   Timo K. Mukka

   

   TABU

   

   1

   

   Vzpomeň si, Bože, že jsem tě v úzkosti volala, když smutek a pláč drásaly mé útroby. Můj Bože,
   na kusy mé srdce rozervaly a vysály krev z mých žil. Když pak bolest pominula, kráčela jsem
   před tebou znovu se srdcem překypujícím radostí, se srdcem, jež bylo jako nádoba po okraj
   naplněná mlékem.

   Když jsem tě, Bože, potřebovala, když jsem toužila se s tebou setkat, tehdy jsi na mě
   nepohlédl. Tehdy jsi mě opustil.

   Vzala jsem srdce do vlastních rukou. Vlastníma očima jsem zkoumala své cesty, vlastními rty
   jsem líbala svou ránu a léčila svou bolest. Nechci se k tobě, Bože, znát, s tebou se setkávat,
   tebe milovat.

   Těmito slovy jsem opustila svého Boha…

   

   Toho večera jsem přišla z louky pobledlá a zmáčená a provoněná senem. Prameny zmoklých vlasů
   mi splývaly na ramena. Vlasy jsem měla mokré skrz naskrz a kapala z nich voda. Na temeni byly
   kučeravější než kdy předtím či potom, neboť tehdy jsem výjimečně měla vlasy kratší: jen dva
   nebo tři palce. Samozřejmě si to všechno nepamatuji, ale dokážu si to nyní představit.

   Nicméně matčin pohled z onoho večera mi v paměti utkvěl. Byla vylekaná, protože jsem zůstala
   na louce ještě dlouho poté, co začalo pršet. Právě mi chtěla jít naproti. Stála u stolu, prsty
   žmoulala cíp ubrusu a přísně se na mě dívala, ale já jsem z její tváře vyčetla radost z toho,
   že jsem se neztratila.

   – Vezmi si z kredence mléko a chléb. Potom si půjdeš lehnout, řekla.

   Kdybych jen šla rovnou ke kredenci, vzala si chléb a mléko a pustila se do jídla, stěží by si
   čehokoli všimla. Jenže já jsem byla vzrušená a všechno mi docházelo pomalu: zůstala jsem stát
   hned u dveří s rukou zaťatou v pěst.

   – Milko, co to máš v ruce? zeptala se pak matka. – Kde jsi to vzala, holčičko?

   Dlaň jsem neotevřela. Ovšem matčina slova mě polekala – na to, co držím v ruce, jsem mezitím
   zapomněla.

   – Otevři ruku! řekla matka. – Bez dovolení nesmíš domů nic nosit…

   Ruku jsem neotevřela, jen jsem propukla v pláč. Položila jsem hlavu na matčinu zástěru a
   vzlykala, ale má dlaň zůstala i nadále zavřená. Matka se mi ji sice pokoušela rozevřít, ale
   nepodařilo se jí to. Pohladila mě po hlavě, mírně se usmála a pak mě pustila.

   – Tak si to nech, maličká, když je to pro tebe tak drahé… a pojď hned spát.

   Když matka odešla, vzala jsem si chléb a mléko a jedla jsem. Stříbrnou minci z dlaně jsem
   vložila do škvíry v trámu za pecí, aby ji nevyšťourala kočka. Pak jsem se uvelebila za
   matčinými zády. Něco zamumlala ze spánku, vzbudila se a přivinula mě na svá měkká ňadra.

   – c hlavně abys nenastydla, dceruško… vždyť jsi pořád ještě mokrá… pobíhat v takovém nečase…

   Nato jsme obě usnuly.

   

   Od té doby uběhlo víc než dvacet let.

   Byl čas senoseče a počasí bylo teplé až do chvíle, kdy přišel déšť, a pršelo pak tři dny.
   Pamatuji si, jak se tetelil teplý vzduch a jak jsme se na své louce s matkou lopotily už od
   časného rána. Trochu jsme si odpočaly, protože slunce velmi pálilo. Červenec se chýlil ke
   konci. Celou dobu, co probíhaly práce na louce, jsme se bály rojů vos, které si budovaly
   hnízda pod vystouplými drny. Na mezi jsme se občerstvovaly podmáslím a já zpívala
   s Kristem-Ďáblem. I má matka občas zazpívala, protože muž měl dobrý hlas a znal mnoho písní,
   z nichž ovšem velkou část tvořily ošklivé odrhovačky, uměl však i zbožné písně. Ke zpěvu těch
   oplzlých, které obvykle zpívají jen starci ve velké světnici na Laanile, se matka nepřipojila.
   Ani mně by je jindy nedovolila zpívat. Teď však seděla tiše, s nohama na mokrém dně příkopu, a
   s úsměvem potřásala hlavou. Snad se ani kvůli těm písním tolik nehněvala.

   Nám dětem zakazovali Krista-Ďábla nazývat tímto jménem, které však používali všichni muži,
   chlapci i některé ženy. Většina žen mu říkala Ojanen, což bylo jeho pravé jméno, ale protože
   měl dříve ve zvyku klít za každým druhým slovem, začali mu říkat Kristus-Ďábel. A toto jméno
   mu zůstalo, i když později už Boží jméno nebral do úst ani náhodou.

   Byl to velký snědý muž s černým strništěm na větrem ošlehaném obličeji a malýma, hnědýma
   očima, které se smály, anebo byly vážné, přesně podle toho, jak on sám chtěl. Bydlel na kraji
   vesnice, půl kilometru od silnice v malé chaloupce, kterou postavil jeden napůl šílený člověk.
   Po jeho smrti chalupa zůstala neobydlená až do té doby, než do vesnice přišel Kristus-Ďábel a
   do chalupy se nastěhoval. Vyráběl košťata, metly, necky, sáně a vůbec všechno možné, co mohou
   šikovné ruce vyrobit ze dřeva. Malí chlapci za ním do jeho chalupy ustavičně docházeli a byli
   by tam snad i přespávali, kdyby z nich nakonec nezačal být unavený a rozzlobený a nedal
   některému z nich pořádný výprask.

   V červenci toho léta u nás na louce Kristus-Ďábel kosil trávu. Pro mě a pro mou matku by to
   byla příliš namáhavá práce. Nikoli však pro něj. Stál pevně, rozkročen a mírně natočen bokem
   postupoval dopředu; jeho zarostlá hruď, dlouhé svalnaté paže a velké ruce byly vystaveny
   slunci. Rozmachoval se kosou s dlouhou násadou, takže tráva se kolem něj skládala ve velkém
   oblouku a zůstávala za kosou ležet v úhledných řadách. Jeho nohy zanechaly na pokosené louce
   dlouhé a přímé brázdy. My s matkou jsme hrabaly. Ale když se večer začaly na nebi sbírat černé
   mraky, vyrazila matka domů, v ruce šátek od svačiny. Já jsem ještě zůstala hrabat. A ihned,
   jak matka zmizela za zatáčkou, odhodila jsem hrábě; přiběhla jsem ke Kristu-Ďáblovi.

   – Přestaň! křičela jsem na něho. – Už toho nech! Věnuj se taky trochu mně…

   Ale on si mého křiku zpočátku nevšímal.

   – Zůstaň, kde jsi! Seknu tě do nohy, jestli se přiblížíš ke kose…, volal na mě.

   – Budu se jen odsud dívat.

   Kristus-Ďábel ještě chvíli kosil. Protože jsem však na něho zírala, oči navrch hlavy, brzo ho
   to omrzelo. Zasekl kosu do země a posadil se vedle mne.

   – Můžu si taky zakouřit? zeptala jsem se, když si cpal dýmku.

   Pokuřovala jsem z Kristovy-Ďáblovy dýmky. Vypouštěla jsem kouř nosem. Kristus-Ďábel ležel na
   mezi v trávě a smál se. Přestože mraky přicházející od východu už zakryly polovinu oblohy,
   paprsky zapadajícího slunce stále ještě pozlacovaly jeho hruď. Pozoroval mě zpoza přivřených
   víček. Dostala jsem chuť si s ním zadovádět – jakoby ze zlosti, že se mi vysmívá, jsem po něm
   hodila dýmkou a začala ho štípat. Kristus-Ďábel propukl v řehot, sevřel mě ve svých ocelových
   pažích a zase pustil. Zvážněl.

   – Na takové dovádění už jsi moc velká holka. Potřebovala bys spíš pár na zadek, malá Milko!
   řekl.

   – Žádná velká holka nejsem, řekla jsem.

   Zopakoval, co řekl prve.

   Tehdy jsem si sedla vedle něj, vlezla mu do klína a šeptala do ucha. Vzal mé malé ruce do
   svých, takže se v jeho velkých dlaních úplně ztratily. Hladil mě s bojácným pohledem v očích.
   Prsty, jež byly náhle měkké, se dotýkal mé hlavy, nohou, kolen – mého zadku. Laskal mě všude,
   a i kdyby mě vůbec nelaskal, z celého srdce jsem cítila, že ho miluji, a sama jsem ho hladila
   na hrudi a šíji.

   – Milko… malá Milko…, třesoucím se hlasem vzdychal pod mnohými dotyky mých prstů.

   Naplnil mě soucit a utěšovala jsem ho:

   – Kriste… Nebuď smutný. Budu na tebe vždycky pamatovat. Víš přece, že nikoho nemiluju tak jako
   tebe, řekla jsem.

   Odvrátil se ode mě, mačkal mi ruku a vzdychal, až se jeho velká záda třásla. Hladila jsem ho
   po hrudi, rýpala ho; škrábala jsem silně, až jsem mu vytrhávala jeho černé chlupy. Vzal mou
   hlavu do svých rukou a líbal mě na ústa – ze rtů mi začala téct krev a na chvíli jsem se
   polekala, krev však brzo téct přestala. Znovu jsem mu laskala ruce, nohy, šíji… Svlékl ze mě
   sukni a roztáhl mi nohy. Nejdřív jsem dostala vztek a byla naštvaná, když mi zmáčel břicho
   svou tekutinou. Pak ji však setřel a zůstali jsme na mezi na svahu Kopce, uprostřed vsi, dokud
   náhle nezačalo pršet. Tehdy se zvedl a šel pryč – plakal, poznala jsem to z jeho zad, která se
   třásla. Seděla jsem v prudkém dešti bez sukně i bez kalhotek. Kristus-Ďábel odcházel s hlavou
   svěšenou a styděl se. Když ušel kus cesty, vrátil se zpátky a stoupl si přede mě.

   – Obleč si sukni a jdi domů. Matka tě už určitě vyhlíží… pospěš si!

   Na mě se nedíval, jen kamsi mimo.

   Vtom mě zabolelo u srdce a chtělo se mi plakat. Natáhla jsem si kalhotky, oblékla si sukni a
   otočila se k němu zády. Chtěla jsem odejít. I já jsem cítila hanbu. Před chvílí bych na něco
   takového vůbec nepomyslela – a teď jsem se styděla. Přitom jsem už na sobě měla sukni a ještě
   před okamžikem jsem bez studu byla nahá, ani jsem se nestyděla za své světlé chmýří, které
   viděl a které zmáčel. Teď jsem se na něho bála pohlédnout.

   – Milko. Vezmi si tohle, řekl Kristus-Ďábel.

   Vytáhl z kapsy starý stříbrňák a podal mi jej. Vzala jsem ho, rozběhla se pryč a běžela asi
   kilometr po cestě domů.

   Stála jsem ve dveřích.

   Moje mysl byla prázdná, ani na tu minci, kterou jsem svírala v ruce, jsem si nevzpomněla,
   dokud mě na to matka neupozornila. Vzala jsem si z kredence mléko a chléb, najedla se a šla si
   lehnout za záda matky, do velké postele, do našeho druhého pokoje. Tam bylo bezpečno. Matka si
   mě k sobě přivinula svýma teplýma rukama, a pak už mi nebyla ani trochu zima. Nepamatuji si
   to, ale myslím si, že jsem se tehdy modlila:

   

   Milý Bože, do mého srdce vnikl bolestivý trn. Přijď, Bože; vytáhni jej. Neuveď mě v pokušení,
   ale zbav mě od zlého. Ochraňuj své dítě před hříchem a hanbou, aby matku nezarmoutilo. Dej mi
   světlo, dej mi čistotu, neboť tvé je království i moc i sláva až na věky věků…

   

   Můj Bože. Tehdy byla má mysl bez viny, tehdy byla má duše bez viny, tehdy bylo mé tělo bez
   viny. Nyní jsem plná hříchu, plavím se napříč širokými proudy, prodírám se stržemi, nyní
   rozumím tomu, co po mně chceš. Nyní přišla ta chvíle – čas ve mně dozrál. Nyní tě opouštím,
   Bože.

   

   

   2.

   

   Déšť, který se tehdy spustil, trval tři dny. Většinou lilo jak z konve a kapky bubnující na
   okno se rozstřikovaly do velkých stékajících kaněk, které vytvářely v pokoji přítmí. Jen někdy
   déšť polevil, ale za celé tři dny neustal ani jednou. Kvetoucí růže pod naším oknem posrážel
   déšť k zemi. Nehledě na déšť bílé okvětní lístky na zemi zežloutly, ztratily barvu a zašpinily
   se, neboť po smrti z nich vyšla nečistota. Toho léta byl růžový keř plný květů: na stovky
   bílých volánků, které svou vůní opájely celý dvůr. Včely v nich bzučely od rána do večera.
   Déšť je všechny srazil na zem.

   Po celý první deštivý den seděla matka u okna, litovala ztraceného času a promoklého sena a
   občas řekla:

   – Na jednu stranu je dobře, že prší. Déšť zemi zkypří a očistí. Kdyby nebylo deště, nebylo by
   ani slunce. Všechno musí být, malá Milko. Seděla jsem vedle matky a dívala se ven. Na hlavní
   cestě nebyla ani noha: všichni se báli deště. Venku se lidé pohybovali jenom v nezbytných
   případech, utíkali zahaleni v pláštěnkách nebo cválali přes cestu na koních a hlasitě
   hulákali. Všichni byli zachmuření, jen malí chlapci měli radost, že se mohou čvachtat
   v kalužích. Ale dospělí nebyli z deště nijak nadšeni. Překvapil je uprostřed senoseče a
   většina z nich neměla seno ještě pod střechou.

   Matka se v noci mnohokrát vzbudila. Věděla jsem o tom, sama jsem nemohla usnout. Matka se
   vedle mne převracela z boku na bok, posadila se a naslouchala šumění deště, který dopadal na
   šindelovou střechu. Déšť neustával. Matka poslouchala. S povzdechem se zase uložila ke spánku,
   ale hned nato znovu procitla, opět si vzdychla a pokusila se usnout. Usnula jsem teprve nad
   ránem a spala až do poledne. Matka mě vzbudila.

   – Pořád prší… seno shnije. Vstávej přece, Milko! Už je den… pojď jíst…

   Když jsem dojedla, poslala mě matka pryč.

   – Vezmi si můj kabát. Doběhni se zeptat k Ojanenovi, co by se mělo se senem udělat… co by bylo
   v tuto chvíli nejlepší. No, běž… bůhví co se stane, když bude ještě pršet a seno, které se
   jinak letos tak vyvedlo, shnije…

   Dala jsem si matčin kabát přes ramena a na hlavu si posadila velkou čepici po otci. Jinak už
   nebyla k užitku, stejně jako jeho ostatní věci. Měly jsme je v podkroví, kde je plíseň a moli
   rok od roku více požírali. Matka se na ně tu a tam šla podívat.

   Po cestě jsem občas i popoběhla. Celou dobu, co jsem šla ke Kristově-Ďáblově chatě, což je
   skoro tři kilometry, padal k zemi se šuměním déšť.

   Když jsem vešla, byl Kristus-Ďábel překvapený. Vyřezával zrovna velkou naběračku. Měl ji skoro
   hotovou, už jen lehkými tahy nožem ohlazoval poslední nerovnosti. Když jsem zavřela dveře,
   zvedl hlavu a podíval se na mě. Sedla jsem si vedle krbu, ve kterém hořel oheň: červený plamen
   z hořících odřezků od hoblíku a nože.

   -Už jsi to stihla říct matce? zeptal se mě Kristus-Ďábel.

   – Myslíš si o mně, že všechno hned vyslepičím. Nejsem upovídaná tak jako jiní! naštvaně jsem
   odsekla.

   Zasmál se, pak se ponořil do vlastních myšlenek, vyřezával naběračku a nevypadal, že by si mě
   všímal. Úplně na mě zapomněl. Potom jsem řekla:

   – Matka mě posílá se zeptat, co by se mělo dělat se senem. Shnije v dešti?

   – To se může stát. Za mokra se nesmí svážet. Je třeba jen čekat, až déšť ustane… nic jiného se
   teď dělat nedá. Když ho teď svezeš do stodoly, zplesniví, zapaří se a shnije. Takže bude k
   ničemu. Zatím s tím nemůžete začít. Je třeba čekat… Bůhví kdy déšť skončí…

   Kristus-Ďábel ze zahnuté rukojeti naběračky odřízl další hoblinu tenkou jako list papíru.
   Dělal, že si mě nevšímá. Ve svých velkých rukou držel naběračku a nůž jako nějaké hračky:
   něžně a opatrně. Hnědé oči se pozorně dívaly na naběračku – nikoli na mě. Chtěla jsem ho vzít
   za ruce a líbat je. V srdci jsem cítila bolest. Seděla jsem vedle krbu, šťourala se v
   hoblinách a sušila si promoklý kabát. Mlčeli jsme. Venku déšť bubnoval do zdí a do střechy,
   někdy zesílil, když poryv větru uhodil kapkami o okno. Ze stropu kapala voda na podlahu, kde
   se tvořily malé kaluže, které prosakovaly škvírami v podlaze.

   Občas na mě muž pohlédl. Poznala jsem, že si přeje, abych odešla. Bylo mu to vidět na očích,
   ale nešla jsem nikam: neměla jsem naspěch, přestože jsem viděla, že je netrpělivý. Seděla jsem
   tiše na svém místě. Po delší chvíli ticha jsem se ho zeptala, proč neopraví střechu.

   – Za slunečného počasí není třeba, za deště to nejde… tak nějak se to přece říká.

   – To už jsem slyšela, řekla jsem. – A kromě toho: i za deště to jde…

   Kristus-Ďábel něco zabručel.

   Když jsem u něj byla přes hodinu a naběračku měl hotovou, vyřezal do ní své iniciály a podal
   mi ji.

   – Vezmi si tu naběračku, Milko.

   – Děkuji.

   Dala jsem si ji za ňadra. Přecházel se po místnosti sem a tam a vypadal už nazlobeně.

   – Na co čekáš? zeptal se pak.

   – Ohřívám se. Venku je zima. Zebou mě mé malé ruce, odvětila jsem. – Čekám, až přestane pršet,
   potom odejdu.

   – Nepřestane, odvětil muž.

   Vzal z trámu nové vyschlé poleno, chvíli jej nožem vyřezával a zanedlouho už byl vidět tvar
   další naběračky.

   – Pro koho to děláš? zeptala jsem se.

   – Pro sebe.

   – Řekni, nemůžu tu zůstat tak dlouho, dokud déšť neskočí, abych nepromokla?

   – Nemůžeš.

   – Tak půjdu…

   Práskla jsem dveřmi a s pláčem se vydala domů. V noci jsem zase nemohla usnout. Matka sice
   spala, ale také sebou neklidně házela.

   Následujícího dne byla matka už zoufalá. Stále kontrolovala, jestli déšť neustal. Už? Lije tak
   divoce, že by už mohla být tahle průtrž tou poslední? Matka chodila po domě sem a tam, nic
   jiného nedělala, neboť byla v myšlenkách na louce u sena. Začala vykládat něco o předešlých
   letech, kdy pršelo skoro každý den. Jak nešťastné to bylo léto, jak smutná to byla nálada,
   když jsme po takovém létě čekali zimu. I já si to dokázala představit. Když už pršelo druhý
   den, byla jsem nervózní, byla jsem jak na trní, zkoušela jsem si představit, co budu dělat, až
   bude pěkné počasí.

   Při západu slunce je vesnice krásná.

   Uprostřed je Návrší obklopené kopci. Na Návrší není jediný statek: jenom pole a mezi nimi
   březový hájek s několika desítkami stromů. Vesnice leží v kruhu v údolí mezi Návrším a kopci a
   cesta Návrší obepíná jako páska. Vypadá to krásně.

   Chata, kde si hráváme, je na vrcholku Návrší v březovém hájku. Je to stará roubenka, kterou
   původně postavili jako saunu. Na Návrší je také studna, ale ta je již zavalená a zanesená. Do
   chaty si děti z vesnice chodívaly hrát na schovávanou, na slepou bábu a další hry. V kládách
   jsou vyřezány široké okenní otvory, přesto však i v parných dnech je v chatě příjemné šero a
   chladno. Chtěla jsem tam zajít hned, jak přestane pršet.

   Déšť ustal teprve po třech dnech. Druhý den poté, co déšť ustal, silně foukalo: slunce se moc
   neukazovalo. Kristus-Ďábel šel pokosit zbytek louky. Společně s ním a s matkou jsem obracela
   mokré seno; Kristus-Ďábel si prozpěvoval, jako by se nic nestalo, a rozesmával matku svými
   příběhy, mně však tehdy do zpěvu nebylo. Mračila jsem se tak, až si toho i matka všimla a
   zeptala se, z čeho mám takovou špatnou náladu. Bylo přece dobře, že déšť nezničil všechno
   seno, přestože i tak ho byla spousta zničená. Řekla jsem matce, že jsem se přejedla, že mě
   pobolívá břicho a že se mi stýská po otci. Matka se posadila na chvíli na mez a otřela si
   čelo.

   – Otec má klid. Tam, kde je, se má dobře. Nemáme důvod si stýskat… smutek nám nepomůže. Ta
   cesta... čeká každého člověka, řekla a znovu vstala.

   O pět dní později jsme s pomocí koně z Laanily sváželi seno do stodoly, která byla uprostřed
   našeho dvora. Vesničané se naší stodole smáli už od té doby, co ji otec postavil, před tím,
   než jsem se narodila.

   – Velkolepá jak Sierkkiniemiho stodola! Tak skutečně znělo jedno pořekadlo. Otec sice zemřel
   už před několika lety, věhlas naší stodoly však přetrval.

   Kristus-Ďábel a matka nosili seno dovnitř a já je sešlapávala na hromadě, která se pod mýma
   nohama stále zvětšovala a rostla. Když bylo všechno seno pod střechou, šla matka dovnitř
   udělat kávu a Kristus-Ďábel mi šel pomoct šlapat. Vylezl nahoru. Nepromluvila jsem na něj. Jen
   jsem pilně šlapala, až jsem se z toho zadýchala. Bylo to však i vzrušením, neboť jsem čekala,
   co udělá. Nejprve chvíli šlapal seno, pak ke mně přistoupil, posadil si mě ve stohu na klín,
   hladil mě po nohou a líbal mě na stehnech poškrábaných od drsného sena. Položila jsem ruku na
   jeho ohanbí a zkoumala je. Bylo měkké a velké, zvětšovalo se a zmenšovalo. Jako by to v mé
   ruce dýchalo.

   – Smíš mi to udělat jako minule… řekla jsem mu šeptem. Ale on vstal, chvíli vztekle skákal a
   dupal po seně a pak šel dovnitř. Rozbrečela jsem se, a když si na schodech ještě setřásal z
   oblečení stébla slámy, z kupy sena jsem na něj zakřičela:

   – Copak o mě vůbec nemáš zájem?

   Neodpověděl, nýbrž beze slova vešel dovnitř a nechal otevřené dveře, abych také šla. Matka na
   mě ze schodů zavolala, že káva je hotová, ale já jsem zůstala, dokud ven nevyšel
   Kristus-Ďábel. Slunce zapadlo; bylo už pozdě. Slezla jsem ze stodoly a vyběhla za mužem na
   silnici.

   – Kriste. Počkej!

   – Vezmu si tě za muže. O laanilského Aunoa nemám zájem, řekla jsem, když se zastavil.

   Vzal mě za ruku, odvedl mě na mez u cesty, mluvil ke mně vážným a upřímným hlasem a při tom mi
   hleděl do očí.

   – Malá Milko, jsi tak mladá… příliš mladá na to, aby sis mě mohla vzít. Ještě tak pět, šest
   let máš na vdávání čas… během té doby si to rozmyslíš. Najdeš si jiného, hodného muže. Až
   z tebe bude žena, porozumíš tomu. A i kdybys zůstala stejná…, já tě nechci. Budu žít tak, jak
   jsem žil doposud… svobodný. Tak je to pro mě nejlepší…

   Potom odešel a nechal mě tam sedět na mezi u cesty. Od jihu foukal teplý vítr. Byla polovina
   července a léto v největším rozpuku, ale moje srdce se z léta netěšilo tak, jak se těšívalo
   dříve. Dívala jsem se zdrceně na dovádějící motýly. Třepotali se mezi sebou, jako by tančili –
   jeden se od druhého odpojil, další se k němu přidal. Přestože už byla téměř noc, linulo se ze
   smrčiny veselé švitoření malého ptáčka. Vždyť už neprší a země je vlahá a čerstvá a všude
   znamení příslibu slunného dne. Na to, že je noc, jsem nemyslela. Sešla jsem z cesty a dala se
   hlouběji do lesa, kde jsem si klekla do mechu. Pokřižovala jsem se a začala se modlit:

   

   – Bože, dej mi lásku, dej mi to, po čem mé srdce prahne. Naplň mou duši vrchovatě čerstvostí
   ovoce, dej mi květiny očím pro radost. Bože na nebi, ty můžeš… Dej mi, po čem toužím, ale ne
   tak, aby se to mým malým rukám stalo břemenem, mému srdci bolestí, mé matce starostí. Bože,
   zbav mě toho proudu bolesti, osuš slzy v mých očích, dej mi lásku…

   

   Poté jsem šla domů.

   Matka se ptala, proč jsem si nepřišla vypít kávu a proč jsem byla venku tak dlouho. I chléb
   s máslem snědli, matka a Kristus-Ďábel. Usmála jsem se na matku a řekla jí, že nemám kávu
   ráda, protože není zdravá. – Copak nemáš radost, že piju málo kávy, když je tak drahá? řekla
   jsem. Pak jsme šly spát. Tu noc jsme přemýšlela o tom, jak je dobře, že déšť ustal a že už
   matka nemusí mít obavy.

   

   

   3.

   

   První léto, co si pamatuji Krista-Ďábla, muže, s nímž jedni jednali jako s příbuzným a jehož
   druzí pomlouvali, to léto mě poznamenalo. Přišel podzim. Pamatuji si, jak jsem každý večer
   sháněla naše dvě krávy na noc do chléva. Snad i docela rychle jsem zapomněla na toho muže,
   který na chvíli do mé mysli vnesl neklid. Toho podzimu jsem se s ním vůbec nesetkala, ani
   s ním nemluvila. Brzo ráno jsem matce v patách vešla do chléva, posadila se vedle ní a dívala
   se, jak dojí krávy a v předsíni chléva přes čisté plátno cedí mléko a ještě teplé je nalévá
   kočce do misky. Kočka nahlas předla, hlavou se otírala o matčiny bosé nohy a matka ji
   odstrkovala stranou.

   – Je to takový tvor, k němuž člověk přilne, řekla matka. – Je potřeba se o něj starat a chovat
   ho jako malé dítě… potom je spokojený.

   

   Matka sbírala každý den z mléka smetanu a ukládala ji, a když už jí byl dostatek, vzala
   máselnici, nejdříve ji vymyla vodou a pak do ní smetanu nalila. Po večerech, když už ostatní
   práce byly hotové, stloukala máslo. Seděla jsem na židli, v ruce jsem obracela otcovy stříbrné
   manžetové knoflíčky, prohlížela jsem si je a divila se, proč je stříbro tak drahé. Matka
   tloukla o dno máselnice: smetana šplouchala a občas dírami ve víku vystříkla na podlahu. Matka
   otřela prstem smetanu, která se vylila na okraj máselnice, a potom ji olízla.

   – Jak to jenom cáká!

   Dostala jsem za úkol zanést máslo na Laanilu.

   Bez ostýchání jsem vešla do velké světnice, byla jsem zvyklá tam chodit, a položila jsem na
   stůl máslo, které pak hospodyně po nějaké době uložila. Nikdy jej hned ze světnice neodnesla:
   chtěla ukázat, že u nich může klidně na stole poležet – na Laanile přece netrpí nouzí.
   Pokaždé, když jsem přišla, mi dala velký kulatý koláč. Vzala jsem ho do ruky, a přestože jsem
   už byla velká holka, rychle a nahlas jsem jej spolykala.

   Laanilský Auno na mě zíral z rohu světnice a dělal, že čte knihu. Neřekl za celou dobu jediné
   slovo, ale hned jak jsem vyšla ven, i on vyběhl z domu a pověsil se mi na paty.

   – Milko, pojď trhat kytky. Nebo pojďme na ryby. Chodím hodně k Rezavému jezeru. Pojď se mnou.
   Ostatní děvčata mě nezajímají. Ty jsi, Milko, jiná …

   Věděla jsem však, že chodí plavat s Kaisu Vuontinenovou. Bylo mu patnáct let a byl vysoký jako
   dospělý muž. Jednou jsem s ním šla za seník, protože tvrdil, že je tam na suché zemi žába. Tam
   chtěl, abych ho políbila.

   – Milko, malá Milko, řekl. Stejným způsobem mě oslovovali dospělí lidé. Přemlouval mě. – Mám
   tě rád, Milko. O nikoho jiného jsem nikdy nestál.

   Vysmála jsem se mu. Byla jsem naštvaná.

   – Kde je ta žába? Co! Kde?

   Auno zrudl a styděl se. Tehdy jsem ho měla i trochu ráda: za to, že upadl do rozpaků. Vzala
   jsem ho za ruku a řekla, že líbání je hřích a že si to předtím, než něco takového udělám,
   musím promyslet. Potom jsem mu utekla. Běžela jsem domů tak, až se mi lem šatů míhal ze strany
   na stranu a holá chodidla pleskala o blátivou cestu.

   Toho roku nastala zima na konci listopadu a dříve, než země stačila zmrznout, napadla silná
   vrstva sněhu. To nevěštilo dobrou zimu; staří lidé říkali, že je lepší, když mrazy uhodí
   dříve, než začne padat sníh. Měla jsem od svého otce lyže, ty, které mi vyrobil, když mi bylo
   šest let. Dříve pro mě byly příliš dlouhé, ale teď už ne. Do obou otec vyryl mé jméno: Milka
   S. a rok 1914. Obula jsem si je a s Ullou a Kaisu Vuontinenovými jsem šla na Návrší lyžovat.
   Chodily jsme lyžovat i dále, a vždy když jsme míjely jeden vrch, dívky se rozplakaly. Na svahu
   toho kopce předchozí rok zastřelili jejich strýce; patřil k rudým tak jako mnoho jiných mužů
   ve vesnici.

   Stopa vedla od srubu, jenž sloužil dětem na hraní, stále klesala a stáčela se doprava. Byl to
   dlouhý svah, a přestože nebyl strmý, lyžař zde nabral velkou rychlost. Musela jsem dávat
   pozor, abych neupadla a nezlomila si lyže. Už nemáš žádného otce, který by ti udělal nové,
   opakovala mi matka mnohokrát. Někdy chodili na kopec lyžovat i velcí chlapci, kterým již
   rostly vousy. To pak dívky musely stát stranou a spokojit se s obdivováním jejich divoké
   jízdy; jinak chlapci dívkám stáhli kalhoty a povalili je do sněhu.

   Té zimy matka za peníze, které dostala na Laanile za máslo, koupila v Niemiově obchodě krásnou
   žlutou látku a po mnoho večerů mě přeměřovala a zkoumala. Pak látku nastříhala a ve večerních
   hodinách ji pečlivě sešívala. Ještě tehdy, když šaty byly hotové, matka občas uprostřed práce
   zvolala:

   – Milko, vysvleč se. Vyzkoušíme ti šaty…

   Svlékla jsem se a oblékla si nové půvabné šaty. Bála jsem se v nich i dýchat. Matka na mě
   pohlížela s obdivem a hřebenem mi pročesávala vlasy.

   – Projdi se v tom, Milko. Tak… jaká je z tebe hezká dívka. Ani princezna se ti nemůže rovnat.
   Ostatní dívky z vesnice ti mohou jen závidět. Široko daleko opravdu nemáš sobě rovné, i když
   by se to říkat nemělo…

   Svlékla jsem si šaty; matka je vzala, kousek odpárala, opravila a opět jsem si je na zkoušku
   oblékla. Na letnice si je budeš moci obléct, slíbila matka. – Dostaneš je, až půjdeme do
   kostela.

   Netrpělivě jsem očekávala svatodušní svátky. Trpěla jsem při každém silném mrazu, protože
   právě mráz mi svým štípáním připomínal, že do jara a léta zbývá ještě hodně času. Jindy se
   zase zdálo, že zima ubíhá téměř bez povšimnutí. Tak důležitou věcí byly šaty pro nás obě – pro
   mne i pro mou matku. Dávaly stále nová témata k hovoru i na přemýšlení. Duben nastal po
   chladném březnu a sněhu už rychle ubývalo. Z okapů kapala voda a zpod vrstvy sněhu se tu a tam
   začala objevovat holá země. Jednoho jarního dne, když jsem ometala stěny od prachu a pavučin,
   jsem našla ve štěrbině trámu stříbrňák. Vložila jsem ho tam zpátky a divila se, že jsem na něj
   už zapomněla.

   Již v prvních dubnových dnech bylo vidět, jak se země začala zelenat. Na dvorku vyrážely trsy
   trávy a člověku připadalo, že to lze sledovat pouhým okem. Každý den jsem otevřela skříň,
   dívala se na své žluté šaty a jejich jemnou látku ostýchavě hladila. Šaty byly tak dlouhé, že
   sahaly téměř po kotníky a byly navíc široce založeny.

   – Už jsi velká holka, malá Milko, řekla matka. – Potřebuješ lepší oblečení. Brzo ti bude
   čtrnáct … ten čas ale letí. Co by asi tak řekl otec, kdyby tě teď viděl. Sotva by tě poznal,
   když jsi tolik vyrostla. Když utekl za hranice, byla jsi ještě malá dívenka…

   – Ale v založení musíme nechat dost látky, pokračovala hned matka.

   – Ještě porosteš… pak ti je prodloužím.

   Slunce hřálo a stopy zimy tály. Cesta ze změnila v blátivou kaši. Šla jsem s Kaisu
   Vuotinenovou kopat malé žlábky odvádějící vodu z cesty do strouhy. Voda v nich tekla špinavá a
   hnědá. Často jsme chodily do Niemiova obchodu, který se nacházel na druhém konci vesnice, a
   když jsme dostatečně dlouho žebraly, dal poloslepý prodavač každé z nás odštěpek kandovaného
   cukru. Kaisu byla sice o rok mladší, ale zato vyšší, víc při těle a silnější. Prala se
   s chlapci, a vzala je po hlavě čímkoli, co měla právě po ruce, když nám chtěli cukr ukrást.
   Jednou vrazila do Uuni-Alpova syna tak prudce, až upadl na kámen a rozbil si o něj nos. Od té
   doby měl nos přeražený. Kvůli tomu byl později Uuni-Alpův syn uzavřený a ve dvaceti letech se
   nakonec oběsil. A jenom z toho důvodu, že měl plochý nos a že o něj děvčata nestála. Byla jsem
   s Kaisu, když chlapce srazila na kámen. Kopl ji do nohy a Kaisu se rozzlobila. Praštila
   vytáhlým hochem o zem. Byly jsme leknutím bez sebe. Chlapec ležel vedle kamene v bezvědomí a
   z nosu mu tekla krev. Uuni-Alpo pak chodil po vesnici, nadával a vyhrožoval, že Vuotinena
   zažaluje.

   Když konečně přišla svatodušní neděle, zavítal k nám časně ráno, hned po východu slunce
   Kristus-Ďábel. Matka ho požádala, aby nás odvezl, a vypůjčila si proto z Laanily ryzku a
   vozík.

   Když Kristus-Ďábel dorazil, přichystala na stůl koláče a kávu a pak mě šla do druhého pokoje
   obléct. Oblékla jsem si žluté šaty a matka mi do hnědých vlasů uvázala bílou stuhu. To byly
   ale barvy! Byla jsem tak šťastná, že jsem se dala do zpěvu. Vešla jsem do kuchyně, pozdravila
   Krista-Ďábla a potřásla mu rukou: byla přece svatodušní neděle.

   Muž měl na sobě oblek a na krku velkou vázanku, stejně skvostnou a prvotřídní, jakou nosil o
   svátcích hospodář z Laanily. Své kožené holínky Kristus-Ďábel vyčistil a naleštil a také si
   oholil vousy. Uklonila jsem se mu a pak jsem si sedla naproti, abych si také vypila kávu.
   Matka v černých šatech pobíhala sem a tam, až jí hořely tváře. Nalila nám kávu, nabídla
   koláče, posadila se vedle Krista-Ďábla a mluvila k němu svátečním tónem. Byla přece svatodušní
   neděle, slušelo se to tak. Muž se smál, až mu ve snědém obličeji zářily bílé zuby.

   Když jsme odjížděli, bylo ještě brzy z rána.

   Byla bych se do vozíku vyšplhala sama, ale Kristus-Ďábel mi chtěl pomoci; nejprve matce, pak
   mně.

   Sám se mrštně a elegantně vyhoupl do kozlíku, aby mohl řídit. Vypadal skvěle, jako ženich.
   Uháněli jsme vesnicí, až jsme se napojili na konec řady vozů, které mířily ke kostelu. Matka
   seděla vedle mě a celá rozrušená mi mačkala paži. Tu a tam ukázala na koně jdoucího před námi
   a na ty, kteří seděli ve voze.

   – Podívej se na Miinu! šeptala mi matka do ucha. – Má na hlavě ten prastarý šátek.

   Podél cesty zpívali ptáci. Poslouchala jsem je a houpání vozíku mě uspávalo, neboť už druhou
   noc jsem pořádně nespala. Tolik jsem byla vzrušená z čekání na svatodušní neděli. Černé kadeře
   na zátylku se Kristu-Ďáblovi krásně kroutily vzhůru. Občas se obrátil, aby prohodil s matkou
   pár slov. Smála jsem se na něj. Zapomněla jsem, že mám na sobě ty žluté šaty a že v nich
   vypadám pěkně. Přestala jsem na to myslet, když se na mě usmál. Zírala jsem na jeho černé
   kadeře na zátylku a cesta ke kostelu uběhla tak rychle, že jsem to ani nezpozorovala.

   V kostele hučely varhany. Zněly slavnostně a vesele. Farář mluvil zvučným hlasem a šepot lidí
   byl tak tichý, že si jej ani nepovšiml. Pozorovala jsem oltářní obraz, na kterém byl vyobrazen
   Ježíš. V kostele jsem totiž nikdy dříve nebyla. Kristus-Ďábel s námi seděl ve stejné lavici,
   hned vedle matky. Šeptem spolu hovořili a pak zase zbožně zpívali.

   Po cestě domů jsme moc nemluvili. Ze silnice se zvedal prach, a tak jsme jeli opatrně, abychom
   se příliš nezaprášili. Vedle cesty u vysoké střemchy Kristus-Ďábel zastavil koně, seskočil
   dolů a ulomil mně a matce po kytici z větviček. Seděly jsme, držely květy v klíně a čichaly
   k jejich vůni. Potichu jsem si přála, aby byla cesta delší, abych mohla sedět v kolébajícím se
   vozíku ještě dlouhou dobu. Doma matka zase uvařila kávu. Když jsme dopili, Kristus-Ďábel šel
   odvést koně zpátky na Laanilu.

   – Matko, můžu s ním jít odvést koně? Můžu? zeptala jsem se.

   – Jen běž, holčičko, řekla matka. – A dávej pozor, ať si neušpiníš šaty...

   Sedla jsem si vedle Krista-Ďábla, který v jedné ruce držel otěže a druhou mi hladil koleno.

   – Můžu jít pak k tobě na návštěvu? zeptala jsem se.

   Usmála jsem se, jak nejlépe jsem dovedla.

   – Běž pryč. Vždyť ses za mnou ani nestavila.

   Kristus-Ďábel se na mě smál. Jeho zuby se leskly. Odvedli jsme koně na Laanilu. Poděkovala
   jsem hospodáři, stiskla jsem mu ruku a uklonila se, až se lem sukně dotkl země. Potom jsme
   odešli, Kristus-Ďábel a já, směrem k jeho příbytku. Šel dlouhými kroky vpředu a já jsem
   poskakovala za ním po kraji cesty, z drnu na drn a po kamenech.

   – Teď ti uvařím kávu já, slíbil muž. – Vypil jsem jí u vás tolik, a je řada na mně.

   V chalupě měl Kristus-Ďábel uklizeno: odnesl ven vrstvu hoblin ležících na podlaze a dřevěnou
   podlahu vyčistil, že byla úplně světlá. Umyl okna a dovnitř přinesl smrkové větve. Ve škvírách
   ve zdi byly větvičky střemchy. V krbu rozdělal oheň, došel pro vodu a pověsil konvici na hák.
   Plameny olizovaly tmavý povrch konvice, jejíž měděná barva prosvítala jen v několika malých
   skvrnách.

   Posadil si mě na posteli na klín, líbal mě na krku, hladil něžnýma rukama a mluvil ke mně jako
   k malému dítěti. Bylo mi u toho krásně.

   – ... kdybys tak byla moje holčička, Milko. Zpíval bych ti krásné písničky. Vyrobil bych ti
   kolébku a ukládal tě tam ke spánku, kolébal bych tě každý večer... pořád by ti bylo dobře,
   pořád bys na mě vzpomínala, až bych potom umřel...

   – Nikdy nebudu stát o nikoho jiného než o tebe, řekla jsem.

   Houpal mě na kolenou.

   Káva už vřela, tak jsme vstali a jeden po druhém ji usrkávali z jednoho hrnku.

   – Nosila bys květiny na můj hrob, malá Milko. Oplakávala bys mě...

   Posadil si mě zase na klín. Dívali jsme se ven z okna. Na pařezu na kraji lesa seděla vrána.
   Byla velká, stará a šedivá. Mně bylo hned smutno, když jsem se na ni podívala a když jsem si
   pomyslela, jak nosím květiny na jeho hrob. Kristus-Ďábel si všiml, že jsem z jeho řečí smutná:
   zvedl mě tak vysoko, až se moje hlava dotkla stropu.

   – Pojďme si trochu zazpívat, Milko!

   – Upustíš mě, a co pak..., odpověděla jsem.

   Začal zpívat a já se k němu hned přidala. Oči mu rozpustile zářily. Už si nepamatuji, co jsme
   tehdy zpívali – ale bylo to veselé. Když jsme dozpívali, lehla jsem si na postel a chtěla
   jsem, aby si lehl vedle mě.

   – Kriste... pojď...

   On mě políbil, pohladil a potichu ke mně hovořil. Zvedl mi sukni a roztáhl nohy, ale pak se ke
   mně obrátil zády a ruce měl zaťaty v pěst.

   – Odejdi už, Milko, běž pryč! zašeptal.

   – Ještě nechci odejít, řekla jsem.

   Pohladila jsem ho po jeho širokých zádech. Líbal mi kolena a stehna, pak mě zvedl do výšky,
   odnesl na dvůr a tam mě zanechal.

   – Teď běž, Milko. Nehněvej se na mě kvůli tomu. Někdy zase přijď.

   Zabouchl dveře a já musela jít.

   Doma jsem vytáhla stříbrňák zpoza pece, tajně, aby to matka nezpozorovala, jsem si jej
   prohlížela a přemýšlela, že jej hodím do koše. Usoudila jsem však, že je to přinejmenším dobré
   stříbro a vzpomínka, a vložila jsem stříbrňák zpět do škvíry v trámu. V noci jsem se pak
   modlila, přičemž jsem se lokty dotýkala matčiných zad. Oči jsem měla otevřené, neboť i v noci
   bylo světlo.

   

   Dobrý Bože, v mé hrudi se roznítil nehasnoucí žár a nežádám tě, abys jej zchladil. Nech jej
   planout. Chci, abys mé srdce naplnil laskavostí a štěstím a abys mi dal jeho. Děkovala bych ti
   za to, Bože, až do skonání věků, amen...

   

   K tobě jsem se tehdy modlila, Bože, před tebou jsem padla na kolena a žádala tě, abys byl mým
   ochráncem. Tobě jsem svěřila cit svého srdce, bolest svého srdce i trápení svého srdce. Do mé
   hrudi jsi vtiskl zármutek jako planoucí a spalující znamení, svými rty jsi mě, Bože,
   nepohladil. Odletěla jsem již daleko, nyní jasně vidím tvou tvář, Bože...

   

   Tu noc se mi nepodařilo usnout. Bděla jsem ve své posteli a dívala se mezerou mezi závěsy na
   nebe, které rychle bledlo a jasnilo se. Po obloze podél okna pomalu pluly fialové mraky.
   Svítání zbarvilo jejich břicha do růžova. Větve stromů vypadaly z okna proti rannímu nebi
   černě. Přes slabou látku záclon začaly prosvítat první sluneční paprsky. Pak jsem teprve
   usnula.

   

   

   4.

   

   Byl čas senoseče. Kristus-Ďábel k nám přišel s kosou přes rameno a zpíval si písničku. Po
   svatodušních svátcích jsem ho viděla jen dvakrát. I matka k němu jednou zašla.

   Vydali jsme se na louku. Kristus-Ďábel kosil, prozpěvoval si a s matkou se smáli. Na mezi jsme
   upíjeli podmáslí z jedné nádoby. Matka večer odešla dříve než my, aby nám připravila jídlo. I
   letos řekla, že muž může jíst s námi. Tehdy za mnou přišel a povalil mě do kupky sena.
   Přestože jsem ho milovala, vzpírala jsem se mu. Toho léta se na mém těle objevily první
   známky, podle nichž jsem mohla soudit, že se ze mě stává žena. Sedávala jsem v sauně a sušila
   nad kamny krev. Plakala jsem, neboť jsem si myslela, že je to následkem toho, co se stalo
   předchozího léta.

   – Milko, ty už mě nemáš ráda? zeptal se mě Kristus-Ďábel.

   Pohladila jsem ho po ruce a usmála se na něj.

   Mám tě ráda, ale ne tak jako předtím… už nejsem taková jako dřív…

   – Jaká tedy jsi?

   Na to jsem nedopověděla.

   Kristus-Ďábel se usmál. Tiskl mi ruce a hladil mě po hýždích. Povalil mě do kupky sena a strhl
   mi kalhotky. Já už se ani nestyděla. Rozepnul si své kalhoty, lehl si na mě a líbal mě
   na šíji. Ale nebylo to jako minule, nýbrž do mě vnikl, až jsem se rozplakala, sténala jsem a
   cítila, že se na tom místě roztrhnu. Napadlo mě, že jsme k sobě tak pevně připoutáni a že se
   ode mě nemůže nikdy sám odtrhnout. Přivřela jsem oči a ani nedutala. Nikdy jsem nebyla tolik
   vyděšená, ale můj strach byl zbytečný. Bolest ve mně postupně slábla, on změkl a zvedl se.
   Celé mé tělo znecitlivělo a zdřevěnělo: postavila jsem se na vratké nohy a všimla si, že zase
   krvácím. On byl potichu, stál přede mnou a vypadal rozrušeně. Mé srdce bylo otevřené; nikdy
   jsem si o něm nic špatného nemyslela. V kupce trávy jsme leželi dlouho.

   – Mám k vám jít na oběd, Milko? zeptal se mě tiše.

   Chytla jsem ho za paži.

   – Přijď. Nezlobím se na tebe. Samozřejmě vím, že nejsi jako ostatní muži. Chceš to i ono… já
   ti však všechno dám, řekla jsem mu.

   Oblékla jsem si kalhotky, trsem trávy si otřela krev ze stehen a strnulá odcházela. Ve studni
   jsem si umyla ruce i obličej.

   Matka nadšeně pobíhala po chalupě, nikdy předtím jsem ji neviděla pracovat s takovým zápalem.
   Na každý pohled i na každé slovo Krista-Ďábla odpovídala zvonivým smíchem, podstrojovala mu,
   že tolik jídla by nedokázal nikdy sníst. Když dojedl, posadil se na chvíli a pokuřoval
   z dýmky. Taky jsem pookřála, když jsem viděla matčiny červenající se tváře.

   Večer, když už muž odešel a byl čas jít spát, mi matka řekla:

   – Dohodla jsem se s Ojanenem… přijde dát naši chladnou komoru do pořádku… zútulnit ji.
   Přemýšlela jsem o tom, že máme příliš málo pokojů… ty už dospíváš, budeš potřebovat svůj
   vlastní. Tam pak můžeš bydlet a spát sama. Ani za to nic nechce. Udělá to jen za stravu…

   Když jsem si šla lehnout, měla jsem dobrou náladu.

   – Dostanu tedy svou vlastní postel? zeptala jsem se matky.

   – Dostaneš, to víš že dostaneš, malá Milko.

   

   Tráva byla rychle posečena. Počasí nám po celý čas přálo: bylo sucho a ani jednou nezapršelo.

   Když senoseč skončila, přišel k nám Kristus-Ďábel s pilou, hoblíkem a sekerou. Hromadu fošen,
   která byla za saunou vyskládaná do úhledné hranice, rozebral a já jsem mu s tím pomáhala.
   Nosila jsem prkna dovnitř a dělala i ostatní práce. Dostala jsem kladivo a přitloukala fošny
   na zeď. Měl to být pěkný pokoj, takže trámy nesměly vyčuhovat z omítky ven.

   Když byla hotová i podlaha, začal mi Kristus-Ďábel vyrábět postel. Hladce ohobloval prkna,
   sklížil je, pelest v hlavách vytvaroval do krásného oblouku, nožem do ní vyryl květinový
   reliéf a na krátké sloupky vztyčené v rozích postele umístil dřevěné koule. Když byl hotov,
   zašel si do chalupy pro barvu a natřel postel na tmavě červeno. Do pokoje jsem nesměla několik
   dnů, dokud barva nezaschla. Na čerstvém nátěru by se mohla zachytit špína a hobliny.
   Procházela jsem se venku a se mnou také Kristus-Ďábel, pokud zrovna nebyl s matkou na louce.
   Ale když barva zaschla a postel byla hotová, vzala jsem do podpaždí velký černý polštář a šla
   ji vyzkoušet. Byla pro mě příliš velká, ovšem počítalo se s tím, že ještě porostu.
   Kristus-Ďábel mě z postele vyhnal, sám se na ní natáhl a nechal mě, abych si mu sedla na
   břicho. Matka se na nás ze dveří dívala a smála se. Hopsala jsem muži na břiše. Na zadku jsem
   přes jeho kalhoty cítila, že by chtěl se mnou zase jít na louku do kupky sena, ale dělala
   jsem, jako bych tomu nerozuměla.

   – Milce teď přijde taková vlastní krásná postel vhod, řekla matka.

   – cpojďte k jídlu, výrobci postelí…

   V noci spal Kristus-Ďábel v naší sauně – proč by měl nachodit zbytečné kilometry sem tam, když
   bylo potřeba, aby k nám ráno opět přišel. Večer si tam lehl na lavici a vedle sebe postavil
   holínky. S dýmkou v ruce zíral do stropu. I já jsem si tam šla sednout. Šmátrala jsem rukama,
   abych ho našla – potěšilo ho to. Malá sauna byla plná kouře, který ve velkých oblacích
   vycházel z jeho nozder a z hlavičky zapálené dýmky. Matka přišla do sauny také, sedla si na
   lavici, štípla Krista-Ďábla do ucha a vyhubovala mu.

   – No, to se podívejme, jsou tady o samotě a o mě se nestarají, nezbedníci…, řekla matka.

   Když se připozdilo, popřály jsme muži dobrou noc a šly si lehnout. Po nějaké době jsem se však
   vzbudila. Ležela jsem bez pohnutí. Matka vstala z lůžka a v noční košili se vkradla do sauny.
   Ani nevím, kdy se vrátila. Spala jsem.

   Pak od nás Kristus-Ďábel odešel. Pokoj byl hotový. Zatím jsem se do něj nestěhovala a matka by
   mě ani nenechala.

   – cna to máš dost času, však se taky jednou osamostatníš, drahá Milko. Můžeš tam spát už od
   léta, tuto zimu ještě přečkáš za matčinými zády, řekla mi.

   A za matčinými zády mi bylo dobře.

   

   V zimě k nám chodil Kristus-Ďábel často, někdy i přespal v novém pokoji, kde na stěnách visely
   tkané koberečky a na oknech nové bílé záclony. Na podlaze byly koberce a na posteli ležel
   přehoz, který matka upletla. Když bylo špatné počasí a sněžilo, matka říkávala:

   – Nu, co… máme přece volný pokoj. Zůstaň na noc.

   Kristus-Ďábel zůstával. Matka u něj sedávala v novém pokoji. Hodně si povídali. V rohu stolu
   dlouho do noci hořela svíčka. A často, když se matka plížila za mužem do nového pokoje, jsem
   se probouzela. Usoudila jsem, že ho má ráda, když se jí u něj tak líbí a když vyhledává jeho
   společnost. Usínala jsem a měla jsem radost z toho, že matka nemá špatnou náladu a že není
   smutná. Ráno pak matka pobíhala sem tam, tváře jí plály radostí a Kristus-Ďábel se na ni
   spokojeně díval. Muž u nás vypil ranní kávu a v jitřním šeru odjížděl na lyžích do své
   chalupy.

   Tu zimu k nám kromě Krista-Ďábla začal chodit ještě jiný host. Často přicházel, až když se
   připozdívalo a nastával tmavý zimní večer. Poté co z bot oklepal sníh o práh, vstoupil dovnitř
   s hlavou důstojně vztyčenou. Rozhlédl se a řekl Pozdrav pán Bůh. Když matka nesla na stůl,
   brala rovnou tři misky. Host si k nám bez zvláštního pobízení přisedal, požehnal jídlo,
   povečeřel, a když stolování skončilo, přečetl ještě modlitbu. Býval kantorem při okresním
   kostele. Když mu zemřela žena, vzdal se svého úřadu a letos v zimě se přestěhoval k nám do
   vesnice, protože odtamtud pocházel. Byl skoro plešatý, jen na skráních měl bílé chomáčky
   vlasů. Viděl špatně, a když procházel vesnicí, často zakopával. Když u plotny nadzvedával
   pokličky a čichal k jídlu, jako by byl u nás doma, strčil pokaždé svůj nos téměř až do hrnce.

   Matčin kancionál, který dříve ležel uschován v truhle, byl odtamtud vytažen a vystaven v novém
   pokoji, na stole na bílém ubruse.

   Jednoho dne v únoru k nám přišel Kristus-Ďábel a přivezl houpací židli. Vyrobil ji pro matku
   jako dárek a teď ji nesl dovnitř, přímo do nového pokoje. Kantor Malström tam seděl s matkou,
   mluvili o víře a jiných věcech.

   – Aaa, Ojanen nese houpací židli. Nechali jste si ji opravit? zeptal se kantor.

   Kristus-Ďábel postavil židli doprostřed místnosti, posadil se na ni a houpal se.

   – Právě jsem ji vyrobil, je to nová židle. Tady se v ní teď houpu poprvé…

   Kantor se na Krista-Ďábla podíval nelíčeně užaslým pohledem.

   – Aha. Pěkná židle. Můžu ji vyzkoušet?

   Kantor se na židli posadil a rozhoupal se. Byla natřená na stejnou tmavě červenou barvu jako
   postel. Dívala jsem se na židli s úžasem a ode dveří vrhala zlé pohledy na kantora.

   – Židli jste přinesl, tak abyste snad šel, řekl kantor. – Chtěl bych něco tady paní…

   Kristus-Ďábel stál uprostřed místnosti. Jeho široká ramena byla neohrabaně předkloněná a
   v této pozici vypadal bezmocně. Podíval se na matku a pak na mě. Matka neřekla nic, jen
   svěsila hlavu.

   Když Kristus-Ďábel odešel, kantor mi řekl:

   – c A Milko, panenko... běž i ty. Chci něco říct tvé matce.

   Šla jsem kolem kantora, pokyvovala hlavou a spěchala k oknu. Kristus-Ďábel odcházel svižným
   krokem po cestě, táhl za sebou sáně, na kterých přivezl houpací židli. Chtělo se mi za ním
   běžet a něco mu říct, ale nešla jsem, protože jsem z pokoje slyšela kantora, který promlouval
   k matce. Zaslechla jsem, jak se matky ptal, jestli by si ho vzala za muže. Matka odpověděla
   tichým hlasem: řekla, že si to musí rozmyslet a že je to těžké rozhodování, odpovědět může až
   po měsíci.

   – cje to závažný krok, zaslechla jsem, jak říká kantor Malmström. – To se skutečně musí
   promyslet. Rád počkám. Doufám přesto, že svolíte, aby nám Bůh požehnal...

   Matka s kantorem potom vyšli z nového pokoje. V komíhající se světle zářil kantorův obličej
   pýchou i spokojeností, muž bouchal pokličkami od hrnců a štípl kočku do ocasu.

   – Co bys, panenko, řekla tomu, že by se ze mě stal tvůj otec? zeptal se kantor na odchodu.

   – Dobrou noc, kantore Malmströme, řekla jsem, jak mě to matka učila, a zavřela jsem za ním
   dveře.

   Matka toho moc nenamluvila.

   Ještě před spaním šla do nového pokoje, v rohu stolu zapálila svíčku a posadila se na houpací
   židli. Stála jsem u dveří a dívala se, jak se v ní houpe. Vypadala tak zamyšleně!

   – Není to krásná židle? řekla.

   – Je, je… krásná, a jak. Snad se jen Ojanen kvůli kantorovi neurazil, pravila matka.

   Světlo svíčky se tříštilo o stěnu, kde se tetelily tmavé a světlejší stíny, střídavě se
   zvětšovaly a ztrácely a obraz matčiny rozložité siluety se vlnil na zdi. Matka seděla v židli
   dlouho, ze stolu si vzala kancionál, vybrala si žalm, tiše zpívala a soustředěně se přitom
   dívala do knihy, třebaže ve světle svíčky neviděla a i jinak četla špatně. Pak rozevřela ruku,
   knihu odložila a vzala mě do náruče. Skoro jsem usnula, jak jsme se tiše pohupovaly v šeru
   v novém pokoji. Matka se vážným a tichým hlasem rozpovídala a svíčka pomalu dohořívala, až
   z ní zbylo jen co by se za nehet vešlo.

   – Je ti skoro patnáct, Milko… už jsi velká dívka. Máš taky právo do toho mluvit. No, řekni,
   Milko, přála by sis… chtěla bys, aby byl kantor Malmström tvým otcem? Chtěla bys, abych si ho
   vzala, Milko?

   – Nechci, řekla jsem, ačkoli jsem věděla, že není dobré, když takhle o kantorovi mluvím.

   Matka uhnula pohledem.

   – Ani já ne, Milko. Řeknu mu… ať si hledá jinou ženu…

   Matka odhodlaně vstala a spustila mě z klína na zem. Šly jsme spát.

   Následujícího dne se matka každou chvíli podívala z okna a vyhlížela Krista-Ďábla. I já jsem
   ho očekávala. Ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Když jsem při večerním dojení stála vedle
   krávy, dojila a hladila ji, matka plakala. Slza, dvě ukáply do vědra. Ve světle lucerny jsme
   mléko na schodech chléva scedily. Vedle nás kočka mňoukala a hlavou se mi otírala o nohy. Pak
   matka řekla:

   – To není dobré, malá Milko… že nás Ojanen nechal kvůli kantorovi. Nazuj si lyže a zajeď mu
   říct, ať k nám přijde…že s ním chci mluvit. Kdo pokosí trávu, když si ho rozhněváme? Když si
   jen pomyslím… A kdo to udělá lépe než Ojanen? V tom to je… nikdo se mu nevyrovná. Běž, Milko…

   Na hlavu a kolem ramen jsem si uvázala matčin šátek, popadla lyže a vyrazila. Byl temný večer.
   Na nebi mohl člověk rozeznat jen několik hvězd. Sníh tajemně zářil a vydával neurčité bledé
   světlo. Unavená a zpocená jsem se ubírala k cíli, ve tmě se lyžovalo špatně a bázeň udržovala
   mé tělo neustále v napětí. Srdce se mi strachem třáslo, když jsem míjela velké smrky, které
   rostly u laanilského seníku, napravo od cesty. Do toho seníku se ukládali nebožtíci, než je
   pochovali. Z chalupy Krista-Ďábla prosvítalo ojíněnými okny slabé světlo. Opřela jsem lyže o
   zeď. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř.

   Kristus-Ďábel spal na posteli. Měl na sobě kožich. Ruka mu visela z postele, prsty se dotýkala
   podlahy. Ve spánku vypadal divně a cize. V ohništi čadila zetlelá bříza. Dávala trochu světla,
   jež jsem viděla poblikávat v okně. Vhodila jsem do ohně hobliny, aby plamen hořel jasněji.
   Otřela jsem sníh ze svých bot, sundala si šálu, sedla si na postel a vzbudila Krista-Ďábla.

   – Milko, to jsi ty? řekl. – Není teď noc? A tvá matka… co tomu říká?

   – Je ještě den. Teprve čas večerního dojení, odpověděla jsem.

   Vstal, vzal si sušené maso, žvýkal ho a zapíjel z naběračky vodou. Zamyšleně se na mě díval.

   – Matka se na kantora zlobí…, začala jsem.

   – Takové věci neříkej, zabručel Kristus-Ďábel a mávl rukou.

   – Přijď k nám. Matka tě o to prosí!

   – Přijdu. Copak jsem řekl, že nepřijdu? Přijdu zítra. Matka mi chce určitě poděkovat za tu
   židli.

   – Je to krásná židle, řekla jsem.

   – To jo. Vyrobil jsem ji pro tebe, malá Milko.

   Muž odložil naběračku, přistoupil ke mně a políbil mě na rty. Chtěla jsem, aby mě znovu
   políbil, ale odtrhl mě od sebe. Okamžik stál a díval se jinam, potom zase opatrně položil ruku
   na můj pas a hlavu tiskl na mou hruď, do toho místa, odkud vyrůstala měkká prsa.

   – Mám tě ráda, Kriste…, řekla jsem tiše.

   – I já tě mám rád, odpověděl.

   Potom jsme zas mlčky seděli, usmívali se na sebe, navzájem se laskali. Kristus-Ďábel mě
   velkýma rukama něžně tiskl, já jsem ho malými prstíky hladila. Svlékl mi kabát, vyzul mi boty,
   stáhl ze mě punčochy.

   – Je ti zima, malá Milko? zeptal se.

   – Ne! Není. Můžeš dělat… pamatuješ si přece: tehdy. Vím, že to chceš.

   – A ty sama to nechceš?

   – Já to vydržím… neumřu na to…

   Položil mě na postel: lehl si na mě. Líbal malá prsa, až byla vlahá a polibky je zase sušil –
   uchopil mě a vešel do mě jako tehdy na louce v době senoseče. Neplakala jsem, třebaže jsem na
   chvíli ucítila bolest, ta však odešla. Když do mě vnikl podruhé, plakala jsem, ale ne proto,
   že by to bylo bolestivé, ale protože mi bylo dobře. Objímala jsem ho kolem krku, okolo paží i
   ohanbí, tím dobrým místem bych mohla naplnit svá ústa. Byla jsem z toho omámená: chutnalo to
   solí a potem… Když si na mě lehl potřetí, byla jsem vysílená, ochabla jsem a usnula. Mé tělo
   bylo šťastné, smáčené potem. Přikryl mě kožichem, lehl si na mé boky a nechal mě spát. Vzbudil
   mě, když už bylo pozdě večer, a podal mi šaty, abych si je oblékla.

   – Tady, malá Milko… musíš jít.

   Jela jsem domů jako ve snu. Velkých černých smrků, které nade mě u cesty skláněly své vysoké
   koruny, jsem se nebála. Lyžovala jsem jakoby ve spánku, zapomněla jsem na seník i na strach.

   – Byla jsi dlouho pryč, řekla matka.

   Tázavě se na mě podívala. Vytušila jsem, že mě s napětím očekávala.

   – Nezlobí se, řekla jsem matce. – Zítra k nám zajde…

   – Díky Bohu, Pamatuj si, malá Milko… je to dobrý muž, lepší než kantor, ať je mu Bůh milostiv!

   – Vyprávěl mi všelijaké staré příběhy…, řekla jsem.

   Matka se pousmála, šla si lehnout a já jsem se plížila za ní. Vzala jsem si do náruče kočku a
   v posteli ji tiskla k sobě. Bylo mi tak dobře, že jsem pohybovala rty a kočce neslyšně
   vyprávěla o Kristu-Ďáblovi:

   – Micinko… kdybys tak věděla… kdybys tak tušila, jak dobrý může některý člověk být. Jistěže
   jsem ráda, že nejsem kočka… ale snad i ty někdy dostáváš něco dobrého, každý den ti dávají
   teplé mlíčko. Každá kočka se nemá tak dobře jako ty… a kéž by se i má matka jednou tak měla.
   Ale ona by řekla, že to je hanebné, a nedovolila by mu to udělat…

   S kočkou schoulenou v podpaždí jsem usnula.

   

   Ráno vstala matka brzy. Vytřela podlahu, do spárů nalila kbelík vody, až jsem se lekla, že tam
   zamrzne. Ale když matka pořádně zatopila, voda vyschla. Podlaha byla čistá a bílá. Venku jsem
   ve sněhových závějích vyklepala koberce a provoněné svěžím vzduchem a zimou jsem je
   rozprostřela po podlaze. Očekávali jsme Krista-Ďábla.

   Přišel večer, nebe se už pozvolna šeřilo. Matka zvesela vyšla na schody muži naproti, podávala
   mu ruku a vedla ho dovnitř. Čepici a palčáky pověsila Kristu-Ďáblovi na věšák. Neustále k němu
   mluvila, omlouvala se za kantora, se slzami v očích mu děkovala za houpací židli. Muž
   přecházel po podlaze sem tam, podrážky jeho holínek přitom vrzaly. Hladil mě po vlasech a
   říkal, že ze mě bude krásné děvče. Pojedl s námi dušené telecí. Dával mi kosti, abych z nich
   vysála morek. Když se setmělo, prosila ho matka, ať zůstane, usmívala se na něj a ze skříně mi
   podávala schovaný kynutý koláč z pšeničné mouky. Potom odešli do nového pokoje, já jsem
   dožvýkala koláč a šla spát. Neslyšela jsem, o čem mluví, protože snížili hlas. Ovšem cítila
   jsem se v bezpečí, když byl Kristus-Ďábel pod stejnou střechou. Matka byla v novém pokoji po
   celou noc. Poznala jsem to ráno, jakmile jsem se probudila; matčina strana postele zůstala
   chladná.

   Kristus-Ďábel a matka se na sebe ráno smáli. Matka oslovovala muže Ojanen a ten den nám
   Kristus-Ďábel naštípal dříví. Měla jsem z toho radost – po celý rok to byla totiž moje práce.

   

   

   5.

   

   Na sklonku zimy jsem často jezdívala na lyžích do chalupy za Kristem-Ďáblem, a to i přes den,
   aby se matce po mně zbytečně nestýskalo a nedělala si kvůli mně starosti. V některých dnech
   byl Kristus-Ďábel smutný a sklíčený. Sedával dlouhou dobu na posteli, hlavu měl v dlaních a
   zíral na trám ve zdi. Ale když jsem ho utěšovala, pookřál a lehl si se mnou do postele. Jindy
   býval zase veselý. Prozpěvoval si, něco hobloval nebo vyřezával. Když jsem se ho v takových
   dnech dotkla, stáhl se do sebe, poslal mě pryč a sám pak v chalupě vzdychal. V březnu jsem
   k němu chodila skoro každý den – v té době k nám docházel méně často. Matka na něj večer
   čekávala, nachystala mu na stůl šálek kávy, on však obvykle vůbec nepřišel.

   Všude se začínaly ukazovat známky jara. Sníh pod slunečními paprsky tál a na střeše chléva se
   objevovala holá místa, na nichž prkna zvlhlá roztátým sněhem přes den vysychala. Mezi
   střešními prkny se prosvítaly trsy trávy. Byly špinavě zbarvené, zima je umořila. Po oknech
   stékala voda. Když u nás Kristus-Ďábel přespal, bývala matka po ránu veselá. Takový den si při
   práci pobrukovala, a když jsem jednou zametala podlahu, řekla mi:

   – Kdoví, malá Milko… snad se ještě i vdám. Možná budu mít během let ještě dítě a ty malého
   bratříčka…

   – Pomyslíš na kantora? zeptala jsem se.

   -Ale ne, kostelníka nechci a faráře nedostanu. Vezmu si někoho mnohem lepšího. Dá-li Bůh…

   Matka jakoby vzdychla, potom se však zasmála.

   Obě dvě jsme napjatě očekávaly, kdy si k nám kantor Malström přijde pro matčinu odpověď,
   protože po té nabídce k sňatku se u nás nestavil ani jednou: liška podšitá! Doufal, že se nám
   po něm začne stýskat, a matku si tak chtěl pro sebe pojistit. Nevydržel však o svých plánech
   ve vsi nemluvit.

   Když jsem přišla na Laanilu s máslem, hospodyně mi řekla:

   – Tak se, Milko, proslýchá, že budeš mít nového otce, a navíc dobrého otce, jen jestli si
   takového vůbec zasloužíš… avšak co já vím. Úctyhodný člověk to každopádně je.

   – Ale jak jsi jen vyrostla do krásy, Milko…, dodala nakonec.

   Z konce lavice se na mě zašklebil laanilský Auno, ze kterého vyrostl vysoký, světlovlasý
   mladík. Bylo mu už sedmnáct a chystal se na konfirmaci.

   – Kantor matku nezajímá, vyštěkla jsem nazlobeně jak na hospodyni, tak na Auna, který byl už
   skoro dospělý a odvažoval se mi vysmívat.

   – Ale zajímá… to víš, že zajímá, a hodně, řekla hospodyně.

   – Nezajímá! řekla jsem ještě ve dveřích namísto sbohem.

   – Je to starý slepý dědek.

   Práskla jsem dveřmi a pelášila domů. Auno za mnou vyběhl a volal na mě, ale byl tak líný, že
   se mě ani nesnažil dohonit. Vyprávěla jsem matce, že už se ve vesnici o kantorovi a o ní
   mluví.

   – Když dovedou mluvit, mohli by snad umět i držet jazyk za zuby. Však se dočkají, až kantor
   uslyší mou odpověď, vysmívala se matka.

   Dny ubíhaly a všude se ohlašovalo jaro. Když jsem se pak jednoho dne na začátku dubna podívala
   ven z okna, uviděla jsem přicházet kantora. Od doby, kdy u nás byl naposledy, uběhl více než
   měsíc.

   – Matko, jde k nám kantor!

   – Však si dal také na čas…

   Matka mu vyšla naproti na schody, mluvila k němu jízlivě a ani ho nepustila dovnitř. Kantorovy
   bledé tváře zrudly, přešlápl z nohy na nohu, založil si ruce na hrudi a hleděl na matku
   důstojně a jakoby svrchu, přestože oba stáli na schodech.

   – Zvážila jsi pečlivě svou odpověď, vdovo? zeptal se kantor Malström matky.

   – Ano, zvážila. Už s tím nic nezmůžete. Myslel jste si snad, že si Vás vezmu? Možná je moje
   rozhodnutí chybné, ale podle mě jste příliš starý na to, abyste ještě nezbytně potřeboval ženu
   kvůli svým tělesným žádostem. Ani já už ve své hrudi nepociťuji to, čeho je potřeba při vstupu
   do manželství. Teď je jaro, ale i když jste snad počítal s tím, že Vám to skýtá vhodnou
   příležitost, protože jsem už dlouho bez muže a právě na jaře ženy po mužích nejvíc touží – já
   Vás přesto nechci. A upřímně řečeno, nevěřím, že mnoho jiných vůči Vám cítí nějakou
   náklonnost…

   Kantor byl z matčiných slov celý zmatený, s úklonami vycházel z našeho dvora a důstojným
   hlasem mumlal:

   – Ach tak, ach tak…

   Matka zavřela dveře a vešla dovnitř.

   Myslela jsem, že se bude smát, ale ona se nesmála. Setřela si z očí slzy, šla do nového pokoje
   a posadila se do houpacího křesla.

   – Takhle odmítnout kantora! Jestlipak i já dostanu košem? zašeptala.

   Postavila jsem se vedle ní, hladila ji po tmavých vlasech a utěšovala ji.

   – Koho bys tedy chtěla? zeptala jsem se.

   – Však uvidíš, dá-li Bůh. Celé to závisí jen na něm, pravila matka.

   Po večerním dojení jsem matku nechala o samotě. Na dvoře stála ztemnělá stodola, z níž byl
   vidět pouze její velký a černý obrys. Vešla jsem do ní, klekla jsem si do sena a cítila jeho
   silnou omamnou vůni prostupující mé ruce a nohy, oči, tváře, mé všechno… Tam jsem se o samotě
   modlila.

   

   Bože, ty na nebi zkoumáš mé cesty, bydlíš v mém srdci,. Bože, vlož radost v matčinu hruď, dej
   ať se její oči rozzáří štěstím. Setři jí slzy a neupírej jí to, co si přeje, nezbraňuj jí v
   tom a mně dej to, co chci já. Nech mě spát vedle toho, jehož mé srdce miluje. Děkuji ti, Bože,
   za dobré dny a ochraňuj mě od zlého. Ty tomu chceš, děj se tedy tvá vůle. Tebe miluji z celého
   srdce.

   

   Tehdy byla moje duše čistá, tehdy bylo mé srdce jakoby zabalené v plátně, tehdy bylo zlo
   skryto. Teď už jsem zakusila smutek, bolestí jsem zkrotla, mnohým jsem řekla sbohem, své
   nejdražší jsem ztratila, nejmilejší jsem pohřbila. Tímto se s tebou loučím…

   

   Klečela jsem v seně ještě dlouho poté, co jsem se domodlila. V seně zašustily myši, venku
   straka se vznesla, kterou vyrušila kočka, a usedla na břízu. Vstala jsem, ze sukně jsem si
   setřásla seno, vyšla jsem ze dvora a šla mokrým sněhem na Návrší. Šla bych ke Kristu-Ďáblovi,
   ale byla jsem málo oblečena – bála jsem se, že nastydnu, protože k jeho chalupě to byly tři
   kilometry. Ale z Návrší, z velkého okna vyřezaného v kládách chaty, kde jsme si hrávali, bych
   uviděla oheň, který svítil v jeho okně. Srdce mi svírala bolest kvůli matce. V chatě na Návrší
   jsem se posadila na špalek, třásla jsem se zimou a horlivě se modlila, ale už si nevzpomínám,
   co jsem tehdy říkala, protože toho večera byly moje myšlenky roztěkané: zmatené a těžkopádné.

   Přišla jsem domů až skoro v noci.

   Matka stála u okna.

   – Nesmíš chodit ven jen v takovém lehkém oblečení, moje malá Milko. Vždyť se úplně chvěješ.
   Vezmi si na sebe kabát, aby ses zahřála, řekla.

   Posadila jsem se ke krbu; matka zapálila oheň. Ohřívala jsem si u něj ruce.

   – Mami, vezmi si někoho, abych měla otce…, zašeptala jsem matce do ucha, když jsme šly spát.
   Neboť jsem se tehdy cítila jako malé dítě, i když mi už bylo skoro patnáct.

   

   

   6.

   

   Přišlo jaro a každým dnem bylo cítit, že léto je blíž a blíž. Růžový keř pod naším oknem se
   napřímil zpod tíhy zimy a připravoval se na léto, kdy opět jeho větvičky ponesou volány a
   kadeře květů. Blátivé louže na našem dvoře vysychaly, o něco pomaleji mizely i z cesty do
   vesnice. Jednoho dne v polovině května probíhal u nás velký úklid. Bylo chladno: od západu
   foukal silný vítr. Vynesly jsme peřiny ven, na dvoře jsme je nechaly vyvětrat, vyklepaly jsme
   koberce a vymetly a umyly podlahu. V domě bylo pusto a prázdno, dokud jsme do něj nenanosily
   zpátky věci a nábytek. Světnice, ložnice a nový pokoj pak vypadaly opět jako nové. Když matka
   začala ze stěn a od stropu dlouhým koštětem ometat prach, šla jsem a ze zdi vydolovala svůj
   stříbrňák. Nosila jsem ho v kapse, dokud úklid nebyl u konce, a pak jsem ho zase schovala.
   Večer jsme na ohni uvařily kávu. Seděly jsme u stolu a popíjely ji k čerstvě upečené buchtě.
   Matka vypadala šťastně.

   – Když se někdo dožije patnáctého roku, musí být v domě čisto. Když je ti k patnácti, malá
   Milko, přestáváš být už dítětem.

   Druhý den byla neděle – den mých narozenin. Na nebi svítilo sluníčko, ptáci na stromech
   štěbetali. Večer k nám přišel Kristus-Ďábel. Nevěděl, že mám narozeniny. Prohrbával se v kapse
   a snažil se najít něco, co by mi mohl dát, ale měl s sebou jen dýmku a váček s tabákem.

   – Přijď zítra večer … přes den ti udělám dárek, řekl Kristus-Ďábel.

   Pomohl matce nanosit do sauny vodu na praní.

   Matka k němu mluvila s úsměvem na rtech:

   – Na nás si nikdo nevzpomene, jenom ty, Ojanene. Jiní vesničané sem zajdou jen tehdy, když
   něco potřebují. Ty jediný k nám chodíš jako přítel…

   – Také já sem chodím, protože něco potřebuji, řekl muž.

   Jaký to byl dobrák: nerad se chlubil svou nezištností. Viděla jsem, jak se na něj matka
   ostýchavě usmála, jako by byla malá holka, která mu tím, jak se začervenala, chce napovědět,
   na co teď myslí: netroufá si to však ani otevřeně vyjevit ani to lépe zakrýt. Nosili vodu v
   kádi do velkého kotle, jeden držel káď za jedno ucho, druhý za druhé.

   V noci spala matka s Kristem-Ďáblem v novém pokoji. Zkoušela jsem poslouchat, o čem se baví,
   ale moc toho nenamluvili. Ani já jsem nemohla usnout. Ležela jsem v ložnici, převalovala se a
   obracela na velké posteli. Ten den mi bylo patnáct – o tom jsem přemýšlela. K ránu jsem viděla
   přes okenní závěs, jak jde matka přes dvůr. Byla nahá, jen kolem pasu měla šátek, cupitala
   přes dvůr a brzy šla zase zpátky. Ve světlé noci byl vidět její veselý obličej. Tehdy jsem
   snad něco začala tušit.

   Zatím jsem jen tušila, ale ještě jsem to tehdy nechápala, a když jsem konečně usnula, spala
   jsem tvrdě až do poledne.

   Matka mne vzbudila, sklonila se nade mnou, dala mi malou pusu na tvář a naoko mě hubovala, aby
   mě donutila vstát z postele.

   – Maličká Milko… jestlipak víš, jestlipak si dovedeš představit, jak dobrý je tenhle den… Jak
   dobře mi je!

   Matka si pobrukovala a domácí práce prováděla jakoby ve snách.

   – csnad i brzy, Milko, se dočkáš otce, řekla.

   Odstrčila jsem misku od kaše, umyla ji a přemýšlela o těch slovech. Bože, jak já jsem
   přemýšlela! Její slova ve mně probudila předtuchu.

   – Máš na mysli jeho, mami?

   – Jeho. Kdopak jiný by se mu mohl rovnat.

   Jako v horečce jsem očekávala večer. V břiše jsem cítila napětí, má hruď se dmula zmatenými
   pocity. Přesto jsem se na matku usmála a během večerního dojení jsem si s ní vesele povídala.
   Čekala jsem jen, až budu moci jít za Kristem-Ďáblem. A když konečně nastala ta chvíle,
   přehodila jsem si šátek kolem ramen, dala si do vlasů bílou stuhu a takto jsem vyrazila.
   Pospíchala jsem k jeho chatě a vrhla se mu do náruče. Udiveně mě líbal na rty, a nesměl mě
   milovat dříve, než mě vyslechl.

   – Milko, sedni si teď tady tak… a povídej. Co se stalo? No? ptal se a strkal mě k posteli.

   Ale já jsem mu padla kolem krku. Z očí mi vyhrkly slzy a stékaly na jeho hruď.

   – Co se přihodilo, Milko? zeptal se znovu.

   Viděla jsem mu na očích, že má strach o mou matku.

   – Kriste… což tě ani trochu nezajímám, když si bereš ji? Vzlykala jsem na jeho hrudi. – Proč
   mě teď opouštíš?

   – Neopustím tě pro jinou, má přítelkyně Milko. Jsem tvůj. Nemyslím na jiné než na tebe.

   – Ale stejně si vezmeš za ženu mou matku. Vezmi si mě! šeptala jsem a čekala , co odpoví, ale
   odvrátil ode mě pohled, odtáhl se a postavil se ke mně zády. Tehdy jsem si lehla na postel a
   rozepnula si oblečení, až se ukázala má malá oblá prsa. Sundala jsem si sukni a shazovala jsem
   ze sebe vše, dokud jsem nebyla nahá. Pošeptala jsem mu:

   – Kriste…pojď, pojď…

   Otočil se, a jak jsem tam ležela, podíval se na mne. Chtěla jsem jej získat pro sebe, proto
   jsem zavřela oči a nechala jsem ho, ať se dívá na mé tělo. Ale když přišel ke mně, vzal mou
   hlavu do svých rukou a pohlédl mi plaše a ustrašeně do očí a zeptal se:

   – Milko, řekni mi… ještě z tebe teče krev?

   – Už ne, odpověděla jsem mu s úsměvem. – Nemáš z toho radost?

   – Mám, mám, malá Milko… ty o tom nic nevíš. Ona to nezná…, jako by to Kristus-Ďábel říkal
   někomu jinému než mně.

   Lehl si na mě, opět si mě vzal, ale jeho obličej nebyl veselý, nýbrž smutný a z jeho očí
   koukal strach. Ke mně byl něžnější než kdy předtím. A když přišla noc a já musela jít, dal mi
   dárek – dřevěnou kouli, kterou mi sám zhotovil. Byla ze dvou částí, vyrobených ze silného
   březového čarověníku a byla krásná: něco takového jsem nikdy předtím neviděla.

   – Milko, máš ještě ten stříbrňák, který jsem ti kdysi dal? Schovala sis jej?

   – Ano. Mám ho uložený, řekla jsem.

   Dal mi do rukou obě poloviny.

   – Vlož ten stříbrňák dovnitř a obě poloviny přitlač k sobě, až do sebe zapadnou… pak už to
   nepůjde otevřít. Tvůj peníz tam bude schovaný.

   Když jsem odcházela, vyprovodil mě na dvůr a loučil se se mnou.

   – Někam se chystáš? Ptala jsem se.

   – Možná někam pojedu, odpověděl Kristus-Ďábel.

   

   Doma jsem vzala z trámu ve zdi stříbrňák, pozorně jsem se na něj zadívala, vložila jsem jej do
   jedné poloviny koule, k ní jsem přiložila druhou a praštila jsem jimi o stůl. Musela jsem jimi
   uhodit o stůl několikrát , dokud se oba díly do sebe nezaklínily: pak už nešly otevřít.
   Odnesla jsem kouli do nového pokoje a položila ji na stůl na bílý ubrus vedle zpěvníku. Byla
   hladká a zcela kulatá, vyrobená z tvrdého dřeva a ohlazená tak, že se leskla. Když jsem s ní
   zatřepala, peníz uvnitř zarachotil.

   – Co všechno si nevymyslí, řekla matka obdivujíc kouli. – Co je uvnitř?

   – Nevím, řekla jsem. – Koule nejde otevřít...

   – Mně to snad poví, řekla matka.

   

   

   7.

   

   Následující den čekala matka Krista-Ďábla. Až do večera seděla u okna, někdy i vyšla na dvůr
   podívat se na cestu, jestli už Kristus-Ďábel nejde. Vyšívala vzory na starý koberec, z něhož
   předtím odpárala ty staré. Výšivka se však pod matčinými prsty ne a ne podařit.

   – I staré a špatné se může změnit v nové a pěkné, moje Milko, řekla matka.

   – A nové a pěkné ve staré a špatné, že? řekla jsem.

   I já se hodně těšila na Krista-Ďábla. Po muži však nebylo ani vidu ani slechu. Ručičky na
   hodinách se posouvaly z deváté na desátou, potom na jedenáctou.

   – Pročpak dnes nepřišel? posteskla si matka později večer, když si šla ke mně lehnout.

   – c jen aby si něco neudělal tím svým kladivem, sekyrou a ostatním nářadím... Na to je snad
   opravdu příliš zručný, no, řekni, Milko!

   – Co bych říkala. Šikovný je.

   Spala jsem, byla jsem unavená z praní prádla, ale mám dojem, že matka celou noc ani oka
   nezamhouřila. Následující den v poledne, když stále po Kristu-Ďáblu nebylo ani slechu, matka
   řekla:

   – Běž se, Milko, podívat. Řekni mu, ať přijde. Chtěla bych si s ním promluvit...

   Když jsem už byla na cestě, zavolala mě matka zpět.

   – Počkej přeci, Milko, půjdu i já… bude to tak lepší. Byla jsem u něj jen párkrát.

   Matka si vzala šátek, který jsem už měla uvázaný kolem krku, a vyrazila. Já šla za ní. Slunce
   svítilo z jihu za horami a šátek za matkou povlával. Když jsme šly kolem Laanily, zavolala ze
   dvora hospodyně na matku:

   – Dobrý den! Ve vesnici se Anna Sierkkiniemi objevuje jen zřídka, opravdu vzácně...

   – To máte pravdu. Je pořád dost práce, volala matka se smíchem, ovšem zároveň i nevrle.

   – Kampak máte namířeno? zeptala se laanilská hospodyně.

   – Musím si ve vsi vyřídit pár věcí, odpověděla matka.

   – Zastavte se i u nás, až se budete vracet…

   Šly jsme dále. Z Laanily za námi vyběhl Auno a volal na mě:

   – Milko, Milko, pojď sem, něco ti ukážu.

   – Nemám čas, volala jsem nazpátek.

   Matka mi řekla:

   Měla bys jít. Je už dospělým mužem… alespoň tak vypadá. Rychle vyspěl.

   Asi se do tebe zamiloval, milá Milko. Bylo by to pro tebe dobré.

   Nic jsem na to neřekla: Co bych taky mohla říct. Stejně tak jako matka, i já jsem ho nosila ve
   svém srdci. Šly jsme společně ke Kristu-Ďáblovi. Když jsme tam dorazily, matka si uhladila
   vlasy a chystala se vstoupit. Všimly jsme si však, že dveře jsou zamčené. Chvíli jsem klepala,
   ale pak jsem se vydaly nazpět.

   Snad někam šel, řekla jsem.

   Mlčky jsme se vracely. Zastavily jsme se na Laanile, kde nám řekli, že si Kristus Ďábel včera
   půjčil ryzku a vůz, aby zajel na trh.

   – Asi šel prodat své výrobky,… mínil hospodář na Laanile.

   – Měl by už dnes přijet. Až přivede koně, můžu ho k vám poslat.

   – Tak, tak, bylo by dobré, kdyby k nám zašel hned, jakmile se vrátí. O tak pracovité muže je
   vždycky nouze… řekla matka. – A i kdyby třeba přišel pozdě, pošlete ho rovnou k nám.

   Všimla jsem si, že když matka řekla, že potřebuje pracovitého muže, hospodyně z Laanily se na
   ni usmála, jako že rozumí.

   – Je opravdu dovedný. Bez něj bychom se už po několik let vůbec neobešly.

   Tak, tak, na Laanile to vědí. Potom mluvili o mně. Vždycky se tu a tam snažili spojit mé jméno
   se jménem Auna, až mi to bylo protivné. Když jsme šly domů, matka se pousmála:

   – Zbytečně se znepokojujeme. Šel jenom na trh… vydělat si nějaké peníze. To je jasné. Však já
   vím, co má v úmyslu. Chce mě asi potěšit něčím malým… myslím. Jak jinak…

   Čekaly jsme, že se Kristus-Ďábel toho večera vrátí, a přestože vůbec nepřišel, ulehly jsme
   s lehkou myslí.

   

   

   8.

   

   Onen večer, kdy jsem Krista-Ďábla naposledy viděla, mám ještě v živé paměti, ovšem přesto to
   vidím lehce zastřeně: sedíme na zápraží jeho chalupy, on a já, a já se ho ptám, jestli se
   někam chystá. – Možná někam pojedu, odpověděl.

   To bylo to poslední, co mi řekl – pak jsem ho už neviděla. Nevrátil se. Matka seděla den za
   dnem u okna, upřeně hleděla ven a čekala, vzdychajíc šila pánskou košili. Do vsi jsme
   nechodily, ani vesničané k nám.

   Venku se z lůna země rodily listy a stébla trávy: pouštěly jsme krávy ven, aby po dlouhé zimě
   strávené ve chlévě přivykaly létu. Bučely radostí a s dusotem pobíhaly po dvoře, a když nastal
   večer, dávaly hlasitě najevo, že se nechtějí vrátit pod střechu. Když uplynul týden od té
   doby, kdy jsme byly naposledy za Kristem-Ďáblem, vzala si matka šátek a chystala se ven.

   – Půjdeš také, má milá Milko? zeptala se matka.

   Šla jsem s ní. Cestou matka řekla s toužebným přáním:

   – Půjdeme se podívat… snad se už vrátil.

   Avšak dveře jeho chalupy byly zamčené a některý z vesnických kluků rozbil okenní sklo kamenem.
   Když to matka viděla, propukla v pláč, sedla si na dvoře na kámen a tam vzlykala.

   – Tak přece nás nechal, opustil nás…

   Šla jsem a nakoukla oknem dovnitř. Byl tam stůl, postel a krásně zhotovená rohová skříň, ponk
   a připravené kusy dřeva, různě vyřezávané, ostatní si vzal s sebou. Z toho jsem poznala, že
   odešel nadobro, ale matce jsem o tom neřekla. Když se to později dozvěděla od lidí, nevěřila
   tomu.

   – To lidé z vesnice ukradli jeho věci… vyloupili mu chalupu…

   Matka celou cestu domů proplakala, občas se na mě obrátila a zavzlykala:

   – Kdoví, třeba se mu něco špatného přihodilo, vždyť ani nepřivedl koně. Co ho asi tak mohlo
   potkat…

   Doma matka ulehla, ležela tak mnoho dní a plakala, sem tam si i zdřímla. Já jsem dojila krávy,
   zametala podlahu a sama si připravovala jídlo. Matka v těch dnech nejedla. Po týdnu stráveném
   na lůžku se zotavila, vstala, tiše bloumala po domě, tu a tam se zastavila a s vážnou tváří
   pak na něco upřeně hleděla. Od té doby jsem úsměv v matčině tváři nezahlédla, do vesnice matka
   už nechodila a ani na Laanilu se nevypravila. Nákupy jsem obstarávala sama, vyřizovala jsem i
   vše ostatní potřebné a chodila na Laanilu s máslem. Lidé se na mě dívali s lítostí: mluvili ke
   mně vážně jako ke staršímu člověku a už se mnou ani tak moc nežertovali. Během prvních letních
   dnů jsem několikrát potkala kantora. Krátkým krokem mi přicházel po cestě v ústrety. Kvůli své
   krátkozrakosti mě poznal, až když jsme se míjeli. Pak teprve zvolal:

   – Milko, děvče moje… zastav se přece na kus řeči…

   Zastavila jsem se. Stála jsem rozpačitě před ním, v ruce pytlík s cukrem. Velice jasně jsem si
   vybavila, jak o něm matka mluvila. Podal mi ruku a pozdravil mě.

   – Pokoj s tebou. V jakém stavu, abych tak řekl, je tvoje matka? Jak se má?

   – Dobře, jak jinak, odpověděla jsem a pokorně sklonila hlavu.

   – Tak, tak. A nechtěla by snad, abych k vám přišel na návštěvu a přinesl k vám Boží
   pozdravení? zeptal se kantor a prohlížel si mě.

   Potřásla jsem hlavou a usmívala se na něho, byla jsem zmatená.

   – No vida, je z tebe dospělá žena. Pozdravuj matku… řekl kantor Malmström, přitom mi zase
   podával ruku a loučil se se mnou.

   – Nezapomeň jí vyřídit moje nejvřelejší pozdravení, Milko panenko!

   Vyprávěla jsem matce o kantorovi. Matka se houpala v houpacím křesle a upřeně se dívala na
   kouli, kterou mi Kristus-Ďábel vyrobil jako dárek k narozeninám.

   – Bůh mě trestá za to, že jsem ke kantorovi mluvila povýšeně, povzdechla si matka.

   – cale jak bych si ho mohla… táhne mu na šedesát, mně samotné není ještě ani čtyřicet. Jak
   bych si na něj vůbec mohla pomýšlet. Řekni přece, Milko, nejednala jsem snad správně?

   Seděla jsem na posteli a na klíně hladila kočku.

   – Udělala jsi to správně, řekla jsem. – Ani já bych o kantora nestála…

   Matka si třesoucíma se rukama uhladila vlasy. Byla pohublá, pleť pod očima jí zbrázdily
   hluboké tmavé vrásky a tváře pozbyly své měkkosti. Jen rtům zůstala jejich barva: byly dokonce
   ještě rudější než dříve, byly jako dva krvavé kusy syrového masa, zčernalá rána v bledém
   obličeji. Avšak úsměv se z matčiných rtů už vytratil. Mluvila tichým hlasem jakoby k sobě,
   sotva mě vůbec brala na vědomí. Seděla jsem mlčky: poslouchala jsem ji.

   – Jaký má člověk život! Tvé dobré úmysly budou splaceny zlem. Někdy se ti dostane i dobrého,
   aniž bys o to žádala, ale ne nadlouho… jako onehdy: tvůj otec byl nejhezčí muž ve vesnici.
   Když se vydal na náves, děvčata mu cestou nadbíhala. Získala jsem ho bez vlastního přičinění,
   ale jak dlouho jsem si ho směla udržet… smrt přišla a vzala mi ho. Byl to dobrý muž, ne však
   tak dobrý jako tamten… Bůh mi odpusť, že tak mluvím. Div se mi smutkem srdce nerozskočí… je
   obdivuhodné, malá Milko, kolik toho člověk snese. Když už si myslíš, že už dál nemůžeš, pořád
   ti ještě nějaká síla zbývá. Cesty Boží, moje Milko, jsou nevyzpytatelné… Bůh nás zkouší, děvče
   moje, dobré a špatné váží ve svých rukách… jemu neunikneš…

   Poslouchala jsem, jak si matka pro sebe pomalu povídá, a málem jsem u toho usnula. Zdálo se
   mi, jako by mé srdce bylo plné její bolesti. A jak plné! Vykradla jsem se ven, šla jsem do
   chaty na Návrší a sedla si tam. Dívala jsem se na vesnici, jak leží stočená mezi horami a
   Návrším. Na břízách pučely listy, vzduch byl teplý, třebaže slunce už zapadlo za temně rudé
   hory. Vzduch byl již cítit létem a komáři bzučeli. Se zavřenýma očima a sepjatýma rukama jsem
   se modlila v chatě, v níž jsme si hrávali:

   

   Bože, jak je tvá cesta zvláštní a nevyzpytatelná, jak jsou tvé oči tak vzdálené ode mě,
   vzdálené od nás; jak je tvůj pohled nedosažitelný. Daruj pokoj matčině srdci, její oči naplň
   radostí, vysuš jí slzy a mně dej zpátky svou paži, svůj úsměv a své rty. [navazuje na
   předchozí kapitoly] Proč jsi mě opustil a odešel ode mě? Nenech mé srdce čekat příliš dlouho,
   nezapomeň na své dítě, Bože…

   

   Tak jsem se na tebe spoléhala, tak jsem před tvou tváří prosila, s pláčem jsem přišla a k tobě
   vzhlížela. Tehdy jsem nevěděla, tehdy jsem neznala hříchu, tehdy jsem nevěděla o zlu. Teď
   tvému pohledu rozumím, teď už tvou cestu znám, teď od tebe odcházím pryč…

   

   Když jsem se vrátila, matka už spala. Svlékla jsem se, uložila se vedle ní ke spánku a sevřela
   ji v náručí. Matka se probudila a přivinula si mě k sobě.

   – Máme přece jednu druhou, Milko, snad to tak taky musí být. Snad jen tělo je plné touhy, i
   teď, když bez něj tady čekám. Snad je tělo slabé, ale Bůh nám dává sílu, aby duše byla pevná a
   bojovala proti tělu… snad je to i vůle Nebes… kdo ví, moje malá Milko… snad Bůh rozumí tomu,
   čemu my nerozumíme…

   

   

   9.

   

   Stále se mi zdálo, jako by matka čekala na Krista-Ďábla, když seděla u okna a hleděla na
   cestu. Avšak od té doby, co odešel, už uplynul aspoň měsíc, a navíc hospodář na Laanile na něj
   poslal četníka, aby přivedl zpátky jeho kobylu. Lidé Krista-Ďábla hodně pomlouvali: že spáchal
   i další věci a v jádru je to špatný člověk. A jaké měl zlé oči! šuškaly si báby. Matka seděla
   u okna, v očích výraz, jaký mají lidé, když na někoho čekají. Ale po cestě nikdo nešel, nikdo
   nepřicházel. Kolem našeho domu občas prošel kantor Malström. Blížil se konec července: rukávem
   svého černého kabátu si setřel pot z čela, zastavil se u naší brány, jako by k nám chtěl zajít
   na návštěvu, dlouze přemítal a šel dál svou cestou. Další den k nám přišel laanilský Auno.
   Vešel na dvůr, dále se však neodvažoval: čekal tam, dokud jsem se neobjevila venku, šel za
   mnou ke studni a posadil se na poklop a hleděl na mě. Bylo mu teprve osmnáct; na bradě mu
   rašily světlé vousy.

   – Otec mě poslal se zeptat, jestli nepotřebujete pomoc o senoseči, nakonec ze sebe dostal. –
   Víme, že jste v posledních letech měly pomocníka. Nechceme vás nechat na holičkách, tak…

   Také jsme o tom mluvily, matka a já. Matka se před několika dny byla podívat na naší louku na
   svahu Návrší blízko Laanily kilometr od nás.

   – Pomoc samozřejmě potřebujeme, řekla jsem. – Našli byste si čas i pro nás?

   – Já bych přišel kosit, jestli se vám to hodí, řekl.

   – Proč ne. Ovšem s platem to bude těžké… Během zimy vám můžeme dávat máslo.

   Auno se v rozpacích zasmál, pohlédl na mě a začervenal se.

   – To ne kvůli platu. Nechci jej. Přijdu, protože mám čas. Na naše pole máme dost lidí. O
   senoseči nám pracovníci nescházejí…

   Zanesla jsem vědro s vodou dovnitř. Zůstal ještě sedět na studni. Vevnitř se mě matka zeptala
   na to, co povídal. Řekla jsem jí to.

   – Měla jsi ho pozvat dál, malá Milko. Copak sis nevšimla... nemohl s tebe spustit oči, řekla
   matka.

   – Nestojím o něj.

   Auno seděl na studni, řezal do klacíku a čekal, dokud se zase neobjevím venku. Následoval mě
   do stodoly, když jsem šla kravám pro seno. Ve stodole mě uchopil a rozrušeně mi řekl:

   – Malá Milko, mám tě rád, proč nejsi ke mně hodná. Vezmu si tě za ženu. Lepšího nenajdeš…

   Hledal můj pohled, ale když jsem mu podívala do očí, sklonil hlavu: chvíli tak zůstal a potom
   se mě proti mé vůli snažil políbit.

   – Zavolám matku, blázne! řekla jsem naštvaně.

   Pustil mi ruku a styděl se. Pak jsem ho vzala kolem krku, stěží jsem tak vysoko dosáhla,
   přitáhla jsem jeho hlavu k sobě a políbila ho. Polekaně popadl seno a nesl je za mnou do
   chléva.

   – Milko, milá Milko…, žadonil, ale otočila jsem hlavu, a tak konečně odešel, kráčel dlouhými
   kroky směrem k Laanile.

   Hleděla jsem za ním. Spatřila jsem i matku, jak z okna sleduje jeho kroky.

   Když jsem toho večera roztápěla saunu, viděla jsem Auna, jak jde pro dříví do lesíku na pomezí
   našeho a laanilského pozemku. Odtamtud na mě křičel:

   –  Milko… pojď sem! Pojď se posadit!

   – Nepůjdu! volala jsem. – Vím dobře, co máš za lubem, dodala jsem.

   Měla jsem na něj vztek, neboť jsem si uvědomila, že se do mě zamiloval až po uši, protože beze
   mne nemohl být. Údery jeho sekyry se v lese ozývaly až do pozdního večera a ještě i potom,
   když jsme šly s matkou do sauny. Měla jsem kolem pasu šátek, matka byla nahá: zrakům
   laanilského Auna se neskrývala, přestože tušila, že nás mladík z lesa pozoruje. Když jsem si
   v sauně sundala šátek a procházela se nahá, matka se na mě užasle podívala.

   – Milko, proč je tvoje břicho tak… tak, vždyť jak jsi se teď sehnula…? zeptala se matka.

   Přistoupila ke mně, ohmatala mi rukou břicho a po tváři se jí rozlil vyděšený výraz.

   – Dobrý Bože, Milko… Milko…, zašeptala matka.

   – S kým jsi to byla? Přeci to vidím…

   Matka si šla se slzami v očích sednout na lavici. Já jsem seděla na podlaze.

   – cs nikým nebyla, určitě ne. Beztak on… nebo snad, snad to byl laanilský chlapec, Milko…,
   říkala matka a upřeně se na mě dívala. – Vždyť jsi ještě dítě. A co Ojanen? Jak by se ale
   mohlo stát, že ty, Milko… budeš mít dítě!

   Vyděšeně jsem zírala na matku; chovala se tak zvláštně. Slezla dolů z lavice, objala mě a
   divoce vzlykala,  tiskla mi ramena tak, až se mi její nehty zarývaly do kůže.

   – S kým jsi byla, Milko? křičela.

   – S nikým, řekla jsem.

   – Milko, nevyspala ses s ním, že ne…? Řekni, Milko… chodila jsi k Ojanenovi často, co jste tam
   dělali? Řekni, řekni! Dobrý bože, řekni, že jste nic nedělali! křičela v pláči matka vyděšeným
   hlasem.

   – Kristus… co s ním má být? Co máš na mysli, matko? ptala jsem se, přestože jsem tušila, co
   tím myslí.

   Podívala jsem se na svoje břicho: vystupovalo pod mými ňadry velké a klenuté.

   – Milko, ptala se matka. – Řekni, nechala ses svést, svlékla ses a dala jsi mu své panenství,
   ano?

   Matka mě uchopila, vložila do mě svou ruku a prsty mě prohmatávala a zkoumala.

   – Milko, Milko, dceruško, naříkala a svezla se na zem. Zírala na podlahu.

   Tehdy jsem před ní klesla na kolena, objala jí nohy, položila hlavu do klína a s pláčem a
   vzlykotem jsem říkala:

   – Matko, přísahám ve jménu Božím: s nikým jsem se nevyspala, nikomu jsem nic nedala. Věříš mi,
   matko. Nevím, co tím myslíš; nerozumím tomu, co máš na mysli, ale přísahám, že jsem s ním
   nespala. Přísahám ve jménu Božím. Přísahám… nikomu jsem se neodevzdala. Nikomu jsem nedovolila
   mě hladit…

   Plakala jsem a třásla jsem se před ní na kolenou, ale matka se s tím nespokojila. Stále ještě
   s vyděšeným výrazem ve tváři mě zvedla a s pláčem se myla.

   – Čekáš dítě. Chápeš to, Milko? řekla matka.

   – Nevěděla jsem to.

   – Ale víš, co to znamená. S někým jsi se vyspala, rozevřela jsi nohy, dala jsi…, šeptala stále
   matka.

   – Nevěříš, když ti přísahám, že jsem s nikým nic neměla? ptala jsem se.

   – Věřím, věřím, malá Milko.

   Občas na mě upřeně pohlédla, propukla v pláč, potřásla hlavou a ptala se mě znovu a znovu a já
   jsem opakovala pořád to samé.

   – cne, matko, s nikým jsem…

   Myla mi záda a drhla je svazkem březových prutů, dotýkala se mě lehce, jako by ze mě měla
   strach. Nakonec jsme vyšly ze sauny, já šla před matkou. Z lesa už údery sekyry nebyly slyšet.
   Auno odešel.

   Seděla jsem na pelesti, zírala ven do svatojánské noci a probděla ji až dorána. Slunce bylo
   celou noc na obloze, o půlnoci vyslalo paprsek zpoza hory oknem přímo dovnitř, mou bílou
   košili a holé paže zbarvilo do červena. Byla jsem stejně vystrašená jako matka, která také
   nemohla usnout, převracela se z jedné strany na druhou a mumlala si pro sebe:

   – Jak je to tedy možné… jak se to jen mohlo stát? Snad... snad přece jen… kdybych o tom jen
   měla tušení. Stěží by to mé srdce uneslo… ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné…

   Neslyšela jsem moc z toho, co říkala. Její slova nebyla ani určená pro mně. Uklidňovala své
   srdce a vzdychala; občas na mě pohlédla jako na něco podivného. Bála jsem se, že ztratila
   rozum, bála jsem se, že i moje vlastní myšlenky se úplně zmatou. Chápala jsem té noci tolik
   věcí, že jsem si nebyla jistá, jestli to vše, o čem jsem přemýšlela, byl sen, nebo skutečnost.
   Rozuměla jsem své nevolnosti – bylo to proto, že jsem pod srdcem nosila své dítě. Chápala jsem
   vše, ale neplakala jsem ani nenaříkala.

   Matka ráno nevstala z postele. Vzdychala, obracela se a snažila se usnout. Vzala jsem vědro,
   podojila krávy, dala jsem kočce její ranní mléko. Celý den jsem něco dělala, a když bylo večer
   vše hotovo, došila jsem pánskou košili, kterou matka v zimě začala. Potom jsem šla do nového
   pokoje, lehla jsem si na postel a plakala, dokud bolest z mého srdce zase na chvíli neodešla.
   Vzala jsem do ruky dřevěnou kouli, ve níž byl stříbrňák, který jsem dostala od Krista-Ďábla.
   Zatřásla jsem s ní, až peníz uvnitř zachrastil. Viděla jsem z okna, jak jde laanilský Auno
   přes les k našemu dvoru. Když došel až na zápraží, zmizel mi z očí. Tehdy jsem si sedla
   na houpací židli, houpala se dopředu a dozadu a tiše se modlila:

   

   Bože, přede mnou jsi skrýval své tajemství, neodhalils’ mi je. Do naší hrudi vstoupila bolest,
   zármutek se zabydlel v našem domově, smích zmizel z našeho domu. Bože, proč nenecháš
   vysvitnout slunce v našich duších, proč jsi nás opustil, proč zapomínáš na své děti? Nesetřeš
   slzy z našich očí, nepotěšíš naše bolavá srdce. Bolest teď sídlí v mé malé hrudi, nosím dítě
   pod svým srdcem. Bože, ať už vysvitne světlo, smutek nech odejít…

   

   Tolik jsem se k tobě modlila, tolik jsem tě žádala. Nevyslyšel jsi mé volání, nevěděl jsi o
   mém pláči. Teď tě opouštím, naposledy se s tebou loučím. Už nechci vidět tvé oči, už nechci
   líbat tvé rty ani si lehnout vedle tebe, ani pro tebe rozevřít svá stehna. Už nejsi, Bože…

   

   Usnula jsem v houpacím křesle. Spala jsem asi dlouho. Když jsem se vzbudila, přemýšlela jsem,
   jestli je ještě Auno na dvoře, a šla jsem se podívat. Byl tam, seděl na poklopu studny, a když
   jsem k němu přišla, zeptal se:

   – Pověz, kdy začne senoseč?

   – Kvůli tomu jsi přišel? zeptala jsem se ho jízlivě.

   – Víš přece, Milko…, snažil se vyjádřit.

   – Samozřejmě přijdu říct, až bude čas, poznamenala jsem a šla pryč.

   Tehdy za mnou zavolal.

   – Slyšela jsi něco o Kristu-Ďáblovi? zeptal se mě.

   – A co ty, ty jsi něco slyšel? ptala jsem se s bušícím srdcem, aniž bych odpověděla na jeho
   otázku.

   – Snad by o něm chtěla slyšet tvoje matka. Nebo s ním nespala… řekni, Milko? říkal jízlivě
   Auno s úšklebkem a na mě se při tom nedíval.

   – Co jsi o něm slyšel…?

   – cřekni, člověče!

   – Někde byl zahlédli. Brzy ho chytli a zavřeli…

   Tehdy jsem se na Auna rozzlobila, byla jsem úplně nepříčetná. Vzala jsem do ruky jeho sekyru,
   která byla opřená o studnu, a hrozila jsem mu s ní. Zbledl, když viděl, jak jsem se kvůli
   matce rozzlobila, a zvedl ruku, aby si chránil hlavu.

   – Řekni, od koho jsi slyšel řeči o matce a Kristu-Ďáblovi? křičela jsem a pozvedla sekyru.

   – Milko, já nevím…ve vesnici se to povídá. Dej tu sekyru pryč, prosil vystrašeně.

   – Poženu před soud každého, kdo zostudí mou matku! křičela jsem. Dal se na ústup. Když už byl
   trochu dál, zavolal na mě:

   – Stejně je to pravda… však ona to ví…

   – Přijdeš k nám na senoseč? volala jsem za ním, když už procházel branou sekyru v ruce.

   – Za jedné podmínky… víš, co mám na mysli, malá Milko. Slibuješ? řekl a zastavil se.

   – Přijď tedy, odpověděla jsem.

   Šla jsem dovnitř. Byla jsem ještě rozčilená a zlostně jsem práskla dveřmi. A potom jsem zase
   plakala v novém pokoji a hlasitě jsem vzlykala. Matka zaslechla můj pláč, přišla v noční
   košili a snažila se mě utěšit. Tak jsme obě plakaly v novém pokoji, seděly jsme, já i matka,
   na kraji postele, kterou vyrobil Kristus-Ďábel. A přestože to žádná neřekla nahlas, obě jsme
   věděly: to kvůli němu jsme plakaly, kvůli ničemu jinému. Když odešel, nechal nás napospas
   našim bolestným vzpomínkám.

   

   

   10.

   

   Kristus-Ďábel nepřicházel. Vyhasla i ta poslední jiskra naděje, že se kdy vrátí. Už jsme ho
   ani nečekaly. Ani matka, neboť takových věcí je snadné si všimnout, i když by se je někdo
   snažil tajit. Oči toho, kdo čeká, vyzrazují jeho myšlenky jiným – v očích mé matky však již
   nebyl ten pohled, jenž říká, že duše touží po milém. Ten pohled se z jejích očí vytratil.
   Ačkoliv byla ještě mladá – tehdy jí bylo třicet osm let – v obličeji zestárla. Během měsíce
   zestárla o deset let. To jsem viděla jen já, neboť nikdo jiný se s ní nestýkal; nikdo k nám
   nechodil. I laanilský Auno, který k nám občas zašel a posadil se na poklop studny a tam na mě
   čekal, aby se mnou promluvil, vyšel nanejvýš na schodiště přede dveře.

   Růžový keř pod oknem kvetl. Všechny jeho větve byly plné bílých květů a vůně růží se linula do
   dálky: byla cítit i uvnitř, neboť okno u keře se za krásného počasí vysazovalo. Roj včel
   hlasitě hučel, když po celý den hledal nektar v růžových květech. Občas jsem vyšla ven,
   sklonila jsem se až k nim, abych mohla sledovat jejich hemžení. Přestože jsem u nich byla tak
   blízko, nic si ze mne nedělaly a neulétly. Každým dnem jsem více a více cítila, jak dítě pod
   mým srdcem roste a sílí. Občas jsem je cítila a s obavou na ně pomyslela, zároveň i s radostí,
   protože jsem o něm již věděla. Několikrát týdně jsem chodila přes vesnici do obchodu a na
   Laanilu, ale i jinam, když bylo potřeba. Matka dojila krávy, ale o nic jiného se příliš
   nestarala. Celé dny proseděla v novém pokoji a broukala si nábožné písně, zřídka pletla,
   častěji pouze seděla a v polospánku k sobě mluvila. Mně se vyhýbala, odmítala se mnou mluvit.
   Dny plynuly, aniž promluvila jediného slova, ovšem navzdory tomu tajně sledovala každý můj
   krok, i ten nejmenší pohyb mé ruky a pootočení hlavy, vše, co jsem učinila. Brzy jsem se kvůli
   ní začala trápit, přestože jsem chbápala, proč se takto ke mně chová. Zároveň si ovšem
   myslela, že to, co v sobě nosím, je důvodem, proč není tak zle. Bděla nade mnou i v noci.
   Ve spánku jsem plakala a naříkala tak hlasitě, až mě vlastní pláč vzbudil. Často jsem matku
   spatřila, jak sedí na lůžku a zírá na mě s úžasem, ústa pootevřená. Vrhla jsem se jí s pláčem
   kolem krku, ale nijak to s ní nepohnulo. Nepřítomně mě hladila po vlasech, pak přestala a
   napůl pro sebe řekla:

   – Milko, Milko, má nejdražší… copak je s tebou? Vše je přece dobré, má Milko. Narodí se ti
   dítě… vše se dá do pořádku. Jen on je pryč…

   Avšak její hlas byl cizí, jako by byl někoho jiného a ne mé matky. Co zbylo z té matky, kterou
   jsem znala ještě nedávno? Jen krvavě rudé rty a nedůvěřivé udivené oči; kolem nich se objevily
   vrásky, ale ne ty vrásky, které mají veselí lidé.

   Musela jsem plakat sama a zatínala jsem zuby do rohu přikrývky a matka na mě užaslýma očima
   zírala. Žal a úzkost se zabydlely v srdcích nás obou. Hádala jsem, že matky myslí na dítě,
   které jsem nosila, neboť nejraději se dívala na mé vystouplé břicho. Do očí jsem jí nesměla
   pohlédnout; když jsem se o to pokusila, odvrátila hlavu.

   – Jak se to jen díváš, malá Milko… co je to s tebou, holčičko? pravila, ale nečekala, že jí
   něco odpovím nebo že na to cokoli řeknu.

   Uhádla jsem, že si jen nahlas přemýšlí o dítěti, které mám v břiše. Ale ve vsi nikdo nic
   netušil. Když jsem šla do vesnice, těsně jsem si stáhla břicho, aby si nikdo o mně nic
   takového nemohl ani pomyslet. Když přišla doba senoseče, matka se s hráběmi ukázala na louce
   jen jednou. Odcházela pak rychlým krokem a přidržovala si cípy šátku oběma rukama. Při odchodu
   mi řekla:

   – Bůh ti zaplať… však to s Aunem zvládnete shrabat sami. Pán nám seslal dobré počasí a co by
   se vám tak mohlo při hrabání stát…

   – Jen běž. Budeme v pořádku, řekla jsem.

   Hrabala jsem, dokud jsem mohla, občas jsem odpočívala. Kvůli dítěti mi bylo těžko: každou
   chvíli jsem si musela sednout a odpočívat. Svačinu nám nicméně matka přinesla, takže jsme si
   mohli sednout k jídlu na mez a nemuseli jsme jít kilometr až k nám.

   Auno se díval za matkou a nevěřil svým očím.

   – Je tvá matka nemocná… jak se jenom změnila… tolik…, říkal Auno.

   Neodpověděla jsem. Co bych na to mohla říct? Ani matka by na to nic neříkala. Prohlížela jsem
   si Aunovu ošlehanou tvář, paže, jež mu slunce spálilo tak, až se z nich loupala kůže. Usmála
   jsem se na něj, aby zapomněl na matku a na to, na co se ptal. Senoseč nám trvala téměř dva
   týdny, neboť matka nám nepomáhala. Čtvrtý den, když jsem ležela ve stínu velké kupky sena a
   odpočívala, posadil se Auno vedle mě.

   – Malá Milko, mumlal polohlasně a hltal mě očima. – Pamatuješ si na svůj slib… něco jsi
   slíbila, jestliže k vám přijdu na senoseč…

   – Co jsem slíbila? zeptala jsem se.

   Položil mi ruku na prsa, jež už byla měkká a kulatá. Druhou rukou mi nadzvedl sukni a šátral
   mi po stehně, takže jsem pochopila, co chce. Nejdřív jsem mu bránila, rozzlobila se a udeřila
   ho přes ruku, až ji ode mě odtáhl. Když však zvážněl a v očích se mu objevil údiv, ukázala
   jsem mu svou dobrou vůli a splnila svůj slib. Nejdříve mě chtěl hladit, ale jeho ruce se
   třásly. Nedbala jsem toho. Zvedla jsem sukni, roztáhla nohy a zavřela oči. Zadržela jsem dech
   – svým vzrušením nakazil i mě. Stejně rychle, jako jsme začali, i jeho vzrušení opadlo a
   museli jsme skončit a vstát. Uvolnila jsem své objetí a natáhla sukni. Další den mě znovu
   požádal do stohu, ale už jsem nešla. Stál přede mnou, díval se mi do očí a ustrašeně říkal:

   – Milko, drahá Milko, nezlob se na mě za to, co jsem udělal. Není to tak špatné, jak si
   myslíš. Nemysli si o mně nic zlého, Milko, vezmu si tě za ženu. Jen to chci a to mám v úmyslu…

   – Nemluvme o tom! šeptala jsem. – Nemluvme o tom. Nejdřív posekejme louku a zavezme seno do
   stodoly a pak si o tom promluvíme…

   – Dobře. Teď však už víš, že jsi pro mě všechno, malá Milko, řekl Auno.

   – Vím, vím…

   

   

   11.

   

   Seno jsme svozili do stodoly a složili je na vysokou hromadu plnou silné vůně. V seně se
   příjemně leželo a naslouchalo šustění větru. Po celou dobu k nám bylo počasí příznivé – toho
   roku se trávě dařilo více než kdy předtím, ale hned následující den, když jsme byli s prací
   hotovi a seno uskladněno, začalo pršet; strhl se skutečný liják, jenž mnohým způsobil značnou
   škodu. Naše seno bylo sice pod střechou, to však neznamenalo, že by i ostatní vesničané
   s pracemi spěchali. My jsme totiž začali se senosečí dříve, než tráva úplně vyrostla. Nemohli
   jsme si dovolit čekat. A nakonec se to vyplatilo. Vesničané, kteří vyčkávali a mysleli si, že
   seno ještě povyroste, splakali nad výdělkem. Déšť nemilosrdně srazil k zemi jak neposečená
   stébla tak i svázané snopy. Vše promoklo skrznaskrz. Pršet začalo v pátek a déšť překvapil
   hospodyni z Laanily, která se za námi k našemu údivu ten večer vypravila, v půli cesty, takže
   byla mokrá až na kost. Seděla u nás, sušila si šaty a mluvila o všem možném. V dešti přišel
   také Auno – tentokrát až dovnitř. Jakpak by mohl v takovém psím počasí zůstat venku. Auno stál
   ve dveřích; nic neříkal, pouze tam postával a měl sklopený zrak, bázlivě hleděl do rohu a
   naslouchal přívalu slov své matky. Moje matka toho na vyprávění hospodyně z Laanily moc
   neřekla, občas pokývala hlavou a věnovala se přípravě kávy. Potom se hospodyně z Laanily
   obrátila na mě, přátelsky, přesto s nepatrným úšklebkem se usmála a pravila:

   – Mohla bys… nechte nás na chvíli o samotě, Auno a Milko, abychom si mohly s matkou promluvit.
   Mám něco na srdci…

   Když to říkala, mrkla na mě.

   – Pojďme do nového pokoje, řekla jsem Aunovi; vstala jsem, ale Auno mě vůbec neposlouchal. Šel
   do předsíně, chvíli tam stál a čekal, jestli déšť neustane.

   – Pojď, Milko! zavolal.

   Přeběhl v dešti přes dvůr do stodoly, vylezl na hromadu sena a já za ním. Hospodyně z Laanily
   se za námi dívala z okna. Tak se stalo, že jsme se s Aunem ocitli ve stodole, a ani mi to
   nebylo proti mysli. Leželi jsme na seně od sebe dost vzdáleni a poslouchali déšť, který
   ševelil na šindelové střeše; tu a tam ze střechy ukáplo. Vůně sena mě omámila, zavřela jsem
   oči a bylo mi tak dobře. Neodporovala jsem, když se ke mně Auno přiblížil, hladil mě a lehl si
   ke mně, ale nedovolila jsem mu zvednout mi sukni, ani do mě samotné zasunout prsty; jinak jsem
   ho laskala a tiskla jsem se k jeho hrudi celou svou silou. Neboť když jsem zavřela oči a on mě
   objímal, bylo to, jako by se k mému tělu tiskl Kristus-Ďábel. Nepromluvili jsme slova, jen
   jsme se k sobě tiskli a cítili teplo proudící skrze vlhké šaty. Tak jsme zůstali dlouhou dobu,
   hladili se a líbali své rty slané deštěm, dokud se pás omotaný pod mou hrudí neuvolnil. Už
   jsem nemohla zabránit, aby si toho nevšiml a neuhádl, v jakém jsem stavu: že jsem těhotná a
   mám velké břicho. Pustil mě, odstrčil a díval se na mě jako na cizí.

   – Milko, co je to s tebou? Já to věděl… čekáš dítě… s kým? S kým je máš? Určitě
   s Kristem-Ďáblem… Milko, Milko, co na to řekneš…? Byl rozčílený, a proto mluvil tak rychle a
   nesouvisle, takže si nedokáži vzpomenout na vše, co říkal.

   Znovu jsem si pás omotala a pokusila se vypadat rozzlobeně, ale zradily mě oči. Dobře, Auno
   tedy ví, že čekám dítě, s tím však nemůže nic dělat, není to jeho věc.

   – Nesmysl, blázne! odsekla jsem mu.

   Ale on rukama ohmatal moje břicho, a proto už si ani nemohl myslet něco jiného, dělat, že
   neexistuje to, co mu teď bylo naprosto zjevné. Rozplakal se, vrhl se ke mně a pokusil se mě
   políbit, ale já jsem ho od sebe odstrčila.

   – Milko… moje Milko. Proč tě nesmím políbit, řekl. Pak si otřel slzy, opovržlivě si mě
   prohlížel a ironickým hlasem pravil:

   – Svlékni si sukni, malá Milko. Nic to není, ne? Sundej si sukni… bude legrace. Co? Víc ses
   nenaučila… no tak… sundej tu sukni, děvečko!

   Vyšla jsem ze stodoly, na dešti se zalykala slzami a styděla se jít dovnitř. Auno šel za mnou
   a říkal:

   – Pojď, Milko, zašpásujeme si spolu…

   Namířila  jsem si to však k brance a vydala se po cestě směrem k jihu, na opačnou stranu, než
   ležela Laanila. Tehdy mě nechal být a už za mnou nešel. Moje mysl byla jakoby churavá a
   bezmocná a vzlykot svíral mou hruď. Tehdy jsem si pomyslela, že snad mám Auna přece trochu
   ráda. Lilo jak z konve a cesta byla plná louží. Šla jsem bosá skoro dva kilometry, byla jsem
   promoklá a zuby mi drkotaly. Vlasy jsem měla rozcuchané a trčela z nich stébla sena. Hietaský
   dům, ve kterém bydlel kantor Malmström, byl po cestě; na ostrůvku, jejž obtékal potok; u domu
   se potok větvil a u lesa se zase stékal. Tam jsem šla. Vzala jsem to přes úzkou dřevěnou
   lávku. Když jsem chtěla mluvit s kantorem Malmströmem, pustila mě mladá hietaská služebná
   [miniä – ?] do světnice. Co jsem mu měla říkat? Měla jsem mu co povědět? Seděl u okna na
   dřevěné posteli, hleděl ven a ohrnoval si konce vlněných ponožek. Když jsem vešla dovnitř,
   pohlédl nahoru, narovnal se, pozdravil a podal mi ruku. Když jsem viděla jeho přátelský
   pohled, rozplakala jsem se, položila hlavu na jeho hruď a nechala ho, aby mě hladil po hlavě a
   vybíral stébla sena z vlasů. Ramena se mi chvěla vzlykotem a také proto, že jsem byla
   promočená a byla mi zima.

   – Copak… copak se ti asi mohlo přihodit, povídal kantor a utěšoval mě.

   – Jenom už neplakej. Určitě se to spraví… nic se neboj,… co se taky mohlo stát. Požádám Maiju,
   aby svlékla šaty a odnesla je… jinak by ses v nich nachladila, Milko, děvčátko moje.

   Posadil mě na židli a chtěl jít za Maijou, aby mi šaty usušila, ale zastavila jsem ho a řekla
   mu:

   – Nechte ji… Jsem tu jen na chvíli, hned půjdu pryč. Bylo by to zbytečné.

   Svlékla jsem si sukni, rozložila ji na židli, aby uschla. Stála jsem tam před ním bez šatů,
   jen kolem pasu jsem měla omotanou látku, takže mu bylo hned jasné, jak na tom jsem. Rozpačitě
   si odkašlal, zadíval se ven do deště, ale pak se obrátil ke mně.

   – Aha… že bys… snad nejsi v jiném stavu, Milko?… no, řekni, zeptal se ohromeně.

   – Ano, odpověděla jsem. – Vezmi si mě za ženu, vezmi…

   To ho ještě více zmátlo. Pak ke mně přistoupil, posadil mě na postel a vzal mé ruce do svých.

   – Asi se to seběhlo takto: hrála sis s nějakým chlapcem, to se zapomene na opatrnost a pak to
   takhle skončí… jak to teď vidím, povídal.

   – Ne, kantore, nebyla jsem s nikým, přísahám. Proč tomu nevěříte? vykřikla jsem.

   Vzala jsem ho kolem krku a pohlédla mu do očí.

   – To přece není možné. Vždyť nic takového se nemůže stát. Děláš si snad ze mě legraci… ze
   starého člověka… Milko? mumlal.

   – Nedělám si legraci. Bůh je mi svědkem, mluvím pravdu, řekla jsem a hleděla mu do očí tak, až
   odvrátil svůj pohled.

   – c vezmi si mě za ženu! Ožeňte se se mnou, snažně vás prosím.

   Objala jsem ho a přitiskla svou mokrou tvář na jeho. V srdci jsem měla bolest a bála jsem se,
   že mě vyžene. Více než cokoli jiného jsem si teď přála, aby svolil.

   – Vezmi si mě! s pláčem jsem ho prosila.

   Kantor mě hladil po vlasech, dotkl se kradmo mých obnažených ňader a rukou šátral po mých
   nohou…

   – Kdo by tomu věřil, řekl. – Když žádám o ruku matky, dostanu ruku dceřinu… jak se taková věc
   může stát… asi jen tak. Člověk se stane ženichem, ani se nenaděje…

   Zapomněl ruku na mém stehně. Neodstrčila jsem ji, jak bych taky byla mohla. Bylo nakonec úplně
   jedno, jestli ji má kolem mého pasu nebo ve své kapse. Takhle jsem tehdy nepřemýšlela. Moje
   mysl byla jako déšť: neklidná, bázlivá, ale prudká. Déšť bušil na okno světnice tu silně, tu
   slaběji.

   – Možná bude pršet dlouho… přijde ošklivé počasí… po krásném, malá Milko…

   – Díky Bohu, kdyby však lidé stihli své seno… aspoň část…, mluvil roztržitě, zíral ven a
   hladil mě po stehně.

   Lehla jsem si na postel, kantora přitáhla na sebe, políbila ho a sundala si pás uvázaný kolem
   břicha.

   – Můžeš si mě vzít, zašeptala jsem. – Můžeš mě mít hned teď…

   On mě však pustil, procházel se po světnici sem a tam a se vztyčeným prstem mi říkal:

   – To se přece vůbec nehodí. I když… je už přece… jak je vidět. A já… stejně nemohu, kvůli
   Bohu… vždyť to bych nemohl, já, zbožný muž. Vstaň, malá Milko, a obleč se. Však já chápu, však
   ti rozumím… ano, a taky pak …

   Ovázala jsem si zase pruh látky kolem pasu. On vzal ze skříně láhev vína, nalil trošku a
   nabídl mi.

   – Napij se. Dej si, abys neonemocněla. Zajdu k vám zítra… můžeš do té doby změnit názor. Jsi
   ještě mladé děvče… hm, jak je vidět…

   Vypila jsem víno a ucítila, jak mě uvnitř hřeje. Když jsem byla na odchodu, dal mi kantor přes
   ramena svůj dlouhý, těžký kabát.

   – Nevadí, když zmokne… jen abys neonemocněla, malá Milko… totiž ve tvém stavu. Stiskl mi ruku,
   popřál dobrou noc a políbil mě na tvář.

   – Dobrou noc, řekla jsem.

   Ještě mi dal do ruky láhev vína. Bylo v ní trochu na dně.

   – Vezmi to matce… přijdu k vám zítra, když se vyčasí.

   Šla jsem domů s černým zimním kabátem kantora Malmströma přes ramena, z oblohy se stále valily
   proudy vody. Když jsem přicházela domů, byla jsem zadýchaná a unavená, protože kabát nasáklý
   deštěm ještě více ztěžkl. Chránil mě však natolik, že už jsem nezmokla víc, než jsem byla.
   Moje šaty byly přesto mokré – u kantora moc neuschly. Vždyť jsem se svlékla nikoli kvůli tomu,
   abych si je usušila – teď jsem však už cítila něco úplně jiného. Kráčela jsem v dešti, jako
   bych ještě v uších rozeznávala kantorův přátelský, zmatený hlas: – Jak se taková… věc může
   stát, malá Milko. Člověk se stane ženichem, ani se nenaděje… aniž co předem tuší…

   Laanilská hospodyně už byla pryč a Auno taky. Matka seděla v novém pokoji a na sobě už měla
   noční košili. Dlouze se na mě dívala, nic neříkala a nakonec svůj pohled odvrátila.

   Postavila jsem se před matku a řekla: – Zítra k nám přijde kantor, půjčil mi kabát… přijde si
   pro něj.

   – Neříkala jsi snad, abych se o něj nestarala… o starého muže, poznamenala matka tiše.

   – Je to dobrý člověk, řekla jsem.

   – On také… může být… on je také dobrý člověk. A já nejsem dobrá, malá Milko? zeptala se matka.

   – Vezmu si ho za muže, řekla jsem.

   Matka se na mě opět podívala; avšak více ji to již nepřekvapilo.

   – c to je naprosto pochopitelné, moje dcero. Asi si tě vezme, jsi už velké děvče, Milko. Vždyť
   už taky víš, co děláš, čeho se vzdáváš. Mě už smutek málem přivedl do hrobu… však mi rozumíš.
   Bude dobré, jestli ještě nějaký čas budu schopná něco dělat. Člověk zůstane dítětem, malá
   Milko, až do smrti. Nepoučí se, ani se nezmění. Přijde vítr… smutek serve člověka jako květ
   z větve a svrhne jej do zapomnění… truchlícímu se nedostane záchrany…

   Matka mě vzala do náruče, seděly jsme v houpacím křesle a tiše se houpaly: dopředu, dozadu…
   dopředu, dozadu… Zatímco jsme se s matkou v objetí houpaly, déšť venku pomalu ustával. Zvuk
   kapek na střeše už nebylo slyšet. Nastalo ticho, jen sanice křesla občas zaskřípala.

   – Vezmu si ho za muže… kantora…, stále jsem matce šeptala.

   Matka mě hladila po vlasech a ohmatávala rukama moje břicho.

   – Tak je to dobré, ubohá Milko. Tak je to snad správné, Bůh ví.

   Pak jsem vstala a šla spát. Za zády jsem cítila matčin nechápavý pohled. Cítila jsem, jak sedí
   v novém pokoji a hledí za mnou s ústy pootevřenými. Usnula jsem dříve, než šla spát.

   

   

   12.

   

   Ráno jsem se vzbudila až poté, co matka podojila krávy a zametla podlahu. Vstala jsem a
   oblékla se. Před tím, než jsem odešla, mi matka řekla:

   – Byla zde včera hospodyně z Laanily… přimlouvala se za Auna. Rád by si tě, moje Milko, vzal
   už teď. Ale když jsi v dešti utekla, nemohla jsem říct tak ani tak… Asi jsi tušila, co chce,
   Milko, možná ti to Auno řekl…?

   Z matčiných slov na mě padla taková úzkost, až jsem se rozplakala. Vzlykala jsem v obavách, co
   se mnou bude, neboť připadala, jako kdybych se sama sobě znenadání odcizila a přestala se
   chápat, jako kdybych už o sobě samé, ani o žádném z nadcházejících okamžiků vlastního života
   nevěděla nic. Neodvážila jsem se pohlédnout matce do tváře. Přesto mě utěšovala:

   – Neplač, neplač, malá Milko…

   – Však já vím, plakala jsem. – Věděla jsem to… stejně si vezmu kantora…

   – Chápu tě, ubohá Milko. Sama to nemám lehké, a co teprve ty. Pán nikomu nenaloží nad míru,
   ale každý musí nést svůj kříž, řekla matka.

   Byla dnes zase jakoby vyměněná, snad proto, že slyšela o kantorovi. Mluvila také ke mně více
   než v poslední době, nebyla však veselá, ani se nesmála – to bych ani neočekávala. Byla jsem
   šťastná už jenom kvůli tomu, že jsem směla položit hlavu na její hruď.

   – Proč mi jen naložil tak… těžké břímě. Proč mám já nosit dítě…? vzlykala jsem a slzami
   smáčela matčin živůtek.

   Čekaly jsme na kantora už ráno, ale neobjevil se. Pak jsem si uvázala šátek kolem hlavy a
   svižným krokem se vydala do obchodu v Niemi, aby na mě kantor nemusel čekat, kdyby náhodou
   přišel, když jsem byla pryč.

   Déšť opláchl zemi a v hřejivém dopoledním slunci stoupala k nebi pára. Laanislký Auno za mnou
   vyběhl, u staré stodoly mě dohonil, chytil za ramena a pokoušel se mě zastavit.

   – Milko… počkej, stůj přece! řekl.

   – Nech mě být. Nemáme si co říct!

   Přeci jen jsem však zůstala stát a dala se s ním do řeči. Všimla jsem si, že kvůli mně asi
   plakal: jeho oči byly zarudlé. Držel mě za paži, se zoufalým výrazem ve tváři hledal můj
   pohled a brada se mu chvěla. Ale do očí jsem se mu nepodívala, hleděla jsem na jeho snědou
   hruď, která byla vidět pod roztrhanou košilí.

   – Malá Milko, jestli mi něco slíbíš… neřeknu nikomu o tom, co nosíš pod srdcem, řekl Auno.

   – Neslíbím ti nic. Stejně se to každý dozví, řekla jsem. – … krom toho se budu vdávat.

   Má slova ho překvapila, pustil mě a odtáhl se ode mě.

   – Milko. Koho si bereš?

   – Však uvidíš.

   – Mluv, kdy se budeš vdávat a koho si budeš brát? Vždyť tu nikdo takový není? Žádní mladí
   muži…, vykoktal ze sebe překvapeně.

   Vysmála jsem se mu a zanechala ho stát na cestě. Díval se za mnou jak opařený.

   – Milko, Milko… poslouchej! Počkej přece… ještě s tebou mluvím, zavolal.

   Já už se však nezastavila, ani on za mnou dál nešel. Když jsem se vracela z obchodu domů, už
   jsem Auna neviděla. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych odbočila a zašla na Laanilu, ale
   poněvadž jsem si dovedla představit, co by mi asi tak říkal, nešla jsem tam. Co bych tam
   dělala? Na to jsem si nedokázala odpovědět.

   Kantor k nám přišel až pozdě večer. Skoro jsem se bála, že se už neobjeví. Pověsil klobouk na
   hřebík, pozdravil matku stiskem ruky a mě objal.

   – Takže teď, tedy… Pozdrav Pán Bůh. Posaďme se.

   Šli jsme do nového pokoje. Kantor si sedl na houpací židli a já s matkou na pelest. Malmström
   se chvíli se houpal, pak začal mluvit. Matka měla ve tváři posmutnělý výraz, její oči už však
   byly suché.

   – Inu, věc se má teď tak… brzo vstoupíme do svazku manželského, já a slečna Milka, pokud ovšem
   nezměnila názor… já jsem po zralé úvaze svolný. Bůh nám v tom buď nápomocen… co na to však
   říkáte Vy? zeptal se kantor matky.

   Matka s sebou trhla a otřela si oči, přestože neplakala.

   – Co bych na to mohla říkat. Jak všichni víme, že Milka je v tom… stavu. Ačkoliv se sama
   k ničemu nepřiznala. Bůh vám požehná… ano, Bůh to tak chce, řekla matka.

   – Tak tak, Pán to chce… no, on snad zná vše nejlépe. Třeba opravdu s nikým nespala, kdo ví.
   Známe přece i ten případ z Písma… Bůh může konat zázraky…

   Dohodli jsme se na tom, se ze mě a z kantora stanou manželé. V noci kantor odešel, nezůstal u
   nás, řestože jsme ho o to obě prosily.

   – To se přece nehodí… ne. Však rád posečkám. Pokoj s vámi!

   Když byl pryč, vykradla jsem se ven do noci, vylezla na seno ve stodole a modlila se:

   

   Drahý Bože, nosím pod srdcem tvé dítě, ukryl jsi ve mně své sémě. Takto musím před tebou
   klečet: takto jsem zbloudila; dej, ať znovu přijdou slunečné dny, neopouštěj své dítě, Bože,
   nezapomeň na svou nejdražší. Buď mi otcem, buď svému dítěti oporou, buď se mnou, Bože…

   

   Takto se k tobě modlím a tebe prosím. Neznal ses ke mně, neslyšel jsi můj hlas, nechoval jsi
   mě ve svém náručí. Nyní se tobě vzdaluji, odcházím od tebe: má křídla, má síla, cítím, že vše
   je již, jak má být. Stesk mě posílil, úzkost zahnala žízeň mého srdce, zármutek mi vliv novou
   krev do žil. Teď tě již opouštím, Bože…

   

   

   13.

   

   Kantor k nám začal chodívat dennodenně. Obvykle přicházel už brzy ráno a zůstával až do pozdní
   noci, na podzim se nakonec přistěhoval do našeho nového pokoje. Celý jako by omládl a ožil:
   dělal si žerty ze své krátkozrakosti. Přišel ke mně, položil mi ruce na břicho, ohmatal je a
   já se na něj za to nezlobila.

   – Podívej, malá Milko… nemám moc dobrý zrak, jsem odkázaný na hmat… prsty mám totiž zdravé.
   Jak se pěkně zakulacuješ! Opět jsi zkrásněla, povídal.

   Usmívala jsem se; bylo dobře, že měl kantor dobrou náladu. V první polovině září mi dal
   prsten, prsten své bývalé ženy. Navlékl mi jej na prst a pohladil mě po ruce. Dojalo ho to
   natolik, že mu vyhrkly slzy.

   – Malá Milko… stane se to přirozeně takto… jinak si to ani nelze představit. Podivuhodné jsou
   Boží záměry, podivuhodné. Je třeba žít dál, i když od jedné smrti neuběhlo dlouho, a musíme se
   znovu vrátit k životu. Teď se staneš mojí ženou ty. Jen kdyby ses tak připravovala na
   biřmování…i to se zdaří.

   Matka, která seděla na houpací židli a obracela v rukách dřevěnou kouli, vstala a přitiskla mě
   k sobě.

   – Buď na něj hodná. Neodporuj mu, Milko. Pán Bůh vám požehnej! řekla matka tichým hlasem.

   Zase se posadila a houpala se tak, že peníz uvnitř koule rachotil. Seděla jsem vedle kantora
   na posteli, objala jsem ho a položila hlavu na jeho hladkou tvář.

   – Budu ti dobrou ženou. Budu ti věrná. Na jiného nepohlédnu,... řekla jsem. Když šla matka
   spát, chtěla jsem zůstat s kantorem v novém pokoji, ale on nechtěl. Jemně mě vystrčil ven ze
   dveří.

   Následujícího dne jsem odnesla máslo na Laanilu. Postavila jsem balíček na stůl a chtěla hned
   odejít, avšak vtom mi hospodyně z Laanily položila ruku na rameno a řekla:

   – Mluvila jsi s Aunem? Chybíš mu...

   Po chvíli, když jsem hned neodpověděla, šla a vzala uzlík másla ze stolu a dala mi ho do
   rukou.

   – Zaplatím ti za to. Vezmi si je zase zpátky... a pokus se s Aunem usmířit. Má tě rád.

   – Nepotřebuji vaše máslo... dokážeme se o sebe postarat samy! odsekla jsem  a odkráčela pryč.

   Na dvoře ke mně přišel Auno. Zvedl se ze zápraží a mlčky šel za mnou až k seníku. Tam mě
   přinutil stát, avšak neodvážil se mi pohlédnout do očí. Viděla jsem, že zhubl a tváře měl
   propadlé. Je nešťastný kvůli mně? přemýšlela jsem, ale už jsem se tím nechtěla zabývat. Bylo
   snad mezi námi něco?

   – Chystáš se vzít si kantora? zeptal se mě tichým hlasem.

   Stál trochu shrbený; přesto byl vyšší než já, neboť jsem mu nesahala ani po ramena.

   – Měla bych ti snad vykládat, co mám a nemám v úmyslu?

   – Je mnohem moudřejší než ty... přemýšlela jsi o tom? poznamenal Auno.

   – A mnohem moudřejší než ty, odpověděla jsem.

    Nechala jsem ho tam sedět. Bavit se s ním nemělo smysl.

   

   V říjnu mě vzal kantor s sebou do kostela. Lidé na nás po cestě hleděli uctivě, někteří se
   drze ušklíbli a mnozí si jen tak pokradmu prohlíželi mé břicho. Nedivila jsem se tomu: mé
   břicho poutalo pozornost — nemohli si pomoci. Nic jsme si z toho však nedělali a pomalu jsme
   kráčeli cestou k faře, beze spěchu, neboť se udělalo hezky, ačkoliv se již blížila
   zima.              

   -... vidíš... oni, lidé si mě váží, řekl mi kantor. – Mezi nimi není nikdo, kdo by mě
   neznal...

   Farář, muž ve středních letech s povadlými tvářemi, stál zakloněn.

   Když mluvil s kantorem, na mě se nepodíval – ani potom ne, když mu kantor říkal, že bych měla
   kvůli biřmování navštěvovat výuku náboženství. Pastor stál ode mě odvrácen s rukama za zády a
   z okna hleděl ven na strniště. Když o mně mluvil, strachem se mi svíral žaludek, přestože na
   mě ani nepohlédl.

   – Jmenuješ se Milka, že ano, dívenko? zeptal se.

   – Milka…

   – Také tvé příjmení. Říká se zároveň jak křestní jméno tak i příjmení. Kdo je tvůj otec?

   – Sierkkiniemi, jsem dcera Johana Sierkkiniemiho.

   – Toho, který zemřel tou strašnou smrtí?

   – Ano, odpověděla jsem.

   Kantor stál vedle faráře a také se díval z okna. Otočil se ke mně a usmál se na mě, farář se
   ani nepohnul.

   – Umíš nejspíš číst dobře...? zeptal se farář.

   – Učil jsem ji... je velmi pilná a myslím, že i nadaná, odpověděl místo mě kantor a zase se na
   mě usmál.

   Opětovala jsem jeho úsměv a přešlápla z nohy na nohu; byla jsem strachem celá nesvá, bála jsem
   se, že mě do školy nepřijmou. Konečně se farář ke mně otočil a zkoumavě mi hleděl do očí, ale
   pak jeho pohled sklouzl na zem. Usmála jsem se na něho. Jeho ústa se však do úsměvu
   neroztáhla. Poklepal prsty na velkou Bibli, vzal ji do rukou a řekl mi, abych si vedle něj
   sedla a četla.                    

   ...Tu se v noci ukázal Šalamounovi Hospodin a řekl mu: Vyslyšel jsem tvou modlitbu a vyvolil
   jsem si toto místo za dům pro oběti. Uzavřu-li nebesa, takže nebude deště a přikážu-li
   kobylkám, aby hubily zemi, pošlu-li na svůj lid mor, a můj lid, který se nazývá mým jménem se
   pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším
   z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi.

   Mé oči budou otevřené a mé uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě.

   Nyní jsem tento dům vyvolil oddělil jako svatý, aby tam navěky dlelo mé jméno; mé oči a mé
   srdce tam budou po všechny dny...^[1]

   Když jsem došla až sem, položil farář ruku na Bibli, takže jsem neviděla text.

   – Čteš obstojně, řekl. — Můžeš tu tedy zůstat. Když se budeš snažit, pustím tě ke svatému
   přijímání příští týden. Kantor se tu staví v pondělí. Je to tak v pořádku?

   Kantor se pastorovi uklonil, projevil svou radost nad tím, že se farář o té veledůležité věci
   vyjádřil příznivě a že přislíbil být nápomocen.

   Kantor se pak měl k odchodu, stiskl mi ruku a zašeptal mi do ucha: – Brzy se již vezmeme...
   s požehnáním božím, drahá Milko... Vyšla jsem na široké schodiště fary, farář stál za mnou a
   opíral se o bílý sloup podpírající verandu. Zamávala jsem kantorovi. Jak se spřežení rozjelo,
   kantorova vysoká postava se ve voze rozkymácela a s ní i černý klobouk. Posléze vůz zmizel za
   zákrutem.

   Já jsem zůstala na faře.

   Šli jsme do velké síně, kterou jsem si jen zběžným pohledem, jedním mrknutím, prohlédla.
   Pastor kráčel za mnou, pokynul mi rukou a řekl:

   – Toto zde je klavír...

   – Aha, klavír, odpověděla jsem tiše.

   Jako kdyby tento čas byl pouhým snem. Celý týden jsem se pilně učila, i po nocích. Opatrně
   jsem vstávala z postele, abych nevzbudila děvečku, která se mnou spala v kuchyni, zapálila
   jsem svíčku a s učením se posadila ke stolu. Když v noci přišel děveččin nápadník a zaklepal
   na okno, poslušně jsem se vrátila do postele, přitáhla si peřinu až k uším a ani jsem
   nedutala.

   – Spí? zeptal se muž mnohokrát a já jsem slyšela rámus, který z rozrušení dělal. Kvůli strachu
   a vlastní nemotornosti se nedokázal pohybovat nehlučně.

   – Spí, spí... hlupáčku, špitla děvečka z fary. – O druhé se nestarej... i tak nemáme času
   nazbyt...

   V neděli mě farář pustil ke svatému přijímání, dostala jsem hostii a víno. Bylo mi špatně od
   žaludku, třásla jsem se a bála se, že omdlím, ale přesto jsem to zvládla. V pondělí si pro mě
   kantor přišel už velmi brzy.

   Následující neděli se v kostele četly ohlášky – přišli jsme si je poslechnout a farář nás pak
   pozval na kávu. Ve druhém listopadovém týdnu jsme se vzali, ale už si na tu událost moc
   nepamatuji, mé vzpomínky se vytratily. Pamatuji si jen to, že matka seděla v kostele v první
   lavici, střídavě se smála a plakala – toho dne se nadobro pomátla, už se nechovala ani
   nemluvila tak jako ostatní lidé. Těch pár lidí, kteří byli onu neděli v kostele, pozorovalo
   více matku než mě s kantorem. Když jsme se vraceli laanilským vozem domů, celou cestu se matka
   smála. Jemně mrholilo, takže jsme všichni promokli, než jsme se dostali domů. Měla jsem na
   sobě své žluté šaty: sama jsem si je prodloužila. Kantor se hlasitě vysmrkal a matka ho
   pohladila po rameni.

   – Pán vám požehná, Ježíš vám buď milostiv... tak se stane..., říkala matka každou chvíli.

   – Malá Milko, dceruško moje, Bůh ti odpustí...

   Byla jsem unavená, když jsme toho večera dorazili domů. Únavou jsem padala, přesto jsem ještě
   pro nás s kantorem připravila lůžko v novém pokoji a zkřehlá a znavená jsem ulehla. Když se
   kantor v noci vzbudil, posadil se na lůžku a rukama tápal po mém těle, ani jsem se k němu
   neotočila. Seděl na posteli, škrábal se na hrudi a sám pro sebe si vzdychal. Vnímala jsem to,
   třebaže jsem byla více ve snách než bdělá, a přivřenýma očima jsem hleděla na stín jeho tmavé
   siluety.

   – Milko, děvenko, ženo moje... slyšíš? šeptal mi do ucha. – Už přišla ta chvíle...

   – Nemůžu, nejde to..., řekla jsem a snažila se na něj usmát.

   Dlouho nic neříkal. Nakonec se zeptal:

   – Myslíš snad na někoho jiného… je to tak, Milko…?

   Na to jsem neodpověděla. Jeho vášeň uhasla. Natáhl si zase spodky a lehl si vedle mě. 

   Když jsem se ráno vzbudila, kantor ještě spal. V našem novém pokoji však byla matka: seděla na
   houpací židli a civěla na nás. Možná tam proseděla celou noc, těžko říct. Když si všimla, že
   jsem vzhůru, začala se smát. Sklonila se, natáhla ruku a peřinou přikryla kantorovu nohu.

   – Byl na tebe hodný, Milko?

   – Byl, byl. Běž pryč, matko! Brzy se vzbudí... běž pryč. Určitě by se mu nelíbilo, kdyby tě tu
   vidět sedět...

   Vstala jsem z postele, oblékla se, a když jsem měla šaty na sobě, matka z pokoje odešla a
   nechala mě samotnou s kantorem. Pak se kantor probudil. Zrovna jsem vařila ranní kávu, když
   matka vzala vědro a šla dojit.

   – Milko, moc se ti omlouvám. Však já tě zcela chápu... vždyť mám porozumění... tak, tak. Jsi
   asi  plachá... nevinnost, jak bych to jen řekl...

   Z okna jsem viděla, jak si matka u studny češe vlasy, tak byla pomatená. Byla zima, jak ji
   mohlo něco takového napadnout?

   Pili jsme kávu: usmívala jsem se na kantora a on mě laskal pohledem.

   Venku se ochladilo. Ponurý vítr foukal od Návrší: pár žlutých lístků, posledních, které ještě
   zbyly na větvích bříz, se radostně třepetalo ve větru. Lístky v divokém tanci padaly k zemi,
   odkud se ještě jednou zvedly a znovu se usadily. Žlutých a černajících, již hnijících listů
   byla země plná. Borový les tyčící se na konci pole měl také žlutavý nádech – jehličí stromů
   toho roku napadla choroba, proto zrezlo – a bylo v něm slyšet šumění větru.

   – Brzy přijde zima... nám však bude dobře, řekl kantor.

   – Manželství, má Milko... co je lepšího než manželství... přirozeně nic... vždyť je to
   blaženství, ovšem... ovšem.

   Moje první žena, malá Milko... je už teď pod zemí. Je tam již i moje jméno, tam na náhrobním
   kameni, tam vede naše cesta. Ona byla skutečně dobrý člověk... nebeskou bránu má nepochybně
   dokořán, tam také odešla. Podle mě je to tak: manželství je posvátná věc, nic nemůže zahřát
   tak jako láska. To je teplo, rozumíš přece...

   Přikývla jsem.

   Kde asi je? přemýšlela jsem. Kde je teď můj milovaný Kristus, můj vlastní Kristus-Ďábel? Na
   koho teď myslí? Na matku, nebo snad myslí na mě? Jestli ho chytili četníci... dej Bůh, ať se k
   nám zas vrátí... Připadalo mi, jako by od odchodu Krista-Ďábla uplynuly roky, tolik jsem se
   změnila; v mém nitru nebylo nic jako dřív.

   Tráva na dvoře se pokyvovala ve větru. Vítr hladil konečky stébel, velký hnědý a hlínou
   zamazaný kus papíru se v těžkém oddychování větru vzdouval, chvíli váhal, ale nakonec
   ostýchavě vzlétl. Přeletěl dvůr, pak přistál na laťce plotu a zachytil se tam.

   

   

   14.

   

   Už jsem se nejmenovala Sierkkiniemi, nýbrž Malmström, Milka Malmström. Zpočátku bylo těžké si
   na to zvyknout, protože dříve jsem svému příjmení nevěnovala pozornost a až nyní jsem nad ním
   začala přemýšlet. Ale Malmström bylo hezké jméno: cizí a zvučné, hezčí než Sierkkiniemi. Byla
   jsem hrdá na své jméno.

   – Paní Malmström, paní Malmström, křičel za mnou Auno z Laanily, když jsem šla kolem do
   obchodu. – Chceš něco slyšet…

   – Nemám zájem, houkla jsem na něho.

   Nechal mě jít, ale když jsem se vracela, znovu se objevil u cesty. Viděla jsem, že na mě
   čekal. Měl na sobě silný kabát, protože byla zima a přímo od severu foukal studený vítr.

   – Drahá Milko, poslouchej přece, chytili Krista-Ďábla, řekl.

   Nejdřív jsem se zastavila, tolik jsem se vylekala, ale pak jsem se na sebe rozzlobila a šla
   dál svou cestou. Myslela jsem si, že zbytek za mnou zakřičí, ale nestalo se tak. Auno zmlkl,
   stál na místě a neřekl už ani slova. Všiml si, jak mě ta zpráva vylekala.

   V noci jsem nemohla usnout. Doufala jsem, že k nám Auno zajde a něco řekne, ale nebylo po něm
   ani vidu ani slechu… nikdo jiný o Kristu-Ďáblovi už přede mnou nemluvil.

   Země zapadala sněhem. Zmrzla, celý týden foukal od severu vítr, jenž se tišil pouze v noci. A
   v noci mrzlo až praštělo. Na chvíli jsem měla radost z toho, že krásný bílý sníh přikryl zem,
   ale radost byla hned pryč. Ani kvůli kantorovi, ani kvůli matce; z jiného důvodu,
   nevysvětlitelně byla má mysl nemocná a chromá a náhle jsem si pomyslela: co s ním teď udělají…
   kéž by někdo dokázal říct…

   Kantor byl na mě hodný. Stejně tak i matka, ale náladu mi to nezlepšilo. Pokaždé, když jsem jí
   pohlédla do očí, jsem se vyděsila. Smála se s pohledem nepřítomným, občas pohladila kantora a
   přejela mu rukou po šíji. Avšak nic z toho, co udělala nebo řekla, nebylo normální.

   V noci jsem se kantora bála. Vlastně se nestávalo často, že by mě chtěl, i tak jsem se každý
   večer s obavou ukládala ke spánku. Až k jeho vrásčitému břichu vedly rovné stařecké brázdy,
   hnusily se mi, kvůli nim jsem k němu nikdy nepocítila žádost. A nosila jsem přeci dítě, které
   se ještě nenarodilo. Kantor v noci ohmatával mé břicho a otíral se mi nosem o prsa.

   – Jakpak asi bude vypadat… kdo ví… snad to bude chlapec…

   Matka občas vprostřed noci vstala, přišla k nám a vzbudila mě i kantora.

   Rozespalý kantor něco zabručel, vstal z lůžka a pokusil se svýma téměř slepýma očima
   zahlédnout matku, která se procházela po pokoji, rovnala koberce, napínala záclony a pro sebe
   si říkala:

   – cTohle je jeho dílo… vyřezal… zhotovil to. Jak jen byl zručný! Taky tohle! Takové dobré věci
   vytvářel. Všechny byly dobré. Uměl to, zkrátka uměl… Takových není mnoho, málokdy se narodí
   dítě, které by mělo tak šikovné ruce. Patřil mezi ty nejlepší, takových, jako je on, není
   mnoho. Toto vyrobil, vyřezal… Kéž by uměl taky… někdy cítím, jako by se mi po něm stýskalo.
   Nicméně není naděje…

   Sem tam se matka zastavila, rozhlédla se a usmála se jakoby v rozpacích. Sebrala z podlahy
   sukni, kterou jsem tam bezstarostně nechala. Vzala ji a úhledně složila, pečlivě položila na
   opěradlo židle a pak si sedla na houpací židli. Ze stolu vzala dřevěnou kouli, obracela ji
   v rukou a upírala před sebe svůj nepřítomný pohled.

   – c copak je tam vevnitř…? Pěkně to cinká. On to ví. Ukryl tam tajemství. Ať to někdo zkusí
   zjistit. Podivné jsou jeho pohnutky. Nikdo netuší, co v tom je, zda je to vůbec k něčemu
   dobré. Taková zvědavost… by byla potrestaná. Podivuhodné je jeho dílo… nevyzpytatelné cesty
   Páně…

   Ani kantor, ani já jsem ji nepobídla, aby odešla. Na chvíli se posadila a poté si šla po
   svých. Dřevěnou kouli položila na stůl, na bílý ubrus, který předtím něžně uhladila prsty.

   Listopad rychle utíkal. Chodila jsem jako ve snách. Bylo pro mě těžké předklonit se a sehnout.
   Břicho mi překáželo, třeba když jsem sbírala smetí z podlahy. Bylo už velké a tvrdé a kantor
   mě škádlil slovy: – Jen to zkus, Milko, jestlipak ještě dohlédneš přes břicho na prsty u
   nohou… Opravdu jsem na prsty u nohou neviděla, když jsem stála rovně. Ty jsi ale pořádně
   prohnaný, kantore, myslela jsem si.

   Jednoho listopadového večera jsem nesla máslo na Laanilu.

   Hospodyně se na mě dívala trochu s nelibostí, ale hospodář se ze židle přátelsky usmíval.

   – Kdy se to narodí? zeptal se.

   – Nevím.

   – Snad to víte aspoň přibližně. Dobře, Milko… Nemusíte o tom mluvit. Co taky z toho: až se to
   narodí, tak se to narodí.

   Po chvíli hospodář pokračoval:

   – Kristus-Ďábel je vězení, ale sem ho nepovezou, pojede do města k soudu.

   – K soudu? podivila jsem se.

   – Ano, budou ho soudit, pravil hospodář. – Byl jsem vždycky toho názoru, že zlo má být
   potrestáno. Ale o koně jsem přišel… s tím se nedá nic dělat. Toho mi nikdo nevrátí, tak je to.
   No, na mizinu kvůli tomu nepřijdu.

   – Aunovi odkážeme slušný majetek, skočila do toho hospodyně. – Zdědí dům a kousek půdy… to
   není žádné vychloubání.

   Auno seděl v tmavém rohu světnice, nic neřekl, ani slovo, jen seděl s hrozivým a vážným
   výrazem ve tváři, až jsem se ho skoro bála. Zbledl a tváře měl propadlé víc než kdy předtím.
   Vypadal jako by byl vážně nemocný. Kolem očí měl kruhy, samotné jeho oči byly velké a jakoby
   nepřítomné. Jak byl starý? Tak osmnáct, devatenáct, víc ne, ale byl vážnější než jeho
   vrstevníci.

   Byl zticha, přestože jsem seděla na lavičce těsně vedle něho a mlčky si přála, aby promluvil.

   – Půjde snad… do vězení? zeptala jsem se hospodáře z Laanily.

   – Pokud vím, tak ano. Bylo by to tak správné.

   – Ano, ano…, šeptla jsem.

   Potichu jsem se vytratila z Laanily, aniž si toho hospodyně nebo hospodář všimli. Pili u stolu
   podmáslí a seděli ke mně zády. Ani Auno se za mnou nepodíval.

   Doma jsem šla do nového pokoje, vrhla se matce na klín a plakala jsem.

   – Malá Milko… malá Milko…, mluvila plaše a neodvažovala se mě obejmout.

   – Matko, vzdychala jsem. – Oni ho zatkli… odsoudí ho a půjde do vězení…

   Ačkoli jsem vůbec nezmínila jeho jméno, matka věděla, o kom mluvím. Na chvíli ustrnula a
   zůstala bez hnutí. Potom se usmála a řekla:

   – Tak je to správné… Bůh nám odpustí, malá Milko. Taky ty jsi už vdaná a čekáš dítě… budeš je
   kojit. V tom je tvé štěstí… i já bych snad ještě mohla mít dítě… ale všem není dáno.

   Viděla jsem, že nechápe, o čem mluvím, nerozuměla ani tomu, co sama řekla. Rozplakala jsem se.
   Jak by mě mohl kantor utěšit, když ani neví, co mě trápí.

   Chodila jsem sem a tam, z nového pokoje do kuchyně, tak hrozná byla má bolest. Matka se za 
   mnou plížila a hlídala mě a kantor se mě pozoroval s údivem.

   – Milko, drahá, myslíš, že dítě už chce na svět…?

   Zavrtěla jsem hlavou, že ne, kvůli tomu že to není a že by si kantor neměl dělat starost,
   časem se to spraví.

   Ale v břiše jsem cítila, jak se dítě hýbe a tušila jsem, že se porod blíží. Rukama jsem se
   držela za břicho, ohmatávala je, a když jsem šla v noci spát, také kantor tam položil ruku,
   aby i on cítil pohyby dítěte.

   – Milko, Milko, holčičko moje, ach, copak to… teď kope, tak tak. Brzy budu otcem.

   

   

   15.

   

   Silné mrazy uhodily už v prvních prosincových dnech. Kantor byl na pochůzkách, měl huňatou
   beranici naraženou na uši. Mě ven neposílal. – Vypadá to, že se co nevidět narodí… tak, tak.
   Teď ven nesmíš... já, podívej… všechno zařídím, říkal.

   Chodila jsem po domě a opatrně našlapovala. Matka mě poučovala, že se nesmím pro nic
   natahovat, ani zvedat nic těžkého – to by uškodilo mně i dítěti.

   První týden v prosinci o sobotním večeru jsem ucítila v břiše křeč, až se mi podlomily nohy.
   Neřekla jsem o tom ani kantorovi, ani matce, avšak oba si všimli, že se mi zkřivila tvář.
   Kantor se rozplakal, nasadil si na hlavu beranici a běžel na Laanilu pro hospodyni.

   Viděla jsem, že má ze mě matka strach. Stáhla se do nového pokoje co nejdál ode dveří,
   přitiskla se bokem ke zdi a zírala na mě s doširoka otevřenýma očima.

   – Milko… už je to tu! zakřičela. – Dítě je na cestě…

   Nemohla jsem stát zpříma: mé tělo se svíjelo v křeči, jež se po chvíli vrátila. Ale když
   hospodyně z Laanily a kantor přišli, položili mě na postel a hospodyně řekla:

   – Má bolesti… Bůh nám buď milostiv a všechno ať dobře dopadne. Rodila jsem v životě jen jednou
   a říkám, že už bych to nechtěla zažít znovu… Je to trest, jejž Pán snesl na lidstvo v Ráji…
   nářek a pláč.

   V bezvědomí jsem ležela na lůžku… a když bylo po všem a chlapec byl na světě, onemocněla jsem
   a v horečkách jsem se převalovala na posteli v novém pokoji po mnoho dní. Ležela jsem v novém
   pokoji a byla jsem bledá a ve spaní jsem blouznila. Nevěděla jsem, že dítě odnesli ke kupcově
   ženě, aby je kojila.

   Jako by bylo léto a louka voněla. Nebe bylo plné ptáků a všichni zpívaly. Po stráni na Návrší
   šel muž s kosou přes rameno, smál se a prozpěvoval si.

   A potom jako by přišla noc. Déšť bušil na šindelovou střechu a já ležela na lůžku za matčinými
   zády. Tehdy se přiblížily kroky, otevřely se dveře a vešel Kristus-Ďábel. Zastavil se ve
   dveřích a volal na mě, šeptal mé jméno…

   – Milko, malá Milko… pojď!

   V těle jsem cítila nesmírnou bolest, v každém kousíčku. Chtěla jsem k němu jít, ale bála jsem
   se, že se matka vzbudí. Muž si sňal mokrý klobouk, dřepl si na podlahu a znovu na mě volal:

   – Pojď, pojď, Milko,… holčičko moje.

   Vzlykala jsem touhou a také proto, že jsem nemohla vstát a být v jeho náručí.

   Horečka zaplavila celé mé tělo.

   Po celou dobu nemoci kantor bděl u mého lůžka, ohříval mi mléko a krmil mě jím po lžičkách.
   V poblouzení jsem hladila jeho tvář a líbala ho tak, až se mě polekal a odtrhl mě od sebe.
   Matka se chovala, jako by mě nepoznávala. Hodiny seděla bez pohnutí na houpací židli a zvědavě
   se dívala, jak mi kantor otírá pot z tváří a břicha. Neudělala pro mě nic. Avšak po dvou
   týdnech od porodu se mi začalo dělat pomalu lépe a vracela jsem se do života. Zhubla jsem.
   Když jsem poprvé vstala z postele, mé boky a nohy byly bezvládné a neměla jsem v nich cit,
   jako by mi ani patřily. To bylo v pátek – v sobotu mi přinesli dítě z domova kupce Niemiho.
   Zabalili ho do psí kožešiny, protože byl velký mráz. – Tu kožešinu si nechte, řekla nejstarší
   dcera Niemiových, která dítě přinesla.

   – Děkuji, odpověděla jsem.

   Vzala jsem jí dítě z náručí, odhrnula přikrývku a podívala se dítěti do tváře. Zrovna spalo,
   v domě Niemiových je dobře krmili.

   Věděla jsem, že kupcova žena kojí i jiné děti.

   – Tak… děkujeme mnohokrát. Milost Boží bdí nad dobrosrdečnými lidmi… pokusíme se v budoucnu
   vykonat na oplátku něco pro vás, řekl kantor dívce pohnutým hlasem.

   Kantor zavedl dívku do nového pokoje. Vytáhl zpod postele starou cestovní truhlu, kde
   uchovával své věci, a na dně našel zpěvník v černých deskách. Byl vytištěn na kvalitním hrubém
   papíře. Kantor daroval zpěvník dívce.

   – Nech si to na památku… a jako poděkování… je to drahá kniha, dříve patřila mému otci, řekl
   kantor.

   Když jsem si rozhalila košili a vytáhla své ňadro, posadil se kantor vedle mne na lůžko. Dítě
   sálo a někdy mě svými ústy svíralo tak, až to bolelo. Je pravda, že mléka bylo poskrovnu, ale
   přesto stačilo na tři týdny. A kantor nebyl přítomen jenom při prvním kojení. Pokaždé, když
   jsem rozepnula knoflíky košile, přispěchal ke mně a očima se dítěte téměř dotýkal. Nemoc
   způsobila, že má prsa byla menší, než by měla být.

    Bez ohledu na silný prosincový mráz naléval kantor každý den vodu do mísy a chodíval si do
   předsíně umýt ruce a obličej. A když toužebně prosil, vložila jsem mu dítě na chvíli do
   náruče. Chodil s ním kolem pokoje a říkal:

   – Synáčku můj, podívej… tady je stůl. Toto tady,… to je stůl. Přirozeně to neví. To je stůl.
   S-t-ů-l, tak tak.  Až trochu povyroste, jistě tomu porozumí...

   – A tady potom… no tak, neplakej… Tady toto, podívej… kniha. Kniha, pouze kniha. On tomu ještě
   nerozumí… jakpak taky… krásné dítě.

   Ukázal prstem na zpěvník, který ležel na stole mezi dřevěnou koulí a svíčkami.

   V noci jsem si vzala dítě k sobě na lůžko a nechala je spát ve své náruči. Kantor se tehdy
   přitiskl ke straně postele u zdi a spalo se mu špatně, i sebemenším pohybem dítě vylekal a
   probudil. Poté jej hladil po vláskách a pokoušel se je uklidnit. – Chlapečku můj… pššt…,
   říkal. Ale v šeru pokoje viděl na dítě špatně, takže brzy poté zmlkl, znovu se obrátil na bok
   a pokoušel se spát tak, aby už mne ani dítě více nerušil. Ráno kantor ležel v posteli za mými
   zády, dokud jsem nevstala, neboť dříve se na svých ztuhlých nohách z postele dostat nemohl.
   Nic jsem mu na to neřekla. Byla jsem ještě slabá a nejraději bych spala až do poledne. Tušila
   jsem, že se mě ostýchá a kvůli dítěti se mnou jedná jako s křehkým lístkem, který uvadl a
   odpadl z březové metličky na podlahu sauny – kde zůstal a uschl.

   Je jako květina …červené tvářičky, jako z růže květ … promlouval kantor, když se díval na
   dítě.

   – Jen si, Milko, představ … za deset let už z něj bude velký chlap… silný a s dobrýma očima.
   Tak to určitě bude. Zrak bude mít jako ostříž … tak tak. Ano, bude to tak.

   Měla jsem radost, když tak mluvil, a proto jsem se k němu posadila a nechala jsem ho hladit má
   prsa, neboť to měl nejraději – když mohl vzít do rukou má kulatá ňadra do rukou a jemně je
   mačkat tak, že mi to dělalo dobře, přestože v noci jsem o něj nestála. Matka se na nás dívala
   s otevřenými ústy, s koutky povytaženými do hloupého úsměvu, zatímco se v jejím obličeji
   rozprostíraly lhostejné rozpaky.

   Jednoho únorového večera, když jsem se vrátila z dojení, jsem spatřila matku, jak se naklání
   nad dítětem: bylo to poprvé, co na něj pohlédla. Domnívala se, že je v novém pokoji sama.
   Stála jsem ve dveřích a měla o dítě strach.

   – Kriste… Kriste… určitě se spolu setkáme… Možná jsem již pohřbila veškerou svoji naději,
   možná ještě ne, kdo ví… Určitě mi odpustíš… postaráš se o mne. Nepohlížej na mě jako na
   hříšnici… můj nejdražší, můj příteli… jsi malým dítětem. Ty rozumíš cestám života. Na jejich
   konci nás očekává hrob…, pravila matka.

   Když jsem vstoupila do pokoje, od dítěte se ani nehnula. Moji mysl zaplavil nevysvětlitelný
   strach z toho, aby matka dítě nezranila, ale když jsem se za matčinými zády naklonila, viděla
   jsem, že žádné nebezpečí nehrozí. Dítě se právě probudilo. Nejspíše ho vzbudila matka svým
   hlasem: jeho oči byly ještě trochu zamžené a jedna strana tváře otlačená od toho, jak dítě
   leželo přitisknuté k polštáři.

   – Je krásný, řekla matka, aniž na mě pohlédla.

   – Ano … krásný, řekla jsem.

   Matka u dítěte ještě chvíli stála, ale když jsem mu byla nablízku i já, už k němu nemluvila.
   Potom odešla do kuchyně, kde cosi neklidně dělala, jako by neměla pokoje.

   Vzala jsem dítě do náruče, podala mu prs a zpívala mu tichým hlasem. – Spi děťátko, noc je
   dlouhá. Dobré pod schodem spí, štěstí za pecí bdí. Spi děťátko, štěstí hned ráno vstává,
   radost se nese v kokrhání… Čekala jsem na kantora – již zrána odešel do kostela, aby se setkal
   se známými a zašel  také na faru. Vrátil se teprve v noci, po náročné cestě a dlouhém sezení v
   saních byl velmi unavený. Nehledě na to však rozsvítil lampu, posadil se na okraj postele a
   prohlížel si dítě, které tvrdě spalo. Chlapcovy světlé kadeře ležely rozhozené na polštáři a z
   pootevřených úst mu stékala po tváři slina.

   – On je mé štěstí… malá Milko. Kdo by si to jen byl pomyslel, že se ze mne stane otec... na
   nic jiného než na něho již myslet nedovedu. Moje první žena, drahá Milko… každou noc jsme se
   pokoušeli a modlili se, ale dítě nám nebylo dáno. Zato ty… Za měsíc se bude na faře vykládat
   katechismus… rozhodl jsem se, že ho tam necháme pokřtít, řekl mi kantor.

   V noci jsem musela vstát a mnout mu nohy. Byly omrzlé a kantor tiše sténal.

   – Mrzí mě to…, mumlal. – Nechci tě nijak obtěžovat… sama jsi unavená…

   – Zvládnu to, řekla jsem.

   Nastydl, jak seděl sám v saních: nejspíš nebyl dostatečně oblečený. A když usnul, sepnula jsem
   ruce a tiše pohybovala rty …

   Bože, můj nejdražší. Po mnoho nocí jsem tě očekávala, spala jsem s otevřenou náručí, svůj klín
   bych pro tebe rozevřela. Proč ses mě jen zřekl, proč si na své dítě zapomněl. Po nocích jsem
   se třásla zimou, ve dne jsem tě vyhlížela – ty jsi však mé pozvání nepřijal.

   -------------------------------

   [1]Pozn. překl.: Použit překlad z ekumenického vydání z roku 1985.