Aby mohl foném plnit v jazyce významotvornou funkci, musí být ve vztahu k ostatním jednotkám systému, především k ostatním fonémům téhož typu (konsonantické - vokalické).
Tuto závislost existence fonému na jeho vztahu k systému si můžeme dokumentovat na hypotetickém jazyku, který by měl jen jedinou samohlásku [a]. Slova tohoto jazyka by zněla baba, lama, saha, nara... Navzájem by se lišila růzností konsonantů, samohláska by byla jen prostředkem vytvoření slabiky a neměla by schopnost odlišovat slova s různým významem - nebyla by tedy fonémem. V přirozených jazycích je více samohlásek a slova se jimi liší (sál - sůl - sol - sil - sel...), proto v nich samohlásky samostatnými fonémy jsou.
Vztahy fonémů ve fonologickém systému je možno odhalovat a popisovat z různých hledisek. Pokud fonologie bere v úvahu i hmotnou stránku realizace fonémů, vychází se při určování vztahů fonémů z vlastností jejich základních realizací. Původně se fonologie opírala především o vlastnosti artikulační, rozvoj experimentálně fonetických bádání po druhé světové válce umožnil analýzu vztahů i na podkladě akustiky; jejich výsledky byly objektivizovatelné, a proto se jim začala dávat přednost. V současnosti se při popisu vztahů fonologové opírají buď o jednu, nebo o druhou soustavu pojmů a jim odpovídajících termínů. V posledních letech se větší důraz klade na pohled artikulační, snad i proto, že lépe odpovídá "přirozenému" postoji k jazyku.
Od vlastností zvukové realizace fonémů abstrahuje kodaňská škola (představitel L.Hjelmslev), která jednotky fonologického systému chápe jen na základě jejich vztahů a distribuce. Tento pohled se české lingvistice nevžil.
Při určování vztahu fonémů postupujeme (ve shodě s N. S.Trubeckým) tak, že volíme skupiny, obvykle dvojice fonémů (libovolně v rámci vokalismu a konsonantismu), stavíme je do opozice, protikladu a sledujeme, co mají tyto fonémy společného, čím se liší, jaký je charakter diferencujícího prvku (prvků) a jak se tyto diferenční příznaky využívají u jiných dvojic fonémů.
Společný srovnávací základ je soubor fonologicky relevantních vlastností, které mají srovnávané fonémy společné. Na základě tohoto společného srovnávacího základu dělíme opozice na bilaterální (dvoustranné, jednodimenzionální), v nichž je na zjištěném společném základě budována jen jedna dvojice fonémů, a multilaterální (mnohostranné, vícedimenzionální), kde se daný společný základ vyskytuje i u dalšího fonému (fonémů) jazyka. Při tomto dělení opozic bereme tedy v úvahu nejen opozici samu, ale i ostatní prvky fonologického systému.
Bilaterální je v češtině např. opozice fonémů /d/ a /n/ : mají společné vlastnosti "prealveolární okluziva znělá" a tento komplex vlastností se už v češtině u jiného fonému nevyskytuje.
Multilaterální je v češtině např. vztah fonémů /t/ a /s/ : mají společné vlastnosti prealveolárnost, neznělost a orálnost, takový komplex vlastností je však i u fonému /ts/ (psáno c).
Může nastat i případ, že fonémy nemají žádné společné vlastnosti, nemají společný srovnávací základ. Např. u dvojice /m/ - /s/ : /m/ je labiální okluziva, sonorní a nazální, /s/ alveolární konstriktiva nesonorní a ústní. Takový vztah se označoval jako disjunktní, termín se však příliš nevžil.
Fonémy stojící v opozici se liší nejméně jednou fonologicky relevantní vlastností, tzv. diferenciačním příznakem. Podle charakteru příznaku dělíme opozice na privativní, graduální a ekvipolentní.
V privativní opozici je jeden člen charakterizován přítomností, druhý nepřítomností příznaku. Člen opozice, který má příznak, se nazývá příznakový, druhý je nepříznakový.
Privativní vztah je v češtině např. mezi fonémy /p/ a /b/. Oba fonémy mají společný srovnávací základ "bilabiální okluziva orální", /b/ je znělé, /p/ neznělé : /b/ má příznak znělosti, je příznakové /p/ příznak nemá.
V graduální (stupňovité) opozici se členy liší různým stupněm, mírou téže vlastnosti. Graduální opozice jsou poměrně vzácné, na teoretické úrovni se o jejich existenci dokonce pochybuje, resp. se rozkládají do více opozic privativních. V těchto opozicích se mluví o krajních a středních členech.
Graduální vztah se v češtině vyskytuje u vokálů. Ve srovnání s /a/ jsou /e/ i /i/ obě přední, /i/ je však přednější než /e/;podobně je /i/ a /e/ vyšší než /a/, ale přesněji je tu vztah mezi nejvyšším krajním /i/, středně vysokým /e/ a nejméně vysokým (nízkým) /a/, které je také krajní.
Graduální vztah je ve skutečnosti i mezi krátkou a dlouhou samohláskou stejné kvality (i krátká má určitou kvantitu, dlouhá ji má ve větší míře). Vzhledem k tomu, že jde o vztah ve dvojici samohlásek, chápeme jej v češtině jako privativní ("logicky privativní") - krátkou jako nepříznakovou, dlouhou jako foném s příznakem kvantity.
Ekvipolentní (rovnomocný) je protiklad, v němž jsou oba členy logicky rovnoprávné. Každý z členů opozice má vlastní příznak, který se u druhého členu nevyskytuje. Ekvipolentní opozice jsou v jazycích nejčastější.
V češtině je ekvipolentní protiklad např. mezi konsonantickými fonémy /t/ a /s/. Srovnávané fonémy se liší ve způsobu artikulace /t/ okluzivní, /s/ konstriktivní a tento rozdíl nelze chápat jako existenci - neexistenci příznaku nebo jako změnu míry příznaku. Jde o různé vlastnosti, které jsou logicky rovnoprávné a mají při artikulaci stejnou funkci - vytvořit strikturu souhlásky.
Podle počtu fonémů, které se účastní protikladu, rozlišujeme opozice binární (dvoučlenné) a opozice vícečlenné (ternální ap.), kde je ve vztahu opozice více fonémů. Privativní protiklady jsou vždy binární, ostatní mohou být i vícečlenné (v češtině protiklad vokálů na základě výšky nebo přednosti - zadnosti; u konsonantů protiklad místa nebo způsobu tvoření). Moderní fonologie rozkládá i tyto protiklady na binární (a zároveň privativní), neboť to jí lépe vyhovuje pro popis systému a pro jeho zobrazení (viz dále).
Na základě využití diferenčního příznaku v systému jazyka můžeme opozice rozdělit na izolované a proporcionální (proporční). Izolovaná opozice je vlastní jen jedinému páru fonémů a příznak, který diferencuje členy izolované opozice, se jinde v systému jazyka nevyužívá. Opakem jsou vztahy proporční, u nichž se rozdíl zjištěný mezi členy opozice analogicky opakuje i u dalších dvojic.
V češtině je proporční protiklad znělosti, nosovosti, místa nebo způsobu artikulace. Izolované jsou např. vztahy mezi /l/ a /z/ (odlišení lateriální a středové úžinové znělé souhlásky; /l/ je navíc sonora), /l/ a /r/ (odlišení sonorní nevibranty a vibranty). jak je patrno, /l/ lze postavit do vztahu ke všem ostatním konsonantickým fonémům, ale přesto jde o vtah izolovaný - /l/ se liší od všech ostatních (kromě jiných rysů) svou laterálností.
Bereme-li v úvahu i ostatní alofony fonémů vstupujících do opozice, zjišťujeme, že zatímco některé z fonologicky relevantní vlastnosti se uchovávají (při neutrální a explicitní výslovnosti) u všech alofonů srovnávaných fonémů, jiné se za podmínek daných zákonitostmi zvukové realizace jazyka uplatňovat nemusejí. Pokud se protiklad fonémů realizuje vždy, označujeme jej jako stálý; pokud se v některých pozicích nerealizuje, jde o protiklad neutralizovatelný. Pozice, v nichž se protiklad fonémů v daném jazyce neuplatňuje, se pak nazývají neutralizační pozice.
V češtině je takřka stálý protiklad místa nebo způsobu artikulace, udržuje se protiklad nazálnosti. U vokálů jsou stálé všechny protiklady. Opozice znělosti je naopak u konsonantů neutralizovatelná, nerealizuje se na konci slov před pauzou, neboť tam může stát jen vlastní konsonant neznělý.
V neutralizační pozici se jeden z členů opozice stává podle Trubeckého představitelem "archifonému" této opozice; archifoném je přitom chápán jako komplex relevantních rysů společných pro oba fonémy. Termín se dnes již málo používá.
Mezi existujícími opozicemi fonémů mají v jazyce zvláštní postavení opozice bilaterální, privativní a proporční: jde zároveň o vztah fonémů, které jsou účastníky komunikace vnímány jako zvukově si nejbližší.
Dvojice fonémů, které jsou členy privativní (eventuálně logicky privativní), bilaterální (jednodimenzionální) a proporční opozice, se nazývá korelační pár. Soustava takových párů vytváří korelační řadu, v níž se fonémy jednotlivých opozic liší stejným korelačním příznakem. Korelace se pak definuje jako soubor všech korelačních párů, které se liší týmž korelačním příznakem. Fonémy, které se účastní korelace, se označují jako párové, ostatní jsou nepárové. Foném se může účastnit více než jedné korelace - vzniká korelační svazek.
V češtině existuje korelační řada znělosti - soustava dvojic fonémů lišících se pouze znělostí. Mimo tuto korelaci stojí jedinečné fonémy /l/, /r/, /m/, /n/, /…/ (=ň), /j/, a také /ř/. Pojem není totožný s fonetickým určováním hlásek znělých a neznělých : /ř/ má na fonetické úrovni znělou i neznělou realizaci, realizace jsou v komplementární distribuci a nemají rozlišující funkci. Kratší korelační řadu tvoří tři dvojice okluziv lišících se nazálností; fonémy /b/, /d/, /j/ (=ď) se účastní jak korelace znělosti (v opozici k /p/, /t/, /c/ (=ť)), tak i nazálností (v opozici k /m/, /n/, /…/ (=ň)); v češtině tedy existuje u konsonantů korelační svazek dvou opozic. U vokálů existuje korelace kvantity.
Fonologický systém jazyka zahrnuje všechny fonémy, které v daném jazyce v určitém okamžiku existují, a jejich vztahy. Lze jej rozdělit na dva podsystémy - vokalický a konsonantický : v každém z nich najdeme specifický typy vztahů. Tyto systémy lze znázornit plošně tak, aby byl patrný vztah mezi jednotlivými fonémy podsystémy. Zobrazení se u jednotlivých autorů mohou lišit v konečném uspořádání, vždy však pozorujeme snahu vyjít od vztahů korelačních a zobrazit systém tak, aby byly existující vztahy ukázány názorně.
Pro vokalický subsystém se často vychází ze známého schématu fonetického. Konsonantický subsystém má mnohem více členů a i vztahy v něm jsou složitější než u vokálů. Proto se většinou systémové vztahy znázorňují graficky jen pro menší skupiny souhláskových fonémů a pro celkový přehled se užívá tabulek.
Tabulka 8.1. Vokalický subsystém češtiny
| krátké | dlouhé | |||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| /i/i | /u/ | vysoké | /í/ | /ú/ | ||
| /e/ | /o/ | středové | /é/ | /ó/ | ||
| /a/ | nízké | /á/ | ||||
přední anteriorní | střední centrální | zadní posteriorní | přední anteriorní | střední centrální | zadní posteriorní | |
Diftongy: /
/, /
/, /
/
Tabulka 8.2. Přehled sonor
| způsob tvoření | okluziva nazální | konstriktiva | ||
|---|---|---|---|---|
| laterální | vibranta | |||
| sluchový dojem | exploziva ražená | likvida | ||
frikativa spiranta | vibranta | |||
| místo tvoření | bilabiála | /m/ | ||
| prealveolára | /n/ | /l/ | /r/ | |
| platála | /ň/ | |||
Přehled aproximant. Je jedn jediná, frikativní (spirant) palatální /j/.
Tabulka 8.3. Přehled pravých konsonantů
| způsob tvoření | okluziva závěrová | konstriktiva polozávěrová | konstriktiva úžinová | vibranta kmitavá | ||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| slochový dojem | (ex)ploziva ražená | afrikáta polotřená aspiráta | friktativa třená spiranta | |||||
| místo tvoření | bilabiála | /p/ | /b/ | |||||
| labiodentála | /f/ | /v/ | ||||||
| prealveolára | /t/ | /d/ | /c/ | /ʣ/ | /s/ | /z/ | /ř/ | |
| postalveolára | /č/ | /ʤ/ | /š/ | /ž/ | ||||
| palatála | /ť/ | /ď/ | ||||||
| velára | /k/ | /g/ | /x/ | |||||
| glotála | /h/ | |||||||
| znělost | neznělé | znělé | neznělé | znělé | neznělé | znělé | znělé | |
Příklady fonémů jazyků, kteréstudujete, poznáte ve speciálních výkladech. Počítejte s tím, že mohou být v odborné literatuře různé podle hloubky pohledu a cíle práce. Ne vždy zahrnují periferní fonémy přejatých slov a potíže také činí interpretace některých diftongů a semiokluziv.
Zapojení fonémů do systému je různé. Některé fonémy se účastní korelací a vstupují do pravidelných a v jazyce bohatě využívaných vztahů k fonémům jiným (např. do ekvipolentního vztahu podle místa tvoření). Tyto fonémy tvoří centrum systému. Jiné jsou zapojeny jen slabě, jejich vztahy jsou mnohdy izolované a foném se neúčastní v žádné korelaci. Takové fonémy jsou z hlediska systému periferní. Periferní fonémy mívají zvláštnosti i ve spojování s ostatními fonémy jazyka.
Z hlediska zapojení do systému jsou v češtině centrální všechny fonémy patřící do korelace znělosti. Na periferii systému stojí sonory a aproximanty, zcela periferní postavení má také /ř/.
Fonologický systém jazyka zjišťujeme, jak již bylo řečeno, na základě domácí slovní zásoby. V jazycích se však užívají i výrazy přejaté, které v sobě mohou mít stopy původního jazyka. V přejatých slovech proto můžeme najít i fonémy, které v domácí slovní zásobě běžné nejsou : jde však vždy o fonémy, jež by mohly existovat vzhledem k systému jazyka (výjimkou jsou fonémy v citátových výrazech).
Pokud v systému existuje "volné místo", zařadí se i zcela nový foném: to je v češtině případ /g/, které má fonologickou funkci jen v přejatých slovech (káže - gáže, krokem - grogem), ale do systému se může přiřadit jako člen znělostní korelace k neznělému /k/; podléhá pak i neutralizaci znělosti jako české fonémy (mág: [ma:govi]- ale [ma:k]).
Fonologický stavba přejatých slov se vždy do jisté míry liší od slov domácích. Mluví se proto o fonologickém podsystému přejatých slov. Vlastní podsystémy tvoří i fonémy slov zvukomalebných nebo expresív. Při základních analýzách jazyka od těchto podsystémů abstrahujeme.
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007