16
PŘEDMLTJ VA
pospěš, má nejmilejší, objímej mě!
Snad by ani samotnému Ovídiovi nevadilo, že autor jeho textu vlastně neporozuměl.
Jak jsme již řekli, je to pokus zcela ojedinělý, ale dává dobrou představu o tom, jakým způsobem oslovovaly Proměny lidového čtenáře nebo posluchače.
V19. stol. se překladatelské pokusy objevují dosti zřídka. Z r. 1879 máme úplný, ale nepříliš hodnotný překlad Ant. Truhláře. Vliv Ovídiova díla v původní tvorbě se však v tomto období projevil dosti významně. V našem století byl Ovídius přeložen několikrát s různým úspěchem. Úsilí překladatelů vyvrcholilo zatím v překladu prof. Ferd. Stiebitze, který byl vydán již několikrát. I sebelepší překlady však po čase stárnou a ztrácejí kontakt s úrovní originální tvorby i jazykovou svěžest. Proto je neustále třeba nových, adekvátních přetlumočení.
Eva Kuťáková
PROMĚNY                                       17
Metamorphoseon exordium
In nova fert animus mutatas dicere formas corpora: di, coeptis (nam vos mutastis et illas) adspirate meis primaque ab origine mundi ad mea perpetuum deducite tempora carmen.
Prolog
Těla jak v podoby nové se změnila, vyprávět hodlám. Bohové mocní, vás prosím, vždyť vy jste strůjci těch proměn, přejte úmyslu mému a od prvopočátku světa postupně do našich dnů mou báseň veďte svou přízní !
KNIHA PRVNl                                    19
KNIHA I
Stvoření světa
Než bylo moře a země a nebe, jež nad vším se klene, příroda na celém světě jen jedinou podobu měla, jejíž jméno byl chaos: změť surová, bez ladu skladu, nic než beztvará hmota, shluk zárodků v hromadě jedné, nestejnorodých to prvků, jež k sobě jen náhodou lnuly. Nebylo doposud Slunce, jež světu by dávalo světlo, nebylo Luny, jež mohla by růst a nabývat růžky, ve vzduchu rozlitém vůkol se nevznášela ni Země vyvážená svou tíhou a po dlouhém okraji pevnin bohyně mořských vod svá ramena nerozestřela. Byla tam sice země a moře a vzduch tam byl také, země však nestála pevně a vody nemohly plynout, vzduch pak postrádal světla. Nic nemělo stálého tvaru, všechno si překážkou bylo, vždyť v tomto tělese jednom zima se svářila s teplem a s vlhkem se svářilo sucho, lehounké s těžkými věcmi a s tvrdými válčily měkké.
Tvůrčí světový duch a bůh pak skončil ten zápas. Oddělil od nebe země a od zemí oddělil vodstva, z hustého ovzduší země pak odloučil nebesa jasná. Když pak je rozuzlil takto a vyňal z té nejasné spousty, různá jim vykázal místa a svorným mírem je spoutal. Lehké a ohnivé nebe se vzneslo v obrovskou klenbu, aby v té nesmírné výši si našlo pro sebe místo. Nejbližší nebi je vzduch jak lehkostí, tak i svým místem; hutnější nad ně pak země, jež hmotné obsáhla prvky,
20
PROMĚNY
poklesla dolů svou tíhou. Kol ní pak poslední místo zaujal tekutý živel a sevřel pevný kruh země.
Ať to byl kdokoli z bohů, jenž utřídil směsici hmoty tím, že ji rozťal a rozťatou urovnal do článků světa, do tvaru veliké koule on nejdříve uhnětl zemi, aby tak ze všech stran měla podobu úplně stejnou. Poručil mořím se rozlít   a vzdouvat se vichřicí prudkou, pevnině oblité vodou pak dokola stanovil břehy. Rozlehlé bažiny přidal, i prameny, jezera, řeky, tekoucí z vyšších míst a vroubené klikatým břehem; různým směrem jak plynou, zem některé pohltí sama, jiné dorazí k moři, kde hladinou volného vodstva přijaty, místo svých břehů pak bičují pobřeží mořské. Poručil nivám a polím se prostřít a údolím klesnout, lesům odít se listím a vyvstat skalnatým horám.
Jako je nebeská koule v své severní části i jižní do dvou dělena pásem, a prostřední, páté, je horké, oblohou sevřené břímě týmž způsobem do pěti částí pečlivě rozvrhl bůh a vytvořil patero pásem. Pro horko obývat nelze kol rovníku prostřední pásmo, ve dvou je vysoký sníh; dvě umístil ve středu obou, smísil tu s chladem i žár a dal jim teplotu mírnou. Nad nimi klene se vzduch. Oč lehčí je, nežli je země, oč je lehčí než voda, též o tolik těžší je ohně. V něm ať se usídlí mlhy, bůh rozkázal, v něm ať i mračna sídlí, i hrom, jenž bude pak zachvívat lidskými srdci, v něm ať se usídlí větry, jež z mračen křesají blesky.
Větrům však nedopřál bydlet sám stvořitel světa, kde
každý z nich by si přál: i dnes, ač každý rozličným směrem fouká, lze tomu jen stěží zabránit, aby snad nebyl rozsápán svět: tak veliký svár je větrných bratrů! Euros ustoupit musel až na východ, v nabatskou říši,
KNIHA PRVNÍ
21
do perských krajin a k horám, jež u jitřních paprsků leží. Západní kraje a břehy, kam slunko již chladněji svítí, Zefyru staly se panstvím. Zem Skytskou a severní místa obsadil Boreas děsný. Kraj opačný, ležící na jih, smáčí věčnými mraky a lijáky vodnatý Auster.
Nahoru nad ovzduší pak položil nebeský éter, lehký a ohnivý plyn, jenž zemitého nic nemá.
Když tak veškerý svět už rozdělil rozmezím přesným, na celém nebi hvězdy se počaly třpytit a planout, které zakrýval dosud mlh závoj dlouhý a černý. Aby pak nebylo kraje, jenž neměl by vlastní své tvorstvo, hvězdy a podoby bohů si zabraly nebeskou půdu, v hlubinách lesklým rybám svůj příbytek poskytly vody, pevnina dostala zvěř a proudící ovzduší ptáky.
Avšak doposud chyběl tvor světější, který by doveď přemýšlet o velkých věcech a mohl by ostatním vládnout. Proto se narodil člověk, ať z božského semene dal mu vzniknout  vesmíru  tvůrce,  ten  původce  lepšího  světa, anebo mladičká země, jež spojení s éterem právě musela opustit, sourodých nebes si chránila sémě; tu pak Prométheus vzal, a smísiv ji s dešťovou vodou, zhnětl ji v podobu bohů, co všechno tu na světě řídí. Zatím co ostatní tvorstvo je schýleno, k zemi se dívá, člověku vztyčenou tvář on poskytl, k nebi mu kázal hledět a vzpřímený zrak vždy k hvězdám do výše zdvíhat. Tak tedy země, jež pustá a nevzhledná nedávno byla, změněna byla a přešla tak v neznámé podoby lidí.
22
PROMĚNY
Quattuor aetates
Aurea prima sáta est aetas, quae vindice nullo, sponte sua, sine lege fidem rectumque colebat. Poena metusque aberant, nec verba rninacia fixo
aere legebantur, nec supplex turba timebat iudicis ora sui, sed erant sine vindice tuti. Nondum caesa suis, peregrinum ut viseret orbem, montibus in liquidas pinus descenderat undas nuliaque mortales praeter sua litora norant. Nondum praecipites cingebant oppida fossae; non tuba directi, non ae-is cornua flexi, non galeae, non ensis erant: sine militis usu mollia securae peragebant otia gentes. Ipsa quoque immunis rastroque intacta nec ullis saucia vomeribus per se dabat omnia tellus; contentique cibis nullo cogente creatis arbuteos fetus montanaque fraga legebant cornaque et in duris haerentia mora rubetis et quae deciderant patula Iovis arbore glandes. Ver erat aeternum placidique tepentibus auris mulcebant Zephyri natos sine semine flores. Mox etiam fruges tellus inarata ferebat, nec renovatus ager gravidis canebat aristis; flumina iam lactis, iam numina nectaris ibant flavaque de viridi stillabant ilice mella.
Postquam Saturno tenebrosa in Tartara misso sub love mundus erat, subiit argentea proles, auro deterior, fulvo pretiosior aere. luppiter antiqui contraxit tempora veris perque hiemes aestusque et inaequales autumnos et breve ver spatiis exegit quattuor annum.
KNIHA PRVNl
23
Čtvero věků
Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl. Nebylo před trestem strachu, ni na deskách kovových
vryté nečtly se výstrahy přísné a nebál se výroků soudních o milost prosící dav: byl bez soudce bezpečen každý. Dosud nesestoupila z hor domácích do plynných proudů pinie, stesaná v loď, chtíc navštívit daleké kraje; jiné přímořské břehy než svoje neznali lidé. Srázný hluboký příkop až dosud nesvíral města, lidé neznali dosud ni poklic ni točivých rohů, nebylo přilbic ni mečů a lidstvo neznalo válek, bezstarostně a klidně čas všechen trávilo v míru. Sama i země netknutá rádlem a nevzdělávaná, od pluhů neporanená, vše dávala z vlastní své vůle. Člověk se spokojil jídlem, jež bez jeho úsilí rostlo: plody plániky sbíral a horské jahody černé, drinky a ostružiny, jež na keřích trnitých rostou, žaludy sbíral, když spadaly s košatých Iovových dubů. Věčné trvalo jaro a mírný západní větřík ovíval vlahými vánky ty bez semen vyrostlé květy. Brzy i plodiny nesla zem doposud nezorávaná, pole, ač nepřeorané, se bělalo těžkými klasy. Tady potoky mléka, tam potoky nektaru tekly, z věčně zelených dubů med žlutavý po kapkách kanul. Jakmile v podsvětí tmavé byl Saturnus od syna svržen, nad světem luppiter vládl, a stříbrné potomstvo vzešlo, horší sice než zlaté, však cennější plavého kovu. Dřívější trvalé jaro hned luppiter zmenšil a zkrátil, na čtyři období rok pak rozdělil: na krátké jaro, na parné léto a nestálý podzim a mrazivou zimu.
24                                       PROMĚNY
Tum primům siccis aer fervoribus ustus canduit et ventis glacies adstricta pependit. Tum primům subiere domos: domus antra fuerunt et densi frutices et vinctae cortice virgae. Semina tum primům longis Cerealia sulcis obruta sunt pressique iugo gemuere iu venci.
Tertia post illam successit aěnea proles, saevior ingeniis et ad horrida promptior arma, non scelerata tarnen. De důro est ultima ferro.
Protinus irrupit venae peioris in aevum omne nefas: fugere pudor verumque fidesque; in quorum subiere locum fraudesque dolique insidiaeque et vis et amor sceleratus habendi. Vela dabat ventis (nee adhuc bene noverat illos) navita; quaeque diu steterant in montibus altis, fluctibus ignotis exsultavere carinae. Communemque prius ceu lumina solis et auras
cautus humum longo signavit limite mensor.
Nee tantum segetes alimentaque debita dives
poscebatur humus, sed itum est in viscera terrae,
quasque recondiderat Stygiisque admoverat umbris,
effodiuntur opes, irritamenta malorum.
Iamque nocens ferrum ferroque nocentius aurum
prodierat: prodit bellum, quod pugnat utroque,
sanguineaque manu crepitantia concutit arma.
Vivitur ex rapto: non hospes ab hospite tutus,
non socer a genero; fratrum quoque gratia rara est.
Imminet exitio vir coniugis, ilia mařiti;
lurida terribiles miscent aconita novercae;
filius ante diem patrios inquirit in annos.
Victa iacet pietas et virgo caede madentes,
ultima caelestum, terras Astraea reliquit.
KNIHA PRVNÍ                                    25
Tehdy poprvé vzduch se rozžhavil, vyprahlým žárem sálal a ve výši uvízl led, jenž utuhnul větrem. Tehdy poprvé v obydlí vešli: jim obydlím byla jeskyně, křoviny husté a proutí svázané lýkem. Tehdy do dlouhých brázd si poprvé zaseli zrna obilná; mladičký býk pak zabučel pod tíhou jařma.
Třetí po tomto věku věk nastoupil, bronzové plémě, krutější povahou svou a náchylný ke strašným zbraním, zločinný nebyl však; posléz věk z tvrdého železa nastal.
Do věku z horšího kovu hned pronikl všeliký zločin, zmizel veškeren stud a pravda a poctivost všecka, na jejich místo šla lest a přetvářka, úklad a podvod, přišlo násilí hrubé a po jmění zločinná touha. Plavec  svěřoval  větrům,   ač  doposud  dobře  je  neznal, plachty — a lodní kýly, jež na horách vysokých dlouho strměly, v neznámých proudech se stávaly tančící hříčkou. Půdu, všem společnou dříve, jak vzduch byl a sluneční
světlo, měřič přeopatrný už vymezil hranicí dlouhou.
Ne však obilí jen a povinné pokrmy člověk od země bohaté žádal — i do nitra země se vniklo: bohatství kovů, jež k špatnostem svádí, teď dolují lidé, kovů, jež ukryla země až do hloubky k podsvětním Stínům. Již je tu železo zhoubné a železa zhoubnější zlato, kruté vzcházejí války, jež bojují obojím kovem. Ruce plničké krve již mávají řinčící zbraní.
Žije se z loupeže jen; tchán před zetěm, před hostitelem není bezpečný host; i bratrská láska je vzácná; manželce hrozí muž a ona zas manželi zhoubou, ukrutné macechy mísí své smrtelné jedy a syn se předčasně pídí, co roků má otec mu naživu zůstat. "o zbožnosti se šlape a panenská bohyně Diké poslední z nebešťanů zem opouští, prosáklou krví.
30
PROMENY
Occidit una domus, sed non domus una perire digna fuit; qua terra patet, fcra regnat Erinys! In facinus iurasse putes; dent ocius omnes quas meruere pati (sic stat sententia) poenas!' Dicta Iovis pars voce probant stimulosque frementi adiciunt, alii partes adsensibus inplent; est tamen humani generis iactura dolori omnibus, et, quae sit terrae mortalibus orbae forma futura, rogant, quis sit laturus in aras tura? ferisne paret populandas tradere terras? talia quaerentes (sibi enim fore cetera curae) rex superum trepidare vetat sobolemque priori dissimilem populo promittit origine mira.
Terrae aquis obrutae
Iamque erat in totas sparsurus fulmina terras, sed timuit, ne forte sacer tot ab ignibus aether conciperet flammas longusque ardesceret axis: esse quoque in fatis reminiscitur affore tempus, quo mare, quo tellus correptaque regia caeli ardeat et mundi moles obsessa iaboret. Tela reponuntur manibus fabricata Cyclopum: poena placet diversa, genus mortale sub undis perdere et ex omni nimbos demittere caelo.
Protinus Aeoliis Aquilonem claudit in antris et quaecumque fugant inductas flamina nubes emittitque Notum. Madidis Notus evolat alis, terribilem picea tectus caligine vultum: barba gravis nimbis, canis fluit unda capillis, fronte sedent nebulae, rorant pennaeque sinusque.
Utque manu late pendentia nubila pressit, fit fragor: hinc densi funduntur ab aethere nimbi.
KNIHA PRVNÍ                                    31
Jeden padl sic dům, však nikoli jediný pouze hoden byl zhouby: kam země až sahá, tam zločinnost
vládne. Jako by k hříchu se spikli! Ať všichni tedy co nejdřív, jak jim dle zásluhy sluší — toť vůle má — pykají trestem!"
Jedni hlasitě souhlasí s lovem a pobídkou vlastní větší v něm vzněcují hněv, těch ostatních souhlas je tichý. Přece však záhuba lidského rodu všem působí lítost, všichni se s obavou ptají, jak bude pak vypadat země, zbavená smrtelných lidí.  Kdo kadidlo  bude pak nosit na oltář! Chystá se snad v plen divoké zvěři ji vydat? Těm, kdo takto se ptali, král bohů hned zakázal bát se, sám prý zařídí vše a slíbí jim plémě, svým vznikem podivu hodné a od lidí dřívějších odlišné zcela.
Potopa
Již již na celou zem se chystal sesílat blesky, avšak pocítil strach, že posvátný éter by mohl vznítit se od toho ohně a širá nebesa vzplanout. Vzpomněl, že v osudech stojí, jak jednou nadejde doba, ve které moře i země i nebesa, požárem vzňatá, vzplanou a všechno, co na světě žije, že ohrozí zkáza. Odloží tedy své blesky, jež kují mu Kyklópů ruce, zvolí radš' opačný trest a rozhodne potopou zničit všechno, co smrtelné je, a vypustit z nebe proud dešťů. Ihned v attických slujích dal uzavřít severák s větry, jejichž vanutí zahání mraky, když zatáhnou nebe, Nota však vypustí ven. Ten vyletí na mokrých křídlech, hrozivý obličej jeho je zahalen černými mraky, lijáky tíží mu vousy a z šedivých vlasů mu krápě, na čele sedí mu mlhy, má nasáklá křídla i oděv. Rukama mraky když stiskne, jež široko daleko visí, rachot se ozve a husté lijáky z oblohy proudí.
F
32                                       PROMĚNY
Nuntia Iunonis varios induta colores concipit Iris aquas alimentaque nubibus afľert. Sternuntur segetes et deplorata coloni vota iacent longique perit labor irritus anni.
Nec caelo contenta äuo est lovis ira, sed ilium caeruleus fráter iuvat auxiliaribus undis. Convocat hic amnes. Qui postquam tecta tyrranni intravere sui. „Non est hortamine longo nunc" ait „utendum. Vires effundite vestras: sic opus est! Aperite domos ac mole remota fluminibus vestris totas immittite habenas!" Iusserat; hi redeunt ac fontibus oia relaxant et defrenato volvuntur in aequora cursu. Ipse tridente suo terram percussit, at ilia intremuit motuque vias patefecit aquarum. Exspatiata ruunt per apertos flumina campos cumque satis arbusta simul pecudesque virosque tectaque cumque suis rapiunt penetralia sacris. Siqua domus mansit potuitque resistere tanto indeiecta malo, culmen tarnen altior huius und a tegit pressaeque latent sub gurgite turres.
Iamque  mare  et  tellus  nullum   discrimen  habebant: omnia pontus erat; deerant quoque litora ponto. Occupat hie collem, cumba sedet alter adunca et ducit remos ilhc, ubi nuper ararat; ille super segetes aut mersae culmina villae navigat, hie summa piscem deprendit in ulmo; figitur in viridi, si fors tulit, ancora prato, aut subiecta terunt curvae vineta carinae; et, modo qua graciles gramen carpsere capellae, nunc ibi deformes ponunt sua corpora phocae. Mirantur sub aqua lucos urbesque domosque Nereides, silvasque tenent delphines et altis
KNTHA PRVNl                                    33
Poslice Iunony Iris jsouc oděna v přepestré barvy, spousty vod vpíjí a potravu novou zas pro mračna shání. K zemi již obilí lehá, žeň zničena, naděje lidí, a s ní přichází nazmar i námaha dlouhého roku.
Iuppiter však v svém hněvu se nespokojil jen nebem. Neptun, sinavý bratr, mu pomáhá zemními proudy. Ten hned povolá řeky a jim, když do zámku přišly vladaře svého, tak praví: „Já plýtvat ted nemohu časem, abych vás pobízel dlouze: jen vylijte všechny své spousty, toho je třeba! Svá otevřte sídla a strhněte hráze, ponechte úplnou volnost svým proudům, nezdržujte je!" Poslušně řeky jdou domů, svá řečiště uvolní vodám, které nesmírným tokem se bez břehů do moře valí. Neptun trojzubcem svým sám udeří v zemi a ona zachvěla se a vodám ten pohyb uvolnil cesty. Rozlité řeky se po širých polích dál valí a řítí, s obilím stromoví rvou a spolu s dobytkem lidi, strhují domy i s vnitřkem a svatými obrazy bohů. Zůstal-li nějaký dům   a nezbořen zhoubu tu přestál, vrchol mu pokrývá vlna, jež nad něho mnohem je vyšší, ba i vysoké věže se ve vířných hlubinách skryly. Mezi zemí a mořem již nebyl nižádný rozdíl, v moře se změnilo vše, a nemělo břehů to moře.
Kdosi tu vystoupí na vrch a druhý zas na loďce sedí, aby vesloval tam, kde ještě nedávno oral. Onen zas nad obilím neb nad svým zmizelým dvorcem plaví se, tento zas ryby si chytá v koruně jilmu. Nebo v zeleni louky, kde kotva náhodou vázne, tam zas zahnutá loď svým spodkem se dotýká vinic. Tam, kde kozičky štíhlé si nedávno škubaly trávu, tam svá nestvůrná těla teď mořští tuleni kladou, "od vodou Néreovny, ty rusalky, diví se hájům, mestum i domům, jsou delfíni v lesích a vrážejí tělem
34                                       PROMĚNY
incursant ramis agitataque robora pulsant. Nat lupus inter oves, fulvos vehit unda leones, unda vehit tigres; nee vires fulminis apro, crura nee ab lato prosunt velocia cervo; quaesitisque diu terris, ubi sistere possit, in mare lassatis volucris vaga decidit alis. Obruerat tumulos immensa licentia ponti pulsabantque novi montana cacumina fluctus. Maxima pars unda rapitur; quibus unda pepercit, Ulos longa domant inopi ieiunia victu.
De Deucalione et Pyrrha
Separat Aonios Actaeis Phocis ab arvis, terra ferax, dum terra fuit, sed tempore in illo pars maris et latus subitarum campus aquarum. Mons ibi verticibus petit arduus astra duobus, nomine Parnasus, superantque cacumina nubes. Hie ubi Deucalion (nam cetera texerat aequor) cum consorte tori parva rate vectus adhaesit, Corycidas nymphas et numina montis adorant fatidicamque Themin, quae tunc oracla tenebat. Non illo melior quisquam nee amantior aequi vir fuit, aut ilia metuentior ulla deorum. luppiter ut liquidis stagnare paludibus orbem et superesse virum de tot modo milibus unum et superesse videt de tot modo milibus unam, innoeuos ambo, cultores numinis ambo, nubila disiecit nimbisque aquilone remotis et caelo terras ostendit et aethera terris. Nee maris ira manet positoque tricuspide telo muleet aquas rector pelagi supraque profundum exstantem atque umeros innato murice tectum
K M HA PRVNÍ
35
do větví vysokých stromů a o duby zmítané bijí. S ovcemi pluje tu vlk, lvy žlutavé unáší vlna, unáší stejně i tygry. Zde nemůže prospět již kancům síla jak blesk, ni strženým jelenům přerychlé běhy. Bloudící pták, když dlouho už hledal, kde mohl by stanout na zemi, svěsil svá znavená křídla a do moře spadl. Bezinezná síla moře již pokryla pahorky všecky, proudy nové a nové již do horských vrcholků bijí. Topí se většina lidí, a šťastně kdo potopě ušel, toho zas předlouhý hlad, když jíst co nebylo,  zhubil.
Deukalión a Pyrrha
Od niv attických boiótskou zemi kraj Fókidy dělí, úrodné země to lán, když zemí byl, ale v tom čase pouhá část moře a hladina širá té zátopy náhlé. V kraji tom vysoká hora ční k nebesům vrcholky dvěma, Parnásos dosud má jméno a temenem nad mraky sahá. Sem když Deukalión — vše ostatní pokrylo moře — veza se na malém člunu, sám se svou manželkou přistál, vzývali božstva a nymfy, jež v Kórycké jeskyni sídlí, jakož i Themidu věštnou, jež tehdy tam věštírnu měla. Spravedlivějšího muže ni lepšího nebylo nad něj, stejně jak nebylo ženy zas nad Pyrrhu bohabojnější, luppiter viděl, že svět je zaplaven plynoucím vodstvem, z tolika nedávných tisíců mužů že jediný zbývá, z tolika nedávných tisíců žen že jediná zbývá, oba dva beze vší viny a oba dva ctitelé bohů; rozptýlil dešťové mraky, a vypustiv severák suchý, nebesům ukázal země a zároveň oblohu zemím.
Netrvá dále hněv moře; již odložil trojzubec vládce vodstva a konejší vlny; též silného Tritona volá k sobě — ční z hlubiny ven, je na plecích pokryt
36
PROMĚNY
caeruleum Tritona vocat conchaeque sonanti inspirare iubet fluctusque et flumina signo iam revocare dato. Cava bučina sumitur Uli tortílis, in latum quae turbine crescit ab imo, bučina, quae medio concepit ubi aera ponto, litora voce replet sub utroque iacentia Phoebo. Tunc quoque, ut ora dei madida rorantia barba contigit et cecinit iussos inflata receptus, omnibus audita est telluris et aequoris undis, et quibus est undis audita, coercuit omnes. Iam mare litus habet, plenos capit alveus amnes, fluniina subsidunt collesque exire videntur; surgit humus, crescunt loca decrescentibus undis postque diem longam nudata cacumina silvae ostendunt limumque tenent in fronde relictum.
Redditus orbis erat. Quem postquam vidit inanem et de8olatas agere alta silentia terras, Deucalion lacrimis ita Pyrrham affatur obortis: „O soror, o coniunx, o femina sola superstes, quam commune mihi genus et patruelis origo, deinde torus iunxit, nunc ipsa pericula iungunt, terrarum, quascumque vident occasus et ortus, nos duo turba sumus; possedit cetera pontus. Haec quoque adhuc vitae non est fiducia nostrae certa satis; terrent etiam nunc nubila mentem.
Quis tibi, si sine me fatis erepta fuisses,
nunc animus, miseranda, foret? Quo sola timorem
ferre modo posses? Quo consolante doleres?
Namque ego (crede mihu), si te quoque pontus haberet,
te sequerer, coniunx, et me quoque pontus haberet.
O/utinam possim populos reparare paternis
artibus atque animas formatae infundere terrae!
KNIHA PRVNÍ
37
porostem mořských ulit — a v lasturu zvučnou mu káže
zadout, znamení dát a oznámit vlnám a řekám,
aby se vrátily již. I chopí se dutého rohu,
který, čím od spodu výš, tím více se v závitech šíří,
když pak uprostřed moře si nabere dutina dechu,
roh ten východní břehy i západní naplní zvukem.
Také v ten den, kdy dotkl se roh úst božích, ted vlhkých
od mokrých vousů, a zvučně dle rozkazu na ústup zadul,
všechny ho slyšely vody jak na zemi, tak také v moři,
ty pak, co slyšely ho, on všechny zadutím zkrotil.
Moře již dostává břeh, již řeky své řečiště mají,
zátopa opadává a vidět je stoupat z ní hory.
Pevnina vyvstává  zase  a s úbytkem  vody zem roste,
vrcholky lesů již zbavené vod se po dlouhé době
zjevují zas, však v listí je plno zbylého bahna.
Znova se navrátil svět, a když jej spatřil tak pustý, prázdnou když uviděl zemi a vnořenou v hluboké ticho, zaslzel Deukalión a takto oslovil Pyrrhu: „Sestro a manželko milá, ó ženo, jež jediná zbýváš, 8 kterou mne společný rod a původ po strýci spojil, potom i společné lože, s níž krutý ted osud mne pojí, na zemích na všech, v něž západ i východ slunce se dívá, my dva jsme jediní lidé, vše ostatní pohřbilo moře. Dosud však naděje naše, že na živu zůstanem dále, není dost jistá, neb ještě i nyní mračna mě děsí. Kdybys vyvázla šťastně, však beze mne, nebohá,
jak by nyní ti u srdce bylo? A jakým způsobem sama mohla bys snášet ten strach? A kdo by tě v bolestech těšil? Já  aspoň  (to  mi  věř!),  kdyby  zhltilo  tebe  to  moře, za tebou šel bych, má choti, i mne by zhltlo to moře. Otcovým uměním kéž bych já uměl dnes obnovit lidstvo, kez bych výtvoru z hlíny znal vdechnouti živoucí duši!
38
PROMĚNY
Nunc genus in nobis restat mortale duobus
(sic   visum   superis)   hominumque   exempla   manemus.
Dixerat, et flebant. Placuit caeleste precari numen et auxilium per sacras quaerere sortes. Nulla mora est: adeunt pariter Cephisidas undas, ut nondum liquidas, sic iam vada nota secantes. Inde ubi libatos irroravere liquores vestibus et capiti, flectunt vestigia sanctae ad delubra deae, quorum fastigia turpi pallebant musco stabantque sine ignibus arae.
Ut templi tetigere gradus, procumbit uterque pronus humi gelidoque pavens dedit oscula saxo atque ita „Si precibus4' dixerunt „numina iustis victa remollescunt, si flectitur ira deorum, die, Themi, qua generis damnum reparabile nostri arte sit, et mersis fer opem, mitissima. rebus!" Mota dea est sortemque dedit: „Discedite templo et velate caput cinctasque resolvite vestes ossaque post tergum magnae iactate parentis!"
Obstipuere diu rumpitque silentia voce Pyrrha prior iussisque deae parere recusat, detque sibi veniam. pavido rogat ore pavetque laedere iactatis maternas ossibus umbras. Interea repetunt caecis obscura latebris verba datae sortis secum inter seque volutant. Inde Promethides placidis Epimethida dictis mulcet et „Aut fallax" ait „est sollertia nobis, aut pia sunt nullumque nefas oracula suadent. Magna parens terra est; lapides in corpore terrae ossa reor dici: iacere hos post terga iubemur."
Coniugis augurio quamquam Titania mota est, spes tarnen in dubio est: adeo caelestibus ambo diffidunt monitis. Sed quid temptare nocebit?
KNIHA PRVNÍ                                    39
V naší jen dvoiici nyní rod lidský na živu zbývá
(takto se uzdálo bohům), my dva jen jsme dokladem lidí."
Pravil a plakali oba. Pak jali se nebeské božstvo prosebně vzývat a v posvátných věštbách pomoci hledat. Beze všech průtahů pak jdou k proudům Kéfísu spolu: čistý nebyl sic dosud, však tekl již v řeěišti známém. Z něho nabranou vodou když zkropili hlavu a šaty, k svatyni bohyně věštné hned ßvoje obrátí kroky, k svatyni, na jejíchž štítech mech s plísní  zelenou ležel a v níž oltáře všechny až doposud bez ohně stály. Jakmile dotkli se stupňů, hned tváří upadli k zemi, v posvátném děsu a hrůze hned líbali studený kámen, takto se modlíce oba: „Ó Themido, jestliže bohy oblomí modlitba čistá a můžeš-li hněv jejich ztišit, pověz, jak záhubu lidského rodu je napravit možno. Na pomoc, nejlaskavější, spěj zatopenému světu!" Bohyně slyšela prosbu a tuto věštbu jim dala: „Vyjděte z chrámu, pak zahalte hlavu, pás rozvažte šatů, kosti vznešené matky pak za sebe házejte oba!"
Úžasem nadlouho zmlkli, až po chvíli jala se Pyrrha promlouvat první a vzpírat se tomu, co kázala Themis. Hlasem, jenž třásl  se  hrůzou, ji  prosila  za  prominutí, bála se házením kostí Stín matčin urážet takto. Mezitím znova a znova si říkají tajemná slova dané jim věštby a přemítají, co značit as mají. Konečně Prométheovec jal těšit se manželku slovy: „Buď tomu rozumím špatně a chybná je důvtipnost moje, nebo ta věštba je zbožná a nesvádí k žádnému hříchu! Vznešená matka je Země a kostmi zřejmě jsou zvány kameny v útrobách jejích; ty za sebe házet nám káže!"
výkladem   manželovým   ač   Pyrrha   pohnuta   byla, přece se uvěřit zdráhá; tak malou důvěru mají oba dva k pokynům božím. Však zkusit to nemůže škodit.
40
PROMĚNY
Descendunt velantque caput tunicasque recingunt et iussos lapides sua post vestigia mittunt. Saxa (quis hoc credat, nisi sit pro teste vetustas?) ponere duritiem coepere suumque rigorem mollirique mora mollitaque ducere formám. Mox ubi creverunt naturaque mitior illis contigit, ut quaedam, sic non manifesta videri forma potest hominis, sed uti de marmore coepta, non exacta satis rudibusque similliina signis. Quae tarnen ex illis aliquo pars umida suco et terrena fuit, versa est in corporis usům; quod solidům est flectique nequit, mutatur in ossa, quae modo vena fuit, sub eodem nomine mansit; inque brevi spatio superorum numine saxa missa viri manibus faciem traxere virorum et de femineo reparata est femina iactu. Inde genus durum sumus experiensque laborum et documenta damus, qua simus origine nati.
Python
Cetera diversis tellus animalia formis sponte sua peperit, postquam vetus umor ab igne percaluit solis caenumque udaeque paludes intumuere aestu fecundaque semina rerum vivaci nutrita solo ceu matris in alvo creverunt faciemque aliquam cepere morando. Sic, ubi deseruit madidos septemfluus agros Nilus et antiquo sua flumina reddidit alveo aetherioque recens exarsit sidere limus, plurima cultores versis animalia glaebis inveniunt et in his quaedam modo coepta per ipsum nascendi spatium, quaedam inperfecta suisque trunca vident numeris, et eodem in corpore saepe
KNIHA PRVNÍ
41
Vyjdou a zahalí hlavu a tuniku uvolní v pasu a hned kamením házejí zpět, jak vyzněl ten rozkaz. Nebýt zde svědkem ta prastará pověst, kdo věřil by tomu? Kameny začaly ztrácet svou tvrdost a odkládat tuhost, postupně začaly měknout a změklé nabývat tvaru. Sotvaže narostly též a dostaly jemnější tvářnost, lze na nich viděti cosi, jak podobu lidského tvora, ovšem nejasnou dosud, jak jeví se načatý mramor, nedosti propracovanou a podobnou hrubým as sochám. Cokoli vlhkého bylo v těch kamenech, cokoli bylo prolnuto šťávou a zemí, to dostalo podobu těla; neohebné a pevné zas mění se ve tvrdé kosti. Kamennou žilou co bylo, to v těle teď totéž má jméno. V nedlouhém čase ty kameny pak, jež na pokyn boží Deukalión tam házel, se změnily v podoby mužů, z těch pak, jež házela Pyrrha, zas nové povstaly ženy. Proto rodem jsme tuhým a zvyklým útrapy snášet, a tím dáváme důkaz i o svém někdejším vzniku.
Drak Pýthón
Ostatní živoucí tvory těch nejrozdílnějších podob země zrodila sama, když vlhkost z potopy zbylou rozehřál sluneční žár, když bahno a močály mokré vzkypěly   účinkem   tepla,   když   plodivé   zárodky  věcí, kojené živnou půdou, růst začaly v útrobách matky, berouce jakousi tvářnost a podobu na sebe zvolna. Kdykoli svlažená pole Nil opustí sedmiramenný a když proudy svých vod v své bývalé řečiště svede, jakmile sluneční úpal kal rozhřeje čerstvého bahna, rolnici pod hrudami sta přerůzných zvířátek najdou, některá počatá právě, jak zrovna na svět se rodí, jma nevyvinutá a kusá v počtu svých údů; tx pak shledají  často, jak na témže těle  část jedna