská smlouva“ je logickou antitezí monarchie. Znamená přímou participaci všech občanů (mužů) na veřejném životě. Také stát byl ztělesněním obecné vůle (všeobecného mínění mužů). Politický prostor byl tím rozšířen. V jeho vizi vniká to, co bylo později označeno jako totalitární demokracie, jako vláda veřejného mínění. Rousseauova nátlaková demokracie se však v praxi potýkala se základním problémem: jak dosáhnout aktivní občanské participace na řešení veřejných problémů.
Od moderního pojetí občanství není možné oddělit ideu rovnosti mezi občany. Turner spojuje myšlenku rovnosti s občanskými právy a rovnost je používána v právním slova smyslu jako rovná práva a povinnosti pro všechny občany. Adekvátně tomu nerovnost je pak spojována s narušením nebo odmítnutím občanských práv.
Právní pojetí rovnosti umožňuje definovat ji jako nestejnost. Rovnost neznamená stejnost nebo uniformitu. Naopak pochopení diferencí a rozdílností je důležitá součást posílení rovnosti mezi občany. Lister v této souvislosti konstatuje:
„...rovnost a různost nejsou nekompatibilní...
Fakticky velmi mnoho úvah o rovnosti implikuje diferenci. Lidé jsou pojímáni
jako rovní podle různých cílů a kritérií. Rovnost a různost jsou lépe
pochopitelné jako simultánně nastupující a komplementární vztahy než jako
vztahy antagonistické. Protikladem rovnosti je nerovnost. Pozitivně vyjádřeno
nerovnost je diference zastírající vztahy podřízenosti, hierarchie a důsledného
znevýhodnění, která podléhá dichotomii a slouží ke zkreslování politických
voleb“ (Lister, 1997: 96)
Další významnou vlastností ideje občanské rovnosti je fakt, že je daleko více společenskou a politickou hodnotou než faktickým stavem. V moderní společnosti, v instituci občanství se stala rovnost důležitou hodnotou. To znamená, že je považována za něco důležitého a přirozeného. Naopak nerovnost již není akceptována jako přirozená a přijatelná skutečnost. Nerovnost začala být v občanské společnosti chápána jako něco, co je možné a potřebné odstranit nebo utlumit, jestliže budeme postupovat určitými kroky.
Rozlišení občanské rovnosti jako významné hodnoty evropské politické kultury a jako faktického stavu naplnění rovných práv pro všechny občany národního státu je velmi důležité. Pokud budeme zkoumat aplikaci myšlenky „občanské rovnosti“ v evropských dějinách, zjistíme, že nikdy nebyla dostatečně široká, aby obsáhla všechny historicky a sociálně rozdílné způsoby chování lidí ve veřejném životě. Instituci občanství reprezentuje především ideál začlenění (inkluze) člověka do společnosti, určitý standard inkluze dostupný pro každého.
Reálné naplňování tohoto ideálu v průběhu posledních tří století probíhalo prostřednictvím sociálních konfliktů a bojů. Výsledkem je řada kompromisů a limitů v podobě přetrvávající občanské exkluze. Od počátku budování občanské společnosti až po dnešek neměla občanská práva univerzální platnost pro všechny skupiny a jednotlivce ve společnosti. Existovala omezení podle pohlaví a podle majetku.
Příkladem může být průběh boje za ženská práva. První slavné politické vystoupení žen představuje Deklarace práv žen, kterou napsala pařížská feministka Olympe de Gouges v roce 1791. Chtěla v ní začlenit ženy mezi plnoprávné občany nové francouzské republiky. Chtěla dát ženám volební práva stejná jako měli muži. Její pokus však skončil nezdarem. Mimo jiné proto, že v názorovém střetu s ní byl velmi vlivný muž té doby, Jean Jaques Rousseau.
Tento osvícenec tvrdil, že základní kritérium pro občanství je nezávislost, a to politická i sociální. Domníval se, že ženy nikdy nemohou být stejně nezávislé a svobodné jako muži. Jsou podle něj tudíž méně kvalifikované být občany než muži. Důvody spatřoval v tom, že rodina je stejně tak součástí řádu přírody jako i součást uspořádání občanské společnosti. Ženy jsou ochránkyně rodinného života a jako takové zprostředkovávají vztah mezi přírodou a společností. Podílejí se na obou sférách. Vystoupit z tohoto přirozeného řádu péče o děti, plození dětí, není možné. Mohou být tedy jen těžko svobodné a nezávislé ve svém rozhodování.
Představitel teorie přirozeného práva, Angličan John Locke spojoval tuto přirozenou závislost žen na dětech
s nevlastnictvím majetku, tedy i jejich
ekonomickou závislostí. Tvrdil, že pro ženy není obvyklé, aby vlastnily
majetek. Jsou zakotveny v soukromé realitě rodiny, která nevytváří
adekvátní prostor pro politickou subjektivitu. Locke
uplatňoval myšlenku „politické reprezentace“ žen muži.
Limity občanské participace v číslech
Princip reprezentativní demokracie však představuje příklad dalšího limitu naplňování ideálu občanské rovnosti. Předpokládá, že občané vybírají ze svého středu zástupce, kteří budou při politickém rozhodování zastupovat jejich osobní zájmy. Toto zastupování je často pouze fiktivní. Ačkoliv občané mohou uplatnit své volební právo, nemají reálnou možnost zabránit, aby jejich reprezentant neprosazoval své osobní zájmy. Politická aktivita se tak často pro většinu občanů redukuje na akt voleb a skutečný politický život se jim vzdaluje. Princip delegování politických rozhodnutí občanů na jejich reprezentanty se také stává spíše demokratickým ideálem.
Ideál občanské rovnosti projevoval v průběhu vývoje moderní společnosti tendenci k univerzálnímu uplatnění. Ztrácel často korespondenci s faktickým stavem věcí. Stal se silným politickým heslem a ideologickým pojmem, které využívali příslušníci různých sociálních skupin k prosazování svých politických zájmů.
Na nebezpečí ideologizace myšlenky občanských práv upozorňovala v minulosti řada význačných myslitelů. Americký sociolog Talcot Parsons například zdůrazňoval fakt, že… „občanská rovnost jako idea, která se rozšiřuje do abstraktní podoby politického prohlášení, nerespektuje příslušnost občanů k nějaké sociální vrstvě, k určitému pohlaví, k odpovídající věkové skupině nebo rase a národnosti. Politický statut občana byl tím oddělen od sociálního statutu jedince a stal se univerzálním.“ (Parsons, 1966)
Karel Marx již od 40. let XIX. století upozorňoval na konflikt mezi „snem“ nebo „nadějí“ občanské rovnosti v moderních demokraciích a faktem mohutné diference vlastnictví majetku a moci ve svobodné tržní ekonomice. Občanskou rovnost chápal jednak jako formální kategorii a jednak jako ideologický pojem. Formální kategorii proto, že občanská práva jsou formálně stanovena legislativními akty právníků a politiků. Ideologický obsah pojmu spatřoval v tom, že zastíral společenské nerovnosti kapitalismu XIX. století, které vyrůstaly podle něj z odlišného vztahu společenských tříd k výrobním prostředkům.
Marxovi se podařilo zformulovat pravděpodobně základní problém moderní společnosti. Je ideál občanských práv a rovnosti ve společnosti nerovných vztahů mezi lidmi pouze zástěrkou reálných rozdílů v možnostech a šancích lidí? Je ideál svobodných a sobě rovných občanů možný pouze za předpokladu odstranění třídních a sociálně ekonomických nerovností?
Odkaz na reálný socialismus, Marxovo podcenění role
politiky a společenské odpovědnosti politiků, hodnocení ekonomického
determinismu.
Moderní státy vznikly zapříčiněním centralizace moci a suverenity vládců, kteří integrovali původně roztříštěná území. Suverénní stát byl původně absolutistický, neměl nic společného s demokratickými právy občanů, kteří by rozmělňovali panovníkovu moc. Většina státu raného novověku byly absolutistické monarchie, kde vládce diktoval svá rozhodnutí. (Průsvitka T. Hobbes – Leviatan)
Práva jednotlivých občanů státu byla vybojována poměrně dlouhým vývojem ve střetu s těmito absolutistickými silami. Hnutí za občanská práva teprve postupně v politických revolucích vybojovalo omezení a ústupky moci panovníka. Za příklad může sloužit slavná historie francouzské nebo americké revoluce) Idea občanství se v průběhu několika staletí vtělila do právního systému moderní společnosti. Občanská práva a povinnosti postupně získaly na širokém rozměru. T. H. Marshall (1973) rozlišuje 3 typy práv spojených s rozvojem občanství a občanské společnosti: (1) občanská práva (v užším smyslu), (2) politická práva, (3) sociální práva.
1. Občanská práva: Jsou dána občanským a trestním zákonem. Mnohá práva se nám zdají být samozřejmá např. svoboda pohybu, svoboda projevu, svoboda vyznání, právo na majetek, rovnost před zákonem. Ve většině evropských zemí až od počátku 19. století a i dnes neplatí zcela univerzálně. Jsou výjimky:poslanci, členství v NSA po občanské válce
2. Politická práva: Především právo svobodně volit a být volen. I tato práva mají dlouhý vývoj. Všeobecné a rovné volební právo poprvé v USA, ale jen pro muže. Ve většině evropských zemí nejprve: občané mužského pohlavní vlastnící určitý majetek; všeobecné a rovné právo pro muže počátku 20 století; všeobecné právo pro ženy později (USA 1920, Velká Británie 1928, Česká republika 1919)
3. Sociální práva: T.H. Marshall nejenže provedl systematizaci
významu občanství, ale současně zmapoval vývoj těchto různých stránek občanské
rovnosti v průběhu uplynulých třech století. Domníval se, že v 18.
století bylo časem rozvoje základních občanských práv a svobod, postupným
rušením feudálního a nevolnického řádu. XIX. Století spojoval s vývojem
politických práv. Je to období vzniku nových politických stran v evropských
zemích a rozvoje instituce parlamentní demokracie. XX. století Marshall popisuje jako etapu rozvoje především sociálních
práv, které zahrnuje celou řadu práv a služeb spojených se sociálním
zabezpečením a ekonomickým zajištěním jednotlivců. Rozvoj práva a soudnictví,
parlamentu a reprezentativní demokracie a konečně sociálního státu a nestátních
sociálních služeb vnímá jako tři hlavní institucionální prvky rozvoje občanské
společnosti, které jsou spojené s předchozí chronologií. Naznačil jasně směr,
kterým se v posledním století ubírá hnutí občanských práv k podpoře a
rozvoji práv sociálních. Sociální hnutí se stala hlavním hnacím motorem
společenských změn v uplynulém století.
Na posilování
významu hospodářských a sociálních práv občanů v průběhu posledního
století poukazovali mnozí marxističtí i nemarxističtí badatelé. Na počátku XX.
století například T.G. Masaryk napsal v Ideálech humanitních (1901):
„...Bratrství, člověčství však může být pojímáno
různě a způsobem mnohým. A zejména mohou se lidé spokojovat jen heslem, jak se
říká, člověčstvím in abstracto. Být člověkem a
uznávat druhého jakožto člověka v právech, o to běží. A tedy ve jménu
člověčství žádala se a žádají práva politická. Například důvodem všeobecného
hlasovacího práva jest koneckonců člověčství, rovnost člověka s člověkem.
Ale nejen práva politická, nýbrž i práva hospodářská se žádají, a to jest
zvláštní význam sociálních hnutí doby poslední. Z té ideje bratrství a
rovnosti žádá se ne rovnost vůbec, nýbrž rovnost hospodářská. Tak na základě
humanitní ideje, když se tato má ztělesnit hospodářsky a nemá být jen
abstraktní, žádá se rovnost hospodářská – bratrství, to znamená komunismus...“
(Masaryk, 1968: 13)
Veřejné bylo od počátku vymezováno v úzké souvislosti se soukromým. Původní rozlišení veřejného a soukromého přináší právní věda. Veřejné právo, veřejný nátlak byly od počátku spojovány se státem a byly definovány v kontextu s významem soukromého práva, soukromých zájmů a pod. Veřejné v tomto právním významu tedy znamená každému přístupné v opozici k tomu, co je privátní, někomu patřící, v něčem zvláštní (lat. privare: oddělovat, vylučovat, olupovat, přivlastňovat).
V tomto právním a politologickém smyslu veřejné se dotýká okruhu skutečností, které jsou ve veřejném zájmu, vyjádřeném například “veřejnou odpovědností novinářů” Jsou to otázky a problémy, které se dotýkají všech, celého společenství. Na tom je založený legální nátlak, jedinec je omezován ve svých možnostech a moci orgány státu, zákony, veřejnou mocí.
Vedle právního a politologického významu “veřejného” existuje také význam sociálně psychologický. Jedinec má vedle svého vnitřního světa, ve kterém se realizují jeho myšlenky a pocity, také vnější existenci zaměřenou nejen na druhé jednotlivé lidi, ale na lidské celky jako jsou skupiny či celá společnost.
Za veřejné v tomto smyslu považujeme ty společenské vztahy, hodnoty, skutečnosti, které existují v rámci určitých společenských skupin nebo celé společnosti jako “otevřené”, “přístupné” všem členům, tj. tvoří předmět vzájemné, nelimitované komunikace a interakce jejich členů. Veřejnými jsou ty skutečnosti, které mají význam pro danou společenskou skupinu jako celek a jejichž veřejný význam jednotliví členové uznávají.
Veřejné mínění je sociálně psychologická kategorie. Bývá ostře stavěna proti mínění soukromému. Vysloveně soukromý charakter má však takové mínění, které si jedinec nechává sám pro sebe, nesdílí ho s nikým jiným. I to mínění, které sdílí členové malé skupiny, nebo se stane předmětem jejich projednávání není v sociálně psychologickém smyslu soukromé. Je složkou veřejného mínění rodiny, přátelského kruhu nebo pracovní skupiny. Přitom si může zachovat charakter soukromé záležitosti vzhledem k širšímu sociálnímu prostředí. Rozlišení veřejného a soukromého mínění je tedy relativní v tom smyslu, že je bezprostředně závislé na nositelích takového mínění.Veřejné mínění nelze tedy omezovat jen na ta mínění, která jsou šířena prostředky masové komunikace a přijímána masovým publikem.
Veřejné mínění dané společenské skupiny či společnosti jako celku je však vymezeno i z hlediska obsahu mínění. Veřejné je takové mínění dané skupiny, které zahrnuje postoje, názory, hodnoty, které mají význam pro skupinu jako celek a jejichž význam jednotliví členové uznávají.
Proč a jak vzniká tento sociálně psychologický útvar, jehož podstatnou zvláštností je skutečnost, že je individuálně akceptován členy společenství? Co jedince nutí, aby stabilně věnoval pozornost sociálnímu prostředí a podřizoval se mínění společenského celku? Tyto otázky se staly předmětem odborného zájmu celé řady autorů již od dob teoretiků společenské smlouvy.
Vývoj pojetí veřejného mínění
Při hledání výchozích výkladových principů veřejného mínění se nechám inspirovat dvěma myšlenkami, které zformuloval ve 30. letech čtrnáctého století Wiliam Ockam, jeden z posledních představitelů klasické scholastiky. Ockamovy postuláty jsou výzvou pro využití sociologického a sociálně psychologického studia veřejného mínění pro stanovení místa veřejného a soukromého i v hospodářské praxi. Dovolím si tyto postuláty volně přeložit do moderního jazyka: Za prvé. Nesnažme se o zbytečně komplikovaný výklad, když jednoduchý se jeví být dobrým. Vyberme z několika teorií takovou, která vysvětluje více empirických faktů. Jednodušší teorie se v tomto smyslu zdá být teorie obecnější. Za druhé. Nevymýšlejme nové, speciální teorie výkladu veřejného chování jestliže najdeme a můžeme použít již existující teorie, které byly vytvořeny v jiném poznávacím kontextu (např. sociální filozofie).
Jeden z prvních výkladů veřejného mínění najdeme v díle Machiavelliho. Jde o pojetí veřejného mínění jako nástroje prosazení soukromých zájmů a postojů. Nutnost veřejného prosazení těchto postojů vychází z potřeby jedince být druhými lidmi akceptován. Machiavelli ve Vladaři poučoval svého žáka, že síla poddaných spočívá v jejich schopnosti odmítnout a zavrhnout způsob řízení státu a donutit panovníka, aby vytvořil nové státní útvary.
S pojmem veřejné mínění (l-opinion publique) pracoval J.J. Rousseau. Není všeobecně známou skutečností, že to byl pravděpodobně on, kdo kolem roku 1740 použil tento termín ve vědeckém pojednání jako první. Také on pokládal veřejné mínění za oblast soukromého zájmu. Za nástroj prosazení se těch, kteří mají ve společnosti privilegované pozice anebo jich chtějí dosáhnout.
Pro Rousseaua veřejné mínění vytváří nepsané společenské zákony, je základem společenské reputace jedince. Navazuje v této charakteristice na tradici Machiavelliho, J.Locka a D. Humea. Věnuje však veřejnému mínění mnohem větší prostor. Podobně jako J. Locke předpokládá Rousseau, že stát spočívá na existenci zákonů trojího druhu: veřejném právu, trestním právu a občanském právu. Dodává ovšem, že k těmto je zapotřebí ještě přiřadit čtvrtý druh zákonů, který je ze všech nejdůležitější. Jsou to nepsané zákony uložené v srdcích občanů a ne vytesané do mramorových desek.
Působení veřejného mínění na jedince chápe jako blahodárné v tom, že zakotvuje jedince ve společenství. Vyzvedává konzervativní podstatu mínění, která souvisí s tím , že udržuje ve společnosti platné zvyky a tradice a tím tyto zvyky a tradice chrání před rozpadem.
Společenský význam veřejného mínění spatřuje nikoliv v jeho intelektuální hodnotě, ale v jeho morální kvalitě. Je zosobněním nefalšované přirozenosti lidí, představuje a shrnuje to nejlepší ze života lidu.
Společenská smlouva (contract social) je vlastně v Rousseauově pojetí zvláštní instance, instituce, cenzor, jejímž účelem je posílit veřejné mínění jako ochránce společenských zvyků a tradic. Shoda v tradičních představách vytvářela v polovině 18.století základ pro vznik společnosti, pro společný stav morálního konsensu, který je pro Rousseaua veřejnou záležitostí. Jejím zosobněním je politická osoba, kterou později autor nazývá občanem.
Z tohoto hlediska je pochopitelné, že kritizuje rozdělování občanů do politických stran. Existuje přece společný občanský základ, který je tímto způsobem ohrožován egoismem stranických zájmů. Tímto způsobem je možné vysvětlit Rousseauovo nepřátelství vzhledem k soukromému jako protikladu veřejného.
Veřejné mínění má v autorově teorii silnou mocenskou pozici. Je nezávislé na privátních zájmech vládců. Pokud by příslušníci vládnoucí elity chtěli získat souhlas veřejnosti ve věcech, kde tento souhlas fakticky neexistuje, zůstane jejich snaha bez odezvy v mínění občanů. Rousseau obhajuje politickou legitimitu veřejného mínění a tvrdí: “…mínění občanů je králem země. Žádným způsobem není podřízeno moci vládců, ti sami jsou jeho prvními otroky.”
Z čeho pramení veliká závislost jedince na tlaku veřejného mínění? Vyrůstá z lidské potřeby vyniknout mezi ostatními, z “lásky ke slávě”, jednoduše řečeno z potřeby člověka mít platnost a prestiž mezi druhými lidmi, být druhými pozitivně hodnocen. Ve známém spise O původu nerovnosti mezi lidmi (1755) právě tuto individuální lidskou potřebu činí zodpovědnou za to, že se z lidí v civilizované společnosti stávají konkurenti, rivalové a více méně nepřátelé. Divoch žil osvobozen od této potřeby, neboť žil více sám se sebou. Pozornost k ostatním, k veřejnému, neměla pro něj tak velkou hodnotu. Vyznačoval se ovšem schopností ovládat sám sebe a soucítit s druhými na základě podobnosti životního údělu. Nepotřeboval však korigovat své chování podle názorů a očekávání vnějšího okolí.
Jedinec je podle Rousseaua rozštěpen na dvě bytosti. Na jednu, která je jeho skutečnou přirozeností s pravými potřebami, přáními a zájmy, a na druhou, která se tvoří pod tlakem mínění ostatních. To, co se utváří pod tlakem veřejnosti, má velmi často podobu prázdných předsudků a je proměnlivé jako “postupující mořské vlny”.
Rousseau tak dospívá k ambivalentnímu pojetí
veřejného mínění: na jedné straně závislost na vnějším okolí omezuje a zbavuje
člověka jeho pravé individuality a na druhé straně je veřejné mínění ochráncem
tradic a hodnotných zvyků, na základě kterých lze udržet konsensus mezi lidmi. Tato
ambivalence ovšem postihuje vnitřní konfliktnost veřejného mínění, napětí mezi
individuálními zájmy a přáními a společenským tlakem akceptovaným na základě
strachu s izolace a touhy vyniknout. Veřejné mínění tedy Rousseau
představil jako pole pro vyjednávání a kompromis, jako vnitřně konfliktní
fenomén, v němž se neustále sráží ono veřejné a soukromé. Kde je člověk
nucen hledat střední cestu mezi svými zájmy a nátlakem veřejnosti, na níž je ve
svém počínání závislý. Jedinec se ve veřejném životě musí naučit unést a
překonat výsměch i výtku svého okolí. Společenství a jedinec, stát a občan
v jeho pojetí vystupují jako dva relativně nezávislé, stejně silné faktory
veřejného života.
Když popisujeme vývoj pojetí veřejného mínění, nemůžeme přehlédnout dílo Rousseauova rodáka Alexise de Tocquevilla. Popsal vývoj veřejného mínění v první polovině 19. století jako proces rozšiřujícího se vlivu mínění okolí na jedince. Rostoucí tlak veřejného mínění nutící ke spotřebě a jeho důsledky v podobě kompromisů a konfliktů mezi veřejným míněním a lidskou přirozeností, které kritizoval již J.J. Rousseau, byly plně rozvinuty v průběhu 19. století zejména v USA. Právě tuto situaci tyranie veřejného mínění popsal a objasnil ve svém díle Demokracie v Americe A. de Tocqueville.
Veřejné mínění nechápal jako čistě americký fenomén. Viděl společné rysy evropské a americké. Byl však názoru, že v USA pokročil vývoj veřejného mínění rychleji kupředu. Plnilo zde roli, kterou v evropském kontextu můžeme pozorovat až o několik desetiletí později.
Pro Tocquevilla je veřejné mínění synonymem velkého nátlaku na jedince. Nutí jedince, aby se choval konformně. Je to svého druhu útisk, který jedinec zakouší od společnosti. Nadvládu veřejného mínění vysvětluje Tocquville stupněm rovnosti společenských podmínek, kterým se USA v dané době mohly pyšnit. Když životní podmínky jsou rozdílné a lidé navzájem se různí, vždy existují nějací relativně velmi osvícení, učení, duchem silní jedinci a nevzdělané, “hloupé” masy. Lidé žijící v aristokratické době mají tendenci přiklonit se názorově k rozumným argumentům jedince nebo malé vrstvy. Zatímco málokdy mají tendenci zajímat se o názory mas.
Naopak v časech rovnosti platí, že čím podobnější a rovnější jsou občané navzájem, tím menší je pozornost a náklonnost jedince k určitým lidem nebo malým skupinám lidí. Naopak náklonnost k mase roste, až nakonec je to veřejné mínění, které jedince řídí. Důvody rozvíjí v následující úvaze: Když člověk žije v demokratických podmínkách a srovnává se se svým okolím, pociťuje hrdost, že je stejný jako ostatní. Pokud si ale představí všechny své současníky jako celek, přesvědčí se o své bezvýznamnosti a slabosti. Významný a hrdý je jen jako příslušník velké lidské masy. Rovnost jedince ho činí na jedné straně nezávislým na spoluobčanech a na druhé straně ho vydává na milost a nemilost velkému počtu.
Tyranie veřejného mínění se neprojevuje podle Tocquevilla jen ve vztahu k občanovi, ale také směrem k vládnoucí skupině. Jako příklad uvádí způsob provádění voleb amerických prezidentů. V době předvolebních kampaní jsou uchazeči nuceni přizpůsobit se tlaku veřejnosti. Musí se jim líbit to, co se libí veřejnému mínění. Nemohou si dovolit jednání, které by bylo v rozporu s názory veřejnosti.
Tocquville tedy
popisuje veřejné mínění jako jednostranný fenomén, kdy se v demokratických
podmínkách paradoxně stává nástrojem uchvácení lidské individuality. Využívá
strachu jedince z izolace a jeho vědomí bezvýznamnosti k tomu, aby
konzervoval převládající názory. Začíná se formovat veřejnost jako poslušná,
mlčící většina. Jedinec je stále více představován jako konformní loutka,
vnějškově řízený a přizpůsobivý člověk. Nutnost žít mezi lidmi začíná
v jednotlivci prohlubovat rozpor
mezi veřejným a privátním názorem a míněním.
XX. století: Edward Ross
Naše století někteří autoři označují za epochu konce veřejného mínění. O tomto radikálním názoru se vedou diskuse. Rozhodně však lze považovat za správný názor, že dvacáté století přináší zásadní změnu v pojetí veřejnosti a veřejného mínění v sociální vědě.
Zásadním způsobem se mění jednak obsah mínění a jednak subjekt, tedy to, co je považováno za veřejnost. Veřejné mínění se stává míněním o otázkách národního významu. Je to mínění lidí, kteří těmto otázkám věnují pozornost. Dochází tedy k radikálnímu zúžení a kvalitativnímu posunu v pojetí. Nejedná se o zvyky, tradice a stereotypy, ale o sebevědomé mínění etablované mimo vedení státu. Jsou to především názory a postoje intelektuálů, vědců, spisovatelů, žurnalistů, silných osobností, kteří tvoří veřejné mínění v daných oblastech zájmu. Je to mínění zájmových skupin.
Rozhodující nástup uvedeného pojetí veřejného mínění tvoří série článků amerického sociologa Edwarda A. Rosse publikovaná v letech 1896 – 1898. Veřejné mínění v jeho článcích získává dvojí tvář. Co dříve mělo integrující sílu směrem k jedinci, občanovi, nyní autor přejmenovává na součást sociální kontroly. O veřejném mínění jako kontrolním mechanismu, který působí na vládní elitu, uvažuje dále v onom redukovaném, změněném pojetí. Má podobu především intelektuálních konstrukcí odborníků, kteří vykonávají kompetentní nátlak na existující vládu.
Do teorie veřejného mínění vstupuje myšlenka plurality veřejností, která úzce souvisí s relativizací veřejných názorů, a dále myšlenka odosobněné společenské masy, nad kterou společenský systém uplatňuje sociální kontrolu. Společenská kontrola jako způsob, kterým společnost udržuje stávající pořádky, struktury vztahů, je realizována různými formami. Zcela viditelnou institucionalizovanou formou je například právo, náboženství, národní svátky nebo školství a systém vzdělávání. Ale existuje také neistitucionalizovaná forma sociální kontroly v podobě veřejného mínění. I ona je vlivná, má své vlastní sankce. Pozdější teoretik sociální kontroly R. La Piere (1954) rozdělil společenské sankce následujícím způsobem: tělesné sankce, hospodářské sankce a jako nejdůležitější hodnotil sankce psychologické. Jejich původ spočívá v zásadě v tom, že někoho přestává okolí zdravit a brát na vědomí. V důsledku toho se člověk stává ve společnosti mrtvým.
Sociologie veřejného mínění ve 20. století tedy
bere v úvahu rozdělení společenské masy a veřejnosti. Veřejné působení na
běžného občana se chápe jako forma sociální kontroly, která je orientována na
masy, zejména prostřednictvím masové komunikace a masmédií. Masa je tedy
charakterizována spíše jako masové publikum, jejíž veškerá aktivita se omezuje
na vyjadřování souhlasu či nesouhlasu s předkládanými názory. Působení na
vládnoucí elitu je dále chápáno jako veřejné mínění odborníků a zájmových
skupin, které má podobu především intelektuálních konstrukcí kompetentních
odborníků.
V čem je základní rozdíl společenských
útvarů masa a veřejnost, jak jsou prezentovány ve výzkumech veřejného mínění?
Původní formulace koncepce společenské masy pravděpodobně náleží H. Blumerovi (1939). Masu chápe jako specifické
společenství lidí, které se vyznačuje velkým počtem členů, různorodými zájmy,
postoji a hodnotovými orientacemi, dále prostorovou a časovou rozptýleností,
vzájemnou anonymitou a absencí vyhraněné, stabilní sociální organizace mezi
členy. Komunikace mezi členy je obvykle jednostranná. Převažující typ
komunikace má formu společenských sdělení, která jsou obsahem masových
komunikací a jsou vytvářeny odborníky v masmédiích.
Bez ohledu na různá hodnocení procesu modernizace
většině autorů, kteří se tímto vývojem zabývají, je zřejmé, že západní svět prochází
od konce 19. století velkou společensko kulturní změnou. Prožívá nárůst
různosti a individuality. Redukuje se stupeň, v němž může společnost
regulovat a řídit své členy neformálními prostředky. Ve společnosti došlo
k nárůstu dílčích, neosobních a instrumentálních vztahů mezi lidmi.
Zvýšila se míra konfliktů v běžném životě a vzrostla psychická izolace
člověka jako jedince. Jinak řečeno zmasovění přináší růst sociální distance
mezi jednotlivci, roztržku mezi soukromými zájmy jedinců a jejich schopností
posuzovat a formulovat názory významné pro celek.
Tyto obecné trendy vedly ke vzniku masové společnosti. Je to typ společnosti, který se vyznačuje následujícími rysy: O jedincích se předpokládá, že jsou spíše ve stavu psychické izolace od druhých. V interakcích mezi lidmi převažuje spíše neosobnost a instrumentálně účelové vztahy. V této společnosti není vyžadováno navazování neformálních sociálních svazků a závazků. Veřejnost jako integrační mechanismus společenského života byla redukována.
Redukce role veřejnosti ve společenském životě jako celku však neznamená likvidaci skupin, které formulují odpovědi na otázky celospolečenského zájmu. Politický vývoj a rozvoj moderních demokracií předpokládá relativně samostatnou existenci aktivních sociálních skupin, které jsou na existenci masmédií nezávislé. Souhrn takových aktivně vystupujících sociálních skupin vyjadřujících se k otázkám celospolečenského nebo národního významu můžeme označit jako veřejnost. J. Dewey (1927) veřejnost definoval jako politicky seskupené jedince, kteří vytvořili sociální útvar cestou poznání společných problémů, pro která mají být nalezena všeobecně přijatelná řešení. V celospolečenském kontextu takové skupiny tvoří zájmové skupiny odborníků, intelektuálů apod., kteří provádějí relativně kompetentní kontrolu vlády. Funkce veřejnosti na celospolečenské úrovni se specializuje a veřejnost se profesionalizuje.
Uvedený sociální útvar se však vytváří také na různých regionálních a lokálních úrovních společenského života, kdy se projednávají a vyjasňují důležité otázky lokální povahy. Může se ale rozvíjet jen za dodržení určitých sociálně organizačních a komunikačních podmínek.
Čím se od sebe odlišují relativně kompetentní postoje veřejnosti a manipulovatelné, “vnějškově dosazené”, stereotypní postoje společenské masy? Nejsou způsobeny odlišnou psychickou kvalitou jednotlivých členů těchto společenství. Odlišují se způsobem svého utváření, různým charakterem interakce a komunikace, která probíhá v obou typech lidského společenství. Interakce a komunikace, na jejichž základě se ustavuje soudržnost mezi jedinci, má ve společenské mase velmi neorganizovaný, jednostranný průběh, má podobu spíše masových sdělení šířených masmédii. Veřejnost v pravém smyslu slova může vzniknout jen v podmínkách všestranné, nelimitované komunikace mezi členy takového společenství. Dosažení komunikační vzájemnosti je historicky limitováno v čase a prostoru. Doposud ji bylo možné dosáhnout především v primárních a kontaktních skupinách, kde má jedinec s ostatními lidmi bezprostřední vztah tváří v tvář.
Sociolog Alfréd Schutz přišel s názorem, že z hlediska jedince je možné jeho sociální prostředí rozlišit podle sociální distance, kterou má jedinec k ostatním lidem. Je to vzdálenost mezi lidmi, která se zvětšuje v souvislosti s tím, jak se smršťuje rozsah a intenzita sociálního styku. Ti, kteří jsou na pomyslné ose sociální distance znázorněni nejblíže, jsou nazváni společníci. Jsou to lidé, s nimiž skutečně přicházím do styku tváří v tvář. Mí společníci tvoří jen malou část mých současníků. To jsou lidé, kteří žijí se mnou v jednom čase a s nimiž mám tedy možnost setkat se ve svém životě. Moje individuální zkušenost, postoje, mínění o těchto současnících je samozřejmě rozmanitá. Probíhá celou škálou od intimního osobního poznání až ke znalosti omezené na mou schopnost zařazovat tyto lidi a jejich chování k určitým typům. Mohu je chápat jako prvky určité kategorie (voják, byrokrat, černoch, hlupák, bohatý člověk apod.). Čím větší sociální vzdálenost mezi lidmi, tím všeobecnější, typizovanější, hrubší a zkreslenější je můj vnitřní postoj k nim.
Sociální vzdálenost má dvě základní dimenze: fyzickou a duševní. Tyto stránky se přesně nepřekrývají. Existují situace, kdy máme fyzicky blízko k velkému počtu lidí a přitom velkou mentální spřízněnost s nimi necítíme. Příkladem může být život na přelidněném sídlišti. Přesto se však obě stránky většinou pozitivně podmiňují. Duševní či morální blízkost spočívá v naší ochotě prožívat pocit sounáležitosti s druhým. To znamená vnímat je jako osoby, které jsou stejné nebo velmi podobné jako my. Které mají své legitimní cíle, zájmy, kterým rozumíme. Pocit sounáležitosti zahrnuje také schopnost vcítit se do druhého. Schopnost postavit se do situace druhého člověka, vidět věci pod jeho zorným úhlem, pochopit smysl jeho počínání.
Prostředí, ve kterém žijí mí společníci, lidé s nimiž sdílím pocity sounáležitosti a do kterých se dokážu vcítit, je podle Schutze přirozeným sociálním prostředím člověka. Je to svět přirozeného postoje, kde se cítím nejvíc “doma”, kde jsem kompetentní ve svých názorech a míněních.
Současně je to prostředí, které zprostředkovává formování názorů a postojů k ostatním, cizím lidem v mém širokém okolí, k mým současníkům, předchůdcům i pokračovatelům. Podle měřítek svého přirozeného sociálního prostředí posuzuji i otázky a problémy celospolečenského a celonárodního významu. Pokud netvoří součást mého přirozeného, každodenního světa, mám tendenci zkreslit, zjednodušit jejich význam, posuzovat je stereotypním způsobem. Dávat jim významy, které jsem si osvojil ve svém přirozeném sociálním prostředí.
Svět přirozeného postoje jedince je v pravém slova smyslu prostředím, v němž jsou mé soukromé myšlenky současně veřejné. V němž existuje minimální distance mezi mnou a druhými lidmi, mezi individuálním a společným. Tento svět se ve dvacátém století značně zmenšil, ale jeho význam pro utváření názorů a jednání jedince zůstal stejně významný jako dřív. Většina lidí nenachází ve svém běžném životě, ve světě přirozeného postoje, odpovědi na otázky celonárodního významu. Některé z nich si občané ani nejsou schopni uvědomit, jiné hodnotí podle nepodstatných kritérií. Nejčastěji se však běžní lidé skryjí za hradbu mlčení. Skutečně veřejné mínění v celospolečenském kontextu se stává doménou odborníků, lidí, jejichž přirozený svět se specializoval.
Otázky:
1. Vysvětlete pojetí
občana a občanství v díle Maxe Webera
2. Popište vývoj
občanství jako politické instituce v evropské společnosti.
3. Co je hodnota
občanské rovnosti a popište problémy jejího uskutečňování.
4. Co znamená veřejné
a soukromé?
5. Popište co je
veřejnost a veřejné mínění.
6. Charakterizujte
vývoj veřejného mínění v Evropě od 18. století do století 20.
7. Vysvětlete rozdíl
mezi veřejností a politickou masou.
Literatura:
Baumann Z.: Myslet sociologicky. Praha 1997
Noelle-Neumann E.: Die Schweigespirale. Munchen 1980
Ross E.A.: Social Control. Cleveland/ London, 1969
Rousseau J. J.: Emil. Paris 1762
Schutz A.: Der Sinnhafte Aufbau den sozialen Welt. Berlin 1932
Tocqueville A.de: Uber die Demokratie in Amerika. Band 1,2, Stuttgart 1959
Winkler J.: Komunikace v organizacích. Brno 1998