82 PRINCIPIORUM PHILOSOPHIC PARS SECUNDA i. Quibus rationibus rerum materialium existentia certd cognoscatur. De Principiis rerum materialium. Etsi nemo non sibi satis persuadeat res materia-les existere, quia tarnen hoc á nobis paulö ante in dubium revocatum est, & inter primae nostrae aeta-tis praejudicia numeratum, nunc opus est ut ratio-nes investigemus, per quas id certö cognoscatur. Nempe quicquid sentimus, proCul dubio nobis advenit á re aliquá, quae á mente nostra diversa est. Neque enim est in nostra potestate efficere, ut unum potiús quam aliud sentiamus; sed hoc ä re illä quae sensus nostras afficit, planě pendet. Quae-ri quidem potest an res ilia sit Deus, an quid á Deo diversum. Sed quia sentimus, sivé potiús á sensu impulsi claré ac distinctě percipimus, materiam quandam extensam in longum, latum & profun-dum, cujus variae partes varus figuris praeditae sunt, ac variis motibus cientur, ac etiam efficiunt ut va-rios sensus habeamus colorum, odorum, do-loris, &c: si Deus immediate per se ipsum istius materiae extensae ideam menti nostrae exhiberet, vel tantum si efficeret ut exhiberejtur á re aliquá, 83 PRINCIPY FILOSOFIE ČÁST DRUHÁ O principech materiálních věcí Snad všichni jsme dostatečně přesvědčeni o tom, že materiální věci existují. O něco výše jsme to však uvedli v pochybnosť a zahrnuli mezi předsudky našeho dětství, a nyní je tedy třeba, abychom prozkoumali úsudky, díky nimž to s jistotou poznáváme. Vše, co smysly vnímáme, k nám bezpochyby přichází od nějaké věci, která je různá od naší mysli.2 Není totiž v naší moci způsobit, abychom smysly vnímali jedn0 spíše než jiné, ale zcela to závisí na té věci, která ovlivňuje naše smysly. Lze se ovšem ptát, zda je ona věc Bůh, nebo zda je něčím od Boha různým. Smyslově vnímáme, nebo spíše pohnuti smysly jasně a rozlišeně poznáváme jakousi látku rozlehlou,do délky, šířky a hloubky, jejíž rozličné části mají rozličné tvary a pohybují se rozličnými pohyby a způsobují také, že máme rozličné vjemy barev, vůní, bolesti atd. A jestliže by tudíž Bůh bezprostředně sám o sobě naší mysli předal ideu oné rozlehlé látky, nebo i kdyby jen způsobil, aby ji předala nějaká věc, v níž by nebyla žádná rozlehlost, ani I. Na základě jakých úsudků s jistotou poznáváme, te materiální věci existují. 1 Viz část I, či. IV., s. 15 tohoto vydání. 1 Ve fr. verzi věta začíná: „Za prvé, sami v sobě zakoušíme, že..." AT 1X-2, s. 63. 84 Principiorum Philosophize / Pars secunda II. Quibus etiam cognos-catur corpus humanum menti esse arete conjuctum. III. Sensuum perceptiones, non quid revera sit in rebus, sed quid humano composito prosit vel obsit, docere. in qua nihil esset extensionis, nee figurae, nee motüs: nulla ratio potest excogitari, cur non de-ceptor esset putandus. Ipsam enim clarě intelligi-mus tanquam rem á Deo & á nobis, sivé á mente nostra, planě diversam; ac etiam clare videre nobis videmur, ejus ideám á rebus extra nos positis, quibus omnino similis est, advenire; Dei auterri naturae planě repugnare ut sit deceptor, jam ante est animadversum. Atque ideo hie omnino conclu-dendum est, rem quandam extensam in longum, latum & profundum, omnesque illas proprietates quas rei extenfae convenire clare percipimus ha-bentem, existere. Estque haec res extensa, quam corpus sivé materiam appellamus. Eädem ratione, menti nostrae corpus quoddam magis aretě, quam reliqua alia corpora, conjunc-tum esse, concludi potest, ex eo quôd perspicuě advertamus dolores aliosque sensus nobis ex improviso advenire; quos mens est conscia non á se sola proficisci, nee ad se posse pertinere ex eo solo quôd sit res cogitans, sed tantum ex eo quôd alteri cuidam rei extensae ac mobili adjuncta sit, quae res humanum corpus appellatur. Sed accura-tior ejus rei explicatio non est hujus loci. •> Satis erit, si advertamus sensuum perceptiones non referri, nisi ad istam corporis humani cum mente conjuctionem, & nobis quidem ordinariě exhibere, quid ad illam externa corpora prodesse possint aut nocere; non autem, nisi interdum & ex accidenti, nos docere, | qualia in seipsis existant. Ita enim sensuum praejudicia facile deponemus, & solo intellects, ad ideas sibi á natura inditas dili-genter attendente, hie utemur. Principy filosofie / Část druhá 85 tvar, ani pohyb, nelze vymyslet žádný důvod, proč by neměl být pokládán za podvodníka. Jasně ji totiž chápeme jako věc zcela různou od Boha a od nás, čili od naší mysli. A také se nám zdá,3 že jasně vidíme, že její idea přichází od věcí umístěných mimo nás, kterým se zcela podobá. Již dříve jsme si však povšimli, že Boží přirozenosti zcela odporuje, aby klamal." A je zde tedy nutné učinit závěr, že existuje jakási věc, která je rozlehlá do délky, šířky a hloubky a má všechny vlastnosti, které (jak jasně poznáváme) přísluší rozlehlé věci. Je to věc rozlehlá, kterou nazýváme tělesem čili látkou. Tímtéž úsudkem lze vyvodit, že nějaké tělo je s naší myslí spojeno těsněji než zbývající tělesa, z toho, že zřetelně pozorujeme, že bolesti a jiné smyslové vjemy k nám přicházejí nenadále. Mysl si je vědoma, že nepocházejí z ní samé a že k ní nemohou náležet pouze proto, že je věcí myslící, ale jen proto, že je připojena k nějaké jiné věci rozlehlé a pohyblivé: tato věc se nazývá lidské tělo. Ale přesnější vysvětlení této věci zde není na místě.5 Postačí, když si povšimneme, že poznatky smyslů se vztahují pouze k onomu spojení lidského těla s myslí a že nám sice náležitě ukazují, čím mu mohou vnější tělesa prospívat či škodit, že nás však neučí (leda snadjeq občas a nahodile), jaká jsou sama o sobě. Tak totiž snadno odložíme předsudky smyslů a budeme zde užívat pouze chápavosti, důkladně přihlížející k idejím, které má přirozeně. Na základě čeho též poznáváme, že lidské tělo je těsně spojeno s myslí. m. Smyslové vjemy nás neučí, co je skutečně ve věcech, ale co prospívá či škodí celému člověku. ' Srv. k tomu Descartův rozhovor s Fransem Burmanem, AT V, s. 167. Ve fr. verzi věta pokračuje: ,.....že její idea se v nás utváří při setkání s vnějšími tělesy..." AT IX-2, s. 64. 4 Viz část I, či. XXIX., s. 37 a či. XXXVI., s. 41 tohoto vydání. 5 Srv. část IV, či. CLXXXIX.nn., s. 127nn., oba připojené dopisy princezně Alžbětě, s. 160nn. tohoto vydání, Passions de V Arne I. 86 Principiorum Philosophic / Pars secunda IV. Náturám corporis non inpondere, duritie, colore, aut similibus; sed in sola extensio-ne consistere. Prcejudicia de rarefac-tione & de vacuo, hanc corporis naturam obscurio-remfacere. Quod agentes, percipiemus naturam materi«, sivé corporis in universum spectati, non consistere in eo quôd sit res dura, vel ponderosa, vel colorata, vel alio aliquo modo sensus afficiens: sed tantům in eo quôd sit res extensa in longum, latum & pro-fundum. Nam, quantum ad duritiem, nihil aliud de illá sensus nobis indicat, quam partes durorum corporum resistere motui manuum nostrarum, cum in illas incurrunt. Si enim, quotiescunque ma-nus nostrse versus aliquam partem moventur, corpora omnia ibi existentia recederent eádem celeri-tate qua illae accedunt, nullam unquam duritiem sentiremus. Nee ullo modo potest intelligi, corpora quae sic recederent, idcirco naturam corporis esse amissura; nee proinde ipsa in duritie consistit. Eá-demque ratione ostendi potest, & pondus, & colo-rem, & alias omnes ejusmodi qualitates, quae in materia corporeä sentiuntur, ex et tolli posse, ipsa integrä remanente: unde sequitur, ä nulla ex Ulis ejus naturam dependere. Duae verö adhuc causae supersunt, ob quas potest dubitari, an vera natura corporis in sola extensione consistat. Una est, quod multi existiment, pleraque corpora sic posse rarefieri ac condensari, ut rare-facta plus habeant extensionis quam condensata; sintque etiam nonnulli adeô subtiles, ut substanfl-am corporis ab ejusdem quantitate, ajque ipsam quantititatem ab extensione distinguant. Altera est, quôd ubi nihil aliud | esse intelligimus, quam ex-tensionem in longum, latum & profundum, non soleamus dicere ibi esse corpus, sed tantummodo spatium, & quidem spatium inane, quod ferě omnes sibi persuadent esse purum nihil. *2-*3 Principy filosofie / Část druhá «7 Když tak učiníme, poznáme, že přirozenost látky čili obecně nahlíženého tělesa nespočívá v tom, že je to věc tvrdá, těžká, zbarvená či ovlivňující smysly nějakým jiným způsobem, ale pouze v tom, že je to věc rozlehlá do délky, šířky a hloubky. Neboť, co se týče tvrdosti, smysly nám o ní prozrazují jen to, že části tvrdých těles kladou odpor pohybu našich rukou, když na ně tlačí. Kdyby totiž pokaždé, když se naše ruce pohnou nějakým směrem, ustupovala všechna tělesa, která tam jsou, stejnou rychlostí jakou se ruce přibližují, nikdy bychom necítili žádnou tvrdost. Ani nelze žádným způsobem chápat, že by tělesa, která by takto ustupovala, měla ztratit přirozenost těles. (Jejich) přirozenost tedy nespočívá v tvrdostí. A tímtéž úsudkem lze ukázat, že i tíha, barva a všechny ostatní takové kvality, které smysly vnímáme v tělesné látce, z ní mohou být vyňaty, přičemž zůstane neporušena. Z toho plyne, že její přirozenost na žádné z nich nezávisí. Zbývají však ještě dvě příčiny, pro které lze pochybovaj, že pravá přirozenost tělesa spočívá v pouhé rozlehlosti. Jedna je, že se mnozí domnívají, že většina těles se může zřeďovat a zhušťovat tak, aby zředěná měla větší rozlehlost než zhuštěná - a někteří jsou až tak důkladní, že rozlišují substanci tělesa a jeho velikost, a rovněž onu velikost od rozlehlosti.6 Druhá je, že kde chápeme pouze rozlehlost do délky, šířky a hloubky, tam obvykle nemluvíme o tělese, ale pouze o prostoru, a sice o prostoru prázdném," o němž jsou snad všichni přesvědčeni, zeje holé nic. IV. Přirozenost tělesa nespočívá v tíze, tvrdosti, barvě nebo v něčem podobném, ale pouze v rozlehlosti. V. Předsudky o zřeďování a prázdnu zatemňují přirozenost tělesa. * K uváděnému pojetí zřeďování a zhušťování srv. např. Toletus, ln Phys. IV, kap, 9, t. 87, kv. 11. Pokud jde o pozici obdobnou níže uvedenému stanovisku Descartovu, srv. R. Arriaga, Cursus philosophicus, In Phys., disp. 16, odd. 10, s. 482-488. K odlišování substance od její rozlehlosti srv. např. F. Suárez, Dispu-tationes metaphysical, disp. 40, odd. 2; Toletus In Phys. IV, kap. 5, t. 49, kv. 8; Eustachius a Sancto Paulo, Summa philosophica quadri-partita I, s. 67nn. (a tamtéž III, s. 50). 88 Principiorum Philosophize / Pars SECUNDA 43-4« VI. Quomodo fiat rare' factio. VII. Earn non posse ullo alio modo intelligibili explicari. Sed quantum ad rarefactionem & condensatio-nem, quicunque ad cogitationes suas attendet, ac nihil volet admittere nisi quod clarě percipiat, non putabit in ipsis aliud quidquam contingere, quam figurae mutationem: ita scilicet, ut rara corpora ilia sint, inter quorum partes multa intervalla exis-tunt, corporibus aliis repleta; & per hoc tantum densiora reddantur, quôd ipsorum partes, ad invi-cem accedentes, intervalla ista imminuant vel planě tollant: quod ultimum si aliquando contin-gat, tunc corpus tarn densum evadit, ut repugnet ipsum densius reddi posse. Atqui non ideô minus tunc extensum est, quam cum partes habens á se mutuô dissitas, majus spatium amplectitur: quia quicquid extensionis in poris sivé intervallis á partibus ejus relictis continetur, nullo modo ipsi tribui debet, sed aliis quibusvis corporibus, a qui-bus intervalla ista replentur. Ut cum videmus špongiám, aqua vel alio liquore turgentem, non putamus ipsam secundum singulas suas partes magis extensam, quam cum compressa est & sicca; sed tantummodo poros habere magis patentes, ac ideô per majus spatium esse diffusam. Et saně non video, quid moverit nonnullos, ut mallent dicere rarefactionem fieri per augmen-tationem quantitatis, quam ipsam hoc spongile exemplo explicare. Nam etsi, cúm aer aut aqua ra-refiunt, non videamus ullos ipsorum poros qui ampliores reddantur, | nee ullum novum corpus, quod ad illos replendos accedat: non est tarnen ra-tioni tarn consentaneum, aliquid non intelligibile effingere, ad eorum rarefactionem verbotenus ex-plicandam, quam ex hoc quôd rarefiant, conclude-re in ipsis esse poros, sive intervalla quae ampliora ; Principy filosofie / Část druhá 89 Ale pokud jde o zřeďování a zhušťování, kdokoli bude sledovat své myšlenky a nebude chtít připustit než to, co jasně pozná, nebude mít za to, že při nich dochází k něčemu jinému než ke změně tvaru: a totiž tak, že řídká tělesa jsou ta, mezi jejichž částicemi jsou mnohé mezery, vyplněné jinými tělesy. Hustšími se (tělesa) stávají pouze tím, že jejich části, které se navzájem přibližují, zmenšují či zcela ruší ony mezery - a když k tomuto zrušení mezer dojde, vznikne těleso tak husté, že si odporuje, aby bylo ještě hustší. Není proto tehdy méně rozlehlé, než když má částice odloučené a zabírá větší prostor. Jakákoli rozlehlost obsažená v jeho pórech či mezerách neobsazených jeho částmi, nemá totiž být vůbec připisována jemu, ale jiným tělesům, která ony mezery vyplňují. Když vidíme houbu, nalitou vodou či jinou tekutinou, nedomníváme se, že je co do svých jednotlivých částí rozlehlá více, než když je stlačená a suchá, ale pouze, že má rozměrnější póry, a proto zabírá více prostoru. Opravdu nevidím, co některé přimělo k tomu, aby raději tvrdili, že ke zřeďování dochází nárůstem velikosti, než ji vysvětlovat oním příkladem s houbou. Když' se vzduch nebo voda zřeďují, nevidíme žádné jejich póry, které by mohutněly, ani žádné nové těleso, které by je zaplňovalo. Přesto ovšem rozumu nepřísluší vymýšlet si cosi nepochopitelného, aby jejich zřeďování vysvětlil pouze slovy,7 místo aby z toho, že se zřeďují, učinil závěr, že jsou v nich póry neboli mezery, které mohutní, a že je ví. Jak vzniká zřeďování. vn. Nelze to vysvětlit žádným jiným pochopitelným způsobem. ' Ve fr. verzi namísto „pouze slovy" stojí: „pouze zdánlivě a prostřednictvím termínů, které nemají žádny smysl", AT IX-2, s. 67. Principiorum Philosophic / Pars secunda 44-45 redduntur, & novum aliquod corpus accedere quod ipsa implet, etsi hoc novum corpus nullo sensu percipiamus. Nulla enim ratio nos cogit ad credendum, corpora omnia quae existunt debere sensus nostros afficere. Ac rarefactionem perfacilé hoc modo, non autem ullo alio, fieri posse percipi-mus. Ac denique planě repugnat aliquid nova quantitate vel nová extensione augeri, quin simul etiam nova substantia extensa, hoc est, novum corpus ei accedat. Neque enim ullum additamen-tum extensionis vel quantitatis, sine additamento substantia quae sit quanta & extensa, potest intel-ligi, ut ex sequentibus clariús patebit. vili. Quippe quantitas á substantia extensa in re non Quantitatem&nume- differt, sed tantúm ex parte nostri conceptüs, ut rum dijjere tantum r ... r radone ä re quanta & numerus a re numerata. Ita scilicet ut totam na- &numeratä. turam substantias corporeae, quae est in spatio de- cern pedum, possimus considerare, quamvis ad istam mensuram decern pedum non attendamus: quia planě eadem intelligitur in quälibet istius spa-tii parte ac in toto. Et vice versa, potest intelligi numerus denarius, ut etiam quantitas continua decern pedum, etsi ad istam determinatam substanti-am non attendamus: quia planě idem est conceptüs numeri denarii, sive ad hanc mensuram decern pedum, sive ad quidlibet aliud referatur; & quarrti-tas continua decern pedum, etsi non pössit | intelligi sine aliquá substantia extensa, cujus sit quantitas, potest tarnen sine hac determinatä. In re autem fieri non potest, ut vel minimum quid ex istá quantitate aut extensione tollatur, quin tantundem etiam de substantia detrahatur; nee vice versa, ut tantillum de substantia detrahatur, quin tantundem de quantitate ac extensione tollatur. Principy rlosofie / Část druhá zaplňuje nějaké nové těleso (i kdybychom toto další těleso nevnímali žádným ze smyslů). Žádný důvod nás totiž nenutí věřit, že všechna tělesa, která existují, musí ovlivňovat naše smysly. Navíc poznáváme, že ke zřeďování může snadno docházet tímto, ne však žádným jiným způsobem. Konečně, zcela si odporuje, že by došlo k nárůstu nějaké nové velikosti či nové rozlehlosti a zároveň by k ní nepřistoupila i nová rozlehlá substance, to jest nové těleso. Nelze totiž chápat žádný přírůstek rozlehlosti či velikosti bez přírůstku nějak velké a rozlehlé substance, jak jasněji vyplyne z následujícího výkladu. Vždyť velikost se od rozlehlé substance nerůzní ve skutečnosti, ale pouze co do našeho pojmu, jakož i počet od věci početné. A to tak, že můžeme uvažovat celou přirozenost tělesné substance, která v prostoru zabírá deset stop, jakkoli k oné míře deseti stop nepřihlížíme: neboť v kterékoli části onoho prostoru chápeme tutéž přirozenost jako v něm celém. A naopak, lze chápat počet deseti,, jakož i spojitou velikost deseti stop, i kdybychom nepřihlíželi k této určité substanci: neboť pojem počtu deseti je tentýž, ať už se vztahuje k této míře deseti stop nebo k čemukoli jinému. A spojitá velikost deseti stop, přestože nemůže být chápána bez nějaké rozlehlé substance, jejíž velikostí je, přece může (být chápána) bez této určité (substance). Ve skutečnosti se však nemůže stát, aby z oné velikosti či rozlehlosti byla odňato sebeméně a aby nebylo zároveň odebráno právě tolik i ze substance; a ani naopak, aby byla odebrána byť i trošička ze substance, a aby nebylo zároveň právě tolik odňato z velikostí i rozlehlosti. VIII. Velikost a počet se rúmíod nějak velké a početné věci pouze pomyslně. 92 Principiorum Philosophize / Pars SECUNDA »5-4* IX. Substantiam corpo-ream, cum ä quanti' täte sud distínguitur, confuse concipi tanquam incorpo-ream. Quid sit spatium, sive locus internus. XI. Quomodo in re non differat á substantia corporeá. Et quamvis forte nonnulli aliud dicant, non pu' to tarnen ipsos aliud eä de re percipere; sed cum substantiam ab extensione aut quantitate distingu-unt, vel nihil per nomen substantias intelligunt, vel confusam tantúm substantia? incorporeae ideam habent, quam f also tribuunt corporeae, hujusque substantias corporeae veram ideam extensioni re-linquunt, quam tarnen accidens vocant, atque ita planě aliud efferunt verbis, quám mente compre-hendunt. Non etiam in re differunt spatium, sive locus internus, & substantia corporea in eo contenta, sed tantúm in modo, quo á nobis concipi solent. Revera enim extensio in longum, latum & pro-fundum, quae spatium constituit, eadem planě est cum ilia quae constituit corpus. Sed in hoc differentia est, quôd ipsam in corpore ut singulárem consideremus, & putemus semper mutari quoties mutatur corpus: in spatio verô unitatem tantúm genericam ipsi tribuamus, adeô ut, mutato corpore quod spatium implet, not tarnen extensio spatii mutari censeatur, sed remanere una & eadem, quamdiu manet ejusdem magnitudinis ac figurae, servatque eundem situm inter externa quasdam corpora, per quae illud spatium determinamus. | Et quidem facile agnoscemus, eandem esse ék-tensionem, quae naturam corporis & naturam spatii constituit, nee magis haec duo á se mutuö differre, quam natura generis aut speciei differt á natura individui: si attendentes ad ideam quam habemus alicujus corporis, exempli causa, lapidis, rejiciamus ab ilia id omne quod ad corporis naturam non requiri cognoscimus: nempe rejiciamus primô duritiem, quia si lapis liquefiat aut in pul- Principy filosofie / Cast druhá 93 A jakkoli snad někteří tvrdí něco jiného, nedomnívám se přesto, že věcně něco jiného poznávají. Ale když odlišují substanci od rozlehlosti nebo velikosti, buď jménem .substance' nechápou nic, nebo mají pouze smíšenou ideu substance netelesné, kterou chybně připisují tělesné, a nechávají pravdivou ideu této tělesné substance na rozlehlosti - té však říkají .akcidenť,8 a tak slovy vyjadřují něco zcela jiného než co dokonale pojímají myslí. Prostor čili vnitřní místo a tělesná substance v něm obsažená se rovněž neliší skutečně, ale pouze co do způsobu, kterým je obvykle pojímáme. Neboť ve skutečnosti je rozlehlost do délky, šířky a hloubky, která zakládá prostor, zcela totožná s tou, která zakládá těleso. Ale rozdíl je v tom, že ji v tělese považujeme za jednotlivou a máme za to, že se mění vždy, když se mění těleso; v prostoru jí však připisujeme pouze rodovou jednotu9 - do té míry, že při změně tělesa, které vyplňuje prostor, se přece nemá za to, že se mění rozlehlost prostoru, ale že zůstává jedna a táž, pokud má (onen prostor) stále tentýž rozměr a tvar a zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, kterými jej vymezujeme. Snadno ovšem poznáme, že rozlehlost, která zakládá přirozenost tělesa a přirozenost prostoru, je tatáž, a že se obě vzájemně nerůzní více, než se různí přirozenost rodu či druhu od přirozenosti jednotliviny. Pokud přihlížíme k naší ideji nějakého tělesa (například kamene) a vyřazujeme z ní vše, o čem jsme poznali, že nepatří k jeho přirozenosti, vyřadíme především tvrdost. Kdyby se totiž kámen roztavil nebo byl rozdrcen na nejjemnější prášek, při- IX. Když je tělesná substance odlišována od své velikosti, je smíšeně pojímána jako netelesná. X. Co je prostor čili vnitřní místo. XI. (Prostor) se ve skutečnosti nerůzní od tělesné substance. Srv. pozn. 6 této části, s. 87 tohoto vydáni. ' Ve fr. verzi namísto: „v prostoru...jednotu" stojí: „prostoru připisujeme (rozlehlost) tak obecnou a neurčitou", AT IX-2,.s. 68. 94 Principiorum Philosophize / Pars secunda <,6.47 visculos quam minutissimos dividatur, illam amit-tet, neque tarnen ideô desinet esse corpus; rejicia-mus etiam colorem, quia vidimus saepe lapides adeô pellucidos, ut nullus in iis esset color; rejicia-mus gravitatem, quia quamvis ignis sit levissimus, non ideô minus putatur esse corpus; ac denique rejiciamus frigus & calorem, aliasque omnes quali-tates, quia vel non considerantur in lapide, vel iis mutatis, non ideô lapis corporis naturam amisisse existimatur. Ita enim advertemus, nihil planě in ejus idea remanere, praeterquám quôd sit quid ex-tensum in longum, latum & profundum: quod idem continetur in idea spatii, non modô corpori-bus pleni, sed ejus etiam quod vacuum appeliatur. XII. Est autem differentia in modo concipiendi; nam, Quomodoab eädem sublato lapide ex spatio'vel loco in quo est, puta- differat in modo, quo . r . r . .^ r concipitur. mus etiam ejus extensionem esse sublatam, utpote quam ut singulárem & ab ipso inseparabilem spectamus. Sed interim extensionem loci, in quo erat lapis, remariere arbitramur, eandemque esse, quamvis jam ille locus lapidis á ligno, vel aqua, vel aěre, vel alio quovis corpore occupetur, vel etiam vacuus esse credatur: quia ibi consideratur exten-sio in genere, censeturque eadem | esse lapidis, ligni, aquae, aěris, aliorümque corporum, vel etiam ipsius vacui, si quod detur, modô tantüm sit ejuS-dem magnitudinis ac figures, servetque eundem si-tum inter corpora externa, quae spatium illud determinant. XIII. Quippe nomina loci aut spatii non significant Quid sit locus externus. quicquam diversum á corpore quod dicitur esse in loco, sed tantum ejus magnitudinem, figurám, & situm inter alia corpora designant. Et quidem, ut ille situs determinetur, respicere debemus ad Principy filosofie / Část druhá 95 šel by o ni, a přece by nepřestal být tělesem. Vyřadíme též barvu, protože vídáme často kameny tak průsvitné, že jsou bezbarvé. Vyřadíme tíhu, poněvadž přestože je oheň nesmírně lehký, nepokládá se proto méně za těleso. A konečně vyřadíme i chlad a teplo a všechny ostatní kvality. Buď touž nejsou uvažovány v kameni, nebo - když se mění - se nemá za to, že by kámen ztrácel přirozenost tělesa. Tak ovšem pozorujeme, že v jeho ideji nezůstává vůbec nic kromě toho, že je něčím rozlehlým do délky, šířky a hloubky. A totéž je obsaženo v ideji prostoru - nejen vyplněného tělesy, ale i toho, který se nazývá prázdný. Je zde však rozdíl ve způsobu pojímání. Neboť při zdvižení kamene z prostoru či místa, na němž je, pokládáme za zdviženou i jeho rozlehlost, poněvadž ji nahlížíme jako jedinečnou a od něj neoddělitelnou. Současně se ale domníváme, že rozlehlost místa, na kterém byl kámen, zůstává táž, přestože je ono místo kamene již obsazeno dřevem, vodou, vzduchem, nějakým jiným tělesem, nebo i když se věří, že je prázdné. Tehdy se totiž uvažuje rozlehlost rodově a soudí se, že je tatáž u kamene, dřeva, vody, vzduchu a jiných těles nebo i samotného prázdna (pokud nějaké je), jen když má stejný rozměr a tvar a zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, která onen prostor určují. Vždyť jména místa nebo prostoru neznamenají něco různého od tělesa, o němž se říká, že je na (daném) místě, ale označují pouze jeho rozměr, tvar a polohu mezi jinými-tělesy. Aby ovšem byla tato poloha určena, musíme XII. Rázní se od n( ve způsobu, kterým je pojímán. XIII. Co je vnější místo. 96 Principiorum Philosophize / Pars secunda alia aliqua corpora, quae ut immobilia spectemus; ac prout ad diversa respicimus, dicere possumus eandem rem, eodem tempore, locum mutare ac non mutare. Ut, cum navis in mari provehitur, qui sedet in puppi manet semper uno in loco, si ratio habeatur partium navis inter quas eundem situm servat; & ille idem assidué locum mutat, si ratio littorum habeatur, quoniam assidué ab unis rece-dit & ad alia accedit. Ac praeterea, si putemus terrain moveri, tantumque prascisě procedere ab Occidente versus Orientem, quantum navis interim ex Oriente in Occidentem promovetur, dice-mus rursus ilium qui sedet in puppi, locum suum non mutare: quia nempe loci determinationem ab immotis quibusdam coeli punctis desumemus. Sed si tandem cogitemus, nulla ejusmodi puncta verě immota in universo reperiri, ut probabile esse infrá ostendetur, inde concludemus nullum esse permanentem ullius rei locum, nisi quatenus á co-gitatione nostra determinatus xiv. Differunt autem nomina loci & spatii, quia lo- in qu° differant locus cus magis expresse designat situm quam magnitu-dinem | aut figurám, & ě contra, magis ad has attendimus, cum loquimur de spatio. Dicimus enim frequenter unam rem in locum alterius suc-cedere, quamvis non sit accurate ejusdem magrii-tudinis, nec figura; sed tunc negamus illam idem spatium occupare; ac semper, cum ille situs muta-tur, dicimus locum mutari, quamvis eadem magni-tudo ac figura permaneat. Cumque dicimus rem esse in hoc loco, nihil aliud intelligimus, quam illam obtinere hunc situm inter alias res; & cum addimus ipsam implere hoc spatium vel hunc lo- 47-48 Principy filosofie / Část druhá 97 přihlížet k nějakým jiným tělesům, která nahlížíme jako nehybná. A podle toho jak přihlížíme k různým (tělesům), můžeme říci, že tatáž věc v tomtéž čase mění a nemění místo. Když například loď pluje na moři, ten, kdo sedí na zádi, zůstává stále na jednom místě, jestliže máme za rámec části lodi, mezi nimiž zachovává stejnou polohu. A tentýž člověk místo stále mění, pokud máme za rámec pobřeží, poněvadž se stále od jednoho vzdaluje a k jinému se blíží. Pokud se dále domníváme, že se Země pohybuje a urazí směrem od západu na východ stejnou vzdálenost, jakou zatím překoná loď z východu na západ, říkáme opět, že ten, kdo sedí na zádi, své místo nemění: neboť místo určujeme podle nehybných bodů nebes. Ale pokud bychom si mysleli, že ve vesmíru žádné takové opravdu nehybné body nejsou - což bude níže ukázáno jako pravděpodobné10 -, vyvodíme z toho, že každá věc má stálé místo, jen pokud je určeno naším myšlením. , Jména místa a prostoru se však různí, protože ,místo' xiv. výslovněji označuje polohu, než rozměr či tvar, k nimž naopak více přihlížíme, mluvíme-li o prostoru. Často totiž říkáme, že jedna věc obsazuje místo jiné, jakkoli nemá přesně tytéž rozměry ani tentýž tvar. Tehdy ale popíráme, že zabírá tentýž prostor. A vždy, když mění svou polohu, říkáme, že mění místo, přestože má stále tytéž rozměry a tentýž tvar. Když říkáme, že věc zaujímá jisté místo, chápeme tím pouze to, že zaujímá jistou polohu mezi jinými věcmi. A když dodáme, že vyplňuje jistý prostor či V čem se různí místo a prostor. 10 Mělo by to vyplývat z Descartových výkladů o pohybu (v této části Principů) a uspořádání vesmíru (v Části třetí). Srv. AT IX-2, s. 70, pozn. a francouzské verze. 98 Principiorum Philosophize / Pars SECUNDA *8-49 XV. Quomodo locus exter~ nus pro superficie corporis ambientis rectě sumatur. XVI. Repugnare ut detur vacuum, sive in quo nulla planě sit res. cum, intelligimus praeterea ipsam esse hujus de-terminatae magnitudinis ac figurae. Atque ita spatium quidem semper sumimus pro extensione in longum, latum & profundum. Locum autem aliquando consideramus ut rei, quae in loco est, internum & aliquando ut ipsi externum. Et quidem internus idem plané est quod spatium; externus autem sumi potest pro superficie quae proximě ambit locatum. Notandumque est, per su-perficiem, noc hic intelligi ullam corporis ambientis partem, sed solum terminům, qui medius est inter ipsum corpus ambiens & id quod ambitur, quique nihil aliud est quam modus: vel certe intelligi superficiem in communi, quae non sit pars unius corporis magis quam alterius, sed eadem semper esse censeatur, cum retinet eandem magni-tudinem & figurám. Etsi enim omne corpus ambiens cum sua superficie mutetur, non ideô res quam ambit locum mutare existimatur, si eundem interim situm servet inter ilia externa, quae quam-quam immobilia spectantur. Ut si navim in unam partem á fluminis lapsu, & in contrariam á vento tarn aequaliter impelli süppona|mus, ut situm suum inter ripas non mutet, facile aliquis credet ipsam manere in eodem loco, quamvis omnis superficies ambiens mutetur. ° Vacuum autem philosophico more sumptum, hoc est, in quo nulla planě sit substantia, dari non posse manifestum est, ex eo quôd extensio spatii, vel loci interní, non differat ab extensione corporis. Nam cum ex hoc solo quôd corpus sit exten-sum in longum, latum & profundum, rectě conclu-damus illud esse substantiam, quia omnino re-pugnat ut nihili sit aliqua extensio, idem etiam de i Principy filosofie / Část druhá 99 jisté místo, chápeme tím navíc to, že má určité rozměry a určitý tvar. A tak prostor vždy pokládáme za rozlehlost do délky, šířky a hloubky. Místo však někdy považujeme za vnitřek věci, která na (tomto) místě je, jindy za její vnějšek. A vnitřní (místo) je ovšem zcela totéž co prostor, vnější (místo) však lze pokládat za povrch, který těsně obklopuje umístěné. A je třeba poznamenat, že povrchem se zde nechápe nějaká část obklopujícího tělesa, ale čistě hranice, která prochází mezi obklopujícím tělesem a tím, které je obklopováno, a která není nic jiného než modus; nebo se jistě chápe obecně povrch, který není částí jednoho tělesa spße než jiného, ale považuje se vždy za tentýž, poněvadž zachovává tentýž rozměr a tvar. Neboť i kdyby se každé obklopující těleso měnilo i se svým povrchem, netvrdili bychom proto, že věc, kterou obklopuje, místo mění, pokud přitom zachovává tutéž polohu mezi vnějšími tělesy, která nahlížíme jako nehybná. Když tedy předpokládáme,, že je loď unášena proudem řeky na jednu stranu a stejně větrem na opačnou tak, že nemění svou polohu mezi břehy, může někdo snadno uvěřit, že zůstává na témže místě, přestože se všechen obklopující povrch mění. Avšak filosoficky chápané prázdno, to jest něco, v čem není vůbec žádná substance, zjevně nemůže existovat, protože rozlehlost prostoru či vnitřního místa se nerůzní od rozlehlosti tělesa. Když totiž čistě z toho, že těleso je rozlehlé do délky, šířky a hloubky, správně činíme závěr, že je substancí (poněvadž si zcela odporuje, aby nic mělo XV. Je správné pokládat vnější místo za povrch obklopujícího tělesa. XVI. Odporuje si, aby existovalo prázdno, čili něco, v čem není vůbec ladná věc. 100 Principiorum Philosophize / Pars secunda XVII. Vacuum ex vulgi usu non excludere omne corpus. XVIII. Quomodo emendan-dum sit prcejudicium de vacuo absolute sumpto. spatio, quod vacuum supponitur, est concluden-dum: quôd nempe, cúm in eo sit extensio, necessa-riô etiam in ipso sit substantia. Et quidem ex vulgi usu, per nomen vacui non solemus significare locum vel spatium in quo nulla plané sit res, sed tantummodo locum in quo nulla sit ex iis rebus, quas in eo esse debere cogitamus. Sic, quia urna facta est ad aquas continendas, vacua dicitur, cúm aěre tantúm est plena. Sic nihil est in piscina, licet aquis abundet, si in eä desint pisces. Sic inane est navigium, quod comparatum erat ad vehendas merces, si solis arenis, quibus frangat impetus venti, sit onustum. Sic denique inane est spatium, in quo nihil est sensibile, quam-vis materia creatä & per se subsistente plenum sit: quia non solemus considerare, nisi eas res quae á sensibus attinguntur. Atqui si postea, non atten-dentes quid per nomina vacui & nihili sit intelli-gendum, in spatio quod vacuum esse diximus, non modô nihil sensibile, sed omnino nullam rem contineri existimemus: in eundem errorem incide-mus, ac si ex eo quöd | usitatum sit dicere urnam, in qua nihil est nisi aer, vacuam esse, ideô judica-remus aerem in eä contentum non esse rem sub-sistentem. Lapsique sumus ferě omneš á prima astate in hunc errorem, propterea quôd, non advertentes ullam esse inter vas & corpus in eo contentum ne-cessariam conjunctionem, non putavimus quic-quam obstaré, quominus saltern Deus efficiat, ut corpus, quod vas aliquod replet, inde auferatur, & nullum aliud in ejus locum succedat. Jam autem, ut errorem ilium emendemus, considerare oportet nullam quidem esse connexionem inter Principy filosofie / Cast druhá 101 nějakou rozlehlost), je třeba totéž vyvodit i o prostoru, o němž se předpokládá, že je prázdný. Je-li v něm totiž rozlehlost, nutně je v něm též substance. A ovšem v běžném pojetí jméno ,prázdno' obvykle neznamená místo či prostor, ve kterém nem vůbec žádná věc, ale pouze místo, na kterém není žádná z těch věcí, o nichž si myslíme, že tam mají být. Tak, protože džbán je vyroben k pojímání vody, je nazýván prázdným, když je vyplněn pouze vzduchem. Stejně tak není nic v rybníku, byť by oplýval vodou, chybí-li v něm ryby. Stejně tak je prázdná loď, která byla připravena k přepravě zboží, je--li naložena pouze pískem, díky němuž vzdoruje náporům větru. Tak je konečně prázdný prostor, ve kterém není nic přístupného smyslům, jakkoli je vyplněn stvořenou a samostatně jsoucí látkou, protože obvykle uvažujeme jen o těch věcech, k nimž se smysly vztahují. A přece, když později, nepamětlivi toho, co je u prostoru třeba chápat jmény .prázdno' a ,nic', říkáme, že je prázdný, domnívá; me se, že neobsahuje nejen nic smyslům přístupného, ale vůbec žádnou věc. Tím se dopouštíme stejného omylu, jako kdybychom z toho, zeje běžné říkat .prázdný4 džbánu, ve kterém je pouze vzduch, soudili, že vzduch v něm obsažený není věc samostatně jsoucí. Skoro všichni jsme od mládí v zajetí tohoto omylu. Když jsme si totiž nevšimli, že by bylo mezi nádobou a tělesem v ní obsaženém nějaké nutné spojení, domnívali jsme se, že nic nebrání tomu, aby přinejmenším Bůh způsobil, aby bylo těleso, které naplňuje nějakou nádobu, z ní vyňato, a žádné jiné neobsadilo jeho místo. Abychom ovšem tento omyl napravili, je třeba uvážit, že mezi nádo- XVII. Prázdno v běžném pojetí nevylučuje každé těleso. XVHI. Jak napravit předsudek ohledně absolutně pojímaného prázdna. 102 Principiorum Philosophic/ Parssecunda jo-si vas & hoc vel illud corpus particulare quod in eo continetur, sed esse maximám, ac omnino necessa-riam, inter vasis figúram concavam & extensio-nem in genere sumptam, quae in eä cavitate debet contineri. Adeö ut non magis repugnet nos conci-pere montem sine valle, quam intelligere istam ca-vitatem absque extensione in eä contentä, vel hanc extensionem absque substantia quae sit extensa: quia, ut ssepe dictum est, nihili nulla potest esse extensio. Ac proinde, si quaeratur quid fiet, si Deus auferat omne corpus quod in aliquo vase continetur, & nullum aliud in ablati locum venire permit-tat: respondendum est, vasis latera sibi invicem hoc ipso fore contigua. Cum enim inter duo corpora nihil interjacet, necesse est ut se mutuô tan-gant; ac manifeste repugnat ut distent, sive ut inter ipsa sit distantia, & tarnen ut ista distantia sit nihil: quia omnis distantia est modus extensionis, & ideô sine substantia extensä esse non potest. Xix. Postquam sic advertimus substantias corporeae Exhiseaa>nfirmari, nalturam in eo tantům consistere, quôd sit res | qua de rarefactio- . . ^ .. ne dicta sunt. extensa; ejusque extensionem non esse diversam ab eä, quae spatio quantumvis inani tribui solet: facile cognoscimus fieri non posse, ut aliqua ejus pars plus spatii occupet una vice quam aliä, sicque aliter rarefiat, quam modo paullô ante explicate^ vel ut plus sit materias, sive substantias corporeae, in vase, cum plumbo, vel auro, vel alio quantumvis gravi ac duro corpore plenum est, quam cum aerem tantům continet, vacuumque existimatur: quia partium materia? quantitas non pendet ab earum gravitate aut duritie, sed á sola extensione, quae semper in eodem vase est aequalis. 50-51 Principy filosofie / Část druhá 103 bou a tím nebo oním tělesem v ní obsaženém sice není žádné spojení, ale že je těsné a veskrze nutné (spojení) mezi vydutým tvarem nádoby a její obecně pojatou rozlehlostí, která by měla být obsažena v této vydutosti. Takže není rozpornější pojímat horu bez údolí, než chápat onu vydutost bez rozlehlosti v ní obsažené či tuto rozlehlost bez rozlehlé substance. Jak totiž bylo mnohokrát řečeno, holé nic nemůže mít žádnou rozlehlost. Tážeme-li se tedy, co by se stalo, kdyby Bůh vyňal z nějaké nádoby každé těleso a nepřipustil by, aby místo vyňatého zaujalo nějaké jiné, je třeba odpovědět, že by tím stěny vázy navzájem splynuly. Když nic nevstupuje mezi dvě tělesa, je nutné, aby se navzájem dotýkala. A je zjevně rozporné, aby (tato tělesa) byla vzdálená, čili aby mezi nimi byla nějaká vzdálenost, a aby tato vzdálenost přesto nebyla ničím. Každá vzdálenost je přece modem rozlehlosti, a proto nemůže být bez rozlehlé substance. Poté, co jsme takto odhalili, že přirozenost tělesné su^ XIX. stance spočívá pouze v tom, že je věcí rozlehlou a že její "bíifřJčenT°' C° rozlehlost není různá od té, která se obvykle připisuje o zřeďování. prázdnému prostoru, snadno poznáváme, že nem možné, aby nějaká její část jednou zabírala více prostoru než jindy, a tak se zřeďovala jinak, než bylo vysvětleno o něco výše." Též (není možné), aby bylo více látky či substance tělesné v nádobě, když je plná olova nebo zlata nebo jiného těžkého a tvrdého tělesa, než když obsahuje pouze vzduch a je považována za prázdnou. Velikost částic látky totiž nezávisí na jejich tíze či tvrdosti, ale pouze na rozlehlosti, která je v téže nádobě vždy stejná. 11 Viz či. VI., s. 89 tohoto vydání. 104 Principiorum Philosophi/E / Pars SECUNDA 51-52 XX. Ex his etiam demon-strari, nuUas atomos dari posse. XXI. Item mundum esse indefinite externum. Cognoscimus etiam fieri non posse ut aliquse atomi, sive materia? partes ex natura sua indivisi-biles, existant. Cúm enim, si quae sint, necessariô debeant esse extensae, quantumvis parva? fingan-tur, possumus adhuc unamquamque ex ipsis in duas aut plures minores cogitatione dividere, ac proinde agnoscere esse divisibiles. Nihil enim possumus cogitatione dividere, quin hoc ipso cog-noscamus esse divisibile; atque ideô, si judicare-mus id ipsum esse indivisibile, judicium nostrum á cognitione dissentiret. Quin etiam si fingamus, Deum efficere voluisse, ut aliqua materia? particu-la in alias minores dividi non possit, non tarnen ilia proprié indivisibilis erit dicenda. lit etenim effecerit earn á nullis creaturis dividi posse, non certe sibi ipsi ejusdem dividendae facultatem potuit adimere: quia fieri plané non potest, ut propriam suam potentiam imminuat, quemadmodum supra notatum est. Atque ideô, absolute loquendo, ilia divisibilis remanebit, quoniam ex natura sua est talis. Cognoscimus praeterea hunc mundum, sive substantia? corporese universitatem, nullos extensio-nis suae fines habere. Ubicunque enim fines illos esse fingamus, semper ultra ipsos aliqua špatia indefinite extensa non modó imaginamur, sé*d etiam verě imaginabilia, hoc est, realia esse perci-pimus; ac proinde, etiam substantiam corpoream indefinite extensam in iis contineri. Quia, ut jam fuse ostensum est, idea ejus extensionis, quam in spatio qualicunque concipimus, eadem plane est cum idea substantia; corporeae. 51-52 Principy filosofie / Část druhá 105 Poznáváme též, že není možné, aby existovaly nějaké atomy čili ze své přirozenosti nedělitelné částice látky. Kdyby totiž nějaké byly, nutně by musely být rozlehlé, a jakkoli malé bychom si je představovali, mohli bychom jeden každý z nich myšlením ještě rozdělit na dva či více menších, a tedy uznat, že jsou dělitelné. Vždyť kdykoli něco dělíme myšlením, poznáváme to právě tím jako dělitelné. Kdybychom tedy soudili, že je to nedělitelné, nesouhlasil by náš soud s naším poznáním. Ba dokonce, kdybychom si namluvili, že Bůh chtěl způsobit, aby nějaká částečka hmoty nemohla být dělitelná na jiné menší, přesto by nebylo náležité říkat jí nedělitelná. Vždyť i kdyby byl způsobil, že by ji nemohl rozdělit žádný tvor, jistě by si sám nemohl odebrat schopnost ji dělit. Je přece zjevně nemožné, aby zmenšoval své vlastní možnosti, jak bylo poznamenáno výše.12 Absolutně řečeno tedy zůstane dělitelná, poněvadž je taková ze své přirozenosti. Mimoto poznáváme, že tento svět, čili souhrn tělesné substance, nemá žádné hranice své rozlehlosti. Kdekoli bychom si totiž ony hranice vymýšleli, vždy bychom si za nimi nejen představovali nějaké neomezeně rozlehlé prostory, ale také bychom i poznávali, že jsou představitelné pravdivě, to jest, že jsou reálné.13 Je v nich tedy obsažena i neomezeně rozlehlá tělesná substance. Bylo již přece obšírně ukázáno, že idea oné rozlehlosti, kterou pojímáme v nějakém prostoru, je totožná s idejí substance tělesné. XX. Tím je též dokázáno, ze nemohou být ladné atomy. XXI. Rovněž (poznáváme), že svět je neomezeně rozlehlý. lí Viz část I, či. LX„ s. 61n. tohoto vydání. 13 Představíme-li si hranici rozlehlého světa, nutně si musíme představit za touto hranicí opět rozlehlý svět. Každé těleso je totiž zcela obklopeno jinými tělesy. Není možné, aby těleso hraničilo s něčím, co není těleso. Naproti tomu představa bezmezně rozlehlého světa sporná není. 106 Principiorum Philosophic / Pars secunda XXII. Item unam & eandem esse materiam cceli & terra; ac plures mundos esse non posse. XXIII. Omnem materice varia-tionem, sive omnem ejus formarum di-versitatem pendere a motu. XXIV. Quid sit motusjuxta vulgarem sensum. Hincque etiam colligi facile potest, non aliam esse materiam coeli quam terrae; atque omnino, si mundi essent infiniti, non posse non illos omnes ex una & eädem materia constare; nee proinde plures, sed unum tantüm, esse posse: quia perspi-cué intelligimus illam materiam, cujus natura in eo solo consistit quôd sit substantia extensa, omnia omnino špatia imaginabilia, in quibus alii isti mundi esse deberent, jam occupare: nee ullius alterius materiae ideam in nobis reperimus. Materia itaque in toto universo una & eadem existit, utpote quae omnis per hoc unum tantüm agnoscitur, quôd sit extensa. Omnesque proprieta-tes, quas in eä claré percipimus, ad hoc unum re-ducuntur, quôd sit partibilis, & mobilis secundum partes, & proinde capax illarum omnium affectio-num, quas ex ejus partium motu sequi posse perci-pimus. Partitio enim, quae fit sola cogitatione, nihil mutat; sed omnis materiae | variatio, sive omnium ejus formarum diversitas, pendet á motu. Quod passim etiam á Philosophis videtur fuisse animadversum, quia dixerunt naturam esse princi-pium motüs & quietis. Tunc enim per naturam intellexerunt id, per quod res omnes corporeas tales evadunt, quales ipsas esse experimur. Motus autem (scilicet localis, neque enim ullůs alius sub cogitationem meam cadit; nee ideô etiam ullum alium in rerum natura fingendum puto), motus, inquam, ut vulgô sumitur, nihil aliud est quam actio, qua corpus aliquod ex uno loco in alium migrat. Et idcirco, quamadmodum supra monui-mus eandem rem eodem tempore dici posse locum mutare & non mutare, ita eadem etiam dici potest moveri & non moveri. Ut qui sedet in navi, dum ea 52-53 Principy filosofie / Část druhá 107 Z toho lze též snadno vyvodit, že látka nebes není jiná než (látka) Země. A ovšem, i kdyby bylo světů nekonečné množství, musely by se všechny skládat z jedné a téže látky. Proto ani nemohou být mnohé, ale pouze jeden. Zřetelně totiž chápeme, že ona látka, jejíž přirozenost spočívá pouze v tom, že je rozlehlou substancí, zcela zabírá všechny představitelné prostory, ve kterých by musely být ony jiné světy. Také v sobě nenacházíme ideu žádné jiné látky. V celém vesmíru tedy existuje jedna a táž látka, ježto je poznávána pouze skrze to jediné, že je rozlehlá. Všechny vlastnosti, které v ní jasně poznáváme, se omezují na to jediné, že je dělitelná a pohyblivá podle svých částí, a proto schopná všech oněch vlivů,, které, jak poznáváme, mohou vyplývat z pohybu jejích částí. Vždyť dělení, které se děje pouze myšlením, nemění nic. Avšak všechny obměny látky čili různost všech jejích forem závisí na pohybu. To bylo také, jak se zdá, časljo pozorováno filosofy,, protože říkali, že příroda je princip-pohybu a klidu. Tehdy totiž přírodou chápali to, skrze co Se všechny tělesné věci stávají takovými, jakými je samotné zakoušíme.I4 v Pohyb však (a to místní, neboť žádný jiný mi ani nepřišel na mysl; a ani si nemyslím, že je třeba si nějaký jiný ve světě vymýšlet),15 pohyb, pravím, v běžném pojetí, není nic jiného, než činnost, kterou se nějaké těleso stěhuje z jednoho místa na jiné. A proto, jak jsme upozornili výše,16 můžeme říci, že tatáž věc v tomtéž čase mění i nemění místo, takže lze i říci, že tatáž (věc) se pohybuje i nepohybuje. Když tedy někdo sedí v lodi vyplouvající XXIl. Rovněž (poznáváme), že látku nebes a Země ie jedna a táž a že nemůže být více světů. XXIII. Všechny obměny látky čili veškerá ráznost jejích forem závisí na pohybu. XXIV. Co je pohyb v běžném smyslu. 11 Aristoteles, Phys. II, 1, zejm. 192b 21-3. 15 Viz část I, či. LXV., s. 67 a LXIX., s. 71 tohoto vydání. 14 Viz čí. Xni., s. 95n. tohoto vydání. 108 Principiorum Philosophize / Pars secunda XXV. Quid sit motus propriě sumptus. XXVI. Non plus actionis requiri ad motum quam ad quietem. solvit ě portu, putat quidem se moveri, si respiciat ad littora eaque ut immota consideret; non autem, si ad ipsam navim, inter cujus partes eundem semper situm servat. Quin etiam, quatenus vulgô pu-tamus in omni motu esse actionem, in quiete verö cessationem actionis, magis propriě tunc dicitur quiescere quam moveri, quia nullam in se actionem sentit. Sed si non tam ex vulgi usu, quam ex rei verita-te, consideremus quid per motum debeat intelligi, ut aliqua ei determinata natura tribuatur: dicere possumus esse translationem unius partis materice, sive unius corporis, ex viciniä eorum corporum, quae Mud immediate contingunt & tanquam quiescentia spectantur, in viciniam aliorum. Ubi per unum corpus, sive unam partem materia;, intelligo id omne quod simul transfertur; etsi rursus hoc ipsum constare possit ex multis partibus, quae alios in se habeant motus. Et dico esse translationem, non vim vel actionem quas transfert, ut ostendam ilium semper esse in mobili, non in movente, quia haec duo non satis accuré solent distingui; ac esse duntaxat ejus modum, non rem aliquam subsis-tentem, sicut figura est modus rei figuratae, ac quies rei quiescentis. Quippe notandum est, magno nos, in hoc, pr&-judicio laborare, quôd plus actionis ad motum requiri arbitremur, quam ad quietem. Hocque ideô nobis ab ineunte setate persuasimus, quöd corpus nostrum soleat moveri á nostra voluntate, cujus intime conscii sumus, & quiescere ex hoc solo quôd terrae adhasreat per gravitatem, cujus vim non sentimus. Et quidem quia ista gravitas, aliae-que plures causae, á nobis non animadversse, moti- Principy FILOSOFIE / ČÁST DRUHÁ 109 z přístavu, domnívá se, že se sám pohybuje - bude-li ovšem přihlížet ke břehům, které bude považovat za nehybné; ne však, (přihlédně-li) k samotné lodi, mezi jejímiž částmi zachovává stále tutéž polohu. Ježto běžně máme za to, že v každém pohybu je činnost, v klidu však ustání činnosti, je v daném případě dokonce vhodnější říci, že (onen cestující) je spíše v klidu než v pohybu, protože v sobě žádnou činnost necítí. Avšak uvažíme-li - ne podle běžného zvyku, ale spíše podle pravdy -, co by se mělo chápat pohybem, aby mu byla připsána nějaká určitá přirozenost, můžeme říci, že je přesunem jedné části látky či jednoho tělesa ze sousedství těch těles, která k němu bezprostředně přiléhají a jsou nahlížena jako spočívající v klidu, do sousedství jiných, A tu jedním tělesem či jednou částí látky chápu vše to, co se zároveň přesunuje; byť se i toto (těleso) může skládat z více částí, které v sobě mají jiné pohyby. A říkám tomu přesun, a nikoli sfla nebo činnost, která presu-, nuje, abych ukázal, že je vždy v pohybujícím se, a ne v tom, co pohybuje. To dvojí se totiž obvykle nerozlišuje dost přesně. A (přesun) je toliko modem pohybujícího se, ne nějakou samostatně jsoucí věcí, stejně jako tvar je modus věci tvarované a klid (modus) věci spočívající v klidu. Je ovšem třeba poznamenat, že jsme tu zatíženi velkým předsudkem, domnívajíce se, že k pohybu je třeba více činnosti než ke klidu. Jsme o tom od dětství přesvědčeni proto, že naše tělo bývá pohybováno naší vůlí, které jsme si vnitřně vědomi, a v klidu spočívá pouze proto, že lne k zemi tíhou, jejíž sílu necítíme. Tato tíha a mnohé jiné námi nepozorované příčiny kladou odpor pohybům, které XXV. Co je náležitě pojímaný pohyb. XXVI. K pohybu není třeba více činnosti net ke klidu. 110 Principiorum Philosophic / Pars SECUNDA 54-55 xxvu. Motum & quietem esse tantúm diversos modos corporis moti. XXVIII. Motum propria sumptum non referri, nisi ad corpora contigua ejus quod movetur. bus quos in membris nostris ciere volumus resistent, efficiuntque ut fatigemur, putamus majore actione, sive majore vi opus esse ad motum cien-dum, quam ad illum sistendum: sumentes scilicet actionem pro conatu illo, quo utimur ad membra nostra & illorum ope alia corpora permovenda. Quod tarnen praejudicium facile exuemus, si consi-deremus, non modô conatu nobis opus esse ad movenda corpora externa, sed ssepe etiam ad eorum motus sistendos, cúm á gravitate aliäve causä non sistuntur. Ut, exempli gratiä, non majori utimur actione ad navigium in aqua stagnante quiescens impellendum, quam ad idem, cum movetur, subito retinendum: vel certe non multô maljori; hinc enim demenda est aquas ab eo suble-vatae gravitas, & ejusdem lentor, á quibus paulatim sisti posset. Cum autem htc non agatur de illä actione, quae intelligitur esse in movente, vel in eo qui motum sistit, sed de sola translatione, ac translationis absentia, sive qüiete: manifestum est hanc transla-tionem extra corpus motum esse non posse, atque hoc corpus alio modo se habere, cúm transfertur, & alio, cúm non transfertur sive cum quiescit: adeô ut motus & quies nihil aliud in eo sint, quam duo diversi módi. • Addidi praeterea, translationem fieri ex viciniä corporum contiguorum in vičiniam ahorum, non autem ex uno loco in alium: quia, ut supra expli-cui, loci acceptio varia est, ac pendet á nostra cogi-tatione: sed cúm per motum intelligimus earn translationem quae fit ex viciniä corporum contiguorum, quoniam una tantúm corpora eodem temporis momento ejusdem mobilis contigua esse i 54-55 Principy filosofie / Část druhá 111 chceme provádět svými údy, a způsobují, že se unavíme. A proto se domníváme, že k provádění pohybu je třeba více činnosti čili větší síly, než k jeho zastavení. Činnost totiž pokládáme za ono úsilí, které vyvíjíme, abychom pohnuli svými údy a jejich prostřednictvím jinými tělesy. Tohoto předsudku se však snadno zbavíme, uvážíme-li, že úsilí nepotřebujeme pouze k pohybování vnějšími tělesy, ale často také k zastavení jejich pohybu, když nejsou zastavena tíhou či jinou příčinou. Tak, například, nevyvíjíme více činnosti k uvedení lodi spočívající ve stojaté vodě do pohybu, než k jejímu náhlému zastavení, když se pohybuje. Nebo jistě ne o moc větší: je zde totiž třeba odečíst tíhu a viskozitu17 jí vytlačené vody, které by ji mohly postupně zastavit Ježto zde však nejde o onu činnost, která se chápe v tom, co se pohybujei nebo v tom, co pohyb zastavuje, ale pouze o přesun a nepřítomnost přesunu čili o klid, je zjevné, že tento přesun jnemůže být mimo pohybované tě-, leso. S tímto tělesem se to také má jinak, když se přesunuje, a jinak, když se népřesunuje, číh' když spočívá v klidu. Pohyb a klid v něm tak nejsou nic jiného než dva různé mody. Dříve jsem dodal, že přesun se děje ze sousedství přilehlých těles do sousedství jiných, ne však z jednoho místa na jiné. Jak jsem totiž vysvětíil výše, pojímání místa je různé, a závisí na našem myšlení.18 Ale když pohybem chápeme onen přesun ze sousedství přilehlých těles, nemůžeme připisovat určitému pohybujícímu se tělesu více pohybů zároveň, ale pouze (pohyb) jediný, protože v jed- XXVII. Pohyb a klid jsou jen různé mody pohybovaného tělesa. XXVJII. Náhliti pojímaný pohyb se vztahuje pouze k tělesům přilehlým k tomu, které se pohybuje. " Přeloženo na základě francouzské verze, AT IX-2, s. 77, pozn. b. " Viz či. X. až XVI., s. 93-101 tohoto vydání. 112 Principiorum Philosophize / Pars secunda XXIX. Nee referri nisi ad ea corpora contigua quae tanquam quiescentia spectantur. XXX. Cur ex duobus corpori-bus contiguis qua separantur ab invi' cent, unum potiús quám aíiud moveri aicatur possunt, non possumus isti mobili plures motus eodem tempore tribuere, sed unum tamtum. Addidi denique, translationem illam fieri ex viciniä, non quorumlibet corporum contiguorum, sed eorum duntaxat, quae tanquam quienscentia spectantur. Ipsa enim translatio est reciproca, nee potest intelligi corpus AB transferri ex viciniä corporis CD, quin simul etiam intelligatur corpus CD transferri ex viciniä corporis AB: ac planě eadem vis & actio requi|ritur ex una parte atque ex altera. Quapropter si omnino propriam, & non ad aliud relatam, naturam motui tribuere velle-mus, cúm duo corpora contigua unum in unam, aliud in aliam partem transferuntur, sicque á se mutuô separantur, tantundem motüs in uno quam in altera esse diceremus. Sed hoc á communi lo-quendi usu nimium abhorreret: cum enim assueti simus stare in terra, eamque ut quiescentem consi-derare, quamvis aliquas ejus partes, aliis minori-bus corporibus contiguas, ab eorum viciniä transferri videamus, non tarnen ipsam ideô moveri pu-tamus. Hujusque rei praecipua ratio est, quôd motus intelligatur esse totius corporis quod movetuo nee possit ita intelligi esse totius terrae, ob translationem quarundam ejus partium ex viciniä minorürn corporum quibus contiguas sunt: quoniam saepe plures ejusmodi translationes, sibi mutuô contrarias, in ipsa licet advertere. Ut si corpus EFGH sit terra, & supra ipsam eodem tempore corpus AB transferatur ab E versus F, ac CD ab H versus G, quamvis Principy filosofie / Část druhá 113 nom časovém okamžiku k onomu pohybujícímu se (tělesu) mohou přiléhat pouze jedna tělesa. Konečně jsem dodal, že onen přesun se děje nikoli ze sousedství jakýchkoli přilehlých těles, ale pouze těch, která nahlížíme jako spočívající v klidu. Přesun je totiž vzájemný a nelze chápat, že by se těleso AB přesunovalo ze sousedství tělesa CD, a zároveň nechápat, že se těleso CD přesunuje ze sousedství tělesa AB." A je třeba zcela stejné síly i činnosti, jak z jedné, tak z druhé strany. Chceme-li tedy pohybu připisovat zcela vlastní, k ničemu jinému nevztaženou přirozenost, pak když se dvě přilehlá tělesa přesunují jedno na jednu, druhé na druhou stranu, a tak se od sebe navzájem oddělují, řekneme, že v jednom je právě tolik pohybu jako v druhém. Avšak to by se příliš vzpíralo obecnému způsobu vyjadřování. Stojíme totiž na Zemi a považujeme ji za spočívající v klidu. A přestože vidíme, že se některé její části přilehlé k jiným menším tělesům přesunují z jejich sousedství, nedomníváme se proto, že se Země pohybuje. A hlavním důvodem této věci je to, že pohyb chápeme jako pohyb celého tělesa, které se pohybuje, a toto nelze chápat o celé Zemi, (jen) kvůli přesunu nějakých jejích částí ze sousedství menších těles, ke kterým přiléhají. Často na ní lze totiž mnohé takové navzájem protikladné přesuny odhalit. Řekněme, že těleso EFGH je Země a na ní se zároveň přesunuje těleso AB z bodu E do bodu F a CD z H do G. XXIX. {Pohyb) se též vztahuje pouze k těm přilehlým tělesům, která nahlížíme jako spočívající v klidu. XXX. Proč se o jednom ze dvou přilehlých těles, která se navzájem oddělují, říká, že se pohybuje, spíše než o druhem. " Srv. AT V, s. 345, ř. 22nn. 114 Principiorum Philosophize / Pars secunda XXXI. Quomodo in eodem corpore innumeri diversi motus esse possint. hoc ipso partes terras corpori AB contiguse á B versus A transferantur, neque minor vel alterius naturae actio in iis esse debeat, ad illam translationem, quam in corpore AB: non ideo intelligimus terram moveri á B versus A, sivé ab Occidente versus Orientem, quia pari ratione ob id quöd ejus partes corpori CD contiguae transferantur á C versus D, intelligendum esset earn etiam in aliam par|tem moveri, nempe ab Oriente in Occidentem; quae duo inter se pugnant. Ita ergo, ne nimium á communi usu loquendi recedamus, non hic dice-mus terram moveri, sed sola corpora AB & CD; atque ita de reliquis. Sed interim recordabimur, id omne quod reale est ac positivům in corporibus quae moventur, propter quod moveri dicuntur, re-periri etiam in aliis ipsorum contiguis, quae tarnen ut quienscentia tantum spectantur. Etsi autem unumquodque corpus habeat tantum unum motum sibi proprium, quoniam ab unis tantum corporibus sibi contiguis & quies-centibus recedere intelligitur, participare tarnen etiam potest ex aliis innumeris, si nempe sit pars aliorum corporum alios motus habentium. Ut, si quis ambulans in nävi horologium in perä gestet, ejus horologii rotulae unico tantům motu sibi proprio movebuntur, sed participabunt etiam ex alio, quatenus, adjuctae homini ambulanti5 unam cum illo materia; partem component, & ex alio quante-nus erunt adjuncte navigio in mari fluctuanti, & ex alio quatenus adjunctae ipsi mari, & denique alio quatenus adjunctae ipsi terrae, si quidem tota terra moveatur. Omnesque hi motus revera erunt in rotulis istis; sed quia non facile tarn multi simul intelligi, nee etiam omnes agnosci possunt, suffi- 56-57 Principy filosofie / Cast druhá Tím se sice přesunují části Země přilehlé k tělesu AB z B do A, nemusí v nich ale k onomu přesunu být ani menší, ani jiná činnost přírody než v tělese AB. Nechápeme to tedy tak, že se Země pohybuje z B do A, čili ze západu na východ. Když se totiž její části přilehlé k tělesu CD přesunují z C do D, měli bychom to na základě stejného úsudku chápat tak, že se pohybuje i na druhou stranu, totiž z východu na západ - což si navzájem odporuje. Abychom se tedy příliš nevzdálili od obecného způsobu vyjadřování, neřekneme zde, že se pohybuje Země, ale pouze tělesa AB a CD; a stejně o ostatním. Prozatím si ale budeme pamatovat, že vše, co je reálné a pozitivní v tělesech, která se pohybují, a jsou proto nazývána pohybujícími se, se nalézá i v jiných {tělesech) jim přilehlých, která však nahlížíme pouze jako spočívající v klidu.20 Ačkoli má iedno každé těleso Douze ieden sobě vlastní XXXI. pohyb (poněvadž se chápe jako ustupující pouze od jed- ^s^neM něch těles jemu přilehlých a spočívajících v klidu), přece. různé pohyby. se může podílet i na nesčetných jiných (pohybech), je-li totiž částí jiných těles majících jiné pohyby. Když má třeba někdo, kdo se prochází po lodi, v brašně hodiny, budou se kolečka těchto hodin pohybovat pouze jedním sobě vlastním pohybem. Budou se ale podílet i, na jiném (pohybu), nakolik tvoří jednu část látky s člověkem, který se prochází, a na jiném, nakolik budou náležet k lodi, plavící se po moři, a na jiném, nakolik budou náležet samotnému moři, a konečně na jiném, nakolik budou náležet samotné Zemi, pokud se celá Země pohybuje. A všechny tyto pohyby budou skutečně v oněch kolečkách. Ale protože není snadné chápat jich tolik zároveň, ani je nelze Viz 61. XIII., s. 95n. tohoto vydání. 116 Principiorum Philosophize / Pars secunda 57-5s XXXII. Quomodo etiam motus propriě sumptus, qui in quoque corpore unicus est, pro pluribus sumi possit. XXXIII. Quomodo in omni motu integer circulus corporum simul moveatur. ciet unicum ilium, qui proprius est cujusque corporis, in ipso considerare. Ac prseterea ille unicus cujusque corporis motus, qui ei proprius est, instar plurium potest con-siderari: ut, cum in rotis curruum duos diversos distinguimus, unum scilicet circularem circa ipsa-rum axem, & alium rectum secundum logitudi-nem viae per quam ferun|tur. Sed quôd ideô tales motus non sint revera distincti, patet ex eo, quôd unumquodque punctum corporis quod movetur, unam tantum aliquam lineám describat. Nee re-fert, quôd ista linea ssepe sit valde contorta, & ideô á pluribus diversis motibus genita videatur: quia possumus imaginari, eodem modo quamcunque lineám, etiam rectam, quae omnium simplicissima est, ex infinitis diversis motibus ortam esse. Ut si linea AB feratur versus CD, & eodem tempore punctum A feratur versus B, linea recta AD, quam hoc punctum A describet, non minus pendebit á duobus motibus rectis, ab A in B & ab AB in CD, quam linea curva, quae á quovis rotae puncto describitur, pendet á motu recto & circular!. Ac proinde quamvis saepe utile sit unum motum in plures partes hoc pacto distinguere, ad faciiiorem ejus perceptionem, absolute tamen loquendo, unus tantům in unoquoque corpore est nume-randus. Ex hoc autem quôd supra fuerit animadversum, loca omnia corporibus plena esse, semperque eas-dem materiae partes aequalibus locis coaequari, se-quitur nullum corpus moveri posse nisi per circu-lum, ita scilicet ut aliud aliquod corpus ex loco 57-58 Principy filosofie / Část druhá 117 všechny poznat, postačí v každém tělese uvážit ten jediný, který je mu vlastní. A dále, onen jediný pohyb každého tělesa, který je mu vlastní, může být považován za (pohyby) mnohé: jako když rozlišíme v kolech vozu dva různé (pohyby), totiž jeden kruhový okolo jejich osy, druhý pak přímý podle trasy cesty, po které jedou. Takové pohyby ale proto ještě nejsou skutečně odlišné, což je zřejmé z toho, že jeden každý bod tělesa, které se pohybuje, opisuje pouze jednu určitou čáru. Ani nezáleží na tom, že ona čára je často velmi zakřivená, a proto se zdá, že ji tvoří více různých pohybů. Můžeme si totiž představit, že tímtéž způsobem každá čára, a to i přímá