21) Důvodu je pro l" celá řada, počínaje lim. že teorie jazvknvé kiilmrv by l.i Havránkovi. naro/dil od Malhesij 1 a Trnky. hlavním tématem, resp. tím. /e mnoho z poválečných liiigvisiu-bohcmistu bylo právě Havránkovým' ■ ' žáky.ažpoľ.ikt.že V. Malhesius koncem války umítá a že měnící nepolitické poměry preferuji názorově unitárn' '' kulturní, tedy i lingvistickou scénu a na té Havránek zaujímal místo v popředí, ne-li místo první. Podrobné" l o těchto souvislostech v autorové práci z roku 1992. The Renounced Fruit is the most Temptinu or Why there j is no Czech Sociolinguistics?. a z roku 1993 VV jménu /unkt e a intervence. Obě práce přitom vycházejí z pozorování P. Nováka v jeho pracích «Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (» zvláštním zřetelem k jeho pojetím marxistické orientace v jazykovědě)» in Slavicu Praxenxia XXXIV, Acta ' Universiuitis Carolinac- Pltiloloxica. Praha 1990: Karlova universita. 21-38 a »K poválečným osudům české '■ lingvistiky» in Slmt> a slovesnost. roč. 52. Praha 1991: Academia. 183-193. i . 22) Distinkce «teorie (jazyková teorie) - doktrína (jazyková kritika)» není totožná s tradičním rozdílem mezi i lingvistikou deskriptívni a preskriptivní. Pro preskripci. tak jak je obvykle chápána, je charakteristické zacílení , přímo na mluvčího a imperativní modus traktování jazykových jevů. Jazyková kritika/doktrína takovu by t může ' ale nemusí. Nemusí byt ani bezprostředné zaměřena na mluvčí-jejím produktem může být «ideologie» «politická linie» akademického tělesa, pověřeného péčí o jazykovou praxi. Tato ideologie přitom může byt neintervenční povahy -jazyková kritika tak nemusí mít ani imperativní charakter a vyúsťovat v preskripci Příkladem takové situace je informační přístup k otázkám jazykové praxe v tom smyslu, jak o něm hovořím např v Starý 1984 a Starý 1993. resp. jak jej vykládá P. Sgall v Sgall P.. Hronek J., Stich A., Horečky J. Variation u\ ümxiiuxe. Amsterdam, Philadelphia 1992a: J. Benjamins, zejména str. 236. ale viz též str. 222,249,296 a v Snail P.,HronekJ.,Čť.vř»i<««». jak zní Cadamerovľftmu, ľ""'JC °teVÍrá" Koncept rozumění jako «rozhovor ■ , V Pr°slu,é stat tiky, rekonstrukci Pak: t0JePr° ného čtení s různým horľL, S - AnWenden na^ačuie Dfľdlv ^-í "SS např,'k,ad v ná- .. Odměrová kniha P„Avn, \ . ľ"} ä novoiJ konkretizací s vMnm£ LT?"^ minulým ~^m^s^-- ___..... lu/.umejici interpretace), r ____,., uM-c významu) a novou konkretizací s vědomím obou předchozích Gadamerova kniha Pravda a metoda z konce padesátých let neby/a ovšem DOčátk»-" i— y jako obecné nauky o rozumění. Hermenei."-i—--- .váni ti"'n -"' ' ' čtení. IJ .......u.wuA z Koncepac_.,^v^n ici nerjy/a ovšem počátkem hermeneu tiky jako obecné nauky o rozumění. Hermeneutikou se zabýval například Dilthi la začátkem minulého století - v ovzduší německé romantiky a v u schleiermachera a Schlegelů. Při hledáníjejích kořenů lzejítještě dál, k mnohé sublilitas intclligendi a subtilitas exníim^di (ron\im&—' ~ ■..... hem staršímu rozlišen,- _...„w,.u. asuowiias explicandi (rozumění a vykladu), jež pietisté doplnili o subtilitas appUcandi, a tím i ke křesťanské tradicí exegeze Písma a církevních sp'1"* ~7J ' škola antiochijská, která trvala na doslovn»™ ■■■•'-« (doslovný), morální a mys ____„jínili o suottlitas .. .„^i.ic risma a církevních spisů. Zde bývá vyčleňována ^ala na doslovném vyložení textu, a alexandrijská, rozlišující gramaticky ticky (alegorický) výklad. Obecně se už od t^">"JI- uplatňuje dvojí «na jeho «vrzovánř. (vi^^T^^P^" a "avéky tí'^Z^ľ, ^^ Při "«erpretaci nych otázek a odpovědíRacľon'i ^ ^^ism^^T^^y^^z:«^ věří ^ cii w;.,_, lrcac'onali.smiis nn*,...:,_. , "emennestanovenni, <•,,..r....."c.uje im,» r„j - . v""-6u"i.Kyj vy už oď ľ SUJ,C'gramaticky "!,°?,.sta™včku P« interpreta^ ...j...../.ii veci a z; .........u.i í neměnné stanovenou strukturou přípust- smus.nadřazujícíse fenoménům, nahlížející na s vět jako na soubor <■}■ potlačit astému. V oblasti svět jejich děl? Sám ale zároveň kontroluje a vybí- _,___-in. ____u,.ujiciset£ ___j..! nusvetjaK věcí a sil.) Vyskytne-li se text, jenž tuto hierarchii narušuje, je žádoucí se ho «zmocnit» ho (případně retušovat), nebo usměrnit vykladeni a tak začlenit do < ' (interpretace umění lze v takovém případě téměř vždy mluvit o nen_..t.^iu *.ouu ctení. Druhé stanovisko naopak «jinakost» textu chápe jako příležitost k revidování vlastních hledisek. Buď pak (yychází více z empirického světa, nepředpokládá tedy noeticky apriorní a dokonalou hierarchii jsoucna (např. mnohé směry ve dvacátém století, vycházející z fenomenologie), nebo samo sebe považuje za nedostačující a neupevněné - text může chápat jako oslovující výzvu k transcendenci (augustinovské pojetí dědičného hříchu a milosti boží). Obě stanoviska, která kdysi Patočka v úvaze jad Komenským pojmenoval jako «uzavřenou» a «otevřenou» duši, "'se pochopitelně málokdy řyskytují v čisté.podobě a existuje mezi nimi široké přechodové pásmo - podobně jako mezi yhraněnym postojem lpícím na představě jediného správného výkladu (interpretačnídogmatismus) ! postojem připouštějícím libovolný výklad (interpretační relativismus). Hermeneutika usiluje toto schisma překlenout. Jestliže Schleiermacher vytyčil postulát «vcítění» o textu, tj. odstranění vzdálenosti mezi minulostí díla a současností vnímání v identifikaci a dílem, Jadamer čin í další podstatný krok a koriguje takový jednosměrný historismus pojetím dialogičnosti, zájemného «rozhovoru». n Mluví proto o «prolnutí horizontů» díla a vnímatele jako o předpo-ladu adekvátního rozumění. Dokonalé proniknutí do časově a prostorově vzdáleného díla, jak je předpokládali velcí filologové komunikativně vzato superčtenáři- devatenáctého a první půle dvacátého století (kupříkladu ještě úrtius), nebo dobytí «cizosvěta» díla aplikací univerzální teoretické metody, jak to předpokládaly íkteré novější směry, se dnes jeví jako sotva možné. Čas ani prostor ostatně nejsou homogenními ;ličinami. Minulost v lidském prožívání mívá vždy rozměr husserlovské retence, «přítomné inulosti», "*a něco podobného platí o perspektivách prostom p-«>- --'■ íněn aladěním řtm-s™ :->- ■■ wozu a, :n ň a-lle dy áží reji'». a díla jliky í ódy istat- ho stanoviska se jeví distance od tradičního historismu v Pkavdí: a metooě jako málo důsledná, stále ještč lpící na «substanci textu» a podceňující roli současného vnímatele ve vztahu k minulému dílu. Gadamer totiž výslovné preferuje význam a hodnotové uchovávání «klasičnosti». :i Gadamerův nejvýraznější literárněvědný pokračovatel, Hans Robert Jauss, hlavní iniciátor kostnické «školy» a zmíněných pravidelných mezioborových kolokvií, tíhl naopak spíše k estetice moderny. V šedesátých letech .se inspiroval avantgardními a formalisticko-strukturalistickými myšlenkami inovace a ozvláštnení (praktická versus poetická funkce jazyka); jedna ze sedmi tezí programového spisu Dějiny literatury jako výzva literární vědí; přímo ústila v popření představy klasičnosti, mimočasové dokonalosti uměleckého díla. -- Na Gadamera Jauss navazoval rozpracováním koncepce dejinnosti rozumění, postulátu dvou horizontů a jejich prolínání při interpretaci. Rozdíly mezi cizí realitou textu a vlastní realitou vykladače nelze ani naivně pominout, ani zrušit «historickým vcítěním». Právě napětí mezi oběma horizonty - zdůrazňuje Jauss - , reflexe jejich parcidlily a jinakosli («alterity»), otevírá možnost pohlédnout na dílo v proměňující se významové dynamice. Dokládajítojeho interpretace francouzských a německých literárních textů, od středověku až po současnost. Jaussovu inspirativnost spatřujeme v prolínání obecných úvah s empirií a v interdisciplinárním obzoru. Na rozdíl od většiny francouzských strukturalistů, magneticky přitahovaných k demonstraci metody, nepovažuje Jauss dokonalý abstraktní systém za organon výkladu všech jevů. Jak sám doznává, ocitl se v oblasti teorie až jako romanista a literární historik, při výkladu zvířecích eposů ve středověku. A právě vědomí dějinného rámce umění, chápaného od poloviny sedmdesátých let v rozměru nejen už receptivním (taková byla původní metodologická intence), ale zároveň i produktivním a komunikativním, vede Jausse - a právě tak například anglistu Isera v koncepcích fikce a imaginace v literatuře, rusistkuLachmannovou ve studiích o intertextovosti- ke zdrženlivosti vůči teoretickým krajnostem. V komentáři k Baudelairovi Jauss polemicky zpochybňuje Barthesovu představu neomezeného pluralismu výkladů: «[...] historicky se vyvíjející konkretizace smyslu literárních děl sleduje jistou 'logiku' [...Iv horizontu interpretací se dá rozlišovat mezi arbitrérními a konsensuálními, mezi pouze originálními a normu tvořícími interpretacemi.» " Další linie, kterou považujeme za inspirativní, je časově vzdálenější, ale svým dosahem a působením mnohem bližší, totiž tradice pražského estetického a literárněvědného strukturalismii. Při pohledu na ni je však nejprve třeba - po vzoru hermeneutiky - odstranit smývání horizontů: určité pojmy, jak důvtipné ukázal Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, jsou «nepochopená slova», interpretovaná odlišně na Západě a na Východě. Tak i Strukturalismus bývá běžně ztotožňován s francouzskými strukturalisty šedesátých let a tato vyhraněná koncepce (např. Greimasova, Todo-rovova) se zpětně promítá do meziválečného a válečného strukturalismu Pražského lingvistického kroužku. Přitom, jak je dnes už. zřejmé, představa díla jako uzavřené souhry strukturních vztahů a pojetí literatury jako dokonale fungujícího systému byly příznačné jen pro první období pražské školy. Mukařovského estetika postupem času stále více rozrušovala takové teze a směřovala jak k diachronii, tak později - většinou v přednáškách a úvahách vydávaných až po letech, například v proslulé Záměrnosti a nezdměniosti v umění- k antropologickým dimenzím umění. Proto může být dnes nikoli neprávem pražský Strukturalismus konce třicátých a čtyřicátých let kladen clo souvislosti s existenciálním pojetím umění, s literární henneneutikou, poststrukturalismem. dokonce i dekonstrukcí. :4 Rozhodující roli v pojetí interpretace sehrál v pražském strukturalismu Felix Vodička. Byl stejně jako Mukařovský a Jakobson přesvědčen o znakové povaze uměleckého díla, o dominanci estetické funkce a o nezbytnosti zkoumání literární struktury v jejím imanentním vývoji. Věnoval však větší pozornost konkrétnímu literárněhistorickému materiálu, byl ostatně-nejinak než Hans Robert Jauss a Wolfgang Iser- svým zaměřením především literární historik a považoval souběh i prolínání teorie s empirií za nezbytné. Klíčový význam má dodnes, domníváme se, jeho studie Problematika ohlasu Nerudova díla.2> Vodička zde pojem «konkretizace», původně ingardenovský. spojil s představou vývoje literatury na pozadí proměn literárních norem a forem společenského soužití a se štrukturalistickým konceptem díla jakožto struktury v stálém pohybu, v níž se ustavičně přeskupují jednotlivé složky a proměňují jejich vztahy - což vedlo k dynamickému chápání estetické hodnoty. i... | |mnticiiii\ONi není /puMibovnna jen pí icinami. je/ mají sv u| původ v c \ nímaleli. ale i vlast-„(povahou uměleckého díla, jež má vlastnosti struktury a je souborem /nakú. jejichž sdělovací určitost je však estetickou funkci' natolik rozkolísána, že mohou navodit různé významové spojitosti. Lze lc('y <,r,ecne připustit několikerou estetickou i významovou interpretaci vnímaného díla, při Ľŕiiiž. každá in.i v zásadě stejnou platnost a přesvědčivost, ovšem časové, společensky a do jisté míry : jndividuálně omezenou.» :'' Takto se otevírá cesta k výkladu literárního díla, který je ote\ icný (neboť respektuje jednotlivé, v rozdílném čase a místě se odehrávající konkretizace) a zároveň histoi icky:-ukotvený(neboťsouvisí sť systémem dobových literárních- a jak.sám Vodička později ve studii o konkretizaci Muchova dílu zdůraznil, i mimoliterárních - norem, jichž v téže době může vedle sebe fungoval i několik). Tato «třetí cesta» mezi dosud převládajícími směry interpretačního dogmatismu a interpretačního relativismu (viz výše), stejně jako mezi extrémy přístupu sociologického, zabývajícího se výhradné sociálními podmínkami recepce a vkusu vnímatelů(Schúcking), a textově imanentního.chápajícícho adekvátní interpretaci jako vhodné doplnění «prázdných», «nedourčených» míst v textu (Ingarden), vlastně anticipovala Jaussovu fúzi a oddálení horizontů, právě tak jako Iserovu systematickou evidenci konkretizace na třech úrovních.27 Pozdější vývoj českého a slovenského strukturalismu a neostrukturalismu - pokud se jeho představitelé zabývali interpretací - navazoval na tyto podněty. Živý se nám jeví zvlášť tam, kde usiluje «spojit znovu donedávna oddělované přístupy strukturní analýzy s oblastí interpretace smyslu». :k Můžeme zde připomenout řadu výrazných výkladů básnických i prozaických děl (např. Kožmín, Červenka, Jankovič, Hamada, Zajac), jakož i studie teoretické. Tak Miroslav Červenka v duchu pozdějších fází vývoje pražské školy předpokládá při rozboru díla souhru synchronních adiachromiíeh momentů, «celistvou rekonstrukci jazykového, stylového, literárně historického a kulturního pozadí» a zároveň «napětí mezi možnostmi obsaženými v díle a tím, co z nich to které období skutečně realizovalo».2'' Milan Jankovič plodně navazuje na «mimosystémové», existenci-ální a antropologické momenty v Mukařovského statích i na jeho pojetí estetické funkce, původně jen organizátorky sítě významů, později však také modu sebeuplatnění člověka ve světě, nezaměnitelné, nové perspektivy universa, překonúvujícíparciálnost jednotlivých postojů a významů. Literární dílo není pouhým souborem daností, ale především děním, akcí obracející se k budoucnosti, vždy novým vyvstáváním smyslu, jenž zároveň oslovuje vnímatele a poukazuje k sobě samému. «A toto napětí, dění smyslu exponované pokaždé znova a jinak z bytí díla, z. významotvorných předpokladů jeho struktury, dění neukončené jediným aktem pochopení, ale navracené každou další konkretizací k dílu jako ke zdroji - to je vlastní, nutně unikající obsah uměleckého díla.» ," Dáváme tedy přednost dialogickému pojetí interpretace literárního díla, výkladu otevřenému, současně však historicky situovanému. Hermeneutický dialog nás při interpretaci vede nejen k vědecky přesné evidenci a přenosu informací, ale i k odborné a životní orientaci, která takový scientismus překlene: k porozumění druhým, k pochopení jiného jako možného právě v jeho jinakosti. " Právě rellcxe./7/iííí-M.vrí-zalo/oná jak na vědomí rozdílu, tak na úsilí po pochopení-je podle Levinase překročením sféry požívání a vlastnění («ekonomie», tj. práce a ovládání, kde se různé vždy niční na stejné): \edc k dialogu a vědomí odpovědnosti. Naopak neochota «naslouchat dílu» obráží neochotu naslouchat druhým lidem (a tedy i vlastním možnostem), přírodě a světu vůbec: interpretační agresivita, absolutní přesvědčení o správném výkladu, souvisí, jak známo, s «terorem idejí», který se v dejinách nejednou proměnil \ teror skutečný. □ Poznámky 1) Máme na nivsli přede vším inlcrpniat i literárního tlila; mn/ná je ovšem jak interpretace dílčí části díla (dokonce jedné Máchovy věty či Skácelo\»d\ojverší) neho dílčí oblasti v rámci díla (například symboliky barev \ Legendě o svaté Kateřině), tak na druhé straně interpretace širších celků (napříklaJ klasicistní ódy ve francii, všech dramat Prantiska Langera). Text literárního díla byv á však pro interpretaci tím nejpodstatnějším. 2) Umberto Leo 1990: The Limits of Interpretation (Blooniington) 70 42 3) Emil Steiger 1963: Die Kunst der Interpretation4 (Zürich), s. 9 4) Viz Vodičkovo pojetí konkretizace - Felix Vodička 1969: Struktura vývoje. Studie literárné historické (Praha), s. 193-219. 5) Srov. Hans Robert Juuss 1991: Ästhetische Erfahrung und literarische Hermeneutik (Frankfurt a.M) s. 657-672. 6) Vodička 1969, s. 36 7) Karlheinz Stierle: Dimenze rozumění. Česká literatura 41 (1993), č. 2 8) Janusz Slawinski: Trojitá hra interpretace. Česká literatura 39 (1991), č. 6, s. 541 9) Srov. Pavel Kouba 1992: Nietzsche dnes. In: Friedrich Nietzsche, Radostná věda («la gaya scienza») (Praha). 10) Jacques Derrida 1988: Mémoires pour Paul de Man (Paris), s. 83 11) Eco 1990, s. 61 12) Hans Georg Gadamer 1965: Wahrheit und Methode2(Tübingen), s. 447 13) Tamtéž, s. 345 14) Hans Georg Gadamer 1959: Vom Zirkel des Verstehens. In: Festschrift. Martin Heidegger zum 70. Geburstag. Uspoř. G. Neske (Pfullingen), s. 34. 15) Víz rozbor Baudelairovy básně Spleen 11, Jauss 1991, s. 813-865. 16) Jan Patočka 1978: Umění a filosofie II (ineditní soubor), s. 292-305 17) Téměř neznámým průkopníkem některých myšlenek současné hermeneutiky byl zřejmě Leo Popper (1886-1911), přítel, souputník a zároveň názorový oponent mladého Lukácse (Popperův Dialog o umění, zpřístupněný až nedávno, zachytil stanoviska obou - srov. Poetik und Hermeneutik XI, Dialogizität in Prozessen literarischer Kommunikation, uspoř. R. Lachmann, München 1983). Popper, oponující (stejně jako tehdy Lukács) představě bezčasové, monologické dokonalosti díla a »estetice vcítění», která v té době vládla zcela dominantně, razil koncepci «dvojího nedorozumění», tj. nutných a neodstranitelných diferencí mezi intencí autora - dokončeným dílem - významem pro vnímatele. Předjal tak vlastně myšlenku dvojí horizontové struktury u Gadamera. 18) Miroslav Petříček jr. 1992: Úvod do (současné) filosofie ■' (Praha), s. 38 19) Vedle Jausse je to zejména pojetí Wolfganga Isera, ovlivněné spíše Husserlem než Gadamerem. Konstituování smyslu díla vidí Iser v konkretizaci, koncipované na rozdíl od Ingardena a stejně jako u Vodičky historicky. Tato konkretizace podle něho probíhá ve třech kontextech: na úrovni repertoáru, tj. systému literárních a mimoliterárníeh norem; dále na úrovni strategie, tj. literárních postupů a technik; a do třetice na úrovni implicitního čtenáře, jenž je zakotven v struktuře textu (Iser 1976: Der Akt des Lesens. Theorie ästhetischer Wirkung /München/). 20) Např. Wolfgang Iser 1991: Das Fiktive und Imaginäre. Perspektiven literarischer Anthropologie (Frankfurt a.Mj; nebo Jauss 1991. 21) Srov. Gadamer 1965. s. 269n. 22) Hans Robert Jauss 1970: Literaturgeschichte als Provokation (Frankfurt a.M.), s. 183 23) Jauss 1991, s. 823 24) Srov. Miroslav Petříček jr.: Francouzský poststriikturalismus a tradice českého strukturalísniu. Česká literatura 39(l99l).č. 5,s. 389-391; dále příspěvky na konferencích o strukturalismu v Praze i Bratislavě v roce 1991. jejichž souborv jsou v tisku. 25) Vodička 1969. s. 193-219' 26) Tamtéž, s. 198. 27) Vizpozn. 19. 28) Milan Jankovič 1992: Dílo jako dění smyslu (Praha), s. 7 29) Miroslav Červenka 1992: Vvznamová výstavba literárního díla (Praha), s. 32 30) Jankovič 1992, s. 24 31) Srov. např. Vladimír Svatoň: Ironie a hermeneutika. Československá rusistika 1988, č. 3. Když se mění paradigma aneb O jednotě vědecké zkušenosti ZDENĚK NEUBAUER £pistemologická frustrace Vžitá představa, že vědecké bádání vykazuje nepřetržitý růst a pokrok, směřujíc ke stále lepšímu poznání skutečnosti, se z hlediska současné epistemologie stala neudržitelnou. Dějiny vědeckého poznání světa představují spíše nespojitý, rozporuplný proces plný revizí, proměn a zvratů, v němž se znovu a znovu zpochybňují dosažené pravdy, a mnohdy se úplně staví na hlavu to, co bylo dosud považováno za prokázané a več se skálopevně věřilo.J/zniká tak dojem, že vědecké poznání, jež bylo po staletí vzorem jistoty, nevede vůbec k bezpečnému vědění o tom, co ve skutečnosti jest, nýbrž že spočívá v pouhém promítání náhodných či svévolných lidských představ do skutečnosti. Věda, která jakožto pilíř pravdy a zdroj spolehlivého vědění počátkem novověku nahradila víru, jako by se nakonec stala obětí téže kritiky, jež předtím postihla náboženství s jeho nepochybnými,Ježto Bohem zjevenými pravdami. Vědecké pravdy - také údajně definitivní, nepochybné, ježto «objektivně dokázané» - zdají se dnes často pouhou vnější projekcí něčeho «lidského, příliš lidského». Mám za to, že k této frustraci došlo nikoli proto, že by véda nebyla skutečným poznáním, ani proto, že by skutečnost nebyla poznatelná, nýbrž prostě proto, že býti skutečnosti není objektivní povahy. ' Krize vědecké pravdy neznamená, že «žádná pravda neexistuje»; znamená jen tolik, že «objektivní pravda» - s nárokem na definitivnost, jedinečnost a výlučnost- je blud, který je třeba prohlédnout. Můj příspěvek nabízí perspektivu, v níž lze spatřit dějiny vědeckého poznání jinak než jako střídu pomíjivých iluzí, náhodný sled vzájemně lhostejných nauk. koncepcí, «obrazů světa». Chci ukázat, že v dějinách vědy lze rozpoznat smysluplnou souvislost, že přetržitost vědeckého poznání neruší celistvost vědecké zkušenosti a že dějinná kontingence vědecké pravdy není dokladem libovolnosti poznání, nýbrž, jeho svobodné, tvůrčí spontaneity. Tak jako náboženství přetrvalo modernu, přetrvá věda postmodernu. Vědecká zkušenost překoná krizi důvěryhodnosti a hrozbu skepse u agnosticismu, ale za stejnou cenu, jakou muselo, resp. musí platit náboženství. Touto cenou je uznání vlastničtí hlubin. Je to nemalý nárok, neboť vyžaduje zřeknout se průhledné sebetotožnosti. Je věda ještě vědou, přízná-li se k svému nevědomí? Mluvit o »hlubině náboženství» nám dnes připadá triviální. Avšak na úsvitu novověku (moderny), v době, kdy víra vsadila na to, co stojí «černé na bílém» - ať už to bylo Písmo, či dogmatické definice - , musel jí tento požadavek připadat stej ně nehorázný jako dnešní vědě. Příliš při pomínáevangelij ní výzvu: Zapři sám sebe... Pojem vědeckého paradigmatu Na přetržitý vývoj vědy první upozornil - v souvislosti se svou kritikou pozitivismu - rakouský filosof Karl Popper. Teorie nejsou podle něho vyvozovány z empirie (experimentálních dat atp.), jsou to geniální «uhodnutí» v podobě logických konstrukcí, jež platí tak dlouho, dokud nejsou vyvráceny. Vyvrácená teorie musí být nahrazena novou, «lepší» teorií, novým duchovním výtvorem, na nějž. posléze čeká tentýž, osud. Do obecného povědomí pronikla přetržitá povaha vědy a problematičnost její objektivity teprve díky rozboru «vědeckých revolucí», který podal na začátku šedesátých let americký epistemolog, původně fvzik a posléze historik věd Thomas S. Kuhn, autor pojmu/'řirar://.i;iři(í.:Paradigma je širší pojem než teorie. Teorie je čistě logická soustava, kdežto paradigmatem se míní styl vědeckého poznání daného období či daného společenství- způsob, «jak se dělá věda», se vším, co k lomu patří: od terminologie a metodologie přes organizaci ústavů a laboratorní vybavení až. po způsob výměny informací a zveřejňování poznatků. Podle Kulma nastupující paradigma nenavazuje na dosavadní