lidstvo je rovnocenným souperem bohu. A systém jakýho-si alibistickýho totalitárního uspořádání ve jménu nejsvatější demokracie... tenhle systém je mrtvěj a já už se jen děsím případný korupce. Tý nejvyšší. My bereme jeho důvody v potaz, koneckonců se přece jedná o čistě lidskej vynález: Sebevražda. Podání demise na svoji vlastní osobu. To řikám, aby sis třeba neinterpretoval naši maniakální hysterii jako akt odporu a definitivního bojkotu. To jenom když se potkaj dva stejní jedinci, tak se bude vyhlašovat válka. A tohleto ví každej. A Gold to věděl tuplem. Umíš si, Quicku, představit, na kolik tisíců parazitujících armád se vynoří zpoza jakýhosi rohu, a to kvantum ťaleš-nýho velebení? Tady se jedná o ten princip Boží ješitnosti. Žere vlezdoprdelovsky orientovaný exempláře. Taky že nebude vůbec těžký vypočítat si, kolik nám ještě zbej-vá času. To asi ne, co? Já ne. Já ti na rovinu řikám, Quicku, že já to nebudu, já si tu klidně chcípnu sama. Já ho tentokrát bojkotujú. Tvý lidi patřej tobě. Jsou tvým potenciálním majetkem, a proto je tvou PRIMÁRNÍ povinností zabezpečit nejdřív je. Gold se na nás vybodl. Nejsem z těch, co mu to žerou. A ten nejspodnější článek ignorantsky vychcanejch vyžír-ků bude velmi spontánně, skoro až nonšalantně kroutit pozadím. Přece jen jsem spíš z těch, co slétej. Každej by měl, Quicku, takovej primitivní finální zátah pochopit hned." „Co teda tady bude dělat ten zanechanej spolek?" „Víš, pro ty holt Bůh asi nebyl prizvanej. Já osobně už ho nikdy nepozvu a on nevstoupí do mých domů. Neuvidí, já mu neukážu. A ničeho se nedotkne. On tam dole moc dobře ví, ke komu promlouvám." Vykoukla jsem z okna a zařvala na Golda dolů: „Už nejsi mezi pozvanými hosty, jo? Měls tam bejt, a teď 98 si tam už, kurva, nejsi! Nikd\ se ke mně nedostaneš." Neozýval se. Obrátila jsem se kr Quickovi. „Já bych si tak vychutnala hu k sobě stokrát vytáhnout a pak ho poslat do někam. Jen/e odtamtud se ti podrazá-ci vracej prakticky věrně zachovaní, jen s o něco větším předpokladem ke slibný kariéře místní supersvině. A já... Já se sakra vynasnažím ho nezvat a NEZVAT, NEZVAT!!!... Je to vlastně celkem nekomplikovaná procedura. Nic osobnějšího v tom asi nebude. Prostě ho jenom nepozvu... bude mnou skromně nepozván... Už prostě ne!'* Quick tupě hleděl do země a počítal stádo zautomatizo-vanejch mravenců. Kdo mi ublížil? Kdo mi odebral Golda, kdo mě odebral jemu? Která sílaje schopna oddělit jedno a totéž? Kdo to umí? Přehryznout pupeční šňůru a naporcovat mi k obědu zdevastovaný zbytky nadlidský hodnoty? Člověk. To musel bejt člověk. Stvořitel si mě přikoval k sobě. Má vesmírnou dělohu a naše vojska v ní plavou kraula. A pokud někdo přestřihne jednu z těch nekonečnejch pupečních šňůr. tak jsme nucený se sami porodit. A neumíme chodit, a neumíme jíst, a neumíme skákat... a nemáme Boha... Quick mi pověděl celej mechanismus. Jak to chodí, když Gold spáchá sebevraždu. Je vyhlásenej krízovej stav a nás může konečně zatížit ta nesnesitelná lehkost bytí. Až dnes mi došla Kunderova fráze. Nesnesitelná lehkost bytí. To příšerný bytí... tajeno vina a náš trest. Nepozvala jsem Golda... Kam? Na smrt... S náma... 99 48 * Už je konec... je po všem Helikoptéry hučí, jdou pryč Zrcadla kolabujou... vzlykaj Už je to pryč Jsme v řadách V obscénní linii Jsme cizí, spáči, poranění A narvali do nás... Jen dejchat v jeden čas!! Vzali nám zbytečky Zbytečky, zbytečky Už je konec Píšem naposled, mluvíme za sebe Za tichých pochodů Odcházej poslední myšlenky Nemaj se vrátit Dávno je to A jsme v řadách Čára jetá a jsme udělaný Jeden a druhej Druhej a třetí Za hl a varna vřeští... Máme se držet cizích Je po všem Už je konec Quick se posmutněle jal vysvětlovat, jaký opatření se maj udělat, když něčí Bůh spáchá sebevraždu. Především se 100 musí vycházet z jednoho piosivlin faktu. A to je, že Boha budeme velmi brzy následoval. Dal nám tejden. „V historii není zaznamenanej jedinej případ, kdy by lidstvo přežilo Boha o víc než jeden tejden. Většinou to bej-vá do pár dnů. Hele, ale ty jo, loje docela průser. My si budem muset fakt máknout, jestli máme dát šanci budoucí civilizaci." Jako že konec epochy jedny civilizace vždycky končí sebevraždou jejich Boha... bylo to hrozně smutný, jelikož Quick odejde s náma. Do pár dnů bude po nás, po Quickovi a pak pár setin na to dopadne padající Hospodin konečně na zem. To je takový to ležení po ránu, do zvonění budíka zbejvá pár minut a my se modlíme, aby těch pár minut bylo delších než celá existence. A takhle budeme ležet, až se vydáme na túru údolím smrti, abychom se položili a počítali minuty, dokud neuslyšíme to mytický: „Bum." Bude to rána, jak když exploduje TNT. A až se tohle, Agátko, stane, tak v ten moment skončíme. Skončej naše vzpomínky, průsery, snahy, naděje a umřou naše potenciální budoucí děti a pokryje nás deka ticha." Deka ticha... „A pod tou dekou konečně zavřeme oči nafurt. A nebude žádný nebe, žádný vykoupení, vysvobození, ale trest. A pojdou nenarození, počatí, zamýšlení, svatí, trpící i budoucí. A chcípnou taky mrtví, co se dostali do Nebe nebo do Pekla. Tohle všechno bude přikrytý, aby o nás už nikdy nikdo nemohl vědět... ani samotnej Bůh ne. A až nebudeme, tak je možný, že se dočkáme něčeho neobjeve-nýho. Nějaký substituce. To nikdo neví. To je dimenze, o který je zakázáno mluvit. Bude ticho. Jako po masturbaci... to trapný ticho po orgasmu. Nikdo neví, co je za tou finální smrtí." 101 Udělalo se mi mdlo. Já vždycky doufala, že ačkoliv se pravděpodobně jednou propadnu do Pekla, jiní za mě aspoň užijou zbytek rezerv globálního šiesti. Představa, že zmizíme a nebude tu nikdo, kdo by nás v budoucích časech obhájil nebo reprezentoval, byla užírající. V žaludku se mi vzbouřil element člověčí podstaty, a to je: „za každou cenu zachovat lidskej rod a jeho Boha". A to se nemělo stát A nám zbejvalo pár dnů A já tu deku ticha tak nenáviděla. A já chtěla žít... jako nikdy předtím... Já proklínám naši školu Řekla jsem kdysi, že až půjdu Údolím smrti, tak že se nebudu bát. Řekla jsem to v osmnácti. Tvrdila jsem, že až budu kráčet údolím smrti S puškou v ruce A bazukou mezi nohama Až mě budou lízat mrtví lidi A ďábel lákat na bonbony Až mě bude Hospodin vykupovat A bílá Amerika vyhlásí mír Já se nebudu bát Protože mi tohle údolí kříží cestu Už posledních osmnáct let A žádnej Satanskej kurevník není horší než já A žádnej Bůh mě neuplatí A nižádná černota není tmavší Než moje hlava A budu kouřit A zdravit mrtvý lidi Co mi lezou na soukromej pozemek 102 Už posledních osmnáct lei A nic tam jednou v tom udoh Mě nevy kolej í Když je moje ruka ještě vražednější Než zlo A zlo mi je jasný Už posledních osmnáct let A s bazukou budu zajedno Prostě až umřu A pudu tim údolím Tak se nebudu bát Jako posledních osmnáct let And what about Heaven? Zeptaj se mě Bohužel Já řeknu jenom: Bohužel A vim to už osmnáct let Jenže moje nebojácnost vzala nohy na ramena a já se v tom sklepě namístě před Quickem počurala. Čurala jsem studenou moč, jako by ze mě odešla přirozenost, a bylo mi tak špatně, že jsem si musela vzpomenout na jednu reklamu na vložky, kde se dotyčná krasavice utře vložkama, jelikož momentálně nenachází ručník. Takhle mi bylo. Doufala jsem, že konečně už vyrobil Mickey tu dokonalou vložku, která by všemu dala smysl. Moje konstrukce se hroutí. Už nemá dlouho fungovat. Jsem zoufalá. * 103 116 „Musíme kandidovat sami na sebe." Jak se kandiduje na sebe samu? „Prostě vyhlásíš konkurs na svoji osobu a zájemci by se měli ohlásit sami. Může to beji cokoliv od pravítka přes Maharadžu až po Sochu svobody. A tihleti jedinci by nás v době, kdy si budem lehat a bude nás pokrejvat ta deka ticha, měli zastupovat na zemi a v naší civilizaci a budou zpívat Stabat Mater od Dvořáka a mělo by to symbolizovat Opus homo sapiens. Je to spíš záležitost zoufalosti a rituálu. Dělalo to na tisíce civilizací před náma a doufejme, že v tom příští generace budou pokračovat. Rozumíš mi?" Jednou jsem se při sexu počurala. A na tohle jsem si při vší tý apokalypse musela vzpomenout. .Jednou jsem se při sexu počurala. Bylo to hrozný." Quick mě uhodil pohledem magora. Pomalu, ale jistě se naše mysli odebíraly do svejch soukromej hrobů a nám v lebkách zůstala viset inkoherentní šílenost. „Jo, tak to teda vyhlásíme do školního rozhlasu. Tam dole na zemi se to už ví?" „Ne. Ale dneska umře hodně lidí a z oblohy budou padat žáby. Kobylky se přemnožej a zaútočej na větší světový casina. A taky budou dneska zdobit oblohu dva měsíce. A americká vláda vyvěsí nad Pentagonem vlajku s kulometem ve znaku. Kdo si těhle artefaktů nevšimne, tak bude brzo hodně prekvapenej. Jinak Země zase usne a párkrát ještě zapaří, několik stovek týpků se přes noc stane HIV pozitivní a vegani zaútočej na Mekku. Bude chaos a zmatek, jenže si toho moc lidí nevšimne. Když jsem pro ně tehdy umíral, doufal jsem, že ty jizvy na rukou budu mít zatraceně dlouho. A vidíš, ani se mi nezahájily a pár tisíc let na to. budu muset c vakuovat lidí do předsmrt-nejch čekáren. Agátko moje, lo prostě bolí... já si nemůžu pomoct, to je ta největší možná tragédie a nám se to 104 nemělo stát tak brzo." Spousla wvi se nikdy neměla stát. Hitler se neměl stát geniálním malířem pokojů, Titanic se nikdy neměl potopit, vlčí maky nikdy neměly spatřit světlo světa a my měli všichni umru na mor. Lepší než kráčet krokem vyrovnanýho debila směrem do černý díry. ..A pak by sme taky možná měli udělat poslední večeři Páně, ať jsme pohromadě." ..Kde vezmeme jídlo... to chceš sníst tu kozu?" „Já něco seženu." A tak jsem se s Quickem křečovitě rozloučila a já toho chlapa milujú. Že s ním půjdu na smrt ve stejný linii armády živých organismů, příbuzných s naší civilizací a všech jejích proher... to jediný mě minimálně uklidňovalo. Chtělo se mi dovolat Štěpánka a vykřičet mu do konce času, jak moc ho milujú a že jsem ho nikdy nechtěla úmyslně opustit. A chtěla jsem se vydat do hlubin naší telepatie a rozeslat každýmu hlasovou zprávu, že jdu s nima v jedny řadě a že se z nějakýho konce nezeseru. A chtěla jsem poslat po messangerovi prarodičům kytici s omluvenkou za to minulý. A chtělo se mi dopsat věci, co jsem nedokončila, a chtěla jsem dohnat všechny hodiny zpěvu a chtěla jsem se pokrytecky děsit maturity a chtěla jsem se ohánět maximálně sprostejma slovama. Nešlo to. Když má skončit ta domněle nesmrtelná esence života v každým z nás, tak rebelovat už nejde. REVOLUCE BYLA PRO JEDNOU... ...POZASTAVENA 105 * Doktor práv pan Reinhard Malloni, la koza, se na mě koukal značně rezervovaně. Vyšla jsem ze sklepa, zatímco si Quick do bot narval citrónový slupky. Blázní. Tak a teď to musím rozšířit...to nebude sranda, vzhledem k tomu, že to jediný, co nás po celej pobyt v naší škole drželo při životě, byla představa konečný svobody, který jsme se údajně jednoho dne měli dočkat. Jak se dělá kandidatura na vlastní osobu? Inzerát do novin? Ne, ta se prostě veřejně vyhlásí a okolní živočichové se pak ukážou sami. Jiná volba nebyla. Chyběl mi dialog. Chybělo mi to, o čem říkala paní Vavrečková, že je fundament porozumění, a to, abych se teď mohla někomu zpovídat. Jedinej tvor, momentálně schopnej mi prodat odpustku, byl JUDr. Reinhard Mattoni (ta koza). „Zhřešila jsem údajně největším lidským hříchem. Spáchala jsem sebevraždu. Pykám už pro tu kravinu dlouho. Vlastně už ani nevim, jak dlouho jsem tu. Nakazila jsem svoji krásnou sestřičku a ublížila jsem tím x lidem. Taky... jo, taky jsem byla párkrát nevěrná někomu, čehož dodnes lituju. Byla jsem protivná, když jsem se neměla ráda, a z mý držky se valily ty největší vulgarity. Doteď. Ignorovala jsem starost svejch bližních a dodnes trpím masochismem a schizofrenií. Chodila jsem za školu, mý ego nabylo astronomiekejch rozměrů a moje psaní bylo od a do zet čistej komplex, i když jsem věřila v jeho význam. A věřim v to dodnes. Neustavičně jsem lhala, i když třeba šlo jen o nějakou shitovou nicotnou záležitost. Naučila jsem pár lidí hodně špatný věci, ale hlavně: svýho času jsem nenáviděla Boha. Vedla jsem s ním válku a byla jsem si jistá, že vyhrávám. Házela jsem bláto na poslední čistotu a byla jsem typickým reprezentantem ge- 106 nerace posedlý tmou, zlem, cĽoismcm. tyranií a potřebou ničit. Taky jsem reprezentovala shnilou hlavu plnou perverzností a možnýho uspokojení, jen když se něco týkalo zla. Ani si neumíš představil, co všechno jsem Bohu do očí řekla, a s nadlouho čistým svědomím. A taky mi jednou bába řekla, že jsem houba. Že maj lidi odlišný senzory a ty že refleklujou různý podněty. A já citlivá na zlo. Já ho cejtila těsné v krku, ať už bylo na tisíce kilometrů daleko. Já trpěla cizím neštěstím a mě fascinovala lidská moc v otázce destrukce, sabotáže a nefal-šovanýho tisíciprocentního zatemnění mysli. A jestli nás po zemi chodilo víc, a já věřim, že jo, tak jsme byli silný a naše jedy kazily okolní ovzduší. A za to se cejtim vinna. A to ačkoli bych v tom pokračovala, kdyby nám dali ještě jednu živou šanci. Je po všem a já se z toho chci zpovídat, i když nemám pocit odlehčení. A já chci věřit, přestože toho už nebudu schopná, že se tyhle věci zapomínaj. Že mi tam nahoře odpustěj a že to nakonec nebyly smrtelný prohřešky. Moje činy byly krystalickou reflexí příčin. A taky věřim, že jsem si ty příčiny vyžrala na dlouho dopředu a že mi někdo dá ještě šanci blejskout se ve světle spíš zoufalce než strategickýho grázla. Pane doktore, posloucháte mě?" Pan Reinhard Mattoni okusoval hranu stolu v jídelně a zřejmě si byl jistější tím dřevem než mou zpovědí. „Bude mi odpuštěno? Nebo, ty jo, aspoň zapomenuto?" Pan Mattoni se trochu zakuckal o ukousnutej špalek. Asi mu zaskočila tříska. Bylo mi, jako že se na mě sesypal řetězec tragédií a dramat. Já vždycky měla povolení k Apokalypse 107 Namířila jsem to do sborovny, do sekretariátu školy, kde jsem chtěla promluvit do školního rozhlasu. Jenže Gold udělal pana Mattoniho prozatímním ředitelem školy s veš-kerejma pravomocema. Přemejšlela jsem, jak toho doktora práv v blesku naučit lidský řeči. Bylo dost paradoxní vzhledem k posledním událostem na naší škole a vůbec k celý tyhle magoristický novele, že po tak dalekosáh-lejch narušeních, jako byl Goldův skok z okna, jsem nebyla schopná přijít na způsob, kterým bych naučila kozu lidský řeči. Asi maj všechny podivnosti svý meze a lidskou řečí zvířata nemluvěj. V sekretariátu nikdo nebyl, jen stará lejstra Bárbínů týkající se chodu školy, bylo tam pár prošlejch třídnic nadu-panejch dost morbidníma poznámkama komentujícíma chování zdejších žáků. Z recese jsem nakoukla do naší bejvalý a narazila tam na poznámku: „Agáta Lomová ruší průběh výuky hlasitým prozpěvováním lidové písně Šla Nanynka do zelí." Jo, tak to je dost krutej postřeh. A co ještě: „Sotákův prasopis je nepřijatelný, navrhuji doučování z krasopisu!" „Slečna Radovičová se pravděpodobně domnívá, že sejí předpis o konzumaci Coca-Coly light netýká!" „Vrána se chová jako namyšlený arogantní toxikoman!" „Slečna Shifflerová odmítá přestat krvácet z prostřeleného temene. Špiní okolí a narušuje tak chod třídy." „Žák Bícha vydává nepřijatelné a znepokojující zvuky." Pamatuju si, že Pinda to tehdy na Bohoslužbě odnesl useknutou rukou. „Slečna Čáslavská nezná jedenácté přikázání, navrhuji reparát na konci školního roku." Bárbíni tehdy propagovali jejich takzvaně jedenáctý přikázání a to znělo: 108 „Učitel ví všechno. A když to neví, tak to ví!" A v neposlední řadě na nie /apusobila poznámka na Bětuščinu adresu: „Slečna Remešová je dnes neupravená a vypadá jako stokrát přejetá automobilem." lak k tomuhle jsem neměla slov. Jediný, co naší škole chybělo, byly experimenty zaměřující se na zprodukování nějaký obdoby árijský rasy. A možná tady nebylo dost Josefu Mengelů, aby nás napichovali a nechávali vykrvácet, nebo nezamejšleli podrobnější analýzy jevu zvanýho Jednovaječná dvojčata. Ale nebyla těchhle věcí potřeba. Bárbíni svoji autoritu uplatňovali přímo gurmánsky s takovou nordickou pečlivostí a my... nám se nikdy nezahojily rány. „Prosím vás, abyste do mikrofonu něco pověděl. Slyšel jste náš rozhovor, takže byste měl vědět, o co jde. A prosím, zkuste mluvit aspoň trochu jako člověk, aby z toho něco bylo. Myslim, že je to dost důležitý, tak to, prosím vás, neposerte!!" Doktor práv JUDr. Reinhard Mattoni se na mě podíval pohledem kráčejícího na smrt ukřižováním na obráceným kříži. Bylo mi jasný, že toho možná po něm chci moc, ale Goldova lekce nemohla bejt přece tak scestná. Vrazila jsem doktoru do huby mikrofon. „Bé....bé...bé...bé!" Tak tohle perverzní kozí kvákání se táhlo podobně dlouho jako proslov hodnej oznámení příchodu smrti v lidský řeči. Je pravděpodobný, že si Otec Shit připravil svoje slova a nejspíš něco znamenala. „No tak, to je dost, to stačí." Byly mi úplně jasný ksichty zaraženejch poslouchajících. Ještě že kozí sýr je tak dobrej, jinak by tahle zvířecí čeleď byla u nás zbytečná. Vzala jsem si do ruky mikrofon. „No prostě dneska jsme asi před tři čtvrtě hodinou byli svědky sebevraždy spáchaný naším Bohem. Skočil z ok- 109 na ve sklepě. Prostě spáchal sebevraždu, čili asi víte, co bude následovat. Je nutný udělal kri/ový opatření, teď když se nás má týkat jakejsi pomvslnej konec. Asi něco jako apokalypsa. Žádám vás, abyste nepanikařili, jelikož některý zátahy budou dost důležitý. V podstatě se údajně jedná o výměnu civilizací a /a několik tisíc let by tu měl pobývat jinej druh lidstva. Zachovejte klid, je to moc důležitý. Tak nejdřív těsně předtím, než Bůh skočil, tak pověřil tady doktora práv JUDr. Reinharda Mattoniho dočasnou správou naší školy, což znamená, že vám budu průběžně interpretovat následující kroky. Za prvý je fakt důležitý, aby se konala veřejná kandidatura. To znamená, že vyhlásíme konkursy sami na sebe a bylo by dobrý, aby měl každej z nás do zejtra zástupce, ochotnýho v době smrti zastoupit. Obrazně řečeno se jedná o symboliku a ne záchrannej plán. Takže opakujú, aby každej vyhlásil konkurs na svoji osobu a pokud možno ihned začal jednat se zájemcem. Je relativně jedno, o jakej druh zástupce se bude jednat. Nějak se ohlásim, až skončej naše kandidatury, protože to je momentálně nejdůležitější. Dík." Ten zhrozenej šum dolehl až do nitra zvukotěsný ředitelny a mně to utrhlo kus srdce. Umírat hrozně vadí. To prostě vadí a bytost by tomu podle mýho neměla bejt vystavovaná víc než jednou. A tak jsem sklonila hlavu, přivázala Mattoniho za veřejný služby ke katedře a mířila do veliký haly, kde v klecích poctivě hnily zbytky Bárbínů. Zase náš kyslík smrděl jak H2S. Tahle naše škola je prokletá neutuchajícím smradem. To je víc než samozřejmý. V hale už bylo žáků jak nasráno. Měli v ksichtech paniku, hysterii a měli teplotu. A tak se brzo ze slibnejch začínajících revolucionářů stala ta stará dobrá, poctivě terorizovaná štvaná zvěř. A bylo mi jasný, že drtivá většina 110 přítomných hořce litovala, že sem kdy na tuhle školu přišla. Kdybychom byli ještě živi, lak aspoň třeba stačíme zajít do McDonalds, což hv triumfálně zakončilo naši globalizační epochu. Byli jsme zakázaný dřevo z odsou/enejch lesů desperátů a naše armáda načichla monstró/ní sílou nepoužitelnosti, nebo maximálně dávno užitýho jednopoužití. Já tiše proklínala Boha, že nám po všech historickejch incidentech připravil takový interno. Že nám prostě nezapomenul utrpení, a přestože se systém spravedlnosti zdál pracovat spolehlivě, tak on nás toho mučení prostě za žádnou cenu nehodlal zprostit. A pak si skočí z okna, pověří mě tím Mattonim a předpokládá, že tak učiníme a svět poklidně skončí. Já jsem alergická na smrt. Já ji maximálně nenávidím. Já ji tak nenávidím, že už nevim, co se sebou dělat. Já už mám tý existence tak akorát a bejt Bohem, tak se vzdám svýho náročnýho úřadu, ať se s tim bytosti vy-pořádaj samy. Jestli nás stvořil k obrazu svýmu, tak musíme bejt nabouchaný systematickejma pořádkumilovnej-ma předpokladama. Prostě jsem mu předříkávala svoji privátní sbírku sprostejch slov, zatímco se naše uskupení počalo uspořádávat. Postavili jsme se do deseti řad po sedmnácti. Byli jsme přesně seřazený jako švýcarský hodinky. Frank spustil: „Vyhlašujeme všem okolním přežívajícím a dosud alespoň zčásti funkčním organismům, aby vyslyšely náš hlas Chudých, hnusných, ošklivých. My žáci státní školy, nacházející se zde, vyhlašujeme veřejnou kandidaturu na naše místa. Nemáme co nabídnout, pouze možnost spoluúčastnit se nepatrného ulehčení odchodů naší civilizace. Vzhledem k tomu, že náš pán Hospodin se již nachází ve stavu pádu, a jelikož se minutu za minutou při- 111 bližuje velikému třesku, žádáme, ahysle pospíšili do naší školy. Je potřeba jednat rozhodně a rychle. Domníváme se, že takto veřejná kandidatura je i ve vašem osobním zájmu a že nás nezklamete. Máme čas do zítra. Teda celou noc. Prosím pospěšte k naší zkurvený škole. Potřebujeme vás." A jak tak Frank řečnil, někdo nám navlíkl hlavy na šňůru pochybností a mentálního zkolabování. Kdyby tady tak byl Eminem. Neměli jsme lídra a splácli jsme se v nevěrohodnou slátaninu. Nikdo netušil, jestli se nám to povede, jestli se stačíme připojit k ostatním zástupům kráčejícím do údolí smrti. To byl asi můj největší strach. Že umřeme odříznutý a sami ve škole, co tak ohavně smrdí. Čekali jsme přibližně hodinu, než se začali ukazovat první zákazníci. Za tu hodinu jsme snad padesátkrát zazpívali All you need is love. Bylo nám to prd platný, ale duše Lennona nás tak mohla spojit v pavučinu sto sedmdesáti natřikrát zrecyklovanejch kurev. A během tý Lennonovy hymny se mi hlavou hnala na druhý struně jistá linie zhudebněnýho velebení „Creatora". Já ho musela velebit, jinak bych si musela lehnout. Veni Creator Spiritus. To jsme donekonečna zpívali na tom nábožensky polygamním táboře v Taizé. To jsem byla ještě přibližně bezbranná a neznalá hlubin. A ta hymna na počest Stvořitele mě naplňovala smyslem a důležitostí. To jsou ty šlehy momentů prosáknutejch neúnosnýma životníma paradoxama. Pikolka mi prskla do oka. „Chci se ucházet o tvoje místo. Máš volno?" „Já tak trochu doufala, že to zrovna nebudeš ty, ale ted už je to jedno, Pikolko!" „Budeš protivná i teď... jsi stejnej opruz jako vždycky. Jsi jak slepená patexem nebo co. Nikdo se do tebe nedostane. 112 Buď ráda, že jsem ochotná přvv/n tvoje místo." To bylo po-prvý, co Pikolka promluvila jako skoro inteligentní člověk. „Slyšíš tu hudbu, Pikolko?" „Tu tady bude slyšet víc lidí." „Už to všude trouběj. Každej to musí vědět. To neměli dělat, ty vole, dyť ty lidi se dočista poserou." „Já vim, ale to je jejich business." Prosebně vzhlédla. „Podej mi žiletku." Pikolka odjakživa u sebe nosila sadu luxusních žiletek. Aby se nemohlo stát, že by dostala žízeň a nemohla se napít. „Ukaž." Podala mi žiletku a já si nařízla pravý zápěstí. Pikolce se rozsvítily oči. Pomalu, ale jistě se hlavou sunula k mýmu zápěstí. Mě už to nebolelo. Už mě nic na světě nemohlo zabolet. Protože když padá lidská existence dolů, aby se už nikdy nemohla vrátit, aby tam bylo bitevní pole narvaný směšně potrhanej ma loutkama a vprostřed Bůh, co vypadl z okna, tak se holt stane, že bolest podá demisi a tiše se odebere do minulosti jako dávnej artefakt. Potom tam člověk stojí a ví, že už hrůzou dávno umřel. Pod tou slupkou domněnky je apatie. City už dávno kapitulovaly, tělesná teplota jen tak tak přežívá a tenhle moment signalizuje naprostej rozpad. Zánik lidskýho ega. To se nás týkalo a nikdo nezůstal zapomenutej. Byl to snad ze zákona povinnej pas, kterej si museli opatřit účastníci zájezdu ke zkáze? Pikolka mi luxovala zápěstí, jako by měsíc nic nepozrela. Byla jsem naprosto srozuměná s tim, že mi druhá půlka ega pije krev a přežívá tak jen ve formě vampýrismu. Byla jsem zadobre s faktem, že se morálka přehodnotila a nám k užitku poskytla akorát ty ojetý zvrácený způsoby. A přišlo mi, zeje to tak OK, jelikož za chvíli stejně nebudeme, a je to jedno. Myslela jsem na Cobaina, ve který řadě asi půjde...a myslela jsem na to gigantický setkání minulý- 113 2744 ho, přítomnýho i budoucího živvlto txoistva. A to všechno jen proto, že Bůh spáchal sebevraždu. „To se nedělá. Pikolko, to se prošlé nedělá. Tak dalekosáhlý autority, jako je Bůh, si nemůžou za žádnou cenu přivlastnit právo nás vyfuckovat. Já to ještě nemůžu zpracovat." „Oni můžou všechno... Bohové maj dovolený absolutně všechno a není nic, co by jim po právu mohlo bejt vyčítaný. Nebo odepřený. A to je ta božská nespravedlnost a to je. proč jsme my tady tak nedořešený. Ještě než jsme vyrostli z půdy, tak nás pohnojili gigantickým komplexem. A to jen, aby nám tak mohli vládnout. My jsme taky bozi, ale zkažený a jednou nám každýmu dojde palivo. Protože nás hnojej komplexem. Tak proto nás zákonitě můžou poslat na smrt a nikdo jim to nebude mít za zlý." V jistejch ohledech toho Pikolka věděla víc než já. Nechala jsem ji vybumbat, kolik jen chtěla, a ona toho využila, až mi studny vyschly. Dohodla jsem se s ní na důležitejch postupech s detaila-ma a pak mi na mozek přiletěla Mandolínka. Že už ji nemám víckrát vidět. To nemůže bejt možný! * „Říká se, že až si lehnem a přikryje nás deka ticha, takže do- jdem k jinýmu časoprostoru, kde už na nás budou ostatní čekat." „A nejsou tam války?" „Já nevim a taky netuším, jestli mě to ještě zajímá. Chtěla bych jít naposled do nějakýho fakt luxusního casina a vy- bodnout se na celou existenci. Udělat něco maximálně povrchovýho." Mia měla pohled zabodnutej do země a zatím se nehodlala koukout mi do očí. 114 „Už se lidem nemůžu ani koukal (\o očí. To je jak citovej holocaust. Já to nemůžu skousnout, to je poprvý, co si přeju nebejt člověkem, co si přej u nebejt vůbec. Mám sto chutí je zažalovat. Ať nám to \ yplatěj pojišťovny. Tahle diskriminace je hrozně zavádějící, a když pomyslím, že už nemůžu podruhy spáchat sebevraždu, protože to už prostě nepude, tak mě tahle představa uvědomování si sebe samý znechucuje až do dna číše bolehlavu. To je poprvý, co mi přijde, zeje lidská existence moc těžká. Že nikdy nebylo v plánu, abychom ji unesli. Já už nevim, Agát. Já už neumim nic posoudit. Žere mě to a ťurt to má hlad." „Snad to nebude bolet. Ty jo, snad je to naposled. To by bylo vykoupení. Nebejt. Nenapadlo tě třeba, že by to mohl bejt jen konec, kterým to vždycky mělo skončit?" Mia neodpověděla. Nevim, stálo-li za to řešit, jestli to. co se mělo v příštích dnech stát. bylo oprávněný. K něčemu dobrý, nebo ne. Jediný, co vim, je, že to odpoledne nám Gold navždy zdemoloval poslední zbytečky našich jedi-nejch já. A pokud se jedinec znenadání vyskytne na školní chodbě a mermomocí se pídí po vhodným zástupci, až tu jednou nebude, tak konštatujú, že nám měli všem předplatit aspoň psychology. Mandolínka se sesunula na zem a lehla si. Jako tehdy na Václaváku, kdy si jednoduše lehla na zem a čekala, až umře. Nechala jsem ji o samotě. Moje přítomnost už byla asi prd platná. Hala byla značně rozbouřená. Báli se, že nestihnou najít kandidáta a že jejich památka tak bude znesvěcená. Pikolka seděla u automatu na Coca-Colu a trpěla samomluvou. Z levýho koutku pusy jí sjela kapička krve. Hledala jsem Quicka. Byl na dámskejch záchodkách a pilníkem si upravoval nehty. „Táta tvrdil, že na smrt se musí kráčet upraveně a čistotně. Jinak že to pozbude příslušející prestiž." 115 „Quicku, pojďme si říct, že si za dva tejdny ve dvě hodiny odpoledne dáme spicha v kavárně Slávia." „Proč?" „Protože budu mít pocit, že to ještě nekončí." „A co si tam budeš chtít objednal'.'" „Já pila jen horkou čokoládu, anebo taky hruškovej džus." „Dobře, tak za dva tejdny budu na tebe ve dvě hodiny čekat v kavárně Slávia. Bude toho dost na probrání, co řikáš?" „Jo, za těch posledních pár tisíc let jsme si řekli přibližně nic. Možná že to fakt není špatnej nápad." * V noci jsem nemohla spát. Telepaticky jsem do svejch sítí pochytávala modlitby ostatních „kolemusnoutisepo-koušejících". Poletovali nám nad hlavama. Byla to nejhlučnější noc v životě mýho ega a dosralo mě to. Měli do nás narvat přinejmenším rohypnoly. Na poslední noc. Neudělali to. Vyjebali s náma jako s promočeným nábytkem. Konečně se svět stal teritoriem nedobytnejch despoticky privátních samotářů a nikdo to nemá prolomit. A tak, ačkoliv nás porouchanejch, obávajících se ve třídě leželo na lavicích relativně dost, byli jsme osamocení v tý nejryzejší podstatě osamění. A že ostatní citový exploze, jako byla představa lásky nebo nenávisti, nebyly a nejsou nic jinýho, než iluze a velmi nekomplikovaný lži. Tušila jsem, že i Bůh je sám. Stvořil si nás k obrazu svýmu. Moc odlišností se do našich vzájemnejch dialogů natěsnat fakt nemohlo. Naše společenství původně zamejšlený jako nositel jednotnýho poselství lidskýho se prostě za žádnou cenu nemohlo vejít na tak miniaturní a diskvalifikovaný místečko, jako byla planeta Země. Někde v inteligentněj- 116 ší dimenzi musel fungoval punci p neomezenýho prostoru a tam bych asi bejvala našla svoje /diskreditovaný a pošlapaný ego. Musí to tak beji, jsem o tom skalně přesvědčená. Tolik zmedializovaná představa propagující představu společenstva, jen s tím záměrem udělat z nás pozitivní debily, byl největší podfuk, jakej na nás mohl Bůh spáchat. Kdybych uměla latinsky, oháněla bych se tvrzením, že člověk, to je ten samotář, co si svý samoty nikdy nevšimne. A oni by dali za pravdu, jelikož by to v latině znělo strašně vznešeně... hm, ale latinsky jsem uměla asi tak jako pravděpodobnost tchořovy znalosti Passoliniho tvorby. Tak jsme mezi sebou předstírali, že spíme, vedli úmornej dialog a dosti profesionální systematikou se propadali až do sklepa hluboko pod dnem oceánu maniakální zoufa-losti. Bětuška tiše poplakávala a doufala, že to nikdo nereflektuje. Ale tu noc mně v bubíncích skřípala živnost každý čerstvě uroněný slzy. Mnou otřásala pouhá vibrace, již na druhým konci šířil zdevastovanej Matěj. Já měla vykalkulovaný, kolikrát do hodiny zamrkal Benedikt. Byla jsem srozuměna se zvýšeným tlakem vynervovaný Johanky. Nenásilně jsem se odebrala do stavu katatonie, jež mě měla křečovat až do čtyř hodin odpoledne druhýho dne. Cosi mi vymodelovalo tělo do pozice kretenismu a někdo mi spustil promítání výčtu všech mejch životních chyb a největších zklamání. - věř nám, táto, dneska už spát nebudeme. A Mia, ta bude taky bdít. Koukáš nám do obličejů. Pídíš se po odpovědi. Po dialogu. Dnes budeme zticha, protože bychom to jinak nezvládli. Jsme dost solidně na prášky a ještě lip, šoková terapie by nám byla docela vhod. Máme zavřený oči, ale to nic neznamená. Předstíráme. Pamatuješ si, jak 117 jsi zpíval o temných vodách a o dálavách'/ Jsou skutečný. To nikd\ nebyl pouhej obraz., tato. a temný vody nám spravedlivé melou břehy. A přisel čas svatejch následků našich zkurvenejch příčin. S lim u: nic nenaděláš. Nebyla to nikdx tvoje chyba. Už. nic nenaděláš. A že jsi nás nenaučil přijímat zklamání... z. toho nemé j výčitky. To se minula možnost se záměrem, je poz.dě. Ale tvoje chyba to nemůže bejt, tys to sám nikdy pořádně neuměl. M Una lehká mozková dysfunkce holt pracuje tak, že se doteď vzbouzí ožraná nočníma můrama a s krví v nose. Vzpomeň si, jak často jsme jí museli prát povlečení. A já... já si vybrala cestu temnejch vod. Byla to moje svobodná volba a teď přijímám její trvalý následky. To už snad ani nemá cenu řešit. Už je to pryč. Je po tom. Já jen, Že by ti neměl na zádech ležet pocit viny, když. víš sám, že muselo bejt chemií zákonitě způsobený, že holt těma de-presema a psychotickejma ůraz.ama trpět budeme muset. Tomu já neříkám zklamání, ale vysokej stupeň matematiky, které j pracuje na základě pravidel, jichž jsme si byli od počátku vědomi a který si mohl dopředu vypočítat každej imbecil. Prostor, kde vládne princip zákona akce a reakce. To není ničí nedopatření. Zklamané j jsi tu jenom ty, protože se tě chemie nikdy nedotkla a ty nemáš po boku ničitele, na něhož, bys to mohl hodit. To je z.as příklad prostoru, kde vládne válka. A to je přirozený. Na nás postupně uléhá poslední splín a někde tam zvenku doléhá hukot vz.dálenejch vlaků. Přestaň stát jako strelenej a jdi už. Jenom si pamatuj, že tvoje holčičky nespěj. Dneska ne. A že Mandolínce slzej oči, přehlídni to, ty si to neumíš vzít. A já mám jen jediný neblahý tušení, že za to nakonec mužem spíš my. Že jsme tě nenaučily přijímat zklamání. Že jsme ti neumožnily přestat bejt z nás zklamanéj. A tak jsem tátovi poslala slova, co jsem mu nikdy za ži- 118 vota neřekla. Asi jsem podvědomě vykouřila dýmku míru. Byla jsem v tu chvíli přeci/ně připravená čelit všemu, ěim nás brzo míněj rozmašírovat na nedefinovatelnou páchnoucí hmotu. A tak jsem v přesile katatónie trpělivě vyčkávala rána. A bylo to všechno u prdele. Mně už to bylo všechno u totální prdele. * „Vzbuď se!" Bětuška se mi snažila vypíchnout oko. „Já nespim sakra... nesahej na mě!" „Vypnuli topení..." „Dyť tady žádný není..." „To je jedno, prostě ho vypli." „Sem ti řikala, že tu..." „NA TO TI SERU, ROZUMÍŠ? Vypnuli topení. Víš, co to znamená?" „Že sou dost chytrý na to. aby nám tu udělali lázně." „Muže to bejt dneska... a taky to bude dneska, krávo!' Vždycky vypnou topení, když se máme bát." „Ty se bojíš?" Bětuška na mě vrhla pohled, který bych od ní v takovou chvíli nečekala. Příliv byl vystřídán odlivem.. . zločin se minul s trestem a mně se měl zdát účinek tyhle kampaně na hony daleko. Jako když si v noci někdo šeptne moje jméno. Mám ho slyšet v nejskrytějším zákoutí svý zdělaný dušičky? Ne... nemám. Mám sluchovou vadu už. řadu let. A kampak se Bětušce poděla ta hrůza v očích? „Nechala jsem ji doma. Dneska to bude moc špatný na to, aby to viděla. Dneska už to je... Agátko. A my mysleli, že na nás zapomenou." Šoupavým krokem přecházela z jednoho konce místnosti na druhej. 119 „Jo, mám ti vzkázat, že bude Poslední večeře Páně." „V kolik?" „Asi v pět nebo půl šestý. Tak nějak." „Kolik je?" „Jsou čtyři." Jestli to tak bejvá, nebo jestli už v tehle časech nebejvá ani to bejvání... pohyb se mi jevil jako zbožné přání čestného tuneláře... byla jsem fyzicky zdeptaná svou noční jógou. Jestli se budu vůbec moct došmejdat k odpoledni a jeho nevšedním zážitkům, tak si demonštratívne lehnu, až půjdou naše zástupy kolem. A to si pamatuju svoji osvícenskou tužbu kráčet s pochodní v levé ruce a Desaterem na rtech. To si toho pamatuju ještě relativně dost, aby to už nikdy nebyla pravda. V době, kdy při pochodu do lidožroutskejch komor páchnoucích cyklonem B odpadávala žiďátka do příkopů, já asi dostala trojku z chování. Bude to podobný za chvilku. Žid nežid. Živ neživ. Jen ať je tam toho masa dost... aby se neřeklo. Lehnu si stranou. „Hledala tě Mia. Je ztrhaná. Ptala se. jestli to víš." „Co vim?" „No to s těma Kabátama." „S jakejma kabátama...? Upozorňujú tě, že mi dochází smysl pro humor." „S Mafií dlouhejch kabátů." „Co je s nima?" „Voni je na nás poslali. Maj nás oddělat." „Mafii dlouhých kabátů? Na nás... poslali Mafii dlouhých kabátů?" Mafie dlouhých kabátů. Eric Harris a Dylan Klebold. Byli to nejzkorumpovanější dva bastardi, co se kdy v jakýmkoliv hmotným uskupení pohybovali v rozmezí času. Pro někoho Rozhněvaní mladí muži, .ležérní básníci, Anar- 120 chističtí buřiči či jenom kurvy a chcípáci. co si zasluhovali pojit dřív než my. Jenže ať to někdo vysvětlí Bohu, co spáchal sebevraždu, že se na nás dopustil nespravedlnosti. On by to už neskousl. Pravda je, že Eric navštěvoval vyvolené se samopalem ráže Hi-Point 9 mm Carbine v ruce a Dylan míval samopal íntratec AB-IO. Traduje se, že jejich samopaly bolej a že vůbec celá jejich přítomnost na člověku vskutku dokáže zanechat dosti viditelný fyzický stopy. Člověk prostě taky může sedět na gauči a zjistit, že už nemá hlavu. A bude to chápat jen proto, že tam před chvílí seděl Eric s Dylanem. Jinak nevidím, jak by se to dalo /analyzovat. Na gauči s plandajícím krkem. Tak oni je na nás nakonec poslali... to může znamenat jenom jedno. Jsou na cestě. Po škole je tím pádem už dávno rozmístěno x bomb. a je tudíž třeba chodit opatrně. Můžou mít nový samopaly. Můžou to tu podpálit. Oni můžou udělat cokoliv, dokud to bude pořádně bolet. Byli dotovaný kohosi státem, a když je někdo na někoho poslal, dotyčnej mohl akorát strávit zbytek života odhadováním, co asi tentokrát držej v rukou. Je nás ale sto sedmdesát. „Možná nebudou mít čas brát to po pořádku. Co myslíš?" „Ne, to asi ne. Budeme ale muset stát v přední řadě. Jako první. Dyť víš, že si hrajou s těma posledníma." O Ericovi a Dylanovi se vskutku šířily drby. Každej chtěl vědět, co dělat, když jsou nablízku. Ne aby to přežil. Aby to tolik nebolelo. A my, co jsme byli zvyklí oddělávat sebe samé každou neděli, zalykali jsme se hrůzou. Protože nic nebolí tak jako cizí ruka. Bětuška se pomalu sunula ke dveřím. Vypadala příšerně, jako obvykle. Věděla jsem, že to byla naše poslední konverzace. Stupidní, jako obvykle. 121 Tělo mě ještě nehodlalo poslouchat. Nechtěla jsem si připustit, že jsem ztuhla strachem. Připustila jsem si, že lavice je pro spánek moc tvrdá. Jako kdy/ si prase před jat-kama uvědomí, že má fakt těch pár kil navíc. Vylezla jsem ze třídy a dala se slepičí chůzí chodbou směrem do jídelny. Pár jich posedávalo na zemi a předříkávalo cosi od modlitby po recept na kuřecí řízky. Někdo tlachal o štíhlé linii, někdo o rovnováze, kterou tělu dodává stolní voda, a někdo o emancipaci žen. Někdo zjistil, zeje homosexuál, a někdo, že neví, jakej je rozdíl mezi obilím a skotem. Někdo se dohadoval o funkci ribozómů a jinej mu zas odpovídal, že si koupil deštník pro dva. Mohla bych dosvědčit tolik objevů, proroctví a nemocí zahušťujících onu chodbu. Vládlo nám něco nezdravýho. „Tady máš." Quick mi naservíroval Big Maca a extra velkou porci hranolek. Vysypal to celý na cibulovej porcelán. „Nic lepšího jsem nesehnal." Cibulovej porcelán byl pro mě záhadou. „Kde jsou ostatní?" „Jedl jsem s každým sám." „Měl jsi tolik burgerů?" „Jo. Splašil jsem je. Na dnešek mi je dali." „Maj všude slevy?" „Jo, tak kolem osmdesátiprocentních." Tak se mi potvrdila domněnka, že to celý taky může bejt jen usácká propaganda. Osmdesátiprocentní slevy před koncem to totiž prozradily... jelikož ty jsou jen v americkejch mollech. „Je tam dost kečupu?" „Jo, tvůj má dvojitou dávku." Nenávidím kečup. Teda, je mi úplně ukradený, jak je zkečupovanej můj burger, ale člověk by se měl o věci zajímat. Oba jsme se pateticky nořili do hlubin Big Mácu a zdálo se, že máme jasno. 122 „Rozhodně bych ho víc propekl. Je suchej." „Ne... mně přijde OK, ale ten salát má bejt křupavější. Je zplihlej." „HM...nezdá se mi. Myslim si, že je čerstvej. Neměnil bych." „Super jsou ty okurky. Ty maj vždycky v pořádku." „Jo." „Piješ ještě colu?" „Já ti ji nedal...? Někde tuje... tady ji máš." „Dík." A jak ti chutná svoboda, Quicku, co? Ta velká všelidská svoboda. „Sere mě, že s tim Američani nic neudělali." „Jako s čim? S apokalypsou? Ne, to mě tak nemrzí." Mrzel nás akorát nepropečenej burger, ale chápu, že v těchto dnech jsou i v MacDonaldu nervózní, a asi jim to nemůžu vyčítat, jak bych chtěla. Já ani nevěděla, co se v takových chvílích říká. Co se dělá? Když máme umřít, když si máme lehnout pod deku ticha... tak co může bytost jako dělat? Ocitli jsme se s Quickem na Poslední večeři Páně a místo chleba pojedli jsme Big Mac a místo vína popili jsme Coca-Colu. Netuším, zda bylo čemu se smát či nad čím bědovat. Byl zřejmý posun lidstva kupředu. Progres. Přece jen nebylo možno stagnovat. Byť jsme dosud nevynalezli stroj času, ani živou vodu. ani lektvar neviditelnosti a neoživili jedinou mrtvou mrtvolu, alespoň jsme byli dost daleko na to, prostřít na stole Big Mac. A to pro mě hodně znamená. „Ale bohové nás milujou, Quicku. Alespoň nějaký. Oni nás musej milovat. Víš, zdálo se mi jednou... měla jsem divnej sen. Byl hodně pohyblivej. Jako mouchy ve větru... víš? Slyšel jsi je? Chrastí to jako tvrdý fazole. Musíš je vytušit a pak uvěřit, že tam jsou. Oni tam pak doopravdy budou. A takhle jsem vycejtila malý nožičky, dětský 123 53 nožičky. Mihly se ve větru. Zavadily mi o kabát. Bylo poznat, že tančej. Podlaha se tak lioclui otřásala do rytmu. Koukala jsem a nevěděla co říci. Až pak mi to začalo docházet. Já zapomněla poznal dobiv znamení. Dyť my už ani nepoznáme, jestli máme čistý boty nebo ne. Už neumíme dešifrovat pozitiva, jsme obalený sádlem. A tamten sen... ono to skoro vypadalo jako svěcení jara... přišlo mi, že bych měla bejt ráda. Z dětí se máš radovat, ne? Hlavně když tančej. A je jedno, jestli je to sen haluška, nebo schizofrenie. Máš dovoleno radovat se, jen musíš poznat kdy. Tehdy mě napadlo, že vlastně nás bohové mi-1 ujou. Když to nebyl Gold, tak bohové, a když ne bohové, tak nás asi měl rád Gold. Někdo to bejt musel. Někdo nás měl rád. A i když kveruloval. Ať si to byl kleptoman. alkoholik, nebo fajnšmekr. Ať si měl LMD. Ať to byl klidně Bolek Polívka. Přesto to tu muselo bejt, Quicku. Ta láska tady musela bejt první. Ted tu s tebou sedim, žeru Big Maca a vim, že jsme tu lásku propásli. Bohové neskáčou z oken. Oni nás maj pod nima chytat. A já to omílám zepředu, zezadu, shora, zdola a pořád mi to nejde do hlavy. Jestli Gold fakt vyskočil z okna, tak už žádnej Bůh není. Není nic. Je nic." „Ser na to. Nikdo tady v tý budově ti to nevysvětlí. Ani já ne. A když ne já, tak už nikdo. Ale něco ti řeknu. Kašli na důvody. Proč furt důvod? Pripusti, že žádnej není, a budeš o krok dál. Co se stalo, stalo se, a co se má stát -stane se. I kdybych ti měl koupit dalšího burgera. Důvod je výmysl lidstva. Ne náš. A v tom chcípl pes už od začátku. Co se dělo doted, byl pokus o integraci dvou systémů, co se sobě nerovnaj jak v horizontálních, tak vertikálních sférách. Nepovedlo se. nic víc k tomu není. A proto dojez burgera, dojdi se vyčurat a pak počkej na tu Mafii. Nech se střelit jako první. Stoupni si do prvních 124 řad. Dostaneš to nejspíš do břicha. Při troše štěstí tě bouchnou do srdce třeba hned. Chvíli se budeš svíjet a pak už nic. Nebudeš. Tečka. Nic k řešení. No problemo - no výsledek. To nemůže bejt tak hrozný." „Ty mi budeš vážně do očí tvrdit, že no problemo? Můžeš mě ubezpečit, že mi to za dvě hodiny stoicky zopákneš? No problemo? Zaručíš mi to?" Quick mi chviličku atakoval oko a pak se jal hledět do svýho Big Mácu a necukl ani jedním koutkem. Nemusel odpovídat. Vím, na co se ho zeptám, až ho najdu s prostřelenou krční tepnou a kulkou v játrech. Radši mi umře, než aby odpověděl. Na to se odpovědět nedá. Dá se držet hubu. „My vás úplně nikdy nepochopili. Sme tam nahoře koukali, a to se prostě nedá zanalyzoval. Nikdy jsme neodhadli, co uděláte. Když hořel barák, tak jsme do poslední chvíle netušili, kíerej z vás tam vlítne, pomůže, a kterej uteče. To nikdy neodhadl ani Gold. Sme taky někdy sázeli ve velkým. Někdo na slepice a někdo na lvy. Nemohli jsme vysledovat ani tendenci toho dne. Kam to teda směřuje. Jakákoliv domněnka nemohla bejt braná vážně. Lev nebo slepice." „Kdo prohrával?" „Gold. Gold to vždycky nasázel, že to jako ví. když je Bůh. Kolik prohrál...? Ty blaho, snad celý jmění. Všechno. Takřka všechno prohrál. Tohle byla taky jedna z věcí, která ho položila. Neunesl to. Jednou řekl, že to ne on je, ale lidi stvořili jeho. Že z něj udělali hroznýho kreténa. Což se svým způsobem potvrdilo. Ještě ti to nedošlo, viď?" „Co?" To osvícení... „My jsme bozi. Žádnej jeden Bůh není. To jsme my. Žádný nebe nahoře ani peklo dole. Jenom Mekáč, roxy, Kmart, palacecinemas, Simpsonovi, perník, trabant a Las 125 Vegas tady u nás na Zemi. Vitej v nebi." V nebi? Dostala jsem se do nebe? „Přemejšlej... jedinej, kdo spáchal sebevraždu a propadl všema podlahama domu, je (lokl. Nikdo z nás se nedopustil obdobný prasárny, a to mluvím o celý historii. Takže když se teď tak stalo, co zjišťujeme? Že bozi jsme my a Gold byl náš jedinej člověk. Jedinej opravdovej hříšník. Ten jeden, koho já poučoval o lásce k nepříteli, o odpuštění, komu já vysvětloval, že princip zub za zub a oko za oko je principem primitivů. Ten velikej člověk, co se nedokázal řídit Biblí a dělal svým bohům po celý tisíciletí veliký starosti. Je to obráceně. Je to jediná otázka, na kterou ses nikdy neptala, Agátko?" Byla bych k tyhle tezi došla vylučovací metodou. Jediná otázka, na kterou jsem se nikdy nezeptala. Nic na tom není. „Takže ten velikej člověk selhal. Naše předpoklady selhaly/' „Jo, jsme to my, kdo bude pod oknem chytat. My nikdy z něj nevypadli/' Moje domněnka a nepodložená hláška byla pravdivá. My nepadáme z oken. „Proč jsi mi to neřekl dřív?" „Není důvod, abys tyhle věci věděla. Řikám ti to, protože si myslíš, že se ti ulevilo. Je to ale totálně jedno.*' Já jsem Bůh. Mám právo: udělat kotrmelec, sprostě nadávat holubům, pěstovat banány, zkorumpovat svoje IQ, stát se nazi sklářem, sežrat brooklynskej most, doporučit al-kajdě psychologa, předplatit si ekonomický týdeník a domnívat se, že jsem zebra. Tudíž se ukázalo, že mám relativně velikej objem nárokový potence. Jsem svobodný člověk. 126 „Se mi to zdá, nebo bej t Bohem je Takt na hovno." „Je to na hovno." „Je na hovno vůbec bejt." A už mě maximálně dosíral ten nepropečenej burger. Nepatrnej zbytek jsem položila na talíř. Máma mi vždycky kladla na srdce, že na talíři se má nechat zbytek jídla. Vyžranej talíř působí barbarsky. Má Večeře Páně byla u konce a na povrch vyplynula dvojaká nálada. Jsem na vrcholu a jsem tam sama. „Co teď?" „Musíme se pomodlit." Větší bullshit mi nemohl překřížit cestu, nicméně v těchto dnech bylo možné cokoliv. Oba jsme si klekli vedle sebe. „Jo a kam se jako chceš modlit? Co? Nemůžeme se modlit nahoru, Gold padá pod našima botama." „Jo, to je fakt." Quick navrhl, abychom si stoupli a předklonili se. Učinili jsme tak jako při tělesné výchově, akorát jsme si nedosáhli konečkama prstů na palce u nohou. Protože mám reflux, rozmělněnej burger mi za přítomnosti žaludečních šťáv stekl zpátky do krku a vyvolal tak v mých ústech silenej závan kyselosti. Kdybych se dožila zítřejšího rána, bolelo by mě v krku. Jenže toho se nedožijú. Umřu zdravá. „Kdo z nás?" „Ty." Quick chytl v ksichtu palčivě rudou a moc dlouho to vydržet asi neměl. „Drahý Bože, nechť padneš v pokoji. Nechť ať v pokoji padneme s tebou. Budiž tvé jméno alespoň zčásti zůstaň neposkvrněno Budiž nám na to konto v srdcích mír převládá..." „Kecy." Z pusy mi vyšplouchly žaludeční šťávy. Znehodnotily tak důvěryhodnost mý námitky. „Věřili jsme tobě, byť ty jsi nám důvěru dát nedokázal. 127 Jsem zmaten Zapomněl jsem lhát A již se neumím modlit..." zalykala jsem se. Má poslední modlitba byla tak překysclená, že trvat dýl, vylítl by mi žaludek do povětří. Chtěla jsem se spíš modlit k němu než k Bohu. „A tak mne nech promluvit s někým jiným a nebudeš žáriit, jelikož padáš a tvý vnitřnosti se tlakem stlačují, a doufám, že tě to bolí dost na to, abys nebyl schopen vyslyšet naši modlitbu. Poněvadž bych radši rozprávěl na téma Benešových dekretů Než se kdy ještě pomodlit k tobě. Jsi zklamanej a zklamal jsi nás. Nic ti nedlužíme a ty nám to. Otče. nikdy nesplatíš. Jsem rozhořčen a nevim, jak se nazvat synem božím Když jsem uvízl v sirotčinci." Quick by toho bej val na-žvástal mnohem víc, jenže mu oční bulvy vystupovaly z důlků. Bylo mi Golda líto. Co mu Quick řekl, byla pravda. Ale nemilovat ho, nezaváněli bysme do takovejch extrémů. Zbožňovali jsme ho. Jako lidi svýho Boha, jako bozi svý-ho člověka. A tak mě v tu ránu napadla jediná modlitba, která tady byla namístě. Deklamovali ji v Holly Woodu. „Já bych zvracel..." „Quicku?" „Co?" „Víš, jak se dobře pomodlit, aby to nebylo trapný." „Jak?" „Říkával to Manson a je to logický až teď. Ptal se, jestli miluješ svýho Boha?" „Jo." 128 „Jestli miluješ svoje bouchačky'.'" „Jo." „A jestli miluješ svoji vládu...?" „Jo, milujú ji." „Tak klidně chcípni." Takže jsme vyšli s pravdou na povrch a zašili do králičích nor, hor, luků a hájů... hluboko hluboko dolů, odkud nás nevytáhla ani Alenka z říše divů. Padla na nás s Quickem všehoschopná únava, a tak jsme se už rozešli chcípnout. Mám modlitbu v srdci, mělo by tudíž bejt tak 37 stupňů Celsia. V mým srdci zkapalněl vodík, cejtim se jako supravodivá kráva... * V půl devátý začaly se odevšad ozývat zvony. Jistojistě bylo každýmu jasný, co přijde. Čas zrychlil a při lej val nám do bot ocel. Shora mi stekla dolů v těle krev a skladovala se v chodidlech. Připadala jsem si jako zpropade-nej koncentrák Ebesee, kde byl můj děda a kde se ve sklepech skladovaly kila cigaret, brambor, bouchaček a nábojů. A byla jsem jako hlína, co skladovala tisíce ubitejch těl, a bylo ode mne očekáváno, že se budu šoupat dokola, dokud se to kolo nezavře. Miina hlava, jak se zdála vynořit z mlhy, kde se dávno nevyskytovaly gorily, opět zmizela mi z obzoru. Zmizela mi z alba fotek, jako mi moje album zmizelo z ruky. Jako mý slova, co slezly z papírů, jako moje šlápoty, co zmizely ze sněhu. Jako Čapek, kte-rej vyšel z kontextu, jako cizí Agátka... by odešla z celkový pravděpodobnosti do míst skic a křivejch čar nedůležitý domněnky. A Quick nedokázal zachránit, co se dalo, mohla to bejt moje smrtka. Jestli kdy vůbec Bůh byl, 129 je teď doma a my nevíme, kde jsme. Jako že to je jedno, jako že si jen myslím, že se mi lun uleví, jako že... Chodby Scholy Alternativy někdo vystavil z molitanu. Nejspíš už vystlali svět dekou ticha. Někteří z nás si lehali na zem. Bylo jich jen pár. Viděla jsem ležet Franka, slyšela jsem uléhat jeho slova: „Mé nohy jsou uvolněné, má pravá noha je uvolněná, má levá noha je uvolněná, má chodidla jsou uvolněná, odpočatá, nic mne nebolí, je mi, jako bych v životě ani ve smrti nestál na nohou, mé nohy jsou lehké jako..." „Franku?" „Di se vycpat, dělám si tu mystický cvičení. Jsem potažen zcela novou kůží, jsem jako had, který se vysvlékl ze své minulosti, již nemám touhu skákat zase přes kaluže, jsem uvolněn, nepotřebuji čurat..." Frankova slova byla jasná, přímá, srozumitelná. Chopil se spolupráce se svým nevědomím, a jestli za jeho technikou stál Jung, Freud, Ericcson, Breuer nebo díra v hlavě, tak to se rozcházelo s podstatností. Viděla jsem exponenciální rovnici na tabuli a pár zaostal-ců řešících derivaci několika příkladů. Docházela jim křída, tak se kousli do tepen a psali dál krví. Chtěla jsem jim pomoct, ale nematurovala jsem z matematiky. Nemohla jsem si vybrat, jestli se budu koukat, nebo budu poslouchat, či snad pouze šahat. Mý mozkový závity ujížděly na drahách chaosu a tělesný funkce se neposkládaly do řad Rubikovy kostky. Potřeba individuality pokryla i moji maličkost a třísnila mě na fleky mrtvý tkáně, co si s nima myši házely po zdech. Kdyby mi ze zad seskočil Baudelaire a ukázal na mršinu, poděkovala bych mu za tak krásný objekt a strávila bych svý poslední hodiny anatomickou prohlídkou. V krajních mezích kontinuity zaniká ošklivost i krása. Zaniká vina i nevina. Zaniká tu příliv 130 a odliv. Vzniká problém jen se vyprázdnit, jelikož ve vzduchu čpí obava z neschopnosti se pak utřít. Při morálním i etickým rozkladu mi na mysl přišla pouze nenávist k souvislostem a intelektuální nabubřelosti Julia Corta-zára. Vytanula mi na mysli nutnost čistých vlasů a všeho, jehož význam dávno slehl pod kopytama rozzuřenýho rnaso-davu. Byla jsem zkrátka roztrhaná a nevypraná, splácaná z neslučitelných ingrediencí, rozleptaná pod pokličkou dobrýho úmyslu bláznivý Viktorky. Někde mezi absencí a odchodem na cestě z pekla nikam s hlavou slitou v ježka v kleci a nohy zmáčený v suchopárnu. Tlačil mě ze schodů proces diferenciace. Diverzita v plném slova znění. Jakej tisíc asociací ti padne do oka. když se tříští sklo? Quicku, slyšíš mě? Jo, slyším tě. Jsi celej? Kde jsi? Já nevim. Víš, že bys vůbec něco nevěděl? Já... co se má vědět...? Co je? Bolí mě vlas. Má grandiózní vlna chaosu počala zaujímat charakteristiku rytmiky a podoby. Takovej proces slitejch a rozlitejch existencí nastává při požití nadměrnýho množství papíru. Jestli nám na hlavy kapalo LSD, nebo jen byla kdysi v LSD pravda, byla tu jistá možnost, jak se z pavučiny vyškrábat. I ketamin má svoji techniku, a co by to bylo za chemii, kdyby se nedala rozluštit? Jsem postavena před problém dietylamidu kyseliny lysergové a nemám číslo ani na Grofa, natož na Hoťmanna. Ani nevim, jestli je vůbec 19. dubna 1938, aby mi svět dával smysl. Požírá mě oligoťrenní retardace. Kurt se v jídelně pořád houpal na lustru. Sever, západ, jih 131 a východ. Proti směru hodinových ručiček. Jako když někdo krouživými pohyby vytahuje zažraný klíště. Stála jsem na místě, kde jsme s Quickem před časem prodávali mlíko Popular. Bylo nám tehdy asi hezky. Mám na to poměrně vyhřátou vzpomínku. Postavy mi v očích nabyly matnýho mlhavýho rázu a má oblíbená melancholie uplula po proudu starejch anglickejeh potemnělejch lesů. Kde zaléhá vytí a kde kořeny požívá pes Baskervillský. Dveře do mých fantazijních polí byly zrezivělý. Beztak se za nima nacházelo vyschlý makový pole, něco mezi pouští a prázdným židovským hřbitovem. Proč jsi tam, Quicku, nikdy nebyl pohřbenej? „Nebyly prachy. Šetřili jsme na nový postele." Ad absurdum... Now it's spring, the trees are all in blossom Small white clowds float in the sky above See Katusha coming from the river Hear her singing.. .waiting for her love... Hear her singing.. .waiting for her love... Otevřela jsem dveře do kabinetu, ve kterým jsem našla Mandolínku. Zpěv se linul po ploše školy coby třpyt ryzího zlata. Naboural se tak do systému ticha. „Zvony přestaly zvonit." „No jo." „Všimla sis jejich morseovky? SOS..." „Ne, vidíš, a SOS já většinou vnímám." Maggie posedávala na skříni. Bříško měla plný dítěte, který si zoufale vysnila. Maggie si říkala. Byl to prostoduchej osud. 132 „Ještě se prodáváš na Hlaváku, Maggie?" „Ne, už jsem toho nechala. Cekám dvojčátka." „Tu Katušujsem si taky zpívávala. Než jsem zjistila, že to je kulomet. Pak jsem šiji zpívala ještě víc." „Jo, Katuša. Krásný jméno. Dneska zavřeli poslední kostel." „Jak to myslíš?" „Na ty zvony zvonili rebelové. Už je zpacifikovali. Ale jinak jsou kostely oficiálně zavřený. Dneska zavřely ten poslední." „Taková divná kontrarevoluce. Proč je prostě neignorovali?" „Mně to spíš přijde něco jako anticharta." „Teokratická anarchie." „A nikdo na tyhle zemi nezůstal ateistou." Až k lidem dojde Bůh a na povrchu zemským nezůstane jediný ateismu uvědomění, co se stane? Zavřou poslední kostel. „To se mám jako smát? Já se stydím." „Za koho? Za co? Za Boha, co si seskočil bez padáku? Nebo za ty, co zůstali s padákem na zemi?" „Za cokoliv. Za sebe." „Jsme civilizace najedno použití. Žádná recyklace. Došli jsme - palivo, zásoby, energie. Až spadnem, vyhodčj nás do koše." „Jenže zavřít poslední kostel..." V mý děloze se hnuly zbytky naděje. „Mně to přijde, že se z lidí staly kurvy." Maggie na mě vrhla hladovej pohled. „Ne, moje holčičko. Dneska se z kurev stali lidi." Dneska se z bohů stali lidi. Dneska se z nikoho stal NIKDO. 133 „A co se stalo s JUDr. Reinharden) Mattonim?" Praotec shit se klimbal sem a tam. A jeho kozí hlava s třískama mezi zubama spadala přes oprátku přivázanou k lustru. Jako tehdy moje Mandolínka. „Neunesl tíhu svýho poslání." „Se domnívám, že to koneckonců byla jenom koza, co nedostala nažrat." „Jo, tak to nepochybně." „Já myslela, že v tyhle škole už není možný spáchat sebevraždu. A tady se oběsila koza." „To jí spíš někdo pomohl, než že by se uměla oběsit." „Seš osud, snad ne? Bys měla vědět, jak to bylo..." „Si snad už nemyslíš že na všechno pořád čumim? Nezajímá mě to! Zejména tahle škola mě nezajímá. Na tu nečumí nikdo." „To mi nemusíš řikat, to ví každej." „Du pryč, nebaví mě to tu." „Dřív jsme se měli rádi..." „Dřív se všichni měli s každým rádi. Dneska není dřív. Včera bylo už pozdě. Nic mě nemrzí, protože si na nic nevzpomínám." Maggs, jak jsem jí říkávala, vyšla ze dveří a zabouchla. Ani si nezpívala Katušu. Ani nestačí porodit svoje miminka, jak říkala: Včera bylo už pozdě. Jenže na rozdíl od ní mě to trochu mrzelo, i když jsem si taky pamatovala pěkný kulový. Jen nějaký náznaky snahy o cosi, co mohlo bej t čímkoliv. Ta celá moje stupidní inscenace jednoho života, co ji s sebou táhnu z jednoho bordelu do druhýho. Jednou mi snad nakecali, že umřu ve dvou, a přesně jako to bejvá: ani nestačila polem přeběhnout liška a já nedozralá ty mastný topinky a zase se moje konstrukce hne v základech coby velmi nekorektně postavenej barák a s pocitem hlavy pod vlastní sekerou. A odted do zejtra 134 zase sama a od zejtra až na konec drahý v Brezince, tam, kde kolej končí a počína separace. A ty jejich kecy o egožroutství... už nevidím ani svý bludy. Jdu domů. Už si nemám s kým co říct, už nemám s kým mluvit. Umřu sama... a bůh ví, jestli se vůbec vejdu pod tu deku ticha. Sedla jsem si do bobku a opřela se o skříň. Najednou mi na hlavě přistál nějakej papír. Fotka, zjistila jsem. Seshora ze stropu pomalu, ale jistě začly slítávat na mě fotky. Třeba deset fotek, sto. Padaly v proudech, tlačenicích, masách. Padaly v litrech, objemech a tuctech, v kupách, horách, vlnách, sprškách, kapkách... tolik fotek na mě nikdy nikdo nehodil, takovým útokem mě fotky nikdy nevzaly. Odchytila jsem si namátkou jednu, na který jsem byla já a Mia před ženským hajzlem. Už vim!! To tehdy, když mi říkala, že Quick je smrtka, a já jí tak věhlasně prorokovala, že nás ne dogonjat. Jo, jasně že nás Bárbíni nikdy nedohnali. To protože jsme míle za nima. Na fotce bylo napsáno: S láskou od Maggie. Pak mi na klíně přistála fotka z parku, když mi bylo pět, a pak zas mý zlostně pořezaný ruce. Padaly na mě fotky celýho mýho života a jeho skrytejch symbolů, vykřičníků, paradoxů a ironií. Fotky ze stanice Náměstí republiky, kde se Štěpán se mnou poprvý líbal, a Silvestr, kdy jsem se poprvý ožrala, a můj ksicht, když mi řekli, že jsem těhotná, a pak můj ksicht, když přivezli právě narozenou Mandolínku domů. A moje vyfocený vysvědčení, který jsem spálila, a máma v moři, a bratr se žloutenkou a všechno to, co jsem byla já, spadlo ze stropu. A těch x desítek obrázků z mý pitvy, mejch střepů, ze Scholy Alternativy, přátelství s Quickem, mlíko Popular, Mickey a jeho vložky... Vanda. Vim, že na každýho v tu chvíli spadly jeho fotky. Vim to, protože na tělo doktora práv pana Reinharda Matto-niho spadlo množství kozích fotek. Vim, že si Bětuška, 135 Quick a Mia v tu ránu na mě vzpomněli... a snad i Matěj a celá Schola Alternativa na svou hromadu fotek koukala a pak ji jednoduše od sebe odšoupla. Vim to, protože jsem tak udělala já. Ty fotky mi nebyly nic platný. Mag-giin úmysl taky. Už začli pouštět plyn. Můj nos dostal pěknou dávku štip-lavýho sajrajtu. Mám pocit, že to je cyklon B. Mám tako-vej pocit, že to je cokoliv, co oblbuje. Mám pocit, že tu nejde o žádnou mytickou bitvu, jak po celej čas prorokovali. Mám pocit, že nás zakázali a nastrkali do slepicích nor, do králičích kurníků. Jsem citově monogamní... v tenhle velikej předvečer večera a pondělek už nikdy nebude zítřkem. Je skoro po všem. Mrzí mě to. Jo a ten plyn mi tupí potenci dole a v hlavě a v půlce těla. Jako bysme měli táhnout do basy s cukrovou vatou. Chci za nima za ruku a po dvojicích. Někdo tam nahoře a někdo tam dole... mi to vyvrátil. Zítra za ranní rosy... už nikdy nese-jdu těch třicet schodů do pekla, jak jsem vždycky chtěla. Tam, kde jsou ty dveře... kde je ten důl, tam, co se zavírá navždy. Na koho dneska sáhla insomnie a kdo na ni vztáhl ruku sám? To už se nikdy nebudeme ptát. Hrana nám zvoní všem. Musim ale vyvrátit, že z hovna růže vzejde, dneska tak na maximu v lidský růže hovno vzejde. My víme to svý a oni věděj to mý. Mně z malíčku kape bouchačka. Tak to je ono, ztrácím půdu pod nohama, hrany se zaob-lujou. Přej pouštěj plyn krátce před smrtí. Měl by nás otupit do tý míry, že si jednoduše nevšimnem, že umíráme. Jsem zvědavá, jak se tenhle velevynález osvědčí. Sedim na zemi, opřená o skříň, a vedle mě se houpe sva- 136 tej otec doktor práv Mattoni. Je mi ho líto. Zvířata do toho neměli tahat. Jakmile vstanu, vyjdu na chodbu... už všichni budou stát. Bylo mi to nad slunce jasný. Schylovali jsme se ke konci. Taky že jo. Vydrápala jsem se z kabinetu, oblepená sta-rejma fotkama, a moje škola stála v pozoru. Nikdo neležel. Nikdo necekl, jen čuměli na dveře, jimiž se vcházelo do jídelny. Bylo nás sto sedmdesát žáků natěsnanejch do jídelny a místo nám nedělalo starosti. Některý odtáhli stoly ke zdem, aby si nikdo nemusel na ně stoupat. V obecným strachu je lepší se mačkat. A taky nám ten plyn podrážel nohy, bylo třeba se vzájemně podržet. Horkotěžko jsem se prodrala do první řady, a ještě lip -namířila jsem si přímo proti dveřím. To jen za účelem maximalizovat pravděpodobnost, že chcípnu rychle. Neviděla jsem ani Quicka, ani Miu, Bětušku, Franka, Pekču, Matěje, Pikolku, Mickeyho... nikoho... zmizeli mi. Quick mě tim totálně dosral, myslela jsem, že budeme v první řadě stát spolu. Skoro nemožný podat zprávu o vzduchu, kterej nás lam smotával dohromady, odečíst ty megatuny plynu, tak lam na našima hlavama zela jedna nekonečná a precizní čára. Jasná... víc než cokoliv jinýho. Prese všechno, co se mělo zdát nesrozumitelný a chaotický, byla tahle čára jednoznačná. Dokonalý vědomí toho, co má přijít. Už jsme leželi pod dekou ticha a v dáli šuměl padající Gold. Jeho šum rostl astronomickou rychlostí a tížil nám tak dýchací ústrojí. Měl se chýlit ke konci. Skoro nemožný zapsat do not zvuk kroků Mafie. Jsou jediný svýho druhu. Bez ozvěny. Maj rychlou frekvenci a nepříjemný intervaly. Bejt sentimentální kráva, budou 137 mi připomínat Carminu Buranu. Bejt jenom kráva, připomínaly mi kroky dvou zasranejch bastardů. Skoro nemožný podat zprávu o posledních věcech, co se staly po tom, co já to dostala dvakrát do břicha. Jedna rána spíš vlevo, řekla bych těsně nad dělohou, a druhá asi tři centimetry pod pupíkem. Přesně jak Quick předpovídal. Uši vypustily duši a vrtaly tunel do mozku. V pravým koutku levýho oka mi praskla žilka, vytekla a to bylo to jediný optický, co si z toho momentu vybavim. Ne že bych si všimla kulometů obou dvou gentlemanů Erica Harrise a Dylana Klebolda. Ne že bych si těch zmrdů všimla vůbec. Ne že bych si stačila uvědomit cokoliv. Stihli mě vod-bouchnout dřív, než jsem se začla bát. A to je ta spása a prokletí první řady v zástupech na smrt... ze který... ...se už nedá vrátit. 138 DOSLOV Kapky přestaly padat. Kohoutek je utažen. Mám v břiše červa. Došly mi sliny. Přežila jsem. Přežila jsem. Přežila jsem to. „Quicku, ty ještě funguješ?" „Jo." Z pusy mu vystříkl pramen červený. „Za chvilku zkolabuješ." „Co je s tebou, tys to přežila?" „Ne. Chcípnu tak za deset. Ta tvoje zkurveně první řada." My z prvních řad slehli první, jenže budem ležet nejdýl ze všech, dokud se nevylejem. Většině z nás to nabouchali do břicha. Takže ne rychle, pomalu. „Je to fakt na hovno." „Ukaž." Quickovi to napálili do krku a třikrát do hrudní-ho koše. Žil, protože jsem si ho tak vysnila. „Nekoukej se dozadu, nepotřebuješ to vidět." Quick odešel. Jeho poslední slova. Vzadu seděla Mia s ustřelenou bradou. Poznala jsem ji podle vlasů a znamínka na koleni. Seděla jen tak bez kalhot. Zbylo nás něco kolem šesti naživu. Zbejvalo nám kol deseti minut. Vim proč. Strčila jsem si prsty do děr, abych tolik nečakala a ne-uklouzla po tom. Přes metráky masa na ženskej hajzl. Dveře byly vylomený. Moje oblíbená pravá kabinka byla obsazena jedním z Mafie. Bouchl se do spánku. Nebo někam jinam, prostě neměl kus hlavy. Koukám na jeho samopal s vyrytým SI VIS PACEM. PARA BELLUM a nestačí mi to. Usedám na levej hajzl. Kde sedával Quick. Kde seděl, když mě potkal a měl svoje povídání. 139 Na okýnku je dávno připravenejch šest střepů, různá velikost, různá šířka. Chopím se jednoho. Nařezala jsem si dvakrát obě zápěstí, obě předloktí a podélně obě krční tepny. Už mě to sere. Mám pár minut. Opírám si hlavu o kabinku. Chci jít sama. Svým střepem, ne jejich samopalem. Takže jsem to vzdala podruhy. Je to logický. Sebevraha nikdo nepoučí. Já mám jasno, co se bytí týče. Na mozku kusy novinovejch papírů. Ať mi už nikdy nikdo nenabízí dvakrát, co jednou už jsem poslala do hajzlu. A to je, jak Schola Alternativa smrděla. To je ta její story. Story o tom, že sebevrazi nechcípaj, aby mohli jednou žrát jed na krysy. 140 Natálie Kocábová SCHOLA ALTERNATIVA Obálka Jiří Troskov (elements ds) Odpovědný redaktor Robert Kubánek Sazba a technická redakce Libor Hofman Vydala Mladá fronta jako svou 6 189. publikaci Tisk a vazba Europrint Modřany, a. s., Praha 4 144 stran. Vydání první. Praha 2004 Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta, a. s. - nakladatelství Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany e-mailem: prodej@mf.cz na internetu: www.mf.cz nebo zakoupit ve firemní prodejně Mladá fronta, Spálená 53, Praha 1, tel. 224 930 564 ■Natálie Kocábová: Monarcha Absint Vihi/Í se mnoho způsobů, jak číst, chápal a posle/e ■ h.uakteri/ovat tento text. Mezi prvními nas pstc napadnou slova generační výpověd . Daleko bvcliom lake nemuseli chodit pro výrazy postmodern/. e\isten- ■ i, ti m. snový až surrealistický, ima^inativni. odvážne ■ \j>t rimentující. hledající... a v každém případě 'i \e všech ohledech) kontroverzní. Rozhodně se nemu linie ani v jednom bodě. zároveň však budeme iiplné vedle - a klidně ještě můžeme dodal šokující i hlas/emickv. I lo\on'-li o své knize sama autorka, je mnohem piostší a její slova jsou mnohem výstižnější. Podle ní ľ Monarcha Absint především báseň. /.//o kniha nechce ničeniu dělat reklamu. Autorka je •t< \ii annou poz(>rovatelkou a zaujatou vvpravěčkou, :•< siujc výhradně heterosexudlní vztahy a snaží se hvt ne d\ islá na čemkoli a na komkoli. Text vznikal z.u mnohdy bolestného popírání autorčina já a v ž.adneni případě nečerpá z meteoro <■■'!< kvcli poznatku. Příběhy jsou reálně fiktivní'... lato kniha není návod. Je to ■■< \ctt... M.i mii\s1 pokoušet se k tomu ještě eosi podotýkat'.' Pokud ano. tedv jen to. že je i" dobrá báseň. Báseň, která rozhodně stojí za přeětení. Protože jako každá dobra im en zaručeně nenechá nikoho lhostejným. \ ,.■ one. 148 stran, 144 Kč Nalálie Kocábová: SlyŠÍŠ mě? '•buka Slyšíš mě? je autorčinou prvotinou. Jedná se lasině o autorský výbor, průřez dosavadní tvorbou .iIiiihijící verše od nejranějšího období až po "iieasnost. Vnímavé čtenáře poezie knížka potěší \ nu invencí a vyzrálostí. Ostatní pak jistě přiměje iK- •poň k úvahám o autorčiných mnohdy nekompro misiiich a vyhraněných postojích a názorech, jež namnoze vyjadřují pocity celé současné mladé •■cue race. lito ovane. 104 stran, W Kč i \ cílené knihy si můžete objednat na dobírku na internetová adrese: 11 (11) ://ww w.roun .cz/obchod . i n.i telefonních číslech Roman Roun Agency: 608 887 728 a 777 667 728 Inieinehnou prezentaci Natálie Kocábové najdete na adrese: lili |>://vvww.roun.cz/natalie Natálie Kocábová ý>r:X: