„Je noc. Chtěla jsem na to mít čas. A tmu." Neptala jsem sejí proč. Je to neslušný. A nedělá se to. Chtělo se mi křičet. Myslela jsem na mámu. Na to, jak po letech konečně usne srozuměna s mou smrtí, aby takhle našla Miu. „Jsou asi dvě, nebo tak. Myslíš, že to slyšeli, Agát?" „Ne. To my uslyšíme je, Majdo, až tě najdou. Je tu hodně vychytaná akustika. To poznáš." Neznala systém naší školy. Nevěděla, jak moc jsou tu věci slyšet. Nepřekvapí ji to. Už měla stejnej ksicht jako my všichni. Zapadla do našeho řetězce... Rozbila jsem okenní tabulku ve dveřích a vychytala nejakej slušnej střep. Popadla jsem nejbližší židli, na niž jsem si stoupla, a odřízla pásek. Dalo to značnou práci a posraný jizvy. Chtěla jsem jí přeříznout oprátku u krku v kabinetě, aby to svinstvo dostala ze sebe jinde a ne třeba ve vlastní třídě. Mia slítla těsně vedle židle. Stalo se jí, co se spadlejm oběšenců m stává.
„Ukaž ruku. zavážu ti to..." chtěla mi dokázat, že sesterská láska přežívá sebevraždy.
„Nech to bejt, jsi sama posraná od hlavy až k patě. Tady se stejně nedá vykrvácet." Měla ochablý krční svalstvo. Nebo lépe řečeno, měla zlomenej vaz. Věděla, že bude mít značnej problém držet hlavu vzhůru, jestli vůbec. Znala principy a pravidla. Jako každej příchozí. Nebylo třeba ho nějak informovat. Byl automaticky naprogramovanej. „Nenáviděla jsem tě. Za to, cos udělala. Jediný tvoje plus byl tenhle pásek. Nic víc."
„Nedramatizuj to. Počkej, až poznáš ostatní." Počkej, až poznáš tuhle školu. Udělala jsem jí to nejhorší, čeho jsem byla schopná. Poslat ji do Scholy Alternativy. Mámu by trefil šlak, kdyby věděla, kde jsme. „Mámu by trefil šlak, kdyby věděla, kde jsme." „Já vim. Neví to, to mi věř. To by to tu nebylo."
24
Měřila jsem rozsáhlost jejího postižení. Musela si držet hlavu. To je nepříjemný. Obličej byl rádoby nedotčenej. Tak jak to, že vypadala jako oběšenec? Protože byla oběšenec. Takový lidi tak i vypadaj. Jsou trochu podobný utopencům. Jenom co se pohledu týče. No... maj v očích. Tyhle dva druhy jdou ruku v ruce. Je to samozřejmý vzhledem k nedostatku kyslíku.
Mia se sebrala a odešla do svý třídy. Bez komentáře. A tak mě tam taky nechala stát. Bez komentáře. A tak jsem taky odešla. Bez komentáře.
*
„Já nenávidím tuhle značku. Já ji nenávidím." Vrátila jsem se do třídy. Bětuš už seděla a zapalovala si. „Ukaž." Zapálila jsem jí cígo. „Mia se oběsila. Kráva." „To je tvoje sestra?"
„Jo. Pořád se opičila. Doufala jsem, že tohle vynechá." „Chudák máma."
„Jo." Měla velký kruhy pod očima. „Bolej mě záda." „Já už radši nespim."
Bětuš zírala na svoje otevřený herácký rány. Prohlížela si svoje ruce.
Už dlouho mě zajímalo, proč se nakonec přešlehla. Jak jsem říkala, o důvodech se spíš mlčelo. Někdy jsem se bavila tim, že jsem tipovala, kdo kvůli lásce, kdo kvůli zdraví, a podobně. Bětka mi na lásku neseděla. Nevim proč. Možná že jsem to z ní nikdy nevycejtila. Myslim, že poznám sebevrahy z lásky. Maj ve tváři mimo ten svůj i výraz jiný osoby. Kterou samosebou neznám. Lidi, co tu jsou z lásky, nejsou schopný zakopat válečnou sekeru.
25
Neznaj slovo kapitulace. To je zřejmě ten problém. Rozhodně měli nejhorší schopnost adaptovat se zdejšímu prostředí.
Tak často jsem se snažila myslet na něco jinýho. Na počasí, na kytky v okně nebo na značky toaletního papíru. Nešlo to pořádně. Moje myšlenky byly sice fixovaný, na co jsem chtěla, ale pod hladinou se pořád promítá ten stej-nej film. Promítaj ho každýmu. Proč? Proč? Proč? Takhle nějak se jmenuje. Učim se svůj život nazpaměť. Jako nikdy předtím. Umim nakreslit ten osudnej piece of glass, umim dokonale popsat svý oblečení. Zazpívám celou písničku z Pulp Fictionu, slovo od slova. Přesně, jako když mi hrála naposled. Bohužel nemá slova. To mě mrzí. Nemám si co zpívat.
Člověk sedí, stojí... kouká. V kalhotech mám věčnej pocit plnýho močovýho měchýře. A žádnej záchod. Přešlapuju sem a tam. pot i m ze sebe poslední vůli nečumět na svůj film. Pak se najdu v transu v kině s popcornem. Bojim se kouknout na plátno. Protože vim, co tam posty poběží, /nám ten blbej konec. Vim, proč budu brečet. Pro co? Pro ten pocit. Bůh ví, co nás rozbrečí. Ten akt samotnej. Vidim mámu, jak mě najde v šatně na zemi. Jak si myslí, že spím, dokud jí necvakne, že spim v krvi. Ví, že jsem mrtvá. Ví to lip, než se domnívá. Lidi řikaj, že máloco je tak zřejmý jako mrtvěj člověk. Nebesa křičej. Mrskaj sebou o naši zem a ta se otřásá. Jako naše rty. Jako dosud monotónní tok krve. To všechno zkolabuje. Aspoň na pár minut. Nevim, jestli mámě někdy došlo, proč jsem to udělala. Třeba si doteď namlouvá, že to bylo kvůli vysvědčení. Asi ani netuší, do jaký míry byla moje sebevražda daná předem. My vyvolení samovolně pochcípáváme už celý generace. Konfiskujem se. Tady není co vzdát, už je to odevzdaný. To není o individuálních případech, je to o prin-
26
cipu. O Bohu. Když už umře! jeden, tak odejdeme i my ostatní. Bůh. Systém. Jenom proto, že do sebevražd se nepadá. Do nich se vstupuje a lam se /ustává. Stejná procedura jako u fetu. Neexistuje nic lakovýho jako závislost na drogách. Existuje jenom závislost na odvykačkách. Vyprávěla jsem Bětušce o svým snu. Plavala jsem v jezeře. K nějaký budově, kde se měla vyučovat antika. Máma plavala přede mnou. Nemohla jsem k ní doplavat. Ona na mě čekala ve špinavý vodě u tý budovy, já ji měla konečně stihnout a bylo by to OK. Jenže já se začala topit. Na suchu. Utopila jsem se na suchu a tělo ve vodě. Proč mi to připadá jako můj nápad, utopit se ve vodě na suchu? Už jsem nikdy k mámě nedoplavala.
„Věděla jsem, že se utopí hned po mně. /e se utopí. Jako úplně obyčejnej pes. Jako zvíře. Jako nějaký blbý zvíře. Prašivý zvíře. Půjde ke dnu, ze kterýho ji nikdo nikdy nevytáhne. Bude se tam rozkládat. Udusila jsem se z toho. Astma nebo co. Utopila jsem se na hladině. To je jako utopit se taky na podlaze. Proč... proč... proč... proč...? Protože jsem věděla, že se utopim. A potom, stačilo se kouknout na mámu, co z toho hned po mně umře. To stačilo, abych se utopila fakt. Doopravdy. Je úplně u prdele kde. Hlavně se utopit. Je to pořád to samý. Žere mi to vnitřnosti. Pořád to samý. Nikdy jinak. Stejně, jenom stejně. Stejně, stejně..."
Dělo se to. Sny se prodávaly v bufetu, kde vařil ten samej kuchař. Každej žral stejný můry, jen s jinou oblohou. Ráno co ráno jsme seděli vedle sebe se zbičovanejma zá-dama. Snad jsme hrubli. Do blba se sebe ptáme, kdo to byl? Kdo to byl? Kdo nás zabil? My ne. My jsme ti nejposlednější. My jsme idiotská záminka. Někdo jinej do nás pálil. My chtěli vědět kdo. Neumírali jsme svoji smrt. My umírali dlouho předem.
27
Rozhodli jsme se umřít. Ačkoliv jsou kdesi čísi důvody... nikdo to ve skutečnosti neví. Proč... proč... proč...? A jednou... jednou ráno se člověk probudí. Má těžkou hlavu. Cejtí se zpráskanej jako po třídenní toxický sma-žárně. Čekuje svý zapínací, vypínací body, ventilátory, klimatizaci, vlhkost... pracuje to na padesát procent. Dospáva. Pak se podívá do zrcadla... je mu to jasný. Stalo se to. Teď si vylíže následky. Řekne si: „Do hajzlu, jsem mrtvěj/' A fakt jo. Umřel. Dobře umřel. Dobře na to, aby se nedal vzkřísit. Je hotovo. Někde ze země šlehá proud a nabíjí. A to jenom proto... jenom proto, aby si člověk uvědomil, jak moc je, sakra, hotovej. Není tak těžký procházet světem mrtvěj. Člověk může bejt mrtvěj celej život. Jde to. Jenom hledá spínací systém. Protože sám spáchal sebevraždu už dávno. Teď je to na někom jiným, aby ho oddělal nadobro. Může to bejt cokoliv. Matka, jistá osoba, škola... znám takový, smrt někoho ji-nýho.  Nebo jenom bláhovost.  Rozbuška.  Bouchne to. Jenom to bouchne. A na zemi leží naše armáda. Smrt nebolí, jelikož trvá setiny. Smrt bolí, protože je věčná. Smrt je mrtvá. A nikdo ji nedonúti žít. Proto je věčná. Sebevraždy se páchaj z idiotskejch důvodů. Z vymyšle-nejch sajrajtů a naivistickejch odpadů. Je to shit a nikdy nebyl ráznej důvod. Průsery, myslim ty životní a opravdový, se obecně prežívaj. Prežívaj se. jinak by to nebyly průsery, ale něco, co se přihodilo těsně před tvým životním průserem. Proto se zabíjíme jako vtip. Jako výsměch svý vlastní osobě. Nemůžeme se brát vážně. Ale bereme. A z toho důvodu... z toho důvodu si myslíme, že nás někdo zabil... někdo nás zabil ze svýho sakra pádnýho důvodu. Proto všechna ta proč. Proto. „Máma mi pokaždý říkávala, ať se mi zdaj hezký sny. Že noc je moc dlouhá na špatnej sen. Že je to za trest, mít
28
v noci špatnej sen. Trest za to, že se nám zdá něco hnus-nýho. Říkala jim sladký sny. Sladký sny. Sladký sny. Cejtíš, jak to zní?"' „Jako by ti to přála."
„Jo. Jako by mi to přála." Bětka trpěla. Často mluvila o svý matce. V dobrým. Nikdy špatně. Ale dodávala dvojsmyslný tečky.
Vytáhla hliněnou krabičku, v níž bejvaly ostružinový bonbony. Nosila v ní tupý jehly. Vrážela si je do ruky, když byla rozrušená. Hloubějc. Slzy jí tekly po tvářích. Padaly na zem. Malý atomovky. Byly hlasitý. Jako praskavky. Dřív jsme je mívali na Vánoce. Praskavky. Sedla jsem si na parapet. Rozednívalo se. Nic se nepro-bouzelo. Nic nespalo. Nic nespalo. Nic není. Je mrtvo. Tak Mandolína je tu se mnou! Táhne se to s náma jako dedičnej řetěz. Jeden člověk se nedá zabít. Zraní se jich přitom desítky. Někdo má holt moc velkou šavli. A my až příliš malých hlav. Nebylo by jednoduchý chodit po civilizacích a mít za úkol majznout po hlavě čas od času jenom jednu mouchu. Na lopatu jich slítne minimálně deset. Ta uprostřed to odnese. O ní se řekne, že spáchala sebevraždu. Že ostatní nesou hluboký rány s trvalej ma ná-sledkama, se nepočítá. A tak se najde skulinka, kterou se protáhne řetězec, co si odnese další mouchu a zraní jich zbylejch devět. Rodina od rodiny, ulice od ulice, město od města... jsme propojený jednou pupeční šňůrou. Kdo o ni zavadí, má prohráno.
Mandolína je moc blízko. Těsnej článek. Zapadnem do sebe jako kruh do kružnice. Spolu. Na jedny škole. Ve dvou patrech. Spojený záchody. Jeden sen. To jsme my... sestry.
*
29
„Caspere?" „Co?"
„Dneska ti to sluší." Usmála jsem se na něj. Casper byl napůl Rus. Casper. Koupil si ledový kafe, skočil z mostu na dálnici a nechal se vostrouhat červeným Porschákem 944. To je prostě děsnej nářez. Jako skočit si na dálnici, to už něco znamená. Ale nechat se docvaknout Porschákem tohohle typu, to už je záležitost pro labužníky. Je to určitý gesto a fakt má šmrnc. Na to jsem neměla odvahu. Vysrala bych si střeva, než bych se odevzdala Por-scháku.
Casper šedivá na vysokých místech. Na skříni, na dveřích, na lavicích, na světlech... kdekoliv trochu vejš, než stojíme my. Dělá mu to dobře. Je zlámanej jak svoje roz-mašírovaný zápěstní kůstky a většinou se nehne. Takovej mastnej flek lenochod. Celý dny je připláclej někde nahoře a asi přemejšlí, předpokládám. Naše čekání je marný. Čekáme na hodiny. Žádný hodiny tu nejsou. Nikdy u nás nikdo nebyl. Myslirn z těch vyšších kontrolních úřadů. Nikdo nás nepřišel zkontrolovat. Nikdo nám k ničemu nikdy nepomohl. Jako by bylo k čemu. Čas tu vládne od hodiny k hodině. Proč? Proč při každým zvonění usedáme do lavic? Proč je nás vždycky stejnej počet? Proč se nikdo z nás nikdy nezahojil a proč sedíme pořád na stejných místech, jako bychom byli ve skutečný škole? Ví to někdo? Ví to tady někdo? „Pořád se sebe ptám... dokolečka... ráno, večer, když ču-rám nebo jen tak chodim. Pořád se sebe ptám: A co když si do tý lavice nesednu? Co pak? Co když třeba neuslyším zvonění? Zůstanu trčet někde v koutě a budu se modlit, aby mě nikdo nenašel? Pak stačí na sebe sáhnout. Je to dost na to, aby mi bylo jasný, že se to nikdy nestane. Já prostě budu sedět na svý židli jako gestapák. Budu čekat,
30
až přijde pani učitelka. A až /jistim, že dneska se už nedostaví, tak se pokusím usnout. Víš proč? Abych měla sílu na to, zej tra čekat na pani učitelku... a zas... a zas... budem pořád čekat. Je to o čekání. My se nemáme ničeho dočkat. Nikdy ničeho. Právě proto." Bětuš koukala ven. „Slyšíš mě, Bětuš?" „Slyšim tě vždycky, Agáto."
„Já už ani nevim, co bych měla říct. Všechno jsem tu už řekla. Úplně všechno."
„Neříkej nic. Stejně je to k ničemu. Naprosto k ničemu." Ťukala na okno. Dlouho.
„Nech toho." Dělá to, když je dlouhá chvíle. A nikdo nechce vědět, zeje dlouhá chvíle... bude ještě delší. „To jsi mi přece řekl ty, Caspere! Že nemám mluvit a ublížim nejmíň. Nebo jak to bylo?" „Já už nevim." Casper se ani nenamáhal na mě kouknout. Zíral do stěny. Nejspíš mu něco povídala. „Nějak tak jsi to řekl. Ne... to by byla kravina. Nebo... počkat... Prostě jsi něco řekl a já s tim nesouhlasila. Co to, sakra, bylo?"
„A není to jedno?" Bětka mě měla dost. Každej mě má neustále dost.
„Ne, není. Není to jedno. Nic není jedno, kurva. Zejména ne v tomhle místě." Kdyby někdo praštil do zdi, vysypaly by se z ní naše pravdy. Byly to pěkný hovada, tyhle zdi. Zavřela jsem hubu. Stejně mluvím, abych nemusela mlčet. Je mi z toho na blití. „Slyšíš mě?" „Vždycky tě slyšim." „Já někoho nenávidím." „Koho?"
„To není důležitý. Ale nenávidím ho. To je dost." „Proč mi to říkáš?"
31
„Musim ti říct, jak ho nenávidím/" „Dobře, jak moc ho nenávidíš?"
„Už to není v našem levelu. Je to někde vejš. Treba o třídu. Je to, jako když čicháš toluen. Nemáš ho v sobě. Dejcháš ho. Víš? A když je toluen místo vzduchu a nenávist místo toluenu, kdo mě z toho může vinit? Řekni mi kdo?" „Jde ti o tohle?"
„Ještě jsem neskončila!! Je to, jako když ti smrdí básnička. Tyji pereš už posty, furt s tou podělanou aviváží s horským vánkem nebo co... a pořád z ní táhne cejch nějaký proradný včerejší kalby. Fakt hustý nasraný kalby. A ono to de pořád vycejtit. Je to ta největší kráva... ta báseň. Jenže to ti nikdo nepotvrdí. Oni ti řeknou, že to je pořád báseň. Až z toho chytneš Parkinsona a deš dolů. Budeš mít šoky, tvoje oči dostanou šoky... ten verš... ta sloka... takový děvky. Stejně ti Bůh nakáže cákat inkoustem, dokud se nevycákáš sám. A pak taky takový to, jak ti krev dostane zácpu a nehodlá jít dál, ať si sežereš, kolik projímadla jen chceš. A ty musíš držet hubu..." „Proč?"
„Protože nikdo nic neví." „Protože nikdo nic neví."
„Jo. Nikdo pořád nic neví. Tu míru nenávisti, nikdo to neví."
„Co je mi po tom?"
„Já nevim. Já vůbec nevim. Jestli je to vůbec tvůj business. Dej sem ještě jedno áčko." Matěj mi podal pilulku. Kdo tvrdil, že drogy umíraj spolu s planetou Zemí, byl nedonosenej záškolák. Černej trh jel i u nás na škole. I když s jediným suvenýrem k dispozici. Byla to pilule. Áčko. S koulema to mělo pramálo společnýho, snad možná pouze naprosto opačnej účinek. Áčko byla zkrácenina agresivity a agrese bylo to jediný, co ta tableta obsahova-
32
la. Naprosto čistou, nerezanou lidskou agresi. Navzdory total nulovejm euforickejm účinkům byla značně návyková. Jelikož tu hrozilo rozsypání a samovznícení trudnomyslností, bylo osvobozením koupit si dávku a lítat po škole ve stavu nepríčetnosti. Asi tolik, kolik byl schopen herák vzbudit štěstí, tolik síly, vytrvalosti a sprostejch slov nám dalo áčko. Milovali jsme ho. Bylo nám posledním důkazem naší vyprchávající lidskosti. To naše Áčko, arnik, amálka, ajčák...
*
Seděla jsem na dámském vyměšovacím koutečku. Počítala čtverečky na roli hajzl papíru. Už jsem zapomněla, jestli jsem potřebu dokonala, byla-li nějaká. Naše hajzlí-ky byly budky natřený bílým emailem, jedna vedle druhý, druhá vedle zdi. Odjakživa jsem žrala tu druhou, jelikož byla má vyvolená a já si z rituálu dávala pravou ruku na zem, když jsem čurala. „Už ti to dávno dokapalo."
„Já vim." Zabouchala jsem na sousedního souseda. Musel to bejt někdo známej, kdo mě má rád. Kdo pozná, že mi z měchýře dokapalo.
„A ty jsi co?" mlčel. Smrdělo to trávou. Byla to tráva. Prachobyčejná tráva a žádný hulení. Polní tráva. Uspokojovala mě jako podělanýho greenpeaceáka. Moje poslední záchrana. Nerezaná tráva, čistý a kvalitní zboží. No neber to!!! Ne, neber to. Chci traktor a posekat. „Já tak nenáviděla ten tvůj smrad. Ten tvůj pot. Lil jsi ho na nás na všechny a oni ti to žrali. Já ne. Nikdy jsem ti na to neskočila. To jen pro ten zákon lovu. Hnal jsi mě a nechytil. Kdybys bejval zůstal stát, připlazila bych se ti k nohám, ale ty ne. Dej mi svobodu."
33
„Trpíš. Já vim, že trpíš...'4
„Jo. já trpim. Trpim jako zvíře... relativně. Neumim to posoudit. Nikdy předtím se mi to nestalo." Byl to Quick. Jelikož byl hodně jetej. Nosil trnovou korunu a plenky Pampers pro batolata. Ten novej typ nasazovacích kalhotek. Do boudičky mi ke staženejm kalhotám steklo něco krve. Lízla jsem si. Byl to Quick. Nepochybně. Jeho krev zná každej. Byl to ten nejvychytanější komerční zátah historie. Teď zná přece každej příchuť Quickovy krve. To je zbytečně morbidní. Přesto to budu tolerovat. „Přišel jsem si pro tebe. Snad sis nemyslela, že se tímhle přede mnou schováš... to je jako utíkat psovi a skrejt se v jeho vlastní boudě. V jeho mističce s granulema. Nezapomeň, že mám sakra výživný hodnoty potřebný pro život." Byl to koloběh mý idiocie. Quick, můj jedinej potenciální vysvoboditel. Přicházel si pro mě čas co čas a já se neustále domáhala vysvětlování. Nikdy mi neřekl ani slovo. Povídal, že mě miluje. Že mě miluje Bůh. Jsem jejich a já jejich chtěla bejt. Naproti tomu -jsem jenom člověk a nikdo nemá před Bohem menší respekt než člověk. Nic víc k tomu není. Lidská blbost je boží a pak to nekonečný: Kdo stvořil Boha?! Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou nás cpou. až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy ani nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal.
„To ty vaše školy. To vaše vysvětlování... jen to pochopit... JEN TO POCHOPIT!!! Pak se vám bude lip žít. Když budete chápat důvody důvodů, tak pak si třeba vyděláte majlajt na reklamě T-Mobilu a s ti m se dá umřít rovnou namístě. Ted hned na tyhle podlaze." Quick děsně rád reklamy. A děsně rád pravdy. A děsně tu pravdu pořád měl. Díkybohu. „Tak proč nás náš Bůh strká do škol i po smrti?"
34
„To je vaše smrt, s tím my nemáme nic společnýho." ... To je naše smrt... s tím oni nemaj nic společnýho. „Já už nechci, Quicku, vein mě odsud... já už nechci." Quick to věděl lip než já, o co tu go. Věděl to lip než já, a proto by nebylo od věci s ním konečně už taky někdy odejít do toho království, kde nás nic nebude bolet. Kde se budeme milovat jako nikdy jindy... jako nikdy v životě předtím. Tělo nám tuhne, chřadne, tudíž jednou za čas se člověk musí sebrat na věčnost. Může doufat, že se zas nevrátí s nějakou neonovou pseudoreformátorskou marx--engelskou krvavou ideou, pomocí níž by zrenovoval ty pravěký berlínský zdi mezi Bohem a sebou. V to jediný může doufat, jelikož se to stává sakra často a mě už z toho bolej nohy. Měli jsme mít inteligenci houpacího koně a žili bysme u Boha... tam, kde je zmrzlina zadarmo. S polevama všeho druhu.
Quick mě znova upozornil na moje dokapání. Měl pravdu. Utřela jsem se důkladně. Natáhla si kalhoty a spláchla. Zaklepala jsem na Quicka, a když mi otevřel, bylo to poprvý, co jsem ho viděla sedět na záchodě. Měl korunu z trnů. Byly zapíchnutý do hlavy jako tisíce let stará záležitost, co se nikdy neměla měnit. Stejně usilovně z nich crčela krev a poctivě Quickovi čistila ruce od všech hříchů, za který ho tenkrát přibili na prkna. Šel s dobou, jak naznačovaly ty plenky. Byly elastický, takže odrostlý děti, co si už uměly dojít na WC, si je byly schopný opakovaně sundávat a nandávat. Jeho dokonalou image modela de Jean Paul Gaultier narušovaly akorát moje ukradený gladiátory.
„Se na mě nezlob, já nemůžu šlapat tolik let bos. Tvoje ségra mi je půjčila, když ses přeřízla." To mě teda pěkně sralo, protože já si na těch botách s ocelovejma podpatka-ma pekelně zakládala. Byly děsně hustý...
35
„Nejsou ti velký?" „Já mám přece větší číslo než ty!" „No tak když to teda řikáš, tak OK. Tak si je vem. My tu máme nařízeno nosit pantofle, abychom sem nezanášeli bláto a špínu." Což byl totální shit. V životě jsme nevylezli z tohohle baráku, natož zanášet botama sajrajty. Kreténi.
Ptal se mě Quick, kdy jsem umřela... Dávno, Quicku.
Bylo to tehdy, když jsi nám sliboval jahodový pole. Měl nás bejt milion a ve šťastnejch armádách. Měli jsme mít svýho Boha a svou uniformu. Měli jsme znát hymnu a vlastnit státní příslušnost. Nikdy nám to nedali. Nic, co slíbili. Narvali nás do paneláků, do lidskejch králíkáren. Našťouchali jednoho po druhým a odškrtávali si v záznamech. Šlo o to, doplnit počet. A pak taky zbyl jeden záchod na každý poschodí.
Zmohli jsme se tehdy na odpor proti levnejm toaleťákům a poškozenejm splachovadlům, jelikož větší stávka by nás stála veškerý to svinstvo, co do nás strkali. Bylo třeba revoluce, to každej věděl. Nikdo neměl dost krve do bitev, a tak jsme se na to vysrali. Pak nám vypnuli zvuk. Teda mně rozhodně. Některá ta předposlední fáze sebe-destruktivního jedince. To je, jako když ti někdo zhasne, jenže se zvukem, přidej si k tomu podělanej přijímač světla a máš skoro představu o kvalitní srandě. Naučila jsem se to brát, jak to přicházelo. Euforie, agrese, okenní tabule, dojezdy, projezdy, prdelojezdy a peklo jako konečná. Pak tejden hlucho, no existence. Mít na hlavě obrovskou šlápotu. A to následný znovuzrození a poznání, že snad za bránou masochismu existuje i jiný svět, o němž se toho ještě moc neví. Byl to věčnej unavující cyklus. Brzo se měl dotočit... čekali jsme na další pod-
36
něty, jen koupit další levnou netknutou žílu a každá následující měla bejt poslední. Oni to věděli, chtěli, abychom si koupili vlastní smrt. Vydělávali na nás. Byli jsme armáda luxusních buziků, partyzánů, gigolů, klavíristů a prostě všeho dobře pojištěnýho, za jejíž smrt ti vy-platěj pěkně tlustý prachy. Takže proto šlo o to, doplnit počet. Šťouchat nás do králíkáren a poskytovat levnej škrábající toaleťák. Každá naše smrt byla výhra lidský psychiky nad Bohem. Za každou výhru se platí. A negace vyplácela tenhle panelákovej hotel narušenejch... vyčkávala, až se uvolní pokoj, vyklidí tělo, vyplatí se jí smrt a ubytuje zákazníka s výjimečnou slevou. Naučila jsem se za život jedno pravidlo, Quicku. Vítězí mozek. To pravidlo jsem pěkně rychle zapomněla. „Bylo to tehdy, když jsi nám sliboval jahodový pole." „Tenhle obchod s mrtvým masem je jen složkou rozběhnutý ekonomiky."
„Jsme ekonomika?" Quick se jal na mě upřeně dívat, dokud se mu nepodařilo svým pohledem mě nadobro z hajzlů vyhnat.
„Vrátim se ti, co, Quicku?"
„Vrátíš se mi a v celým svým ražení. Tak jak tě milujú." Jo, Quick mě miloval v mým srabáctví už od začátků. Nikdy jsem to nevydržela a vydávala se na cesty s Kerouackem v kapse. Pospíchala ke Quickovi, aby mi dal pusu a miloval mě tím svým opiátským způsobem. Vlastně závislosti na Quickovi jsem se tak urputně snažila zbavit. Dokázat mu, že mi nemůže poroučet. Že budu hodně roztomile úchylácká a zlá. Nedařilo se. Láska ke Quickovi je věčná. Problematická. A způsobila mi značně nepříjemný fyzický potíže.
„Milujú Quicka. Doufala jsem, že mě tu nenajde, Mio. On
37
mě našel, jak čurám. To je tak ponižující." Mia měla hlavičku přilepenou ke zdi a koukala do blba. Měla jsem z ní dojem, že si nemůže zvyknout na zdejší poměry. ,,Nemůžu si zvyknout na zdejší poměry, Agát. Co mám dělat?" Chápu. Pochopitelný a dalo se to předpokládat. Byla plná k prasknutí. Čerpací pumpa. Byla ve fázi, kdy z ní sáli. To je nepříjemný. Já byla dočista a došpinava prázdná. Já si zvykla. I když je to taky pěknej shit. Přesněji řečeno jsem si zvykla nestěžovat si. „Musíš držet hubu. Neprovokuj je. Daj ti to slíznout. Já ti to říkala, ty vole, já ti říkala, aby ses furt po mně neopičila." „Tys mi nikdy neřekla ani slovo, bastarde!" No jo. To je fakt. Já jí o tom nikdy nic neřekla. Dám si pozor, příště budu pro jistotu lidem doporučovat, aby nepáchali sebevraždu. „Co ti řekl?" „Quick?" „Jo."
..Jen mě chtěl pozdravit. Předpokládám. Já... jo! Jen mě chtěl pozdravit."
„Quick se nezdraví. Quickové se nezdravej, oni se igno-rujou, rozumíš?" „Ne, to teda nerozumím."
„Je to blbá smrtka. Odjakživa. Zjeví se ti v životě a ty chcípneš. Zjeví se ti po smrti a... já nevim. Chcípneš znova. To se ví dlouho. To není nic novýho pod sluncem. Někdo zase umře."
Nikdy mi ta logika nedošla. Vysoká posvátná matematika, jak pravil Ernesto Sabato. Všechno se musí vydělit dvěma. Základní principy rotujou a Bůh je udělal jak pro debily, aby je všichni debilové nedokázali pochopit. Quick byl smrtka. Kam mě zavede, až mě zabije tentokrát? Na vysokou školu? Do práce? Nebo...
38
„Je to spasitel, Mandolínko. Vyděl si to dvěma!!! Vyvede nás odsud. On nás přišel zachránit!! ON NÁS PŘIŠEL ZACHRÁNIT!! Proto mu vždycky fikali spasitel!!!!" prskala jsem jí do ksichtu. Chtěla jsem, aby pochopila moji výmluvu.
„Hovno... tyhle žvásty už jsem někde slyšela." Já taky. A nechci je nikdy slyšet znova. Never more, never more, never more. Proto jsem jí vysvětlila, že svět nepatří jim. Že patří nám. Odjakživa.
„Odjakživa to tak bylo..." a že se nám nějací monarchis-ti snažili namluvit opak. Vymysleli si tu šílenou báchorku o báchorce a bia bia bia.
„To víš, víš, že nám neublížej, Mandolínko. Bárbíni nám neuměj ublížit. Nikdy nám nic nedali, aby si to vzali zpátky. To by ta naše posmrtná ekonomika zkrachla. To takhle nejde. Musíme se řídit podle určitejch pravidel. A jedno z těch pravidel je, že jsme mladý." Byli jsme mrtví jak sama smrt a víc už se pochcípat nedalo... „Máme rychlý nohy a v jednom z těhle dnů utečeme, Mio. My, celá tahle škola a to, co v ní je, jednou povstane a bude revoluce. Dostaneme svoje, my dostaneme svoje, Mandolínko, my musíme dostat TO SVOJE!!!!!" Jo, dostaneme to svoje: SVOBODU! Zatím jsme chrochtali jak těhotný bachyně v bachynárně den před jatkama. Bylo to velmi surrealistické pojetí svobody. „A až nás pustěj, pojedeme do Karlových Varů, pojedeme do Uzbekistánu nebo do Pekla... už nás nikdy... nikdy... NIKDY v životě nechytej. Nas ne dogonjat... nas ne do-gonjat... sakra Nikdy!!"
Jo, nas ne dogonjat je asi tak pravděpodobný jako fakt, že nás nikdy nechytej.
„A tenhle Quick nás přišel zachránit. Rozumíš? To není jen tak. On se nepřišel vyčurat, ale zachránit nás a pustit
39
konečně ven. Je to Spasitel... to je jeho job... to má dělat a k tomu se zavázal. Proto když se objeví v naší škole, tak pro nás začíná nová éra. Něco se změní. Budeme out... vyletíme z tohohle prohnilýho místa." „Stavil se pro nás už jednou... ukřižovali ho a kulový se stalo. Stalo se tohle. Je to smrtka. Umře zase sám a po něm my. Jako tehdy. Chtěj nás napálit. Já se zblbnout nedám." Ne, Mia se zblbnout nedala a já taky ne. Jediný, co jsem si z konverzace před hajzlem odnesla, byl žvást nas ne dogonjat a jistotu, že brzo znovu umřem. Nas ne dogonjat Nas ne dogonjat. Nikdy nás nechytí.
„Nás nechytí... nás nechytí, Mandolínko!!" Nas ne dogonjat. Milujú to. Tuhle hymnu lesbickejch holčiček jsem si prozpěvovali tehdy v těch temnejch adoles-centních letech.
Mia se na mě podívala se sesterskou láskou. S mrtvou sesterskou láskou. Takovou, jakou tady ve škole sestry používají. Mám ji ráda... moc ráda... Pochopila jsem, že záchod na naší škole zaujal světověj postoj. Quick se znovu vrátil v totál síle, v total magor-ství, který stačil za ty léta nastřádat. Pochopila jsem, že lidstvo čekalo najeden moment... a tím byl náš multi-funkční školní záchod, přízemí, kabinka vlevo. Aby na něj usedl Quick náš velikej, spasitel milovanej a pravděpodobně nevyčuranej. Pochopila jsem, že tyhle moje teze hraničej s odvezením do ústavu pro mentálně postižené a že se tak již pravděpodobně stalo. Pochopila jsem, že dny mý jasnosti, dny mý přítomnosti a dny mých normálů se nenávratně vytrácej do neznáma. Já nemám dost dobrý boty, abych se pro ty věci vypravila a přinesla je zpátky. Bylo jasno. A já to měla cestou z hajzlu pochopit. Že
40
mi ukrad moje já, že ho někdo spláchl do záchoda. A přede mnou bylo ještě dost tuhýho času stejně pádnýho jako toaleťák, kterým si Quick utřel zadek. A jak tak koukám, mám se na co těšit.
Jasnej cíl mýho podělanýho osudu bylo nedat mi najevo, že teze, o nichž jsem se domnívala, že jsou správný, správný fakt byly, a tak se stalo, že než jsem došla do třídy, vrátila jsem se do stejný úrovně idiocie, v jaký jsem se nacházela před historkou s Quickem... nepoučená ani o kousek masa...
Třída páchla jak linecký syrečky nakládaný v otevřeném těle padesátipětiletýho Ivana s podezřením na rakovinu pankreatu, přičemž se záhy zjistí, že se jedná o rakovinu jater.
„Hele, tohle je pětapadesátiletej Ivan... přej má rakovinu pankreatu, ale to je totální shit. Podívej se na jeho játra... ten chlastal, až mu to teklo z očí." Jo... játra připomínaly červenej fotbalovej míč posetej bílejma ťlekama. Bětuška stála za lavicema, na nichž ležel Ivan s otevřeným hrudním košem, a v rukou házela zahradnickou hadicí.
„Přivezli mi ho zrovna teď."
„Kdo jako?" Myslím, zeje zcela namístě divit se mrtvole ve třídě. Zvlášť když jsem se právě vrátila ze záchoda. A když je na tak živý škole na rozdíl od nás konečně mrtvá mrtvola.
„Objednala jsem si dvoutýdenní korespondenční kurs pro nastávající patology." Bětuška se pravděpodobně nudí. „Pojď se podívat... žral syrečky. Ty kreténi z korespondenční agentury mi naschvál poslali takovejhle vzorek." Koukla jsem se Ivanovi do těla. Na hladině plavalo pět osamělejch syrečku, co asi dosud nenašlo pravýho partnera pro život.
41
„Jsou to paraziti." Jo, syrečkové jsou odjakživa paraziti. Od hlavy až k patě.
„Uhni..." Bětuška mi hadicí vychrstla do ksichtu vodu. „Soráč!!" začala po Ivanovi stříkat jako zběsilá. Vystří-kala ty syrečky z těla na lavici. Bylo nad slunce jasný, že si smaženej sýr už nikdy nedám. Přešla mě chuť. Hned nato se všech pět sebralo a odešlo se zaregistrovat do místní školský seznamky. Tomu moje Bětuška nevěnovala nejmenší pozornost. Stříkala a stříkala, dokud nedošla voda. Stáli jsme tam mokrý jak ryby a Ivan měl ze svýho hrud-ního lavóru vycákanou veškerou tekutou hmotu. A jak to tak bejvá, z mrtvejch mrtvol stříká humus na kolemstojí-cí živé mrtvoly. No nic. Bětuška nasadila značně hrdej výraz z naplnění požadavků jejího kursu. Zjistila rakovinu jater...
Jak jsem tak koukala, smrt mi byla zase blíž a chutnala cize. Musí. Vyslídí nás tou svou rafinovanou nečekaností. Ted, ruku v ruce, Bětuška a já, koukaly jsme na Ivana. Ležel si tam jak kus laskavýho špeku a svět mu byl ukra-denej.
Venku vál vítr, poznali jsme to podle toho, jak sebou okenní tabule mlátily. Šuměly stromy. Poznali jsme to podle toho, že ve větru stromy šumívaj, a pak někdo přiletěl. Poznali jsem to podle toho, že doopravdy přiletěl. Byl trochu nazelenalej. Původně, předpokládám, bílej. Měl dlouhý hustý dredy a piercing v bradě... a taky na penisu, ale to se moc neví. Byl celej zabalenej do alobalu a na rukou dámský rukavice. Na nohách mu visely kozačky a u krku mu klimbal řetízek s hákovým křížem. Jinak byl vcelku vzato stejnej jako vždycky, když jsem ho potkávala v ulicích ranních. Archanděl Saddam. Saddam byl můj přítel. Seznámili jsme se na private něja-
42
kýho společnýho známýho. Kdy/jsem se ho zeptala, čím se živí, řekl, že je archanděl. Vyprávěl o áčku, že bych to měla někdy zkusit. Co mi tehdy došlo, bylo, že brzo umřu. Co mi nedošlo, bylo, že jednou ty áčka budu žrát. Předsevzala jsem si totiž, že až chcípnu, tak přestanu s drogama - a toho sem se chtěla držet. Saddam vlítl dovnitř a praštil se do okenního rámu. Byl nejspíš napitej.
„KURVA!!!" Jo, dneska byl napitej. Chytl se za hlavu a motal se na svých úctyhodných perutích. Schytal dost dobrý lítací zařízení, musím konstatovat. Pracně dosedl na zem.
„To mě teda dneska poser!!!" „Čest, Saddame!"
„Čest!!" Bětuška Saddama znala moc dobře, možná příliš dobře na to, aby ho pozdravila s opravdovým potěšením. Kdysi s ním navázala víc než přátelský pouto. Říkala mi, že byla do něj magor. Byli nebyli spolu přibližně tři měsíce. Definitivně to přej mezi nima skončilo, když došlo na sex. Bětuška zjistila, že archandělé jsou bezpohlavní. „Já mám takovou kocovinu, že se z toho snad pobleju. Chtěl jsem se hodit marod, ale mám hrozně zameškaný práce. Buďte rádi, že ještě studujete. Práce je hroznej opruz." Jo... bydlet v nebi a umět lítat musí asi bejt fakt opruz.
„Tak co s nim je?" Saddam pohodil poslední výtisk Kačera Donalda. Odjakživa byl do Donalda blbej. Přistoupil k Ivanovi. Prohlížel si ho. Sáhl mu, kam se dalo, i na koule. Měl to zmäknutý. Celý nebe mělo patologii zmáklou.
„Jo... rakovina jater... no jó no. To je toho... kde jsou ty syrečky?" podíval se na mě zlostně. „Šly do seznamky dát si inzerát do školního časopisu."
43
Náš školní časák se jmenoval Irena. „Sakra, to jsou zmrdi, já jim říkal, ať na mě počkaj. Neřekly, kdy se vrátěj?" Saddam si sedl na parapet a zapálil mentolový Marlbora. Ty míval můj táta nejraději. Hrozně dlouho kecal o všech krávovinách, co se dějou v nebi, počínaje milostnejma aférkama slavnejch, konče seznamem, co je momentálně in a out. Přej jako že letí hrozně gotickej styl...
„To jsou prostě veliký krajky a těžký, fakt hodně těžký šperky. Jo a je děsně in nosit obrovský šutry na krku. Víš, ale jako aby patřily k tvýmu znamení a tak..." Saddam byl Střelec. A měl na krku hákovej kříž... no budiž!!! Takže přesto, že jsem se konečně dozvěděla celou sociální strukturu obyvatel nebe, nezajímalo mě to ani za mák. Ty lidi mě serou. Je to jakási naťoukaná elitářská sekta s hezkejma autama a luxusníma děvkama a to je mi dost ukradený. Maj tam nekonečnej přísun papírů, proto je tam všechno tak moc pěkný...
„Stal se děsnej průser. Fakt že jo. Já mám nařízeno to neříkat tady dole. To nesmí vědět nikdo odsud, ale já jsem toho názoru, že by se vás to mohlo sakra týkat. Slibujete, že to neřeknete?"
Slíbila jsem to na svoje nejoblíbenější psohlavce a Bě-tuška na svou letenku do Kolumbie. (Neměly jsme co ztratit...)
„Tak dobře, asi před třema dněma utekl Quick z domova... prostě ho ráno nenašli v posteli. Přej tam nechal dopis na rozloučenou, že jako musí zachránit svět. Mysleli jsme si, že si z nás dělá šoufka, ale když se Quick nevrátil ani večer, zavolali fízly. Vyhlásili mezinárodní pátrání. Je to fakt soda. Hroznej průšvih..." Saddam potáhl, jak nejvíc mohl, odhodil vajgla a zapálil si další cígo. Neřekla jsem mu o Quickovi. Quick měl k útěku pádnej
44
důvod a měla jsem mu na to přijít. Ccjtila jsem se hrozně důležitá. Byla jsem jediná, kdo věděl, co s ním je. On totiž čurá... u nás na záchodě. To by mi stejně nikdo nevěřil! Rozebírali jsme to tak půl hoďky a nedobrali se ničeho. Quick se jim ztratil a mně se po celým životě našel... to je znamení jak hrom... !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Po šesti Saddamovejch cigaretách se konečně vrátili sy-rečkové. Byli děsně naprdlí, jelikož jim ta seznamka dohnala samý homosexuály. Táhli s sebou kufry a že se přej stěhujou pryč na Tahiti.
„Tady to stojí za podělanýho pšouka." Řekli unisono. My jim s Bětuškou unisono přikývly. Saddam je ukecal na špeka a do minuty byli fuč. Jen stačil zařvat, že pro Ivana pošle auto.
Zapomněl si u nás Kačera Donalda, a tak jsem ho šlohla a utíkala si ho přečíst tiše do koutku. (Všichni postavit!!!) Strašně jsem se lekla. Strýček Skrblík se zrovna pral s Magikou von Čáry o svůj pěťák, když se podél stěn rozlehla Marseillaisa a znásilňovala nám uši. Byl čas se postavit, čas držet hubu, čas se vysmrkat, čas se pochcat, čas sejít vycpat a sabotovat svoje ego, neboť do třídy vešel Bárbín... moje oblíbený zvířátko... Bárbíni tvořili učitelskej sbor. Konkrétně se jednalo o ohroženej druh Divokejch sráčů z čeledě imbecilovi-tých. Jinak se to zdáli bejt docela normální perverti se sklonama k fašistickýmu komunismu. Byli to duchovní a dle toho vypadali. Nosili růžový latexový oblečky s pláštíkama po zadek. Na nohách bílý punčocháče se stahovacím účinkem proti celulitidě a odporný sexshopový multifunkční lodičky (nevim, co se tim myslí). Na rukou ruský palčáky ze srsti plameňáků a hlavu holou. Takhle nějak vypadali. Byli to brutální prasata, co nezajímalo nic
45
jinýho než si nad našima hlavama vyhonit. Ale byl to uči-telskej sbor, včetně ředitele. My byli ubohejma žákama Scholy Alternativy a podle toho to taky vypadalo. Je mi z toho nevolno.
Nenáviděla jsem Marseillaisu. Vyhrávali ji, když nám chtěli nachystat velkej hon. Ten se u nás pořádal pravidelně každou neděli. Zbožňovali tu uchylárnu. Spočívá v tom, že každej Bárbín dostane fixku s jinou barvou, načež se stádo (což jsme my) rozprchne do všech koutů. Ještě před zahájením hry určí ředitel (hnojitel) tajný číslo do deseti a zapíše si na lísteček, aby ho imbecil vykastrovanej nezapomněl. Potom se dá stádu (nám) dvacet sekund na schovávanou, a po těch 20 minutách vtrhnou nadržený Bárbíni do hry. Koho chytej, toho počmáraj fixkou. Vyhrává ten, kdo nasbírá nejvíc počmáranejch žáků. V konečný a nejnapínavější fázi hry se sdělí publiku to tajný číslo a člen družstva vítězného Bárbína, kterej je počmáranej ve shodným pořadí s tajným číslem, bude utracenej. (Bárbíni považujou tuhle hru za Školu hrou, jelikož dle jejich mínění utracenej žák, co se poškozenej vzbouzí až druhej den, zamešká hodně učení, a tudíž se bude muset o to víc učit...). Takže takhle nějak se hrál ten výplod sodomitů.
Teď hrála Marseillaisa. Nikdy mě neutratili a hodlám v tomhle úspěchu pokračovat. Hodila jsem časák do koše. Bárbín vstoupil do třídy, div důležitostí neexplodoval (kurva jeden) a prohlížel si nás. Za uchem měl zelenou fixku. Greenpeaceák úbohej. Dostatečně se pokochal, křikl: „Heil!!" a všichni museli poklusem ve dvojicích doběhnout do školní jídelny, kde se konal sraz všech tříd. Tak se stalo. Držely jsme se s Bětuš za ruce a v jídelně nás čekal Bárbín ředitel, jemuž se přezdívalo Justýna. Jmenoval se Marcel Proust.
46
„Milé děti a žáci naší střední školy s všeobecným zaměřením!! Moc vás vítám na tříštěni čtyřicátém osmém ročníku naší oblíbené hry: Já tě chytím, zajíci!! Pevně věřím, že pravidla jsou vám již známa, a to i našim nováčkům. Budu předpokládat, že se jich ujali naši starší žáci. Je-li tedy vše v pořádku, přistoupím v veřejnému losování." Justýna se viditelně zamyslela a poté zapsala číslo na malej kapesníček s potiskem plyšovýho medvěda. „Vše v pořádku. Až řeknu teď, bude to znamenat, že hra počala, a vy se koukejte pečlivě schovat, nebo se budu zlobit! Takže: Tři! Dva! Jednaaaaa... T E Ď!!!" Popadl mě Amok... jen jim utýct! Kam se schovat?!!! Už jenom sedmnáct vteřin... Kurva... hrůzou jsem se připo-čurala... nakonec se mi podařilo nacpat se pod kuchyňskou linku do prostůrku na veliký hrnce. Myslela jsem, že tlakem zaniknu. Dalo mi neskutečně zabrat jen se nadechnout. Dlouho na mě nikdo nepřišel. Nepřišli by na mě, kdyby mi ten postih prach nevletel do nosu a já bych si nebyla kejchla. Jenže jo a vzápětí do skříně kopla něčí růžová noha. Totálně mě to zprudilo. Počmáral mě oranžovým sajrajtem a poslal do jídelny. Už jich oranžově bylo označenejch sedm. Já byla osmá. Táhlo se to na hodinu. Čuměli jsme na ty zoufalý postavičky, co se mermomocí snažili ukrejt před těma růžovejma parchantama a nemělo to smysl. Každej se bál utracení. Našlo se nás všech sto šedesát devět, kromě Franka, kterej se jednoduše spláchl do záchoda.
Jo, vyhrálo naše družstvo a jo... kurva jo!!! Já měla to přisraný číslo v pořadí... udělali ze mě kreténsky zvíře... kreténsky zvířata je třeba utratit... ať to stojí za to... to bylo heslo všech veterinářů... došla mi chladicí kapalina... Svázali mě na stůl. ka/dej se směl koukat. Stoupla si celá škola kolem stolu a většina jich na židle, aby lip viděla.
47
Zapíchli mi injekci do žíly. Ta debilní jehla měla byla pro slona nebo co. Vmáčkli mi tam anestetikum a čekali, až začnu mňoukat. Tiše mi odcházelo vědomí a já řešila, jak to, že mám zas každou ponožku jinou. Do půl hodiny bylo po mně... alespoň pro dnešek.
Nikdy předtím mě nikdo neutratil. Nikdy. Pak mě znásil-něj tímhle. Modlila jsem se, abych neudělala chybu. Soustředila jsem se na poslední odchod z vědomí. Nevrátit se do školy. Už nikdy se nevrátit do školy...
Tma. Je tma... buď tma, nebo mám na očích tmavý brejle. Nebo jsem konečně mrtvá. Umřela jsem!! Tma... byla tma. Cejtilo to pryskyřicovou vůní. Vánoce. V dálce vzplál plamínek. Poznala jsem prskavku. Vánoce. Pak taky ten nepatrnej cinkot vzadu v hlavě. To měli Vánoce. A taky dechovka nad mou hlavou. Nalili mi do pusy rum... to musej bejt Vánoce. Takhle u nás smrděly Vánoce. Rumem. Dechovkou. Pikolka mě převalila na břicho. Namazala mi záda mlíkem a já voněla jako čistota. Vlasy uháněly po proudu jednoho směru, co se mnou byl. Jo. Přede mnou. Šlápl mi do očí tekoucí proud červe-nýho potoka. Stoupala z něj pára s nasládlou chutí. Chilli. Pamatuj u si chilli. Z oblohy se spustila bazalka. Napadalo jí dost. Nenávidím bazalku. Podlaha zezelenala a vítr chutnal jako starej med, plesnivý dřevo. Smála jsem se. Smrt. Bůh mě vyslyšel. Slyšela jsem, jak kove okovy a u potoka pár máků. Po kapsách jsem měla naházenej cukr, a to mi nikdy před tím nechutnal. Ani dneska. Pikolka mě chytla za ruku. „Pojď se mnou..." ukázala mi, jak starej rybář rybaří
48
u potoka a zpívá si Scarborough ľa i r. Z levý nosní dírky mu cinkal prach. Někdy tehdy mi tvrdili, že z prachu jsme a v prach se obrátíme. A my se prášíme... vyprášíme... vysvětlí mi to někdo? Ne.
Pikolka mě musela praštit. Vrazila mi do ksichtu mrákoty. Odešla ode mě.
„Chápej, Ahasvere, a prdlajs! Víš totiž co?!! Naše škola trpí rohama... já už sem na to přišla... fakt že jo. Celej problém je v tom, že tahle odporná instituce prostě má moc rohů. Je takhle a takhle hranatá." Ahasver značně znervózněl... usrkával mathé a přešlapoval sem a tam... chtěl najít tu svoji pravdu. Já blouznila v mrákotách, který mi do hlavy vrazila Pikolka.
„Má příliš mnoho rohů a to je nevkusný. Je to vykonstruovaná krabice od bot a... opovaž se pak, Ahasvere, divit, že to prostě pak nefunguje!! Divíš se?" Ne, nedivil se. Museli mi píchnout LSD nebo co?!!! Kde se sakra vzal Ahasver a proč mu vykládám o systému našeho školství?!!!
„Celej člověčí řád je vyumělkovanej a přijde doba, kdy to krachne a zničí se komplet vše, co bylo v rámci toho systému vymyšlený. A pak se budou smát ti, co jim to bylo jedno, protože prostě nám je to srdečně jedno. Největším příkladem světový heydrichiády je systém zvanej škola. Už v tom slovu je něco, co prostě nedává smysl. Je to industriálni záležitost. Vezme, zpracuje a vyplivne. .. takhle to nejde... to se nedá snýst. Svět vypátral, jak umře... zjistil to, protože nedal pokoj. A když to zjistil, tak ihned vynalezl systém, jak ten konec obejít. Bohužel teď už si každej sám přijde na to, že konec není krátká úsečka, ale nekonečná. Takže, že nejen je všechno na hovno, aleje i něco shnilýho ve státě školském!!!" Už mi to cvaklo... poslední kniha, kterou jsem za života nedo-
49
louskla, byl Zid Süss s tim jeho inteligentním Ahasverem... „Určitej řád? Řád, řád, řád!!! Porad by jenom někdo chtěl posranej řád! No dyť je to jedno... filosofie je zbytečná, když zůstane jen filosofií a ne činem... Dej mi za pravdu, Ahasvere!! Víš co... já už to mám! Já seru na slušný lidi, co maj řád. Totiž jenom slušný lidi dodržujou řád... ty neslušný ho nedodržujou, protože jim to víc pálí. Život je prostě mnohem složitější než jakejkoliv řád... v tom to vůbec není. Já vim!... ale teď už to chápu! Pamatuješ, jak jsme dneska seděli na chodbě a nechápali, co to tak páchne? To je škola, co tak neskutečně páchne... to sou ty rohy nasáklý svojí konstrukcí. Takovou sochu jako roh školy by nezhotovil ani Vladimír Tatlin! Sim tě! Kam ten se hrabe se svým konstruktivismem?! Ono mu to může vý-tvarničit hezky, ale my tu máme sochárskej monument zobrazující historii lidstva!! ROH ŠKOLY!!!!!!!!!!! Už to chápeš??!!! Chápeš ten podtext! Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství. To, že z nás budou debilově, je samozřejmě věc jiná!" Ahasver to musel pochopit. Neměla jsem moc času. Netušila jsem, kolik času mi dali. Byla jsem na tripu, nebo mi někdo zbořil berlínskou zed a já poprvý promluvila smysluplně. To je problém reality a všehobytí vůbec. Že totiž oba protipóly jsou identický. Jan sežral pět papírů, když dával zjevení dohromady, anebo se jedná o literaturu faktu, kde Jan zobrazil pravdu i s detailním popisem sexuální orientace Ďábla. To je zásadní problém dnešního světa: LSD. „Ježiš, mně zvoní v uších. Sakra, já budu zvracet!!!!" Dolezla jsem k potůčku, kde si rybář doteď prozpěvoval. Vyblinkala jsem poslední zásůbky toho ničeho, čim nás ve škole krměj.
„Ani nevim, jestli jim mám poděkovat. Myslim, že z toho moc děláme. Jsem jenom jeden bejvalej vysávač je-
50
hel... nemám na to sebemenší nárok... mělo by mi to bejt jedno... ale ono to nejde. Když mě utratěj, když mi píchli to jejich svinstvo!! To nejde takhle. My se z toho musíme zbláznit."
Ahasver se rozšlapal tak náruživě, že uklouzl a sletěl do potůčku. Proud ho ukradl a Ahasver se neměl nikdy vrátit. Jeho matné zmizelo z obzoru s ním. „Jak jsem mohla, kurva, bejt tak blbá?! Nuda... nuda je to! Je to nuda." V odraze hladiny potůčku jsem měla na ksichtě červený fleky. Příliš pervitinu v krvi. „Altruismus se potí jako pes. Já s nim nechci bejt. Nikdo mi neublíží. Kdybysme byli egožrouti, pomohli bychom si víc než roztejkat se lítostí nad druhejma. Je to jako kolotoč s nepřímou úměrností. Jedeš nahoru, někdo zákonitě musí sjíždět do svejch sraček. A to jsem já. Ted se určitě někdo veze dobře na můj účet. A nechávám to tak. Aby se neřeklo... aby se neřeklo... aby se neřeklo... aby..." Tu zpoza hranic obzoru nořil se z ticha radostnej popěvek. Dal mi tušit, že jsem ho znávala a snad i kdysi chápala.
Podívej se na mé zkoušky a utrpení Utápím se v jemném vyhřívacím bazénu Neruš mé nyní, neznám odpoveď Před odpolednem nastane ještě ráno Život je OK
Vždy jsem doufal, že budu apoštolem
Věděl, že se tak stane, pokusím-li se
Pak až půj dem do důchodu, budem psát gospely (Rn 'B)
Ať o nás ještě mluví
Až umře m
Hořely kříže a Ku-Klux-Klan šplhal se do kopce. Čepice
51
ztopořený ostošest a pláště třískaly o mý oči čistotou. Někdo je pral s tím práškem, co má přídech letního vánku, nebo co?!! Ke mně se přihnal letní vánek a bazalka se začla snášet v hustým lijáku. Kdyby to chilli nebejvalo začlo zas vonět, bylo by to OK. Jenže dneska se chystala večeře Páně. Jednalo se konkrétně o něco na chilli s bazalkou. Tušila jsem pěkně úchylnej a křiváckej shit, co mi začínal dávat nebezpečnej smysl. Že totiž chybí k tý večeři maso. A rybář to bejt neměl, jelikož je to výplod mý prachový nedořešenosti. Rybář povídal o svý ženský, co ho posílá jen k čertu, jelikož nezná sprostý slova. A Ku--Klux-Klan to nebyl, jelikož to oni dneska měli žrát. Zpod kápí rýsovaly se jim ty kilometrový sady aristokratickejch příborů. A Ahasver byl v tahu někde v Disneylandu spolu se svým mathé. Pikolka mi sem do shitu pomohla a už mě z něj nevytáhne, jako že výtah mi dnes jede jen dolů. Tak jediný možný maso široko daleko jsem byla já. To bylo jejich utracení... Já si říkala, že celá tahle epizoda je podezřele bezbolestná. Žíly mi ztvrdly do cementovejch poloh a zmocnila se mě srdeční zástava. Kam prchnout ve vlastní halucinaci? Šáhla jsem po mobilu, jakože mi tenhle zvyk přešel ze života do smrti, ze smrti do halušek a z halušek v realitu, že sem telekomunikační síť nesahá. Co se stane, když bytost zjistí, že bude naporcovaná Ku--Klux-Klanu k večeři Páně? Posere se.
A co se stane, když je to všechno imaginární? Posere se imaginárně.
Alespoň vim, na čem jsem. Jsem na chilli s bazalkou. Chtěla jsem jim v rychlosti říct, že mám výtok, ať si vy-dezinfikujou příbory. A že budou mít problémy s žílama, budou pretrhaný. Modřiny přej taky nechutnaj nejlíp. A taky upozornit na nepoměr mezi množstvím tuku a sva-
52
h \ limooty, zvláště v dolních partiích, na mý kůstky vpi.iwm uchu, že jsou platinový, a ať mi vyndaj čočky íii.idsi upMně vynechat ksicht... mám problém s akné... ať tul. i maj t ty příbory čistý, nebo ať ho spíš hoděj psům. To b i»K• ncjlcepší. To všechno jsem jim chtěla říct, než mě ti pmi >\ č / HKu-Klux-Klanu sežerou. Než napočítám, že jich ji picsně -dvanáct, než mě z nich raní mrtvice, než že už s \ 11 hec iinikdy z toho šoku neproberu...
lil      a imomentálně prožívám greenpeaceáckej mír, jakí \ laje,  když člověk natvrdo taje ve střevech, lil  .1 led   prožívám greenpeaceáckej mír opečenýho ado-Ir.i rula.
*
Reklama
r«'ln ala j jsem se s olověnou hlavou. Ve vyklizený školní j.l.-lnc. B.yla ještě noc. A ticho. Jistota, že sto devět a seil .ii /akuů předstírá spánek. Naskládaný ve třídách. Zbi-t \ wvejjjknutý a vyfluslý. S nesmytejma zbytkama ba-r. \nejch fixek. Každá pátečně-sobotní noc. Byla jsem /i.u ne nespohyblivá, a tak jsem zevlovala a hltala smrdu-t «>\/dušší. Alles Gute. Ruce, nos, vlasy... nesežrali mě copravd^y. Dokonce ani výtok nepřestal. Asi se mě štíti-1 Na žíle: mi zůstala tmavá modřina. To po tý sloní jehle. Fi.i >ala.
(iKnihou   se táhl skřípot nenamazanejch koleček. Opřela j. m si lil lávu o zeď a vyčkala svého narušitele soukromí. 1. pan Quuick mi spěchal píchnout. Šoupal před sebou ko-1   I o se tiřema kartonama polotučnýho mlíka. ,.!•» mě...." chtěla jsem nastřádat veškerou energii a zeptat
53
se na původ (popř. důvod) toho zboží, ale jaksi mi to nepřišlo na jazyk.
„Mám fakt hustej nápad!!" Ty já mívám občas taky. Quick se s vozíčkem postavil přímo přede mě, aby měl jistotu, že ho nepřehlídnu.
„Já vim. že jsi tu. Tě vidim. Máš něco důležitýho na srdci, co bys mi třeba chtěl říct?"
„Ti řikám, že mám nápad. Prostě mě napadlo sem šoupnout reklamu na mlíko. Víš, jako že se to dělá jinde, tak to uděláme i tady/* Quick měl pravdu. Takovej nápad nebyl od věci. Udělat si z ničeho nic reklamu. A mlíko byl parádní představitel povinnýho denního opruzu. „Když se sem postavíme a budeme každýmu vykládat, že pijem mlíko Popular, tak kdo ví, jestli nám za to výrobci nedaj nějaký prachy."
„To tady chceš stát a čekat na prachy? Jo, to není špatnej nápad. Kdes sehnal to zboží?" „Někde jsem ho splašil. Na tom nezáleží." „A je věrohodný? Myslim, jestli není třeba starý?" „Myslim, že ne."
„Dobře." Quick mi pomohl na nohy. Kostrou mi projela třesavka a zimnice mnou mlátila jak nasranej vymahač dluhů.
„Vypadáš hodně blbě. Mělas špatnej vej let?" „Jo... KKK. Byla večeře Páně."
„Já jim řikal, ať vám ty sračky nepichaj. Vymejšlej novej f et. Dělaj si z vás podělaný králíky. S každým to dělá něco jinýho." Měla jsem to vědět. Novej fet. „Obdoba tripu, ne? Tak mi to přišlo." „Jo, něco takovýho. Spíš to funguje na bázi ketaminu. Má to mít něco společnýho s tvým přesvědčením, nebo pravdou... já nevim. Ser na to. Už se ti nic nemůže stát, pokud nebudeš mít příští pátek zase smůlu." Z nějakýho ne-
54
pochopitelnýho důvodu mi hra: Já tě chytím, zajíci! přestala připadat vtipná. Vtipná mi nepřišla nikdy, ale teď mě ta škola hrou fakt namíchla.
„Ukaž ruku. Ti pěkně blinkaj žíly, holka. Tys papala střípky, co?"
„Jo, večeře Páně mi chutnaly." Mačkal mi modřiny a sjížděl prstem po modrejch liniích. „Cos jim to sakra dělala?"
„Co mi dělali oni, Quicku!! Má tě srát, co mi dělali voni, Quicku, ne jak já je zřasila. Rozumíš?" „Jo..." Ruka připomínala startovací plochu Kennedyho letiště v noci. Prostírala se mi tam ťialovočerná modřina, na kterou volně navazoval chumel porouchanejch žil. Přesto to budu muset projet zejtra znovu. Až bude bohoslužba. Budu tlačit, aby střepina projela. Nemám to ráda. Na žádný ruce.
Quick zpod plenek vytáhl zestárlou gázu. „Pro mrtvý masochisty..." obvázal mi obě ruce. Hlavou mi projela linie jedny věci, kterou Mandolínka hrávala na klavír, zatímco já seděla ve vedlejším pokoji a psala. Posmutnělá. Ale kdo v dnešním globalizačním procesu není? Koukala jsem mu do tváře. Jen tak ji prokouknout a zjistit výsledek tyhle iracionální změti nerovnic... byla bych celkem v pohodě. Už jsem se Quickovi někdy koukla do tváře? Ne. Znám jeho obrázky z téměř každý aspoň přiměřeně slušný domácnosti. Kdo mu viděl do tváře? Slabý vrásky kolem očí, dvě silný čáry tam, kde se mračí. Je mi to, Quicku, líto. Ty vrásky byly teplý. Musely bejt naládovaný zakázaným vztekem a zklamáním. Moje tvář byla na rozdíl od jeho klidná a rovnoměrně prostřená. Mohla jsem z něj vyčíst celej slovník použitejch ubližujících slov. Posledních, mrtvejch, odsuzujících, heráckejch              I a omluvnejch slov. Nechci tě, Quicku, znát. Poníženost se
mu drala z očí a spadala na zem, aby ji pošlapal gladiáto-rama. Byl to rotující němej skeč a mě nudil. Musel mě nudit. Nemohl mi dojít. Nebylo v mejch silách se ho chopit. O tom to je.
„Nekoukej se na mě. Nepochopíš to." „Jo, to mi došlo/'
Stáli jsme s Quickem vedle sebe se třema kartonama mlíka po boku a vyčkávali sponzora, až nám přijde zaplatit. Pořád tma. Podlamovaly se mi nohy. Z Quicka sálala spokojenost vychytralýho yeppíka. Tohle má bejt reklama na mlíko... V jistým slova smyslu jsem došla do Nirvány. Na mysl mi vytanula slova Smells like teen spirit. Mohla bych je vy-slabikovat s přesností kalkulačky. Prostor zhoustl a znásobil každou hlásku Cobainova proroctví. Smrděli jsme jak mladé duše. Jako že škola smrdí strašně dlouho, my dva s Quickem potírali okolí neodpustitelností našich absurdních úletů. Epicentrem naší existence je, když se absurdum sleje s tragikou, zejména je-li opepřená zkázou mladejch let. Jedinou cestou do Nirvány je cesta reklamy. Stát se reklamou na mlíko. Jedině teď mohl Quick spasit svět, skrze reklamu. Jinak by nic nedávalo smysl. Měla jsem za to, že se na lustru na stropě houpe Kurt s ustřelenou hlavou a křičí, že jsme tady, zabavte nás. Jako že to není prdel a my fakt na tu reklamu stáli, až nám nasypou prachy do huby, tak nebylo by od věci rovnou se odbouchnout na místě, vlízt ke Kurtovi na lustr a dožadovat se zábavy. Chtěla jsem, aby mi přinesli bouchačku. Bouchačky jdou s mlíkem ruku v ruce. „Ať přijdou, Quicku, ať si ty buchny nabijou a vemou svý kámoše, co? Ono není vůbec špatný zrácet... ztrácet a předstírat, že je to OK. Rozumíš, Quicku?" Je to nemoc, jsou tu invalidi, důchodci, mentálně postižený, válečný veteráni a na vozejčku. Jsou tu nemocní.
56
„Jsme nejhorší, tam, kde nám lo jde nejlíp. Oni nám nepomáhaj, Quicku. Nikdo. Hromadný ničení. My budem hromadně ničit taky... a za tu jedinou poslední schopnost pošlapat panenský děkuju Bohu. Že máme na to dost těžký boty... gladiátory..." Quick se spěšně kouknul na svý ukradený gladiátory... začínal chápat, kam tím mířím. „A tahle podzemní skupinka myší, ta naše ilegální armáda mrtvejch byla a bude pádná. Dost na to, aby vydržela do konce, Quicku... přidej se k nám..." Chytla jsem ho za ruku... chtěla jsem, aby byl jeden z nás. Aby aspoň tušil, kam tahle báchorka spěje. Že totiž si v záchvatu hrůzy nějakou tu teorii naší důležitosti vymyslet musíme. Už ti nevim, proč do toho pokaždý jdu znova. Proč pij u z číše určený lidem, co maj budoucnost. „Ta chuť vína, Quicku, ta se nemění. Mluvim o hořkosti. Musim se tomu smát. Víš, kolik mě to stálo? Se po těch letech jenom usmát... a je mi tak blbě. Smích je odteďka povinnej, jelikož jinak bych se z toho tradičně POSRALA, Quicku. Víš? To je takovej zvyk lidí. Tomuhle jevu se říká: Jinak by se z toho člověk musel posrat!!' a na základě tohohle citátu se celkově žije. Trvalo mi to tak dlouho se usmát... celej život mi trval, než jsem se mu zasmála...!!" „Nebuď sprostá!"
„To je jedno... kašlu nato, už je to jedno... fakt na to dlabu, to nemá cenu. Já ani nevim, proč ti to řikám. Po smrti se věci říkaj lip. Pravda je nejvíc vidět ve tmě. Pravda je deviant pod hnědým kabátem a čeká na svou oběť v lesíku za sídlištěm... jo. S pravdou v srdci se nemusíme bát... ha ha...!!"
„Ty ses z toho tripu ještě neprohrála, co?" „Ne, neprohrála. Je toho tolik, co chci říct. Ono to nejde najednou  ani   postupně.   Musíš  si  to  sám  dešifrovat.
57
Pochopíš mě. Si zkazit, posral ži vol pro nějakou sebevraždu, to není sranda. A když li to vlcpěj do ksichtu, tak se oháníš a všemožně vyhrožuješ nákazou. Nikdo z nás, Quicku, nevěděl, jak moc silný to je. Bylo to tak evidentní. A tady jsme... mrtví, každej v jiný škole. Kdo ti řekne, že to za to stálo? Ne... tak ať nás, Quicku, aspoň za-bavěj. Cejtim se jak boží shit, ať nás, Quicku, zabavěj... proboha aspoň v tom nám pomoz. Udělej poslední show. Jednu blbou show. Pro mě a támhle pro Kurta. Vymysli něco, Quicku..." Co Quick mohl pochytit, určitě bylo zjištění, že jsem v propastný hlubině duše. „Chápu každou větu. Nemusíš nic řikat. Víme to tam nahoře. Vaše jedy se šírej dál. Jste problém a jste náš problém. Ví se to. Jsou tu taky jiný místa, do nichž je nastrkáno děsnejch existencí, a každá nás škrábe. Jenomže do prdele jdete vy, bez nás." Nechtěla j sem se dotýkat vyšších záměrů... já se dožadovala jediný show, co by mě rozesmála. To bylo to nejmenší, co pro mě svět mohl udělat. „Dej mi jehlu!" „Co?"
„Chci jehlu, dej mi jehlu!" „Nemám jehlu."
„Sežeň mi ji, udělám ti show." Nebylo těžký nějakou najít, špinavý se válely všude kolem. „Co se stane, když si Quick píchne mlíko Popular?" Quick se pokusil nasadit smrtelnej výraz. „Stane se populárním? Já nevim... asi umře." „A co se stane, když už umřel?"
„Já nevim... asi... já fakt nevim." Quick vycejtil, co mě nejvíc pobaví. Vidět, jak si bouchne mlíko. Nabral trochu z krabice a vybublinkoval tubu. Taková bílá stříkačka působila nesmírně impozantně. Hustě. Mlíko vypadá fakt krutě.
58
„Bude ti asi blbě, co?" Jo... Quick měl jedny z nejhezčích žil, co jsem měla možnost viděl bouchat. Dost mu slušely. Vytáhla jsem gumu, aby si je mohl nechat vyjet. Ne ne, tohle ho bolet nebude. Na poprvý je všechno skvělý. Panenská krev a ďábelsky zavřeny žíly... budeme s tím muset něco udělat. První toxická míchačka. Bude ti to, Quicku, chutnat (chi chi chi). Quick si neobratně zaplácnul do žíly jehlu. Vletěla do mlíčka splaška krve... byli jsme doma.
Ze šlehačky zrodili jsme se, ve šlehačku se obrátíme!! „Máš ji napíchlou. Teď s tim nehni a dej to..." Dal, a celou dávku. Mlíka. Šlehnul si mlíko. Quick si šlehnul mlíko. Hurá. Jediný, čeho jsem kdy chtěla bejt svědkem, jak si někdo z vyšších sfér šlehne. To jsem chtěla vidět... a pak jít třeba do kina. Až teď mi došlo: je jeden z nás, jeden z našich. Toxickej žoldák. Splaška smažka. Ajta, ajta. To se nám zase vyloupla pravda na povrch. Když se mu do mozku řítí mlíko z vemene krávy. To nemohlo bejt lip vypointovaný. Foťák... chtělo to foťák. Ukázat světový-mu globalizačnímu oteplujícímu se aparátu fetnu, co zblajzla mlíko. Ten monstrózní komerční F U C K O F F. Jestli Quick byl něčemu učenej, tak jedině nejdokonalejšímu bojkotovacímu systému. Nakonec jsem stačila na tu reklamu zírat s otevřenou pusou a Kurt se houpal na lustru. Přestali jsme nadávat. Přestali jsme chrlit seznamy nespravedlností. Byla přestávka na reklamu. Na reklamu na mlíko. Kupte si mlíko, i Quick si ho píchá!!! KUP-TÉÉÉÉ!!! Čumět na Quicka. Čekat cokoliv. Infarkt, mrtvici, epileptickej záchvat, křeče, mdloby. Jen to vyčumět do posledního zbytku. To se nevidělo nikdy a v tyhle končině, v tomhle konci pochybujú, že kdy ještě. ON SI ŠLEHL MLÍKO!!! Quick se pomalu, přesto jistě sunul na zem, podepřela
59
jsem ho, slábl. Když se k zemi dosunul, tak zesnul. Ne-řekl ani slovo. Byl fuč. Spal neho co... nevim. Kurte?! Neměl slov... mně v panenkách zavládl tichej mír. Bílej mír. Byli jsme klidní, tiší... ovečky svýho stáda... teď, až když měl mlíko v žilách... Quick nás zabavil na pěkně dlouho...
...v dáli za horizontama našich vyšokovanejch mozečků sbory cosi zpívaly...
Konec přestávky na reklamu,
vraťme se k hlavnímu programu *
Bolí mě hlava. Chtěla bych ji strčit do mikrovlny a uškva-řit. Nemusel by mě tak bolet krk od těžkýho mozku. A jazyk mi zbrousili. Mám v puse bitevní pole a tunu terminátorů. Jsem připravená kohokoliv přerazit, urazit, porazit. Nemám benzin. A terminátori jsou na baterky. Ty nemám taktéž. Takže mě každej přeráží, uráží a tu poráží. Je ze mě hotovej shit.
Nechci bohoslužbu. Nenávidíme ji. Ukrutná. Bordelma-má s nadpolovičním procentem ze zisku. Chtěla bych ji zažalovat za propagaci drog. Nemám na to sílu, už jich do mě moc naládovala.
Bohoslužbu nám naporcovali každou neděli. Abychom si údajně pospolu připomněli vznik lidského plemene. Přišel pro nás Bárbín. Ve třídě přibil na stěnu ceduli s nápisem: Arbeit macht frei! Jo jo... alles gute. Nevim, do čeho ta buzna šlápla, ale měla na svejch multiťunkčních podpatcích sliz. Nejspíš jí ukáplo něco slin. Postavili jsme se do pozoru. Ani necekli. Dej Bůh tyhle třídě mír!! Bárbín se otočil s kladivem v ruce. Koukal nám do ksich-
60
tu. Komentoval rozsah dermatologických škod a prskal do očí. Byl evidentně poznamenanej lubrikačním gelem. Táhl z něj na hony. Podpatkama poklepával do země, čímž mi drásal nervy. Mrkal skoro rychlostí mýho srdečního tepu a dalo by se konstatoval, že z toho měl oči převážně zavřeny. Přesto si všiml myšlenek vyčuhujících mi z očí a majznul mě po hlavě, až mi zaduněla. Přej kázeň musí být. Jo... a jestli nebude, tak nám vykastrujou mozky. Auvajs, to bych nechtěla. Bětušce vrazil do žil špendlík. Ona to nesnáší. Nedivím sejí. Konala se zkrátka nedělní prohlídka žactva. Bylo nutné dbát na stále se zhoršující zdravotní stav, na hloubku prdele, do který nás zamačkávali, a dohlídnout na naše rány. Bylo by nepatřičné, aby někdo trpěl méně než ostatní. To by porušil řád školy. Samo sebou. A to přece nikdo z nás nechce. Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udčlat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa.
Bárbín si nás vykoukal dosyta. Prohlídka skončila. Dozvěděl se, co se od minulý prohlídky udalo. Že totiž nám je stále a stále hůř. Lepší už to nikdy nemá bejt. Bětuška mi chytla ruku a křečovitě mi ji svírala. Bála se toho obřadu víc než já. Věděla proč. Bude to bolet. Bárbín se nadejchl a zařval:
..(Německy pozor!)" bylo zapotřebí nasadit cementový ksichty a nedat najevo, jak moc nás tohle už jebe. Pak taky zařval, ať se otočíme, směr dveře. Vykonáno. Seřadili jsme se do dvojic. Asi z nás táhl cejch hrůzy a strachu. Naplnil totiž celou třídu. Kdo zdolával svý noční můry celej tejden, musel bejt v neděli dle pravidel poražen. Museli jsme se bát. O tom to bylo, to byl jejich záměr.
61
Rozklepal se mi dolní ret. Srdce se začalo přehřívat a žíly tušily, co je čeká. Bětuška vybledla a smáčela mi ruku ledovým potem. Z ucha se jí Mnula krev. Byla zticha. A přece jsem znala obsah jejího monologu. Byl depresivní.
Bárbín všechno překontroloval. Muselo to bejt v pořádku. Jestli jsme dostatečně zhuntovaný strachem, jestli máme hlad, jestli se počuráváme. jestli se nám zranění probouzejí k agonickýmu životu a jestli se z něj v našich očích stává dostatečně sexy domina.  Usoudil, že podmínky vstupu do nedělní bohoslužby jsou splněny. Naslintal si na ruku a přejel vlasama. Asi nemaj na škole gel nebo co. Klekl si na zem a štěkl. Při tomto zvyku bylo na první dvojici uvázat mu okolo krku semišovej obojek. Miki vzal do ruky obojek a Bárbín nasával rozkoš venčený oběti. Dělalo se to před bohoslužbou v každé třídě. Chtěli po nás, abychom se k nim chovali jako k psům. Jistá postmodern! forma masochistický deviace. Bárbín štěkal jako pes. Jako dopálenej rotvailer. Rozkousal by nám krky, kdybychom zazlobili. Pokud jsme z něho byli opravdu šílený strachy, kňučel na důkaz uspokojení svých terorizujících choutek. Takovouhle klec na mě nikdy nikdo nehodil. Bylo to jako vysmívat se a ručkovat vlastní strach. Krmili nás děsem a ten den ode dne gradoval. Zakládali ho na směšnejch fundamentech a dělali z nás debily a voly. Nedovolili nám vážit si ani vlastního strachu. Pádnýho nebezpečí. Smáli se nám. Řezali se jako blázni a my brečeli. Jinak se nedalo. Tohle bylo peklo. Dál už systém destrukce zajít nemohl. Čistý nefalšovaný interno.
Tak jsme stáli v řadách po dvojicích a Miki měl na obojku štěkajícího latexovýho Bárbína. Šli jsme. Bárbín lezl po čtyřech.
62
Nechtěla jsem. Nenávidím neděli. Bolí jako prase. Chce se mi brečet, kurva, jak moc se mi z loho chce brečet. Namířilo nám to do jídelny, kde se zpravidla bohoslužba konala. Už z dálky bylo cejtil vedro, pot a slanost slz. A taky sucho a vědomí, že ty slzy nikdo neuronil. Byly zakázaný. Vletěl mi do hlavy obraz dvanácti tisíc dětiček, který vedl Štěpán do křižáckých válek. Co by nám udělali, kdybychom jednoduše zůstali stát? To právě nikdo nevěděl a vědět nechtěl. Mohlo by nás to stát ještě větší bolest.
Jídelna byla plná. Jako prasečinec. Zbytek Bárbínů hrdě obklopoval Justýnu. Ta se čepýřila, jako by sežrala moudrost světa. Naše skupina byla jedna z posledních. Bárbín se postavil, sundal si obojek a vypadal značně vyčerpán složitým procesem orgasmu. Nasycenej. Teď jich proti ubohý armádě bezmocnejch stálo dvanáct růžovejch v čele s Justýnou a řezalo nás ticho. Rez mě škrábal do očí. Dochází nám benzin.
„Žactvo!! Pokloňte se.'1 Poklonili jsme se Justýně a poděkovali za její pohostinnost, trpělivost a moudrost. Hájili jsme její spasitelský zájmy a byli vděční za její božské cíle. Totiž dovést nás k vrcholu absolutní agónie. Justýna stála nehnute a počítala jednoho po druhém. Sto sedmdesát. Z těl nám stoupala pára a páchla krví. Jak může vonět sto sedmdesát mrtvejch nezahojenejch v jedny místnosti dohromady? Jako sto sedmdesát mrtvol v jedny místnosti dohromady. A to fakt smrdí hodně. Jednalo se o módní přehlídku sebevražd. Líbila se. Dvanácti prostitutům. „Vážení studenti! Setkáváme se tu společně rok co rok, měsíc co měsíc a konečně týden co týden. Je mi opravdovou ctí, že jsem byl pověřen stát se ředitelem této velmi nadějné státní školy. Předně bych rád poděkoval za neochabující silnou podporu učitelského sboru, které se mi
63
dostává v časech dobrých i spalných, .leště jednou děkuji!" Ozývá se hlasitý potlesk.
„Jak bývá zvykem, rád bych uvíial všechny nové žáky, kteří přišli tento týden na naši školu a stali se naší součástí. Doufám tedy, že je starší žactvo všemožně podpoří a zaučí do našich zvyklostí. Tedy vrhněme se konečně na ten pravý důvod našeho nedělního setkání!!! Poprosil bych školní sbor, aby hudebně doprovodil následující bohoslužbu." Pustili nám Sladký mámení Heleny Vondráčkovy. Cpala se nám do uší ze starejch nakřáplejch re-práků.
Otče náš, jenž jsi na nebesích
Posvěceno bud tvé jméno
Přijď tvé Království
Staň se tvá vůle jak v Nebi, tak i na Zemi
Náš denní chléb dej nám dnes
A odpust nám naše viny
Jako i my jsme odpustili těm
Kdo se provinili proti nám
A nevydej nás v pokušení
Ale vysvoboď nás od zlého
amen
Tiše jsme se pomodlili a postupně si stoupli do dlouhé linie. Každý si vzal do ruky tác. Stáli jsme u kuchyňského pultu a brali si nástroje smrti. Byly nám každou neděli propůjčeny. Když na mě přišla řada, naservírovali mi na talíř dva veliký střepy a ve skleničce deset rohypnolů. Pokorně jsem pobrala nádobíčko a usedla ke stolu. S Bětuškou, Matějem a Mikim. Mlčky jsme si prohlíželi přístroje. Bětuška měla na talíři něco heráku, tupou špinavou inzulínku, gumu, zkroucenou lžičku, zapalovač, ci-
64
tron, vatu a vodu z hajzlu. Mik i si hladil pistoli staršího rázu, ačkoliv tomu moc ncro/timim. a Matěj čuměl do blba. Měl se za chvíli odebral se speciální skupinkou skokanů k oknu. Ale to až pak. Když se jídelna posadila a utichla, počala Justýna kázat o naději, co má chcípnout jako poslední, o zákonitosti nám udelenýho trestu, o závažnosti námi zesměšněné smrti a o podobných záležitostech, co se povídaj v kostelech, dokud je člověk živej. My smrděli jak zkažený rozmrazený kuřata a oni nás nutili poslouchat cosi o naději. Jestli je něčeho sebevražda vrahem, tak naděje. Tyhle dva elementy nejdou ruku v ruce a vždycky si odporovaly. Tupě jsem si předříkávala stupidní říkanku Ema má mísu, my máme maso, co mě jí ládovali v první třídě. Zdála se mi předhazovat o něco větší význam než Justýninv egolízárny. V hlavě mi tikaly stopky. Za třicet osm vteřin a šest setin nás obejdou. Třicet sedm vteřin a padesát tři setin vykládala o vykoupení z naší školy za předpokladu udržení pořádku v lavicích a přezouvání se. Pak nám stihla Justýnka nasolit jediné: „Dobrou chuť!"
Sklopili jsme hlavy. Jednoho po druhém nás obcházeli a strkali do pusy áčka. Malý bílý pilule. Někomu dali dvě, některejm i tři. Podle toho, kdo je sral nejvíc. Já měla dvě. V krku se mi plácaly jak leklý ryby a dávily celý dejcha-cí ústrojí. Nepodali nám ani kapku vody. Věděla jsem, co mě čeká. Trvalo něco kolem dvaceti minut, než se dostavil účinek. Měla jsem dvacet minut na to, zpozorovat, do jaký míry se ostatní krčej. Zdá se, že se v prostoru vytvořil jakejsi element prázdnoty a rval z nás zbytky už tak kolabujícího mechanismu. Nezbylo než čekat, až nás kdosi štípne a my si ničeho nevšimnem. Nitky pospolitosti nám pilule od pilule mizely do nenávratna a byl  /á/rak, že jsme byli ještě schopný
65
všimnout si pochcanejch kalhoi. /.raky jsme upírali k epicentru tohohle nemravnýho vyčkávacího procesu (až se dostaví účinek), a to jest do Mha. Do píci a do prdele. Po chvilce začalo pár Baibinu cosi buzerantsky ječet. Ukazovalo to na nemilosrdnost času. Pomalu se sbíhaly skupinky skokanů, utopenců a oběšenců. V davu jsem zahlídla Miinu vyděšenou tvář. Byla ustaraná. Došel jí princip bohoslužby. Udělat si krásnou boží vrásku na čele.
Matěj se pokorně odebral ke svěj m lidem. Nervózně přešlapoval, což bylo prvotní známkou blízkýho nájezdu. Co se týče mě, pomalu, ale jistě mě všechno začalo nanovo deptat. Jako bych si jistejch neschopností všimla až teď. Například: může mi někdo, do prdele, vysvětlit, jak to. že tenhle slepičí komunismus funguje, aniž by byl narušenej jakoukoli revoltou? Kde je revoluce? Stávka? Grafitti? Kde jsou grafitti? Co nadávky? Jak je to dlouho, co někdo zařval: KURVA!!! Když se ze židlí a všudypřítomnejch stolů zvedá hrozba áčka, smrdí to jako namíchnutá tsunami. Jako nedošoustaný tornádo nebo rozvedenej hurikán. A co teprv ty zabsťákovaný hromy a okradený blesky. Když se tohle všechno nasere, smrdí to u nás. Smrdí to našima žaludkama. Rozkládajícíma se tabletkama. Já vždycky tvrdila, že smažky ze všeho nejdřív smrděj. Zbejvalo nám jen pár minut. Skokani se odebrali k onomu oknu, utopenci zmizeli v závějích nadržený a po okraj plný vany a Mia mi zmizela z dohledu coby hrdej zastánce svěšenejch hlav. Čumim na svý nádobí. Bětuš vaří. Zpráská se co nejdřív. Nebude ji to bolet. Ne víc než agrese. Já se ke střepům neměla. „Si debil... dyť to nebolí!"
„Di se vycpat..." dupla jsem jí na nohu. Z Mikiho táhl zděšenej pot. Měl to z nás nejjednodušší. Střelit. Uražená
66
zadní část lebky, prostřeleny srdce, játra, prasklej hrudní koš a děravý břicho. Rozmejslcl se, kam to napálit. Tihle pistolníci to fakt nemaj lehký. „Kurva..."
Nechtělo se nám do toho. Dohodli jsme se. Kámen nůžky papír. Miki s oběma prohrál. Bylo na něm ukázat nám vzor správný sebevraždy. Rozhádali jsme se jak psi. Já tvrdila, ať to hodí do krku. Miki nesouhlasil. Přej hrozí pomalá smrt. Nechce tu do rána cákat, kdo to přej má po něm uklízet.
Je mi to jasný. Tohle nikam nevede. Už zítra jim vmetu do ksichtů revoluci. A nebudu se jima zneklidňovat. Vyjebaný ťašouni. Něco vymyslím. Nikdy do svejch zje-banejch životů si už znova nepřeříznu tepny. Bětuška si nebude muset šlehat furt do toho stejnýho místa. Mikiho slepím izolepou. Odejdeme. I kdyby do Ruska, i kdyby na veřejný záchodky. I kdyby pro všechno na světě, fuc-kuju je. Minim jim to vrátit a sesekat je do kostiček. Natřít si je na chleba nebo orestovat na pánvi. Minim je zažalovat u krajskýho soudu a utřít jim zadky šmirgl papírem. Zastřihnout jim nehty sekačkou, učesat vlasy žehličkou, vyčistit zuby sirovodíkem, oholit je pinzetou, ob-líct je do huby žraloka a obout do rozpálenejch uhlíků. Taky jim chci pošeptat reprákama. Pošeptat jim Černý oči, jděte spát. Jó, do žil jim napíchat chlast, do nosů nacpat mouku a schovat jim do kabelek mrtvolu (pětapade-sátiletýho Ivana s podezřením na rakovinu pankreatu, přičemž příčinou smrti je pravděpodobně rakovina jater, alkohol), aby smrděli ve všech zasranejch kavárnách, za všema olivovýma oltářema. se všema znásilněnýma so-chama. Odříznout jim připojení na net. zmasakrovat kabel (HBO, MTV. CNN. CBS, NBS. FOX TV. Comedy Centra, Court TV...), sežrat kreditky, načurat do zásu-
67
27
vek, narvat jim do ponožek tisíce* levnejch Biblí od Vietnamců a políbit jejich babičku. Chci je vidět zrakve-ný na pozemskej šrot a naládovaný na světově proslu-lejch skládkách. Chci prosadit ilegalitu jejich existence, znemožním jim koupi jemnýho toaletního papíru proti hemeroidům. Chci jim zabránit v předplacení Kačera Donalda a odkoupit od nich podíl na arabskejch gumách. A budem se jim smát jako nažraný prasátka, pohnojený černozeme, těhotný matičky.
„Miki...!!" dal to do srdce. Buch a zaklonil hlavu. Vypadal skoro mrtvě. Až na to, že byl mrtvěj už nejmíň stokrát. Z díry mu vychrstla krev. Starobu, ojetost, nasranost, lenost a únavu... měl v očích. „Hmmm..." „Chceš to dát?!"
„Ne, dám si to sama!" Narvala jsem si do pusy deset ro-hypnolů. Nebylajsem s to je spolknout. Pobrala jsem střep a zapíchla do tepny. Vycákla v celý svý nádheře a mně to nebylo dost na to, abych si druhej střep nevrazila do druhý ruky. Snad jsem si i přeťápla šlachy. „Kurva, ty ZASRANÝ PARCHANTI!!!! To tak bolí! Do píci!!!" To je holt debilita sebevrahů. Člověk musí dopředu počítat s nevýhodama vybraný procedury. Octnout se v takovýhle škole, Heráci a jim podobný si tu přijdou na svý. Pomyslela jsem na Miu. Jak stojí v lajně a pokorně čeká, až na ni přijde řada. Jednoho po druhým sundavaj z lan, a když jim je z krčků odřezávaj, tak se dotyční po-síraj, počurávaj se, zvracej a některejm se postavěj. Pak jim bude dovoleno vypadat jako mrtví. Až na to, že jsou dávno solidně mrtví. Tak to máš, sestřičko. Takhle to vypadá, když se po lidech opičíš.
Do zad mi vrážel děs. Musela mi ho telepaticky házet. Síla momentu, když mi Mandolínka visí na laně. Když
68
chutná, jak moc jí tu sebevraždu osolili. Jaký úroky bude splácet, dokud se nerozpadne. Tak uas trestaj. Tak nás vi-děj. Tak nás chutnaj. Tak uas plivou ven. Tak nás mačkaj do svejch dolíků. Tak nás dclcnestrujou. Takhle nám žeh-lej ega. Dělaj si z těch vy žeh lene jch cárů levný ručně vyráběný dopisní papíry. Děkujeme.
Než mi úplně mizí vědomí, prohlížím si Bětušku. Kouká na tupej hrot. Kam s tim... bez otazníku. Povzdech. Krk. Přála jsem si slyšet Kurtovu hymnu. On věděl. On to tenkrát věděl. Pomalu jsem se vylejvala a pod stolem tekla vlna krve. Proudila v pravidelnejch přívalech. Příliv. Odcházeli jsme. Zatočila se mi hlava. Tohle je ten kámen, kterej nekonečně valíme do kopce. Soumrak nasranejch bohů. Anebo soumrak následků. Sebevražda bolí. Dů-sledkama. Její srabáctví nám dávaj kompenzovat levným shitem. Jenže ten shit se skoro nedá zblajznout. Přesahuje to míru. Už ne, víc ne.
Bětuška si vráží jehlu do krku. Jak se pozná, že je v tepně? Lehce nasaje. Krev se musela prodrat tou tupostí dovnitř. Vmáčkla tu sračku. Hlava mi konečně bezvládně padá na stůl. Bohoslužba je tedy u konce. Zejtra bude revoluce. Už jsem se nasrala... tohle je ťakt na mě moc.
*
Udělali jsme revoluci. V pondělí ráno. Odpadla nám totiž druhá hodina ekonomie. Celý jsme to vymysleli. Sešli jsme se coby valná hromada. Trochu jsme pozbyli hmoty a tekutin. Už se jen těžko hojíme. A tahle poslední bohoslužba byl pozdrav z Pekla. Ty základní stavební kameny se jakž takž doklátily k odpolednímu posedu s čajem. Teda bez toho čaje. Byli jsme to já s omotaným hajzlpa-
69
pírem kolem zápěstí (mizerná snaha o zástavu krvavýho výtoku), Bětuš, dál Frank, Miki, Matěj, Koulen, Albína (další krásná herákyně). Nasťa, Josef, Alex, Pinďa a Pekěa. To je, jako když z kanálu vytáhneš začmoudlý kytičky a chceš jima navonět hajzl. Smrdí ještě víc. Hádali jsme se jako koně. Kde jsou ty příručky k úspěšný revoluci? Jak se boří nastolená vláda? Kde vezmem tu prozatímní? Máme prachy na demonstrace? A co růžověj tank, kdo ho nabarví na ružovo? Ale hovno, dyť to je barva těch zasranejch zmrdů. Byli jsme amatéři. Věděli kulový o převratech. Nikdo nás to neučil. Hlavně že známe kapitál tý zpropadený Gruzie (teda teď zrovna nevim, ale někdo ho bude znát určitě). Jak jsme tak pozvolna měnili historii naší instituce, polovina valný hromady pochcípá-vala únavou. Bětuš nervově halekala, že už nehejbne rukou. Miki. ten se šťoural ve svý díře, zdali mu tam vůbec ještě něco zbylo. Matěje zřasili jako kus shnilýho rajčete. Slítl na bok a přerazil si pět žeber. Měl natržený plíce, prasklou lebku a pár záprstních kůstek v hajzlu. Jinak nic víc. Na tejden to stačilo. Ptala jsem se ho na Mandolínku, jestli ji neviděl? Jak vypadá? Neviděl. Bejvala bych se učila Budovaní státu zpaměti, vědět, že budu muset v budoucnu píchnout s revoltou. Takhle se sešlo několik mlácenejch prostitutek a plánovalo útok na Mars. Bylo to přibližně pravděpodobný jako donutit George Bushe zahvízdat hymnu na počest Talibanu. Tak jako že si obstarám démantovej kontejner a akcie Nebeskýho království. Bylo to odpovídající pravděpodobnosti našich záměrů. Banda zauzlovanejch krys s kři-vejma předkusama. Nebyl tu nikdo, kdo by nám vynadal do imbecilů. Tak jsme plánovali dál. Došli jsme k závěru, že nebudeme plánovat. Necháme to na náhodě, bude nejlepší. Jedinou podmínku jsme si sta-
70
novili, a to, že se již nikdy v tomto neživotě nedostavíme k bohoslužbě, ba ani k ty debilní škole hrou. Pak taky že se sejdeme v revoluci. Pokorně jsme se rozešli. Coby oběti křivýho aparátu i vlastní laický revoluce. A bylo toho na cestě hodně.
*
Do tří hodin jsme se rozhodli ukřižovat ředitele školy. Pokud máme bojovat, usilovat o převrat, bude zapotřebí zbavit se jeho epicentra. A tím byla Justýna. Quick se zběsile přihlásil, že se toho ujme sám. Konečně se bude moct kouknout na ukřižování taky zvenčí. K tomu. aby Justýna visela, je nutný mít zbytek učitelskýho sboru pochytanej. Kámen úrazu. Bárbíni někde schovávali lana, střepy, pistole apod., ale nám nebylo jasný kde. Neměli jsme čas prošustrovat celou školu. Bylo by to moc nápadný. Síla útoku spočívá v unáhlenosti. Druhá nevyřeše-nost se týkala uvěznění Bárbínů. Neměli jsme kam je zamknout. Školu spravovali oni. Bětuška mlátila hlavou o zed. Miki nervózněl. „Dyť je nás sto sedmdesát. Jich je blbejch dvanáct. Co maj za zbraně? Latex? Kondomy? Robertky? Dyť je to stádo tlustejch vepřů. Naše kosti sice chrastěj, ale pořád ještě pichaj. Nemaj nám co udělat." Quick se pro sebe usmál. Ahá... ty blaho, to mě nikdy nenapadlo. To mě dohnalo. Žít celej život zabásnutá a pak zjistit, že ty mříže ani nebyly zamčený... to by nasralo. A nasralo mě to. Jenže revoluce většinou bejvaj o protestu většiny proti třem ústavním chlupům. Revoluce jsou trapný. Musej deklarovat novej politickej program, namísto aby jednoduše vlítli do baráků a vyměnili obsazený vládní místa. A když člověk zjistí, že odjakživa nebylo nic jednoduššího než
71
zmocnit se vlády, jelikož jeho je sto sedmdesát a teroru debilních dvanáct, připadá si jak /klamanej burzovní makléř. Jako znásilnenej medvídek Pu. Jako v pokeru podvedenej Buddha. Jako maniodeptesivní řidič náklaďáku. Tohle nijak nejde komentovat. Musela bych si sbalit kufry a nikdy se nevrátit.
„Jo... je nás sto sedmdesát. Je nás sto sedmdesát." A tak jsme razili. Pobrali jsme kliky, kohoutky, žárovky, židle, stoly, mejdla, utěrky, křídy, třídnice, nástěnky, pravítka, indexy a podobný svinstva. Revoluce byla započata.
Revoluce započala
Quick stál vprostřed haly. Vedle monstrakříže. Z buku. Justýna vydávala orgasmický skřeky. Visela totiž na kříži. Křičela: „Podvrh!" Křičela: „Dopuštění!"
Sto šedesát devět diváků sedělo v řadách na židlích. Obecenstvo. Já stála. Nadšená jako napapaný miminko. Bárbíni viseli v semišových klecích, kam jsme je vyčerpaně dovlekli, a houpali se na důkaz odporu proti odboji.
Quick si vypůjčil žebřík a opřel ho o pravou stranu kříže. Chtěl se ujistit, že je Justýna dostatečně pevně přibita. Párkrát bouchl do hřebíku.
„U všech sexshopů!" ředitel byl nepríčetnej. Svlíkli jsme ho. Měl na sobě jen průhledný růžový tanga s krajkovej-ma okrajema. Vždycky jsem si takový přála k Vánocům. Máma mi je nikdy nekoupila.
72
„Á, někdo nám tu ale rychle /moudřel!! Ale no tak! Systémy přicházej, system) odclia/cj. Totalitu střídá revolta, revoltu demokracie, demokracii teror, teror totalita a bia bia bia... co na tom sejde, pane řediteli?!" „Pusť mě, nabízim kompromis, /bavím tvou třídu povinného známkování zeměpisu /a celý tento ročník!" „Hovno ti pomůžu. Máš, co li patří! Tady Quicka to tehdy taky bolelo. Ještě k tomu neměli vydezinfikovaný hřebíky, mohl dostat infekci. A bylo mu vedro jak psovi..." „Já ho neukřižoval!"
„Jo jo. Ukřižoval jsi ho. Dneska reprezentuješ člověka ty, víš? Visíš tu na kříži. ,Odpusť nám naše hříchy!!' Předně si odpusť nejdřív ty svý, intelektuále!!!" Poodstoupila jsem od kříže a pokračovala:
„Já člověka dneska nereprezentujú. Toho reprezentuje ředitel školy, víš? Já jsem revoluce, my jsme revoluce. My jsme odplata. Jenom ho tam, Quicku, přišpendli! Spravedlnost musí bejt! Pomysli si, copak si světáčci pomyslí, až si o naší revoluci přečtou? Zeje odporný přišpendlovávat člověka ke kříži?!! Ha ha... to snad ani nejde dopovědět... těšim se, až mi to někdo připomene...!!!" Obecenstvo se zařehtalo. Panovala klidná nálada. Mír a green-peace. Měli jsme se rádi, přestože nám mozky tekly z hlav. Ve jménu lásky a střev na podlahách. Ve jménu pravdy a urvanejch nehtovejch lůžek. „Neber si to, bratře, nijak osobně. Je to jenom symbol, víš? Jednou k tomu muselo dojít. Kolikrát jsme toho chudáka Quicka křižovali my?! Pořád... v jednom kuse. Už na těch dlaních nemá ani maso. Škoda jenom, že se toho nedožil Dostojevskij! Byl by se tomu smál. Vím to! Quick ukřižuje člověka! Našeho lidumilného Marcela Prousta! Moc nemluvíš, Quicku!" „Ty blaho, já už nemůžu. Já zkolabuju, dyť mě křižovalo
73
jedenáct vojáků a já jsem na to sani!" Vypadal trochu vyčerpaně, to je pravda. Z čela mu Mnul pot. „Fakt sorry, Marceli... ale musí lo bejt! Ty seš hlava naší školský rodiny, ty nás zastupuješ, ly nás terorizuješ, ty nám rveš vlasy a ty taky poneseš odpovědnost, rozumíš?! To by bylo moc jednoduchý, kdybych musela na kříž já! Já pouze proti naší škole rebelujú. Ty ji reprezentuješ... v tom je podstatný rozdíl. A teda dneska chcípneš ty, a ne já. Ale to ti nemusí až tak vadit. Každej jednou umře..." „Ne takhle!" Justýniny tanga byly doopravdy fascinující. „Já vím! Museli jsme to ukřižování splatit. Byl to neúnosnej dluh. S tim se nedá bejt. Jednoho neubude. Ale podstata nesmí odejít... to bysme šli nejdřív my. Každej teď všechno ví a nemá cenu si na něco hrát. Proto dneska trávíme velkou přestávku tak, jak ji trávíme." „Agáto, máš podmínečný vyloučení za drzost. Každej žák sedící v této hale bude zapsán do třídnice. Udělím vám všem o stupeň horší známku z chování!!! Je vám to jasný?!" Justýna poznala, že o minutu dýl už na kříži nevydrží. Je po ní.
Jo, bylo nám to jasný. Tak jako že nikdo z představitelů tohohle zpropadenýho gymnázia už nikdy nebude moct zapsat nás do třídnice. Bylo to naše. Teď, co chcípla Justýna, je všechno naše.
Justýna byla navždy vyřazena z provozu. Ani nešpitla něco o tom, proč ji Bůh opustil, nebo tak nějak. Položila hlavu na hrudník a její tanga už nikdy neměla nikoho ob-šťastnit. V klecích to mezi Bárbínama zašumělo. Quickovi z oka vylezla slza. Asi si vzpomněl, jak moc smrt na kříži bolí.
„Zakazuji! Měla by bejt ilegální. To je hnus!" „To mi povídej, Quicku! Kvůli tý tvý trpíme už dost dlouho. Dost důkladně!"
74
„Pojď sem." Vzal mě do naruci. Pálil jako Miou nevypnutá žehlička. Jeho přímá pravda mi činila bolest. „Musim jim něco říct..." Poodstoupila jsem. Napsala jsem si to ráno na toaleťák.
Manifest
„Slyšte náš manifest!! Slyšte Manifest chudých, hnusných a ošklivých. Chceme vám dnes říct, že my se nedáme! Chceme být viděni. Chceme být slyšeni. Chceme být respektováni. Chceme dnes světu vzkázat, že zůstaneme chudí. My zůstaneme oškliví, a předně zůstaneme hnusní!! Slyšte náš hlas. My se nedáme přebít vámi krásnými. Nedáme se přebít vámi rozumnými. Vězte, že i nadále budou naše záchody smrdět. Vězte, že i nadále budeme žrát týden prošlé jídlo. A nadále se odmítáme sprchovat!! Chodíme v tlupách!! My, chudí, hnusní a oškliví!! Jdeme v řadách...
Studenti: ZA SEBOU!!
Já: Protože jsme chudí, hnusní a oškliví. Dnes louží!
Zítra bahnem!! My!!
Studenti: CHUDÍ, HNUSNÍ, OŠKLIVÍ!!
Já: Slyšte nás, krásný lide! Máte přece čistý uši!! Jsme
svázáni manifestem!
Studenti:  CHUDÝCH,  HNUSNÝCH,  OŠKLIVÝCH!
HOLD!!
Já: Všem v zemi zakopaným!
Studenti: HOLD!!
Já: Všem školním kuchařkám!
Studenti:  HOLD!
Já: Všem modrým indexům!!
75
Studenti + Agáta: CHUDÝCH, HNUSNÝCH, OŠKLIVÝCH!!!
Já: Běda chytrejm!!! Běda jim. Mamo ostrý tužky! Máme broušená pravítka a máme strašnej hlad! V tepnách vám koluje dršťková! Jsme hubení a žízniví a vezmeme si, co chcem. A kdo má hlad?! Studenti: CHUDÍ! Já: A kdo má žízeň? Studenti: HNUSNÍ!! Já: A kdo je pěkně nasranej? Studenti: OŠKLIVÍ!! Já: A kdo má pětku z aritmetiky?! Studenti: CHUDÍ, HNUSNÍ, OŠKLIVÍ!!! Já: Chudí, hnusní, oškliví! Štvaní, mrtví, smrdutí!! Spáči, rváči, pobodaní!!!
Studenti + Natálie: CHUDÍ, HNUSNÍ, OŠKLIVÍ!!! Já: Řvem!!
Studenti: Zařvem víc!!! Já: Bijem!! Studenti: Ubijem!! Já: Trhnem!!! Studenti: Roztrhnem!! Já: Pijem!! Studenti: Vypijem!!!
Já: Držte huby a vzdalte se! Vzdalte se! Jsme ohavně blízko! Máme v rukou levnej toaletní papír!! Máme v rukách cvičky!! Máme v rukou tabulky!! Dejte sem všechny třídnice!! Protože my máme pěsti zaťatý!!!!! Vzýváme vás, krásní!! Šprty, chytré, polemiky!!!! Slyšte tento náš manifest!!
Studenti: SÍLÍ JEHO HLAS!!!
Já: Apelujeme na vás!!! My chudí, hnusní a oškliví!!! Slyšte náš výkřik a poslechněte NÁS!!!
76
Studenti + já:    CHUDÍ . HNUSNÍ'-, OŠKLIVÉ!!!!!!!!
Říct jim všem, jak moc o sobe víme. Když jsem se nenáviděla, chtěla jsem mámě íicl, jak jsem na svoji špínu hrdá. Dneska mi bylo umožněny lo proklamovat. Bylo mi daný za pravdu a špína našla svý uplatnění. V našem řádu revoluce. Justýna vyhlížela jako pokleslá Bárbína v tangách. Ti ostatní mlčeli a přestali se houpat. Některý seděli, jiný stáli. Ale do jednoho nám koukali do ksichtů a my jim zpátky promítali ty ohavný procedury. Až do žil mi tekly barvy odplaty.
Podívej se do mě, kotě? Koukni na ty svý ručičky. Bolej mě, co? Drápou! A ty si pohráváš jako panenka, miláčku... Podívej, podívej se na ty svý ručičky... Bárbín zpoza klece počítal, kolik prstů na rukou mám. Kolikrát mu budu moct ublížit. A já mám strašně krásný ruce. Pěstovaný. Tehdy, brouku, jak moc se ti líbily... zlomil jsi mi tři prsty, natrhal snad všechny nehty... za pozdní příchod na tu vaši podělanou bohoslužbu. Mě z toho hnaly tejden haluše jako kráva. Bárbínem zavlnila paranoia. Asi mu budu muset sehnat serf board, aby ji důkladně sjel. No jo, já mám strašně krásný ruce, a dohusta si je v tobě namočím, retarde. Mám strašně krásný ruce a na ty tvoje, kamaráde, ti seru!!! Usmála jsem se na něj, jak se smával na mě.
Quick si nasadil tmavý kulatý brejličky a usedl po boku kříže na barovou židličku. Chopil se postarší kytary s jednou prasklou strunou. Co naplat... jedna neva. Postavili jsme se vedle sebe. Nás sto sedmdesát. Nad hla-vama nám zavlála narychlo zprodukovaná růžová vlajka s červeným flekem vprostřed. Deklamovala vítězství naší krve nad pink barvou. Deklamovala krev nad latex. Položili jsme si pravou ruku na srdce. Pár setin nasávali
77
nacionalistickou páru, a zatímco sc liai híni zuřivě rozště-
kali, my hrdě spustili:
„Kde domov můj...
Kde domov můj
Voda hučí po lučinách
Bory šumí po s kal i n ách
V  sadě skví se jara květ Zemský ráj to napohled A to je ta země česká Země česká... domov můj
Země česká... domov můj!!!" Ach, tolik lásky k vlasti jsem nepobrala ani za svejch osmnáct odžitejch let!! Hmrnm... aby toho nebylo málo a naprosto jasný, že to myslíme vážně, dali jsme si to ještě jednou: „Kde domov můj... Kde domov můj Voda hučí po lučinách Bory šumí po skalinách
V  sadě skví se jara květ Zemský ráj to napohled A to je ta země česká Země česká... domov můj Země česká... domov můj!!!"
Halou se ozvalo trojí zvonění na podporu a propagaci Hospodina, Syna a Ducha svatého. Jestli se ve mně v tu chvíli nalézal Duch svatý, tak to byl maximálně Gregory Peck, ale větší hodnost to nebude. Ve mně vzplála spíš touha dát si Big Maca a konečně vypadnout z tohohle mraveniště. Jak jsme tak stáli, plni své úspěšně započaté revolty, celá slavnost tak trochu skápla. Vlastně nás nenapadlo, jak dál. Upřímně řečeno jsme to nikdy předtím nedělali. Tak jsme se velmi potichu rozplynuli... Sejdeme se u další re-volučky, milánkové...
78
*
Revoluce pokračuje
„Mělo to význam?!" Sedíme s Ouickem u kříže a nad hlavami nám jako aura čpí ukrižovaná Justýna. Hala je vyklizená. Jsem vyťluslá. Vydal ze sebe tolik revoluční energie najednou dá zabrat. Polemizujeme. „Já nevim... každej počin mívá význam, ať už jakejkoliv, nemyslíš?"
„To bych tak úplně nesouhlasil!" „Myslíš, že všichni odejdou?"
„Zůstanou. To je element člověčí idiocie. Vždycky zůstat..." „Ne, to je element žactva Scholy Alternativy. Du si koupit Colu. Chceš taky?" „Colu?"
„Jó, no jasně! Měj si svoji nebeskou pravdu, věčnost a věci podobný, ale řikám ti... dej si k tomu Colu light! Takže ti koupim taky jednu... když ji nedopiješ, tak si ji vezmu já."
„Po tom hnědnou zuby..." „Na to neslyším!!!"
Odběhla jsem za roh vylovit z mašiny dvě Coly light. Jednoznačně podporujú lightku. Mám v plánu založit politickou stranu Coca-Coly light. „Tady máš. Pils to někdy?" „Neměl jsem tu čest."
„Hele, tak já ti řeknu, jak se pije Cola, jo? Nejdřív se musíš nadechnout! Inhalovat ten správnej postoj!! To si nesmíš zkurvit."
„Tady se moc inhalovat nedá. Smrdí to tu..." „To nesmrdí Justýna, ne? To bude nějakejch těch pár hodin ještě trvat... to ta škola a její rohy."
79
„Jaký rohy?"
„Ale nic. Prostě se teď nadejetím. Máš to, jo? To je jako u toluenu. To umí každej školaček..." Quick velevážně nasával Coca-Colu a ani ná/iiakem mu nedošlo, že si z něj tak trochu utahuj u.
„Připlácni si tu láhev na ksicht a osvěž. se. Pravá americká Coca-Cola by totiž měla bejt správně vychlazená, jinak nemá nic smysl! Celej svět by se musel předělat. No vidíš... přesně takhle! Tak a teď ji pomalu otevři! POMALU! Ono to musí nejdřív vy bublat! Ještě pomalejc. Zkonzumovat Coca-Colu, to není jenom tak... to se musí umět..! To je jako učit se dobře chlastat. Nebo souložit. Nebo šlehat si háčko."
„Tohle až budu doma vyprávět! Máma bude mít radost!" „No jen počkej... to pravý teprve přijde! Teď ta Cola šíří závan svobody! Cejtíš to?!" „Myslíš, jako jak to voní, jo?" „No... prostě svoboda, cejtíš to?"
„No tak jako cejtim! A to je, vo čem ty lidi furt teda jako mluvěj, jo?"
„No právě! To je ten světopostoj. To je ten supernázor. To je Dennis Hopper a Peter Fonda. Harley-Davidson. Takhle voní jenom Coca-Cola. To prostě visí ve vzduchu. Se musíš naučit vycejtit Colu. Coca-Cola je Alfa Omega, Coca-Cola je, proč chodíme po tyhle planetě. A proč to táhnem spolu. Co cejtíš?" „Leze mi to do nosu."
„No tak jasně. Dyť proč asi si cpem koks do nosu? V nose je svoboda, v nose je spousta dobrejch věcí. To sme na správný cestě. A teď si lokni! Se z toho nevzpamatuješ!!" „Ááááá... parádáááááá!!! Chi chi chi!" Quick se pro sebe uchichtl, jelikož mu konečně došlo, z jakýho důvodu se tady u nás furt řezem... protože nám někdo chce omezit
80
přísun Coca-Coly... takhle chuina svoboda. Co ty na to, Quicku?"
„Ty krávo, tak to je husly... takhle chutná smrt. Tak nějak podobně! Udělá se ti stojnej pocit v puse." Aha, tak tohle jsem úplně nechtěla slyšel. „Nekecej, fakt?"
„Jo. Ale teda jako že to není špatný - tahle černá voda! Fakt že to má něco do sebe."
„Nemysli si, zeje to OK. Je to návykový jako svině." „A to při každý další flašce cejtíš to samý? Pořád ten novej přídech tý vaší svobody?"
„Já už jsem svobodná! Coca-Cola mě osvobodila! Už sem free! Jako pták. Má to svý kouzlo." „To neříkám. To taky cejtim, že má!" Blbě jsme si tupili zrak. Ani nám nikdo nevěnoval moc času. Do meziprostoru vstoupila po schodech naší školy Panenka Maria. Měla vmáčknutý dvě vrásky mezi obočím. Z ukazováčku jí kapal olivovej olej. Slzela po cibuli. „Pojď, chlapečku, maminka volá. Pojď, pojď domů..." „Co se stalo, mami?"
„Máma ti to řekne doma." Quick mi z ruky vysál poslední substituci entuziasmu.
„Co teď budeš dělat?" upřela jsem na Quicka milostnej pohled.
„Ještě si musim vyřídit pár věcí."
Promiň, Quíčku. Milujú tě. Nenech maminku seslat tě do dolů. Miláčku... Odešel jak s tunovým nákladem hnědýho uhlí... černýho uhlí... stádem mrtvejch těl... N Á Á Á S... Ptala jsem se jednou Quicka, jak vypadá nebe. Povídal, že to je jako ohrada... nedá se z ní snad ani vyjít, natož do ní vniknout. Když jsem se z něj snažila vytáhnout, jak si teda jeden může bejt tak jistej, zeje uvnitř, odpověděl, zeje to přej spekulace. Je to celý spekulace.
81
A je to jako ráj?
Ne. Je to něco jako samozřejmost. Je to tak jako jistý, že to popírá emoce. Je to těžký na vysvětlování. Máš to jako se vzduchem. Vy tady dole dejclialc určitej plyn. Těžkej plyn. A tam nahoře není nic. Ani to nic tam v podstatě není. Tam se nemůžeš radovat ani sc s něčím srát. Tam tak strašně moc seš. že tam v podstatě skoro ani nejseš... A maj lidi před smrtí halušky?
Někdy se jim zdává, že s n i m a sedim na kávě. Někdo by se mnou chtěl spát. Další si zas představuje, jak hrajeme pingpong. Je to na tom člověku. A když. Agát, někdo tak nenávidí školu, tak pak si vymejšlí takový pakárny jako rozhovory pod křížem. Cosi jako splachování Coca--Coly... svoboda. Agátko... co ty víš? Co ty víš...
Ty Bárbíni se složili. Levný hračky. Jako když bouchne lacinej automat, a místo aby vystřikoval příjemný drobný, nechá si je pro sebe. Kdo to má po něm sakra uklízet? Uklízeček je moc málo na ten bordel kolem. Dobrovolníci. Voluntéři. Pojďme, přátelé, uděláme si den mezinárodní brigády!! Dopoledne srát a po zbytek života sklízet. Pak umřít. Tak nějak to bude. Když jsem koukla na klece, sem tam některá z nich bouchla. Z hlav Bárbínů prskala elektřina. Byli jetý kvalitním proudem. Co to způsobilo? Revoluce?
Jak já tak seděla pod křížem, očekávala jsem každou chvíli, že mi z Justýny spadne na hlavu zvadlej flák masa! To dřív, když já byla o něco mladší, tvrdívala jsem, že Quick na zádech táhne fláky masa. V pokorným ranečku s čer-venejma třešničkama. Já to neměla moc v oblibě. Raneček mi připadal jako jeden velikej haj/.l-komouš a ta Quickova
82
nabídka mi přišla tak trochu ^ rsina. Quick obcházel jednu domácnost za druhou a nabízel výhodnej obchod. Šlo o to, nechat se sestřelil kusem masa. Když měl potenciální zákazník zájem, sešli s Quickem treba na dvůr a Quick na něj hodil flákotu masa. Myslím, že to bylo vepřový, ale nejsem si jistá. Jenže to maso s sebou přinášelo jistý povinnosti a zodpovědnost. Ty záležitosti se táhly od exis-tencialismu přes zločin a trest, směr Velikej Inkvizítor a dál pak k noministům, surrealistům a těm světobornejm panenskejm sebevraždám, inlikovanejm slzám, k bodlákům, jehlám, finančně zabezpečenejm hrobkám až k posedlosti posedlostí a šílený šílenosti. To maso se mi před očima jednou rozteklo na velmi relativní hmotu. Maso bylo antibiotika proti světovejm, nebeskejm a chemickejm problémům a hodně nemocnejch si chtělo obstarat lék. Člověk si ho za odměnu mohl ugrilovat a sníst. Takže všichni chudý po tyhle možnosti šáhli a šahaj dodnes. Já Quickovi už tehdy na rovinu řekla, že já ne. Já nemám touhu po mase. Já chci burizony, já chci rajče, cokoliv ji-nýho. Nic proti němu. On s tim masem chodí už strašně dlouho a ona to není žádná sranda, žrát starý maso. Quick to vzal naprosto v pohodě. Tomu nasvědčoval i fakt, že hned druhej den jsem ho někde před supermarketem viděla ve stánku s kýblama rajčat. Zelených. Pro jejich delší trvanlivost, hádám.
Jednou jsem tuhle tezi interpretovala svý rodině a oni se shodli na tom, že jsem smrdící flák masa a že nemaj zájem na tom. abych jim padala na hlavu. Nasrali mě a nebudu tu vykřikovat sprostý slova, jelikož si Scholu Alternativu zřejmě přečtou. Zřekli by se mě jako člena svý tolerantní rodiny.
Od tý doby se povaluju na ulici a leckdy se do mě zakousne pes či homeless. Není lehký bejt flák masa.
83
Tak to vidíš, Justýno! Co všechno nás ještě nepotká. A ty se pravděpodobně rozložíš do chviličky. Odcházím dolů. Někdo má narozeniny.
*
V kabinetě bylo ticho. Lustr se houpal. Můj strach tekl po stěnách. Prodírala jsem se vibrací. Bylo vyklizeno. Jako před bouří. Jako po bouři. V rohu se choulila kostřička v noční košilce. Ta košilka byla bílá s modrejma po-mněnkama. Romantická. Čerstvě vypraná. Táhl z ní prací prášek s přídechem horskýho vánku. A ta kostra. Holka. Holčička. Já nevim. Byla zchátralá jako padlej detskej sen, když ho v parčíku za sídlištěm znásilněj jako psa, co nikdy neměl přijít na svět. Měla se rozsypat a už nikdy nevstat. Nebyla holá, ta krásná kostra. Sem tam potáhla náznakem mrtvý organiky. Na zemi pár dlouhejch špinavě blonďatejch vlasů. Pentlička na klíně. Modrá. Chtělo se mi zvracet.
„Všechno je u ní modrý... co máš s tou barvou9" „Já měl vždycky rád modrou..."
„Já možná... jo asi. No, kategoricky mi nevadí." Mickey Mouse byl oblíknutej po svým. Znala jsem ho jak svý boty. Odmalička na něj trpím. Měl ty červený kalhoty a bílý triko. Z kalhot mu tekl čúrek krve. „Mickey, ty krvácíš! Koukni se..." „Já vim... začalo mi to." Začalo mu to. Mickey si nevyměnil vložku...
„Říkala jsem ti, ať si dáš pozor..." Mickey se porozhlíd-nul po kabinetě. Pod oknem ležely čtyři krabice s balíč-kama vložek. Jednu vytáhnul. „Jak jí je?" „Je nemocná..." Mickey si stáhl kalhoty a vyhodil do ko-
84
še starou vložku. Rozbalil noxou a nalepil šiji na slipy. Modrý s červenejma pimtikama Mickey byl psychedelik. „Tyhle mi nějak nesedej. Chci jun napsat. Myslim tim jako do firmy. Měli by lam nějak /lepšit ty postranní křidýlka. Oni tu krev nijak nc/adr/ujou a teče mi po stehnech. To už je asi potřetí, co se mi to stalo. Bych se z toho pomátl..." Mickey si zakládal na svý menstruaci. Neznám moc bytostí, který by jí byly posedlý jako Mickey. On ji považoval za svý poslání. Zkoušet, soudit a následně svět spasit dokonalou formou vložky. „Je to celý o postoji. Musíš ji umět nosit. Když to neumíš, tak to máš prohraný. To se na to můžeš rovnou vy bodnout." Jeho problémem byla dýlka a ty zpropadený postranní křidýlka. Tvrdil, že při spaní na zádech vložka jako že není dostatečně dlouhá.
„Ta krev ti po zadku sjede a zblajzne ti prostěradla. To abys je denně prala." Mickey nebral v potaz, že jsem kr-vácívala jednou za měsíc. Taky nebral v potaz, že na naší škole nebývá zvykem krvácet vagínou. Hlava byla obvyklejší. Co se týče prostěradel, zásadně a nemilosrdně pral ve srágoře s přídechem horskýho vánku. Já ho dřív podezírala z krvežízně. Některý individua jsou fascinovaný krví a využívaj všech možností, jen aby mohla krvácet. Krvácet a rozmazávat. Moje ex-úchylka. Už jí netrpím potom, co sejí zhostila Pikolka.
„A křidýlka... no to je věčnej problém. Mám několik návrhů, co jsem si je narýsoval. Chceš je vidět? Mám je tady... teda měl bych je tady někde mít." „Ne, to je OK, Mickey. Já ti přišla popřát." Nevím, čím se to spustilo, ale mě poprvé v životě opravdu ty vložky nezajímaly. Mohla jsem za to?
„Ne, počkej, já to s tebou chtěl probrat..." Mickey odjakživa probíral otázky soudobý pozice vložek ve společnos-
85
35
ti. Těšim se na den, kdy mě Miekr\ \/budí z mýho zná-silněnýho dětskýho snu a sdělí mi. /c mu/u konečně odejít, jelikož na svět přišla absolutní vložka. Čili jev nepo-lapitelnej. Čtvrtá dimenze. Co že ty divnosti Kilgora Trouta budou vyťásnutý jednou absolutní a nenapodobitelnou vložkou? Bude vykrystalizovaná, svíjet se, vyšinutá svým poselstvím a my budeme moct jít domů... do Podolí... do lékárny... do prdele, to je mi smutno. Jo... bude mít křidýlka ve shodě s teorií relativity, takže nikdo nebude smět tvrdit, že jsou špatně navrhnutý. Budou relativní. A pak taky ten večnej noční problém, kdy se Mickey musí probouzet se zadkem připlácnutým k za-schlýmu fleku krve... ten bude zahojenej. Protože naši světoví inženýři si s tím budou vědět rady. Vymýšlej to a budeme suchý, tak krásně suchý. Tohle je ten sladkej sen. Z takovýho matroše se slejvá v prospěšnejch ocelárnách, abychom slintali po stále větším množství. Ale kdo jsem já? Jaká souhra náhodnejch setkání metafyzickejch buněk, a že sakra už nevim, o čem mluvim, mi dává návod a povolení odporu? Kdo jsem já, že mě je schopna napadnout myšlenka za rohem číhající perverze? Že mi tu před očima taje Mickey Mouse? Já ho milujú. Moje dávná láska. Moje slabost, úchylka, deviace a prominutí. Pominutí. Zmatení. On krvácí jako v tom baráku jatek č. 5. Tam, kde domněle teče mnoho litrů krve. Tam, odkud ji bohové čerpaj zahradnickou hadicí, a po nocích je nám strkaj do vagin a ládujou nás krví padlejch vojáků. Krví Vonnegutových Drážďan. Krví jeho šíleností. Krví Hitlerových komplexů a krví našich matek, nás samotnejch a dál a dál. Tohle nesem. Z nás taje. Teče. Do vložek.
Je potřeba míru. Nutnost spasit naši krev. Koloběh a recyklaci. Voláme po dokonalý vložce. Po jejím zrození. Po
86
jejím požehnání a ze dne n.i den pominou špinavý kalhotky, prostěradla. Všechno bude bily. Jako po piku. Těhotný. Budeme krásně těhotný.
Následně nám k vykrváceni /budou hlavičky, ručičky, nožičky, žilky, cévky. lepenky a svinstvo. To řídký svinstvo, jímž se dá protýct. Je zapotřebí bejt tuhej. Ztuhnout navěky. Svět musí ztuhnout na věky.
Pokud mi krvácí Mickey Mouse, krvácí mi Bůh. Podstata. Podstava a fundament. Nechci už nikdy vidět Mickeyho krvácet. Ne vagínou.
„Některý nás chtěj používat. Myslej, že jsme podobný kladivům. K práci kladivo potřebuješ, ne? Jo... máma mi říkávala, že jo."
Mickey sroloval špinavou vložku. Opatrně ji vložil do igelitky.
„Ještě dneska bych měl zajít ke kontejneru. Vyhodit." „Ty zahltíš celej tenhle svět svojí zásobou použitejch vložek. Chceš, abychom se tady udusili?" „Ne... není to ale jedno?" Chtěla jsem odvětit: Co ty ostatní? Nepřišlo mi to na jazyk. Ty ostatní mi byli lhostejný. Neměla jsem v tu chvíli důkaz, že „ostatní"' žijou a že mi za to stojej, nemám důkaz, tak je mi to ukradený. Stejně jsme mrtví a víc umřít se snad dá jenom v knihkupectví.
„Já to zopáknu. Oni nás chtěj užívat. K sebevraždám. Nebojá nevim, abychom je třeba užili my. Parazitujou na nás. A zneužít. Oni nás chtěj zneužít. Roztrhat nás na cáry a vzít to jediný poslední." „Co zas poslední?"
„Já nevim, kurvafix. Mluvim do větru. Už celej život vim kulový o tom, co řikám."
Mickey miloval Vandu. (Tu mrtvou kostru v modrý košil-ce, co se choulila v koutku. Říkal jí Vanda, protože se
87
1521
jmenovala Vanda. Jmenovala se Vanda, protože ji Mickey pojmenoval Vanda. A Vanda, (o hýla la kostra - aby bylo jasno.) Proč... protože někoho nuloval musel. Vanda byla krásná, kostnatá. Navždy pohubla. Seděla tam ve svý košilce a sčítala vlásky na klíně. „Churaví... brzo umře..."
„Jo, ona umře." A umře. Položila jsem dort na zem. Klekla si. abych Vandě lip viděla do očních důlků. Takováhle je, co ji pamatuju. Umírá a nikdy nic neřekne. Jenom luxuje Mickeyho lásku a ono jí to nestačí. Ted mi luxuje potřeby a schovaný zásoby emocí. Zjišťuje, že žádný nemám. Je mi ukradená. Přináší jí to zklamání. .,Má horečku." Mickey jí položil ruku na čelní kost. Nech ji bejt, Mickey. Bolí mě koukat na fyzikálně neuskutečnitelnou lásku. Mickey Mouse byl můj objekt znásilněnejch dětskejch snů. Jako tehdy v mý posteli. Spotřebovali ten sen, jako lacinost nad lacinost. Jako chodící automatickou díru. Já se svíjela strachy. Snovým absťákem, jako že mi dospělí odebrali dávku životadárnejch dopingů. Mejch vi-taminovejch vizí. Vedle postýlky tehdy seděla Vanda, můj detskej sen, a bolelo ji to mezi nohama. Bolel ji žaludek. Dodatečně ještě duše. Byla mladá, sjetá, psychedelická. Zneužitá od hlavy až k patě. Ptala jsem se jí. co se stalo. A ona že se mi nemůže ukázat jako dřív. Ze jí zlí pánové ublížili. Už vim, že to byli zkurvysynové a vzali mi to jediný poslední. Detskej sen.
Vidim, že má teplotu. Koukám na výplň svejch infantilních nočních tužeb. Že Vanda už miliardakrát umřela. Hledám ty zlý pány, co jí tak zle ublížili. Zle se mi je nedaří najít. Kdepak se schovávaj? V křoví. To abych pečovala o Vandu, místo aby těšila moji dětskou hlavičku. ,,Miláčku, ty odcházíš." Mickeymu tekla slza po tváři. Ztrácí ji. Pamatuju si, jak mě máma ztratila na horách.
88
Bylo mi deset. Nesla jsem m mal> Iv/ičky. Věděla jsem. že mě hledá. Myslela jsem, /e mc najde. Zpívala jsem si. Desetiletý písničky. Sama ve sněhu. Mířila k chatce a znala svoji cestu. Připravila si výmluvy a cesty ze všech mož.nejch průserů, kléry / loho čouhaly. Máma mě dohnala. Hysterčila. Jako kdy/ malka poztrácí někde na cestě desetiletý stvoření. Že už jí to nikdy nesmim udělat. O osm let pozdějc postávala jsem na asfaltce. Smetí v očích. Hledám svoji mámu, a ona nikde. Dlabu na dosavadní průsery. Každej / možnejch bude menší než tenhle. Že nenajdu mámu. Už si nezpívám. Už neznám svoji cestu. Už nevim, kde je horská chatka. Jenom vim. že mám odpad v očích, a vim, že to vědí ostatní. Máma nikde. Koukám na Mickeyho. Stojí na sněhu a Vanda mu chybí. Stejně jednou nenájdem. Stokrát nacházíme svý mámy a pak... po sto první tam nebudou. Haló... je tam někdo? Ne... už tu nikdo není.
„Nech ji bejt..." A to se stává. Seděla jsem na bobku. Myslela na Štěpánka, na mámu a na skládky. Mickeyho vložkou, zdá se, opět proklouzla krev. Vanda zůstala tak. jak je. Jak ji znám dlouho. Mrtvý dětský sny... a tak jsme tak posečkávali a čekali na něco, co se nikdy nemá stát. Že jsme byli mrtví, že jsme v podstatě ani nebyli, že jsme měli menstruaci a zásobu nekvalitních vložek. Je mi jasný, co za nima je. Oni jdou proti naší krvi. Zblajznou ji, místo aby čvachtala pod našima nohama. A vložka je posvátná věc. Fascinovalo mě, jak pevnou zeď si Mickey byl schopnej kolem sebe postavit. Vytapetoval ji vložkama a zbavoval se tim pohledu na svou nevyčerpatelnou zásobu krve, co z nás tady vysávali. Ona nám pořád tekla.
„Tady máš dort... šťastný narozeniny." Položila jsem mu k nohám čokoládovej dort. Ten on nejradši.
89
Happy birthday to you, Happy birthday to you, Happy birthday dear Mickey. Happy birthday to you...
*
Mami, myslíš si, že na nás shoděj bombu? Mami, měla bych si lehnout a usnout? Mami, měla bych se nechat najít, tak jak jsem? Ted? Mami, to nebude hezký. To nebude útulný. Mami, už mě nehledej...
Stáhlo mě to do špajzu. Ve špajzech se roděj veliký věci. Byl ledověj, zabydlenej. Okno otevřený. A vprostřed stál Gold, jak ho znám. Krásnej, poníženej, vždy pripravenej mě uhodit. V pravý ruce svíral vodítko, na kterým měl uvázanou kozu. Zřejmě to byl dobrej zewloun, jelikož navzdory dusnýmu prostředí si to zvíře vcelku bezstarostně chrápalo.
„Vypadl jsem z okna."
„To se nedělá, Golde... ty víš, že se to nedělá!" Z oken se nepadá. Ne z fleku Boha. Kdo nás bude řídit?" „Dali tam Pozéra. On to napózuje. Dokšeftuje. Neboj, vyvedou vás odsud." Quick se choulil v koutku. V pozici zárodku. Škubal sebou.
„Škubánku... ty moje lásko. Copak ti je?" „Nech ho bejt. Je toho na něj moc." Moje miminko se potilo. Milostivý nebe na jeho hlavičku seslalo kapánek potu. „Musíš na sebe dávat pozor, Agátko." „Jak dávat na sebe pozor? Jak to myslíš? To ty jsi měl na mě dávat pozor! Ted jsem se ti zkazila a chutnám jako za-kyslý mlíko... to jsi měl na mysli, Golde, viď?"
90
„Ty si to nikdy neodpustíš." Ne. ja si to sakra nikdy neodpustím. A proč laky?
„Oni vás vyvedou..." utrousil na mě jeden z těch spasi-telskejch pohledu.
„To mi je u prdele. Vyvést jste nás měli dávno. Podívej se, co z nás zbylo!" Plyšovej medvídek máčenej v hovnome-du. Utržená hlavička a rozpáraná ručička. Kdo si se mnou bude hrát?
NIKDO!
„Kdo ti co udělal?"
„To všichni všechno. Kdy už to, Golde, pochopíš? Všichni všechno." Existuje příručka k dokonalému zničení Agátky. Stal se z ní bestseller a povinná četba v prvních třídách. V soudobý společnosti je zapotřebí dokonale zvládat techniku nutnou k absolutní destrukci. „Já už nemohl vydržet." „Z kolikátýho patra?"
„Osm..." z osmýho patra skočil náš stvořitel. Romantik. „Závidím ti. Já bych to nedokázala." „Já bych se neuměl vraždit několik let." Tato dlouhodobější forma sebedestrukce vedoucí k úplnýmu zániku se jinak nazývala hédonismem a zdála se být oblíbenou kratochvílí znuděných světoobčanů. Voláme po návratu k přírodě. Voláme po lepších zákonech. Voláme po lepší ekonomice a tenčích inzulínkách. Voláme po vlčích mácích a zdařilých pašováních v plyšových medvídcích. Méda má:
a)  natržený dolní ret
b)  vysušenou pleť
c)  polámané nehty
d)  narušenou zubní sklovinu
91
e) žíly ä la sádrokartonový tunely
ť) sexy fleky na sexy vycuclejch ivaíích
g) oligofrenní srdéčko
h) rakovinu vůle
i) artrózu zájmů
j) parkinsonovku ega
k) poruchy čichového vjemu
1) a má křeč a má křeč a má křeč a má křeč a má křeč
m) atd. atd. atd. atd.
A kdo si s méďou bude hrááááááááát?
NIKDO!
„A co bude dál, Golde? Kde tě máme hledat?" „Já už nedopadnu, když to řeknu tak pateticky/' Byl to odvěkej mechanismus bohů. Bylo otázkou času, kdy se ze stropu spustí deus ex machina a celej tenhle nepochopi-telnej shit mi vysvětlí. Gold jednou vypadl a za nás za všechny už nikdy nedopadne. Naše škola byla jenom jedním z pater a on se stavil, aby mě pozdravil. Že na jeho flek prozatímně šprajcli Pozéra, jenž se měl o nás postarat a dojet nevyřízený businessy. Že jsme jeden z debil-ních kšeftů, mi Gold nemusel opakovat. Každej hříšník je kšeft. Nás sto sedmdesát bylo pekelnejch a pro ně vopruz. Ted jsi to, Golde, vzdal. Sletěls. Načichl člověčinou. „Jak ti, Golde, chutná smrt?"
„Recept mý babky. Měl jsem přidat o krapet víc rumu." Smrt jsou vanilkový rohlíčky. Smrt jsou chocolate chip cookies. Jenže, Golde, do rohlíčků se dává rumu málo. Tys to přehnal... kurvafix. Quick si teď pohrával s jídlem. Počítal polívky z pytlíku. „Gulášová, pórková, čínská, rajská, čočková... fuj tajbl...
92
Nebude ti vadit čočková?"
„Ne." Gold měl čočkovou iad ,i ja laky. A ať si Quick hrál sebevíc na machra, z oči mu kanuly davy slz a zpívaly Stabat Mater. Já věděla, že někdo umřel. A my s ním. „Golde, kurva, z oken se nepadá... to tě neučili ve škole? Půjdem v armádách do katastrofy... víš o tom?" „Cibulová, česneková, brokolicová, mexická, s masovými knedlíčky, se šunkovými knedlíčky, hovězí, slepičí, žampio-nová, francouzská, zeleninová, celestýnská, písmenková..." „Je v šoku, postarej se mi o něj."
„Nemůžeš nás tu nechat, Golde, ne... už nemůžeš po to-likátý ode mě odcházet. To mi nemůžeš udělat!" „Ty víš, jak to je."
„Ty jsi ten poslední kámen. Poslední šutry nepadaj. Golde, ty poslední ne. Pak je všechno ztracený. Nebudeme už nikdy mít na čem stavět. Ty skácíš naše všechen-stvo a s tebou odejde čas."
„Neboj, Pozér má instrukce, ví, co dělat. Neudělá chybu." „On ví, co dělat, aby nebylo moc randálu, až se bude stavět šibenice. Skočil jsi, abychom si v náručí vzali život. Tos ho udělal tak ošklivej?"
„Jo... asi jo." Asi jo. Proč jinak by Bůh skákal z. okna? Rozhodně nás nepřišel vyzvednout ze školní družiny. Moc se zadlužil. Ne! My jsme se zadlužili a on za nás ručil svým životem. Tak to chodí. Z toho plyne ponaučení, že sázet se nemá a hráčská vášeň budiž odpuštěna Fjodoru Michajloviči Dostojevskému, Goldovi ne. Teď nás opouští. Pověřuje mě jediným úkolem.
Nekřič, až tě budou věšet!
„Měla by ses přestat řezat, Agátko. K tomu jsem ti žíly nedal."
93
,Je to zapotřebí víc, než si tu kdokoliv dokáže představit." „Ale já ti nabídl realitu."
„Na to ti peču kamaráde. Vize, ktcrejch se chytá každej. Uvidim něco jinýho a mám štěsii. Ja nechci čumět na to, na co ty chceš, abych čuměla. Octla jsem o ní v příručkách a nezajímá mě, co vidí každej. Neshledávám to zajímavým. Ty tvý moralismy jsou mi totál ukradený. Radši se budu klanět lidský chemii."
Jenže já mu neřekla, co on dávno věděl. Že když jednou přijde den, jako například kdy se křižuje, mění vložka, omejvá mrtvola nebo čurá s Quickem, tak pak se musim říznout, abych viděla to, co je v příručkách. A už nechci vidět, co se mi dřív líbilo... proto si tupim žíly. „A takhle, Golde, funguje destruktivní průmysl. Je na centaky vypočítanej, aby bylo naprosto vyloučený se s ním utkat a z boje vyjít vítězně. Jenže, Golde, tohle ty děláš vždycky. Plácáš mi tu před očima moji problé-movost a teď se koukni na sebe. Spáchal jsi sebevraždu. Kdo za to bude platit? No řekni, do háje!!! Kdo si tohle vylíže??!! Nikdo. Jelikož všechny dluhy padnou, jelikož hodnota peněz padne, jelikož my padneme, jelikož náš systém ä la zub za zub a oko za oko padá z oken spolu s námi, spolu s tebou. Jednou... jednou bych ti za to poděkovala. Kdyby mě to jednou ještě někdy čekalo..."
„Máš dobrý kecy, Agátko, ale já musim jít." „A co tu mám dělat?! Sakra, nedělej mi to, Golde! Za boha tě prosím."
„Já vyskočil z okna, Agátko."
„Ne! My nepadáme z oken. Ne my! Moje generace nepadá z oken, Golde! S tim nepočítej. MY NEPADÁME Z OKEN." „Všechno, co má okno, z něj nakonec vypadne."
94
„Čtyřicet osm, čtyřicet dcvri, p.uk-sai. padesát jedna, padesát dva, padesát tři..."
„Quicku, nech toho." Onu k spořádaně naložil polívky z pytlíků do Červe n o 01 lein > lai uvk u a teď poctivě počítal párátka.
„Tady. Doktor práv Reinhard Mattoni. Bude se tu starat o chod školy. Prozatím." (lokl křečovitě svíral obojek kozy.
„Dyť je to koza."
„Já vim." A toho chtěl docílit. Že nemůže koza řídit školu? Že nemůže? A odkdy umí Bětuška pitvat? Od tý doby, co jsem se zbláznila. A že JUDr. Reinhard Mattoni měl převzít kontrolu nad naším ústavem, bylo stejně pádný, jako že hovořím s Hospodinem. Mrtvým Hospodinem. Osmý patro. Napsal aspoň nějaký ty verše? Ty jsou na mě. Nenapsal. Koza zablekotala. Zabečela, zahoukala, já netuším, co ze sebe kozy vydávaj, a je mi to ukradený. Budeme jí muset k hubě přilepit mikrofon na školní hlášení. Zpravit ji o školních předpisech. Quick přestal počítat. Byl sám. Drtívej dopad. Na mě si průser lehl celou svou vahou a bolela mě z toho páteř. Nutnost vydržet. Dneska to padá. Každej spadl. Nikdo to neví. Jak to bude bolet... jak to bude ráno bolet... a já se nikdy nechci probudit. „Nechtěj, abych tě za to nenáviděla..." „Ty mě nikdy nebudeš schopná nenávidět. Taková schopnost u lidí neexistuje. Naschvál. To byl můj jedinej vedomej naschvál. Odpustíš, já to tak zařídil. Umřeš, jak budeš chtít, a pak už nebudeš. Za víc už jsem tě nemohl vykoupit, Agátko."
„Bastarde... tohle se lidem nedělá." Jsem sama... bože, já jsem tak sama. Oni ode mě odcházej. Nechtěj se vrátit. Ani ztrestat mě. Neznaj mě. A já se
95
dusim, jako maso určený pro zvlašim výživu. Je tu milion poníženejch zanechanej bytostí, Podc/.íraj nás z anorexie. Touláme se v černozemi. Nevidím. A co ty levný knihy? Počkat si... přijdou pro nás. Zlikvidujou. Plevelu bylo dosti. Až škrtnu zápalkou o zem a chytne mi zadek, budu šťastná. Vědět, že má mysl je schopná přijímat muka a identifikovat je. Zpracovat myšlenku, že cosi špatnýho vadně dotýká se mě a je mi zakázáno přežít. Kdyby modlit se k dřevěnými! Betlému. Kdyby k Vánocům v krabici novej mobil s digitalem. Kdyby podělanej beatnik, kdyby veterinář závislej na ketaminu. Kdyby tisíc a jeden přestupek proti sobě... byla bych v pořádku. Ale takhle nepoznám, jestli mi ten zadek hoří. To Sixtýnská kaple, ona se mi hroutí nad hlavou a já můžu tak akorát s intelektem Michelangela kráčet vyrovnaně do neznámých končin. A jen blázen kolem mne poskakuje. Tak pravil Franz, než ho přemohl zápal plic. A tak dneska pravím já. Až budu křičet, tak mě nebudou věšet. Budu mrtvá. Budu mrtvá, až budu křičet.
Quick napočítal osmdesát tři párátka a jedno zlomený, narušený. Naskládal je do velikýho psána z kartonu a jemně uložil do ranečku. Tak to, Gold, měl. Na cestu. Bude padat dlouho. Dýl než prapodstata elementárního pojetí času. Dál než nabubřelá pláštěnka návykový obraznosti prostoru.
Zaujme pozici neporazitelnýho patrona sebevražd a my se pokáme. Pijeme z číše porozumění. My pijeme z číše šílenosti. Agonie, deliria, absťáku, posedlosti a následků. Pijeme na tisíce rozleptanejch tripů a nemá nás to zabít. Poroučej nám dožít. Dožít to zadlužený zpropadený. Odchod... odchod... je to složitý a já nasraná. Vyjadrujú se nepřesně. Podal mu raneček s polívkovejma pytlíkama... pytlíko-
96
vejma polívkama a osmdesáti iiviiki párátkama. Jestli nějaká zásada přežívá, tak šťoural se mezi zubama. To by měl moralistickej člověk plnil i při sebevraždě. Gold mi předal obojek JUDr. Rcinluuda Mattoniho. Ta koza mě majzla pohledem typana, se kterým si není radno zahrávat, a já věděla, že jestli ji naseru, tak na mě vybečí hodně bééé nadávek (a ty jsou ostrý). Gold se vysoukal z okna a stoupnul si na parapet. V levý ruce raneček od Quicka a v pravý osud nás všech (podstata). Skočil. Mě tu nechal. Já mu říkala:
My nepadáme z oken
Neposlouchal.
„Je to skoro fascinující... to mu fakt neberu, Quicku. A tvrdim, že ta fascinace byla vzájemná. Dyť on z nás musel bejt hotovej, ne? To by se u Bohů mělo. Gold byl stej-nej. Konsternovanej. Jo, to se stoprocentně týkalo obou břehů. Jenže jeden z těch mechanismů musel zkolabovat. Jinak si to neumím vysvětlit. A pak najednou ta nepřímá úměrnost. To se nedá skousnout. To radši všechny vazby anulujú. Já vim, že se smál. Vidět svý stádo na kolenou a bavit se rozkladem lidskýho faktoru. Já nevim, tím si nejsem jistá, že bych se řezala smíchy koukat se na obraz stoickýho prasete v křečích. Ne, Quicku, já bych se určitě nesmála. Já ne. Ačkoliv to nemusí pokaždý klapnout, tak jsem toho názoru, že jsou jistý elementy, který se prostě musej respektovat. Ať už se jedná o dialog člověka a bytosti jiných dimenzí, ať už jde o jakoukoliv variantu spolupráce. Nejen my, Quicku, ale i Gold měl pochopit, že
97