172
PROMĚNY
dupotem nohou a pohyby rukou neb schválnými skoky ode dna víříce na všechny strany kal jemného bahna. Žízeň utlumil hněv. Již Latona neprosí dále nehodné lidi a zanechá řeči, jež nesluší bohům. Ruce k nebesům zdvihne a tuto pronese kletbu: ,V této kaluži vody žít budete na věky věkův!' Splní se bohynin slib: je těší pod vodou žíti, brzy všecky své údy v kal bažiny hluboko nořit, brzy vystrčit hlavu a brzy zas hladinou plovat, na břeh rybníka často ven vylézat, často zas nazpět skákat do chladných vln. I nyní však zlolajný jazyk v hašterivých těch hádkách si cvičí, a pozbyvše studu, třebaže pod vodou jsou, i pod vodou kvákavě lají. Hlas jejich skřehotný je a hrdlo nafouklé dme se, ošklivou zdvíhají hlavu, jež na těle bez krku vězí, hádavým skřekem se dál jim rozvírá roztáhlá tlama, břicho, část největší těla, je bílé a zelená záda — žáby, nový druh tvorstva, tu skákají v bahnité tůni."
Marsyás
O této  záhubě lykijských mužů když vyprávěl kdosi, jiný si vzpomněl, jak Marsyás Satyr byl sedřením kůže potrestán od Apollóna, jejž k zápasu na flétnu vyzval. Přemožen k vítězi volal: „Proč kůži s těla mi sdíráš? Běda, ted za flétnu pykám, jež věru mi nestála za to." Rvoucímu sedřena byla již kůže s celého těla, že byl samá jen rána: krev odevšad řine se proudem, svaly jsou odkryty všecky a žíly vidět je holé, jak se míhavě chvějí, i útroby chvějí se nahé, že bys spočítat mohl mu ve hrudi průsvitné cévy. Faunové, lesní ta božstva, jež milují venkov, a nymfy, bratři Satyrové a Olympos, drahý i v tuto
KNIHA ŠESTÁ                                  173
chvíli, plakali nad ním, i každý, kdo pásl v těch horách dobytek zdobený rohy neb ovce porostlé vlnou. Zvlhla ta úrodná zem a do sebe vtáhla, jak zvlhla, proudy kanoucích slz a vsála je v nejhlubší žíly, ve vodu změnila je a vpustila k prostorám vzdušným. Odtud spádnými břehy se do moře dravého žene nejčistší fryžský tok a jméno má po Marsyovi.
Pelops