54                                 AENEIS   II, 1—20
KNIHA II
Aeneas vypravuje o svých osudech
Pád Tróje
Rázem umlkli všichni a napjatě hleděli na něj: Aeneas počal tedy a vysoko z lehátka mluvil:
„Nevýslovný bol, má královno, obnovit velíš, kterak trójskou říši a bědné království naše vyvrátil řecký lid.
Já sám jsem viděl ty hrůzy, maje v nich velkou účast.
Kdo mohl by všecko to líčit, byť to byl Myrmidón, Dolop neb drsného Ulixa vojín, aniž by potlačil pláč? —
Též noc již kloní se rosná chvatně a západ hvězd již počíná vybízet k spánku.
Když však tolik si přeješ, bys poslední útrapy Tróje slyšela líčit krátce a zvěděla osudy naše, ačkoli vzpírá se duch, a pouhé se vzpomínky hrozí, počínám:
Dřevěný kůň
Zlomeni válkou a osudem od cíle hnáni vůdcové řeckých vojsk — když tolik míjelo roků, návodem Pallady božské si zbudují koně jak horu, pobivše žebra té stavby kol dokola fošnami z jedlí: za šťastný návrat prý dar, jak roznesli šálivou pověst.
Losují z vybraných reků a zvolené potajmu zavrou do temných útrob jeho a zbrojným vyplní lidem vnitřek nesmírných dutin a rozsáhlé koňovo břicho.
AENEIS   11,21—46                                55
Ostrov z pověsti známý je vidět na dohled z Tróje, Tenedos, bohatý statky, když trójské království kvetlo — teď jen zátoka pouhá a stanice nejistá lodím.
Plují směrem k němu a na pustém břehu se skryjí.
Mníme, že zmizeli z Tróje a odpluli do Řecka větrem... tak již Trójská zem je zbavena předlouhých strastí! Brány se rozletí v ráz: nás těší v achajský tábor vejít — teď prázdný kraj, jen pusté pobřeží mořské. „Tady byl Dolopů zástup, zde tábořil Achilleus krutý, zde bylo jejich loďstvo a tadyhle bývaly boje.
Někteří nad zhoubným darem, jenž určen prý Minervě
panně,
žasnou, nesmírné stavbě se divíce------
Thymoités první radí vtáhnout v město a tam jej postavit na hrad — ať již s úmyslem lstným, ať trójský osud tak určil.
Avšak Kapys a jiní, kdo lepší měl rozvahu v duši, řecký ten úskočný dar, v němž jistou tušili zradu, kázali do moře svrhnout neb zatopit pod ním a spálit nebo mu prorazit břicho a prozkoumat dutiny skrýše.
Lid však neví, co počít, a tříští se v mínění různá.
Láokoón
Ejhle, tu Láokoón svůj velký předběhne průvod, spěchaje z výšin hradu a zardělý zdaleka volá:
„Jaké to šílenství velké, ó nebozí krajané moji! Mníte, že Rek je pryč? Což myslíte, že je kdy jaký bez klamu danajský dar? — Tak málo snad Ulixa znáte? Buďto je řecký lid v tom dříví zavřen a ukryt, anebo přístroj tento je zroben na naše hradby,
56                                AENEIS    II, 47—74
vidět chce dovnitř domů a přepadnout Ilion shora, neb je v tom jinačí klam — jen nevěřte, Trojane, koni! Buď to co buď, mám z Danaů strach, byť dávali dary!"
Řekl a s napětím sil své těžké zarazil kopí dřevěné obludě v bok, jenž vazbou klenul se v oblouk. Uvízl oštěp s chvěním a otřesem koňova břicha zazněly dutiny skrýše a duněly, jako by lkaly.
Nechtít to božský osud a nebýt nejapné mysli, již by je býval přiměl, by řeckou rozbili skrýši, Trója by nyní stála a trval bys, Priamův hrade!
Sinán
Aj, vtom jakýsi muž, jenž vzad měl svázány ruce, od pastýřů trójských byl s křikem ke králi vlečen. Náhle se pastýřům sám, jak kráčeli, postavil v cestu, provést chtěje svůj úskok, by Rekům otevřel Tróju, neznámý, smělé mysli a připraven k oběma věcem: aby buď nastrojil lest, neb jisté podlehl smrti.
Odevšad mládeže shluk kol něho se zvědavě sbíhá kvapně a veškeren dav má o závod z cizince posměch.
Slyš teď danajskou šalbu a z jednoho zločinu jejich poznáš všecky.
Jak tak bezbranný stál, jim na očích, na pohled zděšen, zvolal, když po trójském davu se rozhlédl dokola zrakem:
,,Běda! 0 která země a které moře mě přijme? Aneb copak mi už, mně bídnému, konečně zbývá?
Vždyť já se Řeky žít už nemohu — nadto pak ještě trójský lid, pln hněvu, si žádá krvavé pomsty!"
Jak tak lká, v nás mění se duch, je tlumena všechna prchlivost v nás — hned chceme, by děl, z čí pochází krve,
AENEIS    II, 75—104
57
co by nám chtěl — nechť poví, več doufá, když nechal se
zajmout. Znenáhla odloží bázeň a praví po chvíli takto: Zajisté všecko ti, králi, ať cokoli nastane, řeknu pravdivě, aniž zapřu, že pocházím z řeckého kmene — říkám to napřed — vždyť lstivý-li los snad v neštěstí vrhl Sinóna — v lichého mluvku ho nezvrhne, neřku-íi v lháře.
Jestliže někdy k tvým uším se doneslo v hovoru jméno Bélovce Palaméda a známá z pověsti sláva — ježto je zrázel z války, byl obviněn od řeckých vůdců ze zrady nařčením křivým, ač neměl nižádné viny, pak jej vydali na smrt a teď jej mrtvého želí.
Byl jsem příbuzný jeho a chudý otec mě poslal, abych mu průvodcem byl hned ve svých mladistvých
letech.
Dokud byl mocným králem a v radách králů měl váhu, dotud také jsem já měl jakés vážené jméno; ale když úskočný muž, král Odysseus, poháněn záštím — nemluvím neznámou věc — jej sprovodil z tohoto světa, tu jsem, žalostí zdrcen, svůj život v úkrytu vlekl, s hněvem ve svém srdci, že přítel nevinně zničen.
Též jsem nemlčel, bloud, ba hlásal jsem nad nimi pomstu, bude-li osud mi přát, bych do své otcovské vlasti přišel vítězně zpět — čímž kruté záští jsem vzbudil.
To byl zhouby mé zdroj, neb nové si Odysseus smýšlel žaloby, jimiž mě děsil, a trousil záhadné řeči v lidu a vinou si jist, k mé záhubě vymýšlel cestu. Nedal si pokoje dřív, až pomocí Kalchanta věštce — nac vsak tu nemilou věc vám opět zbytečně líčím?
otejný-li o všech Řecích váš úsudek, k čemu vás
meškat? — stačí, že též jsem Řek — tož honem proveďte ortel! Tak by to Ithačan chtěl — též král by to zaplatil skvěle!"
58                               AENEIS   II, 105—133
Tu teprv prahnem zvídat a slyšet příčiny toho, neznalí takových spádů a takové přetvářky řecké: mluvil, jakoby v bázni, a předstíral vzrušení mysli:
„Mnohokrát řecký lid, již vyčerpán, pojat byl touhou prchnout z trójské země a zanechat zdlouhavé války — měli to udělat dávno! — však mořská je zdržela bouře, vždycky když chtěli už odplout, a jižní je odstrašil vítr.
Také když tento již kůň, jenž srouben je z javorů
silných, stál — vtom bouřný liják se rozhučel po celém nebi.
Pošleme Eurypyla v té úzkosti zeptat se Foiba — avšak neblahou zvěst nám nazpět přinesl z chrámu:
„Krví a dívčinou smrtí jste bouřné smířili větry, tenkrát když k trójským břehům jste poprvé, Rekové,
přišli, krví jest hledat návrat a řeckým životem milost vykoupit."
Když ten výrok se k uším donesl lidu, strnuli, mrazivý strach jim v kostech pronikl morkem, komu je chystána zhouba a koho to Apollón míní.
Tehdy s náramným hlukem tam přivedl do středu
vojska Ithačan Kalchanta věštce a s důrazem nutil ho říci, jaká je božská ta vůle — již tehdy mi věštili mnozí krutou strůjcovu lest, mou budoucnost vidouce v duchu.
Věštec po deset dní byl zamlklý, tajně se tváře, nechtěje nikoho z nás svým slovem navrhnout k smrti.
Konečně velkým křikem byv Ulixem donucen stěží, vyrazil slovo a mne, jak smluveno, za oběť určil.
Každý souhlasil rád, vždyť čeho se pro sebe báli, když bylo v jiného zmar teď změněno, rádi to snesli.
Prokletý den již nablízku byl, již chystána byla oběť: slaná mouka a na skráň obětní stužka.
AENEIS    II, 134—161
59
Tu jsem se vyrval smrti, to přiznávám, zpřerážel
pouta, v močál plný bahna a v sítí v noci se ukryl, co by jen odpluli odtud — ač vskutku-li odplují odtud.
Ted již naděje nemám, že dávnou otčinu spatřím, ani své sladké dítky a obzvláště drahého otce: na nich pro můj útěk se možná Rekové pomstí, za mne, a ten můj čin snad vyváží nebohých smrtí.
Proto při bozích v nebi, již pravdy jsou svědkové
mocní, pro věrnost neporušenou, jež přec snad doposud někde v člověku zbývá, tě prosím, měj lítost s takovou strastí, slituj se nad mou duší, jež trpí nevinně křivdu!"
Darujem život těm slzám a k tomu ho litujem ještě. První Priamos sám dá rozkaz zajatci sejmout na rukou těsná pouta a praví mu vlídnými slovy: „Bud si kdo buď," dí král, „již zapomeň ztracených
Řeků! Budeš teď náš — však nač se chci ptát, hleď říci mi
správně: Nač toho velkého koně tu stavěli? Kdo si to smyslil? Co to má být? Snad pro bohy dar? Snad válečný přístroj ?"
Řekl, on v uskoku mistr a v řecké honěný šalbě, nahoru pozdvihl ruce, už bez pout, k nebeským hvězdám:
„vás, ó věčné ohně, vy božské moci, jež nelze zklamat, za svědky volám, i oltáře, prokleté meče, Jimž jsem prchl, a vínek, jejž nesl jsem jakožto žertva: teď se už zbaviti smím těch svatých závazků Řeků, smím je už v nenávist vzít a vynést na světlo všechno, cokoli chtějí skrývat — mne neváží zákony vlasti.
y jen v slově mi stůj, hleď zachovat, zachován, věrnost, Irojane, řeknu-li pravdu, a hojně ti za život splatím.
60
AENEIS   II, 162—192
Všechna naděje Řeků a důvěra v počatou válku pevný v Palladě základ vždy mívala, ale co drze osudný bohynin obraz si odnést troufali z chrámu hříšný Týdeovec a Odysseus, zločinů strůjce, pobivše veškerou stráž, jež hlídala na hradě trójském, popadli svatou sochu a rukou zbrocenou krví vínků božské panny se s drzou odvahou dotkli —
Tehdy počala slábnout a nazpět klesat a mizet naděje, zlomeny síly — duch bohynin odpadl od nich.
Neklamné znamení toho jim Pallas zázrakem dala: obraz v táboře vojsk byv postaven, strnule upřel hněvivý zrak, vzplál v očích mu žár, a po údech slaný vyrazil pot, pak — divoucí div — sám obraz se třikrát vymrštil od země vzhůru a štít se i s oštěpem třásl.
Ihned jim věští Kalchás, ať zkusí to po moři prchnout: trójský že nemůže hrad být řeckou vyvrácen zbraní, leč když pro dotaz bohů se vrátí a přivezou nazpět sochu, již po mořských vodách si odvezli na oblých lodích.
I když teď odpluli větrem a cílí k otcovským zemím, božskou to pomoc a zbraň jen shánějí — brzy však náhle po moři budou tu zas — tak vyložil znamení Kalchás.
Kůň ten za palladium byl postaven na pokyn věštcův, za onu urážku božstva, by smířil ten neblahý zločin.
Tuto pak hroznou stavbu dal Kalchás sroubením trámů proto tak vysoko zdvihnout a vztyčit k samému nebi, aby vám neprošla branou a na hrad nemohla přijít ani vám chrániti lid, jak dřívější Palladin obraz.
Vaše-li poškodí dlaň ten dar, jenž Minervě určen, potom strašný zmar — spíš na něj bozi tu kletbu obraťte! — královu říši i veškeré Trojany stihne.
Kdyby však do vašich zdí byl vašima rukama vtažen,
AENEIS    II, 193—220
61
Trojane velkou válkou se přivalí k mykénským hradbám sami, a tento prý los pak čeká na naše vnuky."
Nabyla takovou šalbou a úklady Sinóna lháře víry ta lež — nás lest, nás vylhané přemohly slzy, nás, jež Týdeův syn, jež Achilleus, Thessalan rodem, deset nezmohlo roků ni tisíc válečných lodí.
Smrt Láokoóntova
Vtom však i jiný zjev nás překvapí, nebohé Tróy, mnohem hroznější ještě, a náhle nám rozbouří srdce:
Láokoón byv zvolen, by Neptunu vykonal oběť, zabít chtěl před oltářem, jak obvykle, velkého býka. Aj, vtom poklidným mořem se blíží — hrůza to líčit! — z míst, v nichž Tenedos jest, dva hadi v závitech
strašných vrhnou se do mořských vln a pospolu ke břehu plují. Hrudí ze vzdutých proudů jsou vztyčeni, krvavě rudé hřebeny nad vodu čnějí a zadní konce těch hadů plují vlnami moře a hřbety se svíjejí v kruhy.
Moře se pění a šumí — a již jsou při samém břehu: oci jsou podlity krví a žhoucím plamenem hoří, mrštným jazykem svým pak lížou syčící tlamy.
Zbledneme nad tím zjevem a prcháme: útokem jistým míří na kněze přímo — však dříve se ovine každý okolo jednoho z těl dvou malých knězových synů, zuřivě do něho hryže a drásá nebohé údy.
Útce, jenž na pomoc chvátá a kopí v pravici nese, uchopí, v závitech sevřou a dvakrát ho šupinným tělem ovinou kolem boku a dvakrát okolo šíje, potom však krkem i hlavou se nad něj vysoko vztyčí.
Ubožák rukama přitom se namáhá roztrhnout kruhy,
62
AENEIS    II, 221—247
potřísněn na božském vínku jich černým jedem a slinou, přitom strašlivý křik až vzhůru k nebesům zdvíhá, jako když bučí býk, jenž shodil sekyru z krku, jež jej nejistě ťala, a uniká oltáři raněn.
Potom směrem k chrámu se plazí oba ti hadi s chvatem a směřují k hradu, kde hrozná Minerva bydlí, načež pod kruhem štítu se ukryjí, u jejích nohou.
Trojane vtáhnou koně do města
Tehdy vsak v zděšenou hruď zas nové leknutí Tróum vnikne a každý tvrdí, že za zločin pokutu splácí po právu Láokoón, že kopím posvátné dřevo znectil a klatý oštěp mu vrazil do jeho boku. „Vtáhněme na hrad koně a bohyni o milost prosme!" zvolá veškeren lid.
Průlom děláme do zdi a městské bouráme hradby; všichni se mají k práci a pod nohy koňovy kladou válce a lněný provaz mu napnou okolo krku.
Již nám otvorem v hradbě ten nástroj záhuby stoupá, který je plný zbraní...
A píseň chlapci a dívky zpívají, celí šťastní, když mohou se provazu dotknout.
Stoupá kůň — již ve městě je — již nad domy strmí... Otčino, bohů sídlo, ó ílion, dardanské hradby proslulé kdys!
Již po čtvrté kůň hned na prahu brány stanul a v útrobách zbraň již po čtvrté zařinkla hlasně ■— my však nedbáme na nic a slepým šílenstvím hnáni táhneme kletou stvůru, ji stavíme na svatém hradě.
Tehdy věštila nám též Kassandra budoucí hrůzy — nikdy však žádný z Trou jí nevěřil — z Foibovy vůle.
AENEIS    11,248—269
63
]Víy však, nebozí lidé, jimž den ten naposled vzešel, rjo městě božské chrámy jsme zdobili slavnostním listím.
Dobytí Tróje
Zatím se otočí nebe a noc již pospíchá z moře, halíc v temný stín báň nebes i veškerou zemi zároveň s řeckou lstí.
Lid trójský po celém městě ztichl a chabé údy mu objal hluboký spánek.
Tehdy už řecký voj plul tichým příznivým svitem mlčící zářné luny, plul na lodích v bitevním šiku z Teneda ke známým břehům.
Když na zádi královské
signál zaplanul, tehdy Sinón, jejž osud neblahý chránil, otevře závoru skrýše a vojíny zavřené v koni potajmu vypustí ven. — Kůň otevřen na světlo vrátí všecky — ti radosti plni z těch dutin dřevěných vyjdou: Thessandros, Sthenelos, vůdci, a Odysseus, hrdina strašný, po laně spuštěném s koně, i Akamás chrabrý a Thoás, Pyrrhos, Péleův vnuk, též Macháón, nejprve ze všech, 8 nimi i Meneláos i Epeios, úkladu strůjce.
Ihned do města vniknou, jež uspal spánek a víno, rázem pobijí stráž, pak vpustí průlomem brány do města spojence své: dav vojínů smluvených s nimi.
Hektar
■Pravě byl čas, kdy první klid všem nebohým lidei vzchází a z milosti boží je objímá, nade vše milý.
64
AENEIS    II, 270—297
Tu se mi ve snách zdá, jak Hektór, nanejvýš smutný, před mýma očima stojí a hořké prolévá slzy, jako když vláčen byl koňmi a prachem krvavým zhyzděn v tváři a zpuclilé nohy mu veskrz pronikal řemen.
Běda! O jakou měl tvář! — Jak jinačí, nežli byl
Hektór tenkrát, když vracel se z boje, jsa ve zbroji Achilleově, nebo když trójský žár kdys vrhal do řeckých lodí!
Rozcuchán měl svůj vous, měl krví slepené vlasy, poset byl ranami těmi, jichž bez počtu okolo hradeb otcovských utržil kdys.
Já sám jsem, tak se mi zdálo, první jej oslovil s pláčem a smutná pronášel slova:
„Hektore, dardanská hvězdo, ty jistá naděje Tróů, kde ses to takový čas jen zdržoval? Z kterýchpak končin vítán přicházíš k nám? Jak rádi tě po četných ztrátách Tróů, po různých strastech i celého města i lidí, umdleni, vidíme zas! — VŠak co ti tak potupně mohlo jasnou zohyzdit tvář? — Kdes přišel k takovým ranám?"
Neřekl nic, když marný stesk jsem pronášel k němu, nýbrž z hlubiny ňader si povzdechl těžce a pravil:
„Prchej, bohynin synu, a vyrvi se z plamenů těchto! Hradeb zmocnil se Rek, již pyšná Trója se kácí! Dost již vlasti je dáno i Priamu!
Kdyby se trójský rukou hájit dal hrad, již touto by obhájen býval!
Teď ti jen svátosti své, své penáty svěřuje Trója, tyto si za druhy zvol svých osudů, hledej jim hradby, jež jim, veliké, zřídíš, až probloudíš daleká moře!"
Řekl a mocnou Vestu a její posvátné vínky vynáší s věčným ohněm, jenž uvnitř svatyně hořel.
AENEIS    II, 298—322
65
Mezitím z různých stran je slyšet po městě nářek, pořád více a víc, ač v ústraní, v odlehlém místě drahého Anchísa dům byl kolkol stromovím zakryt, jasněji pronikal hluk, ryk zbraní dorážel hrozný.
Rychle se vytrhnu ze sna a vstupuji na střechu domu, na samý její vrchol, a naslouchám s napjatým sluchem.
Vpadne-li v obilí oheň, když jižní větrové zuří neb když bystřina dravá se rozvodní přívalem horským, zaplaví osení bujné i s ornici, práci to býků, kácí a unáší lesy.
I užasne, ohromen, pastýř, který z vrcholu skal ten hukot strašlivý slyší.
Ted! mi je celá ta věc již patrná, zjevný je zrádný úklad: již Déifobův se zřítil veliký palác, zmožený požáru mocí, již v blízkém sousedství hoří palác Úkalegontův — pláň mořská do dálky září, strašný je vojínů ryk, zní rachotné troubení polnic.
Aeneas v boji * Panthús * Androgeós
Po zbrani sahám slepě, však nevím, k jakému cíli, avšak horoucně planu, jít sebrat k zápasu mužstvo, s nímž bych ke hradu spěl — vztek s hněvem
mi strhuje rozum, to jen jasno mi je, jak krásné v boji je zemřít.
Ejhle, vtom přibíhá Panthús, jenž řeckým unikl
zbraním, Panthús, Othryův syn, kněz Foibův na hradě trójském, v rukou zmožené bohy a svátosti, malého vnuka vláčeje, bez dechu běžel a mířil k našemu prahu.
„Jaký je osud Tróje, ó Panthoe, jak je to s hradem?"
66                              AENEIS    II, 323—351
Sotva jsem domluvil já, již Panthús s povzdechem
pravil: „Nastal záhuby den, je poslední hodina Tróje! Byli jsme Trojane kdys, byl hrad náš, bývala skvělá trójská válečná sláva — hněv Jovův přenesl všecko k Řekům, hoří Trója, a Rekové pány jsou města.
Kůň, jenž ve středu města se vztyčuje, vojíny chrlí, Sinón, nad námi vítěz, pak šíří požáry všude s posměchem, jiné davy se branou dvojkřídlou valí — tisíce, kolik jich kdys sem poslaly Mykény velké: obsadí ulice úzké a naproti napřáhnou zbraně k zápasu, ocele šik tam trčí s bleskotným hrotem, taseným, hotovým vraždit. — A ještě jen u brány stráže vpředu se k odporu mají a marným bojem se brání."
Na tato Panthova slova — a zřejmým řízením božím ženu se v plamen a seč, kam děsná mě Erínýs volá, lomoz bitvy a ryk, jenž k hvězdám nebeským stoupá...
Přidal se za druha Rífeus a Epytos, hrdina v boji, kteří v měsíční záři se vyskytli, Hypanis, Dymás k mému se přidruží boku a Koroibos, mladistvý junák, Mygdonův syn:
Ten za oněch dnů sem teprve přišel, poněvadž ke Kassandře byl vznícen šílenou láskou, Priamu, tchánovi svému, i Trojanům pomoci chtěje, nešťastník; nedbal slov, jež v božském nadšení vyřkla nevěsta. Když jsem viděl jich shluk, jak s odvahou po boji
prahnou, toto jsem pravil ještě: ,,0 junáci, stateční marně, máte-li nezvratnou touhu jít za mužem, který se vrhá na smrt, jaký je teď stav zápasu, vidíte sami: z chrámů a oltářů svých již prchli bohové všichni,
AENEIS    II, 352—378                              67
na nichž ília zdar byl založen — na pomoc jdete
městu již hořícímu... Nuž zemřeme! V zápas se vrhněm!
Jedna je zdolaných spása; již v žádnou nedoufat spásu!
Tak byl roznícen vztek v těch jinoších! Všichni jak
vlci, lupiči, v černé mlze — když nezkrotná žaludku žravost z doupat žene je slepě a štěňata nechaná doma čekají s vyschlým hrdlem — skrz nepřátel davy a střely kvapíme k jisté smrti a do středu města se ženem; odevšad černá noc nás halí a oblétá stínem.
Kdopak by seč té noci a klání vylíčil slovy? Kdopak by všecku tu strast moh zcela oželet pláčem? Kácí se dávné město, jež kolik století vládlo! Kolik nehybných těl tam po zemi v ulicích města, kolik po domech všude a na prazích posvátných chrámů poseto jest?
Však necedí krev jen Trojane sami — někdy i přemoženému se vrací do hrudi chrabrost — klesají Řekové též, ač vítězi!
Všude jen hrozný zármutek, všude jen úděs a nesčetné výjevy smrti!
Z Reků tu Androgeós, jejž provázel veliký zástup, první přišel nám vstříc, neb měl nás za hlouček přátel.
len pak, netuše nic, sám od sebe řekl nám vlídně:
„Mužové, pospěšte přece! Vždyť jaká vás liknavost
takto zdržuje? - Jiní už loupí a plení hořící Tróju -vy však teprve teď sem z lodí vysokých jdete!"
Kekl — tu poznal náhle, vždyť odpověď, která mu dána, nebyla jistá dosti, že do středu nepřátel padl.
trnul a nazpět couvl a hlas svůj zarazil v hrdle.
68
AENEIS    II, 379—403
Jako když na hada kdos, jenž v drsném křoví
se skrývá, těžkým kročejem šlápne a zděšen před hadem prchá, který se vymrštil vztekle a tmavou nadýmá šíji — nejinak Androgeós chtěl utéci, pohledem zděšen.
My se však vrhnem na ně a sevřem jev sražených
řadách odevšad, neznalé místa a zděšené náhlou tou hrůzou rubáme — v prvním boji nám štěstí příznivo bylo.
Rozjařen tímto zdarem a smělostí, Koroibos volá: „Přátelé, pojďme již tam, kam první štěstí nám cestu ke zdaru najevo dává a na níž jeví nám přízeň: všichni si vyměňme štíty a řecké zbraně si vezměm! Zdali to chrabrost či lest — zda ptá se kdo ve válce
na to? Sami nám poskytnou zbraň!"
Tak promluvil, vůdcovu
přilbu s chocholem na hlavu dá, pak štít, jenž zdoben byl
znakem, obleče, řecký meč pak ke svému boku si připne. Totéž Rífeus, sám Dymás a všichni junáci činí s radostí, čerstvý plen z nich každý na sebe vezme.
Smíšeni s Danay j dem — však nebyli přízniví bozi! Mnohé v četných srážkách jsme sváděli za noci boje, ve kterých mnoho Reků jsme poslali v temnotu Orku.
Část se jich rozprchne různě: buď na břeh bezpečný
bezi tryskem, v lodích se skrýt, neb mrzkým puzeni strachem nazpět do koně lezou a kryjí se ve známém břiše.
Bohužel, nechce-li bůh, je neradno spoléhat v něco!
Aj! Vtom královská dívka je za vlasy, vlající s hlavy,
AENEIS    II, 404—430
69
Kassandra, vlečena z chrámu a svatyně Minervy božské: nadarmo zvedá k hvězdám své hněvem planoucí oči, 0ci, vždyť něžné ruce jí pozdvihnout bránila pouta.
Nesnesl pohled na to rek Koroibos: rozlícen v mysli, do středu řeckých šiků se vrhl, jsa odhodlán zemřít. Všichni se vrhneni za ním a vpadneme v sevřených
řadách.
Tehdy střelami svými nás poprvé zasypou naši
z výšin chrámové střechy — i nastane žalostná srážka
klamným vzezřením štítů a chocholů achájských přilbic.
Potom s hněvným řevem, že dívka mu vyrvána byla, shluklý řecký voj nás napadne, nejlítěj Aiás, oba dva Átreovci a veškeré dolopské vojsko.
Jako se roztočí vítr, když vrhnou se na sebe v boji Zefyros, Notos a Euros, jenž s východním spřežením
jezdí: strašně tu hučí lesy a Néreus ve vlnách řádí, zpěněn, a mořský vír svým trojzubem ode dna bouří.
Také se Rekové oni, jež temnem jsme mrákotné noci zahnali úklady svými a stíhali po celém městě, vraceli — první byli, co klamavé štíty a zbraně poznali, jakož i řeč, jež tónem se od jejich různí...
Přesila zasype nás a první Koroibos padne pravicí Péneleovou blíž oltáře bohyně války, padne i drahý Rífeus, jenž ze všech Trojanů našich nejvíc spravedliv býval a nejvíc práva byl dbalý.
Bohové určili jinak: i zahynou Hypanis, Dymás, prokláni od svých přátel.
Ni tebe však všecka tvá
zbožnost, anthoe, od pádu smrti, ni Apollův nechrání vínek.
70                              AENEIS    II, 431—455
Svědkem bud, popeli trójský i poslední hranice
přátel, že jsem při vašem pádu se nevyhnul střelám a půtkám, nýbrž kdyby byl los tak stanovil, že jsem si bojem zasloužil usmrcen být.
Pak rychle se odtrhnem odtud — se mnou jen ífitos kráčel a Peliás: onen byl stářím slabý, Peliás mladý, jak Odysseus v boji ho zranil — neboť veliký ryk nás k paláci královu volal.
Boj o hrad
Na hradě strašlivý boj se rozzuřil, jako by jinde nebyl nikde už zápas a po městě nikdo už nemřel.
Vidíme nezkrotný svár: z nich na střechu útočí jedni, jiní na dveře dole a chrání se štítovým krytem:
Opřou si žebříky o zeď a u samých veřejí domu po příčkách lezou pracně a v levicích naproti střelám k ochraně drží štíty a pravicí chápou se římsy.
Trojane naproti nim zas veškeré kryty a věže strhují z králova domu a zbraní touto se hájí, vidouce nezbytný pád — již v posledním smrtelném boji svalují zlacené trámy, tu pyšnou výzdobu předků.
Opětně jiných dav jsem za dveřmi paláce viděl s mečem taseným stát a sevřeným šikem je hájit.
Znova se vzpruží náš duch — j dem na pomoc
královu sídlu, přispěním posílit mužstvo a dodat zmoženým ducha.
Vchod tu byl tajnými dveřmi, jenž průchodní domácí
chodbou spojoval královy síně, byl odhlehlý, zezadu domu. Tudy se Andromache, ta ubohá, brávala často
AENEIS   11,456—485
71
sama, kdy vzkvétala říše, a chodila k tchyni a tchánu, uxaličkým Astyanaktem tu kráčela k dědovi jeho. Vkročím těmito dveřmi a vystoupím na vrchol střechy, z které ubozí Teukři své marné házeli střely.
Věž tam do velké výše se tyčila z vrcholu střechy k hvězdám, v průčelí stěny, a celou z ní viděti bylo Tróju a řecký tábor i veškeré koráby jejich; pákou kolem všude, kde vrchní poschodí věže mělo jen slabou vazbu, ji z vysokých základů vyrvem, strčíme do ní a svrhnem. I skácí se s rachotem velkým, střemhlav se na zem zřítí a zširoka na Reky spadne. Avšak jiný šik zas nastoupí — nelení zatím kámen a kdejaká zbraň.
Před samým paláce vchodem, hned u prahu, sápe se
Pyrrhos, kovovým leskem zbroje se kmitaje, podoben hadu, který vylézá ven, když nažral se otravných bylin, po dobu zimních mrazů byv zkřehlý pod zemí ukryt. Ted však svlékl kůži a omlazen leskne se mládím, svinuje kluzký svůj hřbet a hrud svou vztyčenu drží, vylézá k sluneční záři a trojklaným jazykem kmitá.
Perifás obr byl s ním, též vozataj otcových koní, zbrojnoš to Automedón a veškeré junáctvo skýrské: vrhnou se na dům králův a metají na střechu ohně.
Pyrrhos sám je v čele, již uchopil sekyru ostrou, proráží tvrdý práh a z čepů veřeje páčí kované; vylomí trám, pak pevné dubové fošny prorazí, prolomí okno, jež velkým otvorem zeje.
^jeví se vnitřek domu a dlouhé vidět je síně, zjeví se příbytek králův a dávných vladařů trójských, znt je i ve zbroji lid, jak stojí při samém prahu.
72
AENEIS    II, 486—509
Palác v prostorách svých je naplněn nářkem a zmatkem, z daleka, z klenutých síní, se ozývá kvílení ženské, žalné a jejich lkáni se zaráží o zlaté hvězdy.
Zděšené ženy je vidět, jak tápají v prostorných síních, v objetí berou dveře a vtiskují polibky na ně.
Doráží s otcovskou silou syn Achillův: závory, strážci nijak ho nemohou zdržet. A brána se údery břevna viklá — pak vyrvaná z čepii se na zem kácejí křídla.
Cestu si násilím razí. I vynutí Řekové průchod, vpadnou, pobijí stráže a proudem naplní palác ...
Tak se ni zpěněný proud — když rozvodněn prolomí
břehy, odstraní prudkým vírem hráz překážek stojících
v cestě — neřítí přívalem dravým, když po širých dokola rolích strhuje stáje i skot — já sám jsem viděl, jak Pyrrhos s oběma Átreovci jak zběsilý na prahu vraždí.
Hekabu zřel jsem, sto žen, též Priama, kterak svou
krví poskvrnil oltárni oheň, jejž sám dřív zanítil bohům.
Padesát oněch ložnic, tak skvělá naděje vnuků, sloupoví, pyšné zlatem, jež barbarům odňato bylo, strženo — v moci je Řeků, co nebylo spáleno ohněm.
Smrt Priamova
Snad se i na osud zeptáš, jenž krále Priama stihl. Jakmile llia zmar, jak spatřil rozbité dveře u svých královských síní a komnaty nepřátel plné, dávno už odvyklou zbroj ten stařec připínal marně
AENEIS    II, 510—537
73
na plece vetché stářím a bezmocným mečem se pásal, pospíchal v hustý dav svých nepřátel, připraven na smrt.
Uprostřed králova dvora a pod širou oblohy klenbou velikv oltář se zvedal a poblíž prastarý vavřín skláněl se nad onen oltář a obrazy penátů stínil.
Hekabé s dcerami svými si k tomuto oltáři marně sedla, jak holubic shluk, jež před tmavou bouří se slétly. Seděly stuleny k sobě a penáty v objetí měly.
Jakmile spatřila chotě, jak v junáckou výzbroj se oděl: „Jaký to hrozný nápad, ó nebohý muži, tě přiměl tuto si obléci zbroj?" — tak zvolala. „Kam se to ženeš? Nikoli! taková pomoc a takový obhájce není platný v takový čas — byť sám byl tady můj Hektór.
Pojď přec a uchyl se k nám, nás všechny buď ochrání
oltář, nebo tu zahyneš též!"
Tak volá hlasitě na něj, potom přitáhne starce a usadí na svatém místě.
Hle, vtom z vražedných ran jen stěží se Pyrrhovi vyrval Polítés, králův syn; skrz nepřátel davy a střely uniká sloupovím dlouhým a prchá komnatou prázdnou, raněn — prudce ho stíhá a zbraní vražednou hrozí Pyrrhos — jižjiž ho drží a oštěp napřahá k ráně.
Když už konečně před tvář a před oči rodičů dobčh, klesl a s proudem krve i vlastní vypustil život...
■Teď se už konečně král, ač odevšad obklíčen smrtí, nemohl zdržet déle a netlumil hněvu a hlasu:
»£a tak troufalý skutek a za zločin bozi ať," zvolá, »jestliže v nebi je právo a soudí takové činy, zdaji ti patřičné díky a stejnou odměnou splatí,
74
AENEIS    11,538—562
že jsi mě donutil teď, bych viděl na vlastní oči synovu smrt, můj otcovský zrak žes poskvrnil vraždou! Neboť ni Achilleus sám, jejž za otce vydáváš lživě, takto se nechoval ke mně, ač odpůrci: když jsem ho prosil, ochrany šetřil a práva a vydal mi sinalé tělo synovo, abych je pohřbil, a opět mě propustil domů." Zvolal takto ten kmet, pak bezmocným oštěpem
mrštil, bez síly: zaduněl štít, však do kovu nevniklo kopí, nýbrž v povrchu pukly jen uvázlo — hozeno marně.
„Tak tedy," zvolá Pyrrhos, „tak půjdeš s poselstvím
k otci, Achillu Péleovci, a o mých hanebných činech, o zvrhlém Neoptolemu mu vypravuj — pamatuj na to! Ted ale zhyň!"
Tak pravil a k samému oltáři vlekl starce, jenž celý se třásl a smekal v synově krvi — levicí za vlasy chyt ho a mečem v pravici mávl třpytným a po samý jilec jej starcovi do hrudi vrazil.
To byl Priamův skon, řád osudu schvátil ho tenkrát, když už hořeti Tróju a hrad svůj klesati viděl — mocný Asie král, kdys hrdý tolika zemí, tolika národů pán — teóľ na břehu mrtvola velká, z plecí uťatá hlava a pouhé bez jména tělo.
Helena * Venuše
Teprv ve chvíli té jsem děsnou napaden hrůzou strnul a drahého otce mi vstoupil na mysl obraz, král když téhož věku tu krutou vypustil ranou život před mým zrakem.
AENEIS    II, 562—590
75
Též Kreúsa přišla mi v mysl, vvdaná všanc, můj zpleněný dům, los malého Iula.
Pohlédnu zvědavě zpět, jak velký zástup je kolem. Tam však nikoho z nich již nebylo: budtože na zem skočili, na smrt mdlí, neb zoufalí vrhli se v plamen.
Byl jsem už úplně sám, když náhle jsem Helenu zhlédl, kterak zticha se skrývá a na místě odlehlém sedí uvnitř Vestina chrámu — vždy požár jasně mi svítil, jak jsem porůznu chodil a cestu si k návratu hledal.
Helena bála se Trou, že pro pád města se horší, bála se mužova hněvu, jejž zradila, achájské pomsty: proto ten společný zloduch i otčiny vlastní i Tróje v ten si zalezl úkryt a k oltáři, ohava, sedla.
Vzplanul v duši mi žár, hněv vzkypěl, chci pomstít se
za pád ubohé trójské vlasti a vykonat zločinnou pomstu:
„Tahle že živa i zdráva má Mykény spatřit i Spartu? V získané vítězoslávě jak královna měla by kráčet, manžela spatřit i dům, své rodiče, milené dítky, v průvodu trójských paní a Trojanů, otroků jejich, když i Priamos sám byl proboden, spálena Trója, když i trójský břeh byl krví tolikrát skropen?!
Nikoli! Nesmí to být! — Vždyť jakkoli malá to sláva vykonat nad ženou pomstu — a slavné to vítězství není — přec jen pochválen budu, když po právu vykonám
pomstu, jestli tu ohavu zničím, a těšit mě bude, když ducha nasytím žárem pomsty a smířím popel svých druhů!"
lakové vyrážím hrozby a rozlícen vrhám se na ni — vtom se mi milostná matka dá vidět docela zjevně, jako až dosud nikdy, a jasným zazáří světlem
76                              AENEIS    II, 591—621
v temnotě, v podobě božské, jak bohům vidět se dává v kráse a velkosti své — pak pravou mě chopila rukou, drží a z růžových úst jsem slyšel domluvu tuto:
„Synu, jaký to bol tě pudí k tak nezkrotným hněvům? Proě se tu tolik sápeš? — A kde je tvá pečlivost o nás?
Nepůjdeš dohlédnout spíš, kdes zanechal Anchísa otce, vetchého velkým stářím? — zda žena tvá Kreúsa živa? Živli je Iulus tvůj? Vždyť kdejaké danajské šiky odevšad kolem chodí — a kdybych nebyla dbala, byl by je zahubil oheň a nepřítel proklál je rneěem.
Nikoli protivná tvář té Lakónky, Tyndareovny, nikoli Paridův hřích — jen bohů nepřízeň, bohů tuto ti vyvrací říši a z kořenů Tróju ti kácí!
Pohlédni — já ti teď mrak, jenž před tvýma očima
prostřen, smrtelný zrak tvůj kalí se vlhkostí temnotu šíří, z očí odstraním již — jen neboj se vykonat matčin rozkaz a pokynů jejích se nezdráhej poslušen býti.
Tamhle, kde zbořené hradby a od kvádrů urvané
kvádry, tamhle, kde spatřuj eš kouř, j ak vlní se, smíšený s prachem, Neptunus bourá hradby a rozbíjí základy jejich mocným trojzubcem svým, jímž vyvrací z kořene město.
Tam zas zuřivá luno je v popředí na Skajské bráně, krunýř na hrudi majíc, a zuřivě od lodí volá společný nepřátel dav.
Tamhle již Trítónská Pallas (jen pohleď!) na vrchu
hradu sedí a z mraku se skvěje, tak strašná gorgonskou hlavou.
Ano i sám náš otec už dává vítěznou sílu Řekům a pobízí bohy, by válčili naproti Tróům..
Honem, prchni, můj synu, a ukonči válečnou práci! Bezpečně, při tobě jsouc, až na práh tě dovedu otcův."
Řekla a zmizela máť, jež v noční se ukryla stíny.
AENEIS    II, 622—646
77
Vidím přízraky děsné, jak hubí llion naše, obří to postavy bohů.
Teprve tehdy jsem spatřil, jak mizí llion v ohni, kterak neptunská Trója se od samých základů kácí.
Jako když venkovský lid kdes na hřbetě vysoké hory podtíná starý habr a častými údery sekyr o závod vyvrací jej — ten hrozivě do výše vztyčen, pořád zachvívá listím a vrchem třese a kývá — konečně podlehne přec, byť pomalu; naposled ještě zalká a ze hřbetu hory, podťat, zřítí se na zem.
Aeneas v domě otcově * Anchísés nechce odejít z Tróje * Dvě znamení
Sejdu, a božstvem veden skrz nepřátel řady a plamen, unikám — oheň mne míjí a zbraň se mi uhýbá z cesty.
Avšak jakmile již jsem na práh otcova sídla přišel, v starý náš dům, můj otec, jehož jsem toužil nejdříve do hor vynést a jejž jsem především hledal, odepře živ být dále a osud vyhnanství snášet, když teď zhynula Trója. „Však vy, v nichž doposud
proudí bujará krev," tak dí, „a pevná ještě je síla, útěk na mysli mějte!
Kdyby si bohové přáli, bych ještě tu naživu zůstal, byli by tento náš dům nám chránili!
Dost je, až nazbyt, jednu že viděl jsem zkázu a přežil dobytí města, ■lakhle, ó takhle tu ležet mě nechejte, s bohem mi dejte! zůstanu sám, bych nalezl smrt, snad pocítí lítost UePřítel, po plenu touže — mě nermoutí, ztratím-li
pohřeb!
78
AENEIS    11,647—675
Dříve již odporný bohům, svůj život darmo tu vláčím, co mě byl otec bohů a vladař všelikých lidí ovanul dechem blesku a ožehl plamenem jeho."
Takto tam pořád mluvil a nechtěl z místa se pohnout.
My však, tonouce v slzách, jsme s Kreúsou prosili
snažně, s Iulem, veškerým lidem, by otec v záhubu jistou všecky nás nechtěl strhnout a urychlit kvapící osud. Nechce a trvá na svém a zůstává na témže místě.
Do boje opět chci jít, a nešťastný, smrti si žádám — jaká už jiná rada a jaký čekal mě osud?!
,,Já že bych odejít mohl a tebe tu zanechat, otče? Kterak z otcových úst ten hřích jen vyklouznout mohl? Nechtí-li bohové nic z tak velkého zachovat města, jestliže trváš na svém a těší tě k záhubě Tróje přidat sebe i své — vchod k takové smrti je volný! Zbrocený královou krví co nejdřív přikvačí Pyrrhos, který před otcem syna, blíž oltáře zabíjí otce!
Proto-li, milostná matko, mě uprostřed zbraní a ohně chráníš, abych tu viděl dav nepřátel řádit v mém domě, abych syna i otce i manželku Kreúsu spatřil, jeden jak v druhého krvi se válí, pobiti všichni? — Zbraň sem, sluhové, zbraň! Den poslední zmožené volá. Chci se zas k Rekům vrátit, chci nové zas vyhledat bitvy! Nikterak dnešní den z nás bez pomsty nezemřou všichni!"
Opět se pásám mečem a chystám si na levou ruku navléci zase svůj štít a znova pak vyrazit z domu.
Vtom mi však manželka má hned na prahu obejme nohy pevně a malého synka mi před tvář otcovskou zvedá.
„Jestliže na smrt chceš jít, též nás ved ke všemu s sebou,
AENEIS    II, 676—701
79
pakli však, zkušený rek, máš nějakou naději ve zbraň, nejdřív tento náš dům hleď hájiti! — Komu tu necháš Tula, otce i ženu, již svou kdys manželkou nazvals?"
Tak tam hlasitě lkala a obydlí plnila křikem, když vtom — divoucí div — nám náhlý úkaz se zjevil: jak jsme ho drželi v rukou a smutně se dívali na něj, náhle vidíme jasně, jak z temene synovy hlavy lehký plamínek září a něžných se dotýká vlásků, přitom jim neškodí nic a kolem spánků se šíří.
Zděšeni chvěj em se hrůzou a z vlasů hledíme oheň setřást a proudem vod ten svatý plamének zhasit.
Ale tu Anchísés otec, pln radosti, pohlédl k nebi, pozdvihl k hvězdám dlaně a volal hlasitě takto: „Jestli se, všemocný love, dáš pohnout nějakou
prosbou, ted jen pohlédni na nás, a jestli jsme pro zbožnost hodni, ještě nám znamení dej a potvrdjím zjevení toto!"
Sotvaže dokončil řeč, vtom zahřmělo s rachotem náhle zleva a ohnivá koule se z nebes temnotou snesla, vlekla za sebou záři a přelétla s přejasným světlem.
Nad střechou, jak jsem viděl, se vznášela vysoko letíc, pak ale záříc jasně se v ídských ukryla lesích, značí cesty nám směr, pak dlouhá po nebi brázda svítí a veškeren kraj kol dokola zapáchá sírou.
Aeneas odchází z Tróje * Ztráta manželky Kreúsy
lim byl přesvědčen otec a ze svého lůžka se zdvihl, takto se modlil k bohům a vzýval posvátnou hvězdu: "Již, již nelze mi dlít! Kam vedete, bohové otců,
80                              AENEIS    II, 702—729
půjdu, jen chraňte mi rod, vás prosím, chraňte mi vnuka! Od vás tento je zjev, je ílion v ochraně vaší. Proto se vzdávám, synu, a neváhám za tebou jíti."
Řekl, a požáru praskot už jasněji slyšeti bylo městem a vlnivý žár až k nám již z ohně se valil.
„Nuže, můj milený otče, teď na mou šíji se polož, sám si tě na bedra vložím — ta váha mi nebude těžká! Ať již cokoliv jest, nám jedna a společná zhouba, jeden nám bude i zdar.
Nechť Iulus maličký běží po boku mém, však za námi choť nechť zpovzdálí kráčí!
Vy pak, sluhové moji, co pravím, v mysl si vštěpte: Hned jak z města se vyjde, je pahorek, na němž je
dávný, opuštěn, Cereřin chrám; blíž něho je letitý cypřiš, který po řadu let byl pěstěn zbožnými předky.
U něho z různých stran se sejdeme na témž místě.
Ty však si svátosti vezmi a penáty předků, můj otče! Já, jenž z takové bitvy a nedávné seče jsem přišel, nesmím se dotknout jich dřív, než v tekuté vodě si ruce umyjú."                                                      ; ■"*■ -- ■
Já svou nakloním šíji a široká ramena svoje navrchu pokryji rouchem a kůží z ryšavé lvice, na ně pak naložím břímě. — Tu k pravé ruce se přimkne Iulus, půjde se mnou, vsak krokem nikoli stejným. Za námi v patách jde žena. I kvapíme temnotou ulic.
Mne — v němž dávný už čas déšť kopí nebudil hrůzy, nebudil zástup Reků, když vyrazil v sražených řadách — děsí teď každý šelest, teď každého zvuku se lekám, stejně se o své břímě i průvodce úzkostně bojím.
AENEIS    II, 730—752                              81
Již jsem se blížil k bráně a myslil, celou že cestu šťastně už za sebou mám, když najednou jako bych
slyšel dupání přečetných nohou — sám Anchísés do dálky
hledě temnotou: „Utíkej!" zvolal, „ó utíkej! — už nám jsou
v patách! Vidím bleskot štítů a kmitání kovových mečů!"
Nevím, který mi bůh v tom zděšení, příznivý málo, odňal rozvahu mou, již zmatenou: zatímco prchám šíleně odlehlou cestou a známého směru se spouštím — běda, tu osudem zlým choť Kreúsa byla mi vzata! Stanula? — Zbloudila z cesty? — Či umdlením usedla
někde ? Nevím, však na oěi mé již nikdy mi nepřišla nazpět. Dřív jsem se neohléd po ní, ba ani si nevzpomněl na to, až když k chlumu jsme došli, kde chrám je Cereřin svatý, tam teprv scházela nám, když všichni už na místě byli, zmizevši manželu svému i synovi, kteří s ní vyšli.
Komu jsem z lidí i bohů, pln zoufalství, nedával vinu? Mohl být krutější bol, jejž při zkáze Tróje jsem zažil?
Aeneas vrací se sám do Tróje hledat manželku Zjeví se mu její duch a věští mu budoucnost
lula, Anchísa otce i veškery penáty trójské svěřil jsem věrným druhům a v hlubokém údolí ukryl, vzal jsem si třpytivou zbroj a pádil jsem do města nazpět, hotov vydat se zas všem náhodám, prochodit znova veškery ulice trójské a všanc dát opět svůj život.
Nejdřív vyšel jsem k hradbám a k temnému průchodu
brány,
82
AENEIS    11,753—781
z něhož jsem vykročil dřív, své stopy jsem hledal a po
nich zpět jsem za noci kráčel — a bystře je očima hledal.
Všude mě jímá hrůza, i mlčení samo mě děsí. Vracím se ke svému domu, zda tam by snad, tam by snad
vešla — tam však už Řekové vtrhli a zabrali celý můj palác: vtom již hltavý plamen až po střechu valil se větrem, hned pak vyšlehl nad ni, a žár až k obloze sálal.
Potom ke hradu přijdu a k paláci Priama krále. Již jsou podloubí prázdná a v ochranném Héřině chrámu za strážce Odysseus krutý a starý Foiníx byl zvolen, aby tam hlídal lup: tam odevšad poklady trójské vzaté z hořících svatyň a posvátné obětní stoly, měsidla z ryzího zlata a zabrané koberce vzácné snášeny jsou — dav zděšených žen stál v pořadí dlouhém s množstvím trójských chlapců.
Ano, já odvahu měl též hlasitě do noci volat, ulice křikem jsem plnil, však marně jsem pronášel smuten jméno Kreúsy své, již volal jsem opět a opět.
Co ji tak šíleně sháním a v ulicích bez konce běhám, nešťastný Kreúsin přízrak a stínová podoba její před oči vstoupila mi, však postavou větší než dříve. Strnul jsem, vlasy mi vstaly a hlas se mi zarazil v hrdle.
Přízrak pravil tu ke mně a snímal starosti z mysli: „Copak plátno ti jest, v tak šíleném tonouti hoři, drahý manželi můj? — Vždyť není to bez vůle bohů: osud nesvolil ti, bys Kreúsu odvedl s sebou, ani ten mocný Zeus, jenž vysokým Olympem vládne.
Budeš blouditi dlouho a brázdit nezměrné moře, přijdeš pak do Hesperie, kde žírná vzdělaná pole
AENEIS    II, 782—804
83
protéká  etruský Thybris  a teče  povlovným  proudem.
Tam tvá Štěstěna jest, tvé království s královskou
chotí.
Proto už osuš slzy a pro drahou Kreúsu neplač! Neuzřím myrmidonské ni dolopské paláce pyšné, aniž v otroctví půjdu, bych řeckým sloužila ženám, božské Venuše snacha a Dardanka: velká rodička bohů mě poutá ve vlasti této.
Ted bud zdráv — náš společný syn bud vždycky ti
drahý!"
Kreúsa po těchto slovech se ztrácela — ačkoli s pláčem chtěl jsem mnoho jí říci — a mizela do vzdušných vánků.
Třikrát jsem učinil pokus, bych objal ji okolo krku, třikrát uchopen marně mi z rukou unikl přízrak, podobný prchavým snům neb lehkým vzduchovým
vlnám.
Aeneas odejde do ídských hor
Teprv když minula noc, jsem ke svým druhům se
vrátil. Tam jsem s podivem shledal, jak nových přátel mi velké množství přibylo již, dav trójských matek i mužů, shluklý to k vyhnanství lid, jenž v srdci mi vzbuzoval
soucit. Dav ten se odevšad sešel, jsa hotov duchem i jměním se mnou do světa jít, ať kamkoli popluji mořem. Již též Dennice jasná se zjevila z vrcholů Idy nesouc nový nám den.
Lid řecký obsadil zatím veškeré městské brány, a nebylo naděje v pomoc. Odejdu, uchopím otce a do hor pospíchám ídských.