■ AENEIS I, 1—22 27 KNIHA I Za plavby ze Sicílie do Itálie byl Aeneas bouří zahnán do Kartháginy v Libyi. Amor, bůh lásky, zažehne v Dídóně šílenou lásku k Aeneovi. Obsah Aeneidy, příčiny hněvu Iunonina O válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trójské připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům, vyhnanec, dlouhý ěas jej po zemích štvala i mořích božská moc: zlý Iunonin hněv, jenž nedal se smířit. Mnoho i trpěl válkou, než konečně, založiv město, usídlil v Latiu bohy: tak povstal Latinský národ, dávní praotci albští, a římské vysoké hradby. Příčiny, Múso, mi zjev, jaký úmysl Iunoně zmařen, mocné královně bohů, a pro jakou stíhala bolest muže tak nábožného, že tolik snášeti musel všelikých běd — což takový hněv je u bohů možný? Bývalo dávné město, jež tyrskou osadou bylo, daleko italské země a naproti tiberské deltě, Karthago, bohaté jměním a hrozivé chtivostí války. To prý ze všech zemí, i na úkor milého Samu, luno mívala ráda; svou zbroj tam složenu měla, tamtéž její byl vůz. Již tenkrát dychtila snažně, bude-li osud přízniv, by Karthago nad světem vládlo — však prý z trójské krve, jak slyšela, vyrůstá plémě, které v budoucí čas má tyrské vyvrátit hradby. Z něho prý válečný lid pak vyroste, vládnoucí světem, který Libyi zničí, vždyť takto prý určily Parky. 28 AENEIS I, 23—48 Toho se luno bála — a také v paměti měla válku, ve které sama kdys hájila milé své Argy. Rovněž příčiny hněvu a kruté bolesti srdce ještě jí nevyšly z mysli: tkví dosud hluboko v srdci onen Paridův výrok, ta potupa zhrzené krásy, celý ten protivný rod, zvlášť oslava Ganymédova. Vším tím vznícena luno, je hleděla rozptýlit mořem, Trojany, po Řecích zbytky i Achillu, rekovi krutém, daleko od země Latské je zdržujíc; po mnohá léta bloudili po všech mořích, svým těžkým osudem štváni. Tolik práce to stálo, než římský založen národ! Mořská bouře Když už vesele pluli a sešla jim sicilská země z očí a kovaná příď jim slané brázdila pěny, věčný živic bol v svých ňadrech, pravila k sobě luno: „Já že se mám svých plánů, zmožena, zříci, aniž trójský král byl zahnán od Itálie? — — — Inu, mně překáží osud! Vsak Pallas spáliti mohla Rekům celé loďstvo a do vod potopit mužstvo — pro jeden šílený čin, jejž Aiás Oileův spáchal?" Iovův popadne blesk — jím mrští z oblaků sama, všechno jím rozmete loďstvo a vzbouří hladinu vichrem, bleskem mu prorazí hruď, z níž dýchá po blesku oheň, pak jej do víru strhne a vrazí na ostrou skálu---------- „Já, jež kráčím s pýchou jak mocná královna bohů, Iovova sestra a choť, jen s jedním národem vedu zápasy po tolik let! — — — Což bude pak Iunonu někdo AENEIS 1,49—78 29 vzývat a na oltář můj, pln pokory, položí oběť?" Jak těch myšlenek vír v ní klokotal, srdce jí plálo, do vlasti deštných mraků a do míst bouřlivých větrů vkročila, do Aiolie. Král Aiolos v rozsáhlé sluji odboj vzpurných větrů a vytí ječivých vichřic mocí na uzdě drží a vazbou v žaláři poutá: větrů hněvivý vzdor v těch skalách bouří a z hory slyšet je mocný jek — sám Aiolos na strmém místě sedí a mocným žezlem jich vzteklé výbuchy krotí. Kdyby to nechtěl dělat, tu hluboké nebe i zemi s mořem by rozmetli rázem a s sebou je vláčeli vzduchem. Všemocný Zeus však z toho měl strach — z té příčiny větry uzavřel v temné sluji a svrchu je mohutnou horou přikryl a krále jim dal, jenž umí dle úmluvy jisté řádně jim utáhnout uzdu neb povolit, má-li ten rozkaz. K němu teď božská luno se s prosbou ozvala takto: „Aiole, od otce bohů a vladaře veškerých lidí moc máš konejšit vlny a opět větrem je bouřit: národ mi nepřátelský se plaví Tyrrhénským mořem, Ilion do Itálie a zmožené penáty nesa — rozbuř divé větry a potop a zalij jim lodi, nebo je porůznu rozptyl a rozmeť mrtvoly mořem! — Mám já čtrnácte nymf, jež všecky jsou spanilé krásou, tu pak, která z nich ze všech je nejhezčí, Déiopeiu, tobě dám v stálý sňatek a patřit bude jen tobě: za tak veliký čin ta s tebou pak prožije život, krásné dítky ti dá a učiní otcem těch dítek." Aiolos na to jí dí: „Je na tobě, královno, zkoumat, čeho bys měla si přát — já smím jen vykonat rozkaz; ty mi tu všechnu mou moc, mé žezlo a Iovovu přízeň 30 AENEIS I, 79—108 dáváš, ty přeješ mi též, bych přisedal k hostinám bohů, ty mě i deštivých mračen i bouřek vladařem činíš." Praví, obrátí žezlo a prudkým úderem jeho nachýlí na bok horu a větrové v bojovném šiku vyrazí, kudy dán průchod, a přes souš dujíce vírem, na moře vpadnou divě a celé je z nejhlubších hlubin zvíří, Euros a Notos i Africus nárazů prudkých: vtom proud hrozných vln se valí ku břehu z moře, strhne se veslařů ryk, zní praskot provazů lodních. Najednou nebe a den je mračnem Trojanům odňat z očí a černá noc se rozprostře po širém moři; zahřmí nebeská báň, blesk za bleskem nebem se míhá, všecko, co kolkolem jest, jim blízkou záhubou hrozí. Rázem chladnou hrůzou se zhroutí rekovy údy, zalká a obojí dlaň pak zdvíhaje k nebeským hvězdám zoufale zvolá takto: „O třikrát, čtyřikrát šťastni, kteří před zraky otců a pode zdmi vysoké Tróje padli! — Ó Týdeovče, ty z Řeků největší reku, že jsem nemohl tenkrát, tam na širých planinách trójských padnout a pravicí tvou tam ukončit statný svůj život, strašný kde od Achillea byl kopím usmrcen Hektór, obrovský Sarpédón padl, a Simoeis pod vodou valí tolik přilbic a štítů a mrtvol hrdinů statných!" Co tak zoufale volá, vtom zafičí severní vichr, vpředu mu do plachet bije a k hvězdám pozvedá proudy, větrem praská veslo — i stočí se přída a vlnám nastaví bok, sloup vod jim hrozí strmící spoustou. Ti tam na povrch vln jsou zdviženi, tam zas až ke dnu v propast se rozšklebí proudy a příboj rozrývá písek. Notos chopí tři lodi a žene je na skryté skály — AENEIS I, 109—139 il skály ty, zalité v bouři, jsou Italy Oltáře zvány — za ticha strašný hřbet ční nad vodou — Euros tři jiné do mořských mělčin a písčin chce zatlačit — žalostný pohled -potom je v mělčinu vrazí a obklopí ohradou písku. V jednu, jež lycké družstvo a věrného Oronta vezl«, odshora, před jeho zraky, mu mořská nesmírná vlna udeří v záď — je na jeden ráz z ní kormidla správce po hlavě do moře smeten — vtom lodí na jednom místě třikrát zatočí vír — pak dravý ji pohltí jícen. Semtam v proudech vod je vidět plující mužstve, také výzbroj jeho a poklady trójské i prkna. Koráb llioneův, loď Acháta, statného reka, jakož i Aléta starce, i loď, v níž vezl se Abás, porouchá mořská bouř: když vazba se zvolnila v bockt, vniká tam zhoubný proud, čímž trhliny lodí se šíří, Zatím Neptunus pozná, jak s hrozným rykem se zmítá moře, jak bouř je zbavena pout, jak z nejhlubších hlubin valí se k povrchu proud — pln nevole nad mořské vlny zdvíhá vznešenou hlavu a po moři do dálky hledí: vidí trójské loďstvo, jak vichr je rozptýlil mořem, kterak i průtrž mračen a vlnění Trojany kruší, také úskok Héřin a mstivost neušla bratru. Zavolá Zefyra s Eurem a těmito slovy se ozve: ,,Taková posedla vás už důvěra k vašemu rodu, že už i odvahu máte — vy větrové — bez mé vůle smíchat nebe i zemi a zdvíhat takové spousty?! Já vás — bude však lip, když utiším vzbouřené vhy-příště tak mírný trest vás nestihne za hrozné činy! Dělejte, ať jste už pryč, však vyřiďte vladaři svému: Nemá nad mořem vládu ni strašný trojzubec svěíeE losem, nýbrž já — on v pustých skalinách vládne - 32 AENEIS I, 140—164 tam je, Eure, vás dům — ať v tomto se nadýmá dvoře Aiolos: v žaláři větrů, však v zavřeném, jeho je vláda!" Ještě než dokončil řeč, již utišil vzedmuté moře, shluklá oblaka zahnal a slunce zas uvedl nazpět. Zároveň Kýmothoé a Triton, o lodi opřen, sráží je s ostrých skal, sám Neptun je trojzubcem zvedá, otvírá nánosy písku a tiší vzbouřené vody, lehkými kolesy vozu se po vrchu hladiny veza. Jako když ve velkém městě se občas roznítí vzpoura náhle a prostý lid, pln vzteklosti, zuřivě bouří, lítá už kamení s ohněm, vztek vzpoury jim dodává zbraní, náhle však šlechetný muž, jenž velkých zásluh si dobyl, přijde jim vstříc — hned zmlknou — a stojí s napjatým sluchem. Ten pak krotí jich vášně a řečí konejší srdce. Podobně mořský jek se utišil, jakmile otec za jasné oblohy vyjel a na moře do dálky hledě letěl na rychlém voze a koňům povolil uzdu. Aeneas se sedmi loďmi (z dvaceti) na břehu libyjském; ostatní byly zahnány bouří Umdlený Aeneův lid vším úsilím s koráby kvapí, kde je nejblíže souše, a míří k libyjským břehům. Prostorná, zářezem v souš, je zátoka — ostrov ji činí přístavem oběma křídly a od moře veškeré vlny lámou se o jejich čela a v zpětných se půlkruzích tříští. Z obou zálivů stran jsou skaliny, ze kterých strmí dvojí obrovská skála, a širá pod jejich čely mlčí bezpečná tůň. Jsou v pozadí třpytivé lesy, AENEIS I, 165—194 33 svrchu, však temný háj ční vespod strašlivým stínem. Na zadní zátoky straně jest jeskyně z převislých skalin, v které je sladká voda a sedátka z přírodní skály, libé to bydliště nymf. Tam koráby znavené plavbou nepoutá žádné lano, ni kotva křivým svým zubem. Aeneas vplul v ten záliv — však toliko se sedmi loďmi, jež měl z celého počtu. Lid trójský ze žhavé touhy po souši, vyskočí z lodí a na břeh žádoucí vkročí, údy zmáčené mořem si rozloží na břehu v písku. Achates vykreše jim, z nich první, z křemene jiskru, listím podchytí oheň a palivo úplně suché přiloží okolo něho a plamen rozdmýchá v troudu. Obilí zmáčené vodou a veškeré nářadí mlecí vynesou, na smrt mdlí, pak zrní vyrvané moři hodlají pražit v ohni a mlýnem kamenným semlít. Na skálu vystoupne zatím rek Aeneas, na moře hledí do dálky, na všecky strany, zda někde by Antheův koráb spatřil, zmítaný větrem, a dvouveslé koráby jeho, Kapya též neb Kaikův štít, jejž na zádi vztyčil. Koráby, pokud zří, tam nejsou — v dáli však zhlédne na břehu jeleny tři, jak chodí — za nimi celé stádo, jak v dlouhé řadě se celým údolím pase. Stanul tu rek, vzal do ruky luk, vzal perutné Šípy, které nosíval jindy druh Achates, společník věrný. Nejdřív náčelníky, jak vysoko zdvíhali hlavy s parohy rozvětvenými, jim zastřelil, ostatní stádo střelbou zaplašil všecko a zahnal v listnaté háje. Střílet nepřestal dřív, až velkých jelenů sedm povalil, šťastný lovec, vždy jednoho pro každý koráb. Potom k přístavu kvapil a všechněm je rozdělil druhům, 34 AENEIS I, 195—223 pak též rozdělil víno, jež na hřehu sicilském štědrý Acestes v džbány jim nalil a daroval na další cestu. Potom promluvil takto a smutné srdce jim těšil: „Přátelé, všelikých strastí již oddávna neznalí nejsme, snesli jste horší trudy a bůh dá konec i těmto; vždyť jste až k samé Skylle, k té vzteklici, ke skalám přišli, které v hlubinách řvou, též kyklópské viděli skály! Proto se vzmužte zas, svou bázeň ze srdce pusťte! Jednou bude vás těšit i vzpomínka na tyto strasti. Zaživše pohromy různé a tolik hrozivých zkoušek, jdeme už v Latinský kraj, kde klidná nám slibuje sídla osud a povstati má zas poznovu království trójské. Proto zas buďte silní a šetřte se pro šťastné doby!" Tak k nim mluvil jen ústy a prese vši tísnivou starost předstíral naději tváří a bolest potlačil v srdci. Druzi se kořisti chopí a brzké chystají hody: strhnou se žeber kůži a pod ní odhalí maso, jiní je řežou v kusy a čerstvé je na rožně vetknou, talíře chystají jiní a další hledí si ohně. Lehnou si do trávy na zem a pokrmem oživí síly, pijí to staré víno a jedí i zvěřinu tučnou. Když už hlad byl zahnán a sklizeno bylo už jídlo, po svých ztracených druzích se v dlouhém hovoru ptají, nejisti, mají-li doufat, či báti se, ještě-li žijí, či již podlehli smrti a neslyší, když je kdo volá. Obzvlášť Aeneas věrný se u sebe nad smrtí rmoutí Oronta, rázného v boji i Amyka, nad krutým losem Lýka i statného Gya a Kloantha, statného reka. Konečně přestali lkát. AENEIS I, 223—2S3 35 Na Olympu * Venusina rozprava s lovem Sám Iuppiter z nebeských výšin na moře, brázděné loďmi, i na země, ležící pod ním, na břehy, národy dálné se dívaje, na vrchu nebes stanul a libyjské říše si prohlížel upřeným zrakem. Tu, když mnohé věci mu plní starostmi duši, Venus — zářivý zrak má zalitý slzami smutku — takto mu dí: „ó ty, jenž osudy lidí a bohů věčnou spravuješ vládou a strašným bleskem je děsíš, čím as Aeneas můj se na tobě prohřešil takto, čím též trójský národ, že po takých ztrátách lidu všechen mu zemský kruh je uzavřen pro Itálii. Z nich pak v průběhu let, jak slíbila, Římané vzejdou, také že z Teukrovy krve, zas oživlé, zrodí se vůdci, kteří povládnou mořím i pevnině nejvyšší mocí: jaký to úmysl zas, můj drahý otče, tě změnil? Tím jsem se při zkáze Tróje a jejích žalostných troskách těšila, s osudem zlým též dobrý na váhu kladouc. Stejně však trpí můj lid, jenž tolik zakusil strastí — kdypak už, velký králi, těm útrapám učiníš konec? Trójský Anténór směl, když vyvázl ze středu Řeků, vniknout v illyrský záliv a s úplným bezpečím vejít do nitra liburnské říše a ústí Timavu oplout, který z devíti jícnů a s hrozným hučením hory vyráží, hotové moře, a s jekem zatápí pole. Přec však patavské město a pevné založil sídlo Tróům, dal národu jméno a trójské odložil zbraně, sám pak pokoje došel a v klidném míru tam žije. My však, vlastní tvá krev, jíž dáváš výšiny nebes, zbaveni lodí, ó hrůzo! — a pro hněv jediné z bohyň dozk ázy jdeme, vždyť v italskou zem nám bráněno vejít. To že je za zbožnost pocta? A takto nás uvádíš k žezlu?!" 36 AENEIS I, 254—286 Otec bohů i lidí se usmál na dceru jemně tváří, jíž zjasňuje nebe, když někdy se zatemní bouřkou, zlehka ji políbil v ústa a těmito slovy se ozval: „Odlož strach, má dcero, je nezměněn potomstva tvého osud, ty uzříš město a pevné Lavinské hradby, které ti slíbeny jsou... pak vzneseš k nebeským hvězdám Aenea, chrabrého reka — mne nezměnil úmysl žádný. Syn tvůj — řeknu to teď, vždyť strach ten stále tě hlodá, osud rozvinu dále a odhalím tajemství jeho — povede velkou válku a divoký italský národ zdrtí, postaví hradby a vydá zákony lidu. Až pak třetí léto ho spatří v Latiu vládnout, tři až období zimní pak Rutulům zmoženým minou, chlapec tu Askanios, teď Iulus, dříve vsak ílos, dokavad ílijská říš svou vládou bezpečna byla, třicet dlouhých let, jež během měsíců vzniknou, vládou naplní svou, když přenese z lavinských sídel vladařství v Dlouhou Albu, z níž pevnost mohutnou zřídí. Po tři sta dlouhých let tam potom potrvá vláda pod žezlem trójských králů, až konečně královská kněžka, Ilia, stane se matkou a zrodí dvojčata z Marta. Potom ve vlčí kůži jsa zahalen z pěstounky šedé Romulus převezme národ a založí k Martově poctě hradby a trójský lid svým jménem Římany nazve. Těmto ni světových hranic ni časových nemíním klásti, bez konce dal jsem jim moc — též bezcitná bohyně luno, jež teď hrůzami plní i moře i zemi i nebe, změní smýšlení v lepší a se mnou chrániti bude Římany, vladaře světa a občany oděné v togu. Tak jsem rozhodl já — pak staletí minou a přijde doba, kdy trójský kmen jhem poddanství jařmiti bude Fthíi i Mykény slavné a povládne zdolaným Argem. Potom se narodí Caesar, ten Trojan z vzácného rodu, AENEIS I, 287—311 37 iehož říše až k moři a pověst dosáhne k hvězdám, lulius, jehož jméno má z velkého Iula původ. Tohoto přijmeš jednou, až přinese z Východu kořist, bezpečná, na nebes báň — též on bude prosbami vzýván. Tehdy přestanou války a zjemní se divoké časy, velebná Věrnost a Vesta a Quirinus s bratrem svým Remem budou zákony dávat a železné závory zavřou kruté válečné brány, a Běs pak zločinný uvnitř nad krutou zbraní sedě a sterým na zádech poutem uvázán, soptit bude svou strašnou krvavou tlamou." Potom Máina syna, když domluvil, z Olympu pošle, aby i země i hrad, jenž v novém městě je stavěn, přijaly trójský lid, sic neznalá osudu Dídó mohla by z hranic je vyhnat. Bůh letěl po širém nebi, vesloval rychlým křídlem, až na břehu libyjském stanul. Kvapem vykoná rozkaz, a Púnové po vůli boží odloží vzpurnou mysl a obzvlášť královna pojme k Teukrům smýšlení vlídné a hostinnost ochoty plnou. Aeneas s Achátem jdou do Kartháginy * Venus Přemýšlí po celou noc král Aeneas o mnohých věcech, jak však živný den zas vysvitl, stanovil vyjít, prozkoumat nová místa i pobřeží, k němuž byl zahnán, kdo tam as je — vždyť pustinu zřel — zda lidé či šelmy, neboť podat chtěl o všem, co vyzkoumá, zprávu svým druhům. Ukryv pod krov skal své koráby, pod klenbu háje, ztajené větvemi stromů a jejich děsivým stínem, 38 AENEIS I, 312—339 na souš vystoupil sám, jen provázen Achátem cestou, přitom si v pravici nesl dvě kopí širokých hrotů. Pojednou uprostřed lesa mu vkročí do cesty matka s dívčí tváří a šatem a se zbraní dívčiny spartské, podobná Harpalyce, jež v Thrákii předbíhá koně velkou rychlostí svou neb předhání proudící Hebros. Na pleci lehký luk má zavěšen, jako je zvykem lovkyň, a vlající vlas jí rozvívá vanutí větru, kolena její jsou holá a roucho sepjaté uzlem. „Hej!" tak zavolá dřív, ,,ó jinoši, dejte mi zprávu: nezřel tu některý z vás z mých sester některou chodit, na plecích zdobenou lukem a rysí skvrnitou kůží, nebo jak s pokřikem velkým se za vepřem zpěněným žene?" Praví, a Venušin syn jí na to zas odpoví takto: „Žádnou ze sester tvých jsem neslyšel, aniž ji viděl. — Jak tě však oslovit mám, ó dívčino? — Nejsou tvá líce lidská — po lidsku nezní tvůj hlas — tys bohyně jistě! Jsi snad Foibova sestra — či pocházíš z rusalčí krve? Kdokoliv jsi, dej milost, a v naší tísni nám ulev! Pouč mě, pod kterým nebem a v kterých se končinách světa zmítáme? — Nejsme znalí ni krajiny této ni lidí, bloudíme, zahnáni větrem a strašnými mořskými proudy — hojné ti před oltářem má pravice porazí žertvy!" Venus mu dí: „Toť čest, jíž nijak se za hodnu nemám, nám však, tyrským dívkám, je zvykem nositi toulec, v červený lovčí střevíc si vysoko šněrovat lýtka. Pánskou říši tu vidíš, kmen tyrský, foinické město, zem však to libyjská jest, v níž lid je nezdolný válkou. AENEIS I, 340—370 39 Dídó vládu zde má, jež přišla sem z tyrského města, prchajíc před svým bratrem — vsak dlouho by trvalo, dlouho vyprávět o jeho křivdách — jen hlavních věcí se dotknu: Sychaeus její byl choť, jenž nejvíc měl z Foiniků polí, ze všech, a velkou láskou byl milován ubohou chotí. Čistou dal mu ji otec a prvním zasnoubil sňatkem, bratr však Pygmalión měl vladařství nad městem Tyrem, který zločinstvíni svým byl nelidský nad jiné všecky. Oba dva zuřivým hněvem se rozešli: Sychaea onen, slepý po zlatě touhou, ten zákeřník, před oltářem sklál, když netušil zradu — a nedbal sestřiny lásky. Skrýval dlouho ten čin a klamal svou trpící sestru, padouch, nadějí marnou a mnohé vymýšlel klamy... Muže však nepohřbeného se podoba ve snách jí zjeví: zvedal k Dídóně tvář tak divným způsobem bledou, ukázal krutý oltář a prsa proklatá mečem odkryl a odhalil tím ten skrytý domácí zločin. Potom jí radil prchnout a odejít narychlo z vlasti, ukázav pokladů skrýš, jež k cestě jí přispěti měly, množství to zlata a stříbra, jež dosud jí nebylo známo. Dídó pohnuta tím, hned chystá útěk i s druhy: jdou, v kom plamennou zášť ten tyran surový vzbudil, neb snad veliký strach. Hned koráby po ruce jsoucí chopí a naplní zlatem, a chamtivce Pygmalióna jmění již plní se mořem — a žena je původcem činu. Potom připluli k místu, kde nyní veliké vidíš bašty a Karthága hrad, jenž nově tu právě se zvedá; tam si koupili půdu — a proto ji nazvali Byrsou, tolik, co volskou kůží by dokola obemknout mohli. Avšak kdopak jste vlastně? — a z kterých jste připluli břehů? Jaký cesty je cíl?" 40 AENEIS I, 370—402 Jí na dotaz, vzdychaje zhloubi, odpoví rek, však hlas jen stěží dral se mu z hrudi: „Kdybych měl z počátku začít a vyprávět, bohyně, celé dějiny vlastních útrap a čas bys měla je slyšet, večerní hvězdou by den byl zakončen, Olympos zavřen. Vyšli jsme z dávné Tróje, ač jestli zde k vašemu sluchu dostal se název Tróje, a zmítané po dálných mořích náhodou prudká bouř nás zahnala k libyjským břehům. Já jsem Aeneas zbožný, jenž penáty odpůrcům vyrvav vezu je s sebou v loďstvu, svou slávou nad hvězdy známý, hledám italskou vlast, svou kolébku, od Iova vzešlou. S dvakrát desíti loďmi jsem vyplul na trójské moře, řídil se výroky věšteb a božská matka mě vedla, stěží jich mám teď sedm, jež porouchal vítr a vlny, sám pak neznámý, nuzný, tu pustou Libyí chodím, ze země asijské vyhnán i z Európy." Stížnosti další Venuše nemohla snést a přetrhla bolestný nářek: „Buď si kdo buď, já myslím, že bohům protivný nejsi, dýchaje živný vzduch — když do města tyrského přišels. Jdi jen a kráčej dál, až ku prahu kněžninu přijdeš, neboť zprávu ti dávám, že druzi se vrátili s loďmi, které obratem větru ti v bezpečí zahnány byly — leč že by věštbám z ptáků mě rodiče učili klamně. Tam viz labutí dvanáct, jak letí radostně v řadě, které byl Iovův pták, jenž z výšin nebeských sletěl, rozplašil po širém nebi, teď šik ten v pořadí dlouhém buď si už vybírá místo nebo vybrané prohlíží shůry. Jako se vrátili ptáci a laškují, šustíce křídly, co dřív kroužili nebem a píseň radostnou pěli, nejinak též tvé lodi a s nimi i veškeré mužstvo buď již v přístavu jest neb plnými plachtami vjíždí. Jdi jen a řiď svůj krok, kam směr tvé cesty tě vede!" Potom se obrátí Venus a růžová šíje se zaskví, AENEIS 1,403—426 41 božský na hlavě vlas jí rajskou zavane vůní, krátký pak lovecký šat jí dolů splyne až k nohám. Bohyni již sám krok jim prozradil. Jakmile matku poznal, těmito slovy, jak prchala, zavolal za ní: „Pročpak tolikrát, matko, i ty tak krutě mě šálíš klamnou přetvářkou svou? — Proč rukou stisknouti ruku, proč též pravdivou řeč nám nedáno slyšet a mluvit?" Takto si na matku stýská a k hradbám obrátí kroky. Venus jev temný vzduch, jak kráčeli, zahalí kolem oba, a v mlhavý háv, jsouc bohyně, zakryje hustě, aby je nebylo vidět a nikdo je nemohl zajmout, ani jim překážet v cestě a důvod příchodu zvídat. Vzduchem pak do svého sídla zas odletí, výsledkem šťastna, do Pafu, ve svůj chrám, kde kadidlem arabským planou nesčetné oltáře její a voní čerstvými věnci. Aeneas v Karthágu * Pohřešovaní Trojane se náhle objeví * Dídó přijme laskavě všecky Trojany a pozve je k hostine Aeneas pospíchá vpřed, jak lesní cesta ho vede, a již stoupá na chlum, kde nejvýš nad samým městem strmí a dolů svrchu se na hrad protější dívá. Diví se mocným stavbám, kde dřív jen stávaly chatky, uiví se bránám městským a lomozu, dláždění ulic. Tyrané planou chvatem: z nich někteří stavějí hradby, druzí budují hrad, kam válí rukama kvádry, jiní si volí místo a hledí je obehnat brázdou. Také si stanoví soudce a úřady, posvátný senát. 42 AENEIS 1,427—453 Tady je kopán přístav a jinde zas k divadlu kladou hluboké základy jiní neb ze skal náramné tešou sloupy, jež ozdobou pyšnou pak příštímu jevišti budou. Nejinak počátkem léta se tuží pracemi včely, za slunce na květných nivách, když dospělé potomstvo rodu kvapí vyvádět z úlu neb hromadí tekutý nektar v plástve a sladký med jim plní dovrchu buňky, neb když snímají tíž svým družkám, nebo když v šiku línou čeládku, trubce, se snaží zapudit z úlů. Hemží se včelami úl, je cítit thymián z medu. „Ó jak Šťastni jsou ti, jimž městské hradby už rostou!" zbožný Aeneas praví a pohlíží na štíty domů. Potom — divoucí div — šel středem, zahalen v mlhu, míse se v městský lid, však přece ho neviděl nikdo. Vprostřed města byl háj, tak lahodný chladným svým stínem, ve kterém púnský lid, jejž proud tam zahnal a vichr, vykopal znamení prvé, jež na pokyn Iunonin našli, hlavu to bujného koně: neb tak prý po všecky věky budou vynikat válkou a tak se snadně i živit. Mohutný tehdy chrám tam mocné lunoně Dídó stavěla, plný darů a božskou chráněný sochou. Nad schody kovový práh je položen, veřeje pojí nahoře kovový trám, čep křídel kovových skřípá. Teprve tam, v tom háji, mu nový utišil objev bázeň a teprve tam zas troufl si Aeneas věřit v spásu a přes všechnu tíseň zas nové důvěry nabyl. Zatímco královnu čekal a před chrámem rozměrů velkých AENEIS I, 454—482 43 všecko si prohlížel kolem a divil se rozkvětu města, společným umělců dílům a velkým obtížným pracím, obrazy trójských bojů tam na stěně pořadem shlédl: válku, jež pověstí svou již po všem světě je známa: Priama, Atreovce i Achilla, hrůzu to obou. Stanul a pravil s pláčem: „Ó kdepak je, Acháte, místo, kde je kraj, jenž nebyl by pln těch svízelů našich? Aj, toť Priamos náš! — Svou poctu i tady má chrabrost! JeŠtě je nad strastmi pláč — je soucit s osudem lidským! Neboj se, z této slávy nám vzejde nějaká pomoc!" Řekl a mrtvá malba mu nadobro spoutala duši: bolestně ze srdce vzdychal a slzy mu máčely tváře, neboť viděl tu lid, jak válčí okolo Tróje: tady jak prchají fieci a ženou je junáci trójští, tam zas prchají Teukři a s vozem je Achilleus žene. Poblíž na jiném místě pak poznal po bílých plachtách s pláčem Rhésův stan, jejž při prvém u Tróje spánku Týdeův krvavý syn kdys hroznou zpustošil vraždou, koně pak plné ohně mu odvedl, dříve než mohli okusit trójskou píci a z Xanthu se napíti vody. Vedle zas Tróila vidí, jak prchaje, zbavený zbraně — nešťastný hoch, jenž nerovný boj byl s Achillem svedl — visí z prázdného vozu a naznak koně ho vlekou, ještě však otěže drží, ač šíje a kadeř je prachem vlečena, oštěpu hrot svým koncem do prachu ryje. Zatím k Palladě hněvné se berou, k jejímu chrámu frójanky s rozpletlým vlasem a darem roucho jí nesou, pokorně, zármutku plny a pěstmi se bijíce v prsa; Pallas však odvrací oči a hledí upřeně k zemi. 44 AENEIS 1,483—508 Třikrát kol trójských zdí trup Hektórův Achilleus vláčí, potom však mrtvé tělo zas prodává za zlato otci. Tenkráte z hlubin srdce si Aeneas bolestně vzdychl, když tam zbroj, když vůz, když mrtvolu druhovu viděl a když Priama zhlédl, jak spíná bezbranné ruce. Též tam rozpoznal sebe, jak v první bojuje vřavě, viděl i východní šiky a černého Memnona zbraně. Přivádí Amazonky, jež nosí srpaté štíty, divá Penthesileia a uprostřed tisíců řádí, prs svůj odhalen majíc a pod ním řemen je sepjat, rekyně, jež má smělost i s hrdiny bojovat — dívka. Tomu se Aeneas diví a prohlíží obrazy všecky, úžasem nad tím trne a pořád se dívá a dívá. Vtom už kráčí kněžna, svou krásou spanilá Dídó, k chrámu a okolo ní je šlechticů veliký zástup. Nejinak na hřbetech Kynthu neb luzných Eurótu březích Artemis provádí tance a na tisíc v průvodu jejím hemží se horských nymf kol dokola — Artemis v čele toulec na plecích nese a kráčejíc přečnívá všecky — Latoně tichý ples pak proudí blaženou hrudí: taková byla i Dídó, jak radostně kráčela středem, pečujíc o své dílo a budoucnost království svého. Pod klenbou předsíně chrámu a u vchodu svatyně božské na trůn vysoký sedne a opře se, chráněna stráží, práva i zákony dává a určuje obtížnou práci mužům, slušně a správně, neb dává ji stanovit losem. AENEIS I, 509—539 45 Najednou Aeneas zří, jak ve velkém zástupu Púnů vchází Sergestos, Antheus a Kloanthos, hrdina statný, také Trojane jiní, jež tmavý odloučil od nich vichr a do jiných míst, jim neznámých, koráby zahnal. Užasne Aeneas sám, je zaražen průvodce jeho, pojme je radost i strach: jsou dychtiví stisknout si ruce, avšak ještě je mate, že nevědí, jak se to stalo. Proto se nedají poznat a zkoumají, zakryti mlhou, co se to s mužstvem stalo, kde nechali u břehu loďstvo, který je příchodu cíl, vždyť vybraní z každé té lodi přibyli o milost žádat a za křiku do chrámu vešli. Když už vstoupili dovnitř a dáno jim veřejné slovo, nejstarší Ilioneus k ní promluvil poklidným tónem: „Kněžno, jíž Iuppiter sám dal nové založit město, abys zákonným právem ten zpupný krotila národ, prosí tě trójský lid, jenž větry je po mořích zmítán, ubohý; od lodí nám rač zadržet bezbožný požár! Zachraň pocestný lid, rač přihlédnout k našemu stavu! Neboť nejdeme sem vám plenit libyjské krby, nejdem vám dobytek brát a pak jej zahánět na břeh: nemají ráznost té, té zpupnosti zmožení lidé! Země je Hesperie, jak jménem ji Řekové zovou, stará, zbraněmi mocná a bohatá úrodou polní, Oinótři bydlili v ní, teď potomci, jako se praví, nazvali Itálií tu krajinu, vůdcovým jménem. Ten byl korábů cíl, když vtom náhlou bouří se deštný Óríón zdvihl, k mělčinám skrytým nás zahnal a daleko zuřivým vichrem po vlnách vzdutým mořem a po mořských neschůdných skalách rozehnal — k vašim břehům se dostal jen nevelký oddíl. Jaký to tady je lid? — neb jaká to surová země 46 AENEIS I, 540—566 připouští takový mrav? Je odpírán hostinný písek! Svádějí boj, nám brání i na kraj pobřeží vkročit! Jestliže lidským rodem a lidskou zhrdáte zbraní, bojte se alespoň bohů, co právo i bezpráví znají. Naším vladařem byl král Aeneas, nad něhož nikdy nebyl čestnější nikdo ni slavnější chrabrostí v boji. Jestliže losem ten rek je zachován, jestliže dosud živ je pozemským vzduchem a není v podsvětí děsném, nemáme strach! Však nelituj též, žes pomohla první! Neboť města i zbraň též v sicilských krajinách máme, vládne tam Acestes slavný a z trójské pochází krve. Lodi nám vytáhnout svol, jež těžce nám porouchal vítr, v lesích si nařezat dříví a k lodním je ohladit veslům, abychom do Itálie a k Latiu odpluli šťastně, vrátí-li král se i druzi a je-li nám dáno tam odplout. Je-li nám záchrana vzata a tys již, dobrý náš otče, mrtev v libyjském moři a v Iula naděje není, aspoň ať na Sicílii a do tamních hotových sídel odtud nás odveze loďstvo a odplujem k Acestu králi!" Takto děl Ilioneus i hlučel k souhlasu všechen trójský lid. Krátce pak královna Dídó jim odpoví sklopivši oči: „Ze srdce zapuďte bázeň, ó Trojane, zaplašte starost, obtíže nové říše mě nutí k takovým věcem: musím hranice své dát stráží daleko hlídat! Kdopak by trójský rod neb trójské llion neznal, chrabré činy jich reků a plameny takové války? AENEIS I, 567—597 47 Žádný nenosí z nás tak bezcitné srdce v své hrudi, aniž zapřahá Sol své koně tak daleko od nás! Ať si už italské nivy a Hespersko volíte velké, nebo ať Erykův kraj, v němž vladaří Acestes slavný, dám vám bezpečný průvod a přidám prostředky hojné. Chcete-li u nás zůstat a v této se usadit říši, vám též náleží město, jež budujú — vyvlecte lodě! Za rovné budu vás mít, ať Trojan to bude či Tyran. Kéž by tu též sám král, jejž tentýž vítr sem zahnal, Aeneas, přítomen byl. — Dám rozeslat po břehu věrné lidi a libyjský kraj dám prohledat v nejzazších místech, zda snad po lesích bloudí či osadách, vyvržen z moře." Tím hned nabyli ducha — však dlouho už protrhnout mlhu zbožný Aeneas prahl i Achates, hrdina statný. Tehdy byl Achates první, jenž oslovil Aenea takto: „Jaká, bohynin synu, v tvém srdci se myšlenka budí? Vidíš, že všecko je jisté, že druhové vyvázli s loďstvem, jenom jediný chybí a toho jsme viděli tonout ve vlnách, ostatní všecko se shoduje s matčinou řečí." Sotvaže domluvil on, když mrak, jenž oba je halil, zcela se roztrhl náhle a ve vzduch rozplynul čistý. Aeneas stál tam sám a v jasném zazářil světle, s plecí a tváří jak bůh, vždyť Venus sama mu dala krásou zářící vlas, též vdechla mu růžový nádech mládí a veselý půvab mu vkouzlila do jeho zraků, jako když mistrova dlaň dá půvab slonové kosti, neb když parský kámen neb stříbro je vroubeno zlatem. Potom královně dí, však také náhle se k druhům, nikým netušen, ozve: „Jsem já, jejž hledáte, tady, trojský Aeneas sám, jenž libyjským vlnám byl vyrván.