Francie sklízí úroky za svou ignoranci

   

   Jednou to prasknout muselo. Zloba  a mizérie nabobtnaly, až přerostly v agresi. Ta nyní
   zasáhla francouzská předměstí. Střetly se dva znesvářené a jen těžko smiřitelné světy:
   bezpečnostní složky nabádané ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym k razantnosti s ‚holotou‘ –
   tedy potomky přistěhovalců, kteří v chudinských čtvrtích už kolikátý den tropí peklo. ‚Máme už
   všeho dost‘, nejčastěji vysvětlují ničitelé své trestuhodné počínání.

   První auto podpálila ruka vandala už na počátku 80. let minulého století, zhruba tři desítky
   let od okamžiku, kdy se ve velkém otevřely ve Francii brány imigraci. Lidé převážně z Magrebu
   dostali práci i bydlení, ovšem na okraji měst, v narychlo postavených domech. Z centra Paříže
   na ně vidět nebylo. Francouz neměl možnost si na dobře ‚uklizené‘ spoluobčany zvyknout. I
   proto je nepřijal za své, a tím spíš sobě rovné.

   Jako úder bumerangu teď jejich potomci vracejí tuto letitou ignoranci, a to s vysokými úroky,
   za rodiče, prarodiče a další příbuzné. Dětmi imigrantů zmítá bezvýchodnost a mizivá
   perspektiva. Ačkoli narození ve Francii a s francouzskou občankou, okolí jim neustále dává
   najevo, že do téhle země a kultury vlastně nepatří. Jsou tu sice formálně doma, nenašli však
   skutečné zázemí. Cizinci ve vlastním domově. Přistěhovalecké jméno a osmahlá pleť je natrvalo
   zavírají do neutěšeného prostředí paneláků na předměstích, kde se strašák nezaměstnanosti
   vyšplhal od dvaceti až skoro k padesáti procentům.