3.1 Inventář vokalických a konsonantických fonémat V tomto textu budeme bez rozpaků používat výrazů jakfoném (případně fonémd), tak hláska; toho druhého zvláště v podobách samohláska a souhláska. Přitom půjde stále o fonologický popis. Fonémy // hlásky nás zajímají pouze jako stavební jednotky moríu, takže pohledem zkoumání se soustředíme na jejich schopnost vyjadřovat rozdíly morfématického obsahu. O jejich jazykově pertinentních zvukových rysech - ať již akustických nebo artikulačních -se budu zmiňovat jenom v případě zvláštní potřeby v okrajových poznámkách.8 Pro snazší manipulaci si litevské hlásky // fonémy utřídíme pomocí běžně užívaných pojmů jako «samohláska přední krajní dlouhá» (=»/"), «souhláska nesonorní sykavá ostrá neznělá palatální» (=> s'). Fonetickou podstatu oněch pojmů vykládat nebudeme, vždy však výslovně uvedeme, která litevská fonémata jsou těmito pomocnými (sic!) charakteristikami označena. Fonématic-ký inventář soudobé spisovné litevštiny zde rozebíráme a popisujeme na pozadí referenční gramatiky DLKG (§§ 11-24). 3.1.1 Vokalická je v litevštině ta hláska, která je sama o sobě schopna tvořit slabičný vrchol.9 Vokalických fonémů (fonémat) má litevština v domácích slovech 10. Jejich přehled podáváme v tabulce T 3.1. Horní řádek tabulky uvádí samohlásky krátké (V), dolní dlouhé (V); fonologický protiklad délky se může foneticky realizovat nejen artikulační délkou, ale též napjatostí. Uspořádání sloupců tabulky odleva doprava odpovídá přechodu od samohlásek 8 Foném je fonémem (fonéma fonématem) právě svou významovou relevancí. Použil-li jsem výrazu JAZYKOVÁ PERTINENCE, motivovaného právnickou češtinou, chtěl jsem zdůraznit, že i fonetické rysy věcně přísluší (= pertinence) do systému jazyka. I hláska coby fonetická jednotka je totiž zvukovou abstrakcí. Vždyť jen díky tomu, že odhlíží od mnoha fyzikálních i fyziologických parametrů, je fonetika schopna tvrdit a potvrdit, že v různých konkrétních promluvách se uplatnila stejná hláska. 9 Litevština nezná slabiky tvořené pouhými sonorami, jakou dokládá právě užité české slovo vr\xol. Jeho litevský protějšek vir j šus (od prosodématické složky teď pro jednoduchost odhlížíme) má v první slabice za vrchol smíšenou dvojhlásku ir tvořenou vokálem i a sonorou r. 40 Morphemata Liber I předních (tři sloupce zleva, obecné značení V) k zadním (tři sloupce zprava, obecné značení Vu). První a poslední sloupec obsahuje samohlásky krajní, třetí a čtvrtý, samohlásky středové. Nestředové nekrajní samohlásky (druhý a pátý sloupec) označujeme za úzké. O krátké a dlouhé samohlásce téhož sloupce říkáme, že mají stejný timbre. í ě ä ü í e ě ä 0 ü Kromě toho uvádí DLKG (§11) okrajový alofon [ě] (krátké úzké e) a okrajový foném 161 (krátké úzké o), jež vyplňují neobsazená místa horního řádku tabulky. Jejich výskyt je vázán na slova přejatá (cf. Infra 3.1.3 sub C). 3.1.2 Poznámky grafém atické • Krátké samohlásky lil, lži, lál a /Ü7 se v domácích slovech zapisují po řadě grafémy {i}, {e}, {a}, {u}. • V přejatých slovech, kde jedině se vyskytují, se krátké úzké [ě] zapisuje rovněž grafémem {e} a krátké úzké 161 grafémem {o}. • Dlouhé úzké lěl se zapisuje grafémem {é}, dlouhé úzké /ö/ grafémem {o}. • Krajní dlouhé fonémy HI a /u7 se zapisují grafémy {y}, {i}, resp. {ú}, {u}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně - vztahy morfématické. • Středové dlouhé fonémy lěl a /ä/ se zapisují grafémy {e}, {e.}, resp. {a}, {a.}. Volba mezi jednotlivými možnostmi, což je záležitost pravopisná, odráží - ne zcela důsledně -vztahy morfématické. Protiklady III :: lěl ani /ä/ :: /ä/ se v litevské grafématice vůbec nemusejí odrazit. Nad samohláskovými grafémy se v litevských lingvistických i některých učebních textech zvláštními symboly vyznačují slabičná prosodémata. Tradičně se užívá kombinovaného značení, kde jeden symbol vyjadřuje jak polohu prízvuku, tak intonační charakteristiku. Jde o znaménka akút O,10 cirkumflex (") a gravis C). Běžně se pak říká, že litevština má trojí prízvuk, což je fonologicky nesprávné: litevština má přízvuk jenom jeden. Vztah prízvuku a intonací vyložíme v následujícím oddíle 3.2, do té doby budeme ve fonetických i fonologických zápisech vyznačovat pouze polohu prízvuku, a to symbolem (') umisťovaným před prízvučnou slabiku, cf. /kar j 'tu/ vs. /'kar| tu/. 3.1.3 Poznámky fonologické . Důsledně odlišujeme délku samohláskovou od délky slabičné: první se je protikladem fonématickým, druhá prosodématickým. Samohláska zakládá slabiku a dlouhá samohláska zakládá slabiku dlouhou. Dlouhou slabiku však může zakládat i samohláska krátká, je-li zapojena do dvojhlásky. Pozor, znaménko dosti podobné akútu (') vyjadřuje u souhlásky její palatálnost, cf. 3.1.5, 3.3. Caput 3 Fonologický materiál a jeho morfonologické třídění 41 Pro pochopení soustavy litevských samohlásek musíme vyjít od otázky, zda samohlásková délka jakožto rys fonématický zakládá korelaci, se. zda dlouhou samohlásku (V) můžeme chápat jako krátkou (V), jež byla doplněna o příznak délky (či zda snad - zní to podivně, ale je to nenapadnutelé - krátká je dlouhá doplněná o příznak krátkosti), a zda se protiklad V :: V může neutralizovat. Tuto otázku rozebereme ve třech krocích. A) Dlouhé středové hlásky [ě], [ä] mají dvojí morfonologickou existenci: jednak jako po-siční varianty (alofony) fonémů III, /ä/, jednak jako samostatné fonémy lži, /ä/. • Alofoničnost [ě], [ä] vůči lži, /ä/ se projevuje jedině pod přízvukem domácích (!) slov (cf. Infra 3.2.2), a to (i) u jména ve kmeni substantiva, adjektiva i participia, cf. Lsg masc [g'ej'rü] vs. G.SG masc ['g'ejrö] 'dobrý', I.SG [gäj'rü] vs. G.SG ['gäjrö] 'pára'; (ii) u slovesa jedině ve kmeni praes vs. praet, cf. Lsg praes [n'čj'šu] vs. non-pers praes ['n'čjšä] 'nese', Lsg praet [käj's'äü] vs. non-pers praet ['käjs'e] 'kopal'. V uvedených případech se krátké středové samohlásky dlouží v kmeni pod přízvukem povinně. Alofonické hlásky [ě], [ä] se v litevském pravopise důsledně zaznamenávají grafémy {e}, {a}, a je-li nad jejich slabikami vyznačen přízvuk, pak znaménkem cirkumflexu: {gěras}, {gäras}. • Dloužení pod přízvukem (stejně jako krácení mimo přízvuk) by samo o sobě bylo hezkým příkladem neutralizace korelačního příznaku. Jak je to s fonologičností délky u středových samohlásek? Významovou relevanci protikladů lži :: lži, lži :: /ä/ dokládají (i) pod přízvukem ojedinělé minimální dvojice, cf. /'m'ěs/ 'hodí' :: /'m'ěs/ 'my', /'mäjnö/ 'můj' :: /'má | nö/ 'myslí si' (fonologická délka se přitom realizuje především délkou artikulační); (ii) mimo přízvuk pak soustavné opozice v koncovkách, cf. N.SG /'vár j nä/ :: A.SG /'vár | nä/ 'vrána', I.SG /'g'čr' j v'ě7 :: A.SG /'g'čr' J v'ě7 'jeřáb' (fonologická délka se přitom realizuje především napjatostí). • I když se omezíme pouze na fonologické protiklady, musíme se vyrovnat se skutečností, že krátké středové fonémy lži, /&/ stojí ve dvojí délkové opozici: (i) vůči dlouhým středovým (širokým) lži, lži, (ii) vůči dlouhým nestředovým (úzkým) lži, I öl. Korelace (i) a (ii) přitom nelze zaměňovat: fonologičnost /ä/ :: I öl dokládá na tvarech slovesa räšo 'píše' protiklad part.praes [räjšä] :: [räjšo] ind.praes, fonologičnost lži :: /ě/paku stejné lexikální jednotky protiklad P art. praet [räjš'-č] :: [rajš'-ě] IND.praet.11 ad (i) Odhlédneme-li od opozic morfologicky nemotivovaných, cf. /'kás/ 'bude kopat' :: /'käs/ 'bude kousat', pak protiklad délky a krátkosti ve stejném vokalickém timbru, který je morfologicky motivovaný, se. který vyjadřuje různé derivační procesy u stejného lexikálního kořene, je vždy výsledkem přehodnocení jistého fonématického segmentu: jde o náhradní dloužení krátkého vokálu v důsledku fonémové akomodace morfů, cf. /'kän| d-o/'kousal' Wkänd|-&-tü/ >/'käns|-tü7 > /'käs | tu/ = {ká.stu} 'kousal by'. O náhradním dloužení mluvíme proto, že slabičná délka se uchovává: krátké ä ve tvaru 'kän\dö je součástí diftongu an, který je vrcholem dlouhé slabiky. Minimální dvojici by představovaly tvary ind.praes {kánda} = /'känjda/'kouše' :: part.praes {kánda} = /'kän | da/ < /känd-ä-nt/'kousajíce'. Jde nicméně o vztahhis- 11 Uvedené příklady jsou systémové, morfologicky podepřené — a z morfologických důvodů leží vždy ve slabikách neprízvučných. Nesystémové dvojice - zato ve slabikách prízvučných - dokládá třeba /'kävä/:: /'kövä/(= {káva} 'káva' A.SG :: {kôva} 'boj' A.SG) nebo/'ťěvas/ :: /'ťěvas/(= {tQvas} 'tenký' N.SG MASC :: {tévas} 'otec' N.SG). 42 Morphemata Liber I torický, zakončení -ä v systému sice nahrazuje koncovku -ä, není však mluvčími vnímáno jako výsledek aktuálního přehodnocení /-ä-nt/ > /-ä/ = {-a.}. ad (ii) Systematické morfonologické dloužení nepodmíněné hláskovým či slabičným okolím, tedy takové, které samo nese jisté morfématické funkce, se důsledně děje se změnou vokalického timbru, cf. l.SG praes /väj 'g'ü/ *> Lsg praet /vöj 'g'äüV 'kradl' (kme-notvorný protiklad praes :: PRAET stojí na proměně ä ** ö), l.SG praes /lej'k'ü/ *> Lsg praet /lěj 'k'äü/ 'letěl' (kmenotvorný protiklad praes :: praet stojí na proměně ě ** ě). Tyto protiklady neutralizaci nepodléhají. Vidíme tedy, že krátké středové fonémy stojí ve dvojí délkové opozici, z nichž jenom jedna je neutralizovatelná. Lze alespoň na té postavit délkovou korelaci? Nutným předpokladem je, aby se dala uplatnit též na krajní samohlásky. B) Krajní fonémy přední IV :: /!/ i zadní /Ü7 :: lül stojí navzájem v jediné délkové opozici. Ta pokrývá jak morfonologické případy kontextově podmíněného náhradního dloužení, cf.IND.praes {mýli} = /'m'Tj 11/'miluje' ::part.praes {mýli} s/'m'IJľi/