54
PROMĚNY
Pravil a ovinul matce kol šíje FaSthón paže,
při hlavě své i při hlavě Meropa, při šťastném sňatku
sester ji o důkaz prosil, jenž pravého otce by zjevil.
Nevím, zda spíše hněv, že ze lži viněna byla, anebo synovy prosby ji pohnuly. Obě své paže k nebesům vztáhla a řekla, jak hleděla k sluneční záři: „Při tomto nebeském světle, jež v třpytných se paprscích
míhá, které nás slyší a vidí, já tobě tu přísahám, synu, že jsi byl tímto zde Sluncem, jež vidíš, jež ovládá zemi, zplozen; mluvím-li lež, ať nesmím ho nikdy už spatřit, jeho světlo ať svítí dnes naposled pro moje oči! Nebudeš mnoho mít práce to otcovo obydlí poznat: sousedí s naším krajem ten hrad, kde vychází denně. Máš-li tu touhu, jen jdi a samého otce se zeptej!"
Faethón   rozradostněný   hned   po   těchto   matčiných
slovech pospíchá vzhůru a v mysli se vidí už na širém nebi. Krajem svých Aithiopů a žhavým územím Indů prošel a čile jde tam, kde vychází sluneční otec.
KNIHA DRUHÁ                                   55
KNIHA II
Faethón
Sluneční palác tam  do výše čněl, měl vysoké sloupy, leskl se celý zlatem a bronzem, vždy ohnivě skvoucím. Bělostná slonová kost mu štíty nahoře kryla, veřeje dvojkřídlé brány se třpytily stříbrným leskem, nad jejich látku však vyniklo dílo, neb Tavitel Vulkán vytepal na nich moře, jak obtéká krajiny zemské, vytepal pozemský svět a nebesa, visící nad ním. V moři je viděti blankytné bohy, tam Triton je zvučný, Próteus měnící tvářnost, též Aigaión, storuký obr, jak se o hřbety velryb on opírá pažemi svými; Dóris a Néreovny, z nichž jedny, jak plavou, bys viděl, druhé, jak na skále sedí a suší si zelené vlasy, jiné se na rybách vozí; tvář jejich není sic stejná, ani však rozdílná příliš, má vzhled, jenž přísluší sestrám. Na zemi vidět je muže a města a lesy a šelmy, řeky s vílami jejich a ostatní venkovská božstva. Nade vším klene se obraz, jejž hvězdnatá obloha tvoří: na pravých veřejích souhvězdí šest a na levých taktéž. Jakmile Klymenin syn tam přišel po příkré stezce, do hradu vstoupil, kde sídlo měl otec v pochybu braný, ihned mladými kroky se rozběhl k otcově tváři, opodál stanul, neb nesnesl zblízka tu sálavou záři. Hélios, sluneční bůh, v svém nachovém zahalen rouše, sedě) na skvoucím trůně, jenž jasnými smaragdy planul. Stálo tam mladé Jaro a květy mu věnčily hlavu, stalo tam nahé Léto a věnec z klasů je krášlil,
56                                           PROMĚNY
Podzim tu stál a Šťávou byl potřísněn šlapaných hroznů, vedle pak ledová Zima — té šedé se ježily vlasy.
Uprostřed  byl  sám  sluneční  bůh.  Když  vševidným
zrakem mladíka spatřil, jenž celý byl užaslý novostí věcí, „Proč jsi sem přišel?" se ptal, „co přeješ si na tomto hradě, Faěthonte, můj synu, jejž nemohu zapřít já otec?" Promluví hoch: „Ó Světlo, ty společné širému světu, Foibe, můj otče, ač smím-li tě nazývat takovým jménem, není-li klamná to rouška, jíž Klymené poklesek skrývá, záruku, otče, mi dej, ať všichni uvěří o mně, že jsem pravý tvůj syn a zbav těch pochyb mou mysl!" Domluvil. Odložil otec své paprsky jiskřící třpytně okolo celé hlavy a kázal mu přistoupit blíže, objal ho něžně a pravil: „Je nehodno zapírat tebe, že jsi můj syn — tvůj původ ti Klymené pravdivě řekla. Abych pak zbavil tě pochyb, ať cokoliv požádáš za dar, budeš ho ode mne mít. A slibu mi svědkem buď močál, při němž má přísahat bůh — ten nezřely nikdy mé oči."
Sotvaže skončil, syn o vůz ho žádá a o rychlé koně, aby mu půjčil je na den a svěřil mu řízení vozu. Mrzí již přísaha otce a třikráte, čtyřikrát vážně potřásl zářivou hlavou. „Tys učinil bezhlavým slib můj pošetilou svou prosbou. 0 kéž bych ho nemusel splnit. Přiznám se: jedině tohle bych rád ti odepřel, synu! To ti však rozmlouvat smím: je nebezpečí v tvém přání! Veliké věci si žádáš, ten dar je nad tvoje síly, Faěthonte — ten dar se nehodí chlapeckým létům; Osud tvůj smrtelný je, však nesmrtelné, co žádáš. Nevěda žádáš si více, než co by se podařit mohlo nebeským bohům. Z nich ze všech, ať cokoli o sobě myslí, na můj ohnivý vůz přec nikdo nemůže vstoupit, to mohu toliko já. Ni širého Olympu vládce,
KNIHA DRUHA
57
který pravicí strašnou zná sesílat divoké blesky, nezvládne tohoto vozu. A nad lova mocnější kdo je?
Zprvu jde do výše cesta, jen stěží se vyderou po ní koně po ránu čerství. Pak vrcholí uprostřed nebe, odkudž mně samému vyhlídka na moře, na země dolů nahání hrůzu, až strašlivou úzkostí srdce mi tluče. Na konci cesta je srázná, zde jistého řízení třeba, tam i samotná Téthys se bojí, jež mořskými proudy zdola mé zachycuje, jen abych se nezřítil v propast. Dále si považ, jak v kroužení stálém se otáčí nebe, souhvězdí strhuje s sebou a v rychlé je víření stáčí. Proti tomu já jedu a nával, jenž zdolává všecko, vítězně zdolám jen stěží, když naproti víru vpřed jedu. Představ si, že máš ten vůz! Co dokážeš? Budeš ty moci kroužícím točnám jet vstříc a odolat prudkému
víru?
Ty si snad myslíš, že pojedeš kraji, kde háje jsou boží, města, v nichž bohové bydlí, a svatyně,  plničké darů? Zatím však nástrahami jde cesta a útvary zvířat. I když nesjedeš z dráhy a blouděním nedáš se strhnout, budeš se přes rohy Býka tam brát, jež naproti trčí, Střelec tě ohrozí lukem a Lev svou divokou tlamou, se Štírem tam se potkáš, jenž v oblouk svá klepeta stáčí, rovněž i s Rakem, jenž stáčí svá klepeta opačným směrem. Nebude snadno ti řídit mé oře, z nichž plameny planou, které v prsou svých mají. jež tlamou i chřípěmi chrlí; sotva pak snesou i mne, když vzplane v nich ohnivá
bujnost,
a když nezkrotnou šíjí mým otěžím vzpírat se začnou. Varuj se, synu, a pokud je čas, ty oprav své přání, abych se původcem nestal tak zhoubného pro tebe daru! Ovšem ty  žádáš  mít  bezpečnou  záruku,  abys  moh'
věřit,
58
PROMĚNY
že jsi můj syn: máš bezpečnou záruku v tom, že se bojím, vždyť můj otcovský strach je důkazem otcovství. Prosím, pohleď mi v tvář! Ó kéž bys jen mohl mi do prsou vnořit pohled svých očí a otcovskou starost postřehnout v nitru! Popatři na všechno bohatství kolem, jež v světě je širém, z tolika darů tak cenných zde na nebi, na zemi, v moři požádej něco a nebude nic, co odmítl bych ti. Nechtěj jen to, co vskutku je trestem a nikoliv poctou! Takto však, Faěthonte, ty o trest mě prosíš, ne o dar! Něžnými pažemi svými proč bláhově svíráš mou šíji? Neváhej, bude ti dáno, jak slíbil jsem při vlnách styžských, cokoli  budeš si přát, ty vyslov jen moudřejší přání!" Skončil svou výstrahu otec, vsak syn ani slyšeti nechce, na své žádosti trvá a touhou po voze plane. Tak tedy, pokud to šlo, jej otec váhavě vedl k povozu vysokému, jenž Vulkánovým byl darem. Zlatá náprava byla, voj ze zlata, loukotě zlaté, kolových paprsků řady se stříbrem nádherné leskly» na jhu se topasy skvěly a drahých kamenů řada v zrcadlícím se slunci jak oheň planula jasný. Zatímco Faethón smělý se divil a prohlížel dílo, ejhle, Jitřenka bdělá, kde červánky východu září, nachovou otevře bránu a komnatu plničkou růží. Hvězdy se rozprchnou hned a za jejich zástupy kráčí Lucifer zadní jak stráž — jde poslední z nebeské hlídky. Jakmile uviděl Sol, že míří k zemi, že růžky hasnoucí Luny se tratí, svět červánků nachem že rdí se, rychlým Hodinám kázal již zapřahat do vozu koně.
Bohyně provedou čiperně rozkaz a z vysokých stájí vyvádějí ven koně, z tlam chrlící plameny ohňů, krmené ambrosií, a zvonivé uzdy jim připnou. Otec kouzelnou mastí hned potřel synovi tváře, aby snášeti mohly žár ohně, jenž dravostí sálal,
KNIHA DRUHA                                   59
paprsky na hlavu vložil a vyrážel z úzkostné hrudi povzdechy, předzvěst žalu, a takto promlouval k němu: „Můžeš-li, poslechni aspoň, co nyní tvůj otec ti radí! Nepobízej mé koně, radš pevněji užívej uzdy! Sami od sebe pádí, a chtí-li, pak těžko je zdržíš. Přes pět světových pásem však přímou dráhu si nevol! V širokém oblouku šikmo je cesta ražena správná, jde mezi obratníky, svým koncem se dotkne jich hranic, vyhne se severnímu a taktéž i jižnímu pólu: tudy se dej! Však uvidíš stopy už po kolech vozu. Aby pak zemím i nebi se dostalo stejného tepla, nejezdi příliš vzhůru ni dolů nesjížděj s vozem! Jestliže vystoupíš výše, pak zapálíš obydlí bohů, příliš-li nízko, pak zemi. Jed uprostřed, toť bezpečná jízda. Ani se neuhýbej dál napravo, Had kde je svinut, ani nalevo příliš, bys nevrazil na jižní Oltář. Mezi obojím jeď! To ostatní ponechám štěstí, lépe než o sebe ty ať ono se o tebe stará!
Ale co mluvím, již západních břehů, kde okraj je světa, vlahá dotkla se noc. Teď dále již nesmíme váhat. Volá nás čas; už zahnány temnoty, Jitřenka září. Uchop se otěží rukou, neb raději, dáš-li si říci, použij otcových rad spíš nežli otcova vozu. Ještě pokud jen můžeš a stojíš na pevném místě, dokud na voze nejsi, jejž nevěda k neštěstí žádáš, dovol mi roznášet světlo, v něž bezpečen mohl bys zříti."
Faethón na lehký vůz se vyšvihne mladistvým tělem, 8tojí radostně na něm a do rukou otěže bere, odtud pak děkuje otci, jenž přijímá nerad ty díky. b křídly na plecích čtyřspřeží zatím čtyř slunečních koní, Ohnivec, Blýskavec, Jasoň a Plameůáč ohnivým ržáním naplní dokola vzduch a kopyty do závor bijí. Bavory odstrčí Téthys, však neznalá osudů vnuka,
60                                       PROMĚNY
a hned v nebeský prostor se koním otevře cesta. Koně se do cvalu dali a rozběhnuvše se vzduchem, mlhami cestu si razí a neseni rychlými křídly předhoní východní vítr, jenž uháněl s nimi týmž směrem. Lehké bylo však břímě, i nemohli sluneční koně ani je poznat, též nemělo jho svou obvyklou tíhu. Jako as zahnutý koráb se kymácí bez řádné váhy, přílišnou lehkostí vratký, a hladinou mořskou se žene, taktéž skáče i vůz, když nemá svůj obvyklý náklad, do výše sebou hází, tak jako by prázdný byl zcela. Jakmile čtyřspřeží Slunce to pocítí, úprkem pádí, opustí vyjetou cestu a jinou než obvykle běží. Chlapec  se  bojí  a neví,  kam svěřené  opratě  strhnout, nezná tu cestu, a kdyby ji znal, přec koně by nezvláď. Tehdy souhvězdí Vozu se ponejprv rozhřálo sluncem, do moře zakázaného se nadarmo toužilo vnořit. Had, jenž nejblíže leží až u samé severní točny, mrazem dřív úplně ztuhlý, že v nikom nebudil hrůzu, rozmrzl nyní a teplem se k novému probudil vzteku. Boótés, vozataj Vozu, prý také hned poděšen prchal, ačkoliv pomalý byl, a vůz mu v útěku bránil. A když nešťastný hoch z těch výšin nadzemských shlédl k zemím, jež přehluboko se pod ním rozprostíraly, zbledne Faethón děsem a koleny hrůza mu třásla, v očích se zatmělo mu, neb oslněn září byl světla; teď již litoval trpce, že na vůz otcův kdy sáhl. Mrzí ho už, že původ svůj zná, že zvítězil prosbou, chtěl by už Meropa synem se nazývat, zatím však letí tak jako loď, již prudký štve severák: po marném boji správce své otěže pustil, loď bohům a modlitbám nechal. Co má teď dělat? Již zanechal za sebou velký kus nebe, větší však před sebou má. A zatímco v mysli je měří, brzy vpřed k západu hledí, kam osud mu dorazit nedá,
KNIHA DRUHÁ                                   61
brzy se ohlíží zpět tam k východu, od něhož vyjel. Rozpaky trne co počít, a třebaže nepouští uzdu, v běhu je nemůže zdržet, vždyť nezná ni jména těch koní. Bázní se chvěje, když na hvězdné obloze nestvůry divné spatří a s úžasem pozná v nich těla obrovských zvířat. Na jednom místě Štír svá klepeta ve dvojí oblouk stáčí a ocasem svým i chapadly zakřivenými na tu i na onu stranu dvou znamení zabírá prostor. Toho když uviděl hoch, jak černým jedem se potí, zahýbá žahadla hrot a ránu mu zasadit hrozí, pozbyl mysli a v ledovém zděšení otěže pustil. Řemeny puštěné volně jak dopadly na hřbety koní, ti hned vybočí z dráhy, a že je už nezdržel nikdo, neznámou končinou pádí. Kam ohnivá prudkost je hnala, tam se bez cíle ženou a ve výši vrážejí do hvězd pod nebem upevněných a po scestí smýkají vozem; brzy do strmé výše a brzy se po svahu řítí, 8ráznými cestami dolů, kde prostor se bUží už k zemi. S podivem spatřuje Luna, že bratrovo spřežení běží níže než měsíční vůz, a z ožehlých mraků se kouří, puká a praská půda a vysýchá odnětím vláhy.
Plameny   zachvátí   zem,   zvlášť   její   nejvyšší   místa, tráva ztrácí svou zeleň a stromy i s listím se pálí, vyschlá obilní žeň je potravou vlastní své zhoubě. Ale to žaluji málo, i města vebká hynou s hradbami, obrací v popel ten požár národy celé se všemi státy a kmeny, ba hoří již hory a lesy. Hoří Athos a kilický Tauros a Tmólos a Oité, Idé, bohatá prameny dřív, leč tentokrát vyschlá, Helikón, bydliště Múz a thrácké pohoří Haimos do výše nesmírné plane, i Etna dvojitým ohněm, dvojvrchý Parnásos hoří, též Erýx a Kynthos i Óthrys, Rhodopé,  konečně  prostá  svých sněhů,  hoří  i  Mimás,
62
PROMĚNY
Dindyma, Mykalé, Kithairón též, jenž k slavnostem
stvořen; nechrání obvyklé mrazy ni Skythii: hoří i Kavkaz, pohoří Ossa a Pindos a Olympos, vyšší než oba, oblačné Apeniny a do nebe strmící Alpy.
Tehdy Faethón spatří, že svět se rozhořel kolem ze všech stran; však takovou výheň on nemůže snésti: jakoby z hluboké pece on vzduch ten rozežhavený nabírá ústy a cítí, že vůz mu začíná žhavět. Nemůže snášet už popel ni jiskry, jež létají vzhůru, také ne sálavý kouř, jenž odevšad na něj se valí; neví, kam mířit, kde je, vždyť černým mrakem je zakryt, a již letící koně jím vláčejí, kam se jim zlíbí.
Tehdy prý Aithiopůin krev sběhla se na povrch těla, takže od oněch časů pleť jejich černou má barvu, tehdy se pouští i Libye stala, když o vláhu přišla, tenkrát vodní víly si spustily vlasy a lkaly pro zřídla, jezera svá. Vod Dirčiných hledají Théby, Argos Amýmóniných a Korint Peirénských proudů. Nešetří žár ani řek, jež široká řečiště měly. V nitru samého Donu se proudy vaří a planou, Péneios élidský vře a v Mýsii Kaíkos mocný, arkadský Erymanthos a Isménos thébský vrou varem, Lykormás aitólský též a trójský Skamandros také, vře i Maiandros fryžský, jenž klikatým tokem se valí, thrácký vaří se Melás a Eurótás lakónský rovněž; Eufratés babylónský a syrský Orontés vzplanul, Thermódón rychlý a Ganges, též kolchidská Fásis a Dunaj, mohutný Alfeios vzplál a břehy Spercheia hoří, zlato, jež Tagos v svém řečišti skrývá, se požárem taví, uprostřed Kaýstra proudů teď vaří se labuti zpěvné, které oživovaly svým zpěvem lýdijské břehy. Do  krajin  nejvzdálenějších   Nil   utekl   poděšen  hrůzou,
KNIHA DRUHÁ                                   63
aby své prameny skryl, jež dosud jsou skryty, a ústí písečné prázdnotou zeje — ted sedmero údolí bez vod. Ismarský Hebros a Strýmón týmž osudem vyschly až
do dna, taktéž západní řeky jak Rýn, tak Rhodanus 8 Pádem, ba i sám Tiber, jenž od bohů slíbeno panství měl světa.
Veškerá pevnina puká a trhliny pouštějí světlo v samé podsvětí až, kde krále i s královnou děsí. Moře se úží a tratí, je plání suchého písku, vodstvem co nedávno bylo, a hory, jež hladina v hloubi skrývala, vystupují a kykladské ostrůvky množí. Do hlubin prchají ryby a delfíni křivého těla již se neodvažují, jak zvyklí jsou, do vzduchu skákat. Na mořské hladině leží a s břichem nahoru plavou zdechlých tuleňů spousty.  Sám Néreus,  Dóris  a dcery skryli se v jeskyních chladných, v něž horko je nesmírné
hnalo. Třikrát se odvážil Neptun své paže a obličej mračný vynořit z hladiny moře, však třikráte nesnesl žár ten. Živná Země však přece, kol dokola sevřena mořem, uprostřed mořských vod a odevšad stažených zřídel, která se uchýlila až do stínu matčiných útrob, po šíji vyprahlá až, svůj zmučený obličej zdvihla, rukou si clonila čelo a ohromným strachem se chvějíc, otřásla vším a sedla se poněkud, takže se octla poněkud níže než bývá, a pronesla posvátným hlasem: „Chceš-li, ó nejvyšší z bohů, a jestli si zasloužím toho, pročpak váhá tvůj blesk?! Když zhynout mám přesilou
ohně, ohněm ať zahynu tvým, však s útěchou, ty žes mě zničil! Vždyť už i k těmto slovům jen s námahou otvírám ústa" — vedro jí sevřelo hrdlo — „Hled na vlasy spálené, pohled, co mam popelu v očích a co mi ho na tvářích leží!
64                                       PROMĚNY
To je tvá odměna pro mne, ty takovou poctu mi dáváš za moji plodnost a službu, že rány pluhu a rádla na svém těle já snáším a trpím každého roku, za to, že skýtám dobytku trávu a lidskému rodu k výživě ovoce chutné a kadidlo vonné vám bohům? Ale já zasloužím snad té záhuby: čím si však toho zasloužil bratr, čím  vodstvo?  Proč pozvolna  opadávají moře, jichž nabyl on losem? Proč příliš se vzdalují nebi? Nemáš-li v lásce bratra a nelneš ni ke mně, pak aspoň nad svým nebem se smiluj! Jen pohled ua obě točny, z obou se nyní už kouří! Když ty pak zahubí oheň, paláce vaše se zřítí! Ó běda, již strádá sám Atlas, sotva již na svých plecích ou udrží hořící zemi!
Zhynou-li moře a země a nebes královský palác, upadnem v pradávný chaos. 0, vyrvi plamenům rychle, jestü co k záchraně zbývá, a zachraň a zachovej vesmír!" Skončila země svou prosbu, už nemohla nadále snášet žhavý ten vzduch a promlouvat více, i ukryla tváře do vlastních hlubin a jeskyň již v blízkosti království Stínů. Když si pak všemocný Otec vzal za svědky bohy i Foiba, který dal synovi  vůz,  zlým osudem  všechno že zhyne, jestliže neskytne pomoc, hned vystoupí aa vrchol hradu, odkud na širé země vždy pouští svá dešťová mračna, odkud bouřívá hromy a blesky klikaté metá. Neměl však tenkrát mračna, jež mohl by ua zemi spustit, ani lijáky neměl, jež z oblohy mokl by seslat; zahřímal proto, a rozmávav blesk blíž pravého ucha, hodil ho po vozataji a zbavil ho duše i vozu, a tak ukrutným ohněm svých blesků uhasil oheň.
Koně se vzápětí splaší, skok učiní v opačnou stranu, ze jha vytrhnou šíje a opustí strhanou otěž, tamhle válí se uzda, zde voj, tam náprava vozu, tady zas paprsky kol, jež na kousky rozbita byla;
KNIHA DRUHÁ
65
široko daleko roztroušeny jsou vozové trosky. Faethón, kterému zlatově rudé už hořely vlasy, střemhlav do hloubky padá, pak v dlouhém oblouku letí vzduchem tak jako hvězda, jež za noci po jasném nebi letí, a může se zdát, že spadla, ač nespadla vskutku.
Daleko od vlasti jej, kdes v západních končinách světa, Éridan přijal v své proudy a omyl mu čadící ústa. Hesperské vodní víly to tělo, trojklaným bleskem čadící, uloží v hrob a nápisem označí kámen: Zde je Faethón pohřben, kdys vozataj otcova vozu; nezvládl jej a zhynul, vSak při velkém, odvážném činu.
Otec, jenž pro svou bolest a žal byl soucitu hoden, zakryl svou zchmuřenou tvář a můžem-li věřit, prý
tenkrát bez slunce přešel ten den; dost světla však přinášel požár, takže i v pohromě oné byl přece jen nějaký prospěch.
Matka Klymené však, když pronesla, co bylo nutné v takovém neštěstí pronést, tou žalostí zbavená smyslů, roztrhla na prsou šat a chodila po celém světě, zpočátku   bezduché   údy,  pak   kosti   též   hledala,  které nalezla (avšak ty kosti břeh cizí skrýval!); tu ona vrhla se na náhrobek, a jméno, jež v mramoru četla, ztropila proudem slz a zahřála nahými ňadry.
Héliovny
Neméně nad mrtvým bratrem i dcery Hélia pláči
marnou obětí slz a bijí se rukama v prsa,
náhrobek objímají, dnem nocí volají bratra,
který již nemůže nikdy jich nářků žalostných slyšet.
Čtyřikrát spojil  své růžky  a  kruh  svůj   naplnil  měsíc,
ony však po svém zvyku, neb do zvyku nářek jim přešel,
bědují dál. Tu Faěthúsa, z nich nejstarší sestra,
82                                       PROMĚNY
uzavřel života cesty a průdušky, dráhy to dechu. Ani se nesnaží mluvit, a kdyby se snažila o to, cesta řeči jí chybí; i hrdlo už objímal kámen, ztvrdla jí ústa i tvář. I seděla — bez krve socha. Nebyl však bílý ten kámen — ji hyzdila závistná mysl,
Iuppiter a Europe
Takto když za drzá slova a za mysl závistiplnou Merkur potrestal dívku, hned opustí zemi, jíž dala Athéna jméno, i rozmával křídla a vznesl se k nebi.
Otec ho aavolá stranou a zatajiv, že je v tom láska, poslání toto mu dá: „Můj synu a poslíčku věrný rozkazů mých, všech průtahů zanech a obvyklým letem zaleť mi do těch krajů, jež pod souhvězdím tvé matky nalevo leží — lid tamní je nazývá sídónskou zemí. Až tam budeš, pak královské stádo, jež poblíže vidíš pásti se na horské trávě, hleď zahnat mi ku břehům moře!" Po těchto Iovových slovech hned býčkové od horských
svahů k pobřeží poslušně míří, kde Európé Agénorova v průvodu panenských družek si hrávala, královská dcera.
Dobře se nehodí k sobě a na trůně nesedí jednom vznešenost s láskou. On, ten otec a vládce všech bohů, který trojklané blesky jak zbraň svou v pravici svíral, světem svým kývnutím třásl, již odložil mocné své žezlo, změní se v krásného býka a vmísí se do stáda kravek, bučí a po měkké trávě se prochází vznešeným krokem. Barvu má padlého sněhu, jejž dosud nepošlapala těžká šlépěje nohy a jižní nestrávil vítr. Na krku zjevný jsou svaly a lalok až po plece splývá, rohy má malé, jak lidskou rukou by stvořeny byly, za to však leskly se víc, než nejčistší drahokam skví se.
KNIHA DRUHÁ                                   83
Nic na něm hrozného není, ni v očích se netají hrozba: v tváři jas míru mu ležel. A dcera Agénorova diví se, že je tak krásný a nevěstí boje ni půtky.
Zprvu však přece se bála, ač mírný byl, dotknout se jeho. Brzy jde blíže a k bělostné tlamě mu květinky podá. Těší to jeho touhu, a doufaje v budoucí rozkoš, ruce jí líbá a na chvíli ještě svůj odkládá útok, hned si s ní laškovně hraje a skotačí v zelené trávě, hned zase bělostným tělem se pokládá v žlutavý písek. Zvolna když zbavil ji strachu, hned hruď svou nabízí
panně, aby ji poplácala, hned nastrkuje zas rohy k ovití novými věnci, ač konečně troufá si dcera královská sednout mu na hřbet, nic netušíc, na koho sedá. Vtom se pozvolna bůh již vzdaluje pevného břehu, nohama nepravých tvarů se ve vlnách zprvu jen brouzdá, potom však zachází dále a doprostřed hladiny moře odnáší kořist. Ta děsem se ohlíží k pevnině zpátky, od níž je unášena, svou pravicí za roh jej drží, levici na hřbet mu tiskne a šaty jí ve větru vlají.