Charles Burney HUDEBNÍ CESTOPIS 18. věku ft stAtní HUDEBNÍ vydavatelství PRAHA 1966 nesnesitelní nesčetní žebráci, kteří se na něho přímo vrhají; jsou mezi nimi mladí, silní, tlustí, zdraví, kteří by mohli pracovat; nesnesitelné jsou také neustálé změny v měně a nesmírné ztráty při výměně peněz, dále nenasytnost, nevlídnost a hrubost poštovních zaměstnanců. MANNHEIM, SCHWETZINGEN, LUDWIGSBURG 6.—14. srpna Mannheim První tóny, které jsem tu slyšel, byla vojenská hudba. Můj hostinec byl na Place ď Armes, kde se konají přehlídky. Večerka se skládala jen z bubnů a píšťal a ani ráno nehráli nic, co by stálo za poslech. Kdyby se mi zachtělo popisovat vzletnými slovy účinek dechových nástrojů ve vojenských kapelách, mohl jsem zůstat v Londýně; máme totiž na náměstí Sv. Jakuba a v parku každé ráno skvělou vojenskou kapelu. Stejně jako jsem dosud neviděl vojáky, kteří by vypadali lépe než naši, nenašel jsem také jinde lepší hudebníky; rozdíl je jen v jejich počtu a v různosti nástrojů. Naše vojenská hudba udělala za posledních dvacet let rychlé kroky k dokonalosti. Vždyť dříve neznaly naše pěší gardy žádnou jinou skladbu než pochod ze Scipiona a polní regimenty neměly nic než obyčejné bubny. Nádhera dvora a jeho výdaje jsou v tomto městě nesmírné. Palác a dvorní budovy tvoří téměř jeho polovinu a polovina obyvatelstva žije na útraty ostatních, kteří jsou, jak se zdá, dosti chudí. Jezuitská kolej, kterou dal vystavět nynější kurfiřt, je těsně u paláce a má frontu třiceti oken, nepočítaje v to kostel, který je nejkrásnější v celém městě. Fronta divadla, která tvoří jen malé křídlo paláce, má rovněž třicet oken. Město je čistší, krásnější a pravidelnější než ta, která jsem viděl. Ulice jsou jako v Lille „threes au cordeau"1 a vedou přímo od jednoho konce ke druhému. Je tady mnoho velkých náměstí, asi 1548 domů a v roce 1766 tu žilo 24 190 obyvatel. 1 podle šňůry. 188 Čtvrtek 6. srpna. Večer jsem šel do divadla, kde hráli Xemire a Azor v německém překladu a s hezkou hudbou od pana Grétryho. Bylo to první dramatické představení, které jsem v Německu viděl. V létě je kurfiřt i se dvorem ve Schwetzingen, tři míle od Mannheimu. V té době má kočovná divadelní společnost dovoleno obvese-lovat zdejší občany. Hráli v boudě na velkém náměstí. Ačkoli zvenku nebylo vidět nic než prkna, bylo divadlo velmi pěkně vyzdobeno a výprava a kostýmy nebyly bez vkusu. Byl jsem zvědav na německou hru a ještě víc na německý zpěv a užasl jsem, když jsem si uvědomil, že německá řeč, ač má mnoho1" souhlásek, je mnohem zpěvnější než francouzská. Jsem přesvědčen, že mnoho nosovek a nehlasných slabik ve franštině je zpěvu ke škodě mnohem víc než defekty jiných jazyků, pokud o nich vím. Mladá herečka, která zpívala úlohu Zemiry, neměla sice velký hlas, zpívala však přirozeně a čistě. Měla pěkný trylek, neprepínala svůj hlas a nezpívala falešně. Ze zpěváků mě upoutali dva, kteří měli pěkné hlasy, krásný přednes a portamento hodné nejlepších italských zpěváků. Celkem jsem byl dnešním výkonem více spokojen než vším, co jsem slyšel od svého odjezdu z Anglie. Němci jsou v hudbě skutečně tak daleko a mají tolik vynikajících skladatelů, že se divím, proč nepíší vlastní hudební dramata nebo překlady nepodkládaji novou hudbou svých skladatelů.1 Orchestr nebyl tak dobrý jako bruselský, ať už jde o počet nebo 0 kázeň. Nejlepší hudebníci jsou totiž se dvorem ve Schwetzingen, a tak zpěváci nemají žádnou jinou oporu než své umění. 7. srpna. Celý den jsem strávil ve veřejné knihovně. Je to pěkná místnost, jsou tu krásné knihy; nemají tu však staré knihy a mají málo rukopisů, protože je odvezli ve válce v roce 1622 Bavoři a darovali je papeži. Ve Vatikánské knihovně jsou velmi dobře známé pod názvem Heidelberská nebo Falcká sbírka. Nynější knihovna má 40 000 svazků. 1 když je možno se dočíst v Ětrennes Palatines o rukopisech něco jiného, řekl mi knihovník pan Lamey, pro něhož mi dal v Bruselu dopis pan Girard, že začali rukopisy sbírat teprve nedávno a že je dosud důležitějších rukopisů jen málo. 1 Když jsem přijel hlouběji do Německa, zjistil jsem, že pan Hiller v Lipsku napsal tolik komických oper s hudbou tak přirozenou a líbivou, že nejoblíbenější árie z nich zp_ívajijid£ všech stavů, podobně jako v Londýně árie T. Arna; lehčí z nich se dokonce zpívají i na ulicích. (B) 189 Schwetzingen Abych si učinil příznivý dojem o kurfiřtově kapele, stačilo přečíst si jen seznam jmen. Kapela se skládá téměř ze sta osob, zpěváků a hudebníků. Uvedu z nich jen některé, jejichž jména jsou známa v Anglii. Jedním z kapelníků je pan Holzbauer. Prvními houslisty a koncertními mistry jsou pánové Christian Cannabich a Carlo Toeschi. První z nich hraje první housle v italských operách, druhý ve francouzských a německých. Od těchto tří mistrů jsou známé různé vynikající symfonie, z nichž byly některé vytištěny v Anglii. Prvním flétnistou je pan J. Baptist Wendung a mezi houslisty je ještě Johann Toeschi, Frenzel, Fr. a Carl Wendling a Cramer. Tento je považován za jednoho z nejlepších sólistů v celé Evropě. Neřeknu o něm mnoho, protože je právě v Anglii a moji krajané mají příležitost posoudit sami jeho nadání. V tomto tělese je třiadvacet zpěváků a zpěvaček, z nichž někteří jsou vynikající. Jsou to zvláště slečna Wendlingová, Danzyová a paní Cramerová; páni Roncaglio, Pesarini a Saporosi. Někteří z těch, kteří jsou uvedeni v seznamu, už pro pokročilý věk nevykonávají službu nebo jsou přespočetní. Všichni, kteří byli v kurfiřtových službách a ztratiljjjemocí hlas nebo už nemohou vystupovat, dostávají řádnou penzj, tak dlouho, pokud jsou v Mannheimu; když odejdou do své vlasti nebo jinam, dostávají i potom polovinu penze. Velmi jsem toužil po tom, uslyšet nejlepší z těchto umělců. Ale v Německu nejde nic rychle. Zdá se, že je jejich hlavním heslem festina leňte.1 Slušelo se, abych nejprve učinil návštěvu, druhý den opět návštěvu přijal, třetí den tu byly určité náznaky, ale žádná jistota, že dosáhnu splnění svých tužeb. Často se říká, že mého počestného krajana Johna Bulla na celém světě provázela neotesanost a přezírání všech osob i věcí, které nebyly anglické. Sám nejsem pro přísné posuzování celého národa; ale člověk se občas setká s jednotlivcem, který mu připomene to, co se říká 0 celém národě. Francouzský abbé, se kterým jsem se setkal v Antverpách, byl člověk, jakého by mnohý nazval typickým Francouzem. Během času jsem se setkal s mnohými, které by bylo možno nazvat pro jejich pomalost v chápání i jednání typickými Němci. Když jsem ráno některému učenci, knihovníkovi nebo hudebníkovi vysvětlil tak jasně, jak je jen možné, účel své cesty a ukázal mu plán svého příštího díla, stávalo se obvykle, že mi týž člověk večer řekl: „Dějiny hudby, 1 Pospíchej pomalu 190 pokud se pamatuji, které chcete vydat — hm — ano — dějiny hudby — hm — dobrá! A v čem myslite, že bych vám mohl být nápomocen?" A tak jsem byl nucen vyprávět celou svou historii da capo a žádat o přispění. Cestování je v této zemi dosti neobvyklé, lidé se zde stejně jako v Anglii před cizincem ostýchají a přejí si zbavit se ho. Ve Francii a v Itálii jsou lidé zvyklí dělat „honneurs" a dělají to dobře. Pokud jde o má vlastní studia, jež se týkají spíže jejich slávy než mé, našel jsem tu jen málo porozumění. Bylo těžké najít někoho, kdo by mi mohl přispět, a ještě těžší bylo najít někoho, kdo by chtěl. Přál jsem si často, když jsem přišel do německého města, abych mohl mít veřejného vyvolávače: řekl by muzikálním obyvatelům, kdo jsem a co hledám. Neboť v místech, kde nebyl žádný vyslanec našeho dvora, často se stávalo, že jsem dostal chuť odcestovat dřív, nežli se obyvatelé dověděli, že jsem přijel. Neděle 9. srpna. Dnes večer jsem slyšel v kurfiřtově divadle, spojeném s jeho palácem, operu buf f u Contadina in corte (Venkovanka u dvora). Hudba od signora Sacchiniho byla jasná, líbezná a vznešeně prostá, což jsou základní rysy díla tohoto skladatele. Zpíval italský sopranista signor Giorgietto; má slabý hlas a nevyniká ani v technice. Dále zpívala signora Francesca Danzyová, německá zpěvačka, jejíž hlas i způsob zpěvu jsou brilantní; má vznosnou postavu, pěkný trylek a přednes tak italský, jako by celý život strávila v Itálii. J^ráfeeáTaobře je už nyní vynikající zpěvačkou a slibuje ještě mnohem více; je mladá a letos vystoupila poprvé v divadle. Zpíval rovněž italský tenor signor Zonca, který byl před několika lety v Anglii. Nejvyšší chvála zní: je snesitelný. Mladá Italka signora Allegrante, žačka pana Holzbauera, zpívá pěkně a neafektovaně. Nemůže sice kvůli svému hlasu zpívat v opeře první úlohy, ale zdá se, že je jako druhá zpěvačka velmi dobrá. Mezi akty byly dva balety; jeden představoval německý výroční trh ,a líbil se mi nesmírně. Jednou z prvních tanečnic je zde dcera nedávno zesnulého proslulého Stamice, jehož génius a tvůrčí nadšení velmi ovlivnily nynější styl sinfonii, v nichž je tolik velkých efektů, světla a stínů. Kurfiřt, kurfiřtka a saská královská princezna byli v opeře přítomni. Divadlo je sice malé, ale pohodlné. Výprava a kostýmy duchaplné a vkusné; byl tam tak velký kompars a tolik figurantů, že jsem jich tolik neviděl ani ve velké opeře v Paříži nebo Londýně. V baletu, představujícím německý trh, přicházelo na jeviště současně i sto osob. 191 Tato opera je však docela bezvýznamná ve srovnání s operou, jaká se hraje v zimě v Mannheimu, v jednom z nejlepších a nejnádhernějších divadel v Evropě, do něhož se vejde 5000 osob. Opera začíná hrát 4. listopadu a hraje dvakrát týdně až do konce masopustu. Řekli mi, že jen osvětlení mannheimského divadla stojí kurfiřta při každém představení více než 40 liber a že výprava každé nové opery přijde na čtyři tisíce. V tomto velkém divadla má být příští zimu uvedena opera skladatele J. Bacha,1 jehož příjezd z Londýna očekávali denně už tehdy, když jsem byl v Mannheimu. Mannheimský orchestr Nemohu ukončit tuto zprávu, aniž se nezmíním o kurfiřtově orchestru, který je právem proslulý v celé Evropě. Shledal jsem vskutku všechno takové, jak jsem očekával. Silně obsazený orchestr působí ovšem mocným dojmem. Správné využití jeho síly při každé příležitosti však musí být důsledkem dobré disciplíny. V tomto orchestru je vskutku více sólových hráčů a skladatelů než snad v kterémkoli jiném orchestru v Evropě. Je to armáda generálů, stejně schopných nastínit plán bitvy jako v ní bojovat. Instrumentální hudba se nepěstuje a nezdokonaluje jen ve velké kurfiřtově opeře, nýbrž také na jeho koncertech, kde má tento neobyčejný orchestr dost možností i prostoru, aby potvrdil celou svou moc a dosáhl velkých účinků, aniž by musel brát ohledy, jaké si vynucuje vokální hudba. Zde právě §tamic, podnícen skladbami Jommel-liho, poprvé překi^čilJ^nÍ£e__obvýklých operníchjgředeher, které až do té doby sloužily jen k tomu, "ahyžlškaly" pozornost a klid pro vystupující zpěváky. Po objevu, na který přišel poprvé Stamicův génius, byly zkoušeny všechny účinky, jaké jsou možné při kombinování zvuků. Zde je doba xrozsi^jcre^jid^^diminuenda a zde právě si povšimli, že piano (jehož předtím užívali převážrie~"jSEb echa a také je za tak málo důležité považovali) je stejně jako forte hudební barvou, která má své odstíny právě tak jako červená a modrá v malířství. Přece však musím orchestru vytknout nedokonalost, kterou má společnou se všemi ostatními orchestry, kterou však — v to pevně doufám — tak pozorní a vynikající lidé jistě odstraní; mám na mysli ne docela čistou intonaci dechových nástrojů. Vím, že se tyto nástroje 1 Joachima Christiana Bacha C1735—82), který působil v Londýně. 192 lehce rozladí. Ale trocha umění a té píle, kterou tito velcí umělci osvědčili při překonávání jiných obtíží, překoná jistě i tuto vadu, kazící harmonii. Tento večer to bylo zvláště patrno u hobojů a fagotů; byly už na začátku naladěny trochu vysoko a až do konce opery intonovaly stále výš. Jinou nedokonalost můj sluch během celé opery v orchestru nenašel. Ta, o které jsem mluvil, je ve všech orchestrech tak běžná, že tato poznámka není rozhodně přísnou výtkou zdejšímu orchestru a nemůže být ani jiným evropským orchestrům popudem k tomu, aby triumfovaly. Kurfiřt, který sám hraje velmi dobře na flétnu a na violoncello, pořádá koncert ve svém paláci každý večer, když se v divadle nehraje. Všichni jeho poddaní a dokonce i cizinci mají volné „entrée". Když vyjde v létě člověk ve Schwetzingen z opery do kurfiřtské zahrady, která je po francouzském vzoru velmi krásná, má překrásný rozhled. Krajina je zde rovná a plochá a nehodí se proto pro anglické zahrady. Oranžérie je větší než ve Versailles a možná že je větší než kdekoliv v Evropě. V létě následuje Jeho kurfiřtskou Výsost do Schwetzingen asi patnáct set osob; žijí všichni v tom malém městě na kurfiřtovy útraty. Každému, kdo jde v létě ulicemi ve Schwetzingen, musí se zdát, že je v kolonii hudebníků, kteří své povolání trvale provozují; neboť v jednom domě slyší houslistu, v jiném flétnu, tu vynikajícího hobo-jistu, tam opět fagot, klarinet, violoncello nebo koncert několika nástrojů dohromady. Zdá se, že je hudba kurfiřtovým nejmilejším a nejtrvalejším rozptýlením. Opera a koncerty, na něž mají všichni jeho poddaní přístup, vytvářejí hudební vkus v celém kurfiřtství. Ludwigsburg V Německu se stává, že vladař pro rozpory se svými poddanými opouští hlavní město říše a vybuduje si nové, nepříliš vzdálené, které pak během času nejen zničí obchod starého města, ale také velmi sníží počet jeho obyvatel. Lidé jsou přitahováni do nové rezidence. Udělal to tak kurfiřt kolínský, který přesídlil do Bonnu, kurfiřt falcký, který vybudoval novou rezidenci v Mannheimu místo v Heidelbergu; vévoda wurtemberský přesídlil ze Štutgartu do Ludwigsburgu. Toto město je vystavěno na nepravidelném a neupraveném terénu, jsou tu však některé krásné ulice, procházky i domy. Okolní krajina 193 není zvlášť hezká, ale je úrodná, hodí se k pěstování révy a dává množství vína nazvaného podle řeky Neckaru. Štutgart je vlastně hlavním městem wiirtemberského vévodství, vévoda tam však už přes deset let nesídlí a opery i jiné hudební ústavy, které tento vladař založil a byly za sedmiletého vedení Jommelliho skvělé a nádherné, jsou dnes pouhým stínem minulosti. Vévodu wurtemberského obviňovali z toho, že přeháněl svou vášeň k hudbě tolik, až zruinoval jak svou zemi, tak také lid. A skutečně, není tomu dávno, co se stalo, že výlohy jeho operních představení byly tak neúnosné pro jeho poddané, že proti jeho marnotratnosti podali námitky na zemském sněmu. Nyní vladař zřejmě šetří, reformoval operu i orchestr a snížil velkému počtu starých hudebníků platy na polovinu; a tak většina virtuosů — kteří ostatně se svými platy stejně sotva vyjdou, ať jsou tyto platy sebevyšší — považují snížení platu za rozloučení, a mají-li lobchodního ducha, přecházejí do jiných služeb, jakmile k tomu mají příležitost. Německé dvory jsou tak oslněny vlastní nádherou, že se vůbec nestarají o to, co se děje u jejich sousedů, vzdálených třeba jen jediný "tlen cesty. A tak jsem nikdy nenašel to, co jsem podle zpráv očekával. Když jsem odcestoval ze Schwetzingenu, odchýlil jsem se poněkud od přímé cesty do Vídně, abych navštívil Ludwigsburg, kde — jak mi bylo řečeno — není jen wiirtemberský vévoda, nýbrž také opera, koncerty a velcí virtuosové. Ale běda! Když jsem se nechal čtrnáct až patnáct hodin otřásat v poštovním voze, abych ujel 75 mil, a přijel napůl udušený do Ludwigsburgu, shledal jsem bohužel, že zpráva byla nepravdivá, že je vévoda vzdálen třináct mil, v Grafenecku,1 a že ve městě zůstal sotva jediný pořádný hudebník. Místo toho jsem dostal písemnou zprávu o nynějším uspořádání wiirtemberské hudby při dvoře, v divadle i chrámech. První maestro di cappella je signor Boroni. Soprán zpívá signora Bonaniová a Seemannová a kastráti jsou signor Muzio a signor Guer-rieri, altisté signoři Rubinelli a Paganelli. Mezi tenory měl vévoda minulou zimu velkou ztrátu smrtí znamenitého cav. Ettori, jehož považovali Italové za nejlepšího ve svém oboru, totiž ve vážné opeře. Housle jsou obsazeny osmnáctkrát, prvním houslistou je signor Lolli a mezi ostatními je™tak"ěCuřz a~Baglioni, vynikající houslista z proslulé boloňské rodiny. Mají tady šest viol, jtři violoncella a čtyři Zámek v bavorských Alpách. 194 kontrabasy. Nejlepšími varhaníky jsou Frederick Seemann a Schubart. čtyři hoboje: Alrich, Hitsch, Blesner a Commeret. Flétny: Steinhart, který hraje velmi krásně, a Augustinelli. Tři lesní rohy; dva fagoty: Schwartz, vynikající hudebník, a Bart. Pro operu buffu dámy Bonaniová, Seemannová, Liberatiová, Frige-riová, pánové Messieri, Rossi, Cosimi, Liberati a Righetti. Tanečníků a tanečnic je dvaatřicet. Nejproslulejší z nich jsou Balliby, Franchi a Riva. Na seznamu osob pro operu je asi devadesát jmen. Jsou mezi nimi i takoví, kteří už dávno nemohou vykonávat službu, a také jména nosičů nástrojů, kopistů a těch, kdo šlapou měchy. Loni v zimě tu měli dvě nové opery, jednu od Jommelliho a druhou od Sacchiniho. Divadlo je mimořádně velké, je otevřeno do zadního jeviště, k němuž přiléhá amfiteátr pod širým nebem; objevují se tam někdy lidé, aby hra dostala perspektivu. Divadlo je vystavěno podle italského vzoru, jako ostatně všechna, která jsem v Německu viděl. "Wurtemberský vévoda, který jinak věnuje tolik na hudbu a opery, nemá prý při svém regimentu žádné jiné nástroje než trubky, bubny a píšťaly. Na německých dvorech obvykle nejvíce oslňuje vojsko, hudba a hony. Na štvanice se vydávají veliké částky. Rozsáhlé lesy a parky slouží jen k zábavě vladařů a jsou na úkor zemědělství, obchodu a věcí životně nutných; celé lány země se neobdělávají a poddaní žijí v bídě a nouzi. Vojenská posádka dnešního sídelního města je početná, neklesne pod 6000 mužů v době míru, takže na ulici nepotkáte civilistu gentlemana, jenom důstojníky. Vojáci poslouchají jako hodiny. Neviděl jsem ještě takovou přesnost jako stroj u lidských tvorů. Mohlo by se říci, že autor knihy Člověk stroj1 má svůj nápad odtud. Nicméně jejich vzhled budí strach: černé licousy, bílé paruky s kadeřemi po stranách, modré kabáty záplatované a spravované velmi dovedně a pečlivě. Před palácem a v paláci jsou dvě prostorná nádvoří, obě plná vojska. Vladař, který je sám dobrým clavicembalistou, měl kdysi ve svých službách tři největší evropské houslisty: Ferariho, Nardiniho a Lol-liho, hobojisty bratry Le Plats, proslulého fagotistu Schwartze, který tu dosud působí, hornistu Walthera, skladatele Jommelliho a nejlepší italské zpěváky. Dnes už ovšem není seznam jeho slavných virtuosů tak skvělý jako dříve, myslím však, že jeho omezení je spíše zdánlivé než skutečné, neboť v rozkošném letním paláci Solitude dal velkým 1 Tato kniha vyšla anonymně v Londýně r. 1749 a byla připisována Jeanu Baptistu de Boyer, markýzi d'Argens, který autorství popírá. (B) 195 nákladem zřídit konzervatoř, která vychovává každoročně na dvě stě opuštěných nadaných děti. Odchovalo se tam už mnoho znamenitých zpěváků a hudebníků. Některé děti se učí řeči a věnují se poezii, jiné se učí hrát a tančit. Mezi zpěváky je v této škole nyní patnáct kastrátů, neboť dvůr má ve službách dva boloňské lékaře, kteří tuto operaci provádějí velmi dobře. V Ludwigsburgu je podobná škola pro sto dívek, které se tam učí a vychovávají stejným způsobem. Budova, která je v Solitude věnována umělecké škole pro chlapce, má frontu dlouhou 600—700 stop> Jedním z vévodových nejoblíbenějších zaměstnání je navštěvovat tuto školu a vidět děti jíst a učit se. Jeho vášeň pro hudbu a divadlo je stejně mocná jako vášeň císaře Nerona. penze za takových okolností se hudba stává neřestí a poškozuje společ-/ nost. Má totiž špatnou vládu ten národ, kde polovinu poddaných tvoří l herci, muzikanti a vojáci a druhou polovinu žebráci. Nemluví se tu \> ničem, jen o dobrodružstvích herců, tanečníků a hudebníků. C. F. D. Schubart Nemohu tu nevyslovit svůj dík varhaníkovi luteránského chrámu panu Schubartovi. Byl prvním velkým cembalistou, s kterým jsem se v Německu setkal, a také prvním, kdo pochopil, že smysl mé cesty je do jisté míry národní záležitostí, že necestuji, jak to obvykle hudebníci dělají, abych si vydělal peníze, nýbrž naopak, abych je utrácel, abych vyhledával hudební talenty a hudební události a seznámil s nimi své krajany. Pan Schubart to zřejmě pochopil a dal si mnoho práce, aby uspokojil můj sluch i má přání. Má Bachovu Školu; je to hudební nadšenec a velký talent. Mnoho jeho skladeb bylo vytištěno v Holandsku. Na clavichord hraje velmi procítěně. Techniku má brilantní a také bohatou fantazii. Má vynikající dvojitý trylek, jaký dokáže zahrát jen málo cembalistů. Byl nějaký čas varhaníkem v Ulmu, kde hrál na velmi krásný nástroj; tady však má jen ubohé varhany. Ve zdejším městě, kam přesídlil, ho málo znají: obyčejní lidé ho považují za blázna a ostatní ho přehlížejí. Sdělovali jsme si své myšlenky zvláštním způsobem. Nebyl jsem s němčinou ještě příliš daleko, byl jsem také příliš netrpělivý, abych poznal jeho názory, a těžko jsem s ním v němčině držel krok. On nemluvil ani francouzsky, ani italsky, uměl však dost latinsky, protože ho v mládí určili pro církevní dráhu. Žasl jsem, jak rychle a lehce 196 dovedl všechno vyjádřit latinsky; pro něho to byl skutečně živý jazyk. Dal jsem mu plán svých dějin hudby německy a on, aby mě přesvědčil, že mi dobře porozuměl, přeložil jej, to jest přečetl mi jej hned na místě latinsky. Má latinská výslovnost —■ i kdybych byl zvyklý latinsky mluvit — by pro něho byla nesrozumitelná. Ale protože neuměl italsky mluvit, ale rozuměl, rozmlouvali jsme ve dvou různých řečech, latinsky a italsky. A tak jsme byli po celý den velmi hovorní. Hrál také velmi mnoho na varhany, clavecin, clavichord a klavír, ukázal mi divadlo a všechny pozoruhodnosti v Ludwigsburgu a popsal mi charakter všech hudebníků u dvora i ve městě. Večer byl tak laskav, že pozval do svého domu tři nebo čtyři sedláky a nechal je hrát a zpívat národní hudbu, kterou jsem toužil slyšet. Veřejnou knihovnu tu mají teprve krátce a není právě bohatá na rukopisy a staré knihy. Historik a knihovník pan Urot, rozený Francouz, byl nesmírně zdvořilý a velmi se snažil uspokojit mou zvídavost; ukázal mi také zvláštní astronomický stroj, který zhotovil kazatel v Onstmettingen pan Hahn asi před půldruhým rokem během asi 18 měsíců. Jeho Jasnost wurtemberský vévoda jej zakoupil pro veřejnou knihovnu. ULM A AUGŠPURK 14.—15. srpna Ulm O krásách tohoto starého města nelze mnoho říci. Jeho katedrála je však jednou z největších, nejvyšších a nejzachovalejších gotických budov, jaké jsem kdy viděl. Varhany jsou proslulé, byl jsem však zklamán, protože nejsou ani tak velké, ani staré, ani nemají zvuk, jaký jsem očekával. Byly vystavěny teprve před třiceti osmi lety. Mistr pan Schmahl dosud žije a on i jeho syn právě varhany čistili a byli tak laskaví, že mi je ukázali. Galerie i stroj s výzdobou jsou 150 stop vysoké. Mají čtyřicet pět rejstříků, tři manuály a pedály. Nejdelší píšťaly jsou šestnáct stop dlouhé a celkový počet píšťal je 3442. Z rejstříků jé nejlepší flétna. Píšťaly jsou dobré, nemají však žaluzie. Nynější varhaník není zvlášť vynikající hudebník, a pokud 197 lépe ze zpěvu sedláků a plavčíků než posloucháním zkomolených pokažených italských melodií, které zpívají ve velkých městech této rozsáhlé říše. PRVNÍ TÝDEN VE VÍDNI 30. srpna—5. xaří Vídeň Hlavní město říše a sídlo císařské rodiny je tak vzdáleno od Anglie, cestovatelé je tak nedokonale popsali a Angličané je tak málo navštěvují, že bych rád čtenářům podal obsáhlou zprávu o jeho veřejných budovách a jiných pozoruhodnostech; byla by to však obšírná stať a já jsem se věnoval především hudbě, pro niž jsem přijel. Řeknu však několik slov o Vídni a přejdu potom k hudebnímu deníku. Přijde-li člověk do Vídně po vodě, má město mnoho společného s Benátkami, ačkoli tu ovšem není tolik vody, přestože se Dunaj před městem děli ve tři ramena. Z vody člověk vidí na padesát věží a věžiček. Celnice nezklamala mé očekávání, že budu důkladně prohledán; ponechali si tu mé knihy, aby je zkoumali ještě pečlivěji než inkvizice v Bologni; tyto knihy, které kromě hudebních spisů obsahovaly jen cestopisy, tu měli téměř čtrnáct dní, než mi je vrátili. A Jeho Excelence lord viscount Stormont — vyslanec našeho krále při zdejším dvoře — mi později řekl, že je to jediná věc, ve které mi nemůže být nápomocen. Ve městě mi bylo řečeno, že by mi vzali všechen obsah mých zavazadel, kdyby v příručním byla jediná kniha. Ulice jsou tak úzké a domy tak vysoké, že jsou ulice velmi temné a blátivé. Domy jsou však většinou vystavěny z bílých kamenů a v krásném slohu — stejně jako v hudbě tu převládá italský styl, což je dost překvapující. Dokonce i domy, kde jsou v přízemí obchody, vypadají jako paláce. Na první pohled se zdá, jako by se město i předměstí skládaly spíše z paláců než z obytných domů. Kostely i kláštery jsou většinou v gotickém slohu. Jezuitská kolej je však velká, elegantní a moderní budova. Chrám sv. Žofie, postavený podle vzoru chrámu sv. Petra v Římě — ovšem menší — je krásným napodobením origi- 225 nálu. Stejně je kopií i chrám bratři augustiniánů, a to podle kaple v Loretu. Císař má právo zabrat téměř ve všech domech první patra pro své úředníky a důstojníky. Je to zvláštní a pro obyvatele nepříjemné. Domy jsou však tak prostorné, že většině nejbohatších i největších rodin stačí jedno poschodí. Zdejší obyvatelé nechodí do obchodů, chtějí-li si něco koupit, nýbrž obchody chodí k nim. V hostinci, kde jsem bydlel, byl každý den doslova výroční trh. Obchodníci a kramáři vlekou své zboží dům od domu. Cizince tito lidé týrají k smrti, když mu vnucují své špatně vyrobené a zkažené zboží. V naši staré Anglii se po pravdě řečeno prodává draho, když však porovnáme jakost zboží se zdejším, je anglické za babku. Musím poznamenat, že nikde na pevnině se člověk nemůže spolehnout na důvěryhodnost obchodníků jako na většinu anglických. Člověk se tu musí vždy nejprve dohadovat o ceně, než zboží nakoupí. V Londýně, kupujeme-li ve známém obchodě, můžeme se spolehnout, že cenu nezvýší, ani když se na ni člověk neptá, dá si zboží odnést a zaplatí účet třeba až za rok. Nedaleko města je proslulé místo, kam se chodí na procházky a jezdí na projížďky, Práter. Je to velký les, kterým je vykácena cesta pro dostavníky. Je tam zelený trávník, stín největších stromů, jaké jsem v životě viděl, a na mnoha místech je vidět Dunaj. Je to vídeňský Hyde-Park, je však rovnější a temnější než v Londýně. Když jsem poprvé zašel do divadla, přišel jsem omylem na německou truchlohru, ačkoliv téhož večera hráli jinde italskou burlettu a byl tam přítomen císař se sestrami rakouskými velkovévodkyněmi. Tento omyl však posílil mou starou zásadu: mít z každé situace užitek a zábavu, ať už se do ní člověk dostal jakkoli, a netrápit se ztrátou toho, čeho už člověk nemůže dosáhnout. Emilia Galotti Doufal jsem, že uslyším alespoň zpěvní vložky, zmýlil jsem se však důkladně; hrála se Emilia Galotti, truchlohra od Gottholda Ephraima Lessinga. Měl bych věřit vkusu obecenstva, které hru přerušovalo častým tleskáním, a být přesvědčen, že herecké výkony byly dobré. Přednes měl vášeň i vzlet, ale jsem tak málo znalý německé deklamace, že jsem 226 jen tu a tam pochytil nějakou větu. Nicméně jsem si děj domyslel, protože se hodně podobá tragédii Virginia. Princ z Guastally, zamilovaný dříve do hraběnky Orsiny, zpronevěří se své lásce, když pozná mladou šlechtičnu Emilii Galotti. Setká se s ní na trhu v den, kdy má Emilia uzavřít sňatek s hrabětem, s nímž je zasnoubena. ,J?rinces et rois vont trěs vite en amour,"1 říká Voltaire. Princ má mezi svými dvořany přítele jménem Marinelli, je to strašlivý charakter, horší ještě než Jago v Shakespearově Othellu. Tato osoba dělá svému pánovi kuplíře; když se nepodaří zasnoubeného hraběte přemluvit, aby se dal vyslat pryč, najme bandity, kteří přepadnou kočár, v němž jede Emilia, její matka a hrabě na venkovský statek, aby tam oslavili svatbu. Vrahové hraběte zastřelí a Emilia je vlídně a pohostinně odvedena do princova zámku, který je nedaleko cesty. Opuštěná princova milenka Orsina potká Emiliina otce a řekne mu, že ta nešťastná mladá dáma souhlasila s plánem nechat se unést a snoubence zavraždit; to přiměje rozzlobeného otce k tomu, že přijme od Orsiny dýku, kterou chce proklát hruď své dcery. Marinelli předstírá, že je přítel a mstitel zavražděného hraběte, a řekne otci Emilie, že prý hraběte zavraždil její milenec a že bylo nutno ji od rodiny vzdálit, dokud se celá věc jak se patří nevyšetrí. Zneklidněný otec žádá o dovolení, aby směl se svou dcerou promluvit sám. Jakmile se doví o nebezpečí, které jí hrozí, zmocní se Emilia dýky, kterou ji otec ukáže, a chce se zavraždit. Otec ji však zadrží; dojat jejími prosbami a nebezpečím, které jí hrozí skrze nedovolenou princovu lásku, zasadí jí smrtelnou ránu sám. V té chvíli přichází princ a Marinelli. Otec se princi přizná k svému činu a ptá se ho v zoufalé zběsilosti, zda se mu nyní Emilia líbí. Emilia má před smrtí ještě tolik síly, že ospravedlní čin svého otce. Starý otec se vydá do rukou spravedlnosti; matka zešílí; ale Marinelli, který to všechno způsobil, není potrestán jinak než tím, že ho princ zavrhne. Lady Wortley Montagu popisuje zvláštním způsobem úroveň tohoto divadla, v němž viděla v roce 1716 komedii Amfitrion. „Nemohu tomuto básníku odpustit, že svou hru prošpikoval neslušnými výrazy, ba dokonce takovými oplzlostmi, jaké by ani naše chátra nestrpěla od vyvolávače na jarmarku. Přitom ještě si obě herečky svlékaly 1 Králové a princové se zamilují rychle. 227 spodky docela klidně proti lóžím, v nichž byly nejurozenější osoby, kterým se zřejmě tento šprým líbil tak velice, že mi řekly, že je to proslulá hra."1 Tento brutální vkus se obrátil jiným směrem a vybíjí se nyní zřejmě v truchlohrách klením a zlořečením, neboť v dnešní hře kleli, spílali a nadávali herci hrubým a urážejícím způsobem. Nevím vlastně, co si Němci myslí, když říkají „Bey Gott", „Gott verdamm ihn" atd. Ale tyto výrazy se dotkly příliš často mého sluchu.2 V dramatičnosti a citovosti hry je však jakási zvláštní mohutnost, a tím právě je hra zajímavá. Princ sám to potvrzuje odvážným a skvělým zvoláním: „Bože!, Bože! Což nestačí to k neštěstí tak mnohých, že knížata též lidmi jsou; což pod tváří přátel musí být ještě ďábel skryt?" Toto divadlo je vysoké a prostorné, má pět nebo šest řad lóží, v každé řadě čtyřiadvacet. Výška způsobuje, že vypadá krátké, na první pohled však oslňuje. Divadlo nebylo asi dlouho malováno, je temné; avšak výprava a kostýmy jsou skvělé. Zdá se mi, že je jeviště oválné, což — ať už je to dojem či skutečnost — odpovídá druhému konci divadla, kde jsou zaoblené rohy, a celek tedy vypadá opravdu ušlechtile. Orchestr byl silně obsazen a skladby, které se hrály jako předehra a meziaktní hudba, byly velmi dobře provedeny a působily znamenitě. Byly od Haydna, Hoffmanna a Vaňhala. Když jsem poprvé přišel do hlavního chrámu sv. Štěpána, slyšel jsem vynikající dobře provedenou mši v pravém chrámovém slohu. Ačkoli nebyl svátek, byly v orchestru také housle a violoncello. Na velké varhany na západní straně se už asi čtyřicet let nedá hrát; mají tu však ještě troje nebo čtverý varhany, na které se při různých příležitostech hraje. Ty, na které jsem slyšel hrát dnes ráno na kruchtě, byly ubohé a jako obvykle rozladěny. Varhaník však na ně hrál 1 Dopisy velmi vážené Lady Mary Wortley Montagu, sv. 1. (B) 2 Bylo mi řečeno, že tyto výrazy jsou anglicismy, kterých autor, přítel Angličanů, užívá, aby napodobil jejich zvyky (B: costume), a ie žádný Němec tak nikdy nemluví, ani ten nejzpustlejší. Bohužel, má-li autor při užívání těchto hrubosti na mysli učinit nám poklonu, dopouští se dvojí chyby. Za prvé, je-li děj hry italský a odehrává se v Itálii, měly by být napodobovány zvyky (costume) této země, a ne anglické. Za druhé jde o výrazy toho druhu, jaké by nebyly trpěny na anglickém jevišti, i když jich přečasto užívají nízcí a zpustlí lidé na ulici. (B) 228 mistrně, i když poněkud staromódne. Všechny responses tady zpívají čtyřhlasně a působí to mnohem lépe — zvláště tam, kde je málo melodie — než pouhý holý canto fermo většiny katolických chrámů. Vrchní hlas zpívali chlapci velmi dobře; zvláště dva z nich měli krásně školené, i když poněkud slabé hlasy. Lord Stormont Nemohu pokračovat ve svém deníku o hudebních zážitcích ve Vídni, aniž se zmíním o tom, jak mě pro mne lichotivým způsobem přijal náš královský mimořádný vyslanec při zdejším dvoře Jeho Excelence lord viscount Stormont, jak se o mne staral a jak mi pomáhal. Vlivu a zásahu Jeho Lordstva vděčím za většinu svých příjemných zážitků a informaci, jež jsem ve Vídni získal. Pan vyslanec byl o mém příjezdu zpraven dopisem od pana de Visme, který mu ještě před mým odjezdem do Vídně napsal o účelu mé cesty; byl jsem proto brzy přijat v audienci a pan vyslanec ráčil projevit zájem o mou práci hned po mém příjezdu. Považuji to za velmi šťastnou okolnost, protože během svého dlouholetého pobytu zde měl příležitost seznámit se s lidmi i věcmi, s nimiž jsem toužil seznámit se sám; obecná úcta, jakou mu získalo jeho pevné, důsledné a příjemné chování spolu s jeho vysokým postavením, učinila ho všemocným v každé záležitosti, kterou přijal za svou. Prvním projevem jeho přízně bylo, že mě představil hraběnce Thunové, roztomilé a nadané vznešené dámě, která se krom jiných vloh vyzná také dobře v hudbě; hraje na clavicembalo s takovou lehkostí, jaké jsou schopny jen něžné ženské prsty. Jejím oblíbeným skladatelem je „diletant" M. le Comte de Becke. Jeho skladby jsou originální a vkusné, uplatňují dobře nástroj, avšak ještě více jemnost a citlivost skladatele. Osobně jsem se s ním však neseznámil, protože byl naneštěstí právě v Čechách. Německá komedie Druhý den večer jsem šel do Francouzského divadla, kde hráli německou komedii nebo spíše frašku o pěti dějstvích. Byla asi docela vtipná, protože se zdálo, že se obecenstvo baví a je spokojeno. Toto divadlo není tak vysoké jako divadlo, kde jsem byl včera, je však lépe vy- 229 zdobeno. Nejlepší místa jsou v přízemí, které je rozděleno do dvou částí; mají tu polštářované lavice, potažené červeným suknem. Scéna se během hry téměř neměnila; hlavní scéna však měla — podobně jako ve francouzských divadlech — po obou stranách velké létací dveře, jimiž hlavní osoby vstupovaly a odcházely. Na každé straně byla kulisa se dvěma dveřmi uprostřed, kudy přicházeli sloužící a podřadní herci. Hra vybočovala příliš často do obyčejné frašky; byly tu však vskutku zábavné scény i postavy a několik skutečně patetických scén jako z comédie larmoyante. Hercům v tomto divadla už nedávají prémie za facky a kopance, které pro obveselení diváků utrží. Není tomu však tak dávno, kdy komedianti předkládali každý týden takto své účty: za jednu facku... za jeden výprask... za jedno kopnutí do zadnice... summa sum-marum... Protože se však během doby počet těchto výpadů musel pro pobavení diváků stupňovat, škrtlo ředitelství neúnosné odměny za tato hrdinská utrpení. A v dnešní době, kdy toto „ruční špásování" už není v módě, bývá divadlo méně navštěvováno než dříve a také se zdá, že se obecenstvo nedá tak snadno pobavit. Následky toho jsou osudné. Leckdo připisuje vinu za častý bankrot ředitelů divadla nesnesitelné ospalosti herců, protože ředitelé přestali za výplatu platit.1 Orchestr byl obsazen plně jako orchestr v druhém divadle a skladby, které hráli, byly vynikající. Byly to skladby tak plné invence, že se zdálo, jako by hudba přicházela z jiného světa, protože z pasáží, které hráli, se ani jediná nepodobala těm, které známe; všechno bylo přirozené, nevyumělkované, nebylo tu ani stopy po pracné těžkopádnosti nebo pedantické učenosti. Nemohl jsem se dovědět, od koho hudba byla, líbila se mi však nesmírně, a stejně tak i provedení.2 Konec tvořil ohnivý a oslnivý balet, nastudovaný proslulým baletním mistrem p. Noverrem. čtyři tanečnice tu podaly důkaz svého velkého umění, půvabu a přesnosti. V první řadě lóží jsou tři velké lóže pro císařskou rodinu, která často chodí do divadla; vystavěl je Karel VI. Nynější císařovna a 1 Protože tato věc přináší divadlu užitek, doufáme, že naši slušní ředitelé nepřipustí, aby klauni v pantomimě zůstali bez odměny za kopance a dobrovolně snášené ústrky. (B) 2 Lidé, kteří mají jemný Hudební cit a vkus, usoudí, že mannheimské symfonie, ať jsou jakkoli vynikající, vedou nakonec k „manýře" a tomu, kdo je dlouho poslouchá, připadají všechny střiženy podle jedné šablony, protože jejich skladatelé příliš napodobují jeden vzor. (B) 230 královna drží podle etikety smutek po smrti císaře a dosud divadlo nenavštívila. Dnes večer zpívali dva chudí žáci na dvoře domu, kde jsem se ubytoval; zpívali čistě a vkusně duet ve falset soprano a contralto. Ptal jsem se jich, zda se tak naučili zpívat v jezuitské koleji, a odpověděli mi, že ano. Ačkoli je dnes v různých kolejích chudých žáků asi sto dvacet, zabývá se jich hudbou jen sedmnáct. Sbor žáků pak šel ulicemi; zpívali písničky v trojhlase nebo ve čtyř-hlase. Tato země je vskutku velmi muzikálni. Slýchám zde často vícehlasý zpěv vojáků a jiných prostých lidí. Přispívá k tomu do jisté míry hudební škola v jezuitské koleji, která je v každém římskokatolickém městě, také však jiné okolnosti, například skutečnost, že ve Vídni najde člověk sotva kostel nebo klášter, v němž by nebyla denně zpívaná mše; zpívá se tam vícehlase velká část bohoslužby a kromě varhan doprovázejí troje nebo čtverý housle, viola a bas. Protože jsou chrámy denně přeplněny, musí mít tato hudba — i když není právě nejkrásnější — vliv na sluch zdejších obyvatel. Myslím, že fyzické okolnosti tu nemají velký vliv. Příroda poděluje svými dary obyvatele Evropy stejnou měrou; ale morální podmínky působí tak silně, že se zdá, jako by národní hudba země byla dobrá nebo špatná podle toho, jaké jsou v této zemi bohoslužby. Z toho se dá vyvodit hudební cit prostých lidí v Itálii, kde ovšem je také řeč mnohem muzikálnější než jinde v Evropě, což má zajisté také vliv na italskou vokální hudbu. Ale nejlepší výkony, které může prostý člověk slyšet denně zadarmo v kostele, udávají a zjemňují národní cit pro dobrou hudbu více než cokoli jiného, nač si teď právě mohu vzpomenout. Metastasio Měl jsem štěstí, že jsem zde zastihl básníka Metastasia, neméně znamenitého skladatele Hasse i rytíře Glucka, jednoho z největších hudebních géniů přítomnosti i budoucnosti. Protože jsem měl potěšení častějších rozhovorů s těmito slavnými lidmi, rozepíši se o jejich osudech podrobněji a doufám, že mi čtenář promine mé nadšeni, s jakým k nim pro jejich neobyčejné zásluhy vzhlížím. Než jsem měl čest seznámit se se signorem Metastasiem, dostal jsem spolehlivé zprávy o životě tohoto velkého básníka, jehož dílo snad přispělo k zjemnění vokální hudby — a tedy hudby vůbec — 231 více než společné úsilí všech velkých skladatelů v Evropě. Pokusím se tento svůj názor vysvětlit a odůvodnit, až o Metastasiovi promluvím jako o lyrickém básníkovi. Abate Pietro Metastasio vyrůstal v Římě, kde se ho ujal proslulý Gravina, který poznal jeho neobyčejné básnické nadání a postaral se o jeho výchovu; když ho sám .zasvětil do základů umění, poslal ho do Kalábrie v Království neapolském, aby se tam naučil řecky, neboť tamější obyvatelé tou řeči dosud mluvili.1 Metastasiovi bylo sotva pět let a uměl už mluvit ex tempore ve verších a Gravina ho často posazoval na stůl, aby dělal improv-visatore. Takový život byl pro Metastasia tak vyčerpávající, že lékař ujistil jeho pěstouna, že dítě zemře, nepřestane-li takto žít. V té době býval totiž skutečně tak afflatus numine,2 že jeho hlava a hruď byly zachváceny horkostí a ruce i nohy ledové. Gravina poslechl lékaře a nedovolil už nikdy Metastasiovi improwisare. Metastasio teď mluví 0 tomto cvičení jako o hříchu proti zdravému rozumu a správnosti řeči. Neboť člověk, který si zvykne rychle soukat každou myšlenku do veršů, ztrácí pozvolna vkus i schopnost výběru, jeho duch se přizpůsobuje nepřesnostem a chybám, ztrácí i chuť k práci a smysl pro neporušenost a přesnost. Gravina měl Metastasia k tomu, že dřív, než dosáhl čtrnácti let, přeložil celého Homéra do italštiny. Zničil tak možná u něho něco z nadměrného zbožňování starých básníků, jímž je většina geniálních lidí přímo posedlá.8 Fielding o sobě říkal, že byl po celý život zatížen stopami Homérovy obtížnosti. Gravina zbožňoval klasiky a Metastasio, který zaujal opačné stanovisko, respektuje je příliš málo. Na některé věci, zvláště na rytmus, má zvláštní, pevné a neměnné názory. Je například přesvědčen, že původní hebrejské Žalmy byly ve verších a že je pravidelné střídání veršů starší, než se obecně myslí. Miltonův Ztracený ráj nemůže být podle jeho mínění dokonalou básní, protože je psán v blankversu; všechny jeho recitativy jsou však ve vázané próze, jen přechody k áriím tvoří závěrečná rýmovaná dvoj verši. Metastasiův život plyne tak lehce jako jeho verše. Jeho denní pořádek je pravidelný jako hodiny a nikdy jej neporuší. Za posledních třicet let nejedl nikdy mimo dům; nerad přijímá hosty a nemá zájem 1 Kalábrie byla částí Velkého ftecka. 2 Ovanut duchem. 3 Gravina zemřel r. 1718 a učinil Metastasia dědicem. (B) 232 o nové lidi ani o nové věci. Stýká se důvěrně jen asi s třemi nebo čtyřmi lidmi, kteří k němu přicházejí beze všech okolků každý večer od osmi do deseti. Nerad píše a nevezme pero do ruky, když nemusí; je to s ním jako se Silenem, jehož museli spoutat, aby zpíval, nebo s Próteem, měl-li vyslovit věštbu. Titulem císařského dvorního básníka jej poctili již dávno; dnes píše jen tehdy, když mu císař nebo někdo z císařské rodiny rozkáže. Nečeká na múzu nebo básnické posvěcení, posadí se prostě a píše přesně dvě hodiny, takže jeho počínání budí dojem, jako by opisoval cizí báseň. Encyklopedisté se na něho obrátili s prosbou, aby pro slovník vypracoval heslo „opera"; odmítl však zdvořile, protože se domníval, že by jeho názor příliš nelichotil francouzskému národu. Tasso je jeho oblíbeným básníkem, Fingal je mu příliš chmurný a nespoutaný. Každý večer čte se svými přáteli staré i novější básníky. Je nadšen spisy hraběte Mediniho,1 o jehož básních tvrdí, že se jim nevyrovná nic ze současné tvorby. Tento hrabě pracuje na italském překladu Voltairovy Henriady v ottave rime (osmiverší). Jeden velmi význačný člověk mě ujistil, že žil pět let ve Vídni a za celou tu dobu se mu nepodařilo seznámit se s Metastasiem nebo s ním alespoň promluvit; od té doby se setkali jen třikrát. Věřím tomu, protože i já jsem v Anglii na svou žádost o doporučující list dostal odpověď, že je to zbytečná námaha, chtít Metastasia poznat nebo alespoň uvidět, protože je stále zaměstnán, velmi uzavřený a nepřítel společnosti. Tato zpráva byla však upřílišená, protože jsem ve Vídni zjistil, že kromě svých přátel, s nimiž se pravidelně stýká, přijímá každý den ráno mnoho vynikajících lidí. Naslouchá-li mu člověk uctivě a s obdivem, mluví volně a nenucené, jestliže se však někdo pokusí mu odporovat, ihned se odmlčí. Není přítelem vzrušených a prudkých rozhovorů a vznešený klid, který je charakteristický pro jeho básně, určuje také běh jeho života. Je příliš dobře vychován a také příliš lhostejný, aby se přel. Jestliže se mluví o něčem, s čím v duchu nesouhlasí, nebo když někdo odporuje tomu, co řekl, přejde to mlčením. Není přítelem vzrušených diskusí, k nimž všeobecně dochází mezi učenci a umělci. Snaží se spíše ukonejšit a umírnit dotyčného v soukromí než prosazovat své mínění katego- 1 Jméno patrně zkomoleno. Burney ho označuje „Bohemian", nejspíše podle statků, které měl v Čechách. 233 rieky na veřejnosti. V jeho díle se projevuje jeho životní poklid a dokonce i ve vášnivě vypjatých pasážích přesahuje rozum emoce. Hlavní motiv čistoty a mravnosti, prolínající celým jeho dílem, je mu v jistém slova smyslu vzorem. V díle stejně jako v životě nevnucuje nikomu své názory a mohl by být nazván básníkem zlaté doby, v níž vládla prostota a mravnost, nikoli velké a prudké vášně. Jeho projevy patriotismu, lásky a přátelství tryskají ze srdce a jsou jemné a ušlechtilé, procítěné a zabarvené jeho duchem. Není v něm snad tolik ohně jako v Corneillovi nebo tolik důvtipu a rozmanitosti jako ve Voltairovi, má však Racinovu vyrovnanost a patos a je původnější. Zmíním se jen o jeho proslulé básni Grazie a gľinganni tuoi (Dík za tvé klamy), která byla nesčíslněkrát napodobována a přeložena do všech jazyků. Obsahuje druh vtipu, který je Metastasiovi zcela vlastní. Shakespeare řekl o jedné ze svých postav: „Má rozumný vtip" — a to platí vskutku pro Metastasia; neboť jeho vtip není v epigramatických pointách nebo zvláštních nápadech, není také kousavý nebo sarkastický; je v prostých přirozených myšlenkách, které jsou neobyčejně vytříbeny a vybroušeny v démanty. — Vyslovit myšlenku, jež dosud nebyla tak přesně vyjádřena — to právě příroda je — vhodně přikrášlena.1 Líbeznost jeho řeči a jeho veršů dává půvab všemu, co napíše; jeho talent chce opěvovat, co je spravedlivé, správné, důstojné. I když v každé sloce své básně Nice potvrzuje, že hrdina nebyl vyléčen ze své lásky k nestálé dívce, přece jen jasně říká, že by z ni měl být vyléčen. Mezi vídeňskými hudebníky a básníky je právě tak velká řevnivost jako kdekoliv jinde. Celkem lze však říci, že Metastasio a Hasse jsou v čele jedné, Gluck a Calzabigi v čele druhé skupiny. První odmítá všechny projevy nové doby, považuje je za blouznění a setrvává pevně na staré formě hudebního dramatu, ve kterém se má divákův zájem rovnoměrně dělit mezi hudbu a poezii; na poezii se má soustředit v recitativech a výpravných částech, na hudbu v áriích, duetech a sborech. Druhá skupina staví více na divadelních účincích a pevně propracovaných charakterech, na prostotě dikce a hudebního provedení než na květnatém líčení, zbytečných příměrech, na rozvláčné a chladné 1 — 'Tis nature to advantage dress'd, What oft was thought, but ne'er so well express'd. 254 morálce na jedné straně, s nudnými symfoniemi a zdlouhavým kolo-táním na druhé.1 Není mým úkolem ani záměrem přiklonit se k jedné z obou stran nebo rozhodovat o tom, která z nich má pravdu; chci jen ukázat, v čem obě skupiny vynikají. Byl bych nejen nepřítelem vlastního potěšení, ale také bych byl nehoden nazývat se spolehlivým historikem, kdybych dal podnět k hodnocení, jež by nebylo nestranné. Budu tedy charakterizovat genialitu obou velkých skladatelů pouze podle vlastního nejlepšího uvážení a svědomí. Hasse Zásluhy pana Hasse jsou všem milovníkům hudby známy a sám jsem nemluvil ani s jediným, který by v něm nespatřoval nejpůvodnějšího a nejplodnějšího skladatele vokální hudby své doby.2 Věnuje stejnou pozornost poezii i hudbě. Při tlumočení slov hudbou projevuje stejnou geniálnost jako při doprovodu sladkých a něžných melodií, jež vkládá do úst zpěvákovi. Je přesvědčen, že divákova pozornost musí být na jevišti upoutána především hlasem, který nesmí krýt spousta důmyslného nástrojového halasu ani jiné věci; když zdůrazňuje jeho význam, počíná si jako malíř, který na svém obraze vrhne na hlavní postavu nejprudší světlo. V roce 1769 napsal ve Vídni hudbu k malé opeře neboli Intermezzo tragico, Piramo e Tisbe, á tre voci; v roce 1771 v Miláně k oslavě sňatku arcivévody Ferdinanda s princeznou z Modeny operu Ruggiero; texty k oběma napsal Metastasio.8 Dr. Brown se domnívá, že hudba a poezie nemají nic společného; i kdyby měl pravdu, je nutno přiznat, že tento básník a skladatel tvoří dvě poloviny celku obdobně jako Platonův Androgyn. Obě části mají 1 ĽAutore a sostuito alle fiorite descrizioni, ai Paragoni superflui, e alia sentenziosa e fredda moralita il linguaggio del cuore, le passioni fořti, le situazioni interessanti, e uno spettacolo sempře variato. Dedicaz. ďAlceste, dal Cav. Gluck. (B) 2 Pochází z Bergedorfu nedaleko Hamburku v Dolním Sasku a je v Itálii znám pod jménem „il Sassone". (B) 3 Tyto skladby jsou posledním dílem velkého básníka a velkého skladatele, kteří oba mají větší právo než Pope a Jarvis prohlásit: Společnou láskou k umění oslněni dílo jsme spolu tvořili, štěstím opojeni. (B) 235 vlastnosti skutečného génia, uměleckého citu a úsudku, zároveň však mají smysl pro logičnost, jemnost a přesnost. V době, kdy hlas ještě nebyl otrokem nástrojů, kdy mu posluchači věnovali víc pozornosti a také mu lépe rozuměli, uchvacovaly posluchače Hassovy árie, zvláště patetické; z nich také vyrostla sláva největších evropských pěvců.1 Jeho dílo v Anglii málo znají, protože se jeho skladeb tiskne málo, a to ještě jen nejméně významná díla. Protože však napsal vokální hudby víc než kdokoliv jiný, je možno říci — aniž se křivdí ostatním skladatelům toho druhu —, že vyniká nade všemi lyrickými skladateli stejně jako Metastasio nad lyrickými básníky. Gluck Úmyslem rytíře Glucka je zjednodušit hudbu. Ač nadán nevyčerpatelnou vynalézavostí a silou tvořit rozmanité složitosti a přikrývat melodii prapodivnými ozdobami, činí vše, co je v jeho silách, aby uchoval hudbu průzračnou a prostou. Jako nejlepší důkaz toho lze uvést jeho tři opery Orfeo, Alceste a Paride, které nekladou zvláštní požadavky na provedení, třebaže jsou velmi obtížné dramatickým výrazem. Nedávno předložil schopnému básníku plán na ódu na svatou Cecilu, jež prozrazuje jeho talent a důmysl. Lord Cowper uvedl před krátkým časem ve Florencii Drydenovu ódu, k níž složil hudbu Händel; ale když byla podložena italským překladem textu totidem syllabis,2 aby nebylo nutno porušit hudbu, touto ohleduplností ke skladateli byla znehodnocena báseň tak, že Drydenova božská óda v tomto ubohém překladu byla nejen nepoetická, nýbrž i dokonale nesrozumitelná.3 V téže podobě byla nedávno uvedena ve Vídni a měla úspěch, který neoslabila ani nesrozumitelnost textu, v němž se dostala k sluchu posluchačů. Gluck byl uchvácen dílem našeho velkého básníka a chtěl napsat ódu na podobný námět, ovšem zcela po svém; báseň tak obsáhlá nemohla být podle jeho mínění zhudebněna v žádném případě pro jediný 1 Takových jako Farinelliho, Faustiny, Mingottiové atd. 2 se stejným počtem slabik. 8 „Tím hůře pro italského překladatele! Tím hůře pro německé milovníky hudby ve Vídni, kteří buď neznají krásný německý překlad této ódy, nebo dávají přednost ubohému překladu jen proto, že je italský," poznamenává uvědomělý německý překladatel Burneyho deníku. 236 hlas, nebylo však také možné, aby se o Drydenovy epické verše rozdělilo několik hlasů; přál si proto, aby byla zdramatizována, neboť v dramatu mohou jednotlivé osoby slovem projevovat své city a své vášně. Jeho přání bylo splněno takto: drama začíná Bakchovou slavností, kde zpívá především Alexandr a Thais. Dají k sobě povolat pěvce Timothea, ale dříve než se objeví, posuzuje hrdina se svou milenkou jeho umění. Jeden tvrdl, že není tak velký zpěvák, jak se 0 něm říká, druhý tvrdí pravý opak. Jejich spor oživí dialog, vzbudí pozornost diváků a stupňuje jejich napětí až do chvíle, kdy se objeví umělec, který opěvuje trojskou válku a okouzlí svým zpěvem hrdinu tak, že se rozpláče lítostí nad tím, že nemá jako Achilles žádného Homéra, který by opěvoval jeho slavné činy. Úterý 1. záři. Dnes odpoledne jsem byl na nešporách v katedrále, kde jsem vyslechl vynikající staré Fuxovy skladby, ale špatně zazpívané i zahrané. Houslista byl ubohý, varhaník pan Mittermier mě však uspokojil. Maestro di cappella je zde pan Hoffmann, vynikající skladatel instrumentální hudby, především symfonii. Chrám je temná, špinavá a pochmurná gotická budova; je však velmi vyzdoben. Visí tu trofeje, které Rakousko před více než sto lety ukořistilo Turkům a jiným nepřátelům; vypadá to tady spíše jako ve zbrojnici. Návštěva v divadle Večer o půl šesté jsem šel na komickou operu II Barone. Hudbu napsal žák Gassmannův signor Salieri. Předehra a první dvě árie se mi zvlášť nelíbily; hudba byla nudná a zpěv jen průměrný. Hrály jen tři osoby a hlavní ženská představitelka vystoupila teprve ve třetí scéně; a hned všechno dostalo nový švih. Byla to jedna z boloňských Baglioni,1 kterou jsem slyšel při cestě do Itálie v Miláně a ve Florencii. Velmi se od té doby zlepšila a její hlas patří k nejlepším, jaké jsem kdy slyšel, je jedním z nejlíbeznějších, nejčistších, nejsilnějších a největšího rozpětí. Zpívá od b až k dvoučárkovanému d plným hlasem a v plné síle. Má dobrý trylek a vynikající portamento, při němž člověk vůbec nevnímá nos, ústa ani hrdlo. Její tóny byly tak kulaté a ušlechtilé, že se líbilo všechno, co dělala; několik prostých volných tónů bylo posluchačům milejší než celé propracované árie ostatních. 1 Costanza. Viz str. 54. (B) 237 Zpěvačka je mladá, má krásné rysy. Je překrásně rostlá. Je to vůbec velmi hezká žena. Nepřipisuji však pouze času všechny změny k lepšímu, které jsem u ní shledal; je nutno vzít také na vědomí rozsáhlost jeviště. Divadla ve Florencii a v Miláně jsou nejméně dvakrát tak velká jako zdejší, které je asi tak velké jako u nás v Haymarketu. Dnešní operu hráli v německém divadle, kde jsem předtím viděl truchlohru. Obě vídeňská divadla nehrají nikdy současně, kromě nedělí a svátků, ale střídají se. Císař, velkovévoda Maxmilián, jeho bratr a obě jeho sestry velko-vévodkyně Marianne a Marie Alžběta, byli všichni v divadle. Lóže, ve které seděli, téměř se nelišila od ostatních; přišli a odešli jen s malým doprovodem beze vší okázalosti. Císař je urostlý člověk s živou příjemnou tváří; mění často své místo v opeře, aby mohl rozmlouvat s různými lidmi. Prochází se také často beze stráže po ulicích a vyhýbá se vší zbytečné pompě. Jeho císařské Veličenstvo bylo během opery velmi pozorné a srdečně Baglioniové několikrát zatleskalo. V tomto divadle se platí velmi nízké vstupné. Za 24 krejcarů se člověk dostane do přízemí, kde má sedadlo s opěradlem. Zdejší krejcar platí asi tolik jako anglický půlpenny. Vpředu v přízemí je však vyhrazené místo — říká se mu amfiteátr. Tam jsou ceny dvojnásobné. Za peníze nelze dostat jiné místo než v přízemi nebo na galerii, která se táhne kolem celého divadla; platí se tam jen šestnáct krejcarů. Lóže se pronajímají na celý měsíc vznešeným rodinám stejně jako v Itálii. Abate Taruffi Středa 2. září. Dnes dopoledne jsem odevzdal doporučující listy, adresované různým osobnostem ve Vídni. Musím tu zdůraznit, že to velmi prospělo mým hudebním záměrům a získalo mi známosti, které mi působily velké potěšení. Jednou z nich byl abate Taruffi, uditore e segretario di legazione u papežského nuncia, pro něhož mi dal doporučující list pan Baretti. Dále jsem se seznámil s císařským dvorním lékařem panem Ľ Augierem, za jehož přátelství vděčím panu St. Polovi a panu de Visme, kteří byli tak laskavi, že mu o mně napsali. Setkání s abatem Taruffim mi působilo zvláštní potěšení. Shledal jsem totiž brzy, že má nejen velké znalosti v nejrůznějších oborech, nýbrž že má také vynikající vkus v literatuře a v uměni. Mluví anglicky a zná tak dobře naše nejlepší básníky i prozaiky, že je cituje tak lehce jako rozený Brit. 238 Při první návštěvě jsem ho seznámil s účelem své cesty po Německu a dal jsem mu vytištěnou zprávu o cestě do Itálie a do Francie. Bylo mi velmi milé, když jsem zjistil, že zná důvěrně Hasse i Metastasia, a to tím spíše, že mi sám nabídl, že mě k nim zavede. Slíbil mi, že mě seznámí s legátem a s vévodou di Bresciano, a to nejen proto, že to jsou vlivné osobnosti svým postavením, nýbrž také že jsou milovníky a znalci hudby, takže rozhovor s nimi může být prospěšný. Vyprávěl mi mnoho zajímavých věcí o Metastasiovi. Řekl mi například, že mladá dívka, dcera jeho zesnulého přítele, narozená a vychovaná v Metastasiově domě, je všestranně hudebně nadaná; zpívá, hraje a komponuje. Metastasio sám ji nejprve učil zpívat své písně; teď však ona probouzí hudební nadání velkého básníka. Byl jsem velice zvědav, jaká hudba nejvíce odpovídá Metastasiovým básnickým představám, a myslel jsem si, že tato mladá žena, kterou sám vychoval, musí být jeho alter idem1 a že její skladba musí mít všechny přednosti, jaké má jeho poezie, aniž by tím byla narušena vlastní původní krása hudby. Lord Stormont slíbil, že mě s Metasta-siem seznámí. Dokud tak neučinil, nemohl jsem ho navštívit se signorem Taruffim. Lord Stormont také slíbil, že si přečte mou knihu a seznámí s jejím obsahem Metastasia, aby ho na mou návštěvu připravil. Pan ĽAugier Pan ĽAugier — ačkoliv je neobyčejně korpulentní — je velmi živého a vzdělaného ducha. V jeho domě se shromažďují vídeňští lidé vynikající společensky i duchovně. Rozmluvy s ním jsou stejně zábavné, jak rozsáhlé a hluboké jsou jeho znalosti. Také v hudbě dospěl velmi daleko, má vynikající a jemný vkus a vyslechl s filosofickým pochopením projevy národní hudebnosti na celém světě. Cestoval ve Francii, Španělsku, Portugalsku, Itálii a do Carihradu a je opravdu živoucí historií nové hudby. Ve Španělsku se seznámil s Domenikem Scarlattim, který mu v třiasedmdesáti letech komponoval klavírní skladby; byl tak laskav, že mi dal opisy. Kniha, ve které jsou zaznamenány, obsahuje čtyřicet dvě skladby, mezi nimi jsou také volné věty. Jsem od mládí sběratelem Scarlattiho skladeb, ale neviděl jsem z nich dříve víc než tři nebo čtyři. Scarlatti je komponoval 1 protějškem. 239 v roce 1756, když už byl tak tlustý, že nemohl překládat ruce, jak bylo jinak jeho zvykem; nejsou proto tak obtížné jako jeho dřívější díla z mládí, která psal pro svou žačku a ochránkyni zesnulou španělskou královnu v době, kdy ještě byla princeznou z Astúrie. Scarlatti prý panu ĽAugierovi často říkal, že dobře ví, že se ve svých klavírních skladbách neřídil kompozičními pravidly, a ptával se, zda tento nedostatek na posluchače nepříjemně působí. Když mu ĽAugier odpovídal záporně, říkal, že sotva existuje pravidlo, jemuž by musel věnovat pozornost génius; nesmí jen urážet sluch posluchače, jemuž je hudba určena.1 Ve Scarlattiho skladbách jsou některá místa, v nichž napodobil nápěvy písní, které slyšel zpívat kočí, pastevce a jiné prosté lidi. Říkával, že nepotřebuje křídlo, aby přehrál hudbu Albertino nebo jiných nových skladatelů, protože je možno takovou hudbu hrát na každý nástroj; jemu však že dala příroda deset prstů a že jeho nástroj je všechny zaměstná; že tedy neví, proč by jich neměl všech ve svých skladbách používat. Pan ĽAugier mi přezpíval úryvky české, španělské, portugalské a turecké hudby, kde bylo dosaženo zvláštního účinku synkopami, porušením přesného časového dělení (contre temps). Jakmile se zahraje ttak přesně, jak je u umělé hudby obvyklé, tento účinek zmizí. Vyprávěl mi příběh o Caffarellim a Gizziellovi, podobný tomu, který jsem uvedl v předcházející knize o Senesinovi a Farinellim. Když Gizziello poprvé zpíval v Římě, vzbudil mezi svými posluchači takový rozruch a nadšení, že se pověst o tomto hudebním divu roznesla brzy po celé Itálii; a je přirozené, že jeho jméno prošlo taié hudbymilovnou Neapolí, i to, že ho tu neposlouchali lhostejně. Caffa-relli, který byl tehdy na vrcholu své slávy, chtěje ukojit svou zvědavost a snad i závist, použil prvé příležitosti, kdy se mohl uvolnit z neapolské opery, a jel celou noc do Říma, aby ho uslyšel. Vstoupil, zahalen do kožichu, *aby ho nikdo nepoznal; když však Gizziello přezpíval první árii, zvolal tak hlasitě, jak mohl: „Bravo, bravissimo, Gizziello, ě Caffarélli che ti lo dice!"' Potom utekl z divadla a vrátil se téhož večera do Neapole. 1 Scarlatti byl první, kdo se odvážil dát ve svých skladbách fantazii takový rozlet, že překročil pravidla, která byla vyvozena z bezvýznamných skladeb v době dětství hudby; smyslem těchto pravidel bylo zřejmě udržet co nejdéle umění v tomto stadiu dětství. Předtím byl zrak nejvyšším soudcem nad hudbou, Scarlatti však věnoval všechnu svou pozornost sluchu. (B) 2 Výborně, Gizziello, to ti říká Caffarélli. 240 Pan L'Augier mi také vyprávěl, že císařovna a královna byla pozoruhodná hudebnice: v roce 1738, ve svých dvaadvaceti letech, zpívala prý ve Florencii duet s Senesinem a dojala prý starého zpěváka k slzám. Začala zpívat v tak útlém věku a řekla prý žertem Faustině, které je asi sedmdesát let, že se považuje za „první", to je nejstarší virtuosu v Evropě; zpívala totiž ve vídeňském dvorním divadle poprvé v pěti letech. Celá císařská rodina je muzikálni; císař tak právě, kolik se patří na vladaře; hraje slušně na violoncello a na cembalo pro své vlastní potěšení, má však hudební vkus a cit a dovede poslouchat a správně ocenit jiné. Jedna osoba vysokého stavu mi řekla, že před několika roky slyšela zpívat čtyři velkovévodkyně, císařovy sestry, u dvora v opeře Egeria, kterou pro ten účel napsal Metastasio a zkomponoval Hasse. Byly prý neobyčejně krásné, zpívaly a hrály na princezny velmi dobře a velkovévoda Toskánský, který vynikal rovněž neobyčejnou krásou, tančil Kupida. Dověděl jsem se, že pan L'Augier sám hraje dobře na cembalo, také o hudbě čte a velmi správně ji posuzuje. Při první návštěvě mi slíbil, že mě seznámí s Hassem, Gluckern, Wagenseilem, Haydnem a jinými vídeňskými hudebníky, kteří by mě mohli zajímat, a určil příští večer, abych si poslechl krásně tlumočené Haydnovy kvartety a malou asi osmiletou holčičku, kterou zde považují za skutečný zázrak ve hře na clavicembalo. Měl jsem dnes čest poobědvat u lorda Stormonta, který byl tak laskav, že kvůli mně sezval celou hudební společnost; byl tam velký milovník hudby bratr polského krále princ Poniatowski, hrabě a hraběnka Thunovi. Hraběnka, která se o hudbu velmi zajímá a čte i mluvi anglicky, poctila můj deník o cestě do Itálie a Francie tím, že si jej pozorně přečetla, stejně jako předtím lord Stormont; mohli tak lépe poznat, co potřebuji, než z rozhovoru; musel bych při něm totiž hovořit většinou jen já sám. Hraběnka Thunová v sobě nemá nic nepřístupného a hrdého, jak naši cestovatelé o Němcích často píší. Je naopak velmi přirozená, v dobré náladě a je veselá; má zábavné nápady a obveseluje společnost příjemnou ironií, která jí je vlastní. Byla tak laskavá, že kvůli mně poslala dopis Gluckovi, který velmi zdvořile — na něho — odpověděl. Je to totiž právě tak strašný člověk, jako byl Händel; pravý drak, před nímž má každý strach. Pozval nás však na odpoledne a lord Stormont i hraběnka laskavě slíbili, že mě doprovodí. 241 Než jsem odjeli, přišel vévoda z Braganzy a velká společnost. Lord Stormont mě Jeho Výsosti představil. Vévoda se v hudbě znamenitě vyzná a dosti dlouho o ní se mnou rozmlouval. Mnoho cestuje, než přijel do Německa, navštívil Anglii, Francii a Itálii. Je to velmi živý člověk a často společnost rozesmál svými dobromyslnými šprýmy. Jeho Výsost mi vyprávěla o portugalském abbé, o němž už mluvil lord Stormont a pan ĽAugier jako o člověku zvláštních vlastností. Je to prý druhý Rousseau, ale ještě originálnější. Je prý velmi nepřístupný; odmítá peníze i dárky, ačkoli nemá být z čeho živ — čteni mše mu vynáší denně jen patnáct pencí. Chce žít nezávisle a nenávidí pomyšlení, že se na světě o něm mluví, a sám nechce mluvit s nikým z tohoto světa. Vévoda z Braganzy mi slíbil, že se pokusí mě s ním seznámit. Byla pak domluvena další hudební společnost mně k vůli na páteční oběd k lordu Stormontovi; vévoda slíbil, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby toho podivného abbé přivedl s sebou. Jeho názory na hudbu jsou prý stejně zvláštní jako jeho povaha. Hraje velmi dobře na velkou španělskou kytaru, i když docela zvláštním stylem; v jeho hudbě je málo melodie, pokud však jde o harmonii a modulaci, je prý velmi příjemná a originálni. Je v hudbě nepřítelem Rameauova systému a generální bas považuje za nechutný vynález, protože je v cestě fantazii a plynulosti hudby tím, jak stále míří k závěru toho, co právě začalo. Sestupná kvinta nebo vzestupná kvarta buď všechno náhle usekne, nebo ponechá sluch — zvyklý na fundamentální bas — neuspokojen tak dlouho, až pasáž skončí. Návštěva u rytíře Glucka V pět hodin nás zavezl kočár lorda Stormonta k domu rytíře Glucka na předměstí Sv. Marka. Bydlí velmi dobře, má pěknou zahradu a mnoho pěkných, krásně zařízených pokojů. Nemá děti. Madame Glucková a neteř, která u nich žije, nás přišly přivítat i se starým skladatelem až ke dveřím. Jeho tvář je silně poznamenána od neštovic, jeho vzezření i pohled jsou téměř odpuzující; brzy však zjihl a mluvil, hrál a zpíval — jak poznamenala hraběnka Thunová — více než jindy. Začal tím, že doprovázel na špatném křídle svou asi třináctiletou neteř, která zpívala dvě nejkrásnější árie z jeho slavné opery Alcesty. Má silný zvučný hlas a zpívala i nejtěžší místa s nesmírným citem 242 a pochopením. Zazpívala pak i skladby jiných skladatelů v různém slohu, zvláště skladby od Traetty. Ujistili mě, že slečna Glucková zpívá teprve dva roky, což mě vzhledem k tomu, co umí, nesmírně překvapilo. Začala se učit u svého strýce, ale ten toho brzy v záchvatu netrpělivého zoufalství nechal. Signor Millico, který byl v té době ve Vídni a objevil, že by se z jejího hlasu něco dalo udělat a že je velmi tvárný, vyprosil si dovoleni učit ji několik měsíců, aby zjistil, stojí-li za to v hudebním studiu pokračovat; domníval se, že nepříznivý úsudek, který o ní byl vysloven, vyplývá spíže z netrpělivosti a vzteklosti jejího strýce než z nedostatku schopnosti neteře. Její krásný zpěv potvrzuje prozíravost pana Millica a také jeho vynikající vyučovací metodu; neboť tato dívenka tak pochopila jeho hudební cítění, že člověk nemá vůbec pocit, jako by něco napodobovala, a zdá se, jako by zpěv tryskal z jejích vlastních pocitů. Je to zpěv, jaký má v přednesu ženy ještě více kouzla a půvabu než v přednesu signora Millica samého. Slečna Glucková je útlá, je velmi jemné konstituce a prožívá tolik všechno, co zpívá, že bych měl strach o její zdraví, kdyby měla zpívat z profese; není však dosud rozhodnuto, bude-li vystupovat veřejně. Když dozpívala, dal se Gluck přemluvit, aby zazpíval sám; nemá vůbec hlas, ale i tak společnost znamenitě bavil, ba dokonce ji uchvátil; neboť nedostatek hlasu nahradil bohatstvím svého doprovodu, dokonalou technikou v allegrech i přednesem ve volných větách tak, že posluchač na nedostatek hlasu docela zapomněl. Byl v tak dobré náladě, že přehrál téměř celou operu Alceste. Zahrál také vynikající scény z pozdější opery Paride ed Elena a z francouzské opery, kterou právě komponoval podle Racinovy Ifigenie. Z této opery dosud nezachytil na papíře ani jedinou notu, má ji však tak dokonale propracovánu v hlavě a jeho paměť je tak pozoruhodná, že ji přezpíval od začátku až do konce tak lehce, jako by měl před sebou čistě opsanou partituru. Jako dramatikovi a divadelníkovi se mu, myslím, nevyrovná nikdo ze skladatelů současné ani minulé doby. Dříve než začne vlastní kompoziční práci, studuje dlouho a důkladně báseň, kterou chce zhudebnit; uváží důkladně relace mezi jednotlivými scénami a celkem, promyslí charakter všech postav a vytvoří hudební báseň, v níž chce především uspokojit rozum, a ne lichotit posluchačovu sluchu. Chce se ztotožnit s dramatem, vlastně se stát básníkem; kdyby své myšlenky nevyjadřoval tóny, jistě by velkým básníkem byl, neboť hudba se v jeho rukou stává bohatou, citlivou, ušlechtilou a výraznou řeči. 243 V jeho operách nejsou téměř árie, které by mohly být zpívány jako samostatná čísla a které by byly ucelenými částmi celku a dosáhly také přitom plné účinnosti; celek je uzavřený řetěz a každý z něho oddělený článek ztrácí na významu. Pro stoupence staré francouzské hudby je Gluckova Ifigenie vedle oper Lullyho a Rameauových dílem, na něž mohou s hrdostí poukazovat, protože se v ní Gluck přiblížil francouzskému národnímu duchu tak blízko, že ho často napodobují. Jedinou závadou v očích jeho soudců, je to, co je v očích jiných předností, že jeho díla mají často melodii a vždycky rytmus, ačkoli jsou komponována na francouzský text a pro francouzskou operu. Připomněl jsem Gluckovi jeho árii Rasserena U mesto ciglio,1 která byla v Anglii oblíbena už v roce 1745; přiměl jsem to k tomu, že nám ji zazpíval, vedle ještě jiných velmi oblíbených árií. Řekl mi, že v Anglii přišel na to, věnovat ve svých dramatických skladbách především pozornost přirozenému projevu. Přišel tam prý v nepříznivé době, kdy Händelova sláva byla na vrcholu a nikdo neměl.chuť poslouchat jiné skladby než jeho. Také vypukla Revoluce/a všichni cizinci byli považováni za státu nebezpečné a divadlo bylo na příkaz lorda Chamberlaina zavřeno. Bylo třeba mnohého úsilí a obratnosti lorda Middlesexe, aby se dosáhlo dovoleni znovu je na čas otevřít, a to politicky zaměřeným představením hry La Caduta de' Giganti? Gluck skládal k ní hudbu s bázní a třesením, nejen kvůli svým několika přátelům, které měl v Anglii, ale i z obav před výtržnostmi a zuřivostí lidu při otevření divadla, kde byli zaměstnáni jen cizinci a papeženci. . ^ Začal tehdy studovat anglický vkus a zpozoroval, že posluchače\ nejvíce zaujmou nejprostší a nejméně efektní místa; rozhodl se proto, \ že nechá ve svých dílech hlasy znít zcela přirozeně, jak to odpovídá ' přirozenému projevu lidského cítění a lidských vášní, a nebude se starat o milovníky umělých efektů složité a těžko proveditelné hudby. Většina árií v jeho Orfeovi je tak prostá a průzračná, že se téměř podobá anglickým baladám; dodatečné vložky, které do opery připsali J I pánové Bach a Guglielmi pro představení v Anglii, ruší jejich prostý / I jednotný ráz, pro který se této opeře tolik obdivovali ve Vídni. / l Pan Gluck vyjádřil své myšlenky o poslání dramatické hudby tak/ \------;--------- /' 1 Vyjasni smutné oko. ^ 2 Pád Gigantů poprvé proveden v Londýně 1746. 244 jasně a zřetelně v dedikaci Alcesty velkovévodovi Toskánskému;1 uvedl tak pádné důvody, proč volil novou a neobvyklou cestu, že svým čtenářům alespoň krátce uvedu obsah jeho slov. „Když jsem se rozhodl zhudebnit tuto báseň, bylo mým úmyslem oprostit hudbu ode všeho násilného hromadění efektů, podporujících ješitnost zpěváků, jemuž se skladatelé ochotně podvolují; znehodnocují tim italskou operu, znetvořuji a zesměšňují tím nejkrásnější projev dramatického umění a činí jej únavným. Chtěl jsem hudbu navrátit jejímu vlastnímu dramatickému určení, které spatřuji v tom, že hudba podbarvuje poetický výraz a zesiluje účinek fabule, aniž porušuje plynulost děje nebo jej brzdí přemírou zbytečných ozdob a pasáží; jsem přesvědčen, že úkolem hudby ve službě básnického slova je pouze kolorovat kresbu, v níž světlo a stíny oživují zobrazené postavy, nikoli však pozměnit obrysy. Rozhodl jsem se proto, že nenechám herce stát v nejprudším dialogu, abych mohl vsunout ritornél, že nedám vášni vyvrcholit ve slově, které se zpěvákovi dobře zpívá, a stejně neúprosný jsem byl v rozhodnutí, že orchestru nedám hrát dlouhé a ubohé mezihry jen proto, aby zpěvák mohl nabrat dech a připravit se na dlouhou bezvýznamnou kadenci. Nepovažoval jsem za nutné urychlit druhou část árie, která je obyčejně myšlenkově i citově nejbohatší, a opakovat slova prvé části čtyřikrát jen proto, aby árie skončila tam, kde myšlenka nekončí, a dát tak zpěvákovi příležitost, aby pozměňoval a znetvořoval pasáže tak dlouho, až je nakonec skladatel sám nepozná; pokusil jsem se zkrátka odstranit z hudebního dramatu chyby, které už dlouho urážely můj rozum a můj hudební cit. Jsem přesvědčen, že předehra má připravit obecenstvo na děj hry, naznačit její obsah; že má být instrumentální doprovod sklouben s dramatem, že nesmí vzniknout mezera v dialogu mezi árií a recita-tivem, nesmí narušit smysl a jednotu celku nebo bezohledně přerušit spád děje. Konečně jsem se domníval, že je první a největší povinnosti dramatického skladatele zachovat ve svém díle ráz ušlechtilé prostoty. Z toho důvodu jsem odstranil všechno okázalé a nepřirozené hromadění technicky obtížných míst; stejně tak jsem se nesnažil dosáhnout silných dramatických účinků v místech, která nebyla situací ani básnickým výrazem dramaticky vypjata, a byl jsem ochoten obětovat všechna i Pozdější císař Leopold II. (1790—92). 245 kompoziční pravidla, šlo-li o vyjádření vášně a stupňování účinku." Po přečtení tohoto výtahu si Čtenář uvědomí, že je v Alcestě málo ritornelů a že jsou krátké, že tu nejsou drobné noty ani formální závěry na konci árií; že nemnohé recitativy doprovází orchestr a v celé opeře není ani jedno da capo. Vím od těch, kdož operu viděli, že výsledek je tak zvláštní a silný, že po celé představení ani nespustili oči z jeviště. Jejich vzrušení se stále stupňovalo, byli udržováni v neustálém napětí mezi strachem a nadějí až do poslední scény dramatu. Hudba prý deklamaci skutečně jen podbarvovala a stupňovala, jak vyžadovala různost situací a povah. Slabiky se ovšem dlouží, řeč je hudebně sladěna, zůstává však stále řečí i v áriích, jež jsou vesměs mluveného druhu, jak říkají Italové „parlante". V kantiléne zachovává Gluck přirozenou prostotu, ale doprovod je důmyslný a propracovaný; zde právě přestává být jen básníkem a muzikantem a stává se i znamenitým malířem. Hudební nástroje často vykreslí situaci herce a bohatě přibarvují vášeň. — Zatímco rytíř Gluck zpíval, připojil se k naší společnosti hrabě Brühl; je synem saského ministra a hraje mistrně na mnohé nástroje. Lord Stormont mě pak zavezl k dánskému vyslanci na druhé straně města a tam mě Jeho Lordstvo ráčilo seznámit s celým vídeňským diplomatickým sborem. Tím skončil tento rušný a pozoruhodný den, v němž bylo tolik řečeno a kdy se tolik udalo, že se mi zdá, jako by tento den v sobě zahrnoval události časového rozpětí daleko širšího, takže večer, když jsem znovu všecko promýšlel, sotva jsem mohl pochopit, že se všechno přihodilo během pouhých dvanácti hodin. Knihovny a kostely Čtvrtek 3. záři. V jedenáct hodin jsem podle úmluvy navštívil lorda Stormonta, který byl tak laskav, že mě zavedl do veřejné knihovny; představil mě knihovníkům a ti, když viděli, že jsem pod jeho zvláštní ochranou, dovolili mi chodit do knihovny také ve sváteční dny, kdy byla knihovna pro jiné zavřena. Pomáhali mi také velmi zdvořile a laskavě. Tato knihovna, která není dosud dlouho přístupna veřejnosti, má velmi mnoho rukopisů i starých a novějších knih. Budovu nedávno zvětšili a zásoba knih se značně rozšířila odkoupením knihovny zesnulého prince Eugena. Proslulý lékař baron Van Swieten, který 246 nedávno zemřel, byl po mnoho let ve zdejší knihovně vrchním knihovníkem; místo zůstalo dosud neobsazeno. Hlavní sál je ohromně velký, velmi vysoký a plný ozdob. Jsou tam také mramorové sochy císařů Karla V. a Leopolda. Knihy byly nově uspořádány teprve nedávno a jeden z knihovníků pořídil nový seznam. Pro čtenáře a opisovače mají jinou místnost a pro knihovníky a jejich pomocníky další. Po cestě k lordu Stormontovi jsem se zastavil v chrámu sv. Michala, abych se podíval na varhany. Pan Snetzler mě totiž upozornil na zvláštní uspořádání manuálů. Varhany nemají průčelí a velké píšťaly jsou po obou stranách galerie, hrací skříň s manuály a rejstříky uprostřed na volné prostoře ve tvaru čtverce o straně dlouhé 4 stopy. Okno na západní straně je docela volné. Rozsah těchto varhan sahá jen v manuálech od Et až c'. Pedál však sahá — jako u většiny německých varhan — ještě o oktávu níž. Maji čtyřicet rejstříků a tři manuály, které je možno spojit a hrát na ně současně. Píšťaly mají dobrý tón a nynější varhaník pan Wegerer, i když nemá dost fantazie ani hudebního citu, hraje v plných hlasech a mistrně. Navštívil jsem také dopoledne chrám sv. kříže a slyšel jsem tam hudbu uvedenou při messa bassa. Hudba byla špatná a provedeni ještě horší. Pro velký nával lidí jsem se nemohl dostat ven a musel jsem tam vydržet téměř celou hodinu. U pana Hasse Dopoledne mi abate Taruffi oplatil návštěvu. Prostudoval důkladně mou knihu a pochopil mou práci dokonale. Dlouho jsme rozmlouvali v mém pokoji a pak mě můj host zavedl k panu Adolfu Hassovi, který bydlí v hezkém domě na předměstí. Signora Faustina nás vyhlížela z okna a vyšla nám vstříc. Můj společník mě představil. Je to malá snědá, bystrá a živá stará žena a řekla, že ji nesmírně těší setkání s cavaliere Inglese, poněvadž prý ji Anglie kdysi poctila velkými projevy přízně. Za chvíli vstoupil Hasse. Je velký a obtloustlý, ale je patrno, že v mládí byl asi ztepilý a hezký; chování má vlídné, zdvořilé. Zdá se, že ho čas tak neušetřil jako Faustinu, ačkoliv je o deset let mladší než ona.1 Podal jsem mu svůj doporučující dopis, který napsal sir 1 Ve skutečností se Hasse narodil 1699 a jeho 3íena 1700. 247 James Gray, a abate Taruffi mu krátce pověděl o mých cestách a plánech, jež mě přivedly přes Francii a Itálii do hlavního města německé říše. Mohl jsem se zdržet jen zcela krátce, protože jsem byl pozván na koncert k panu L'Augierovi, a byla by velká hanba, kdybych tam přišel pozdě, koncert byl totiž uspořádán na mou počest; ale toužil jsem tolik poznat dva tak vynikající lidi, jako je Faustina a Hasse, že jsem nemohl odolat, abych je se signorem Taruffim alespoň na čtvrt hodiny nenavštívil. Pan Hasse požádal o dovolení, aby směl přistoupit k světlu a přečíst si dopis, který jsem mu podal. A vtom vešly jeho dvě dcery. Je jim asi osmadvacet až třicet let; jsou velmi dobře vychované a tak příjemné, že je na první pohled vidět, že jejich výchově byla věnována velká péče. čtou anglicky a trochu anglicky mluví. Když byly ve Vídni miss Davies, která hraje na „harmoniku", a její sestra, která minulého roku zpívala první ženskou úlohu ve velké opeře v Neapoli, bydlely u Hasse a od nich se jeho dcery naučily anglicky; Hasse mladší z obou sester vyučoval a přivedl ji tak daleko, že by mohla zpívat nejlepší roli v nejlepší evropské opeře. Signor Hasse k nám přišel brzy zpět a byl tak milý a nenucený, že jsem měl za tuto čtvrthodinu dojem, jako bych ho znal už alespoň dvacet let. Řekl jsem jemu i Faustině v tak krátké době všechno, co jsem měl na srdci; z jeho skladeb jsem totiž v mládí čerpal hudební znalosti a uspokojení, které se později — při studiu skladeb jiných skladatelů — naprosto nezmenšilo. A mluvil jsem zcela pravdivě, když jsem mu řekl, že jsem přijel do Vídně hlavně proto, abych ho spatřil a abych s ním promluvil; také, že je jeho jméno v Anglii velmi známé a pro mne že je už dávno magnus Apollo. Přijímal všechny ty lichotky velmi skromně a řekl, že si často přál do Anglie přijet, protože zná mnoho Angličanů, kteří mu prokázali mnoho laskavostí. Ptal jsem se ho, zda bych mohl dostat seznam jeho skladeb; řekl mi, že si je sám nepamatuje. Ale slíbil, že se pokusí upamatovat se alespoň na nejdůležitější, a Faustina slíbila, že mu pomůže. Byl jsem velmi nerad, že musím návštěvu zkrátit právě ve chvíli, kdy začala být tak příjemná, protože jsme překonali její formální začátek. Dostal jsem však pozvání, abych přišel, kdykoliv budu moci; vyptával se mne, jak bydlím, a řekl, že doufá, že se ve Vídni nějaký čas zdržím. Dával mi zkrátka mnoho zdvořilých otázek, kterých si člověk málo všímá, když takové otázky vyslovují lhostejní lidé, jež jsou však milé od lidí, které milujeme a ctíme. 248 Koncert u pana ĽAugiera Šel jsem odtud na koncert k panu UAugierovi. Zahájilo jej osmi až devítileté dítě, o němž se mi už zmínil, zahrálo dvě obtížné Scarlat-tiho sonáty a tři nebo čtyři skladby od pana Bečka. Hrálo na malém špatném pianoforte. Neobdivoval jsem se ani tolik technice toho dítěte, ačkoli byla vynikající, jako spíše jeho přednesu. Dbalo tak každého označení piano a forte a umělo pasáže tak odstínit a zdůraznit, že je to buď výsledkem vynikající metody učitele, nebo působí přirozený hudební cit žákyně. Ptal jsem se Itala pana Giorgia, který ji doprovázel, na jaký nástroj obvykle doma hrává, a dostal jsem odpověď „na clavichord". To vysvětlilo její přednes a potvrdilo mou domněnku, že se mají děti učit hrát brzy na pianoforte nebo clavichord a že se musí dbát, aby při snadných skladbách dávaly pozor na přednes. Jestliže dlouho hrají na monotónní cembalo, je po naději na pěkný přednes, i když to ruce prospívá. Společnost byla velmi četná a skládala se z osob vysokého stavu. Byla tam princezna Piccolomini, které jsem měl čest odevzdat doporučující list, dále vévoda z Braganzy, princ Poniatowski, lord Stormont, generál Valmoden s chotí, hrabě Brühl, vévoda di Bresciano atd. Bylo to jedno z nejvznešenějších shromáždění, jaké jsem kdy viděl. Když dítě dohrálo, hrál vynikající harfenista pan Mut na jednoduché Davidově harfě bez pedálu; je to velmi obtížný nástroj. Hráč musí hrát půltóny levou rukou pomocí mosazných háčků, které jsou umístěny nahoře. Je těžké najít háčky v rychlosti a také rychlé jejich otáčení způsobuje skřípání. Do Vídně dosud nedospělo tajemství, jak hrát půltóny pomocí pedálů, ani tam neznají dvojitou harfu. Pan Mut, i když ho velmi oceňují, nesplnil zcela mé představy o síle tohoto nástroje. Pro instrumentální hudbu byla místnost příliš přeplněna. Hráli jen tria: žák Tartiniho Giorgi, žák Pugnaniho Conforte a hrabě Brühl, který hraje velmi krásně na různé nástroje, zvláště na housle, violoncello a mandolínu. Tria napsal skladatel jménem Huber; hraje v komedii na violu. Byla to vynikající hudba s prostou, jasnou, dobrou harmonií. Bylo v ní mnoho fantazie a byla původní. Pátek 4. září. Dnes ráno mi prokázal signor Taruffi čest a seznámil mě s biskupem z Efezu, monsignorem Viscontim, papežským nunciem při císařském dvoře; pochází z proslulé rodiny Visconti, která vládla v Miláně. Jeho Excelence se vyzná v hudbě a velmi příjemně zpívá. 249 Byl tak laskav, že se mnou dosti dlouho rozmlouval o hudbě a o mé cestě do Itálie a ukázal mi několik kánonů, které se mnou přezpíval a dovolil mi opsat si je. Věnoval mi také italský sonet, který vlastnoručně opsal; napsal jej na žádost polského krále Metastasio na melodii polského oblíbeného menuetu, který poslal princ z Varšavy k tomu účelu do Vídně; pozval mě také na neděli na oběd. Dnes odjel císař na měsíc do Laxenburgu,1 kde se nyní zdržuje královna matka. Téměř všechna vídeňská šlechta ho doprovází. Večer před odjezdem byl v jízdárně na předměstí uspořádán karusel (ein Turnier zu Pferd, oder Ringelrennen).2 Císař sám se účastnil rytířského klání; stejně tak velkého ohňostroje na Dunaji. Sám jsem tam však nebyl, protože jsem byl na koncertě u pana ĽAugiera a na návštěvě u pana Hasse. Abate Costa Hudební společnost, která se dnes sešla u lorda Stormonta, byla vybraná a nesmírně příjemná. Byl tam princ Poniatowski, vévoda z Braganzy, portugalský vyslanec, hrabě a hraběnka Thunovi, pan ĽAugier, rytíř, madame a slečna Gluckovi, abate Costa atd. Tento abbé, o němž jsem se už zmínil, je podivný hudebník; nechce dělat to, co už dělali před ním ostatní, a tak hraje a skládá způsobem, který je zcela neobvyklý. Věnuje mnohem více pozornosti harmonii a nezvyklé modulaci než melodii a také je obtížné vyznat se v jeho taktu pro mnohé ligatury a dělení. Nicméně jeho hudba — je-li dobře uvedena — (což nebývá často) působí zvláštním a příjemným dojmem; je však příliš vyumělkovaná a skutečný požitek z ní mohou mít jen lidé hudebně vzdělaní. Abate Costa miluje nezávislost stejně jako Rousseau; ačkoli je velmi chudý, odmítá každou pomoc bohatých tak tvrdošíjně, že mezi ním a vévodou z Braganzy došlo asi před čtrnácti dny k velkému nedorozumění trvajícímu dva až tři týdny, z něhož však abate vyšel vítězně. Abate totiž potřeboval upravit hmatnik své kytary. Byl povolán zručný mechanik, který věc provedl pečlivě a obratně, protože mu však práce trvala dlouho, žádal čtyři nebo pět zlatých, částku, kterou kněz nemohl nikterak zaplatit; nechtěl také dopustit, aby účet vy- 1 Císařské letní sídlo jv. od Vídně. 2 Jezdecká slavnost. 250 rovnal vévoda. Prodal mu proto svůj drahocenný nástroj a starý si uzpůsobil tak, aby byl vhodný pro jeho zvláštní skladby. Jeho skladby mají zcela neobvyklou modulaci i rytmus, takže je dost obtížné pochopit je a udržet se při hře v taktu. Zahrál nám volnou a rychlou větu, které, pokud se pamatuji, zněly takto: U stolu jsem seděl mezi rytířem Gluckem a abatem Costou a více jsme hovořili, než jedli. Gluck mi vyprávěl, jak bylo těžké, aby při opeře Orfeo, která je jeho prvním velkým dramatickým dílem, podřídil orchestr i zpěváky své vůli; jak se opera při prvním provedení u příležitosti císařovy korunovace na římského krále líbila obecenstvu, císařovnu-královnu však zanechala chladnou; protože se však u dvora o opeře velmi mluvilo, vyžádala si druhé provedení a teprve potom opeře přišla na chuť a odměnila básníka Calzabigiho briliantovým prstenem a Glucka stem dukátů. Před několika lety byla v kurfiřtském divadle ve Schwetzingen uvedena Gluckova komická opera, která se kurfiřtovi velmi líbila a dokonce prohlásil, že skladatel by měl být za svou práci odměněn douškem něčeho dobrého. A skutečně mu poslal sud, velký, i když ne tak jako v Heidelberku, nejjemnějšího vína. Po obědě se abate s panem Startzelem, znamenitým houslistou, skladatelem baletů a pantomim, pokusili zahrát jedno ze svých duet pro dvoje housle. Dueto abate Costy však bylo rytmicky i technicky tak obtížné, že je nesvedli ani po dvaceti či třiceti pokusech. Společnost si velmi přála poslechnout si slečnu Gluckovou, která nám skutečně zazpívala nejprv jen za strýcova doprovodu na cembalo, potom s malým orchestrem, a to tak krásně, že jsem si dokonalejší provedení dovedl těžko představit. Zazpívala skvěle několik scén z Gluc-kových oper; jejich hudba byla tak dramatická a barvitá a výrazově bohatá, že skladby rytíře Glucka a přednes jeho neteře plně potvrzuji 251 názor, že vášeň a přirozený projev jsou ve vokální hudbě nejpodstatnější — smím-li vyslovit toto přesvědčení. Ve velkých scénách duševních zápasů a trýzně Gluck, uchvácen až mimo oblast průměrného talentu, podá vášeň s takovou silou, že se stává básníkem, skladatelem a malířem v jedné osobě a podobá se Michelangelovi. Zachycuje duševní stavy osob tak šťastně jako sochař výraz a podobu lidského těla. Na většinu posluchačů působí však jeho projev příliš silně: II échappe souvent des sons á la douleur, qui sont faux pour ľoreiľle et sont vrais pour le cceur. (Dorat.)1 Koncert byl zpestřen Haydnovým kvartetem, předneseným panem Startzlerem, který hrál adagia neobyčejně procítěně a výrazně, a panem Ordonetzem u druhých houslí; hrabě Brühl hrál tenor na violu a pan Weigel, vynikající violoncellista, bas. Společnost byla pozorná a připravená pro hudební požitek, takže ti, kdož se na reprodukci podíleli, byli plni nadšení, předávali svůj vnitřní žár ostatním, až všichni planuli. Umělci i posluchači soutěžili mezi sebou, kdo uchvátí nejvíc a kdo nejvíc projeví potleskem své nadšení. Po koncertě jsem šel s panem ĽAugierem do jeho domu a poslechl si tam florentského básníka abate Castiho, který přednášel zpaměti po celé hodiny bez přestávky a bez přeřeknutí své verše. Téměř celá společnost se k nám přidružila a zůstali jsme až do půlnoci. Tento básník má vzlet, žár a fantazii; zbásnil některá velmi nevázaná vyprávění Boccacciova a Voltairova, jiná dosti volná napsal sám. Hraběnka Thunová Sobota J. zdří. Dopoledne jsem strávil v císařské knihovně a v domě hraběnky Thunové. Odjíždí na nějaký čas do Laxenburgu a za mého pobytu ve Vídni se už nevrátí. Byla však tak laskavá, že mi dnes, než jsme se rozloučili, zahrála a zazpívala. Hraje lehce, čistě, žensky a má vybraný vkus. Pravila však, že dříve hrála mnohem lépe, a dodala s humorem, že z jejích šesti děti každé ji o něco připravilo. Je milá, živá a dobročinná a každý ji má rád jako vlastni. Je neteří kdysi fešného prince Lobkovice, který žil v letech 1745—46 v Anglii a stýkal se s hrabětem St. Germain, s tím, který vyvolal takový rozruch, hrou na housle, svým zvláštním chováním a složitou povahou. Teď prý tento princ žije docela osamocen a nechce se stýkat s nikým ze svých 1 V těch tónech často smutek je, sluchu zní falešně, srdci však pravdivě. 252 příbuzných a přátel. Pěstoval hudbu, nejen aby mohl hrát a dobře posoudit druhé, ale také skládal, a to vynikajícím způsobem. Jeho neteř mi dala několik jeho skladeb, které byly pozoruhodné a nové, zvláště jedna píseň pro dva orchestry, za niž by se nemusel stydět ani nejlepší skladatel evropský. Večer s Metastasiem Na přímluvu lorda Stormonta dostali jsme od Metastasia velmi zdvořilé pozvání: bude mu milé, když jej některý večer navštívíme. Bylo to pozoruhodné, protože Metastasio kromě tří nebo čtyř důvěrných přátel nikoho nepřijímá a dopoledne u něho bývá jen všeobecný pohovor. Protože byl lord Stormont zadán na všechny dny kromě soboty, rozhodl se pro sobotní odpoledne, aby vyhověl mému přání poznat tohoto oblíbeného básníka všech hudebních skladatelů, kteří rozumějí alespoň trochu italsky. Konečně tu byla sobota a vypravil jsem se tam s velkým napětím. Přijeli jsme s lordem Stormontem v šest hodin večer. Byl u něho jen jeden z jeho přátel, jeden z císařských knihovníků, právě ten, jemuž jsem byl představen a který prostředkoval tuto návštěvu. Velký básník bydlí — jako mnozí velcí básníci před ním — až u nebe, ve čtvrtém patře. Nevím, zda současní bardi bydlí rádi vysoko proto, aby se jejich obydlí podobalo Parnasu, kde sídlí jejich Apollo, nebo zda vůbec chtějí být v sousedství bohů: důvod může být i mnohem prostší, proč se Metastasio musí dívat z takové výše, uvážíme-li zdejší zvláštní zvyk, že totiž dolejší patra domů zabírá císař pro své úředníky a důstojníky. Důsledek toho je, že princové, vyslanci a šlechta bydlí obvykle v druhém patře, a třetí, čtvrté a dokonce i páté (domy zde stavějí velké a vysoké) jsou tak pohodlné a tak dobře zařízené, že tam mohou bydlet i bohaté a vznešené rodiny. A náš básník — i když obývá část domu, kde obvykle v Anglii bydlí sluhové — má krásný a pohodlný byt, v němž může i císařský dvorní básník ve vší důstojnosti rozmlouvat se svými Múzami. Přijal nás velmi přátelsky a byl jsem velmi mile překvapen, že tak dobře vypadá: nevypadá starší než padesát let, ačkoliv mu je nejméně dvaasedmdesát.1 Na svůj věk je to nejkrásnější člověk, jakého znám. 1 Existuje vydání jeho opery Giustino z roku 1713. Protože se ví, že mu bylo čtrnáct let, když tuto báseň napsal, vyplývá z toho, že se narodil v minulém století. (B) 253 V jeho rysech je genialita, dobrosrdečnost, poctivost, mírnost a ušlechtilost — jsou to rysy, jimiž se vyznačuje i jeho dílo. Jeho tvář je tak příjemná a pozoruhodná, že jsem od ní nemohl odvrátit zrak. Chování odpovídá jeho zjevu: je jemné, živé a nenucené. Přiměli jsme ho k tomu, že mluvil o hudbě mnohem víc, než jsme očekávali; obyčejně se prý do takových rozhovorů nepouští. Neopomněl však podotknout, že mi toho o hudbě mnoho nepoví, protože se jí nikdy příliš nevěnoval. Ale během rozhovoru se ukázalo, že zná nejen velmi dobře její dějiny, nýbrž i teorii; a velmi mi lichotilo, že měl se mnou v některých sporných otázkách stejné názory. Mluvili jsme především o staré řecké hudbě, o její melodii, sborech a o řeckém způsobu deklamace, o vzniku nové harmonie a o operách, 0 oblibě fug v minulém století a o zálibě v hluku v tomto, atd. Zdá se, že je s anglickým Hoolovým překladem prvých dvou svazků svých děl zcela spokojen; tvrdí stejně jako já, že jsou recitativy lépe propracovány než árie. Omlouvá však pana Hoola tím, že je nemožné, aby překlad italských veršů do jiného jazyka vyzněl tak zpěvně a líbezně jako původní italský text. Nelíbí se mu ani jeden z tisíce překladů a napodobenin jeho Grazie agl'inganni tuoi.1 Ptal jsem se ho, zda na ta slova složil duet, který už mnoho let mám, a zazpíval jsem z něho několik úvodních taktů. Odpověděl: „Ano, něco takového." Mluvili jsme také o různých vydáních jeho spisů; považuje pařížské a turínske v deseti svazcích za nejdokonalejší a nejúplnější. Je v něm všechno mimo operu Ruggiero, která byla v minulém roce uvedena v Miláně. Lord Stormont si stěžoval, že jeho díla nejsou uvedena v časovém pořadí, Metastasio však odpověděl, že čtenáře pramálo zajímá, napsal-li dříve Artaserse nebo Didone, že by je snad spíše zajímalo, z jakého podnětu vznikly. Vypravoval nám také, jak skládal slavnostní operu ke dni sňatku císařovny královny s velkovévodou Lotrinským; k práci měl pouhých osmnáct dní. Nejdříve si myslel, že je to nemožné, pak si však rozvrhl nejprve látku, vymezil si rozsah jednotlivých dějství, zápletky a vyvrcholení, a nazval operu Achilles in Sciros. Potom zpěvákům rozdělil árie, napsal dialogy, začlenil výstupy a popsané ještě vlhké listy dával skladateli, od něhož je sotva zaschlé dostali pěvci. V osmnácti dnech muselo být všechno hotovo: báseň, hudba, zpěv, balety, výprava. 1 Dik za tvé klamy. 254 Říká, že nutnost lidskou sílu a schopnosti zdesateronásobí a způsobí, že svedeme víc, než bychom tušili, a rychleji a lépe než za okolností opačných. Hypermnestru prý napsal v devíti dnech a je podivuhodné, že právě Hypermnestra a Achilles patří k jeho nejlepším dílům. Lord Stormont se ho zeptal, nepokoušel-li se nikdy sám své verše zhudebnit, a Metastasio odpověděl, že sice tu a tam poradí skladateli, jaká hudba by nejlépe odpovídala slovům, o skladbu, že se však nepokouší. Mylord mu vyprávěl, jak starý Fontenelle v jeho přítomnosti prohlásil, že hudební divadlo nebude dokonalé tak dlouho, dokud jej nevytvoří básník a skladatel v jedné osobě, jak tomu bylo dříve. Úspěch Rousseauova Devin du village (Vesnický prorok) prý připisoval starý Fontenelle pouze součinnosti autorova básnického a hudebního nadání. Metastasio však odpověděl, že hudební skladba v dnešní době vyžaduje tak velké obratnosti a znalosti, kontrapunktu, instrumentace, hlasu a jiných věcí, že by bylo pro moderního básníka a spisovatele časově nemožné, aby si je všecky osvojil. Řekl, že se již nerodí zpěváci s takovými hlasy jako dříve. Shodli jsme se oba v názoru, že se hudba pro divadlo stala příliš instrumentální a že kantáty z počátku našeho století, které doprovázelo pouze cembalo nebo violoncello, kladly na zpěváka daleko větší požadavky než moderní árie, v nichž hlučný doprovod kryje nedostatky i přednosti zpěváka a je mu oporou. Je přesvědčen, že hudba byla v minulém století přetížena fugami a umělůstkami do té míry, že jí kromě umělců nikdo z posluchačů nemohl rozumět. Každé neobvyklé vedení hlasů či jejich inverze a dělení jsou nepřirozené, hyzdí melodii a rozrušují skladbu. Potvrdil pravdivost slov, že ho Gravina donutil k tomu, aby v dvanácti letech přeložil celou Iliadu do italštiny v ottave rime (osmiverši), i to, že v mládí do sedmnácti let improvizoval verše. Během našeho rozhovoru vyslovil mnoho vtipného a byl po celou dobu veselý, zdvořilý a pozorný. Byli jsme u něho plné dvě hodiny; když jsme odcházeli, potřásl mi rukou, zeptal se, kde bydlím, a řekl, že mě navštíví. Prosil jsem ho však, aby se tolik nenamáhal, a řekl jsem, že budu velmi šťasten, dovolí-li, abych mu opět složil poklonu. Řekl mi tedy, abych přišel, kdykoliv si budu přát, a ujistil mě, že mu návštěva bude vždy milá. Žádal světlo a řekl, že je taková tma, že slova nemohou najít cestu k sluchu. Mluvil se sluhou německy. Zeptal jsem se ho, zda měl dost trpělivosti německy se naučit. Odpověděl: „Jen pár slov, abych si 255 zachránil život." Chtěl tím říci, že se naučil jen tolik, aby si mohl opatřit to nejnutnější, jinak by byl musel zemřít hlady. Lord Stormont řekl, že dnešní noviny psaly o revoluci ve Švédsku. Mluvili jsme pak nějakou chvíli o politice, což mi nebylo milé. „Ecco," řekl Metastasio a obrátil se na mne, „un'altra scénu per drumuľ Nová látka dramatu! Řekl, že zájmy lidstva jsou tak různé a protichůdné a i názory jednotlivců se dostávají často do velkých vnitřních rozporů, takže se svět sotva obejde bez těchto náhlých událostí, které nepřekvapí toho, kdo ví, kolik je v lidech protikladů a rozmarů. DRUHÝ TÝDEN VE VÍDNI 6.—13. září Neděle ráno 6. září. Cestou k nunciovi,1 kde jsem se zastavil pro abate Taruffiho, abychom podruhé navštívili Metastasia, byl jsem zastaven procesím, které bylo jistě dvě nebo tři míle dlouhé a zpívalo hymnus k oslavě svaté Panny. Zpívali trojhlasně, opakujíce každou sloku, kterou kněží v jednotlivých oddílech předzpívali. Když jeden oddíl dokončil, začal další, až došla píseň k ženám vzadu, které rovněž opakovaly trojhlasně pár prostých tónů písně, a nakonec k děvčatům, která ukončovala průvod. Nato opět začali kněží. Melodie byla asi tato: Ital žijící ve Vídni mě ujistil, že Vídeňáci mají procesí ve velké oblibě, že jsou portatissimi alle processioni. Dnes dopoledne jich bylo pět nebo šest, ale říká se, že se už nyní nepořádají procesí jako dříve. Ale neuplynul ani jediný den mého pobytu, abych alespoň jedno nepotkal: to všechno ovšem přispívá k tomu, že prostí lidé zpívají vícehlase. Když jsme se signorem Taruffim přišli k Metastasiovi, bylo u něho asi šest nebo osm lidí, většinou Italů. Jeho Excelence vídeňský místo- i Monsignore Visconti, pocházející z rodiny, která vládla v Miláně, byl ještě koncem roku 1772 jmenován kardinálem. 256 držitel přišel později. Velký básník mě přijal velmi zdvořile a usadil mě vedle sebe na pohovce. Předal jsem mu dopis od Mingottiové a signor Taruffi mu přečetl list od pana Barettiho;1 byly to doporučující listy, ale byly zbytečné, protože lord Stormont už pro mne všechno udělal bez jiné pomoci. Když byly dopisy přečteny, stal se tématem rozhovoru básník Migliavacca z Milána, který byl v Drážďanech dlouho dvorním básníkem. Metastasio o něm mluvil s velkou chválou; řekl, že je to člověk s velkým nadáním a velkými znalostmi; dosud toho napsal jen málo, neboť má takové představy o dokonalosti, že je nemůže uspokojit ani on, ani kdokoliv jiný: „Kromě toho," řekl Metastasio, „nemá dosud dost cviku a cvik dělá u člověka všechno, dokonce i jeho ctnosti." Marianna Martinezová Mluvilo se pak o všem možném, až do příchodu mladé ženy, kterou všichni přivítali s projevy velké úcty. Byla velmi pěkně oblečena a vypadala velmi roztomile. Byla to slečna Martinezová, sestra knihovníka císařské knihovny pana Martineze, jehož otec byl dlouholetým Metastasiovým přítelem. Narodila se v tomto domě, kde vyrůstala před jeho očima. Její rodiče pocházeli z Neapole, jméno je však španělské: rodina pochází ze Španělska. Po všech chválách, kterými ji abbé Taruffi zahrnul, velmi jsem toužil s ní promluvit a poslechnout si ji; a Metastasio byl tak laskav, že ji požádal, aby se posadila k cembalu. Nedala se prosit ani nepředstírala falešnou skromnost. Překonala vskutku všechna moje očekávání. Zazpívala dvě vlastní skladby na Metastasiova slova a sama se doprovázela na cembalu; bylo to mistrné a ve způsobu, jak hrála ritornely, jsem poznal, že má znamenitou techniku.2 Árie byly v moderním stylu, myšleriky však nebyly všední ani nepřirozené. Slova byla dobře zhudebněna, melodie nebyla vyumělkovaná a poskytovala pěvkyni skvělé výrazové možnosti. Hlas zpěvačky i způsob, jak zpívala, uvedly mě v nadšení. Mohu s čistým svědomím potvrdit to, co říkal Metastasio, že totiž tak jako ona už nikdo nezpívá, protože takový zpěv je namáhavý a vyžaduje velkou trpělivost. Jsem 1 Baretti — viz str. 48. 2 Marianna Martinezová se stala v roce 1773 členkou proslulé společnosti „de'filarmonici" v Bologni. 257 at ' přesvědčen, že Pistocco, Bernacchi a zpěváci staré školy v době sólových kantát drželi tóny a zpívali pasáže tímto nepopsatelným způsobem. Nemohu obyčejnými slovy popisovat neobyčejné věci. Řeknu-H, že měl její hlas krásný, přirozený a líbezný zvuk, že měla krásný \trylejs, dokonale čistou intonaci, lehkost i v nejrychlejších pasážích a3ojemný přednes — pak budu jen opakovat to, co jsem již řekl o jiných zpěvačkách. Tentokráte mi však chybějí slova, abych to všechno zdůraznil. Podařilo by se mi to snad, kdybych uměl italsky psát, takto však musím jen zdůraznit, že slečna Martinezova, pokud jde o portamento a neomezeně rychlé střídání tónů a půltónů, nikdy nezakolísa, je dokonalejší zpěvačkou než kterákoli jiná. Také její kadence jsou důmyslné, cituplné a líbivé. Po obou áriích zahrála obtížnou vlastní skladbu, a to velmi dovedně a čistě. Napsala čtyřhlasé Miserere a osmihlasé žalmy a vyzná se v kontrapunktu velmi důkladně. Společnost se poroučela dřív, než mi bylo milé; v tuto dobu totiž chodí Metastasio na mši. Zjistil jsem při této návštěvě, že slečna Martinezova také anglicky čte a píše. Pozvala mě, abych opět přišel, a Metastasio také. Považuji se proto za amico della casa.1 Císařský dvorní básník jel do kostela ve velmi hezkém voze, což mě těšilo, protože si pro své nadání zaslouží všechno nejlepší. Má roční plat asi pět set liber. Může z toho vydržovat domácnost a žít docela dobře, i když ne honosně. Znovu u pana Hasse Když jsem poobědval u pana Viscontiho, zavezl mě jeho sekretář podruhé do domu pana Hasse na „Landstrasse". Je to nejhezčí ze všech vídeňských předměstí. Cesta je příjemná, asi půl druhé míle za bránu, v obvodu města, ale za hradbami; zvláště z jedné ulice se otvíral pohled do dálky na paláce, chrámy a krásné domy. Celá rodina byla pohromadě doma. Signora Faustina je velmi hovorná a dosud se živě zajímá o všechno, co se ve světě děje. Na dva-asedmdesátiletou matrónu má dosud ve tváři mnoho rysů krásy, kterou byla v mládí tak proslulá, ztratila však svůj krásný hlas. Prosil jsem ji, aby zazpívala. „Ah, non posso! — Ho perduto tutte le mie facoltá." Nemohu, ztratila jsem úplně hlas. 1 Přítel domu. 258 Pan Hasse mě zcela okouzlil; je vlídný, sdílný a rozumný, prost pedanterie, pýchy a předsudků. Nepronesl ani o jednom z umělců, o nichž jsme mluvili, jediné křivé slovo. Naopak je většinou chválil, dokonce i Porporu, svého dřívějšího učitele a pozdějšího soupeře. Shoduje se s Metastasiem v názoru, že dobré pěvecké školy úplně zanikly a že od dob Pistocca, Bernacchiho a Porpory neodchovaly ani jediného skutečného velkého zpěváka. Prosil jsem ho znovu o seznam jeho skladeb a řekl mi, že kromě Temistokla zhudebnil všechna Metastasiova dramatická díla. Některá z nich dokonce třikrát i čtyřikrát, většinu alespoň dvakrát; kromě toho zkomponoval hudbu k několika operám od Apoštola Zena, protože Metastasio pro něho v mládí nepsal dost rychle. Dále napsal v oboru církevní hudby asi čtrnáct nebo patnáct oratorií, mší a také Miserere, Stahat Mater a Salve Regina, kantáty, serenády, intermezza, duety, tria, kvartety a koncerty pro nástroje v takovém množství, že by je snad ani všechny nepoznal, kdyby je mohl vidět či slyšet. Srovnal se skromně s plodným tvorem, jehož mláďata buď zahynou v dětství, nebo jsou ponechána napospas náhodě, a připojil, že mu jejich plození, jako většině otců, působí větší rozkoš než jejich výchova. Musím však podotknout, že tak macešsky nakládá pouze s dětmi svého ducha, protože výchově svých dvou dcer věnoval velkou pozornost. Zazpívaly mi Salve Regina, které jejich otec nedávno zhudebnil. Je to vynikající skladba, plná citu. Jedna z dívek má líbezný soprano voce di camera, druhá silný plný contralto, který by se dobře uplatnil v každém kostele i na divadle. Obě mají pěkný trylek a takový přednes, pevnost a vkus, jaké se dají očekávat u dcer a žaček signora Hasse a signory Faustiny. Po Salve Regina zazpívaly vynikající zpěvačky různé árie v nejrůznějších stylech; byly to skladby jejich otce a zpívaly vskutku ušlechtile. Pan Hasse trpí tolik dnou, že jsou jeho prsty zcela zkřiveny a ochromeny; ale při doprovodu na cembalo je dosud vidět, že byl vynikajícím cembalistou. To, že nepoužívá — nebo spíše používá jen málokdy — ve svých skladbách vyumelkovane modulace, není projevem jeho neznalosti. Improvizoval mi toccatu a capriccio, v nichž byla modulace pozoruhodná; je však tak rozumný, že s tímto uměním, jež má být vyhrazeno pro zvláštní cíle, neplýtvá při běžné příležitosti. Celkem řečeno, je jeho modulace nevyumělkovaná, melodie přirozená, doprovod prostý. Cílem jeho umění je uspokojit sluch i rozum — všechno ostatní, co zaráží a překvapuje, přenechává pedantům a floutkům. 259 Jeho dcery naříkají, že nemohou cvičit, že se ke zpívání téměř nedostanou, protože je otec buď nemocen, nebo příliš zaměstnán. Na jaře se odstěhuje do Benátek, rodného města signory Faustiny. Zdá se, že jsou oba rozhodnuti strávit tam zbytek života. Neslyšel jsem, že by pan Hasse nyní pracoval pro vídeňský dvůr nebo od něho dostával penzi. Ztratil mnoho za poslední války; všechny jeho knihy, rukopisy i cenné věci shořely, když pruský král ostřeloval Drážďany. Chtěl vydat všechna svá díla tiskem a zesnulý polský král mu slíbil, že bude náklad financovat. Když však Breitkopf ova tiskárna v Lipsku začala tisknout a materiál byl opatřen, vypukla válka a zmařila naději jeho i veřejnosti. Mluví však o hudebním nadáni pruského krále s úctou a říká dokonce, že kdyby byla Jeho Výsost věděla, že bude nucena ostřelovat Drážďany, jistě by mu to předtím dala vědět, aby mohl své věci zachránit. Faustina, která je živou hudební kronikou, vyprávěla mi zajímavé příběhy ze života svých slavných současníků. Mluvila s velkým nadšením o vynikajícím stylu Händelovy hry na cembalo a na varhany, který poznala v Anglii; pravila, že se dosud pamatuje, s jakým nadšením a obdivem byl přijat Farinelli v Benátkách v roce 1728. Pondělí 7. září. Celé dopoledne jsem strávil, ve veřejné knihovně, kde jsem vyhledával staré misály, pojednání o hudbě a staré skladby. Bratr slečny Martinezové, která tak krásně v Metastasiově domě hrála a zpívala své vlastní skladby, byl v knihovně a velmi mi pomáhal. Ptal jsem se ho, u koho se jeho sestra učila a jak dospěla k tak vynikajícímu způsobu hudebního přednesu. Řekl, že jí základy dali různí mistři, ostatní že však je zásluhou Metastasia. Zpráva, kterou teď zaznamenám, je od urozené osoby, která žije tak dlouho ve Vídni, že je zcela obeznámena s osudy zdejších hudebníků. Žije zde od svého padesátého roku slavná zpěvačka Tesiová, dnes osmdesátiletá; dávno už opustila jeviště. V mládí měla velký elán a dosud je ve velké milosti u císařovny. Její životní osudy jsou neobyčejné. Ucházel se o ni urozený hrabě, který ji tolik miloval, že se s ní chtěl oženit. Nadarmo mu to rozmlouvala a připomínala, jaké následky by měl takový nerovný sňatek; hrabě se nedal ani přemluvit, ani odmítnout; na kontinentě je takové rozhodnuti urozené osoby ještě mnohem nezvyklejší než v Anglii. Když Tesiová viděla, že se ji hrabě nevzdá, nabídla chudému pekařskému dělníkovi ze sousedství padesát dukátů a svou ruku, když se s ní ihned ožení, ale vzdá se 260 manželského soužití. Dali se oddat a hraběti nezbylo než se smířit s oběti, kterou jemu i jeho rodině Tesiová přinesla. Žila potom ve Vídni s mužem urozeného stavu a stejného s ní věku — pravděpodobně ve vší počestnosti. Jiná proslulá zpěvačka, Teyberová, tu nyní žije také: lékař jí však zakázal zpívat. Podlomila si v Rusku tak zdraví, že by ji podle vyjádření lékařské fakulty zpívání stálo život. Byla stejně jako De Amicis ve zpěvu i ve hře žákyní Tesiové. V mládí byla větší herečkou a zpěvačkou než všechny její současnice a vychovala mnoho mladých zpěvaček. Ö. záři. Od tohoto dne jsem si pro své hudební poznámky nesliboval mnoho, protože byl velký svátek. Knihovna byla zavřena, každý byl „v gala" a šel do kostela. Je příjemné procházet se v takové dny po ulicích a vidět lidi zbavené starostí a práce, s veselými tvářemi a v čistých šatech. Ráno mě navštívil portugalský abbé a po dlouhém rozhovoru o hudbě mě pozval do svého bytu, abych si tam v klidu poslechl některé jeho skladby pro kytaru, což u lorda Stormonta nebylo možné. Nenávidí k smrti mít současně více než dva nebo tři posluchače. Šel jsem za ním do jeho podkrovní světnice, která je položena ještě výše než dvakrát dvě poschodí. Zahrál mi tytéž skladby jako u lorda Stormonta, ale s větším účinkem a klidněji. Jeho myšlenky i modulace jsou originální, opakuje však příliš často své pasáže. Hudba u Sv. Štěpána Potom jsem šel na slavnostní mši do chrámu sv. Štěpána. Sbor i orchestr byly obsazeny silněji, protože byl svátek Panny Marie, ale varhany byly hrozně rozladěny a rušily všechno ostatní. Hudbu složil Colonna a byla svým způsobem výborná; jádrem byly dobře propracované fugy, komponované v Handelově stylu; bas byl veden zvlášť odvážně a neobvykle. Skladatel dosáhl velkých účinků dynamickými efekty — první doba v taktu byla totiž hrána forte a ostatní piano — i tím, že do skladby o plném nástrojovém obsazení vsunul patetickou větu pouze pro zpěváky. 261 V Credo zpívala sólo mladá mezzosopranistka, která se mi neobyčejně líbila. Hrály se také instrumentální symfonie pro sólové nástroje, dobře napsané od maestro di cappella pana Hoffmanna; byly také dobře provedené, ale protivné nevyladěné varhany všechno pokazily. Ačkoli se ve skladbách pana Hoffmanna uplatňuje mnoho umění a důmyslu, přece je modulace přirozená a melodie ušlechtilá. Říkal jsem často Němcům: „Pánové, dejte své hudbě tolik umění, kolik je libo, ale nevzdejte se přirozenosti; v manželství mezi uměním a přírodou přál bych si, aby tato vedla." Odpoledne jsem šel k panu ĽAugierovi, kde byl přítomen také florentský básník abate Časti; přednášel nám úryvky ze své poezie a zvláště nás pobavil žertovným vypravováním Voltaira Art ďélever une fille.1 Pan L'Augier je ve službách dvora a musí příštího dne odjet do Laxenburgu; je mi to velmi líto, protože mi byl jeho dům útočištěm a hudební rozpravy s ním byly velmi příjemné a užitečné. Vyčítal mi, že se ve Vídni nechci zdržet celou zimu. Jenže i kdybych zůstal celý rok v každém velkém evropském městě, mysleli by si obyvatelé, že jeho pozoruhodnosti a důležitost si zaslouží ještě větší pozornosti. Jak dlouhý život bych musel mít a kdy bych ukončil své hudební zápisky, kdybych měl v každém hlavním městě strávit rok! Když pan L'Augier řekl, že si Vídeň zaslouží delší návštěvy, ptal jsem se ho, kteří z velkých hudebních umělců, kromě Hasse, Glucka a Wagenseila, ještě ve Vídni žijí. Haydn, Ditters a Scarlatti, synovec Domenica Scarlattiho, odcestovali. Je tu sice ještě Gassmann, Vaňhal, Hoffmann, Mancini, loutnista Kohout, houslista La Motte a hobojista Venturini, ale s většinou z nich mohu promluvit ještě před odjezdem. Nejvíce mi jde o to, jak bych si zjednal přístup do archívu císařského orchestru a portugalský abate mi slíbil, že mě seznámí s císařským kapelníkem panem Gassmannem. Když jsem se rozloučil s panem ĽAugierem, zastavil jsem se u pana Wagenseila, kterého na mou návštěvu připravil pan Costa. Wagenseil je již hodně starý, vetchý, churavý pán; nemohl ani povstat ze své pohovky, přijal mě však velmi vlídně a dlouho se mnou rozmlouval o hudbě. Mluvil nadšeně a s úctou o Händelovi. Na levé ruce má sice prsty zchromlé podagrou, ale na moji naléhavou žádost dal si na kolečkách přisunout cembalo a zahrál mi některé ze svých capriccií a sonát mistrně a se zápalem; věřím ovšem, že dříve hrál jistě ještě 1 Jak vychovávat dívku. 262 mnohem lépe. Slíbil také, že mi obstará opisy některých ze svých neotištěných skladeb pro cembalo a že pro mne sezve malou hudební společnost, abych si mohl poslechnout jeho žáky. Pro své ochrnutí už sedm let nevyšel z pokoje. Šlachy na pravé straně těla se smrštily a brání krevnímu oběhu. Je mu pětaosmdesát let, byl žákem Fuxe a po mnoho let byl kapelníkem císařovny královny. Dostává roční penzi 1500 zlatých. Má nyní titul dvorního hudebního mistra velkovévodkyně, což mu poskytuje také malý roční plat. Je to neštěstí pro člověka, který se nemůže pohybovat a vykonávat své povolání. Vyučuje však doma a komponuje, čímž poněkud zvyšuje své příjmy; protože není naštěstí ženatý a Vídeň není pro místní obyvatele drahé místo, je možno věřit, že žije v dost dobrých poměrech. Štvanice Rozptýlení zdejšího prostého lidu je pro vzdělaný a slušný národ sotva vhodné. Projevuje se to například při tak zvaných býčích a medvědích zápasech, při nichž si lidé počínají divoce a nelidsky; hůř než při našich bývalých býčích a kohoutích zápasech, které byly naštěstí zakázány.1 Na toto nelidské divadlo se chodí dívat dva až tři tisíce diváků a jsou mezi nimi dokonce i dámy! 1 Místo popisu těchto zábav uvedu nápisy, které jsou v neděli a ve svátek vyvěšovány na ulicích: Dnes budou ve velkém amfiteátru uvedeny tyto šprýmy a kratochvíle: 1. Divoký maďarský býk s ohněm (tj. s ohněm pod ocasem a s prskavkami upevněnými na uši, rohy a jiné části těla) bude štván psy. 2. Divoký medvěd bude stejným způsobem štván psy. 5. Hned nato bude velký medvěd roztrhán psy. 4. Nejrychlejší psi budou štvát vlka. 5. Silní hladoví psi budou štvát rozzuřeného maďarského býka. 6. Jiný býk bude štván psy. 7. Objeví se silný divoký medvěd, právě chycený, a bude štván psy, chráněnými ochrannými pláty. 8. Velmi krásný africký tygr (snad indický, v Africe tygři nejsou). 9. Pak zase přijde medvěd. 10. Čerstvý silný maďarský býk. 11. A nakonec napadne rozzuřený hladový medvěd, jemuž nebyla po osm dní podána potrava, mladého divokého býka a namístě ho sežere; kdyby to nedokázal, pomůže mu vlk. (B) 263 Gassmann Středa 9. září. Ráno jsem šel s abatem Costou k císařskému dvornímu kapelníkovi Gassmannovi. Byl velmi zdvořilý a byl dokonce tak laskav, že mi ukázal všechny své vzácné knihy a své skladby v rukopisech. Užasl jsem nad množstvím fug a sborů, které mi ukázal; napsal je jako cvičné skladby. Byly velmi promyšlené a komponovány zvláštním způsobem. Některé z nich byly komponovány na dvě nebo tři různá témata a několik z nich, jak mi bylo řečeno, hrál císař. Někteří lidé panu Gassmannovi vytýkají, že jeho skladbám pro divadlo chybí vzlet. Jeho vážný způsob psaní však vyplývá z toho, že věnoval tolik času a námahy církevní skladbě. Není možno sloužit zároveň bohu a davu a všichni vynikající skladatelé, jako Palestrina, Tallis, Byrd, Allegri, Benevoli, Colonna, Caldara, Marcello, Lotti a Fux, jež jejich díla přežila, omezili se pouze na vážný sloh chrámové hudby. Alessandro Scarlatti, Handel, Pergolesi a Jommelli jsou výjimkou. Obecně mohou mít úspěch jen ti, kdo si vyvolí mezi hudbou církevní, dramatickou a komorní a věnují se pak jenom svému oboru. Nenazývám církevní hudbou všechna moderní oratoria, mše a mo-teta, protože některé z nich by působily mnohem účinněji na scéně, kdyby byly podloženy jinými slovy. Pod pojmem musica da chiesa si představuji vážné, přísně pracované skladby, psané pouze pro zpěvné hlasy, kde základem a podstatou je dobrá harmonie, modulace a fugy na vážná a střízlivá témata, a nikoli lehké líbivé árie s efektním doprovodem. Císařské divadlo i císařská kapela mají své vlastní hudební archívy. Klíč od archívu císařské kapely si vzal císař; jsou tam však jen skladby skladatelů, kteří žili v tomto století, jako Fux, Telemann, Händel a Porpora. Od druhého archívu má klíč pan Gassmann a slíbil mi, že mě tam druhý den zavede. Zbytek archívu je uložen ve veřejné knihovně. — V hostinci U zlatého vola, kde jsem se ubytoval, byla hudba každý den v poledne i večer; obyčejně byla špatná, zvláště hudba kapely s dechovými nástroji; ta se objevovala při každém jídle. Hráli na lesní rohy, klarinety, hoboje a fagoty. Všechny nástroje byly žalostně rozladěné a každý den jsem si přál, aby byly alespoň sto mil daleko. Neshledal jsem se tu vůbec u pouličních muzikantů s jemným slu- > chem, jako mají pouliční hudebníci v Itálii. To, že zde mají většinou rozladěné varhany, může být zaviněno skrblictvím nebo nedbalostí kněží, biskupů nebo představených chrámů a klášterů. Jestliže však. 264 neladí pouliční hudebníci se svými nástroji, musí to být jen jejich vlastní chyba a chyba jejich špatného sluchu. Je těžko určit, jaký vzduch nejlépe prospívá nosnosti hudebního zvuku: těžký, lehký, vlhký nebo suchý? I kdyby se na to našla odpověď, pak je tu ještě otázka, v jakém vzduchu je nejlépe hudbu slyšet, protože by také bylo možno, že — abstraktně řečeno — může být vzduch pro nosnost zvuku mimořádně příznivý, může však současně způsobit, že jsou orgány, jimiž se hudba vnímá, méně citlivé. Signor Mancini Čtvrtek 10. září. Dnes ráno mě navštívil učitel zpěvu císařského dvora a císařských dětí signor Mancini z Bologne; požádal ho o to abate Taruffi. Byl žákem Bernacchiho a je v císařských službách už patnáct let. Učil zpívat osm velkovévodkyň, z nichž měla většina pěkné hlasy a došly v hudbě dost daleko, zvláště princezna z Parmy a velkovévod-kyně Alžběta, která měla dobrý trylek, krásné portamento a obtížné pasáže zpívala velmi lehce. Signor Mancini mluví o svém umění s velkým porozuměním a rozhovor s ním mi způsobil velkou radost. Pracuje už dlouho na knize o pěveckém umění a dospěl s ní už dost daleko. Je možno doufat, že člověk takových znalostí a zkušeností svou knihu dopíše, protože dosud světu chybí dobře napsané promyšlené a praktické pojednání o pěveckém umění. Dostal jsem od něho zprávu o Pistocchiho a Bernacchiho pěvecké škole. Bernacchi byl Pistocchiho žák, neměl však od přírody krásný hlas. Když zpíval poprvé v Bologni v kostele, líbil se tak málo, že mu jeden z jeho známých řekl docela otevřeně, že má zpěvu nechat, když to lépe neumí; to ho tak podnítilo, že se dal do zpěvu s velkou pílí, protože věděl, že si jiné zaměstnání nemůže najít. Kastrát obvykle nemá odvahu ani sílu věnovat se něčemu jinému než hudbě. Dal se tedy do práce se zaujetím a trpělivým studiem osvojil si ve zpěvu takový styl, který se stal v tomto umění měřítkem dokonalosti. Nejlepší žáci, které vychoval, jsou Antonio Paši, Battista Minelli, Bartolomeo di Faenza, Mancini a Guarducci. Signor Mancini považuje za možné při trpělivosti naučit zpívat trylek i toho, kdo nemá od přírody nadání, a domnívá se dokonce, že každý špatný hlas je možno vycvičit na snesitelný a průměrný na dobrý a rozšířit také jeho rozsah, ovšem při zachování přirozené organické hlasové dispozice. 265 Vyprávěl mi o zvláštní operaci, která se dělá často v Neapoli; v hrdle se vyřízne žláza, jestliže se zanítí nebo zduří natolik, že brání volnému průchodu hlasu. ^T'okud jde o trylej^fc přesvědčen, že v devětadevadesáti případech fie sta jej kazí netrpělivost a překotnost učitele stejně jako žáka. Mnoho zpěváků, kteří dovedou zpívat pasáže vyžadující stejný pohyb v hrdle jako při trylku, přesto trylek zpívat nedovedou. Je to důsledek toho, že mistři zanedbávají studium hlasivek a nevyužívají pasáží, které by se postupně mohly změnit v trylek. ' Od signora Manciniho jsem pospíchal k panu Gassmannovi, který na mne čekal a zavedl mě do císařské hudební knihovny. Našel jsem tam obrovskou sbírku hudebních skladeb, ale v takovém nepořádku, že obsah není téměř znám. Pan Gassmann právě začal dělat seznam těchto knih a císař mu přislíbil, že pro ně dostane větší a pohodlnější sál, než je tento, kde jsou knihy na sebe nakupeny v nepředstavitelné změti. Našel jsem tam však přece mnoho zajímavých děl od vzniku kontrapunktu až do dnešní doby. Počet hudebnin, které tvoří sbírku císaře Leopolda, je opravdu velký. Jsou všechny v bílém pergamenu s jeho znakem na hřbetě. Myslím, že sbírka obsahuje všechno, co v té době vzniklo v Německu a v Itálii. Je tam tolik oper v partiturách a oper s vypsanými hlasy, že jen seznam těch, které byly uvedeny při zdejším dvoře, vyplnil by fóliový svazek. Pan Gassmann mě ujistil, že si poznamená při práci na katalogu všechny zajímavé teoretické i praktické spisy a dá mi pak o nich v dopise zprávu; požádal mě proto o adresu, kterou jsem mu napsal na pergamen a ponechal v knihovně. Odpoledne jsem šel opět k panu Wagenseilovi. Byla u něho žákyně, mladá, asi jedenáctiletá či dvanáctiletá dívka, s kterou hrál dueto na dvě cembala; působilo to pěkně. Dítě hrálo velmi čistě a v taktu. Pan Wagenseil byl velmi laskav a slíbil mi, že mi dá do neděle opsat některé ze svých duetů i jiných skladeb; měl jsem si je v neděli přijít poslechnout s doprovodem houslí a zároveň se rozloučit. Byl tam ještě jiný z jeho žáků, mladý hrabě, který hrál neobyčejně zručně a přednesl naprosto přesně velmi těžká cvičení pro cembalo. Byl tam také můj přítel, učený a vážený portugalský abbé. Šel jsem potom do opery, kde dávali / Rovinatí (Přemoženi) a Gassmann řídil u klavíru vlastní skladbu. Nemohu říci, zda snad na můj cit i sluch neměla vliv jeho zdvořilost, kterou mě dopoledne zahrnul; jisté je však, že se mi tato skladba líbila více než jeho ostatní 266 skladby, které jsem už slyšel. Povšiml jsem si kontrastů a odlišnosti vět a pasáží, které se vzájemně překrásně doplňovaly. Instrumentální hlasy byly propracovány neobyčejně důmyslně a s porozuměním. Árie Klementiny Baglioniové a hádka v duetu mezi ni a druhou zpěvačkou — Němkou —, která zpívala jen průměrně, musely být na přání posluchačů opakovány. Zpěváci, kteří dnes zpívali, líbili se mi víc než ti, které jsem slyšel posledně; zvláště tenorista zpíval s vkusem a měl příjemný hlas, i když ne příliš silný. Tyto zběžné poznámky o zpěvácích, které neuvádím jménem, nejsou asi pro čtenáře zvlášť zajímavé. Je to však vše, co mohu o podřadnějších zpěvácích povědět. V Německu se při italských operách jména zpěváků neuvádějí jako dramatis personae a člověk si nemůže zapamatovat jména osob, které vzbudí jen slabý zájem. Návštěvy na rozloučenou Pátek 11. září. Dopoledne jsem se šel rozloučit s rytířem Gluckem. Ačkoliv už bylo jedenáct hodin, ležel mistr dosud v posteli a madame ho omlouvala tím, že téměř celou noc psal. Gluck sám se mi však k své lenosti zcela otevřeně přiznal: „/ často napodobováni, psali podle Vinciho a Vivaldiho. Pan Quantz v y hudbě rozumí a člověk s ním může o ní dobře pohovořit; mluveni a komponováni je však něco docela jiného. Když psal před dvaceti lety J svou knihu, bylo jeho mínění odvážné a svobodné, dnes tomu tak už není. Graunovy skladby byly před třiceti lety půvabné a prosté, neboť byl jedním z prvních v Německu, kdo zavrhl fugy a jiné těžkopádnosti a vytvořil skladbu, v níž byla skutečně melodie, kterou harmonie jen podporovala a nepotlačovala. Ačkoliv se svět točí a bude točit stále, vyskytují se v Berlíně už delší dobu hudebníci, kteří se snaží zadržet jeho běh a sami se zastavili. <*~~ Celkem mě Berlín v mém očekávání zklamal, neboť se mi nezdálo, že by záliba Jeho Veličenstva pruského krále ve skladbě i ve způsobu hry odpovídala mé představě o dokonalosti. Říkám zde i všude jinde to, co cítím. Bylo by však opovážlivé, kdybych chtěl svůj jednostranný úsudek hájit proti úsudku osvíceného panovníka; mohl bych se toho odvážit jen v případě, že bych měl na své straně mínění větší části Evropy. Avšak uvážíme-li, že panování Jeho Veličenstva bylo pro hudbu zlatým obdobím Augustovým, nezdá se mi, že by věnoval přízeň právě nejlepším skladatelům té doby. Vinciho, Pergolese, Lea, Fea, Händela a mnoho jiných, kteří žili v nejslavnější Quantzově a Graunově době, považuji za větší skladatele nadáním i hudebním cítěním. — Pře^tojg^akJsouvBerlíně^ svatá ji pŕicafr4jsej3ji-inj^ícg^ni^^ a Kalvína.^ "" ""*""*""■'"'"' Jsou ovšem odpadlíci v tomto m^šTe'í'ako kdekoli jinde; kacíři však své názory musí umět utajit, kdežto ti, kdož patří k režimu, mohou říkat nahlas, co si myslí. I když tu totiž, pokud jde o křesťanské vyznání, panuje naprostá tolerance, byl by jistě pronásledován ten, kdo by nebyl zastáncem Grauna nebo Quantze. V této krajině jej^udha..ft|mježtějjíl i když v době karnevalu se udržují italské opery, král nedovolí hrát jiné než 348 od Grauna, Agricoly a Hasse, a od tohoto jen velmi málo, ačkoli je z nich nejlepší. Král vyžaduje v opeře stejně přísnou kázeň jako na válečném poli, a dopustí-li se někdo na jednom z těchto míst nejnepatrnější chybičky, je potrestán. A kdyby se někdo z italských zpěváků odvážil pozměnit, zkrátit nebo prodloužit jedinou pasáž ze své úlohy, bylo by mu nařízeno „par le roi" (králem), aby se řídil podle předepsaných not. Tato metoda je dobrá v případě, že je skladba vynikající a zpěvák neukázněný; rozhodně to však vadí uměleckému citu a vytříbení. V této zemi hudba skutečně ustrnula. Jeho Veličenstvo nedovoluje více svobody v hudbě než v občanských záležitostech. Nespokojuje se tím, že je jediným vládcem nad životem, majetkem a činností svých poddaných, ale jeho řádu podléhají i jejich nejnevinnější zábavy. HAMBURK A BRÉMY 9.—19. října Po všech nesčetných dotazech a po všem nepříjemném placení za sebe i za zavazadla při projížďce despotickými státy Německa bylo příjemné zjistit, že do tohoto města se člověk dostane bez prověřování a bez trampot v celnicích. Při vstupu se ho pouze zeptají na jeho jméno a stav. Ulice jsou špatně vybudované, špatně vydlážděné a úzké, je v nich však mnoho lidí, kteří spěchají za svými záležitostmi. Z rysů zdejších obyvatel vyzařuje spokojenost, blahobyt a svoboda, což je vzácné v ostatních německých městech. Město Hamburk bylo už dávno proslaveno svými operami a ze seznamů uveřejněných Matthesonem v jeho Hudebním patriotu (Der musikalische Patriot) vyplývá, že počet těch, které byly uvedeny koncem minulého století a v tomto století, je větší než počet oper v jiných německých městech. První hudební drama, které je zaznamenáno v dějinách hamburského divadla, je Orontes z roku 1678, které napsal kapelník Theile. Toto drama, podobně jako většina her uvedených až do začátku tohoto století, bylo německé. Nejslavnějšími skladateli zdejšího divadla jsou Keiser, Mattheson, Händel a Telemann. O Keiserovi jsem se již zmínil v předcházejícím 349 Telemann Telemann, narozený v roce 1681 v Magdeburgu, přišel do Hamburku po Keiserovi jako operní skladatel a napsal tam pětatřicet oper. Říká se, že církevních a komorních skladeb napsal víc než Alessandro Scarlatti. V roce 1740 bylo od něho už na šest set ouvertur. V jeho činnosti můžeme shledat podobně jako u malíře Raffaela dvě rozličná období. V prvním období je tvrdý, nepropracovaný a nevyrovnaný, v druhém líbivý a líbezný. Tento mnohostranný a plodný skladatel zemřel v Hamburku v roce 1767 ve věku osmdesáti šesti let. A nyní, když jsem vypsal, co bylo nutno o čtyřech nejproslulejších hudebních skladatelích minulé doby, přejdu ke zprávě o tom, co je v Hamburku pozoruhodné dnes. První návštěvu v tomto městě jsem věnoval svému příteli a dopisovateli panu Ebelingovi, který již byl o mém příjezdu zpraven a připravil mi ku prohlídce všechny hudební zvláštnosti, kterých má nemálo. Ačkoliv bylo toto město v minulých letech tak proslaveno svými operami, nehrály se tam už několik let žádné. Po pravdě řečeno jsem během celé své cesty po Německu neviděl žádnou vážnou operu. Protože tato dramata předvádějí obvykle italští zpěváci, nepovažoval jsem za hlavní účel své cesty je zhlédnout, protože jsem se chtěl věnovat skutečné německé hudbě a německým hudebním skladatelům. Carl Philip Emanuel Bach V Hamburku je teď jedinou hudební veličinou Carl Philip Emanuel Bach. Už dříve jsem se s jeho zajímavými skladbami seznámil a vzbudily ve mně tak silnou touhu vidět a slyšet ho, že bych byl do Hamburku přijel i tehdy, kdyby mě tam po stránce hudební nic jiného nelákalo, j —ParrEbeling byl tak laskav, že pana Bacha seznámil se svým německým překladem mé cesty po Itálii a připravil ho na to, že do Hamburku přijedu; a v den mého příjezdu mě k němu uvedl. Bach mě přijal vlídně a řekl mi, že se stydí, pomyslí-li na to, jak málo uspokojen z Hamburku odjedu. „Tak před padesáti lety," řekl mi, „tenkrát jste měl přijet!" Zkoušel_nové pianoforte a zahrál jnj,n& nj.tq, co mu právě blesklo hlavou, a jeho mysíehiy byly toho druhu, že by jich každý hudebník využil pro kompozici. Žádal, abych mu řekl přesně, kdy k němu opět 352 přijdu, neboť se mnou chtěl strávit celý den, abychom si mohli popovídat. Nabídl se, že mě zavede do všech hamburských kostelů, které mají vynikající varhany, chtěl pro mne vyhledat mnoho starých a zajímavých věcí a řekl mi při odchodu, že příštího dne budou hrát v chrámě sv. Kateřiny jeho ubohé skladby; ale poradil mi, abych je neposlouchal. Jeho žertovný tón mě zbavil vší obřadnosti, ne však úcty a vážnosti, kterou jsem k jeho skladbám cítil už dříve, než jsem se s ním setkal. Když jsem odešel od pana Bacha, strávil jsem zbytek dne tím, že jsem odevzdával doporučující listy, prohlížel si město a navštívil knihkupce, kterých je v Hamburku mnoho. Musím vyslovit dík vynikajícímu tiskaři, vydavateli a dobrému hudebníku panu Bodemu, který mi prokázal mnoho služeb. Večer, když mi pan Ebeling ukázal mnoho zajímavých hudebnin a sbírku knih o hudbě, seznámil mě s panem Buschem, který se věnuje matematice. V jeho domě jsem strávil velmi příjemný večer, který však nepřinesl žádnou hudební událost nebo objev. Jsem však už dávno přesvědčen o tom, že žádná harmonie na světě není rozkošnější než ta, která vyplývá ze souzvuku citů v družném kruhu. Profesor Busch a pan Ebeling jsou v čele obchodní akademie, která byla v Hamburku zřízena v roce 1768. Je to vynikající ústav, v němž se vzdělávají mladí lidé, kteří se chtějí věnovat obchodu všude na světě, kde se mluví německy, anglicky, francouzsky, italsky a holandsky. Kromě těchto řečí se učí mladí žáci akademie účetnictví, zeměpisu a dějinám, pokud to souvisí s obchodními zájmy obyvatel různých částí světa.1 Neděle 10. října. Proslulý lékař, muž s mimořádným smyslem pro krásná umění a literaturu, jemuž jsem byl z Anglie též doporučen dopisem, dr. Jacob Mumsen, byl tak laskav a doprovodil mě dnes 1 Páni Busch a Ebeling zde působí s devíti jinými učiteli, z nichž dva jsou zkušení obchodníci, zběhlí v každém odvětví. Navštívil jsem ústav, když se vyučovalo, a nikdy jsem neviděl tolik kázně, vážnosti a píle mladých lidí při tak nepatrném osobním omezování. Teď je tu společnost mladých mužů ze Španělska, Francie, Anglie, Holandska, Ruska a z různých konců Německa. Obchodní studium je rozvrženo na dva roky a na konci této doby při průměrném nadáni mají si osvojit dostatečnou znalost jazyků i obchodování, aby mohli být s užitkem zaměstnám v obchodě. Stejná péče jako výchově obchodní se věnuje tomu, aby mladí lidé byli dostatečně připraveni pro styk s ostatním světem, aby se stali bystrými a příjemnými společníky. Stojí to 70 liber ročně, byt, strava i výuka. (B) 353 k slavnému básníku Klopstockoyi, jehož_.nazývají jněmecl^m JMUto-nem. 3Těl jsěnT^cesFrožmlouvat s ním i s četnými osobnostmi velmi "olöuno o zajímavých a pozoruhodných věcech. Nemohu mluvit o Klopstockových básnických schopnostech, jeho krajané však prohlašují, že předstihl„...yiechny_=osta.tiií.....n&mecké.....básnily,.., Jeho dílo Mesiáš, které nedávno dokončil,, je. pryni německou .básní, podobny jalto je Illada první básní Řeků. O jeho ódách mluvili jako o „novum atque inauditum scribendi genus" x a říkali, „že staré Řecko a Řím by mohly posoudit mohutnost, vznešenost, pravdivost a harmonii těchto básní. Básník převzal časomíru od Řeků, mnohé však je jeho původní inspirací. Klopstockovy zásluhy o německou řeč posoudí nejlépe potomci. Jeho ódy vyžadují, aby je četl čtenář, který je od přírody vnímavý a dobře obeznámen s historií své vlasti, řečí, památkami i se stavbou veršů, čím více kdo studoval, tím více se mu tyto ódy líbí. Někteří je považují za nesrozumitelné jen proto, že dosud nic podobného nečetli". Po této návštěvě mě zavedl pan Bach do chrámu sv. Kateřiny, kde jsem slyšel jeho krásné skladby, ale špatně zahrané a před shromážděním, které poslouchalo zcela netečně. Bach je zřejmě předurčen k tomu, aby komponoval pro velké a silně obsazené orchestry vynikajících hráčů a pro vybrané poslucháčstvo. Mám dojem, že tu není ve svém živlu. V každém městě nebo v zemi, kde se pěstuje umění, má umění svůj příliv a odliv a v současné době na tom není Hamburk v tomto smyslu právě nejlépe. V kostele a při zpáteční cestě jsme rozmlouvali o věcech, které mě neobyčejně zajímaly. Řekl mi kromě jiného, že kdyby žil v místě, kde by se jeho skladby dobře hrály a kde by je posluchači chtěli vnímat s porozuměním, vynaložil by všechno úsilí, aby jeho skladby uspokojily. „Jenže teď, sbohem, hudbo! Po padesátce jsem hudby nechal sice není tolik znalců a milovníků hudby, ale lidé tu mají dobré srdce a řekl jsem si: ,Jezme a pijme, však zakrátko zemřeme.' V Hamburku a jsem tu jistě nezávislejší a klidnější než u dvora. Jsem teď se vším spokojen. Trochu se ovšem stydím, přijde-li k nám člověk s vytříbeným vkusem a ustálenými názory, který by si zasloužil lepšího hudebního pohoštění, než jaké mu můžeme poskytnout." Potom se náš rozhovor stočil na „učenou" hudbu. Mluvil pohrdlivě 0 kánonu a řekl, že je to suchopárná, ubohá a pedantská věc, jakou by svedl každý, kdo by tím chtěl mařit čas. Jemu však, že je taková 1 nový, dosud neznámý způsob psaní. 354 otrocká a bezvýznamná práce důkazem pramalého nadání toho, kdo se jí zabývá. Ptal se mne, poznal-li jsem v Itálii velké znalce kontrapunktu, a když jsem mu odpověděl záporně, pokračoval: Nebylo by celkem ani tak významné, kdybyste se byl s nimi setkal, neboť má-li ljý£_ člověk dobrým skladatelem, nestačí, rozumí-li dokonale kontrapunktu -— k tomu je zapotřebí ještě jiných, podstatnějších věcí. Řekl, že jednou napsal HássoviL ze je nejlstivější podvodník na světě, neboť v partituře, Keři měla „předepsaných dvacet hlasů, pracoval samostatné sotva šě třemi a dovedl s nimi dosáhnout tak božského účinku, jakého by nikdy nedosáhl s přeplněnou partiturou. Přitom jsem po-f žnälrietiar, "že-by si ifiětskladatel při vedení hlasů počínat jako moudrý / člověk, který při rozhovoru vyčkává, až se mu naskytne příležitost j říci něco vhodného; že by neměl být jako věčný mluvka, který chce í mluvit i tam, kde není co říci, a ohlušovat posluchače notami, které ! jsou horší než mlčení a připraví hudbu o všechnu melodii a výraz; i je to pak jako velká společnost, kde všichni mluví najednou a kazí i rozhovor, takže člověk místo vtipu a rozumných nápadů slyší ne-\ smysly^ ijjubosti a hřmot. Úplně se mnou souhlasil. Večer pan Ebeling sezval tolik hamburských hudebníků a milovníků hudby, kolik jen bylo možno, a uspořádal koncert, na kterém byl zastoupen především Bach. Mám věru důvody k vděčnosti za to, jak se snažili, aby mě pobavili. Byly uvedeny Bachovy vokální skladby, v nichž jsem rozpoznal jeho nadání a původnost, ačkoliv nebyly provedeny tak, jak by si byly zasloužily. Pan Bach zhudebnil německé Pašije a také z této skladby byly hrány některé části. Nejvíce mě nadchl jeden sbor, který se modulací, propracováním a účinkem vyrovnal nejlepším sborům Händelova nesmrtelného Mesiáše. Patetická árie, ve které Petr naříká, že zapřel Krista, je tak dojemná, že rozplakala téměř všechny posluchače.1 Dále byly uvedeny různé symfonie, jednotlivé árie s doprovodem cembala a sonatina, která se skládala z volných a bravurních vět a byla velmi obtížná. Ačkoli tito hudebníci nehráli po soustavném nácviku a pod přísným vedením, zahráli všechny obtížné skladby celkem dobře a přesně. Zmínil jsem se o těchto různých, i vokálních skladbách proto, abych podal důkaz tvárnosti Bachova génia. Domnívám se však, že nejvý- 1 Německé vydání jmenuje tento sbor, je to Fürwahr trug er unsere Krankheit; patetická árie: Wende dich zu meinem Schmerze. 355 znamnější jsou jeho skladby klavírní a skladbyJ^o jňangforteKy nichž "ylríTněřní soupeJe, Pokud jde o ostatní skladby, myslím, že i jiní napsali tak vynikající árie, sbory a symfonie. Jeho hudební nadání je sice všestranné, Bach však nemá dostatečné praktické zkušenosti, nemá ani zpěváky a orchestr, pro které by mohl skládat, jako mohli jeho předchůdci. Ze všech jeho skladeb však posluchač, yycití ,půypdnost ^jjnodulace, doprovodu i melodie, což je důkazem jehp ^romobyčejného nadání. 11. října. Dnešní den jsem strávil velmi příjemně ve vile pana Johna Hanburyho esq. nedaleko Hamburku, kde jsem byl přijat se skutečnou anglickou pohostinností. Vzal mě tam s sebou rezident našeho dvora v Dolním Sasku pan Mathias. Měl jsem doporučující list pro rezidenta a poctil mě takovou laskavostí jako vyslanci našeho krále v jiných částech Německa. Při návratu do města bylo na ulicích tolik lidí, že jsme sotva mohli projet; byla totiž neděle. Učinil jsem si tak představu o počtu obyvatel v Hamburku: na můj dotaz mi odpověděli, že má město uvnitř hradeb 120 000 obyvatel a 80 000 obyvatel vně hradeb. Prostí lidé dnes byli čistě oblečeni a nebyl na nich vidět žádný nedostatek. Je to pohled, s jakým jsem se při svých cestách po Evropě často nesetkal. Večer mě zavedli na koncert k proslulému obchodníku s hudbou p. Westphalovi. Byla tam velká společnost a mnoho hudebníků — většinou však to byli jen dilettanti. Tyto koncerty dělají více potěšení těm, kdo hrají, než těm, kdo je poslouchají. Bylo tam však mnoho mladých hudebníků, kteří hráli na své nástroje velmi dobře a mohli by při trpělivém cvičení dospět velmi daleko. Takové hudební společnosti jsou však vystaveny nebezpečí anarchie, nejsou-li řízeny vynikajícím mistrem, který dovede prosadit svůj názor. Pondělí 12. října. Dnešní den byl jedním z nejrušnějších na mé cestě Německem. Dopoledne jsem strávil u svého přítele pana Ebelinga a u pana Westphala, který je ve styku se všemi proslulými tiskaři a obchodníky s hudebninami v Evropě; proto jeho seznam skladeb není jen lokální a neomezuje se pouze na Hamburk nebo Německo, nýbrž zahrnuje celou Evropu. Kromě tištěných a rytých skladeb má také velkou sbírku ručně psaných hudebnin, které prodává za velmi nízké ceny. Mohl jsem si prohlédnout jen polovinu jeho seznamu, protože jsem musel odejít k panu Bachovi; byl jsem k němu pozván na oběd a na celý den. 356 Život C. Ph. E. Bacha Než budu čtenářům vyprávět o talentu a charakteru tohoto vynikajícího hudebního skladatele, chtěl bych jim poskytnout několik poznámek o jeho životě, které je upoutají i seznamem skladeb, možná ještě víc než životními příhodami. Kdyby bylo možno učinit vyprávění o klidném a plodném životě génia pracujícího za svým psacím pultem tak zábavné jako činy hrdinů v bitevním poli, pak by čtenáři sledovali se stejným zájmem životní osudy filosofů, učenců a umělců, jako sledují život a činy Caesarovy nebo Alexandrovy. Takto však se dovídají budoucí pokolení přesně den a hodinu, kdy byla zpustošena celá města a poraženy armády; málokdy se však dovídají o tom, kdy byl učiněn užitečný objev ve prospěch lidstva nebo vytvořena největší geniální díla. Životopisec, který by určoval přesně rok, den a hodinu a místo, v němž skladatel napsal tu nebo onu sonátu, by byl považován za velmi ubohého životopisce, i když pro milovníky hudby má sonáta význam, pokud bude trvat nynější systém harmonie. Naproti tomu se čte s jistým primitivním zalíbením, jestliže historik v souvislosti vypravování uvede dobu, kdy Kublaj chán nebo nějaký jiný tyran se rozhodl svést bitvu tak krvavou, že se lidské srdce zachvěje odporem, kdykoli narazí na tuto temnou stránku análů lidstva. Je nejlépe čerpat přímo z pramenů a uvedu proto z Bachova životopisu to, co on sám mi sdělil. „Já,1 Carl Philip Emanuel Bach, jsem se narodil v březnu 1714 ve Výmaru. Můj zvěčnělý otec byl Johann Sebastian, kapelník při několika knížecích dvorech a ke konci svého života v Lipsku. Má matka byla Marie Barbora Bachová, nejmladší dcera Johanna Michaela Bacha, znamenitého skladatele. Když jsem skončil studia na lipské svatotomášské škole, studoval jsem práva v Lipsku a ve Frankfurtě nad Odrou. Tam jsem také navštěvoval hudební akademii a skládal a řídil hudbu při všech hudebních slavnostech. Mým jediným učitelem skladby a klavírní hry byl můj otec. Když jsem v roce 1738 skončil svá akademická studia a vrátil se do Berlína, naskytla se mi 1 Takto, v prvé osobě, je líčen Bachův život v německém vydání B. cestopisu. Skladatel jej patrně vylíčil sám na požádání a doplnil B. neúplný seznam skladeb. Anglická verze, kterou přináší i Scholesovo vydání z r. 1959, vypravuje v třetí osobě a je méně podrobná. 357 výhodná příležitost doprovázet jednoho mladého šlechtice do světa. Tehdejší korunní princ, nynější pruský král, mě však v té době milostivě povolal do Ruppinu. Různé okolnosti způsobily, že se mi dostalo cti vstoupiti do jeho služeb teprve po korunovaci roku 1740, kdy jsem doprovázel na cembalo v Charlottenburgu jeho první flétnový koncert. Od té doby jsem byl v královských službách až do listopadu 1767, ačkoliv jsem měl několikrát příležitost změnit své místo za výhodnější. Jeho Veličenstvo mému odchodu zabránilo tím, že milostivě zvýšilo můj plat. Roku Í76j_j§sgg...bjdjgovolán do Hamburku jako nástupce pana kapelníka Telemanna. "~ .....''""''"""'*....... '"*"" PrtTÖ^ötice'ni TJeho Veličenstvem a jeho sestrou princeznou Amálií pruskou jsem byl jmenován dvorním kapelníkem. Také v Hamburku jsem dostal několik výhodných nabídek, vždycky jsem je však odmítl. V pruských službách jsem byl příliš zaměstnán a nemohl jsem jezdit do ciziny. Zůstal jsem tedy trvale v Německu a cestoval jen po své vlasti. Tato okolnost by mohla být mému povolání nepříznivá, měl jsem však štěstí, že jsem už od mládí poslouchal jen dobrou hudbu a seznámil se jen s vynikajícími hudebníky, z nichž se někteří stali mými přáteli. V době, kdy jsem ještě žil v Lipsku, zastavoval se u mého otce téměř každý umělec projíždějící městem. Sláva mého otce jako skladatele, varhaníka a cembalisty byla totiž tak velká, že si žádný hudebník nedal ujít příležitost blíže se s ním seznámit. Nemusím se rozepisovat o tom, co se tehdy v Berlíně a Drážďanech hrálo; kdo by neznal léta zahajující ve vývoji hudby nové období, ve kterém hudba dostoupila vrcholu, jakého už v dnešní době nedosahuje. Domnívám se a ve svém mínění se ztotožňuji i s míněním jiných hudebníků, že přícTiíou tohoto úpadku je přílišná záliba pro všechno, co je komické. Pri této príležitosti*še zmiňim o panu Galuppim, který mi v Berlině vyprávěl o směšných příhodách, které zažil v některých italských kostelích. Kromě hudby velkých mistrů své vlasti poznávám rád skladby cizích skladatelů a myslím, že jsem se s většinou významných skladeb seznámil. Mohl bych jmenovat velký počet skladatelů, zpěvaček, zpěváků a hudebníků, které znám. Jsou mezi nimi géniové, nepopírám však, že by mi bylo mnohem milejší a prospěšnější, kdybych byl mohl navštívit cizí země. V roce 1744 jsem se v Berlíně oženil s pannou Johannou Marií Dannemanninovou, nejmladší dcerou (tehdy žijícího) obchodníku s vínem; měli jsme tři děti, dva syny a dceru. Nejstarší syn zde provozuje praxi jako právník, dcera je u mne doma a nejmladší syn 358 studuje na malířské akademii v Lipsku a Drážďanech. S mým vědomím byly vydány tyto mé skladby: 1. Roku 1731 Menuet pro klavír. Prostá a tehdy velice rozšířená skladba. Sám jsem jej ryl do mědi. 2. 1742 Šest klavírních sonát, které vyryl a vydal Schmidt v Norimberku. 3. 1744 Šest klavírních sonát, vydal Hafner v Norimberku. 4. 1745 Klavírní koncert s doprovodem, v D dur, u Schmidta v Norimberku. 5. 1751 dvě tria u téhož nakladatele, první v c moll pro dvoje housle a kontrabas s poznámkami, druhé v B dur pro flétnu, housle a kontrabas. 6. 1752 u téhož nakladatele Klavírní koncert s doprovodem, v B dur. 7. 1753 vyšel Versuch über die wahre Art Clavier zu spielen s příklady a se šesti sonátami rytými na šestadvaceti měděných plotnách, první část nákladem autorovým. 8. V letech 1755 až 1765 vydal Hafner v Norimberku mých deset klavírních sonát, totiž: F dur, d moll, E dur, B dur, h moll, C dur, B dur, A dur, a moll a E dur. 9. 1757 a 1758 byly v Breitkopfově sbírce vytištěny mé dvě klavírni sonáty, D dur a d moll, několik menších klavírních skladeb a Fuga. 10. 1758 vydal Marpurg ve své sbírce fug mou dvojhlasou Fugu pro klavír v d moll. 11. 1759 vydal Winter v Berlíně mnou zhudebněné Gellertovy duchovní písně. 12. 1758 vyšlo u Wintera v kapesním vydání 12 menších a 2 dvoj-hlasé skladby. 13. 1759 vyšla u Wintera druhá část mých sonát s reprízou. 14. 1759 vydal Schmidt v Norimberku mou Symfonii pro dvoje housle, violu a kontrabas v e moll. 15. 1760 vydal Winter můj Klavírní koncert v E dur. 16. 1761 vydal týž nakladatel druhou část mých klavírních sonát. 17. 1761 vyšel druhý díl mých Pokusů, který se zabýval naukou o doprovodu a volnou fantazií. 18. 1761 vydal tiskem Wever v Berlíně mou sbírku ód. Při této příležitosti musím poznamenat, že již v Grafově, Krausově, Langově a Breitkopfově sbírce ód byly uvedeny některé mé skladby tohoto druhu. 359 19. 1762 vytiskl Winter druhou část mých klavírních sondt. 20. 1764 u něho vyšla první Sonatina Č dur pro klavír s doprovodem několika nástrojů. 21. téhož roku u něho dodatek ke Gellertovým ódám. 22. 1765 vytiskl Winter druhou a třetí sonatínu v d moll a Es dur. 23. 1765 vyšlo u Breitkopfa mých Šest sonátvjz snadném slohu.^„, 24. 1765 vytiskl Birnstiel první časť mnou sebrairyčn Ttyrhlasých chorálů mého otce. 25. 1765 vyšla u Wintera první část klavírních skladeb různého druhu. 26. 1765 vydal Winter první sbírku mých dvanácti drobných a krátkých klavírních skladeb pro začátečníky. 27. 1766 u téhož nakladatele kantáta Philis a Thirsis. Dále: 28. téhož roku u Wintera Der Wirt und die Gäste, Gleimova vokální óda. 29. 1768 vytiskl Winter druhou část mých dvanácti drobných a krátkých klavírních skladeb pro začátečníky. 50. 1770 vydal Hummel v Amsterodamu mé sonáty. 31. 1771 vyšly u Bockena hudební rozmanitosti, které jsem uspořádal a ve kterých bylo mnoho mých vlastních skladeb. Při této příležitosti, kdy uvádím všechny své skladby, které byly vydány, musím se zmínit o tom, že ve třetí části Marpurgových příspěvků je kánon a pojednání o fugách mou prací, stejně tak kánony a příklady uvedené ke konci díla druhého, jenž doplňuje část první. Mé skladby jsou také uvedeny v Marpurgových Kritických dopisech, v hudebním Allerlei u. Mancherlei, v Marpurgově Praktické škole hry klavírní, ve Weverových Hudebních kursech, v Birnstielových malých klavírních skladbách, ve Spenersových klavírních skladbách, ve sbírkách duchovních i jiných písní. Pokus o písně v hexametrech je také mou prací. 32. 1770 vyryl Schönemann mých dvanáct dvoj- a tříhlasých skladeb. 33. 1772 vyšlo mým nákladem šest snadných klavírních koncertů tiskem. 34. 1773 jsem na vyzvání zhudebnil šest čtyřhlasých symfonií. Napsal jsem také značný počet vokálních, církevních a příležitostných skladeb, nic z nich však nebylo vytištěno. Složil jsem několik tuctů symfonií; tria pro klavír a jiné nástroje, počtem asi 30; asi 18 jiných sólových instrumentálních skladeb; na 12 sonatin pro klavír 360 s doprovodem; asi 49 koncertů pro klavír a jiné nástroje (zpracoval jsem je také pro klavír), mezi klavírními koncerty je jeden pro dva klavíry; 170 sólových skladeb pro klavír, většinou sonáty, dále menší charakteristické skladby, koncerty, symfonie a fugy. [Většinu skladeb jsem musel psát pro určité umělce a určité obecenstvo a nemohl jsem pracovat s takovou volností, s kterou jsem psal skladby pro sebe. Musel jsem se dokonce podrobit směšným předpisům; je však možné, že právě tyto nepříjemné okolnosti mé nadaní podnítily k myšlenkám, které by mi byly jinak asi nenapadly. Poněvadž jsem nikdy nemiloval jednotvárnost ve skladbě ani ve výrazu, poněvadž jsem slyšel tolik znamenitých a různých věci a protože jsem vždycky věřil, že i nepatrné jednotlivosti mají být dobře a poctivě propracovány — proto a pro přirozené, Bohem mi svěřené schopnosti, nejsou mé skladby podle mínění jiných jednotvárné. Při této příležitosti se zmíním o tom, že páni kritikové posuzují často nemilosrdně skladby, o kterých píší, neboť nevědí, za jakých okolností, k jakému účelu a z jakého podnětu vznikly. Zřídkakdy je kritik právě tak citlivý a vzdělaný jako čestný a odvážný. Měl by však mít tyto čtyři vlastnosti. A je pťoto smutnou zkušeností pro hudebníky, že se kritikou, oborem tak důležitým a užitečným, často zabývají lidé, kterým jsou tyto vlastnosti docela cizí. Ve všech mých skladbách, zvláště klavírních, jsou jen některá tria, sóla a koncerty, které jsem mohl komponovat úplně volně a sám pro sebe. V posledních letech se i přes svůj hmotný nedostatek snažímjiřede-vším hrat^co nejzpěvněji na klavír a pro klavír komponovat. Není to "tat lehké, má-li být skladba_o3ufevneß jpří|jšnýjn. .hlučeni ušlechtilá prostota melodie. Myslím^ že se má hudba dotknout lidského srdce atoho klavírista nedokáže hřmocením, rámusením a arpeggiovánímj u mne alespoň ňe.]"1......... ......'.....' ...........""' Musím přiznat, že se díla tohoto skladatele tolik, liší ode, všech .ostat*, nich, že si na. ně má člověk nejprve zvyknout, než-JTO,.mH?e dobře porozumět. Quintilian považoval za známku pilného studia, jestliže se mladému řečníku podařilo vytříbit si vkus na Ciceronových spisech; a Bachova díla by mohla být zkušebním kamenem hudebního citu a úsudku mladých hudebníků. Vytýkali jeho skladbám, že jsou příliš dlouhé^ těžké, odvážné a hlubokomyslné.V prvním bodě se ho nemohu 1 Text v hranatých závorkách neuvádí Burney v anglickém vydáni, nýbrž jen Bachův německý vlastní životopis. 561 tolik zastat jako v ostatních třech; i tuto chybu však lze omluvit; německé obecenstvo čeká od každé skladby, že bude dlouhá, a považovalo by jejího autora za málo nadaného, kdyby v ní neřekl všechno, co se říci dá. Lehké a těžké jsou relativní pojmy; to, co nevzdělaný člověk označuje za těžké, je pro vzdělaného docela všední a běžné. Díla našeho skladatele nejsou těžká technicky, nýbrž výrazově. Co se týče hluboko-myslnosti a odvážnosti, mírní tuto výtku skutečnost, že i v nejodvážnějším vedení melodie a v modulaci nepřekročil pravidla a že jeho vzlet není jen prázdným blouzněním nevědomosti a zbabělosti, nýbrž projevem kultivovaného génia. Při podrobném studiu tedy shledáváme, že jsou jeho skladby tak bohaté myšlenkami, výrazem a teoretickými znalostmi, že je na každém jednotlivém řádku víc myšlenek než na celých stránkách skladeb, o kterých se kritika zmiňuje pochvalně. Ačkoli pan Bach pobyl v Berlíně 30 let, nelze tvrdit, že by byl se svým postavením naprosto spokojen. Vládl tam jiný hudební styl, než jaký se snažil sám pěstovat. Jeho plat byl nevalný a co do hodnosti byl postaven za některými jinými, kteří se mu zásluhami nerovnali. Naskytla se mu sice během té doby různá velmi výhodná postavení jinde, z nichž některá by byl přijal, ale nemohl dosáhnout propuštění; nicméně jeho plat mu byl po mnoha letech služby upraven. Pan Bach nebyl pruský poddaný, a tak by se zdálo, že by mohl odejít z Berlína podle vlastního rozhodnutí. Ovšem za pobytu zde se oženil a jeho žena a děti jakožto poddané pruského Veličenstva se nemohly odstěhovat bez dovolení. Ale v roce 1767, když byl pozván, aby převzal Telemannovo místo v Hamburku, bylo mu po opětovaných žádostech a prosbách dovoleno odejít a v Hamburku žije dosud. Když jsem přišel do jeho domu, nalezl jsem ho ve společnosti několika vážených a příjemných přátel, jeho ženy a dvou dětí. Byl tam starší syn právník a dcera. Mladší syn studuje v Lipsku malířství. Zavedl mě hned nahoru do velkého hudebního salónu, který byl vyzdoben více než sto padesáti podobiznami slavných hudebních mistrů, malovanými, kreslenými a rytinami. Bylo mezi nimi i několik Angličanů a několik olejomaleb jeho otce a dědečka. Když jsem si je prohlédl, posadil se pan Bach k svému oblíbenému. nástwjiv^lbírjriajmavu--clavichořthijXIz^riJLtfíj^bjo^čtyři^ že svých nejlepších a nejtěžších sk7ä3eb s přesností, jemností a oduševnělostí, které ho tak proslavily v jeho vlasti. Když chce ve volných a patetických větách rozezpívat 362 dlouhou notu, vyloudí ze svého nástroje tón tak teskný a bolestný, jaký je možno zahrát jen na clavichordu a jaký dokáže jen on sám. Po chutné a veselé večeři usedl znovu k cembalu a hrál téměř ne-£řejržítě 35 jecTenacti hodin večer. Byí při tom tak oäulevnén" ä uchvácen, Je[nejen jeho hra," ale i tvář prozrazovala vnitřní pohnuli. Oči mu strnuly, koutky úst poklesly, to, co v něm kypělo, vyzařovalo z jehö ^oyáni^*rtekl potom, že by jistě omládl, kdyby mohl takto castěji pracovat. Teď je mu devětapadesát let: je malý, černovlasý a černooký, snědé pleti, živého chování a veselý. Jeho dnešní hra potvrdila mé mínění, totiž že je nejen největší skladatel pro "klávesové nástroje, jaký kdy žil, nýbrž i nejlepší hráč z" hTeHiska hudebního výrazu. Jiní snad mají stejně dokonalou tečh-hikli, výrazem se mu víaf nevyrovná nikdo. Myslím, že má větší teoretické znalosti než jeho otec a že ho předčí i v modulaci.1 Myšlenky, které geniálně zpracovává ve svých fugách, jsou nové a duchaplné. Zahrál mezi jiným i svých šest posledních koncertů, jež vyšly nedávno v subskripci, ve kterých chtěl zpřístupnit své umění; originalita jeho hudby tím však trpí. Nadání velkého umělce je však patrno z každé věty a domnívám se, že právě toto dílo bude přijato s větším nadšením než předcházející skladby, poněvadž je hudbou tohoto světa a není předurčeno jako jeho dřívější skladby jinému světu nebo alespoň jinému století, které snad shledá snadným a přirozeným to, co je dnešní době těžké a odvážné. Životní osudy mladého Scarlattiho a Emanuela Bacha se sobě trochu podobají. Otcové obou byli slavní skladatelé, uznávaní všemi vrstevníky, ne však svými syny, kteří k slávě hledali nové cesty. Domenico Scarlatti se odvážil už před padesáti lety psát takovým způsobem, k jakému jiní hudebníci dospěli teprve nedávno a kterému si obecenstvo teprve zvyká. Emanuel Bach také předstihl svou dobu. Pan Bach mi ukázal dva svazky skladeb svého otce, které sestavil pro něho, když byl chlapcem. Každý svazek obsahuje skladby s fugami ve všech čtyřiadvaceti tóninách; některé byly pětihlasé a velmi se tehdy s nimi lopotil. Daroval mi několik svých skladeb a tři nebo čtyři vzácné knihy a pojednání o hudbě ze sbírky svého otce a slíbil mi, že mi i v budoucnu opatří věci, které budu potřebovat. 1 K tomuto zarážejícímu tvrzení připojuje německý překladatel poznámku, že „nejednou slyšel z úst p. Bacha tvrzení, že nikdo nemohl lépe rozumět hudbě než jeho otec" (p. P. A. Scholes). 363