VNITRO. ZL TŘÍ MALÝCH DRAMAT PRO LOUTKOVÉ DIVADLO. M. MaelďlimJ*: Tři básnň dramatické. OSOB Y V za h radé. V d o rn ě. Stařee. Cizinec Marta, ] vnučky Marie, ) starcovy. Venkovan. Dav lidu. Otce, Matka, Dvě dcery, Dítě Stará zahrada, osázená vrbami. V pozadí slojí dům, jebož tři okna v přízemí jsou ozářena. Lze jasnč zříti rodinu, bdící pod rozžatou lampou. Otec sedí u krbu. Matka, loket o stůl opírajíc, hledí do prázdna Dvě mladé divy, bělostné odéné, sklánějí se nad vyšíváním, v snění a usmívání, za vládnoucího v komnate klidu. Hlavinkou spočívajíc pod levým loktem matky dřímá děcko. Vstane-H kdo z přítomných, aneb učiní-li posun, učiuí tak vážnej tichounce a Činí dojem oduaevnĚlý v té povzdálenosti, v jasu svĚtla, za matnou rouškou oken. Do zahrady vloudí se obezřetně stařec a cizinec. Stařec. Jsme v oné části zahrady, jež rozkládá se za domem. Nevkročí sem nikdv.,! Vrátka jsou na průčelní straně. — Jsou zavřena, a i okenice jsou zamčeny. Po této straně není okenic a já spatřil světlo . . . Ano, bdí dosud při svitu lampy. Štěstí, že nás nezaslechli; matka nebo mladé dívky byly by snad vyšly, a co bychom si byli počali; Cizinec. Co počnem nyní? Stařec. Především rád bych přesvědčil se, jsou-li všichni pospolu. Ano, vidím otce tam u krbu. Sedí, maje ruce složeny na kolenou.,. Matka loket opírá o stůl. Cizinec. Hledí na nás .. . Stařec. Nikoliv; neví, nač hledí; ani brvou nepohnula. Nemůže nás viděti, jsmeť zde v šeru velkých stromu. Nepřibližujte se však více . .. Jsouf v síni i obé sestry zesnulé. Vyšívají tiše; a dítě spí. Hodiny tam v kontě ukazují na devátou . . . a nikdo nemá tušen! a nikdo nemluví. Cizinec. Což abychom vzbudili pozornost otcovu a dali mu znamení:' Obrátil hlavu v tuto stranu nyní. Chcete, abych zaťukal na okno ŕ jeden z nicb musí to zvěděti dříve, než ostatní. .. Stařec. Nevím který... Musíme býti opatrní... Otec je stár a churav... a matka též; a sestry její jsou tak mlaďounké... A všichni ji tak milovali, jak nikdo více nebude- milovati... Neviděl jsem domu šťastnějšího . .. Ne, ne, nepřibližujte se k oknu, to bylo by horší než co jiného .. . Bude lépe dáti jim zvěst co možná prostě; jakoby šlo o věc všední; a nejeviti přílišného smutku; jinak by žal jejich snažil se předčiti žal náš a neznal by mezí. . . Pojďme do přední zahrady. Zaklepáme na dvéře a vejdeme, jakoby se nic nebylo přihodilo. Jú vejdu první; nebudou překvapeni, vidouce mne; ebodívámť k nim někdy za večera, nose jim květiny neb ovoce, a trávívám s nimi některou tu chvíli. Cizinec. Proč mám jíti s vámi r Jděte sám; posečkám, až budu zavolán .. . Nikdy mne dříve ne- viděli . . . Jsem jen prostý kolemjdoucí; jsem cizince- . . Stařec. Bude lépe, nebudu-li sám. Neštěstí, o němž nepřinášejí zvěst jen ústa jediná, jest méně určité, méně trapné ... Přemítal jsem o tom cestou ... Vejdu-Ii sám, budu nucen promluviti ihned; tak zvědí vše po několika slovech, a já nebudu míti více co říci; a já se bojím ticha, jež následuje po posledních slovech zvěstovavších neštěstí ... Za takové chvíle srdce puká , .. Vejde-me-li spolu, řeknu na příklad, po dlouhých oklikách: Byla nalezena takto ... Plula po vodě a ruce měla sepjaty ... Cizinec. Ruce neměla sepjaty... rámě její visela podél těla ... Stařec. Vidíte, jak člověk mluví, ani nevěda ... a neštěstí ztrácí se tak v podrobnostech.., Kdežto, vejdu-li sám, za prvních slov, jak je znám, bylo by to děsné, a Duh ví, co by se stalo.. . Ale budemc-li mluviti jeden po druhém, budou nám naslouchati a nepomyslí na to, pohleděti neštěstí tváří v tvář ., . Pomněte, že bude přítomna matka, jejíž život visí na nitce... Jest lépe, roztříští-li se první bolu vlna o pouhá slova... Neboť dobře jest rozhovořiti se trochu kol nešťastných a ne-zůstavovati jich o samotě. I nejlhostejnějšť člověk bére na se, aniž to sám ví, část bolu... a bol se takto sdílí, tiše a netušené, jako vzduch a světlo... Cizinec, Sat váš je vodou prosáknut, a kapky s něho skrápají... Stařec. Jen pláště mého lem ve vodu se ponořil. — Vám však bude zima. Prsa máte pokálena hlinou ... Nevšimnul jsem si toho, cestou po tmě.. . Cizince, Vkročil jsem do vody až po pás. Stařec. Bylo tomu dávno, co jste ji nalezl, když já přišel? Cizinec. Sotva několik minut. Sel jsem cestou ke vsi; bylo juž pozdě a břeh se temnil. Jdu, oči maje upřeny na řeku, jež byla jasnější nežli cesta, když tu náhle, asi dva kroky od rákosí, spatřím cosi divného .. . Přikročím a zřím vlasy její vypluvši v kruhu nad hlavou, vířící po proudu . . . (Uvnitř síně obě dívlty obrátí hlavy smĚrem k oknu.) Stařce. Videi jste, jak oběma sestrám jejím iachvěly se vlasy na ramenoví ř Cizinec. Ohlédly se směrem k nám . .. Prostě se ohlédly. Snad mluvil jsem příliš hlasitě. (Obě dívky skloní se opět nad prací.) Nehledí k nám více ... Vešel jsem do vody až po pás a takto snadně uchopil ji za ruku a vytáhl na břeh ... Byla krásná jako sestry její... Stařec. Byla snad krásnější... Nevím, jak jsem tak pozbyl vší odvahy ... Cizinec. O jaké mluvíte odvaze? Učinili jsme vše, co bylo v lidských silách ... Byla jistě déle než hodinu mrtva . .. Stařec. Ží!a dnes ráno ]... Potkaí jsem ji, vraceje se z chrámu. Pravila, že odchází; šla návštěvou ke své bábě tam na druhý břeh řeky, kde jste ji nalezl... Neví prý, kdy že ji opět uhlídám ... Jistě měla na rtech nějakou otázku; pak ale obávala se jí vysloviti a kvapně odešla. Rozpomínám se nyní... A já ničeho neznamenal I Usmívala se jako se usmívají ti, kdož chtějí mlčeti aneb ti. kdož obávají se, aby jim nebylo rozuměno... Zdálo se, že jen nerada doufá ... Oči její nebyly jasné a hrubě ani na mne nehleděly ... Cizinec. Vyprávěli mně venkované, že viděli ji blouditi po břehu až do samého večera... Myslili, že sbírá kvítí... Možná, že smrt její... Stařec. Kdož to ví?... Co vůbec víme?... Byla snad z těch, kteří se ničím nezjeví; a každý z nás tají nejednoho důvodu nežíti déle ... Nelze nazírati do duše lidské jako nazíráme do vnitra Této-slně... Jsou všecky na pohled stejné ... vedou zcela všední řeči... a nikdo ničeho netuší... Žijeme po celé měsíce vedle někoho, jenž není více z tohoto světa a jehož duše nemůže se více k zemi skloniti; odpovídáme jim, na nic nemyslíce; a vidíte pak, co se stává.,. Mají vzezření nehybných loutek, co v duších jejich tají se totik událostí. .. Ony samy neznají sebe ... Byla by žila jako každá jiná ... Byla by opakovala až do své smrti: »Pane, paní, dnes ráno bude pršet*, aneb: »Půjdem k snídani, bude nás u stolu třináct«, aneb: »ovoce dosud neuzrálo«. Hovořívají s úsměvem o květech, jež opadaly, a za tmy pak prolévají slzy . . . Sám anděl neuzřel by, co nutno zříti; a člověk chápe, až když jej stihne rána .. . Ještě včera večer seděla tamhle pod lampou, jako sestry její, a nebýti této události, neviděl byste jich, jaké vskutku jsou ... Zdá se mně, jakobych zřel je dnes poprvé .. . Musíme připojiti cosi k životu všednímu, abychom mu porozuměli. — Tak žijí vedle nás ve dne v noci; a vy jich nerozpoznáte dříve, až když odcházejí na vždy ... A přec, jak divnou to musila mít dušinku; tak ubohou a prostou, a nevyčerpatelnou dušinku měla ta má děvenka, když řekla to, co as jistě řekla, když učinila to, co as jistě učinila! .. . Cisinec. V síni se nyní tichounce usmívají.. . Stařec. Jsou klidni. .. Nečekali ji dnes večer... Cisinec. Usmívají se v tichosti... Však, hie! otec klade prst na rty .. . Stařec. Míní děcko usnuvší na srdci matčině ... Cizinec. Ona ani zraku nepozdvihne, aby nevyrušila spánku jeho . .. Stařec. Ustaly v práci... Vládne hluboké ticho... Cizinec. Dívky upustily přadénko bílého hedvábí . .. Stařec. A hledí na dítě .. . Cisinec. A nevědí, že jiní na ně hledí... Stařec. Však i na nás kdosi hledí. . . Cizinec. Nyní pozdvihly zraky... Stařec. A přece nemohou ničeho zříti... Cisinec. Tak jsou na pohled šťastni, a přec, člověk neví co . . Stařec. Mají pocit bezpečnosti.. . Dvéře jsou zavřeny; a na oknech jsou železné mříže... upevnili starého domu zdí; opatřili závorami dubové dvéře — zabránili všemu předem, čeho bylo se obávati.. . Cizinec. Bylo by radno dáti jim konečně o utonulé zvěst. Kdos jiný mohl by předejíti nás a říci jim to náhle .. . Neboť dav venkovského lidu sběhl se na louku, kde dlela mrtvá dívka . . . Kdyby tak jeden z nich náhle na vrata zabušil. . . Stařec. Marie i Marta jsou na stráži u utonulé dívky... Lidé jali se splétati nosítka ze snětí; a já požádal starší ze sester, aby, jakmile se dají na cestu, nás o tom zpravila. Postůjme zde, až přijde; půjde pak se mnou... Nebyli bychom mohli takto na ně hleděti... Já myslil, že postačí zabušiti na vrata; vejíti prostě, promluviti nějaké to slovo a říci pak . . . Ale nyní viděl jsem je příliš dlouho žíti tam u krbu .. , \ (Vejde Marie!) Marie. Již přicházejí, dědečku. Stařec. Ty's to? — Kde jsou? Marie. U paty posledních pahorků. Stařic. Jdou tiše ? Marie Řek!a jsem jim, by modlili se tiše. Marta je doprovází. .. Stařec. Jsou četní? Marie. Celá ves se sběhla. Přinesli též světla. Já jim řekla, by je shasili.. . Stařec. Kudy jdou? Marie, Jdou úzkými stezkami. Kráčejí pozvolna . .. Stařec. Času dost.. . Marie. Dal jste jim zvěst, dědečku? Stařec. Však to vidíš, že neřekli jsme ničeho .. . Bdí ještě pod lampou . . . Pohleď, mé dítě, pohleď: Tam uzříš cosi ze života . .. Marie. Ach! Jak jsou na pohled klidní!... Jest mi, jakobych zřela je ve snu . . . Cizinec. Dejte pozor, já viděl, jak se obě sestry zachvěly,.. Stařec. Vstávají. .. Cizinec. Tuším, že blíží se k oknům . . . (Jedna z obou sester přikročí k prvnímu oknu, druhá k třetímu, a obr, dlané o sklo opírajíce, zírají upřeně do temnoty,) Stařec. Ku prostřednímu oknu neprikročil nikdo .. . Marie. Hledí. .. Naslouchají. .. Stařec. Starší sestra usmívá se do prázdna . .. Cizinec. A mladší má zrak pln bázně .. - Stařec. Pozor, zticha; nikdo neví, jak daleko kol člověka duše sahá . . . (Dlouhé' pomlčení. Marie políbí starce a přítulí se k němu.) Marie. Dědečku ! . . . Stařec. Neplač, mé dítě ... i na nás dojde .. . (OpĚtné ticho.) Cizinec. Hledí dlouze . . . Stařec. A kdyby hleděly sto tisíc let, ničeho by nezřely, ubohé sestry.. . noc vůkol nich je příliš temná .. . Hledí v tuto stranu; a z oné přikvačí neštěstí. . . Cizinec. Dobře jim, že v tuto stranu hledí.. . Nevím, co se tamto z luhů blíží. — Marie. Tuším, že to dav. — Jsou ještě tak vzdáleni, že lze jich sotva rozpoznati . . . Cizinec. Jdou stezky klikatinou .. . hle, nyní zabočili k náspu, lunou ozářenému .. . Marie. Ach, jaké lidu množství!... Lid z předměstí se sbíhal juž, když já tam byla .. . Berou se velkou oklikou .. . Stařec. A přec dojdou cíle; vidím je nyní... jdou širou plání a tak jsou na pohled maličcí, že stěží lze jich postřehnouti mezi travinami . . . Řekl bys, že to děti hrající si při luny svitu... a i kdyby ony tamto je zočily, nechápaly by . . . A byť se odvracely, neštěstí dojde přec, každým krokem víc a víc se blíží a stále vzrůstá; a ti, kdož je přinášejí, nemohou zastaviti jeho běhu, nemohou mu brániti... Jet ono velitelem jejich a jest jim nyní sloužiti mu .,. jde rovnou za svým cílem ... nezná únavy a jde za jedinou myšlenkou ... a oni musí ho býti poslušní . . . jsou v srdcích smutni, a přec dále jdou.. . mají slitování, a přec vždy víc a víc se blíží. . . Maric Starší sestra neusmívá se více, dědečku... Cizinec. Odešly od oken ,, . Marie. Líbají matku. Cizinec. Starší sestra hladí vlásky spícího děcka, jež se nevzbouzí.. . Marie. Ach, nyní objaly též otce . . . Cizinec, A zase ticho .. . Marie. Vracejí se opět k matce . . , Cizinec. A otec zrakem sleduje velké kyvadlo hodin . . . Marie. Řekl bys, že se modlí ani nevědouce ... Cizinec. Jakoby vlastním naslouchaly duším , . , (Pomlčení.) Maric. Dědečku, nezjevujte jim toho dnes večer!.. . Stařce. Vidíš, nyní i ty pozbýváš odvahy . . . Já věděl, že lépe bylo by tienazírati . . . Jsem osm-desáttři roky stár, a dnes poprvé mne pohled na žití zarazil .. . Nevím, proč vše, co tamto konají, jeví se mně býti tak divným a vážným. .. Bdí zcela prostě, pod rozžatou lampou a čekají, až nadejde noc, právě jako bdíváme my za večera; a přece zdá se mně, jakobych hleděl na ně s hůry jiného světa, znaje o jedinkou pravdu více, jíž oni netuší... Rcete, mé dítky! Proč, rcete, proč zbledli jste i vy? Ci snad tají se cos jiného ještě, cos jiného, jež nelze vyslovit a jež nás k slzám nutí? Nevěděl jsem, že život tak hluboký tají smutek a nazírání naň že vzbouzí strach .. . Nyní, í kdyby nic nebylo se udalo, měl bych o ně strach vida, jak jsou klidni . . . Důvěřují příliš v tento svět... co od nepřítele dělí je chudá jen okna . .. Myslí, že, majíce dvéře zavřeny, nic nestihne jich, a zapomínají, že v duši stále se cosi děje a svět že nekončí u prahu domu . .. Jsou si tak jisti svého viatkého iivota a netuší, že talc mnohý ví více než oni. ba že já sám, ubohý stařec, zde u prahu jejich, celičké to malé Štěstí jejich jako chorého ptáčka v své staré dlani svírám, již otevřít se bojím . . . Marie. Mějte slitování, dědečku! Stařec. My máme slitování, mé dítě, nad námi však není žádného slitování... Maric. Dejte jim zvěst až zítra, dědečka, až za bílého dne ... nebudou pak tak smutni. .. Stařec. Pravdu máš, mé dítě... Lépe bylo by nejednati v noci. Světlo tak sladce na bol působí... Však co by řekli zítra? Neštěstí budí žehravost; ti, jež neštěstí stihlo, chtějí zvéděti je první. Neradi zůstavují je v rukou cizích ... Bylo by, jako bychom je byli oloupili o něco .. . Cizinec. Ostatně nezbývá na to času; slyším stlumené hlasy modlících se . .. Marie. Tu jsou . ., Jdou za plotem ,. . (Vejde Marta.) Marta. Zde jsem. Doprovodila jsem je až sem. Řekla jsem jim, aby postáli chvíli na cestě. (Slyäeti ryk détí.) Ach, ty dčti stále křičí... Zapověděla jsem jim jíti za zástupem . . . Chtějí však viděti, co se bude díti, a matky neuposlechly .. . Půjdu jim říci, by... Již zmlkly — Zda jest vše připraveno? — Nesu též prstének, jenž byl u ní nalezen . . . Pak vzala jsem s sebon trochu ovoce pro dítě. . . Položila jsem ji sama na nosítka. Tak tam leží jakoby spala... Měla jsem s ní potíž; ty vlasy její nechtěly se poddati... Dala jsem natrhati chudobek ... Je to smutné, nebylo jiných květů ... Co vy zder Proč nejste s nimi?... (Pohlédne oknem Uo vnitra.) Nepláči?... Oni... vy jste jim ničeho neřekli ? Stařec. Marto, Marto, v duši tvé jest příliš mnoho života, nemůžeš porozuměti... Marta. Proč neměla bych porozuměti? (Po chvíli pomlčení, s přízvukem vážné výtky.) Vy jste to nemohl učiniti, dědečku ... Stařec. Marto, ty nevíš ... Marta. Pak půjdu k nim já a sdělím s nimi... Stařce. Postůj, dcero, na chvílí a pohled! Marta. Ach! Jak jsou nešťastni!... tak nemohou déle setrvati... Stařec. Proč ? Marta. Nevím .. . Ale toť nemožno ! Stařec. Pojď sem, mé dítě .. . Marta. Jak jsou trpěliví! Stařce. Pojď sem, mé dítě . .. Marta (ohlédne se). Kde jste, dědečku? Tak jsem nešťastna, že vás ani nevidím ... Já sama nevím, co počíti. . , Stařec. Nehleď na ně déle; až vše zvědí... Marta. Půjdu k nim s vámi . . . Stařec. Nikoliv, Marto, zůstaň zde .. . Spočiň se sestrou na staré lávce zde /.a domem a nehlcd na ně déle ... Jsi příliš mladá a nemohla bys více zapomenouti... Ty nevíš, co jest taková tvář, když zraku zjeví se smrt . . . Snad že bude následovati kvil. . . Neohlédni se , . . Snad nebude následovati nic . . . Pak, pak teprve neohlédni se, ničeho-li nezaslechneš ... Člověk nikdy předem neví, jakou cestou se bol bude bráti... Několik vzlyků z hlubin, to bývá obyčejně vše ... Já sám nevím, co si počnu, až jich uslyším ... To nepatří více k tomuto životu ... Obejmi mne, mé dítě, nežli odejdu ... (Hlasy modlícího se davu se víc a více blíží, část davu vnikne do zahrady. Slyšeti stlumený beh plachých kroků a šepotný hovor.) Cizince (k davu). Postůjte zde — nepřibližujte se k oknům ... Kde máte ... Venkovan. Koho f Cizinec. Kde jsou ostatní? ... Ti, již nesou . ,. Venkovan, Jdou alejí ku hlavnímu vchodu. (Stařec se vzdálí. Marta á Marie usednou na lavici, zády k oknům. Slyšen ruck davu.) Cizinec. Pst! . . . Nehovořte. (Ve vnitru komnaty starší obou sester vstane a zastrčí závoru u dveří.) Maria, Otevřela dvéře? Cizinec. Naopak, zavřela je. (Pomlčení.) Marta. Dědeček ještě nevešel? Cizině».. Nevešel . . . Dívka vrátila se opět k matce... Druzí trvají bez hnutí a dítě stále Spí.. . (Pomlčení.) Marta, Sestřinko má, podej mně ruce. .. Marie. Marto ! . . . (Pojmou se za ruce a líbají se.) Cizinec. Nyní as zaklepá! ... Pozdvihliť všichni náhle hlavy ... a hledí jeden na drahého. Marta. Ach '. Ach ! Má ubohá sestřinko . . . Neubráním se slzám !... (Tlumí vzlykot na rameni své sestry.) Cizinec. Nyní asi naklepal... Otec pohleděl na hodiny a nyní vstává, Marta. Sestro, sestřičko má, půjdu k nim též... Nesmíme zůstaviti jich déle samotných . .. Marie. Marto! Marto! (Zadrží ji.) Cizinec. Otec pokročil ke dveřím — odstrčil závoru ... Otevírá dvéře . . . Marta. Ach ! . . . Zda vidíte . . . Cizinec. Co r Marta. Zda vidíte ty, již nesou . . . Cisinec. Pootevřel jen. .. Vidím pouze část trávniku a vodotrysk . . . Stanul na prahu . . . nyní jakoby byl zvolal: Ach, to jste vy ' .. . Nadzdvihnul rámě . . . zavírá opět pečlivě dvéře . . . dědeček váš vešel. . ■ (Dav lidí přikročí k okuu. Marta a Marie povstanou, pak, pevné se k sobě vinouce, přiblíží se k oknům. Ve vnitru síuě viděti starce, jenž byl vešel. Sestry utonulé obí vstanou; i matka povstane, uloživši decko na křeslo, na nčmž hýla seděla, tak že z venčí vidčti spící dítŕ s hlaWnk.ou na skráň schýlenou, v středu sine Matka pokročí starci vstříc, podává mu ruku, již však dříve nei tento ji uchopil, vztáhne zpět. Jedna z obou dívek jme se mu pomáhati svléci plášť, M. Maeterlinck: Tři b-iisnt dramaiické. íj druhá podává mu křeslo. Slařec vsak učiní odmítavý posun, Otec se usměje s poJivením. Starec hledí směrem k oknům j Cizinec. Nemá odvahy promluviti. . - Pohleděl sem k nám .. . (Ruch v davu stoupá.) Cizince. Pst I (Stařec, spatřiv pod okny množství shromážděného lidu, odvrátí rychle zrak. Posléze jme se mluviti, a zvuk hlasu jebo, zdá se, íe budí pozornost. Avšak otec nedá mu domluviti. Znova chápe se stařec slova a znenáhla stanou všichni ztrnule. Náhle matka se zachvěje a vstane.) Marta. Ach! Matka nyní pochopí vSe . .. (Marta odvrátí tvář a skryje ji v dlaň. V davu ruch stoupá. Druh druha tlači ku předu. Děti volají, aby je matky nadzdvihly, tak aby lépe viděly. Matky tak učiní.) Cizinec. S .. . 11... Posud nezjevil ničeho . . . (Jest zjevno, jak matka se starce naléhavě vyptává. Tento promluví ještč několik slov ; pak náhle všichni vstanou a zdají se tázati ho. Stařec pokynutím hlavy přisvědčí.) Cizinec, Nyní to řekl... rázem to řekl! ... Hlas v davu. Již to řekl! ... Již to řekl!... Cizinec. Neslyšeti ani slechu .. . (Stařec vstane ; a neobrátiv se, značí rukou na dvéře za sebou. Matka i otec i obi sestry vrhnou se na naznačené dvéře, jež otec v chvatu není s to ihned otevříti. Stařec brání matce vyjíti.) Hlas v davu. Odcházejí! ... Odcházejí... (V zahradě nastane tlačenice. Všichni derou se do průčelní zahrady; jediné cizinec setrvá u oken. V síni otevrou se dvéře dokořán; všichni najednou ze síně vyjdou. Otevřenými dveřmi lze zříti hvčzdnaté nebe, trávník a vodotrysk ve svitu luny; jen děcko v osiřelé síni dále klidně spí. Pomlčení.) Cizince. Dítě se nevzbudilo! ... (Odejde.)