Národní snahy studentstva lužicko-srbského.* Píše Jakub Bart. Věnováno piibi-,i!ini>l-cmu studentstvu českému.) Čí jest mládež, toho jest budoucnost! Pravdivé to slovo staré zkušenosti. A národ, ktery iná probudilé a národním vedomím provanuté studentstvo, smí vším právem doufati v šťastnou budoucnost a v úspěšný rozvoj národního života. * Přinášejíce článek lento kojíme se sladkou nadějí, že nebude účinek jeho jen pouze literární, že zasáhne mnohem díle. Je nás upomene, abychom opět zraky své obrátili k severu, k onomu severu, odkud nezavěje pres Ještěd a Sněžku k nám větřík přízně a laskavosti. Leží před zraky r%aii:ni veliký, rozlehlý kraj, o němž smutně pronáší se genius Slovanstva: »Někdy kolébka, nyní národu mého rakev.« Jx.u W> nH'V, na nichž polabští Slované vyhynuli, vymřeli a dolivohli. 7. celé té silné větve zbývá dnes malý nárúdek, houževnatě se brání prudkému návalu vln německých a v silném ry ku a jeku slyšíš a dobře rozeznáváš hlas jich bráníc! se a o pomoc volající: »Ještě tu jsme my Lužiětí Srbové, ale tě.*ko bojujeme za materský jazyk, přetěžko chráníme iicjiraKí svůj poklad— individualitu národní.« Pohled iých se pod vůdcovstvím svých spisovatelů, chvála bohu, statně i přes to že se na ně' ve slovanském světí dnes valně zapomnělo; pomoci naší je Velká úloha připadá studentstvu každého národa, a každý upřímný národovec pohlíží bedlivé a takřka úzkostlivě k pohybům, snahám, pracím, vubec k životu studentstva. Jestliže děje se to všudy, děje i musí díti se to svrchovanou měrou u národu slovanských, především severních, u kterých v našem století studenti stali se apoštoly a horlivými hlasateli myšlénky národní. Dějiny znovuzrození těchto národností jsou pevně spojeny s dějinami studentstva. Kdo chce tedy znovuzrození národa lužicko-srbského v pravém světic líciti, v pravé vnitřnosti poznati a ve vlastní podstatě pochopiti, musí nutně znáti dějiny jeho studentstva; a poněvadž soustřeďují se dějiny ve spolcích studentských, v nich aby staré přátelské stykv a svazky s Lužičanv byly obnoveny, tam kde přestaly nebo povolily. K podpoře jejich literatury nutně jsme zavázáni. — Článek tento líčící snahy vlasteneckého studentstva lužicko-srbského po různých učilištích v mnohém důležitém vztahu muže nás poučiti. Studentstvo české, jemuž jest věnován, přijme jej nejenom velice mile, ale i z něho zkušenosti svoje platně rozmnoží.— Spisovatel jeho jest mladý, pilný a nadaný spisovatel lužicko-srbský, redaktor Lipy srbské. Práce jeho na chudičkém poli dramatické literatury přijímají se ve vlasti se značnou dychtivostí. Nyní žije v Praze. -- Mimochodem podotýkáme, že článek tento přeložen bude co nejdříve na jazyk srbský. Redakce. 15* !'S RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENÍ. iSSi svého rázu charakteristického nabývajíce, musí bedlivě pozorovati a posuzovati pohyby i snahy spolkového ruchu studentského. — V dějinách studentstva lužicko-srbského lze rozeznávati tři epochy. Ráz prvé periody (1716.—1846.) jest, že jednotlivé spolky chodíce po svých vlastních cestách i hledíce k vlastním účelům neměly mezi sebou žádné vzájemnosti. V druhé periodě (1849. —1875.) vidíme, že jest hlavní, ba namnoze výlučnou příčinou zakládání spolků idea národní a duchovní povznesení národa. Třetí epochu (1873. až po dnes) charakteri-stije to, že studentstvo rozšiřuje činnost svou na všecky stránky a poměry národního života. První perioda (1716.—1846.). Vedeni úmyslem tímto roku 1716. utvořili si studující Lužičané theologické fakulty v Lipsku spolek pod názvem: Serbske prědařske taumrstwo. Jeho zakladatelé byli: Bohumil Ha'ozu, Zacharias Šěrach, Jan Mosak, Jurij Bjar, Jurij Kujcžk a Krě-sčijan Bulitius. Na soudu universitním bvl zapsán spolek pod názvem: Wendisches Prcdiger-Colle-gium. * Úmysl, kterého tito akademikové chtěli do-síci založením takového spolku, byl praktický: aby připravovali se ke kněžskému úřadu v Lužici, hlavně aby učili kázati jazykem mateřským. Skoro výhradně psali a posuzovali kázaní; později na radu proi. Pieiťfera jali se tato kázaní v kostele universitním i s kazatelnv přednášeti. — R. 1775. stala se pro rozvoj spolku veledůležitá změna stanov, až dosaváde totiž mohli býti Sieny jenom theologové, nyní však přijímali také právníky a mediky za členy mimořádné. Tím nabyl spolek nových sil a nový ruch zavanul v něm. Členové od toho času nosili zvláštní odznak — lužický řád — sestávající ze stříbrného trianglu, v kterém byla vyryta slova: Soraborum saluti. K tomuto odznaku vztahují se také slova SLírj' dcery Kollárovy: »Před stoletím oni založili jsou ten spolek, aby v I.užicech hvnoucí řec slávskou ochránili. Matka za ty zásluhy tak svaté kladla na hedbávných tkanicech na všech ňadra medalie zlaté.c (/Mika 4-^4-/ V roce 1866. byl schválen Wenqlův návrh, aby jednatelem spolku vždycky byl právník, což se zachovalo až podnes k štěstí spolkovému. Po padesátileté činnosti zdárné nastala doba nečinnosti, kteréž laktorem nejmocnějším zdá se mi býti válka sedmiletá a následkem této špatné časy, které roku 1773. starostu Kocora donutily pro nedostatek členů spolek rozpustiti. Ale již roku 1776. vzkřísil se znovu hlavním přičiněním Bjedricha Mički; důkazem, že zase čilý duch ve * K. A. Jenč: Serbske p^édařske towařshvo wol léta íjiO. 1'SOO., v časopisu A/atice lufako-srbské r. \H'i~.— Pramen všeobecný až do roku 1856.: ľiĽib'M'p.iiiKľ-L: 11a-riojiioe B03po8EgGnie CepooB-JyaccHiairi.. spolku začal panovati, jest usnesení, by Němci, lužického jazyka úplně neznalí, se na dále nepřijímali; avšak roku i7o5. byli bohužel zase mnozí Němci členv a kázali i po němečku. To bvl prvý krok k pozdějšímu poněmčení celého sp skutečně stalo se již roku 1N01".; v kterém stará Sorabia dostala nové stanovv, němcekv ráz a později i nové jménu: Lu^iske prědařske to-waŕstwo. Z trosek staroslavného spolku lužicko-srbského zachránili Lužičané aspoň odbor vědecky1 zachovavše staré jméno: Sorabia, a to sice v roce 1814. horlivým namáháním Lubjenského. * Založením vědeckého odboru lužicko-srbského změnil se i směr celé Činnosti; dříve pracovali členové skoro výlučně kázaní a jiné věci obsahu náboženského a úmysl těchto prací spočíval na základě materiálního užitku; nyní ale rozšířili čin-j nosí svou i na jiná odvětví literaturv, úmysl jich prací byl vznešenější, jich motorem začínala býti láska k rodné zemi a jazyku mateřskému. Clena činného a pro myšlénku národní horoucího dostalo se Sorabii r. 1S26. Sejlerjem. ** '/. toho roku máme také první číslo novin : pisných. Odchodem Krucgarjovým a Sejlerjovvm z Lipska roku 1829. skončil opět krásný r spolku; znovu byli Lužičané neteční ku své Sorabii. Nevšímavosti této učinil konec roku iS31. Gustav Klin.*** Od r. 1834. až do r. 1842. pak Sorabia zase dřímala s krátkými jenom přesl kami a s malými výjimkami. V posledním roce založil Mosig z Aehrenfelda (po lužicko-sr píše se: Mosak Klosopólski) na místě Sorabic: Slotvjanske toipaŕstwo v Lipsku, a aby mu zjednal dostatečných sil, přijímal také Poláky :!. jižní Slovany. Avšak nejspíše spolek ten brzo zahynul: neboť v roce 1S47. sestavil Michal Cvž n -'. Slowjanske totvařstifo, jehož členové bvli mil Lužičany Poláci a Cechové; usnulo pak již o svátcích svatodušních roku 1S48. V takých hýbavých a nepříznivých časech Sorabic připadlo celé jmění, obsáhlá knih všelijaké dokumenty i podobné věci, kter. ::: náležely >serbskému prědarskému towaŕstwu . německým Lužičanům. Tento ncspravedliv-.'- sis věcí změnili studenti lužicko-srbští r. 1840-; na veledůležité valné hromadě dne 24. lis:.:-. téhož roku byly stanovy prohlídnuty a duel Času přispúsobcny, dle kterých má odbor lužicl srbský stejné právo na jmění, knihovnu atd. něk . šiho spolku: Serbske prědařske towarstwo. (Pokrmování.) * Lubjcnski, slovutný kazatel, zemřel jako pastor Primarius v Budyšíné r. 1840. ** HanJrij Se ji er, nejslovutnější a nejplodně lužický; když roku iS;!-. jak» farář v I azu zerr.:-.:. -šel v německé časopisv zvétí. že zemře! '.:".-.-: Schiller«. *** Dr. G. Klin, poslanec na sněme soskéra, kde ~ : -"--1S33.—34. neohroženě obhajoval a bránil práva -škol Iužicko-srbských, později měšťanský rada .. : líce direktor v Budyšíně, predseda Matice lu^icko-srbi založení až do roku iS55., v kterém zemřel. Národní snahy studentstva lužicko-srbského. PfSe Jakub Bart. i Pokračování.! SJriihý akademicky spolek nalézáme ve Vittcnbcrku*, kde již za časů Me-lanchthonových ložičtí Srbové theologii studovali, spolek ale založili si teprve v roce 1740- zajisté ne bez vlivu spolku Lipského. I ve spolku tomto panovala skoro výhradně činnosť v oboru theologickém: členové kázali po lu-žíčko-srbsku v kostele universitním; ted* praktický užitek byl hlavní pohnutkou studia mateřštiny. Ve válce sedmileté bylo město Vittenberk roku 17Ö0. strašně poškozeno, ba dílem shořelo. i kostel universitní lehl popelem; poněvadž teď I.užičané kostela ke kázaní neměli, spolek zahynul. Teprve roku 1770. vzkřísil jej k novému životu Bohuwěr Ponich. Předsednictví přijal prof. Weikh-piann, který spolkové snahy vydatně podporoval; též akademický senát choval se velmi příznivé * K. A. Jenč: Serbske prldařske towaŕstivo tve M7f-tatbergu, v časopisu Matice luficko-srbské roku ;ó'56'. — Knauth: Wendische Kjrchengexhichte. ku spolku. Poněvadž knihy spolkové, výroční zprávy a pod. dosud nalczenv nejsou, není možno obšírněji mluviti o něm. R. 1813. byl Vittenberk změněn v pevnosť, následkem čehož přestal býti městem universitním; rozumí se, že tato změna zničila spolek lužicko-srbský, jehož posledním starostou byl Jan Domaška. Třetí spolek akademický utvořil r. 1838. ve Vratislavi J. E. Smoler.* Když na kongresu Vídeňském r. 1815. polovina Horní Lužice Sasku odtržena a koruně * J. Ernst Smoleŕ, prvý vzkřísitel a háce -.ároda lužického, bývalý redaktor časopisu Matice hi-icku-.- ■:■'-:• a časopisu Jahrbücher fůr slavische Literatur, Kunst und 'Wissenschaft, nvnější redaktor politického týdenníka: 5. .Yoir/nr ■ měsíčníku: li/jíčim; autor výborné a rors sbirtv národních písni lužicko-srbský ch: 1". luíicko-srbské; rytíř řádu sv. Anny II. třídy: čestný professor n člen více universit a akademií; čestný čler. M~:i.. srbské; Lipského spolku: Serbske prědarskc toiva akademického čtenářského spolku v Praze atd. atd. 17' 108 RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENÍ. i-": pruské přidělena byla, odbývali přece Lužičané i Prusku náležející studie své na universitě Lipské. Když však r. i835.—3(5. úkazem pruského ministerstva pruským studentům zakázáno bylo navštěvování university Lipské, obrátili se skoro veškeří studenti pruské Lužice do Vratislavi, kamž se J. E. Smoleŕ již r. i836. přesídlil v té naději, by v tamním studenstvu Polském nabyli podporování a fedrování národní, kterážto naděje nejskvělejším výsledkem korunována byla. Již r. 1837. spolčilo se tam 6 pruských Lu-žičanů; scházeli se týdně dvakráte, by se vedením Smoleŕovvm v mateřštině cvičili a vzdělávali. Brzy přišli na tu myšlénku zaraziti skutečnv spolek lužický pod ochranou akademického senátu. Živě a dlouho o návrhu tomto rokováno. Poněvadž ale ve Vratislavi obyčejně málo LužiČanúv studuje, čímž by spolek nikdy vniterně zmohutněti nemohl, ano spíše nedostatkem členu lehce a v brzku zaniknouti mohl, musilo se pomýšleti na prostředky, by se eventualitě této předešlo. Pročež usneseno bylo konečně, založiti spolek, jehož Členy by i němečtí Lužičané býti mohli. — Vypracované stanovy byly ministerstvem schváleny a tak vstoupil v život spolek: Towaŕstwo ja lu^iské Staaň^ny a rčče;* dne i3. srpna i838. odbvvána první schůze, prvým předsedou zvolen bvl J. E. Smoleŕ pro odbor lužicko-srbskv. Ve spolku tomto byly 4 sekce: lužicko-srbská, německá, historická a geografická. Učelem sekce lužicko-srbské bylo: lužickou řeč, literaturu a národnosť ve vnitřní podstatě seznati a prostudovati a na dobyté takto půdě dále stavěti. 2. sbírati národní písně lužické, pověsti, přísloví atd.; mravy pak a obyčeje národu lužickému vlastní shromažďovati a popisovati. Mimo to bylo členům v určité době práce svoje odváděti, které pak kriticky prohlédnuté a opravené do kroniky spolkové: Serbska Novina zaneseny byly. — Členové rozvinuli v brzce velmi čilou činnosť a pracovali zvláště na poli mateřštiny s výsledky skvělými, v čemž od Polákův a Cechů radou i skutkem podporováni a rozněcováni byli. Veliké důležitosti má do sebe rok 1840., v kterémž proslulý Jan Purkvně na žádosť studujících Lužičanů uvolil, tyto v řeči české cvičiti, v čemž později i Poláci podílu brali. Vůbec byl Purkyně, který i protektorem celého spolku se stal, upřímným přítelem a horlhy'm podporovatelem všech snah studentstva lužického". Smoleŕ bydlel u něho, jsajeho knihovníkem. Když Fr. L. Celakovský nastoupil professuru slovanských nářečí na universitě Vratislavské, přilnuli k němu studující Lužičané a se vší horlivostí oddali se studiu slovanské linguistiky, v Čemž obzvláště Smoleŕ se vyznamenal. Dle nabvtých zkušeností a vědomostí reformovali nvní jazvk lužický, a Smoleŕ byl prvým, který starý duchu jazyka se příčící pravopis zavrhl a nový dle ja- * A. Jakub a J. Kuéank: Štrbské honu I.hj/lV. Zvláště pak d!c zpráv, které mi J. K. Smoleŕ laska\ i k disposici zanechal. zyků slovanských utvořený, tak zvaný analogický, zavedl; skutek to neocenitelný pro literaturu lužickou. Dle tohoto nového pravopisu vydal svůj překlad rukopisu kralodvorského a později ve spolku s A. Waŕkem překlad Celakovského : Ohlas písní ruských. Tímto nově utvořeným pravopisem, který se v dalších desítiletích Čím dále tím více zdokonaloval, byli aspoň Horní Lužičané spojeni; dříve totiž stával celý tucet pravopisu, čímž <> rozkvět a vývoj literaturv nemožným se stal. — Purkyňův dum stal se znenáhla shromaždištěm všech ve Vratislavi meškajících Slovanů; zde scházeli se Rusové, jako Pogodin^a Sreznewski. Poláci, jako proslulí Maciejo\vski Cechové a Lužičané, hlavně Smoler, Waŕko a Wjelan: utvrzována přátelství, kteráž později značně přispěla ku sblížení a spojení jednotlivých kmenu slovanských ; zde vyměňovány myšlénky, zde tvorcův plány, jak by Slovanstvu zlatá budoucnost připravena býti mohla. — Největší a nejšťastnější však vliv měl spolek Vratislavský a styk horlivých Slovanů v domě Purkyfiově na národ lužický; neboť obzvláštním přispěním Purkvně a Celakovského utvořil J. E. Smoleŕ nový analogický, Lužičany sdružující pravopis; zde uskutečněna J. Ľ. Smoleřjem krásná myšlénka, kterou již v Lužici se zabýval: sbírati poklady poesie národní; a ve sbírání těchto písní horlivěji pokračováno. Výsledkem tohoto namáhavého, však velice záslužného podniku byly dva silné svazky lužických písní národních, které Smoleŕ r. 1841. vydal; sbírka to, jež svou bohatostí, podivuhodnou živostí a okouzlující něhou písní obdiv vzbudila v celém světě slovanském. Zde ve Vratislavi chopil se J. E. Smoler poprvé i té myšlénky, dle Matice České i v Lužici založiti podobnv lid vzdělávající spolek; šťastná to idea, kterou již roku 1847. uskutečnil založením Matice lužicko-srbské. Pobyt ve Vratislavi působil na Sm<%řja tak, že tvrditi si troufám: Smoleŕ se stal ve Vratislavi tím, čím jest; Smolerjem stal . se Vratislavský spolek kolébkou nejen nové literatury lužické, nýbrž také duševně znovuzrozeného národa. Smoleŕ prvý ukázal lužickému národu nejvhodnější dráhu a pravý cíl, on prvý hlásal, by 1 xt-žičané úžeji přilnuli k ostatním kmenům slovanským. Když však'Smoleŕ, Warko a Wjelan : rich 1840.—42. Vratislav opustili, wmizel též < . jící duch ze spolku; částečně však vina toho i ta okolnosť byla, že jen několik málo Lužičanů Vratislavskou universitu navštěvovalo. A '/. konce pruské ministerstvo svůj úkaz z roku - : 36. zrušilo r. i85o., obrátili se veškeři pruští opět na universitu Lipskou. Ačkoliv ve Vratislavi ještě do?: Lužičanů studovalo, dali přu-;. >; německému zahynouti; sek:. sledkcm nedostatku členův již .::. . zašlí Ačkoliv spolek Vratisů li. . RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENÍ. wo trval a ačkoliv odnikud rozhodujícího vlivu na ruch studentský neměl, přece déle a obšírněji j jsme o něm pojednávali, poněvadž právě on Srno- ! lcrjcm ve vývoji lužické literatury a ve vytknutí i směru snah národních úlohu veledůležitou hrál. Čtvrtý spolek založen byl na gymnasii v B u-dyšínč r. l83o. Staroslavný Buďyšín byl a jest i dosaváde duchovním středištčm národních snah i prací lužických; protož i na gymnasii Budyšín- i ském vždv mnozí I.užičané studovali a v jazyku ; mateřském se cvičili, hledíce ovšem včtíím dílem ^ jenom k užitku materiálnímu. Aby účele svého I dosáhfi, (dláždi se, vlastního spolku ještě nemajíce, již z-2 Časů Seplerjových a později návodem Smolcrjovým od roku i83a.—1836. Tyto schůze puk přestály se odbývati, když přesídlil se Srnoler do Vratislavi. A však idea naVodní, která Čím dále tím více, vlečky národy slovanské oživovala, rozpálila také srdce mladých gymnasistů v Budyšíně, především . pak Mosafca K'osopólského.* Rozhodný a rázný • MoseJ; K'osopóiski (Mosig z Aehrenfeld.1) přeložil tento mladík založil r. i8?q. spolek gymnasialní: Societas slavica Budissina,*"— spolek, který byl zbudován na základě vznešenějším, na svaté lásce k národnosti. Jeho spoluzakladatelé byli: Hendrich Imiš, Bohuwěr Sauer, Micha' DomaŠka, Kork RjeriČ, Handrij Libia, August Hilbrig, Moric Pjelawa, Adolf Šolta a Bruno Pohlenc. K upevnění spolku nového velice přispěl Slovák Ludevft Štúr, který v ten čas studoval v Halle. Horlivý tento Slovan navštívil Lužici** a na této cestě své přišel do styku i se spolkem gymnasialním v Budyšíně. Po delší dobu obcoval s mladými gymnasisty a rozohňoval je pro ideu slovanskou a uzavřel s nimi srdečná přátelství. í Pokračován'*, i arcidílo Šafárikovo: Slovanskí; starožitnosti na jazyk německý, slavní právník a hledaný obhájce v Lubiju ([."beru!. * K. A. Jene: Serbskc jzymnnsialne tovařítuo v Bu-dyiinje. v časopisu Matice Iu>icko-srbské r. |8Ó5. ** Stúr vylíčil cestu svoji v Časopisu českého museum pod článkem: C-ita do Lufte. Národní snahy studentstva lužicko-srbského. Píše Jakub Bart. ^Pokračování.) ti Joby této dopisoval si spolek se Štú-rem, s K oltářem, slovutným pěvcem Slávy dcery, s Hurbancni, s Lamblem i s jinými. Tak na př. píše Kollár v H»tU ode ilnc 22. května i83<).: * Přetnul Přátelé, Bratři Slávové! ink >ľ raduje živý bratr nad domněle ze-mřely-«! avšak zase vzkříšeným a navráceným bratrem: tak já jsem se radoval a se mnou i jiní fnnuxí moji přátelé a Slávové nad tím novým V*Sira životem, bratři Lužičané, jehož znamení a «iftkaz Jsli jste nám ve Vašem ke mně poslaném p*aní ode dne i. máje běžícího roku. Tento Váš tbt odepsali sobě mnozí na památku, čítali jej s plesáním, duli jej tisknouti do srbských, chorvatských i Českých novin a Časopisův, aby se takto radostná pověst o Vás široko daleko po celé Slavii roznesla, že Lužičané oplakaní ještě žijí, k ná-roJnotÓ prociťují a řeč svou milovati i bránili začínají.....Jenom prosím Vás, zamilujte vzájemnost, která samu nás i Vás spasiti muže . . . >-. S mladistvým nadšením pracovali tito mladíci na národu roli dědičné a obhajovali statečně práva lužicko-srbské řeči a národnosti, zejména r. 1843., když se anonymní spisovatel osmělil v německém: Erzähler an der Spree mladým Lužicanům dílem podstrkovati panslavistickč snahy, toto hrozné strašidlo ubohých Němců, dílem pak vysmívati se horlivým bojovníkům. Literami válka ta nabyla ještě větší rozsáhlosti, když i Löbauer Postilion a Vaterlandsblätter začínaly štváti proti Lužickým Srbům; avšak víceletý boj skončil se vítězstvím lužicko-srbskvm. Podobnvm směrem ubíral se spolek až do roku 183". a vvnikal horlivou činností svou i co do literatury. Rokem tímto pak začínal upadati v letargii. Přičiněním gymnasialního spolku nastal v zimě i83q. pátý spolek na učitelském ústavu v Budy- 120 RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU' A POUČENI i SS i sině, jehož zakladateli byli Kocor, * Wehlu,** Bartko, Mučink, avšak brzy bohužel zašel. Roku 1848. vzkřísil jej znovu Jakub Král, ale ještě v tomto roce platilo o něm: Fuit lliou. — Na své hlídce spolků studentských přicházíme nyní do Prahy: Dva bratři Simonovc založili r. 1704. v Praze lužický seminář pro mládence, kteří chtějí věnovati se stavu kněžskému. V ústavu tomto pěstovali I.užiČané hned od začátku studium 1111-terštinv, aby vracejíce se do vlasti své mohli hlásati rodákům svým nauku křesťanskou lužický; pravdě podobno i jest, že se záhy také češtině učili, aspoň vliv český jeví se patrně ve mnohých spisech katolických. Když národ Český za prvních desítiletí našeho století ze spánku a letargie mocněji jal se probuzovati, nezůstalo, ha nemohlo zůstati bez intensivního vlivu na mladé Lužičanv. Jest patrno, že vzdělaný Lužičan dýchal, že cítil s Cechy, s nimiž vlasť jeho někdy dlouho poutána byla svazky historickými, jest pochopitelno, že oživující idea národní také i jeho krev pobra-timskou rozohnila, že svatý zápal mladistvé horlivosti živil bolestné a trapné upomínky minulosti tragické vlastního národa, že. uvažuje staleté ukru-tenství německého souseda, naplňoval se hněvem spravedlivým a že myšlénce slovanské s nadšením "v náruč pospíchal. Ku příčinám těmto psychologickým přidružil se i zevnější podnět: přední mužovi'1 znovuzrozeného národa českého nezapomenuli na malou hrstku Lužičauu ve zlaté Praze studujících, ale naléhali na ně, aby i oni v Lužici jali se hlásati myšlénku národní. Tak byl heros a prvozakladatel nové slavistiky Josef Dobrovský po dlouhá léta až do smrti své lužickom Srbům upřímným přítelem, horlivým učitelem slovanských nářečí vůbec a vůdcem národních prací lužických zvláště. Po jeho smrti r. 1820. přijal s velkou ochotností protektorství Václav Hanka. Kdo by dovedl oceniti v plné míře zásluhy Hankow o národ lužicko-srbskv, zvláště pak o vědecké wvinutí a zdokonalení zanedbaného jazyka jeho! Hankovo jméno zůstane Lužíčanúm, dokud budou žíti, v památce nejvděčnější. Hanka řídil se při pracích lužiekveh Srbův směrem tím, kterým již Dobrovský, s tím však rozdílem, že program činností později rozšířil i na jazvk staroslovanský; přednášel »počátkv posvátného jazyka« a Četl na tomto základe se žákv svými vybrané částky ■/. evangelia Osrromirova. Tak měli lužičtí Srbové v Praze už ode dávna skutečně vědecký spolek, ačkoliv nebyl ještě formálně zařízen. Za příkladem jiných spolku studentských a za úmyslem většího a praktičnějšího soustřeďování jednotlivých sil vzbuzeni sestoupili se konečně r. 1846. v skutečný spolek akademicko-gvmna- siální dle stanov pečlivě a výborně sestavených zařízený, kterýž nazvali: Scrbowka, toirařslwo Scrbow serbského seminára iv Pra^j-, Zakladatelé jeho byli: Jakub Buk*, Miklawž Cvž, Miklawž Jakub ■ Buk, zahájil stal se Jakul října 1840. j Jacslawk, Michal Haška, Jakub Wels a Wornar. Prvním starostou který první schůzi dne 31. I vzletnou básní, jež končí slow Tovaŕšojo! na Mač zabyJ ujechamy! Horliwosč a luhosr k narodnosči — Dobři jejc svnojo - njech skhow.imy. Njech lež česčimv vv wšej příchodnosci. Bratřa! horou iubosč k Surbstwu \v «útrobách, chcemv džěkič k dobrom' skutkej w Lužicach! Založením spolku'5* zavanula činnost ještě horlivější, která vzrůstala tím více, poněvadž slovutní Slované navštěvovali schůze jejich, jako Hanka, ruský professor .Grigorovič celý" pul roku a Náhlovský, představený semináře; častěji přicházíval také slovutný spisovatel F. Doucha. básník V. Stuk a jeden prof, z Varšavy. (Jméno jeho není v »dženiku« zaznamenáno-) V letech pozdějších poctili tyto schůze svou přítomností slavný- Purkyně se svnem svým, Kolář, výtečník Hilferding, prof. Malinowski z VarŠavv, kustos českého musea A. Patera i jiní. Důkazem toho. že členové pilně pracovali, jest každoročně silný svazek obsahující pod názvem: Kwčtki, rukopisné články, pojednávání vědecké i zábavné, no velký, humoresky, básně i pod. Svazek takový jmenuje se Scrbowka. 33 takých svazku ve 4" nalézá se již nyní v knihovně seminářské. Bouřlivý'rok 1648- b ví i pro Serbowku více neploden; starosta zaznamenal v » dženiku po ■Cas v jso u take .-i- ove, ze nam skorém schůze budoucně odbývati; jágn .lby nás navštěvoval, někteří velikonocích není možná Hanka nemá času, aby na členové (Haška, Wels a Wornaŕ) jsou zapsáni k legii studentské; mimo to jsou rozum a srdce každého velkými ideami a přáními, která se týkají veškerého člověčenstva, přede vším pak našich bratrů slovanských, tak naplněn v, že jest věcí nesnadnou pomýšleti na studium filologické, které přece jest hlavní úlohou naší« atd. — Podle toho, čehož dosud jsme se dozvěděli z dějin studentstva lužicko-srbského, vidíme, že spolek Pražský a Lipský byly dva skutečné asyly pro jazyk lužicko-srbskv, který rodáci ve vlastí bohužel sami zanedbávali, ba namnoze jím pohrdali. Němci pak všemožně utiskovali. Předně pak musí se říci, že spolek Pražský býval pro lužickou srbštinu nejdůležitější, ano nad dalším vývojem a konečným ustálením mluvnickým jejím spolu rozhodující; wcházeliť ze spolku tohoto mužové znalí aspoň některých nářečí slovanských, dle kterých potom mateřštinu svou duchem při-rozenv'ra — slovanským — nejvydatněji reíormo- * A. Kocor, kantor v Ketlicích, ncjslovutněj lužicko-srbskv. ** J. Wehla (Wjela), vyšší učitel na Židově, učitel jazyka lužidío-srbskirho na gvninasiu Budvjínském, nejlepší básník cvUkv. kladatol 1----------------- * .1. Buk, farář dvorního kostela v Drážďanech, by"val; redaktor časopisu Matice lu^icko-srbské, autor důležité práce včdockc: Zynki naseje réce. ** Prameny jsou čerpánv z archívu spolkového. 122 RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENI. SS váli. — Rokem j 849. začíná epocha nová, rokem to, v kterém veškeré studentstvo homo- i dolno-Lužické spojilo se v šik mocný, mnohoslibný. Dříve pak, nežli o době této promluvíme, pohleďme na bídné poměry a ohromné překážky, s kterými jest zápasiti každému studentu lužicko-srbskému, bychom v pravdě ocenili snahy jeho a poznali, co zmůže idea, co vvkonává národní vědomí a přesvědčení! V elementárních školách lužických jest povinností učitele první tři roky vyučovati děti vedle německého hlavně i jazvkem mateřským, potom pak vykládají se všecky předměty po němečku, vyjma náboženství. Žák tedy nedovede nikterak správně psáti mateřským jazykem svým. Děti u jiných národu dovedou, odbyvše školu, aspoň jedním jazykem správně mluviti a psáti, ale ubohé dítě lužické ani mateřštiny ani němčiny dostatečně nezná. V takovém stavu vstoupí nyní mladv I.u-žičan do nějaké školy vyšší. Na školách vyšších vykládá se opět všudy všecko jenom po němečku. Tu nyní musí předně pečovati o to, abv úplně seznal němčinu, aby přednášky dobře pochopil a spolužákům nebyl terčem posměehuv; teď nezbývá mu i při vůli nejlepší času k soukromému studiu jazyka mateřského. Na některých vvšších školách (na gymnasii a na obou ústavech učitelských v Budyšíně, za Času nového přednášel také pro). Leskien na universitě Lipské Částkv Lužické) jest sice učitel pro lužickou srbštinu od vlády ustanoven, ale každý přece ví, co se za hodinu nebo za dvě tvdnč naučí, že jest to bez píle soukromé skoro nulou. Též na to zapomenouti se nesmí, že vycho-vání duchem německým úplně provanuto mladého Lužičuna národu svému se vší mocí odcizuje a že jej, který samostatného úsudku ještě nemá, ono věčné křičení učitelův, že jest jenom národ německý vzdělaným a že lze vzdělanosti dosíci jenom výhradně německým jazvkem, zaslepí a že konečně takvm hloupostem uvěří. Způsobem tímto děje se v Německu předělání na proselvtv!! Věru v takovvch poměrech nepříznivých vyžaduje se na mladém Srbu studujícím skutečná hrdinnosť, abv věrným zůstal lidu svému; v takových okolnostech jest patrno, že muže jenom vroucí láska k rodné zemi a zděděné řeči zachrániti jej od poněmčení, že muže jenom železné přesvědčení v nejvnitrnějším srdci nejen zachovati jej pro národ lužický, ale i povzbuzovati jej k trvalé Činnosti a vlastenecké obětavosti s úplným sebezapřením. Ba zajisté tu musí idea vznešená dokázati, má-li skutečně do sebe oné hrdinné sílv čili nic; a že mívá velká idea onen půvab kouzelný do sebe, toho důkazem nejzřejmějším jest studentstvo lužicko-srbské, které vzdor všem nepřátelskvm poměrům časovvm, lokálním i politicko-sociálním shromáždělo se pod vlasteneckým praporem s heslem: Viribus unitis pro řeč i národnosť, řečí národní k osvětě, osvětou k věčnému blahu národa. Nový tento ruch padádo roku 1849., s kterým začíná epocha druhá, mnohoslibná — nejkrásnější však naděje sklamavší. (Pokračováni.') 131 RICH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POCČKNí. -■ Národní snahy studentstva lužicko-srbského. Píše Jakub Bart. (Pokračování.) Perioda druhá. (1849—1875.) HwvCííícjvú-e na škodu studentstvu lužicko-srb-skému bývá, že nemá místa jednotlivce pS^Ksl f° cc'^' T°^ soustredujícího ku práci wžwui&B vzájemné. Vždyť studují akademikové v I.ipště. v Praze, ve Würz burku, v Tubinkách, v Hcidelberku, v Berlíně, v Drážďanech, ve Vratislavi a huh ví kde ještě jinde. Podobně bývají také gymnasisté, žáci učitelských a jiných ústavů vyšších roztroušeni po rozličných městech, bvf i ne v té míře jako akademikové. V takovém stavu věcí jest parmo, že studující Lužičané na vyšší škole, kde nenalézá se dostatečný počet k utvoření a další existenci vlastního spolku, postavení uprostřed cizího jazyka, cizích obyčejů atd., bez národního spojení a bez podnětu k vytrvání ve smýšlení národním, nemohou dlouho s úspěchem odolati proudu nepřátelskému, že musí ztratiti se ve velkém moři Němcctva; a ach již mnohokráte slvšeli jsme iro-nickv ohlas divokých vln němcekveh: • Fucrunt Sorabi! Aby největší vadě této aspoň dle možnosti odpomohli, přišli akademikové Lipští a Pražští na dobrou ideu, utvořiti totiž mezi Lužicany, nechť studují kdekoliv, spolek ideální. K účelu tomuto svolali do Budyšína na den 4. října 1840. valnou hromadu veškervch studujících I.užičanu. Zastoupeni byli na veledůležité hromadě této studenti Pražští a Lipští, gvmnasisté z Budyšína a z Chotěbuzi (Khošebuzl. žáci učitelských ústavu v Budyšínč a ve Staré Darbně, teď representanti studentstva homo- i dolnolužického. Zde nyní vyměňovali si na vzájem mvšlénkv a náhledv své, navrhovali věci všeliké, debattovali o stanovách, jakým spůsobem dali by se udržeti veškeří členové po celý rok v duševní a činné vzájemnosti. Konečně dohodli se. abv každý spolek pro sebe zdokonaloval se v jazvku mateřském a v seznání záležitostí národních, jak mu to nejlépe možno, aby ale všeckv spolkv jako jeden muž wstoupilv v otázkách, která se týkají celého národa. K dosažení účele tohoto mají sobě jednotlivé spolky stále dopisovati a každoročně o prázdninách valnou hromadu odbývati a tu sestaviti program další činnosti. Spolek ten nazvali: Lipa Serb.ska*; prvým starostou zvolen bvl Jakub Buk, stud. theologie v Praze, jednatelem pak Boluiwěr Sommer, stud. lil. v I.ipšrě. A jaký zdravý a čilý ruch vdechla Lipa Serbska v život národní, jaké- naděje vzbudila v srdci každého národovec, ale ach jak bolestivě je sklamala! .liž ukazovaly se červánkv lepší budoucnosti, ale znovu je Černá mračna * R. A. Jen č ve spisu: Serbske gymnasijalnt towar-stivo ľ Budyšhiě; hlavné však listy na vzájem si dopisujících spolkíiv. skryla. — První rok Lipa Serbska statečně dostála úloze své wjma spolek gvmnasialní: Socictas slavica Budissina; listy, které si na vzájem po-svlali, jsou provanutv dechem nadšeného vlastenectví. Kdvž ale dne 2. října r. iS5o. v Budyšínč odbývala se druhá valná hromada Lipy Serbské, neposlala již societas slav. Bud. žádného zastupitele, jiné spolkv byly sice representovány, avšak zajímavost a nadšenosť loňského roku byly velice klesly také více nebo méně u jiných mimo členy Pražské a Lipské. Usnesením hromady této Lipa Serbska zase se rozešla a přijat byl návrh, ahv na místo Lipv St-rbské nastoupil: W'ubjerkkrvu-dawanju serbskeho almanacha; však realisována myšlénka tato nikdy nebyla. Ted bvla bohužel vzájemnost zase zrušena, půda spolku, na základě tak vznešeném zbudovanému, nebyla ještě dostatečně připravena. — Vidíme tudíž, že v roce 1849. veškeré studentstvo lužické mocně k novému životu se probouzí a s plány smělými a s vznešeným: ideami budoucnosti vstříc kráčí; vidíme však též již následujícího roku. jak nastupuje zmalátnělosť. jak mladistvý onen zápal pohasíná. Tážeme-li se pak po příčinách změnv této, tu přiznati musíme, že luk přílišně a nad míru napjatý v brzc- ochabuje, že musí pružnosti své pozbýti. Vedle této přirozené příčin v záhubně též působil tehde'š: reakcio-nářský proud časový na mladistvou a teprve ve vzniku a ve vnitřním ustálení se nalézající Lipu Serbskou. Hlavní příčina leží však ve studentstvu samém. Nalézaliť se mezi nimi množ:, kteří v prv-vním zápalu národního nadšení dali si- nadějemi příliš daleko unésti, kteří za to měli. že ideály svého ducha letmo a bez namáhání uskuteční. Plností mladistvé síly ženouce se za svým ideálem narazili však brzo. velmi brzo, na ohromné pře-kážkv, k:eré se jim při každém kro.-:u v cestu stavěly, a tu. kde domýšleli se. že krá esu budou po samých růžích, nalezli ostré trní. Brzo bylo lze pozorovati u těchto optimistův ochabnutí, a neblahé sklamaní prvních nadějí naplnil je takovou nevolí, že nečinně složili ruce v klín, upadajíce v nečestnou lethargii. Jenom Pražská Serbotvka a Lipská Sorabia, kteréž i hned od počátku chladným rozumem a pokojným okem pohlížely na tento pr<:-s. kráčely ještě po nějaký čas ruku v ruce 7 trnité dráze národního lopocení a zápasu, -a ;.ále si dopisujíce a se podporujíce; však i tat páska se přetrhla, a tak staly se op r spolky lužického studentstva odloučc n od druhého, bez střediska jednotlivé členy '.-: -inomu cíli přitahujícího a v permanenci udržujícího. Smutný následek toho byl, že začaly: '-: inotlivé spolky se tříštiti a rozpadávati. Tak zahynul brzo po zaniknutí Lipy 5c i Čís. i RUCH, ČASOPIS r i85o. gymnasialní spolek Luýrca, který podněcováním JenČovým založil J. Bjcdrich Taešnaŕ roku 1849-* v Chotěbuzi, dále spolek chovanců učitelského semeniště v Budyšíně. Spolek «ymnasialiií v Budyšíně držel se sice ještě po delší čas, však ve vnitru svém byl rozhárán, tak že, tráviv po několik let jen zdánlivou existenci na začátku r. 1857. i formálně se rozešel. R. iSóo. sice opětně povstal, však nevzmohl se více tak jako dříve. Lipská Sorabia nemohla se podobně v oné výši udržeti, v jaké se nalézala v letech 1849—52.; neboť členy jejími stávají se skoro výhradně jenom absolvovaní gvmnasisté Budyšínští, kteří pak necítili pro věc národní, kteří tedy spolku, jestliže vůbec v něj vstoupili, spíše na obtíž byli. To bvlo tím více politování hodnější, an roku iSSo,. symnasisté Chotěbuzští ze své lethargic se vzchopili a nový spolek založili. Aby další existenci spolku zabezpečili a širší pole své činnosti zjednali, obrátili se na Sorabii Lipskou a vyzvali ji k ve-spolnosti. Tato však u vnitru svém celá rozervaná na dopis ani neodvčtila, čímž uškodila dosti citelně nejen spolku Chotěbuzskému, nýbrž i samé sobě. — I pražská Serbowka následkem nezdaru v roce i85o. brzo sestoupila z arény studentského života 1 snad k největší škodě studentských snah a zajmuv) a stáhla se v uzavřené Tuskulum vlastního spolku; v této odloučenosti pak soustředila se ku pracování tichému a systematickému. A právě, * J. Bjedrich Taešnaŕ, farář v Niskě, spisovatel Jolno-luzický, předseda dolnolužickčho odboru (wotrédal Matice hižicko-srbské, založeného v Budvšínč dne 3i. března r. 1SK0. ZÁBAVU A POUČENÍ. 135 kdy veškeré spolky lužické více nebo méně dřímaly upadše v hanebnou lethargii, právě v této době mrtvé skvěla se Serbowka jako zelenající se oasa v pustých písčinách, a znenáhla dostupuje rozhodnou a pevnými principy řízenou Činností zenitu vnitřní síly a slávy své za Michala Ilórnika* a Handrija Dučmana**. Ryly sice také časy, kdy Serbowka v jistém ohledu nevěrnou se stala zděděným tradicím, že totiž studium slovanských nářečí více méně zanedbávala; ale vždv držela se pevně úlohy sobě vytknuté: pěstování jazyka mateřského. Ovšem nesmíme toho opomenouti, že právě tomuto spolku dostávalo se se strany po-bratimského národa českého nejvydatnějších pobídek, čímž síly v nepřetržitém napjetí se udržovaly. Na jiném místě jsme již podotkli, že slovanští výtečníci Serbowku povzbuzovali svými návštěvami, a že hlavně Václav Hanka neúnavně o ni pečoval. Po jeho smrti f 12. ledna 1S61.) nastoupil v Serbowce na jeho místo básník Kar. Jaromír Erben. Nový život rozproudil se v Serbowce nastoupením prof. Martina Haltalv, který po smrti Erbenově r. 1870. převzal protektorství spolku. Především a hlavně propracováno bvlo v prvních letech jeho návodem slovanské Časoslovo. — (Pokračování.) * M. Horník, farář v Budyšíně, bývalý redaktor a zakladatel časopisov Ln^ičan a Katholski Posol; nynější místopředseda a redaktor časopisu Matice lu{icko-srbské; hlavní pěstovatel a zástupec vzájemnosti lužicko-polsko-čcské; čestný a skutečnv člen více akademií. ** H.'Dučman, farář v Radworju, nejvýlučnější a nejplodnější spisovatel katolických I.užičaníiv. 156 RUCH, ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENI 881 Národní snahy studentstva lužickosrbského. Jakub Bart. (Pokračování, i dea vespolného působení, jiskra, kteráž jednou v srdce padla, že veškeré studentstvo v uzavřené řadě ku předu postupovati musí, by svého vysokého cíle dosíei mohlo, totiž pravého štěstí národa lužického a sice cestou nejkratší, jiskra ta ještě neuhasla; když ve spolku některém jen poněkud čilejší ruch nastal, probudila se i ta mvšlénka. Lipu Serbskou k novému životu vzkřísiti. Tato snaha jevila se hlavně v roce i855., kdvž Zitavšti a Budvšínstí gvmnasisté opravdově a snažně touto myšlénkou se zanášeli. K nim přidružili se chovanci Budvšínského semináře učitelského, kteří po Čtvrté ve spolek Serbska Jednota se sestoupili. Avšak vše v nivec se rozpadlo, a po druhé doznali trpkého sklamaní; jim scházela rozhodně síla vnitřní, základ to působení zdravého a vytrvalého. Pouhý lesk stránky zevnější vnitřní prázdnotu dlouho ukrvvati nemůže. Kdvž onen pokus, který v roce 1855. učiněn byl k oživení vespolného poměru, hned v prvém vzniku svém smrtelnou ránu dostal následkem morální slabosti a vnitřní rozervanosti spolkuv Budyšínskych, brzo spolkům těmto umíráčkem odzváněno ni ta nejmenší známka dalšího života po delší dobu se nejevila. - - Však Časv uplynuly, a opět přišli do škol Budyšínskych junáci, v nichž neotrávil jed cizáetví jemnou lásku k vlasti. Počali opět účinkovati a pracovati na posvátné pudě ubohé vlasti a hleděli přetrženou roku i85o. pásku vespolnosti zase upevniti. Vedeni touto docela přirozenou myšlénkou, sestoupili se r. i8(io. někteří gvmnasisté a seminaristé protestantského i katolického semeniště učitelského a založili nový spolek: Lubin* v Budysíně. Hlavními zakladateli bvli: J. Štolta. A. Muka, A. Holan, .1. Kubank.'K. Keřk a jiní. Prvním předsedou zvolen bvl J. Soka, za jednatele pak A. Holan. — Účelem spolku toho bylo veškeré Lužičanv Budyšínske spojiti, v mateřštině se zdokonaliti, zjednati si vědomosti v záležitostech národních a o stavu literatury, a častými výlety i na lid živě účinkovati. Clenv mohli býti LužiČané i nestudující, i ti, kteří již vystudovali, zůstali členy »venkovskými.-. Všichni členové byli zavázáni během určité doby zasílati práce písemné, které zaneseny byly y rukopisné novině: Noxvinkar a Svoboda (v předchůdci nynějšího časopisu: Lipa Serbska), j'chž redakci vedl jednatel spolku. Z toho patrno, že spolek výtečně zorganisován bvl a skutečně sobě také znamenitě vedl zejména v prvních letech. Mimo to Lubinem vdechnut byl nový život v gymna-siální spolek: Socielas slai: Bud. a později v akademický spolek: Sorabikum v Lipště. Znenáhla hleděno bylo k tomu, i s jinými spolky mimo Budvšín ve spojení vstoupiti; tak začala rokem 1873. korrespondence a výměna mvšlcnek mezi Lubinem a Pražskou Serbowkcu působením Měr-činka, plného člena Scrhowkv; a když později Členové Lubina po dokončených studiích gymna-sialních do Lipska na. universitu se odebrali, spojeno i Sorabikum páskou přátelskou s Lubinem. Tak utvořilo se z Lubina cestou přirozenou ono spojení studentstva, jež r. 187?. pode jménem: Skliadým'ciiika serbskeje studowaceje v život vstoupilo. Poněvadž však v této wance veškeré studentstvo se sdružilo k působnosti a k ochraně jména lužicko-tu v jistém ohledu stal se i.ubin zb pročež i r. 1K7Ó. schůze svoje zastavil, sledním předsedou jeho bvl Ota Hanou Spusobem tímto měl Lubin určit\ další vývoj života studentského; neb v ji připravoval se potěšitelný obrat na poli spolkuv studentských; v něm opětně vzbuzena idea vespolného působení, která r. 187?. krásneho došla uskutečnění, uskutečnění to, kteréž stav studentstva v ono stadium uvedlo jímž třetí začínáme periodu. mlodoscc skhadžo- společué srbského, tečným; — Po- rabia ' lob RUCH. ČASOPIS PRO ZÁBAVU A POUČENÍ. i88 dosče, Prvním jeho starostou zvolen byl Ernst Holan, * stud. til. v Lipštč. Důle bylo ustanoveno, že si každý spolek ze středu svého zvoliti má korrespondentu, jehož povinností má býti veškerým spolkům, které ve spojení stojí se skha-džowankou, ročné nejméně dvakráte dopisovati. Eminentního významu mela ta okolnost, že i Pražská Scrbowka se vší odhodlaností ve veřejnou arénu vstupujíc k činnosti zevnější přešla, spolek to, který dlouholetým studiem u vnitru svém sesílen a nadšen ideami slovanskými, k objasnění svého stanoviska a k pravému pochopení všeobecné úlohv studentstva lužického bvl došel. V letech 1875 71i. bylo i dopisování mezi jednotlivými spolky dosti značné, předně pak byla mezi Pražskou Serbowkou a Lipským ,Sor„bikem výměna ideí velice živa. S velkým napjetím očekávána byla druhá skhadžowanka. Aby však vyjednávání s větším potkalo se úspěchem než při schůzi prvé, a abv jednotlivé spolky lépe dospěly k dohodnutí vzájemné působnosti, vypracoval Jakub Bart, stud. v Praze, návrh stanov dle oněch Lipy Serbské z r. 1840. a Serbowkv. Návrh tento poslán bvl všem spolkům s tím vyzváním, by na jeho základě dále se poradily s heslem: -Dobiv skutk so rad/i v přezjenosči\<: Druhá skhadžowanka svolána opětně do K h rustic na den 7. srpna 1870. předsedou Holanem, který ji vzletnou řečí zahájil. K posouzení dotčeného návrhu stanov byla předně zvolena komise, a když tato usjednotila se v něm, byl po tří-hodinné živé debattě přijat i v shromáždění s některými změnami a přídavky, avšak v tom smyslu, že tato ustanovení nejsou závazná jako skutečné stanovy, nýbrž že jsou to pouze výrazv ideí, o jichž uskutečnění studujícím z vlastního popudu dbáti jest. By však této více ideální pásce bratrské též K. Holan. nvní professor svmnasialni v .lekati Rusi. i reální podklad dán bvl, navrhra Scrbowka, bv kniha založena hvla, do níž bv nejlepší plody literární jednotlivých spolkuv zanášeny bvlv. Sora-bikum však dalo mnohem pfgtktičtéjší a také účinnější návrh, založiti totiž oriíán, kterýž by se ; zájmům studujíc' mládeže věnoval. S nadšením i bvl návrh tento přijat a stud. lil. v Lipště Arnošt Muka,* který tež zvolen bvl za starostu skhadžo-I vánky na r. 1IS71Í 77. převzal na se jeho redigování a vvdávúní. Založením nového časopisu: l.ipa Scrbskd, jejíž prvé číslo v l.ipšté v listopadu 18711. vyšlo, nutkalo studující k vystoupení na kolbiště působnosti literární. Začátkem roku 1877. dopisovali si velice živě Arnošt Muka a Jakub Bart, jakým spusobem mohlo bv se podniknouti úplné vydání I spisu v Sejlerjovvch. K účelu tomuto svolal sta-• rosta mimořádnou skhadžowanku na druhý ď:\\ j svátku velikonočních r. 1 ^77- do Kulová, na \ které po zajímavých debatách ustanovili, by stu-: dující předně peníze sbírali a sice uspořádáním koncertuv a divadelních představení. Když bude potřebná summa pohromade, má se začínati s vydáváním; později má studentstvo nesmrtelnému pěvci i slušnv pomník na hřbitově v I.azu postaviti. Roku 1X70. hvla sestavena komise k vvdáuí . sebraných spisuv Sejlerjovýcli, jejíž členy stali se usnesením studentstva Dr. lil. Arnošt Muka jako redaktor, Jan Král, stud. jur., Jan Křižan. kand. theol a Jakub Bart, stud. theol.; tito kooptovali si J. Smolcrja, M. Hórnika a K. Eiedlerja. Nvní jest již skoro 1200 mark pohromadě a brzv vvjdc prvý sešit. Od roku 1X77. odbývala se každoročně o prázdninách velikonočních taková nalčlim skhad-ý»ľanliii. Now časopis, rozsáhlá a živá kor- respondence, vždv srdečnější vespolné poměry, to vše značně působilo i na ony ústavy, kteréž dosud všeho ruchu se wstrihalv. ■ rPokraíování. * Dr. lil. Arnnii Muka. nvní pnifcisor ti- stmnasii ISudvšínském. Národní snahy studentstva lužicko-srbského. PSe Jakub Bart, t Dokončení. ■ ik povstal před vánocemi r. i S76. na kat. ústavu učitelském v Budvšíně novv spolek: U7i7ríi7, jehož prvním starostou stal se M. Hila; po velikonocích i". 1S77. utvořili si i na protestantském ústavu hlavním přičiněním Rachlosvcovým, Krawcovým aWroblovým spolek: Svoboda, jehož prvým předsedou zvolen byl A. Rachlowc. Hlavní úlohou spolku tohoto bývá pěstování zpěvu lužického. Sesílena těmito dvěma, do počtu členu nejsilnějšími spolkv, odbvvala se třetí skhadžowanka, kterou předseda do Bukcc (líukecv) na den 11., 12. a 1'}. srpna svolal s vvsledkem imposantním. Velké důležitosti měla tato skhadžowanka . Čís. 14. RUCH, ČASOPIS PRO do sebe pro směr Lipy Serbské a tím pro literaturu lužickou vůbec. Prvý ročník Lipy Serbské (187Ó 77-) sestával pouze v 6 autografovaných číslech. Poněvadž ale za jedno autografie špatné byla provedena a tím mnohéh ■ od ctění odstrašovala, a poněvadž za druhé orgán takový, by úloze své dostáti mohl, vícekráte vycházeti musí, navrhla Pražská Serbowka, by redakce Lipy Serbské přenechána byla jí, odůvodňujíc žádost svou tím, že 1. členové Serbowky prvý ročník jistě do polovice sami psali, tudíž že se jim spôsobilosti dostává. 2. že se zavazují se vší energií slovanskému duchu v skladbě lužické dráhu klestiti a tím postaviti se na odpor germanisujícímu směru některých spisovatelův novějších, 3. že se snažiti chtějí, lid, ten nejpevnější živci národnosti, získati za společníka v boji pro ideu národní, a 4. že chtějí časopis vydávati měsíčně v 4". Návrh tento byl přijal a Jakub Bart, stud. v Praze, za skutečného redaktora na 4 roky, stud. lil. Arnošt Muka v Lipště za nominálního redaktora jmenováni. Prvé číslo tohoto měsíčníku vyšlo v říjnu 1877. v Budyšíně. Těmito a podobnvmi snahami nalezla idea národní Četné nadšence a horlivé bojovníky v mládeži studující; brzv po prázdninách r. 1877. povstal na učitelském semeništi v Lubiju nový spolek: Žhva, jehož prvý předseda byl H. Blažij. 1 v jiném ohledu má rok tento eminentní důležitosti do sebe. Předně bylo usilovnou snahou Jana Krále, stud. jur. v Lipště. jenž také za starostu skhadžowanky na r. 1S77 —'S. zvolen byl, opětně po 1 5 letech veřejné představení divadelní dáváno A\ie 3. září 1X77. v Lejně, jehož role se skoro výhradně v rukách studujících nalézaly. Dále uspořádal spolek Svoboda s pomocí několika cizích sil dne 27. prosince velký koncert v Bukecícb. Serbowka uspořádala menší sjezdy a zábavy v rozličných vesnicích hlásajíc myšlénku národní. V četných spolcích luz ekveh na venkově začínali studující vystupovati jako řečníci hledíce nadšenými slovv a řřejmvmi důvody získati lid pro zájmy národní, a v skutku ne bez výsledku; neboť nový rozkvět spolkův lužických, těchto pěstitelů národní myšlénky a podporovatelů domácí | literatury, můžeme směle nazvati účinem studentstva. — Tak nastoupilo studentstvo lužicko-srbské po dlouholetém bloudění konečně na pravou cestu, na níž jedině vznešené a veliké úloze své ku blahu národa dostáti může. Mateřština byla a bývá zde pěstována roz-ličnvm způsobem: 1. psané slovo, jež výrazu svého doznává v Lipě Serb.; 2. názorněné slovo, jež pěstují na jevišti; '3. zpěvné slovo, jež u četných pěveckých koncertech nalézáme a kteréž velice při- I spělo a přispívá k povznesení národního vědomí, í a konečně 4. živé slovo -/.iď^ny/i: které ukázalo a ukazuje se býti povýtečným prostředkem k ši- j ření a upevnění lásky k vlasti. — ZÁBAVU A POUČENÍ. i?l Ačkoliv jednotlivci na jednotlivých těchto polích působili, byla předce veškerá tato činnosť vedena velikou myšlénkou jednou a byla považována za dílo studentstva vůbec; následkem toho bvlo, že páska bratrská studentských spolkův čím dále tím větší pevnosti nabývala. — Poněvadž nyní Serbowka sloupceLipy Serbské hlavně svými plody vyplňovati musela, vrhla se s veškerou usilovností za výborného vedení slovutného slavisty prof. Martina Hattalv na studium slovanské skladby a přinášela praktické výsledky téhož dílem ve výplodech v Lipě Serb., dílem hleděla v krátkých pojednáních theorc-tickvch germanisující směr ze skladby vypuditi a snažila se idiotismu mateřštinv čestné a patřičné v v kázati místo v jazyku písemním zdravým sblížením k jazyku lidovému a horlivým studiem národní poesie, ve které genius lužické srbštiny čistý a němčinou větším dílem nepoškozený vane. Snahy tvto byly řízeny a podporovánv dozorcem spolku, prof". Hattalou, s vytrvalostí a láskou takovou, za kterou zasloužilému protektorovi budiž dík nejvřelejší, dík, kterv ani slovv vyjádřiti se nedá. — Kdvž v červnu r. 1879. prof. M. Hattala slavil památku >5leté činnosti učitelské, účastnila se i Serbowka slavnosti této, při kteréžto příležitosti řečník slavnostní Jakub Bart u přítomnosti p. jubilanta zásluhy téhož vylíčil a mezi jiným takto pravil: »Jak šťastni jsme teď my, že nám ve velectěném dozorci našem skvělá hvězda vzešla, která nás z poněmčující skladby přivedla na pravou cestu, na cestu k srdci národa našeho .....Vysocectěnv protektor náš pomohl nám na stanovisko, na němž musí lužickv spisovatel, kněz a učitel státi, chce-li s úspěchem účinkovati, na stanovisko, které má základ svůj v individualitě lužického srdce, lužické povahy, na stanovisko, které učí, že duch jazvka ne ve slovích, ale v idiotismech své kořeny má, že se pravý ráz lužické srbštiny ve vlastnostech genia jazvka obráží . . . .« — Avšak tento směr, geniu jazvka nejpřiměřenější, doznal prudkého odporu v Lužici; zvláště pak obrátila se veškerá nevole proti redaktorovi Jakubu Bártovi, jenž i podezříván byl z choutek germanisačních. Tím povstalo nejen mezi spisovatel}", nýbrž i mezi studentstvem nemilé rozdvojení. Pročež čtvrtá skhadžowanka, kterou starosta Jan Král do Posthornu svolal, odbývána bvla velice bouřlivě. Jakub Bart ospravedlnil a očistil se ode všeho podezření a hájil pádnými důvody nynější směr Lipy Serbské. Shromáždění přidalo se větším dílem k němu a on zvolen bvl za druhého předsedu skhadžowanki na r. 1878. až 1880. s tím podotknutím, že jest mu říditi se až do velikonoc běžné právě záležitosti předsedy; za prvního starostu zvolený Jan Křižan, stud. theol. v Tubinkách, nalézal se právě ve vojště. V choulostivém postavení octly se tím již po delší dobu rivalisující spolky Serbowka a So-rabikum. ) 12 RUCH, ČASOPIS PRO Především jednalo se o upevnění ohroženého postavení Lipy Serbské; pročež vešel redaktor s Junem Smoleŕjem u vyjednávání která k tomu vedla cíli, že Smoler vysokomyslně převzal s celým deficitem nakladatelství Lipy Serbské. Skutečným redaktorem zůstal Jakub Bart, nominálním pak stal se J. E. Smoleŕ. Prostřednictvím rozličných mužův a nepřed-pojatvm, pokojným posuzováním směru Lipy Serbské umíniila se znenáhla nevole a heliem roku docíleno úplného smíření, k němuž nemálo ovšem přispěla pátá skhadžowanka, která panem Křižanem na den y., ro., 11. srpna svolána byla do Njeswačidla, kdež opětně po druhé zvolen byl všemi hlasy proti dvěma Jakub Hart za starostu skhadžowanki na r. 187«)—So. - Na této skha-džowance zastoupena byla též Societa* slavica Uu-dissina, dne 29. září r. 1S78. nově založ :ná. Když pak opětné mír nastal a přátelská páska pevněji utvrzena byla, závodily spolky studentské vespolně u vyplňování vytknutého sobě úkolu činnosti na poli literárním, uspořádáním koncertov, divadelních představení a jiných zábav. Nejvýmluvnější důkaz životní sílv a bratrského spolupůsobení všech spolkův podala šestá skhadžowanka, odbývaná v Kodžiju dne 7., X. a i), srpna 1880, na níž zastoupenv bvlv stu-deutské spolky tvto: Serbowka, Sorabikum, Swo-boda, Societas slavica liudissina, Wlada a Ziwa; mimo to přítomni byl' zástupcové hospodárske školy a reálky v Budvšíně. Za starostu skhadžowanki na r. 1880 8i. bvl opět i jednohlasně zvolen Jakub Bart, stud. theol. v Praze. Na skhadžowance této odevzdána byla redakce Lipy Serb. Jakubu Bártovi definitivně, mimo to i redakce dramatické přílohv: Serbské divadlo, která od ledna 1SS1. vychází. Po valné hromadě, na které mají se výroční zprávy jednotlivých spolkův jednotlivými předsedy podali a povšechné záležitosti spojeného studentstva vyříditi, odbývá se od Času novějšího pěvecký koncert a studentský ples. Pěvecký grogram sestavují a exekutují členové Swobody a Wlady; zejména pak prví, kteří uspořádáním zdařilých a brillantních koncertův zasloužili sobě veliké slávy, ústavu učitelskému pak vyzískali dobré renomé. — — Jediný jen tmavý stín vrhá na tento bez odporu světlý obraz mladistvého zápasu za nejvyšší zájmy národa: Dolní Lužice. Tato právě vydává skvělé svědectví toho, že nemůže praví život ZÁBAVU A POUČENI. ,881. národní se vyvíjeti, není-li studentstvo již během let studijních nadšeno a zaujato pro věc národní. Na gymnasii Chotčbuzském zdvihla se sice tu a tam jiskra národního nadšení; tak r. 1840: a později r. iS5o, však spolek nedosáhl žádného zmohútnění vnitřního. Kdvž pak studentstvo hornolužické opětně k národnímu vědomí se dopracovalo, hledělo získati i dolnolužické ; zvláště čin-' nými u věci této byli Arnošt Muka a Vrnoši j Holá n, stud. fil. v Lipště, kteří vletech 1874—78. ; častéji Dolní Lužici procestovali a též písemně ; hleděli vejíti ve spojení; však bez žádoucího vv-\ sledku. Někteří dali se sice přesvědčiti a pracovali o založení spolkův, ale též bez výsledku. V roce 1877. obrátila se Serbowka Pražska písemně na dolnolužické studentstvo a vyzvala je na rendezvous do Wojerec na den ji o. července, i které ono i přislíbil >. Kdvž ale Serbowka d.iWo-; jerec přibyla a celé město prohledala, nenalezla j ze strany dolnolužické ani jednoho účastníka Ctrza-vřeného rendezvousu. Jest sice pravda, že spolkový zákon v Prusku jest velice přísuv a že na poněmčení národa všemi : možnými prostředky se pracuje; kdyby však studentstvo s odvahou a ve spojení \ vstoupilo, mohlo i muselo by požadavky své uskutečniti a vítězství dosíci; neboť v Prusku jsou vzhledem národnosti lužické zákony takové, jaké v Sasku. Lze ale nadíti ! se, že v brzce stane se obrat k lepšímu. Tím naznačili jsme krátkými rysy obraz dějin I studentstva lužicko-srbského, v nichž jeví s_- nám zápasení o největší interessy národa, boj s nesmír-! nými překážkami prerozmanitého spusohu. "Pouto j zimniČnou a neúnavnou činností dobylo pak si lužické studentstvo čestného postavení v národním \ životě, stalo se činitelem, který při největších slav-\ nostech národních hraje jednu z prvních úloh; ' v ně skládá se veškera důvěra. Kde tak veliká duševní síla s tak pevným ; přesvědčením, s řídkou odvahou a příkladnou j obětavostí za nejsvětější zájmy a cíly národa bo-I juje, měl by národ ten blízek býti svému zanik-i nutí, měl by vymazán býti z knihy národuv a I zmizeti s povrchu země té, již otcové jeho v boji i o věc svatou tolikrát vlastní krví svou skrápěli j i napájeli r! Nikoliv, toť nemožné! Vzejde, j ano vzejíti musí lepší den národu lužicko-srb-| skému; a pročež volám vám, vv šlechetní jino-I chove a neohrožení bojovníci za svaté dědictví slavných otcův našich z plna srdce a z hloubi i duše své: Na zdar!!!