I SiC*
or ^e
S^ll
y
- £4
ú
y V*° \° Q la^
(18) Jeleni (červi) se tak jmenují podle řeckého slova xégáTct | (kerata), to jest podle paroží (cornua); řecky se totiž paroží řekne jťéoaTot (kerata).26 Když tito nepřátelé hadů pocítí, zeje zmáhá nemoc, vdechnutím nozder vytáhnou hada z díry, překonají jeho zhoubný jed, snědí ho, a tak se uzdraví.27 Díky nim člověk objevil rostlinu zvanou diptam; když sejí totiž jeleni napasou, odrážejí šípy, které proti nim byly vystřeleny.2* (19) Obdivují pískání píšťal. Se vztyčenýma ušima slyší zřetelně, se sklopenýma neslyší nic.29 Kdykoli se plaví přes veliké řeky či přes moře, položí si hlavu na zadek zvířete, které plave před nimi, a tak plavou jeden za druhým a nepociťují žádnou námahu, kterou by jim jinak jejich váha působila.30
26 Indoevr. kořen označující jelena zněl *elen-, srv. řec. ěXacpos (ela-fos), čes. ,jelen". V některých jazycích, včetně latiny, však byl nahrazen epitetem s významem „rohatý", „parohatý" (lat. cervus vychází ze stejného kořene jako subst. corn«, „roh"), srv. Ernout-Meillet, s. v. cervus. Svoji etymologii přejal Isidor od Smria» In Verg. Aen. 1,184; srv. též Varro, De lingua Lat. V, 101. V antice byli jeleni považováni za zvířata plachá, ale také zbabělá a hloupá, zmiňuje se o nich např. Varro, Res rust. 111,9,14, Columella, Res rust. VII,4,6, Plinius Starší, Natur, hist. VIII. 112 a VIII.50, Aristotelés.iuätJíaima^óllb, a Solinus, Collect 19,11. V dílech básníků se jelen vyskytuje hojně, srv. např. Vergilius, Aen. IV.68, a Ovidius, Metám. X.lll. V Písmu se jméno jelena objevuje např. v Ž41.2 jako symbol duše toužící po Bohu nebo v Dt 14,4-5, kde je jelen jmenován mezi zvířaty čistými, které je dovoleno jíst.
(14) Slon (elephantus) dostal podle Řeků své jméno kvůli mohutnosti těla, neboť se vzhledem podobá hoře: řecky se totiž hora řekne \ó<po<5. V Indii se mu však podle jeho hlasu říká barro, a proto se také zvuku, který vydává, říká barritus (troubení) a klům pak ebur (slonovina).129 Jeho nosu se říká chobot (proboscidá), protože si jím podává píci do tlamy.130 Podobrše^íadu a je opevněný hradbou ze slonoviny.131 (15) Staří Římané slony nazývali „lukánští býci": býci proto, že větší zvíře nikdy neviděli, lukánští proto, že v Lukánii je Pyrrhus jako první využil v bitvě proti Římanům. Tento živočišný
druh se totiž hodí do války. Peršané a Indové na ně stavěli dřevěné věže a z nich jako z hradeb bojovali oštěpy.132 Vynikají inteligencí a velkou pamětí.133 (16) Táhnou v celých stádech, umí zdravit pohybem, bojí se myší, páří se spolu zezadu.134 Když však porodí, rozešlou své potomstvo po vodách a po ostrovech kvůli drakům, protože draci jsou jejich nepřátelé a sloni umírají v jejich smyčkách.135 Těhotenství trvá dva roky a nerodí víckrát než jednou a nikdy víc než pouze jednoho potomka.136 Žijí tři sta let.137 Dříve se sloni rodili pouze v Africe a v Indii, nyní se rodí už jen v Indii.
27 Isidor na tomto místě kombinuje text několika autorů, jednak Servia. In Verg. Buc. 7,30: „... jak říká Plinius ve spise Naturalis história, když jeleni pocítí, že na ně doléhá stáří, hledají hady, vytáhnou je z děr a snědí, a tak se zase omladí", jednak Jeronýma, Horn. Orig. Cant. 2,528 (PL 23, 1140A): „Jelen chová nepřátelství k hadům a bojuje s nimi, takže je vdechnutím nozder vytahuje z děr, překoná jejich zhoubný jed a pak si na nich pochutná." Podobně Jeroným, Comm. Ierem. 111,14,5 (PL 24.770C); srv. André, pozn. 27. Zmínku o jelenech zabíjejících hady nalezneme i u Plinia Staršího, Natúr. hist. VIII, 118, a Solina, Collect. 19,15. TalčTv řeckém" I Physiologu, 30, je jelen uveden jako zapřísáhlý nepřítel hada. Když se had ukryje, dokáže ho vytáhnout ven tím, že do děr v zemi, kam had zmizel,
nalije vodu, a pak ho zabije; podobně Physiologus Latinus, versio B, 29 Tak i náš Pán hubí hada-dabla nebeskou vodou, a stejně jako had nesnes« vodu, tak ďábel nesnese svaté slovo.
28 Předlohou zde byl text Solinův, Collect. 19,15; srv. André, pozn. 28 Jedná se však o legendu s dlouhou tradicí, srv. Aristoteles, Hist, animal 612a, Theofrastos, Hist, plant. IX, 16,1, Cicejo, De nat. deorum, 11,126
.....na""KrSIé žijí divoké kozy, které prý, jsou-li zasaženy jedovatými šípy
I vyhledají bylinu jménem dipjam, snědí ji a šípy jim z těla vyklouznou..." | a Plinius Starší, Natur, hist. VIII.97: „... zasažení jeleni člověku ukázal: ! rostlinu diglanvpo níž se zbaví šípů..."; srv. tamt. XXV.92. Lat. termír | dictamnus nebo dictamnum lze určit jako „diptam krétský pravý" (Origa | num dictamnus L.); srv. A. Granata - F. Maspero, Bestiario medievale i   Piemme 1999, str. 124-131; André, pozn. 28.
291 zde byl předlohou Solinus, Collect. 19,11; srv. též Aristoteles, Hist animal. 61 lb, a Plinius Starší, Natur, hist. VHI.l 14.
| 30 Srv. Řehoř Veliký, Moral. lob, XXX.36 (CCL 143B.1515-1516): „Když se prý plaví přes řeku, položí si svou těžkou hlavu na záda toho, který plave před ním, a tak se "navzájem střídají a nepociťují žádnou únavu.' Srv. též Plinius Starší, Natur, hist. VIII.114, a Solinus, Collect. 19,12; srv André, pozn. 30. Jeleni jsou skutečně dobří plavci, srv. Světem zvířat I, str 447-457.
-M -^
"? Srv. Plinius Starší. Natur, hist. Vffl.l: „Slon se svými smysly nejvíce podobá člověku, poněvadž rozumí lidské řeči, poslouchá príkazy, dokáže s. zapamatovat svou práci, touží po lásce a slávě, a dokonce ma vlastnosti, ! které jsou vzácné i u lidí: poctivost, moudrost, spravedlnost... O výjimečné inteligenci slonů se zmiňuje též Solinus, Collect. 25,2, Aristoteles, Hut. animal. 630b, a Cicero, De nat. deorum, 1,97 a 11,151. ! '" V antice se tradovalo, že obrovští a nebojácní sloni se bojí skopců j prasat a myší, srv. např. Plinius Starší, Natur, hist. VIII,29. O sexuálních ! zvyklostech slonů srv. Plinius Starší, Natur, hist. X, 173.
•m Isidor zde vychází z Plinia_StarMä2. Natur, hist. VIII.32-33 SjtosSU-■ Collect. 25,10, a z řecké vtrztPhysioloSuí43Jídc se píše, že když chce ! mít slon mladé, vydá se do blízTčôlnTáKkďeloite strom zvaný nwndrago-129 Lat. elephantus, resp. elephas nebo elephans, gen. elephantis, je pře- ra (srv. Qn 30,14-24). Samička si vezme ovoce z tohoto stromu jaKO prvm, jato z řec. I\e<pas (elefás), „sW'; srv. Ernout-Meillet, s. v. elephantus.' nabídne svému choti (srv. Gn. 3), a když pojedí, spojí se spolu. Když pn-Isidorova etymologie založená na sloní velikosti a jejím připodobnění jde její čas, vejde slonice do vody až po prsa, a tak přivede na svět sve m
dě, které pak ochraňuje před hadem. Díky této pozdněantické tradici, že totiž slonice rodí ve vodě nebo na ostrovech, se slonjtal pro křesťanysym-bolem křtu.
136 Isidor čerpá ze Solina, Collect. 25,7: „Jejich gravidita netrvá, jak říkají lidé, deset let, nýbrž -jak říká Aristoteles - pouhé dva roky; nejsou březí vícekrát než jednou a mají vždy jen jedno mládě." Srv. André, pozn. 143. Také Plinius St^íUJIaturJiist. VIII.28, uvádí obdobné informace. Rozmnožovací schopnost slonů je skutečně velmi malá; srv. Světem zvířat I, str. 383.
137 Také podle Plinia Staršího, Natur, hist. VH.1,10, mohou sloni žít dvě stě nebo tři sta let. Ve skutečnosti se sloni dožívají okolo sedmdesáti let; Světem zvířat I, str. 385.
k řec. Xóipos, „kopec'^neníjp7^5á?Výraz barrus je označením pro slo na, které se rozšířilo pravděpodobně při hrách, spolu s indickými slony. Od něj je pak odvozeno i slovo barritus, „troubení"; srv. Ernout-Meillet, s. v. barrus. Isidor přejímá svoji etymologii od Servia, In Verg. Aen. 1,592; srv. André, pozn. 135. Další Isidorova etymologie, která dává do souvislosti výrazy barro a ernrffimylgaPsrv. též Etymol. XVI,5,19. V současné době žijí na celé zeměkouli pouze dva druhy slonů: slon africký (Loxodon-ta africana Blumenbach) a slon indický (Elephas maximusL.); srv. Světem zvířat I, str. 381. Sloni, o kterých se zmiňují antičtí autoři, jsou vesměs sloni afričtí.
130 Isidorova etymologirjesprávná/řec. irqoßoaxU (proboskis) vychází z řec. výrazu ßocrxeiv (boskein), „živit", „krmit"; srv. André, pozn. 136.
131 Isidor zde čerpal z Lucretia, De rerum nat. 11,540-541; srv. André, pozn. 137.
(3) Slovo lev (/go) bylo do latiny přejato z řečtiny: řecky se lev i řekne Áiwv (león); je to nomen nothutn, protože je částečně porušené.107 Leaena (lvice) je zcela řecký název, stejně jako dracaena !
(dračice). Básníci však říkají lvici také lea.m Řecky „lev" (leo) se do latiny překládá jako rex, „král", poněvadž je vládcem všech zví-1 řat.109 (4) Jsou jich prý tři druhy; malí lvi s kudrnatou hřívou jsou j mírumilovní, velcí lvi s rovnou hřívou jsou divocí."0 Jejich rozpoložení se pozná podle výrazu ve tváři a podle ocasu. Jejich statečnost je v srdci a síla v hlavě. Když se octnou v obklíčení lovců, hle-} dí do země, aby je neděsil pohled na lovecké oštěpy. Bojí se hřmotu! kol, ještě více však ohně.1" (5) Když spí, jejich oči bdí. Když sej procházejí, zametají svým ocasem stopy, aby je lovec neobjevil.! Mládě po svém narození prý po tři dny a tři noci spí; ale pak se již otcovým burácením a řevem místo, kde mládě leží, tak otřásá, až se probudí."2 (6) K člověku se lev chová následovně: když mu člověk! neubližuje, nerozzuří se."3 Jejich shovívavost je zřejmá z četných : příkladů: šetří poražené a propouštějí kořist, která je jim vydána na- j pospas."4 Člověka zahubí, jen když mají veliký hlad. Lucretius j o nich říká:
„...mláďata lví.""5
UiJU-£V~ty
)OS
e
"° O dvou druzích lvů se zmiňují jak Aristoteles, Hist, animal. 629, tak i Plinius Starší, Natur, hist. VIII.46, ale jen Solinus, Collect. 28,13, o něhož se opírá Isidor, hovoří o třech druzích (Isidor sice po vzoru Solina uvádí tři druhy, ale popisuje pouze dva); srv. André, pozn. 110. Ve skutečnosti je druhů lvů daleko více, nejznámější z nich je lev pustinný (Panthera leo L.), k největší lví rase patří lev kapský {Panthera leo melanochaita Smith). Lvu berberskému (Panthera leo leo L.) rostla hříva na hlavě, krku i na břiše a zástupcem nejmenší rasy je lev východoafrický (Panthera leo somali-ensis Noack) atd.; srv. Světem zvířat 1, str. 265-270.
111 Celá tato pasáž je převzata ze Solina, Collect. 27,18-20; srv. též Plinius Starší, Natur, hist. VIII.49-52, a André, pozn. 111 a 112.
112 Isidor zde pravděpodobně směšuje různé prameny, k nimž náleží Solinus, Collect. 27,15, a Plinius Starší, Natur, hist. VIII.48. V řecké verzi Physiologu, 1, je lev spící s otevřenýma očima přirovnáván ke Kristovu mrtvému tělu na kříži, jehož božství je bdělé. Lev zametající stopy tak, aby jej nemohl lovec vyslídit, se chová stejně jako Kristus, duchovní lev, který zahladil stopy svého božství. Lví mláďata se rodí mrtvá a po třech dnech je jejich otec oživí svým dechem, stejně jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých. Srv. André, pozn. 117.
113  Pravděpodobně se jedná o text převzatý ze Servia, In Verg. Aen. XII.6: Haec enim leonum natura est, ut nisi laesi irasci nequeant. („Lvi
mají v povaze, že nikoho nenapadnou, nejsou-li sami napadeni.") Srv. André, pozn. 118.
114 Isidor se patrně opět inspiroval textem Solinovým, Collect. 27,15: „Je mnoho důkazů o jejich shovívavosti: šetří poražené, útočí spíše na samce než na samice a mláďata zabíjejí jen z velikého hladu. Dokáží být i milosrdní - svědčí o tom řada příkladů, protože mnozí z těch, kdo lvům zkřížili cestu, se navrátili živí." Srv. André, pozn. 119. Téma leo clemens („šlechetný lev") je locus communis řecké a římské literatury; srv. např. Ovidius, Trist. 111,5,3: corpora magnanimo satis est prostrasse leoni („lvu stačí, když nepřítele položí na lopatky"); Plinius Starší, Natur, hist. VHI.48: Leoni tan-turn exferis dementia in supplices; prostratis parcit... (.Jediný lev mezi dravými zvířaty má slitování s prosebníky; šetří poražené...")