KNTHA TfiETl 95 Ale všemocný Otec mu nahradil odňaté světlo (nemůže žádný bůh čin boha druhého zmařit): nadal ho věštným duchem a zmírnil tou poctou trest jeho. Narkissos a Éehó Onen v boiótských městech se těšil pak pověsti slavné, každému neklamné věštby on dával, kdo o ně jej prosa. První poznala platnost a jistotu výroků jeho modravá Leiriopé, již objal vířnými proudy Kéfísos, říční bůh, a znásilnil útokem lásky. Tato překrásná víla se stane pak matkou a zrodí hošíka sličného tolik, že tehdy už hoden byl lásky. Narkissem nazvala ho. Naň Teiresiás byv tázán, bude-li dlouhý mít věk a zdali se dožije stáří, odvětil podivnou věštbou: „Jen sebe když nepozná nikdy." Lichým dlouho se zdál hlas věštcův, však skutečnost přece stvrdila jej i způsobem smrti i novostí lásky. Narkissos k patnácti letům zas jedno léto již přidal, mohl se tedy zdáti i hochem i jinochem krásným. Nejeden jinoch už zatoužil po něm, a nejedna dívka. On však v něžné té kráse byl natolik chladný a pyšný, že jím jediný jinoch a jediná nehnula dívka. Narkissa spatřila kdys, jak do sítí jeleny chytá, žvatlavá víla, jež neznala mlčet, když hovořil druhý, ani však rozhovor začínat sama, ta ohlasná Echo. Tělem tenkráte byla, ne zvukem jen, přece však ústy činila, žvatlalka, toliko to, co doposud činí: dovedla opakovat jen poslední slyšená slova. Takto ji ztrestala luno, neb kdykoli s nějakou nymfou manžela přistihnout mohla, když v horách se miloval, Échó 9ô PROMĚNY dlouhým hovorem často ji zdržela schválně a zatím utekla každá z těch nymf. Když prohlédla luno tu šalbu, pravila: „Podváděl mne tvůj jazyk, a proto ti nad ním dám jen nevelkou moc a krátce ho užívat budeš." Hrozbu svou provedla vskutku a Echo se ozvěnou stala: opakuje vždy hlas a navrací slyšená slova. Když tedy spatřila Éclió, jak toulá se venkovem Narcis, vzplanula k němu láskou a tajně ho sleduje všude. Čím víc sleduje hocha, tím prudším plamenem hoří, tak jako plamenem náhlým se rozhoří pochodně oheň, jestliže její konec bys potřel hořlavou sírou. Kolikrát chtěla už přistoupit k němu a lichotně mluvit, kolikrát o lásku prosit! Však přirozenost jí brání, nedá jí rozhovor začít. I chystá se, jak je jí dáno, počkat si na jeho zvuky a vracet mu za ně svá slova. Náhodou od věrných druhů se odloučil jinoch a takto zavolá: „Je někdo tady?" a Échó hned odpoví: „Tady!" Mladík žasne a zatímco dívá se na všechny strany, hlasitě křičí: „Pojď sem!" a Echo zve zvoucího k sobě. Jinoch se ohlédne, nikdo však nejde, i zvolá: „Proč prcháš přede mnou?" Vyřčených slov on opět zachytí konec. Volá zas dále, jsa oklamán ozvěnou střídavých hlasů: „Tady se pospolu slučme!" a Échó mu odpoví: „Slučme!" (Nikomu s větší chutí by takto neřekla: „Slučme!") Příznivě sama ta slova si vykládá, vyjde pak z lesa, spěchá pažemi stisknout tu šíji, po níž tak touží. Narkissos prchá a v útěku volá: „Svá objetí nech si! Raději zahynu dřív, než v lásce tobě se oddám." Echo oplácí jemu v svém souhlasu: „Tobě se oddám!" Zhrzená skrývá se v lesích a ze studu líce si halí stromovým listím a v ústraní žije jen v jeskyních pustých. Přece však hoří v ní láska a vzrůstá bolestí křivdy. Ubohé tělo jí schne, neb starosti nedají spáti, KNIHA TŘETÍ 97 vyzáblost stahuje kůži a všecka životní míza do vzduchu mizí. Jen hlas jí zbývá a pouhé jen kosti. Zbude jen hlas. I kosti prý přešly nakonec v kámen. Nadále skrývá se v lesích a na horách nelze ji vidět, zato však všichni ji slyší: dál zvukem je, který v ní žije. Narkissos zklamal tak jednu a zklamal i přemnohé jiné pramenů víly a hor, a předtím zklamal i muže. Potom zklamaný kdosi prý ruce vztah' k nebi a řekl: „Takto ať miluje sám a nezkojí nikdy svou touhu!" K spravedlivé té prosbě mu přikývla Nemesis mocná. Tekl tam bez bahna pramen, jak stříbro čistou měl vodu. Nikdy ho nenavštívil ni pastýř, ni na pastvě kozy, ani dobytek jiný, ni pták ho nezkaUl žádný, ani též žádná zvěř ni větev se stromu spadlá. Zelenou travou byl vrouben, jež bujela z okolní vláhy, před sluncem chráněn byl lesem, stín chladivý klenul se nad ním. K němu ulehl jinoch, jsa unaven lovem i horkem, zlákán rozkošným místem i čistou pramennou vodou, — zatímco žízeň svou tišil, zas nová ho pojala žízeň. Zatímco pil, svůj obraz tam uviděl. Okouzlen krásou miluje beztělý přelud, má za tělo to, co je vodou. Žasne nad sebou sám a utkvělým zrakem tam hledí podoben bělostné soše, v niž parský mramor se změnil. Na zemi rozložen vidí dvě hvězdy, své oči, v tom zřídle, vidí tam vlasy, jež Bakchos a Apollón nosit by mohli, mladistvou tvář a bělostnou šíji a půvabná ústa, jejichž sněhová bělost se snoubila s purpurem růží. Tomu všemu se diví, sám sobě jsa podivuhodný, po sobě bláhově touží, sám líbí se v líbivém zjevu, touží, jsa cílem touhy a vzněcuje plamen i plane. Kolikrát polibky marné on vtiskl v šálivý pramen, 98 PROMĚNY kolikrát do vody vnořil své paže, kterými dychtil obejmout spatřenou šíji, však nemohl zachytit sebe! Neví, co to tam vidí, co vidí však, budí v něm vášeň, tentýž blud, jenž oči mu klame, jej zároveň nití. Bláhový, pročpak tu nadarmo chytáš svůj prchavý obraz? Nikde tu není, co hledáš. Jen ustup! Co miluješ, ztratíš. Tohle, co vidíš, je odraz tvé podoby v zrcadle vodním, na němž nic pravého není, jenž s tebou přišel a trvá, s tebou to odejde zas, ač můžeš-li odejít odtud! O jídlo nestará se, ba ani už o spánek nedbá, nemůže odtrhnout se; je rozložen ve stinné trávě, očima nenasytnýma dál pohlíží na klamnou krásu, vlastním pohledem hyne. I nadzdvihl poněkud tělo, ke kolemstojícím lesům své paže zvedl a zalkal: „Řekněte mi, ó lesy, kdo trápil se krutěji láskou! Víte to přece — tak mnohým jste bývaly příhodnou skrýší! Tolik když věků tu trávíte život, zda o někom za ta dlouhá staletí víte, kdo láskou takto by chřadl? Cos se mi líbí, co vidím, co vidím však, co se mi líbí, nemohu nalézt — tak veliký blud v mé lásce mě šálí! Abych se trápil tím více, nás od sebe nedělí moře, ani cesta ni hory ni hradby ni zamčené brány, trocha jen vody nás dělí! On sám chce být ode mne objat! Kolikrát proudící vodě jsem k polibkům nabídl ústa, vztahoval zezdola též svá ústa ke mně, už věru mohla se dotknout—cos malého však je milencům v cestě. Kdokoliv jsi, poj d ke mně! Můj j ediný, pročpak mě klameš ? Kam vždy, ó toužený, prcháš? Ty před mou krásou a mládím neprcháš jistě, vždyť měly mě rády i leckteré víly! Jakousi naději zvláštní mi slibuješ pohledem milým: kdykoli k tobě vztáhnu své paže, ty vztáhneš je také, usrněji-li se, ty směješ se také, a kdykoliv pláču, KNIHA TŘETÍ 99 vidím vždy plakat i tebe; když kývnu, ty pokyn můj vrátíš, ba i, pokud já tuším dle pohybu spanilých rtů tvých, vracíš mi jistě i slova, jež nedojdou nikdy k mým uším. Jsem to já sám! Teď chápu, můj obraz mě neklame dále: láskou k sobě já hořím, svým plamenem pražím i prahnu! Co mám činit? Mám prosit či dát se prosit, a zač mám prosit? Je se mnou, co chci. Mám všechno, a proto jsem nuzný! Kéž bych od svého těla se odloučit mohl! Jak zvláštní přání já milenec chovám: co miluji, toho chci pozbýt! Bolest mi odnímá síly, čas života mého se krátí, jasně a jistě to cítím: já v rozkvětu mládí již zmírám. Smrt však není mi těžká, vždyť smrtí zbavím se útrap; ale já milovanému rád dopřál bych života více. Nyní my oba dva teď zemřeme jediným dechem." Pravil, a k obrazu témuž jak šílený opět se vrátil, slzami hladinu zčeřil a ve vodě zkalené takto nejasným stal se ten obraz. Když uviděl, jak se mu ztrácí, vykřikl: „Kampak mi prcháš! Ach zůstaň, a milence svého neopouštěj, ty krutý! Ať alespoň dívám se na to, čeho se dotýkat nesmím, a ukojím nešťastnou vášeň!" Celý zoufalý bolem kraj šatu si seshora strhl, rukama bělostnýma jal tlouci se do nahých prsou. Po hrudi, do níž se bil, se rozlila růžová červeň, jak tomu u jablek bývá, jež krásně se bělají zčásti, zčásti se nachově rdí, a u révy s pestrými hrozny, jejichž nezralá zrnka se krášlí nachovou barvou. Tohle jakmile spatřil v skle hladiny, zjasněné zatím, nesnesl dále tu trýzeň. A stejně jak jihne a taje pod mírným ohněm i žlutavý vosk či pod teplým sluncem po ránu napadlé jíní, tak on, již vyhublý láskou, roztává též a skrytým žárem se pozvolna sžírá. 200 PROMĚNY Pleť dřív růžovobílá již pozbyla původní barvy, ubývá života, sil i dřívější vídané krásy, konečně zmizí i tělo, jež milovala kdys Echo. Když ho spatřila nymfa, ač vzpomínka hněvná jí hnula, zalkala bolem a kolikrát zvolal hoch ubohý „Běda!" tolikrát její „Běda!" ho provází ozvěnou hlasnou. Kdykoli rukama on si drásal šíji a prsa, Échó stejným zvukem ty údery opětovala. Stále jen v hladinu hleděl a pronesl poslední slova: „Hochu, ty marná má lásko!", les tolikéž slovy se ozval, a když vyslovil „sbohem!", tu pronesla „sbohem!" i Échó. Do měkké zeleně trávy mu poklesla znavená hlava, oči, jež nad krásou pánovou žasly, smrt zavřela navždy. Ale i potom, když přijat byl do říše podsvětní, opět zhlížel se v hladině styžské. Když dokonal, zalkaly sestry, pramenů nymfy, a kadeř si ustřihly bratrovi v oběť, zalkaly nymfy stromů; v to lkáni se mísila Echo. Chystaly hranici již a nosítka, pochodně kmitné, tělo však nebylo nikde. Tam najdou namísto těla žlutavý kvítek, jenž lístky má bílé kol žlutého středu. Pentheus a Bakchos Událost tato dle zásluhy roznesla po řeckých městech jméno Teiresiovo a slávu věštectví jeho. Jediný Échínovec, vnuk Kadmův, rouhavý Pentheus, pohrdá Teiresiem a směje se starcovým věštbám, slepcovi vytýkaje, že zbaven byl možnosti vidět. Potřásal šedivou hlavou ten věštec a přísně mu pravil: „Jak bys byl šťasten i ty, tvé oči tohoto světla kdyby zbaveny byly, bys Bakchovy slavnosti nezřel!