SLOVANSKÍ PŘEHLED SBORNÍK STATÍ, DOPISŮVAZPRÁVZEŽIVOTA SLOVANSKÉHO REDAKTOR A VYDAVATEL ADOLF ČERNÝ, ROCNIK XII. S 11 VYOBRAZENÍMI. ' v Nakladatel F. ŠIMÁČEK v Praze 1910. . ■ . . .■ -mm^. .,--Qý,ä™z£8tää11 ■ -»T- g Adolf Černý: Bratří! chopte se již zbrani! Lid vstal z mrtvých blaha zvěstí. Z poroby své z nenadání, z popele, jak Fénix pravý, povstal lid, dej, Bože, štěstí! Ať hřmí zpěv jak o hod slávy. Bohorodičko! Ó Panno! slyš nás, ty boží Máti, to našich otců zpěv. Svit volnosti den zlatí, volnosti bije zvon a volných teče krev. • Bohorodičko! Volného lidu krev před boží zanes trón. 1830. ADOLF ČERNÝ: Vlastní životopis Jana Arnošta Smoleŕa. Dne 13. června t. r. uplynulo 25 let od smrti nejpřednějšího buditele lužickosrbského, Jana Arnošta Smoleŕa — a v Lužici nebylo této památky náležitě vzpomenuto a využitkováno. Měsíčník »Lužica« přinesl jen suchou poznámku — a dost. Zde ovšem náležité uctění památky velkého vlastence překazila těžká choroba redaktorova, která vůbec ohrozila existenci »Lužice« — ale jinde nemělo býti smutné jubileum pominuto mlčením. V tak malém národě nutno užiti každé příležitosti k povnesení vlasteneckých citů a národního uvědomění lidu — propouští-li se tak významná příležitost, jako je čtvrtstoletá památka skonu nejslavnějšího syna národa, je to povážlivý příznak lhostejnosti, pro existenci tak malého národa vždy velmi nebezpečné. »Matice«, kterou Smoleř založil a pro niž se ustaral a život si ve starostech á úsilích ukrátil, nevzpomněla na něj, nevzpomněl na něj ani žádný jiný spolek lužickosrbský — a přece bylo povinností kde jakého spolku a společku v Lužici připomenouti lidu památku muže, jehož neúnavná činnost prodloužila život národu lužickosrbskému, který před vystoupením Smoleřovým již již usínal a hynul. Bylo to také povinností studentstva, jehož letošní skhadžowanka měla se konati ve znamení památky Šmoleřovy... ' Ostatně možná, že opomenutí to má svůj kořen v těžkých ztrátách, jež v posledních letech Lužici stíhají: pracovník za pracovníkem odchází z řídkých řad spisovatelů a vlastenců, stojících na stráži národní. Snad proto 251eté výročí smrti Šmoleřovy vzbudilo jen smutné vzpomínky a nic více. Za to doufáme, že nemine Vlastni životopis Jana Arnošta Smoleŕa. 7 beze stopy radostné stoleté jubileum Smoleřova narození, které připadne na 3. března 1916. K důstojné oslavě tohoto jubilea nutno jest připravovati se včas. aby se stala povzbuzením novému pokolení. — K 25. výročí smrti Šmoleřovy vydávám vlastní jeho životopis, jejž jsem dávno k vydání chystal. Smoleřzanechal dvě autobiografie: jednu z nich, vlastně podstatnou její část, vydal H. J. Im i Š v knize »Der Panslavismus«,*) druhá nebyla dosud uveřejněna, i vydávám ji nyní v českém překlade. Smoleř sepsal ji za svého pobytu ve Varšavě r. 1881 a věnoval jí W. Górskému. Autobiografie, tato sepsána jest jazykem hornolužickým na 52 os-merkových stranách listovního papíru, R. 1884 po smrti Smoleřově zapůjčil ji knihkupec Maurycy Orgelbrand zvěčnělému již historiku polskému W i Ih e 1 m u B o g u s f a w s k é m u, autoru »Rysu dziejów serbo-■řužyckich«, který jí užil pří spisování životopisu Smoleřova pro »Bibliotéku Warszawskou« (1885). Bogusíawski, než rukopis vrátil, pořídil si věrný jeho opis — a z toho zase učinil jsem si kopii já, když jsem byl počátkem srpna roku 1889 návštěvou u W. Bogusíawského v Petrohradě. Vydávám ji nyní v českém překlade, opatřuje text Smoleřův tu a tam poznámkami. Jiin Arnošt Sinoler. (Podobizna z r. 1881.) (Rukopis Smoleřův počíná věnováním:) Vysoce ctěnému pánu, panu Wďadysľawu Pobóg Górskému na památku Jan Ernst Smoleř, Srb-Lužiean. Ve Varšavě 12. dubna 1881. (Potom následuje vlastní životopis:) *) JI. Tmmisch: Deutsche Antwort eines sächsichen Wenden. Der Panslavismus, unter den sächsischen Wenden mit russischem Gelde betrieben und zu den Wenden in Preussen hinübergetragen. (Lipsko, 1884.) Anhang II. Aus J. E. Schmaler's eigener Biographie. Sir. 137—156. • s Adolť Cerny: Biografie Jana Ernesta Smoleŕa. Prolog. Následující životopisná skizza může jen u těch jakousi pozornost vzbuditi, kdož se zajímají o to, jak maličký, ani 200.000 duší nečítající srbsko-lužický nárůdek o své národní znovuzrození usiluje a také již v tom směru určitým úspěchům se teší. Osoba, která v této skizze vystupuje, jest s národními usilováními řečeného nárůdku tak spojena, že, jak praví první srbolužický dejepisec, Polák Wilhelm Bogusíawski ve svém »Ryse dziejóvv serbo-fužyckich«, při tom vynechána býti nemůže. Proto jí nebudiž ve zlé vykládáno, vystupuje-li tu a tam do popředí více, než toho snad zasluhuje. * Jan Ernst Smoleŕ narodil se 3. března 1816 v Luči, srbské vsi pruské Horní Lužice. Otec jeho byl tam učitelem; v tomto úřade přesídlil r. 1821 do Lazu, odkud poslal svého syna Jana E. r. 1830 ria gymnasium sasko-lužického města Budyšína. Čtrnáctiletý Smoleŕ vida, že se tam gymnasistům národnosti srbsko-lužické nedostává vyučování v srbské řeči, tak že jsou v nebezpečí, aby se neponěmčili, dodal si odvahy a šel na počátku r. 1831 k rektoru prosit ho o dovolení, aby směl své srbské kolegy gym-nasisty dvakrát za týden u sebe shromážditi a s nimi se v srbské řeči zdokonalovati. Pan rektor, Němec starého rázu, mínil, že to bude zbytečná práce, poněvadž srbská řeč sotva ještě 20—25 let živa bude — ale povolení dal přece.*) Obdržev dovolení od rektora, odebral se Smoleŕ k panu L u b j e n s k é m u, vrchnímu duchovnímu srbské protestantské osady budyšínske.**) Ten byl tehdy jediný muž, který dal tu a a tam vytisknout srbskou knižku, i nadál se Smoleŕ, že by snad *) Tuto vCc ličí K. A. Jonč taklo: »Jeden z jeho německých učitelů, tehdejší konrektor gymnasia Mag. Hoffmann, který pH svých řeckých studiích zaslechl něco o tom, že take lužickú srbšlina má dual a aorist podobno jako řečtina, ptal se po tom svého žáka Smoleŕa, o němž Věděl, že je rodem Srb. Smoleŕ, jenž tehdy jěšlč naprosto neznal mluvnice svojí mateřštiny, nedovedl mu dáti uspokojující odpovedi, i mol jej řečený učitel k tomu, aby po tom pátral. Toto povzbuzení nepadlo u Smoleŕa na püdu neúrodnou. Odebral se do Klukše k diakonu Ondřfji Zejleřovi, jenž mel již tehdy povést dobrého Srba, znalého srbské řeči, a jenž byl r. 1830 vydal srbskou mluvnici, i vyprosil si od neho poučení, jehož so mu také dostalo. Na to se Smoleŕ dále pričiňoval, aby lépe, a lépe seznával mluvnickou budovu své mateřštiny i rozpla-meňoval se pro ni tím více, čím více si počínal vážiti jejích předností. Také ostatní své srbské kolegy na gymnasiu dovedl potom nadchnouti pro mateřskou řeč, dosud lak přehlíženou a opovrhovanou.« (Časopis Macicy Serbskeje 1 884, str. 173.) **) Handrij (Ondřej) Lubjenski (1790—1840) měl tehdy povést předního vlastence hornolužického a nejlepšího znalce lužické srbšliny; již za studentských let piipravoval lužickou mluvnici a slovník, ale nevydal jich. Za to opatřil dvojí, jazykové správnejší vydání celé bible (1820 a 1823) a vydal řadu populárních knížek náboženských, písní aid. • • • od něho mohl dostali dobrou radu pro svoje podniknutí. Ale Lubjenski byl skoro téhož mínění, jako gymnasijní rektor. Pravil, že není hodno pracovati pro Srbstvo, poněvadž z toho nic jiného nevyplyne, než nepřátelství Němců a nevděk Srbů. Smoleŕ však setrval při svém úmyslu a záhy své srbské hodiny zap'očal. .Kandidát theologie Ondřej Zejleŕ tehdy vydal srbskou mluvnici, ale podal v ní jen tvarosloví; syntax chyběla. Poněvadž tehdy nebylo srbské čítanky, nezbývalo Smoleŕovi než čísti s kolegy z bible. V ní čti i nejprve lehčí prosaické kapitoly a později poetické,, na př. písně Salomounovy a knihy prorocké atd. Tak, vedeni Smoleŕem, vykládali si srbskou mluvnici, pokoušeli se psáti řečí vázanou i nevázanou a zpívali národní písně, jichž Smoleŕ již dosti značné množství nasbíral.*) Ve sbírání lidových písní, pověstí, bájí, přísloví atd. Smoleŕ ] pokračoval a při tom celou srbskou zemi proputoval. Ačkoli bylo známo, že prostranství, obývané lužickými Srby, je dosti malé, přece tehdy nikdo nevěděl, na jaké území se rozprostírá. Teprve potom, když Smoleŕ srbské území mnohokrát prošel a třikrát obešel, mohl jakž takž říci, že toto území má asi 60 čtver. mil a kolem 160—180.000 obyvatelů. Smolerův otec, ač bydlil v oné části Lužice, kterou podle ustanovení vídeňského kongresu saský král byl nucen odstoupiti pruskému, zůstal přece v srdci dobrým saským poddaným. Přál si proto, aby se jeho syn stal saským poddaným i poslal jej v tom úmyslu na gymnasium saského města. Byl mu totiž kdosi řekl, že syn jeho stane se saským poddaným po pětiletém pobytu v Sasku. Po skončení gymnasijních studií měl podle mínění otcova • studovati protestantskou theologii na lipské (saské) universitě. Ale z Lipska nebylo nic. Když totiž měl Smoleŕ před velikonocemi r. 1836 přistoupiti ke zkoušce maturitní, povolal k sobě rektor všecky, kdož se měli po velikonocích odebrati na universitu, a přečetl jim nařízení pruského ministra vyučování, v němž . bylo řečeno, že pruským poddaným nebude již dovoleno studo-| váti v Lipsku, jelikož mezi lipskými studenty silně jest rozšířen německý demagogismus. — Po přečtení ministerského listu prohlásil Smoleŕ, že toto nařízení so jeho netýče, poněvadž bydlí již 5 let v Sasku a je tedy již saským poddaným. Ale pan rektor odpověděl, že tomu není tak, i kdyby 10 let v Sasku bydlil, poněvadž Smoleŕ do svého 16. roku nebyl v Sasku nacionalisován. To byla pro něj velmi smutná zpráva. Těšilt se proto tak do Lipska, že tam byl již od r. 1716 spolek, v němž tamější *) Členy tčchlo prvních srbských hodin budyšínskych gymnasistů uvádi Smoleŕ v Jordánovo >Jutničce« r. 1842 na str. 65. v poznámce k či. >Wratsíawske ji • serbske towařslwo«. Z vlastenců později známých jsou mezi nimi Jakub, Wanak ;| . a WjeJ.au. srbští studenti společně se vzdělávají v srbské řeči.*) Kromě toho nevěděl, na kterou pruskou universitu měl by se odebrati — až tu dostal dopis od svého bývalého budyšínskeho soudruha, který studoval ve Vratislavi katolickou theologii. Soudruh psal, aby Smoleŕ přišel na studie do Vratislavo, kdež jeho duše najde úplnou náhradu za ztracenou srbsko-slovanskou společnost v Lipsku, po-něvaž ve Vratislavi studuje mnoho Poláků, kteří také milují svoji polsko-slovanskou národnost. I odebral se Smoleŕ po velikonocích 183G do Vratislavě a tam vše tak shledal, jak mu byl přítel psal. Záhy tam poznal několik polských studentů a zvěděv, že mají kroužek, v němž konají vědecké přednášky, prosil je, aby jej připustili za posluchače. Poláci svolili, ba někteří byli tak laskaví, že jej učili polštině. Tak se stalo, že polština byla první slovanská řeč, jíž se Smoleŕ učil. Toto studium bylo mu dosti snadné, neboť polská řeč jest lužické srbštině nejbližší. A že se Smoleŕ dostal do Vratislavě, to mělo později silný vliv na probuzení jeho lidu. Při svém odchodu z Budyšína napomínal mladší soudruhy, kteří tam zůstali na gymnasiu, aby ve prospěch srbského lidu dále se vzdělávali a pro něj pracovali. Z té příčiny jim dosti často z Vratislavo dopisoval — a jaká byla jeho radost, když mu r. 1838 psali, že s Kľosopólským**) a Imišem***) v čele, s dovolením rektorovým a se svolením ministerstva založili srbský naučný spolek »Societas slavica Budissinensis«. Smolerova radost byla tím větší, poněvadž brzy sám se přesvědčil, že pilně pracují a že si již shromáždili hezký počet knih pro vlastní knihovnu. Ve Vratislavi byl tehdy značný počet studentů z Lužice, Srbův i Němců. Maje na zřeteli své srbské krajany, umínil si Smoleŕ založiti, zde srbský spolek, jehož členové by se vzdělávali v Srbském řečnění a psaní. To zvěděli tamojší lužičtí Němci, i přišli k Smoleŕovi s návrhem, aby založil lužický spolek se srbským a německým odborem. Smoleŕ si pomyslil, že by trvání takového spolku mohlo býti pevnější, poněvadž by měl více členů. Založil tedy se svolením akademického senátu takový spolek pode jménem »To w a ŕs t wo zal'užiske rěče a sta\vizny«.f) *) Smoleŕ míní »Srbský kazatelský spolek« v Lipsku, jak se původně nazýval: Wendisches Predíger-GoIIegium. Srv. K. A. Jene: Serbs k e pro da ŕ-ske towaŕstwo w Lipsku wot löta 1716—1866. (Časopis Mačicy Serb-skeje 18H7.) Dále téhož nemecký spis: Geschichte der Lausitzer Prediger-Gesellschaft zu Leipzig und Verzeichniss aller ihrer Mitglieder vom Jahre 1716—1S06. (Budyšín 1867.) **) K. A. Mosig von Aehrenfeld, který se srbsky psal Mósak Kfoso-pólski (1820—1898). Přeložil později Šafaříkovy »Slovanské starožitnosti« do němčiny a vždy zůstal srbským vlastencem a Štědrým podporovatelem srbských národních snah. ***) Jindřich Jaromír Im i š (1819 — 1897), později evang. farář v Ho-džiji a známý vůdce evangelických Srbů hornolužických, autor obranné brožury »Der Panslavismus«, nahoře citované. t) O jeho založení napsal Smoleŕ do »Jutničky« 1842 (č. 16. a 17.) citovaný již článek »W r a t s í a w s k e s e r b s k e towaŕstwo«. ui. .im, lučila, uuutiii utuuzunuuieiUu juzvKu iiic/Jsiovaiifeketic iL Protektorem spolku byl zvolen universitní profesor a nemecký historik Stencel, poněvadž se trochu zajímal o lužické dějiny. Činnost spolku zahájena v jedné universitní síni za přítomnosti rektorovy a několika profesorů Smolerovou přednáškou o lužicko-srbských lidových písních. (Pokračování.) DR. ANT. FRINTA: Otázka dorozumívacího jazyka mezislovanského. (Kritický příspěvek k diskusi.) Je zcela přirozené zabývali se zásadně a opravdově i touto otázkou při nynějším, bohdá trvale zvýšeném zájmu o slovanský svět, za dosti slibně počínajícího hnutí »novoslovanského«. Jedná-li se u nás jednou již vážně, nejen v nadšené frázi, o praktickou vzájemnost slovanskou, t. j. o životné styky kulturní a čilé hospodářské vztahy s ostatními rasovo spřízněnými národy, předpokládá to vše především oboustranné poznání, kterého se posud nejvíce nedostává. A takové přímé, autentické seznámení se s poměry at literárními, af společenskými nebo hospodářskými může se díti dvojí cestou: knižní, písemnou (četba novin a literatury onoho národa; sem patří i korespondence inter-esentů obchodních či literárně-vědeckých) a osobní, ústní (cestování do oněch zemí, vzájemné návštěvy a pocty, nebo aspoň pěstování styků s kolonisty, příslušníky onoho kmene u nás). V obojím případě narazí se na základní překážku sblížení a porozumění — neznalost jazykovou. Je to skutečno podivné a bude to příštím generacím nepochopitelné: Slované znají celou Evropu germánskou a románskou, ale samy sebe neznají — prostě proto, že se sice velmi horlivě učí cizím jazykům, zvlášíč německému a francouzskému, ale své vlastní, tak podobné a často sousedící idiomy znáti nepokládají za potřebné. (Je to smutné, že nutno totéž konstatovati i o velké většině našich studentů, věnujících se odborně slovanské filologii, ,ač mají v Praze i ve Vídni dosti příležitosti naučiti se i konversovati rusky, polsky a srbochorvátsky!) Nelze se pak diviti u Slovanů všeobecnému zjevu ochuzující nesamostatnosti a nedůstojné závislosti jak ryze kulturní (literární, umělecké i vědecké), tak hospodářské (zvláště průmyslové a obchodní), o politice ani nemluvě, a to odvislosti na těch, kteří k Slovanstvu cítí jen opovržení a národně je ohrožují nejvyšší měrou, což platí hlavně o Němectvu. Rozumí se, že nenapadá nás nějak pesimisticky přehlížeti pokrok, jenž ve směru emancipace od neomezené vlády cizích vlivů za posledního půl století nastal zejména v národě českém, ale je to přece fakt nepopiratelný, že nepřirozené zasahování cizích živlů do národního života jeví se stále ještě u všech slovanských daná v Praze. Pak přišla schůzka slovenské mládeže na martinských slavnostech r. 1897. Mládež chtěla se zúčastnit národní práce, i debatováno o způsobu jejím. Pamatuji se dobře na onu památnou schůzku. Konala se nejprve v evangelické škole, později za kulisami jeviště Slovenského Domu. Předsedal farář Hlinka. Mluvilo se o založení samostatného časopisu, někteří však navrhovali, aby mládež přispívala do časopisů dosavadních. Někteří namítali, že má-li býti založen časopis, musí býti dříve určen jeho směr — Dr. Dušan Makovický navrhoval časopis, který by byl volnou tribunou všech směrů, i anarchistického. Když pak po schůzce martinské získal Dr. Srobár pro myšlenku nového slovenského časopisu i Dra Blahu ve Skalici, vyšlo v květnu 1898. prvé číslo »Hlasu«. Martinský štáb začal ovšem proti němu vojnu. Vajanský »pochytil naň svoj literárny kyjak a mlátil ho«. R. 1903. vyšla proti hlasistskému hnutí řada článků v Národních Novinách od Dra Fr. Jehličky pod nazvem »Novoveká filosofia a Slováci«. Původce její Dr. Jehlička byl zvolen v Pezinku za poslance ria uherský sněm, ale mandátu se vzdal, »zhavranel sa prvej, než sme uvideli ovocie slov a činov jeho«. .Za to »mládež z tábora »Hlasu«, žijúca d ľa mienky Jehlič-kovej iba sobectvu, smyselnosti a hriechu, pláva ďalej búrlivým . oceánom na vetchej lodičke, premáhajúc obludy morské a boriac sa so živlami rozvteklenými ku oslobodeniu rodnej Ithaky«. A ovoce mladého hnutí slovenského vidíme dnes na Slovensku na. všech stranách. Slovenský.lid vstoupil do politické aktivity a má svých šest poslanců na sněmu uherském, na všech stranách Slovenska zakládají se peněžní ústavy.a emancipují slovenský lid . z rukou upírů židovských, slovenský lid se probouzí a čte. Slovenský Týždenník a Ludové Noviny mají dohromady 25.000 odběratelů, kdežto před deseti roky čítala slovenská obec literární sotva 2500 čtenářů. ADOLF ČERNÝ: Vlastní životopis Jana Arnošta Smolena. . .' , (Pokračování.) Brzy pbtom zvěděl o Lužíckém spolku universitní profesor P.u r ky n ě, nejslavnější fysiolog své doby, i pozval k sobě Smo-leŕa. Ten si nedovedl vysvětliti, co chce fysiolog teologovi — ale když k němu přišel, pan profesor nevzpomněl na fysiologii ani na teologii, nýbrž vyptával se ho na lužicko-srbské Slovany, o nichž dosud nic nevěděl, Smoleř mu na jeho otázky obšírně odpovídal, což se panu profesorovi tak líbilo, že jej pozval, aby k němu chodil v neděli od 11—12 a učil se u něho s několika mladými Poláky češtině. Purkyně byl totiž velmi horlivý Cech, pročež rád učil mladé Slovany češtině. Smoleřova práce pro Lužické Srby se mu časem tak zalíbila, že jej přijal do svého domu, začež Smoleř neměl jiné povinnosti, než dohlížeti na školní přípravu dvou synů profesorových a pořádati jeho rozsáhlou knihovnu, obsahující zejména knihy všech slovanských národů. Smoleřovi polští přátelé seznámili jej s polskou kulturou, Purkyně s českou a Purkyňova knihovna otevřela mu cestu k literaturám všech Slovanů. A poněvadž profesora Purkyně často navštěvovali slovanští učenci, zejména Poláci a Čechové, měl Smoleř často příležitost viděti důstojné zástupce polské a české národnosti. V době universitních prázdnin Smoleř stále chodil po Horní a Dolní Lužici a sbíral národní písně a pod. Časem sebral jich velmi mnoho a roku 1838 je poslal německé »Hornolužické společnosti nauk« v Zhořelci, když byla tato společnost vypsala cenu za nejlepší sbírku hornolužických a dolnolužických národních písní. Společnost skutečně cenu Smoleřovi udělila, ale vy-mínila si při tom právo na vydání sbírky. To se Smoleřovi nelíbilo. Proto, ač tehdy peněz velmi potřeboval, ceny (50 tolarů) nepřijal a svoji sbírku si vyzvedl.*) Tajemník řečené Společnosti, L. Haupt, na lo Smoleřovi psal, že Společnost ve své knihovně chová mnoho srbských lidových písní, sebraných již kolem r. 1770, které by se Smoleřem vydal, kdyby k nim svoji sbírku připojil. Slíbil také, že se postará o nakladatele. Mladý, nezkušený Smoleř ke všemu svolil a smlouva byla uzavřena. Haupt však nakladatele nenašel, ale podařilo se to Smoleřovi. Knihkupec Gebhardt v saském městečku Grimmě zvěděl totiž nějak o Smoleřově sbírce i psal mu, že by ji vydal za dobrý honorář — 20 tolarů za arch —,,ale s německým překladem. S Haupteni však nechtěl nic míti. Ale Smoleř. ačkoli zatím zvěděl, že Haupt nerozumí ani zbla srbsky a že jeho sbírka ze zhořelecké Společnosti jest velmi špatná, odpověděl přece Gebhardtovi, že jako čestný Srb nemůže zrušiti smlouvu s Häuptern uzavřenou — a tak brzy zahájeny přípravy k vydání písní. Aby pak Haupt za polovici honoráře, který mu připadl, aspoň něco vykonal, uložil mu Smoleř, aby rytmicky upravil jeho německý překlad a napsal předmluvu.**) Na to r. 1840 vyšel prvý *) Cena (původně 50 tol., zvýšená později na 100 tol.) vlastně nebyla udělena, nýbrž jen akcesit třem z konkurujících sbírek, mezi nimi i Smoleřově, kteráž byla největší a nejúplnější. Kromě Smoleřa ucházeli se o cenu Jórdan, Broniš, Markus a Haupt. **) Haupt vlastně ani předmluvu nenapsal, nýbrž jen ji přeložil. Předmluva vytištěna jest souběžně srbsky a německy; pod srbským zněním podepsán je Smoleř, pod německým Haupt. Že autorem alespoň podstatné, věcné její části jest Smoleř, patrno jest z obšírného pojednání o lužické srbštině, obsaženého v předmluvě a tvořícího hlavní její Část — a Haupt přece lužicko-srbsky neuměl (jak svědčí také Jenč v Casop. M. S. 1884, 176, a jak mně potvrdil i M. Horník, který Haupta dobře znal). — Haupt vůbec při celé té věci sešit*) a celá sbírka dokončena r. 1843. Nadpis její zní: »Pěs-n i č k i homy ch a d e 1 n y ch -í u ž i s k i ch Se'rbow atd.« Gebhardt vydal písně ve dvou svazcích in 4°, na svou dobu velmi nádherně tištěných; ač byla cena dosti vysoká (11 tolarů), přece byl celý náklad (100 archů v 1000 výtiscích) velmi rychle rozprodán, neboť knihu kupovali nejen milovníci národních písní, ale — jako slovanskou vzácnost. — i všecky větší evropské knihovny, ba dílem i americké. Za vydáni těchto písní vyznamenal pruský král Bedřich Vilém IV., Smoleřa-zlatou medailí, která mu však byla s různými jinými věcmi ukradena, když byl r. 1846 v Lipsku na smrt onemocněl. Největším úspěchem sbírky byla okolnost, že nejen polští a čeští, ale také ruští a jihoslovanští učenci se dověděli, že Lu-žičtí Srbové ještě žijí.**) Počátkem r. 1840 Smoleř ukončil studia teologická i staral se o místo domácího učitele u nějakého šlechtice v Lužici do té doby, než. by se mohl státi duchovním mezi Srby. Ale takového místa nenašel, a tak, poněvadž nemolil se usaditi mezi milovanými srbskými krajany, přijal, místo domácího učitele u německého šlechtice v Horním Slezsku, aby mohl aspoň mezi polským lidem přebývati. Dříve však, nežli se mohl do Horního Slezska odebrati, stalo se něco, co jeho životní směr zcela jinam obrátilo a co mu dalo všeobecně slovanský ráz. "Přijel totiž do Vratislavě nový pruský král Bedřich Vilém IV., aby zde přijal hold. Krále provázel jeho vrchní ceremonář baron Stillfried (pozdější hrabě Alkantara), kterýž Smoleřa laskavě sám navštívil. Byl totiž předsedou Společnosti nauk ve Zhořelci a tam poznal Smoleřa jako znatele českého jazyka. Poněvadž byl potomkem slavného starobylého českého rodu Strojmírů - Still-friedů. sbíral pro svůj rodinný archiv různé staročeské listiny, které posílal Smoleŕovi do Vratislavě k překladu do němčiny. Baron Stillfried při své návštěvě se Smoleřa mimo jiné otázal, ukazuje se ve světle nepěkném. Již lo: varchivu Společnosti našel rukopisnou Antonovu sbírku dolnolužických písni — a touto sbírkou ucházel se také o cenu, připojiv ji ke sbírce Bronišově. Na titulním listě sbírky Smolerovy, do níž vlastně jen rytmicky upravoval německý překlad a pořídil německé znění předmluvy, stkví se jeho jméno se všemi tituly na prvním místě. — Leopold Haupt (nar. 1797) byl za doby jednáni se Smoleřem evang. diákonem ve Zhořelci; zemřel r. 188'ď, tedy rok před Smoleřem, jako zhořelecký pastor primarius na odpočinku. *) Vyšla v 10 sešitech. :.'• **) »Pěsnički« staly se netoliko základem literární činnosti Smoleŕovy a jeho jména doma i v Slovanstve, ale i základním kamenem lužické etnografie-a jed-nim z hlavních základů obnovené literatury lužickosrbské vůbec. Sbírka obsahuje 331 písní hornolužických a 200 dolnolužických většinou i s nápěvy, dále 1-8 pohádek, 199 přísloví, obšírné pojednání o lidových zvycích a obyčejích, o lidových krojích atd., sbírku lidových pověr, podání o mythických bytostech, rozpravu o lužicko-srbských dialektech, první topograficko-statistický popis obou Lužic, vyobrazení lidových krojů a první národopisnou mapu Horní i Dolní Lužice. züstane-li déle ve Vratislavi, načež Smoleř odpověděl, že přijal místo domácího učitele. Na to pan baron vyslovil mínění, že by měl raději zůstati ve Vratislavi a studovat slovanské jazyky, poněvadž právě tehdy byla na vratislavské universitě založena stolice slovanských jazyků. Smoleř odpověděl, že by to sice rád učinil, ale že mu to nedostatek prostředků nedovoluje. I řekl mu pan baron, aby poslal Jeho královské Milosti prosbu o stipendium na takové studie. Smoleř to učinil a po nějakém čase obdržel listinu s vlastnoručním královským podpisem. V listině bylo řečeno, že Jeho Milost propůjčuje mu ze své soukromé pokladny vyžádané stipendium s podmínkou, aby Smoleř každého roku podal královskému kabinetu zprávu o svých slovanských studiích, aby pokud možno navštěvoval o prázdninách slovanské země a posléze aby přijal profesuru slovanských nářečí, kdyby mu byla na nějaké pruské universitě nabídnuta. Smoleř tyto podmínky milerád podepsal a záhy stal se jedním z nejpilnějších posluchačů prof. C e 1 a k o v s k é h o, jejž byla pruská vláda z Čech povolala na novou slovanskou stolici vratislavské university. Tak byl Smoleř zase studentem a svědomitě se pričiňoval na novém poli. Ačkoliv Slovanstvo bylo tehdy na svých hranicích jako prkny ohrazeno, přece se mu podařilo navštíviti některé polské kraje a do Cech vzal jej roku 1842 sám prof. Gelakovský. Jest nám zde připomenouti, že Smoleř r. 1840 v Budyšíně vydal také »Serbsko-němske rozmolwjenja«*) a »Malý s e r b s k o n ě m s k i s í owni k« .**) Tehdy také přeložil do lužické srbštiny se svým krajanem Waŕkem Gelakovského český »Ohlas písní českých« pod názvem »Wo t hlo s p ě s n i č ě s k i ch« ***) a sám přeložil známý »K r a 1 o d w ó r s k i i- u k o p i s«.f) Oba překlady byly potom vytištěny v české Praze. Zatím Smoleřův srbský krajan Dr. Petr Jordan počátkem r. 1842 začal vydávati srbský týdenník »Jut r n íčku« ná- *) Název té knížky vlastně zni: »Mal y Sserb aby serske a njemske rosmoiwenja«. (Následuje i titul německý.) Obsahuje stručný (německý) úvod o lužickosrbské výslovnosti a o pravopise, dále rozhovory na 96 stranách, malý slovníček srbsko-nčmecký a německo-srbský (str. 97—157) a německo-srbský seznam místních jmen. Knížka vyšla r. 1841, nikoli 1840, jak omylem uvádí Smoleř. **) Přesný název tohoto spisku zní: »Nj emsko-serski síownik. Z wu-■íoženjom powšitkomneho serskeho prawjepisanja«. Následuje titul německý. Knížka vydána byla v Budyšíně r. 1843. Měla vyjíti již dříve, ale při požáru v Kamenci (kde se původně tiskla) r. 1842 shořel náklad několika vytištěných již archů. Výklad o lužickéin pravopise jest v této knize značno obšírnější (str. XIII.—XXXIX.). ***) Smoleř se mýlí: byl to »Ohlas písní ruských«. Titul knížky zní: »Fr. Lad. Celakowskjeho Wothíós pésni r u s k i ch. Do lužisko-serbskjeje rečje přefožištaj'J. E. S mole ŕ a J. A. Waŕ k o. Prazy 1840.« (Vytištěno u synů B. Haase.) t) K r a 1 o - D w ó r s k i B u k o p i s. Zebrane lyricko-epicke pfisnje a spéwy. PŕeJožene wot J. E. S m o l e r j a. Wudaéo Wjacysíawa Hanki. W Praze. 1S52." (V téže tiskárně.) . Slovanský Přehled XII. č. 2.-:?., listopad-prosineo 1909. 5 üb .xuUii L.i'1 l.j . kladem knihkupce Wellera v Budyšíně. Ale již 5. měsíce Smole-řovi psal, že koncem června přestane list vydávati, poněvadž nemá dosti předplatitelů. Smoleř, uznávaje důležitost časopisectva, vydal se hned z Vratislavě do Budyšína a tam jmenovanému knihkupci důtklivě domlouval, aby »Jutrničku« nezastavoval. Ale knihkupec nechtěl o tom ani slyšeti, pravě, .že sice »Jutrnička« kryje náklad za tisk a papír, nikoli však na honorář pro redaktora. I šel Smoleř hledat redaktora, který by list redigoval bez honoráře. Nalezl jej také v osobě duchovního Zeji e ŕ a v Lazu, tedy ve vsi, v níž byl Smolerův otec učitelem. Zejleŕ záhy svolil, že přijme zdarma redaktorství, pomohou-li mu oba Smolerové časopis psáti. Ti slíbili a tak počal vycházeti začátkem července 1842 nový srbský orgán pod názvem »T y d ž e n s k a Nowin a«. Ale jako dříve »Jutrničce«, tak ani nyní »Tydžcnské Nowinč« německá censura nedovolila uveřejňovati politické rozpravy. Při každodenním styku s profesory Purkyněm a Čelakovským ve Vratislavi Smoleř podrobně seznal, jak čeští vlastenci pracují k povznesení své národnosti, zejména pak se mu zalíbil jejich spolek »Matice Česká«. Tento spolek byl založen šproto, aby mohly býti z ročních příspěvků vydávány knihy pro český lid. T sepsal Smoleř statut podle stanov »Matice České« a přivezl jej ve středu po velikonocích 184-3 do Budyšína, aby zde ve shromáždění srbských vlastenců založil »To wars two Ma či c y Serb skej e«.*). Všichni jeho návrh radostně vítali, ale nevěděli, jak získati potvrzení stanov od saského ministerstva. Smoleř sám nemoHl.v tom nic započíti, poněvadž byl pruský poddaný. Konečně však se mu podařilo získati pro věc městského radu Dra Klin a,**) který žádal ministerstvo o potvrzení stanov a také je r. 1846 obdržel. Spolek však mohl skutečně vstoupiti do života teprve r. 1847, když byl zatím získal povolení i od pruské vlády. Předsedou jeho zvolen Dr. Klin, redaktorem »Časopisu towarstwa M ači cy. S e r b s k e j e« Smoleř, třeba že ne-bydlelv Budyšíně. První sešit »Časopisu« vydal v květnu 1848 uprostřed politického nepokoje, který se tehdy rozšířil z Francie skoro po všech zemích evropských. Ve Vratislavi skončily Smolerovy linguistické studie r. 1844, ale on tam ještě nějaký čas zůstal a dílem také v Lužici přebýval, dokud se r. 1846 nepřestěhoval do Lipska, aby tam převzal redakci Jordánových »J a h r b ü ch e r für s 1 a v i s ch e *) Srv. můj článek »Malice Srbská v Budyšíně«. ve Slovanském Sborníku 1885. **) Bedřich Adolf Klin (1792—1855) byl již z dob studentských v Lipsku dobrým Srbem. Při svém vlivu v Budyšíně a veřejném živote saském prospěl ve mnohém národní věci srbské. Zejména také ve sněmu byl na pravém místě: jeho zásluhou jest, že r. 1835 bylo od škol v srbské Lužici odvráceno dokonalé poněmčení. Paragraf 28. škol. zákona z téhož roku, jimž Srbům zajištěno právo užívání mateřského jazyka při čtení a náboženslvi, byl prvním yítězstvim probouzející se srbské myšlenky. Literatur, Kunst und Wissens ch aft*. Tam přestál těžkou plicní chorobu, která jej tak schvátila, že po delší čas nemohl mluvit. Přes to založil tam »Slovanský spolek«, v němž s rektorským svolením scházeli se lipští studenti národnosti lužickosrbské, polské a českoslovanské. Když byl březen r. 1848 svrhl francouzské království, připravovali se také v Lipsku na nějakou revoluci, ale nedošlo k ní, poněvadž král povolil všem požadavkům saského lidu. Zatím přišla zpráva, že v Berlíně vypukla revoluce. I vyskytlo se mnoho lehkomyslných Lipštaňů, kteří si umínili zajeti do Berlína a revoluci si zde z povzdálí prohlédnouti. Smoleř byl také mezi nimi. Cestou ovšem si rozmyslil, že se dopouští hlouposti, i byl by se nejraději vrátil, kdyby se byl nestyděl. Ale štěstí jeho hloupost napravilo: čím více se vlak blížil k Berlínu, tím více pruského vojska táhlo; a když jsme se vojáků tázali, co to znamená, dostali jsme odpověď, že jest revoluce skončena, poněvadž král odeslal vojsko z Berlína. Z toho, co Smoleř tehdy v Berlíně viděl, uvedeme jen toto: právě když vcházel do města, vedl lid s jásotem z moabitského zajetí do města Miroslawského a. jiné Poláky, uvězněné za polského povstání r. 1846. Smoleř mezi nimi spatřil několik starých známých, s nimiž se potom ještě setkal v polském klubu. Berlínští měšťané tehdy k zachování veřejného pořádku zřídili občanskou stráž (Sicherheitswehr), k níž náležela také studentská legie Ta měla i polský oddíl, jemuž byly svěřeny nejdůležitější body ve městě., mimo jiné také pošta. Když se Smoleř tázal berlínského Němce, proč jsou tam stále Poláci na stráži, dostal odpověď: »Was wollen sie? Heut zu Tage ist mit den ehrlichen Leuten so viel Gesindel vermengt, dass man Niemandem trauen kann. Aber die Polen, das sind lauter rechtschaffene Leute, und darum hat man ihnen die wichtigsten Posten anvertraut.« (To jest: Co chcete? Za nynější doby jest mezi poctivými lidmi tolik darebáků, že není komu věřit. Ale Poláci jsou vesměs řádní lidé, a proto jim byly svěřeny nejdůležitější stráže.) Smo-leřovi se takováto chvála polského jména velmi líbila. V Lipsku projevovalo se již před r. 1848 trochu politického života, zejména lipští svobodomyslní Němci sestoupili se ve spolek »Redeübungsverein«, v němž se přetřásaly politické otázky tehdejších dnů. Jedním z nejváženějších členů tohoto spolku byl známý Robert Blum; těšil se takové vážnosti, že byl zvolen do německého přípravného parlamentu ve Frankfurtě Smoleŕovi, klerý několikrát v uvedeném spolku mezi posluchačstvem pobyl, se Robert Blum dosti líbil. Poněvadž jeho osoba vzbuzovala důvěru, připadl Smoleř na myšlenku, nemohl-li by jeho prostřednictvím na frankfurtském parlamentě vymoci něco ve prospěch Slovany obývajících německé země. V tom úmyslu poslal Robertu Blumoví tento list: * OO iVUOli • •• nu - Hochgeehrtester Herr! Bei Ihrem Bestreben, durch Vermittung des Deutschen Parlaments eine neue, bessere Ordnung der Dinge in Deutschland einzuführen, würd es wahrlich höchst verdienstvoll sein, wenn Sie hierbei auch einen Blick auf die an vollständige nationale Rechtlosigkeit gränzenden Zustände der in Deutschland wohnenden Slaven werfen und eine Verbesserung dieser Zustände in Erwägung ziehen wollten. Ich erlaube mir hierbei vorzüglich auf die in Sachsen und Preussen sich vielfältig in "gedrückter Lage befindlichen Lausitzischen Wenden, welche sich selbst Serben nennen, aufmerksam žu machen mit der gehorsamsten Bitte, Sie wollen Ihren mächtigen Einfluss geneigtest auch dazu verwenden, dass bei den vom Parlament soeben in Berathung genommenen und nach ihrer Feststellung in Deutschland geltenden-,Grundrechter eine Bestimmung eingefügt würde, vermöge welcher die Erlösung der slavischen Bewohner Deutschlands aus dem geistigen, durch die Verkümmerung ihrer nationalen Sprache in Kirche. Schule und vor Gericht entstandenen Elende erfolgen könnte. Wen etwaige Nachweise nöthig sein sollten, so bin ich gern bereit, dieselben auf Verlangen zu liefern. Ihnen meine wohlgemeinte Bitte nochmals dringend ans Herz legend, habe ich in Erwartung deren geneigter Erfüllung die Ehre zu sein Ihr schon im Voraus dankbarster J: E. Smoleŕ. / To jest: »Vysoce ctěný pane! Při Vašem snažení, aby skrze německý parlament zařízen byl v Německu nový, lepší pořádek, bylo by opravdu vysoce záslužno, kdybyste při tom obrátil zřetel také na poměry Slovanů v Německu, blížící se úplné národní bezprávnosti, a kdybyste uvedl na přetřes také zlepšení těchto poměrů. Dovoluji si tu poukázati zvláště na Lužické Srby, přebývající v Sasku i Prusku a rozličným způsobem utlačované, s nejpokornější prosbou, abyste ráčil svého mocného vlivu laskavě také k tomu užíti, aby do základních zákonů, o nichž se nyní parlament radí a které po- přijetí nabudou v Německu platnosti, bylo přidáno ustanovení, podle něhož bylo by možno slovanské obyvatele Německa vysvoboditi z duševní. bídy, vzniklé zkracováním jejich národní řeči v kostele, ve škole a před soudem. Bude-li třeba dokladů, ochotně Vám je na požádání pošlu. Poroučeje Vám ještě jednou co nejsnažněji svoji dobře míněnou prosbu, jsem v očekávání příznivého vyřízení již předem Vám nejvděčnější J. E. Smoleŕ.«. ' Za krátko poslal mi Robert Blum tento lístek: Hochgeehrtester Herr! Indem ich den Empfang Ihres Schreibens, die von Ihnen seitens der Deutschen Nationalversammlung gewünschte Berücksichtigung betreffend, hiermit bescheinige, bemerke ich zugleich, dass diesem Wunsche wahrscheinlich schon in nächster Zeit gewillfahrt werden dürfte. Mit freundlichsten Gruss Ihr ergebenster Robert Blum. A skutečno! — počátkem června 1848 německé noviny uve--řejnily tuto resoluci: »Frankfurt am Main, den 81. Mai 1848. In der heutigen Sitzung hat die deutsche Nationalversammlung auf einstimmigen Antrag des Verfassungsausschusses fast einstimmig beschlossen: Die Verfassung gebende deutsche Nationalversammlung erklärt feierlich: dass sie in vollem Maasse das Recht anerkenne, welches die nichtdeutschen Volksstämme auf deutschem Bundesboden haben, den Weg ihrer volksthümlicher Entwicklung ungehindert zu gehen und in Hinsicht ,auf das Kirchenwesen, den Unterricht, die Literatur und die innere Verwaltung und Rechts-pllege sich der Gleichberechtigung ihrer Sprache, soweit deren Gebiete reichen, zu erfreuen, wie es sich denn von selbst versteht, dass jedes der Rechte, welche die im Bau begriffene gesammt-verfassung dem Deutschen Volke gewährleisten wird, ihnen gleich-massig zusteht. Das fortan einige und freie Deutschland ist gross und mächtig genug um den in seinem Schoosse erwachsenen andersredenden Stämmen eifersuchtslos im vollem Maasse gewähren zu können, was Natur und Geschichte ihnen zuspricht: und niemals soll auf seinem Boden weder der Slave, noch der dänisch redende Nordschleswiger, noch der italiennisch redende Bewohner Süddoutschlands, noch wer sonst, uns angehörig, in fremder Zunge spricht, zu klagen haben, dass ihm seine Stammesart verkümmert werde oder die deutsche Bruderhand sich ihm entziehe, wo est gilt.« Co byly takové resoluce frankfurtského parlamentu Slovanům platný, o tom nás čas poučil. (Dokonč.) TAD. ST. GRAßOWSKI: Stefan Žeromski (Maurycy Zych). I. Studentské obrázk y. 4 Znáte polské studenty z tak zvaného ruského záboru? Znáte ty popelavě šedé a tmavé čepice se štítky a dlouhé, Šedivé pláště s lesklými knoflíky, šedivé jako nevlídný osud těch mladých duší, které od nejútlejších let spoutány jsou okovy poddanství, bezbarvé a němé jako slova carských úkazů? Znáte ty bledé tváře s rozčechranými kšticemi a ohnivýma očima, v nichž stále zápasí nadšený zápal s věčnou bázní a umělým pokrytectvím, tak vášnivé a výmluvné, přes to, že spoutány jsou věčnou ralčelivostí ? Kráčeli dva druhou šíranou, okolo vln v snění jdou — uviděl jsem dvojí lásku, dvoje štěstí oněch dvou ... Noční žalm. Hvězd spěchá půlnoční přes kraje ticho, zlato; preškoda to, duchu, kam bloudíš zoufaje? Přešumél ptáček plaše háj "za družicí; tam -— květ snící: vůně a šepot již obkroužil kraj. Vyšli.zrak ještě ku hvězdám v dál: světlá cesta v bájná města, touhy tam duší pějí svňj žal. - Slyš zdola: rody to stromoví kdes po obzore dálna moře álou hymnu nížin 'do nebes. Jak ze škeble směsice hukotů: dech to laje, ne slast ráje, ~ ' ne bolesti, a plno je snů. Uprostřed rozestři perutí kyn jak dvě zory, ve vichory palťs harfou, v niž sáh' Hospodin. '■'isÉM ADOLF ČERNÝ: Vlastní životopis Jana Arnošta Smolena. ■'-:"■■ (Dokončení.) -ti,VA^1(;leí UľaŽUje' Že za tohoto nového, svěžího života poli- SfS,128 a4-tak? Lužick*m Srbůra troch* volnéji dýchati, rozhodl se, že přesídlí z Lipska do Budyšína. To -také uskutečnil po letnicích 1848 cítě, že nyní, když byla prohlášena »svoboda tisku<, nadešel čas, aby převzal redakci srbského časopisu »Ty d žeň ska Nowina« a v něm pracoval ve prospěch srbské národnosti. Redakci také opravdu dostal.*) >Týdenní Novinu«, jež dotud vycházela jen na půl archu, rozšířil na celý arch. To ve spojení s okolností, že směl psáti také o politice a .. z ní dát zavívati horlivému srbskému duchu, rozmnožilo počet odběratelů za měsíc ze 375 na 872. Své heslo, »ať se Němci starají o sebe a Srbové také o sebe«, Smoler uváděl do života také zakládáním srbských spolků po srbských osadách, ovšem vždy s úředním povolením. Střediskem j ich bylo »B u d y s k e s e r b s k e t o w a ŕ-st w o« a jenerálním jejich tajemníkem byl Smoleŕ. V těchto spolcích jednalo se jen o tom, co by mohlo srbské národnosti prospěti; při tom se Srbům podařilo, že mohli po prvé vysiati do saského sněmu několik horlivých srbských poslanců. A jakou vážností k srbskému jazyku byl srbský lid naplněn, když slyšel,-, že jest možno srbskými slovy i o nejdůležitějších lidských záležitostech veřejně mluviti! Všude tehdy národové svým vládám předkládali různé žádosti, i není divu, že také Srbové poslali saskému ministerstvu petici, v níž žádali, aby v kostele, ve škole a před soudem bylo srbské řeči uděleno rovné právo s německou, jakož i aby na budyšínském gymnasiu a učitelském semináři bylo zavedeno vyučování srbštině pro srbské gymnasisty aseminaristy. Patnáctičlenná srbská deputace podala petici k ministerstvu, načež poklonila se také králi, u něhož si vyžádala audienci. To se králi velmi líbilo, nebof v tehdejší době, každým dnem více k re-, publikánství se klonící, málokdo se po králi ptal.' Po několika měsících saské ministerstvo poslalo srbským petentům odpověď, v níž prohlásilo, že jest ochotno jejich žádostem vyhověti, ač v užších rozměrech.**) Reakce, kteráž potom za nového ministra *) Převzal ji od Července 1884. **) Petici, vypracovanou zvláštním výborem za předsednictví Imišova a opatřenou 5000 podpisy, odevzdala předsedovi saského ministerstva šestnáctičlenná srbská deputace 2o. července 1848. Odpoveď došla až po 13 měsících — bylo třeba květnové revoluce r. 1849, v níž jedinými královými ochránci byli srbští vojáci, aby vláda vyřídila spravedlivé a nanejvýš', umírněné požadavky Srbu, do krajnosti konservátivních a pokorných. Vyřízení ze dne 28. srpna 1849 však značné zklamalo srbské nadeje — neposkytlo jim ani toho mála, jehož se ve své. skromnosti peticí-domáhali. Přece však obsahovalo některá prospešná ustanovení, která byla aspoň krůčkem ku ' předu. Tak na př. ustanovovalo, že v obecných školách; navštěvovaných srbskými dětmi, m á se vyučovati srbskému čtení a také náboženství na základě srbského jazyka, kdežto dosud zákon školní to pouze dovoloval;, dále, že pro Srby Lužické evangelického i katolického vyznání z Drážďan a okolí mají se čtyřikrát ročně konati srbské bohoslužby; že při soudech a úřadech, kde toho třeba, mají býti přísežní tlumočníci srbského jazyka; dále zavedena luž. srbština jako nepovinný předmět na gymnasiu budyšínském (kde Smoleŕ jmenován prvním učitelem svbštiny), na evang. učitelském ústavě zemských stavu lužických, jakož i v nově založeném katol. semináři učitelském. ■Beusta nastala, sice zničila mnoho z toho, co bylo předešlé ministerstvo Srbům povolilo, ale mnoho přece ještě zbylo. " Zatím republikánství mezi Němci nabylo^ takové síly, že .v různých německých krajích vypukly revoluce, směřující k založení německé republiky. Tak se stalo i v Sasku, kdež revoluce nejvíce zuřila v Drážďanech. Republikáni nechtěli krále z města propustiti, ale on přece šťastně prchl, chráněn srbskými vojáky Albertova pluku. Po královo útěku stal se hlavou nové, prozatímně saské vlády Němec Tschirner z Budyšína. K němu připojili se různí revolucionáři z rozličných zemí, mimo jiné také Bakunin. Ten přijel kteréhosi dne do Budyšína k Smo-leřovi. jemuž se sice představil jako ruský Slovan, ále pode jménem Ubril*), vyprávěje německy, že byl na tak zvaném slovanském sjezde v Praze a že si umínil při té příležitosti navštíviti Lužické Srby. Na odchodu pozval k sobě Smoleřa do hostince na oběd. Smoíeř hned vyprávěl svým známým o této návštěvo. . Mezi nimi byli i někteří, kteří také pobyli v Praze na sjezde, ä jeden z nich, kterýž viděl od Smoleřa vycházeti cizince, jejž Smoleř jmenoval JJbrilem, řekl mu, že Ubril je vlastně Bakunin. Smoleř'však přece k němu do hostince Šel. Tam se cizinec hned sám prohlásil za Bakunina á dodal, že přijel s určitým záměrem, - jejž by mu měl Smoleř pomoci uskutečniti, požívaje mezi Srby všeobecně důvěry, jak prý Bakuninovi Tschirner řekl. Při tom Smoleřovi do ucha pošeptal, že jeho záměrem jest, pomocí Smo-lerovou rozdmýchati. mezi Srby revoluci. »Avšak,« připomněl, . »mluvme polsky, neboř německou naši rozmluvu mohl by někdo 'vyslechnouti.« Ale Smoleř pováživ, že by Poláci mohli býti kompromitovaní, kdyby se vyjednávalo polsky, odpověděl, že "Bakuninovi lépe porozumí, když bude mluviti německy. Bakunin svolila ...pravil, že sice již v Drážďanech zvěděl, že Srbové proti králi nepotáhnou, alej jak myslí, že bude spíše možno srbské rolníky pomocí Smoleřovou poštvati, aby se vrhli na své německé, pány. statkáře a zapálili jim dvory — čímž by byla revoluce vznícena! Smoleř .odpověděl, že srbští rolníci na statkáře ■■• nepotáhnou, poněvadž jim statkáři od r. 1835 ani jako Němci, ani jako vrchnosti nemají co rozkazovati. Německý velkostatkář**) má mnoho pozemkův a srbský rolník málo — avšak jinak jsou si rovni a oběma jest platiti mnoho nebo méně daní-podle toho, mají-li mnoho nebo málo majetku. A umí-li statkář trochu srbsky a dovede-li sedlákům dobře raditi, bývá v obci volen i za představeného. »Hm,« prohodil Bakunin — »tedy zde z revoluce nebude nic. Mluvme o. něčem jiném.« Vyprávěl mimo jiné, jak dal v Drážďanech zapáliti královský zámek, ale že pohříchu jen málo vyhořelo. Když se ho Smoleř otázal, proč takové zbyteč- , ..'-,*) Možná, že se Smoleř přeslechl a že jméno znělo trochu jinak. (Poznámka Smoleŕova.) - **) V originále »ryčeřkubleř«, to jest majetník I. zv. »rytířského statku« (ryderkiibfo, něm. Rittergut). i. nosti činí, odpověděl mu: »Mein Beruf ist es, das Bestehende zu zerstören: sei es eine Regierungsform, sei es das Schloss des König oder der Palast eines Reichen.« (To jest: Mým povoláním jest ničiti vše dosavadní, budiž to forma vládní, či královský zámek nebo palác boháčův).— Když se ho Smoleř dále tázal, co nového chce po zničení starých forem a nádherných věcí zbudovati, Bakunin opět odpověděl: »Zerstören ist mein Beruf; den Neubau mögen andere besorgen«. (To jest: Mým povoláním jest ničiti — o budování nového af se postarají jiní.) — Smoleř si dovolil na to říci, že podle jeho dosavadní zkušenosti každý rozumný člověk bouraje starý dům pomýšlí na to, jak na jeho místě zbudovati nový, lepší. Bakunin odpověděl: »Meine Weisheit besteht im Zerstören. Lassen Sie mir diese! Ihre Weisheit besteht, wie es scheint, im Afbauen. Ich lasse Sie Ihnen. Wir werden ja sehen, wer von uns der Welt den grössten Nutzen schafft«! (Má moudrost jest: bořiti. Nechte mi ji. Vaše moudrost jest: stavěti, jak se zdá. Ponechám vám ji. Uvidíme, kdo z nás světu více prospěje.) — Aby se nepohádali, počal Smoleř rozmluvu o jiných věcech. Za nějaký čas odjel Bakunin do Drážďan, a Smoleř ho nikdy již nespatřil. Drážďanského povstání se pak žádný Srb nesúčastnil. R. 1850 bezdětný saský král August poslal do Budyšína prince Alberta, staršího syna svého bratra Jana. Poněvadž princ Jan byl následníkem krále Augusta, měl princ Albert naději, že bude saským králem. Celý svět měl za to, že byl do Budyšína poslán proto, aby u svého tamějšího pluku převzal funkci ma- ' jorskou. Bylo tomu sice tak, ale Albertův pobyt v Budyšíně měl kromě toho ještě jiný účel. Smoleř byl totiž jednoho1 dne povolán do královského hradu v Drážďanech, a tam mu bylo řečeno, že královská rodina za to, že srbští vojáci krále r. 1849 tak věrně chránili, chce srbskému národu uznání takové věrnosti tím projeviti, že princ Albert bude se v Budyšíně učiti srbsky; Smoleř že má býti jeho učitelem srbštiny. To se také dalo po celý čas princova pobytu v Budyšíně, který trval asi půldruhého roku. Na národní uvědomění srbského lidu mělo to silný vliv. Srbové, jimž po mnoho století Němci namlouvali, že jejich řeč je ničemná a že bude pro ně lépe, když ji zapomenou — pojednou k svému radostnému úžasu viděli, že princ Albert se jí učí. I říkali si, že tato řeč, když se jí obírá příští král, jest patrně také krále hodna — a tím spíše královských poddaných. A tak nyní i ti Srbové, kteří počali německému blábolení věřiti, nevěřili nyní již tupitelům srbské řeči, nýbrž den ode dne více si jí vážili. A když také po čase poznali, že nejsou bez příbuzných, nýbrž že mají na sto milionů bratří, třeba hodně vzdálených — upevnila se v nich naděje, že srbský národ srbským zůstaneš ti. ib-ti) na radu Smoleŕovu vydána první srbská »Proty-ka«*) a na návrh kantora**) K o c o r a***) uspořádána v Budyšíně první pěvecká slavnost (s pěwanski s w j e d ž e ň): Obojí má pro srbský národ velkou důležitost. Kalendář je celoroční četbou v každém domě — a pěvecká slavnost Němcům každéno roku dokazuje, že srbská řeč a srbská hudba hodí se do salonu jako kterákoli jiná. Kromě toho jest velmi závažno, že na pěvecké ' slavnosti sjíždějí se do Budyšína Srbové i z nejvzdálenějších končin a zde znova rozněcují svoje vlastenecké city. První takovou ; slavnost provedli jen učitelé, později zpívalo vždy asi 100 pěvců a 50 pěvkýň; po koncertě je-slavnostní večeře a po ní krásný ples. Smoleŕ měl při tom na starosti všecky potřebné přípravy. R. 184-6 nemálo se pyšnil, zahajuje s nejhorlivější srbskou vlastenkou první takový ples za zvuků polonézy Kosciuszkovy. R. 184-8 založen v Budyšíně spolek »B j e s a d a«, aby v něm tamější Srbové nalezli po denní práci srbskou zábavu a srbské ODAreselení. V nř se pořádají srbské přednášky, srbské pěvecké -večery a ochotnická divadelní představení. »Bjesada« také tím ; prospívá, že zamezuje poněmčování rozličných srbských rodin, které by še jinak bavily ■ německy. Smoleř byl po 25 let jejím předsedou.. Když r. .1849 řádila v Dráždctnech revoluce, přebývali klidně v Budyšíně všelicí cizí Slované, jež sem přihnaly nepokoje z bližších, i vzdálenějších zemí. Z Poznaně přijel polský spiso-: vatel R o m a n Z m ó r s k i, z Krakova polský básník Teofil L e n'a r t ô w i c ž, dále byli zde ruský unita Téri eck i j, Ma-Iorus W as i 1 e wie z z Haliče a konečně chorvatský spisovatel T o'p ol o v i č, kteří se odebrali do Budyšína, poněvadž Windisch-grätz pražský. slovanský sjezd rozehnal. Kromě toho přebýval v Lužici také mladý Polák G o le. bow s k i. Ale jejich klidný život byl náhle přerušen. Saský král žádal krále pruského o pomoc proti drážďanským povstalcům, i záhy s_e proslýchalo, že se blíží pruské "vojsko, aby revoluci, v Sasku potlačilo. Dva pluky Průsaků měly obsaditi také Budyšín, pročež Smoleř rozeslal všecky slovanské hosty po vsích, a to hlavně do rodin protestantských duchovních. Záhy však je povolal zase nazpět do Budyšína, poněvadž pruští vojáci, kteří obsadili pokojné město, náleželi k. poznaňské zemské obraně a byli většinou Poláci. Tito dostali, nejlepší byty a záhy se spřátelili se Smoleřem a jeho' druhy. Když byl v Sasku a v jiných zemích obnoven zase pokoj, vrátili se také'jmenovaní slovanští hosté domů; jenom Zmor ski *) Kalendář. **) Titul, jenž bývá v Nemecku udílen zasloužilým učitelům. ***) Karel. August.Kocor (1822—190*) později proslul jako hudební skladatel. Vytvořil čelné písnč v duchu národním, vetší skladby ora-torické i jednu operu, ale i tyto větší skladby jsou vlastně jen cykly písní. Všecky své pěvecké skladby komponoval na slova Zejleřova. zůstal v Budyšíně a vydával zde polský měsíčník »Stádo«.*) Také Len ar t o wie z bydlil dále v Budyšíně. O tom se nějak dověděla drážďanská policie i žádala, aby hned Sasko opustil. Smoleř s ním hned vyjel do vsi Novošlic, kdež byl obecním představeným zemský poslanec Petr Gyž, Srb. Ten na žádost Smolerovu svolal obecní schůzi a doporučil jí, aby přijala Lenar-, towicze do obce a ručila za něj vůči úřadům. To se také stalo; akt byl sepsán a podepsán. Cyž jej poslal do Drážďan a policie byla nucena svůj požadavek odvolati; neboť co mohla proti Lenar-tovviczovi podniknouti, když za něj spolu ručil zemský poslanec? R. 1850 stal se Smoleř saským poddaným a budyšínskym měšťanem. »Týdenní Novinu« převzal do vlastního nákladu a nazval ji nejdříve »Týdenními« (T y d ž e ň s k e N o w i n y) a později »Srbskými Novinami« (tí e r b s k e N o w i n y), jak sé tento list .nazývá podnes. Pričiňoval se ze všech sil, nelituje nákladu, aby' Srbské Noviny a s nimi dobrý srbský duch docházely vždy většího rozšíření v lidu. Při tom učinil dluh na 5000 tolaru (15.000 marek), než přišel čas, kdy se Srbské Noviny počaly vypláceti. Teprve minulého roku tento dluh doplatil. . Zároveň od r. 1849 vydával svým nákladem »Slav i sehe Jahrbücher« a potom »S lavisches G e n t r a í b 1 a 1.1« až do r. 1870.**) R. 1860 počal vydávati svým nákladem měsíčník »Lužičan«. 'poněvadž vzdělaní Srbové toužili míti vhodný pro ně časopis. Také tento list v prvních letech nevynášel, co stál. i A ač mu bylo za těchto okolností mnoho bídy a strádání přetrpěti, přece si r. 1873 uvalil zase novou velkou starost na bedra pro srbský národ. »Spolek Matice Srbské« (T o w a ŕ s t w o M a č i c y S e r b s k e j e) totiž nashromáždil po čase bohatou knihovnu a krásnou sbírku starožitností, ale poněvadž neměl vlastního domu, přechovávaly se knihy i starožitné předměty u toho neb onoho člena. Tím ovšem trpěly a byly zřídka přístupny. Proto se o tom mnoho let mluvilo, že by bylo třeba koupiti pro Matici dům — ale nebylo peněz. Když tu byla na prodej krásná a rozsáhlá usedlost v nejlepší poloze uprostřed města, nezbývalo, než aby ji Smoleř na vlastní pěst za 22.000 tolarů pro Matici koupil, ačkoli právě byl sto složiti pouze 500 tolarů. Později sehnal 10.000 tolarů (30.000 marek) na uskuteč- *) R. Zmorski (nar. 1S24 ve Varšavi"') vylíčil polom svůj pobyt v Lužici a své dojmy spiskem »Cztery lata w Luzacyi«. Z Lužice odebral se do záp, Evropy a r. 1859 vrátil se do Varšavy; po povstání r. 1863 odešel však opět do ciziny a zemřel r. 1867 v Drážďanech. Sebrané jeho básně vyšly po jebo smrti v Lipsku. **) Lipské »Jahrbücher fU r si a vis ch e Literatur, Kunst und Wissenschaft« převzal od Jordána a vydával v Budyšíně nejprve od r. 184-8—4-9 a po tříleté přestávce znova od r. 1852—56. V letech 1862—64 vydával »Z e i t s ch r i f t für s 1 a v i s c h e Li t e r a t u r, Kunst und Wissenschaft« a v letech 1865 —186S »Gen tralblä tt er für slavische Literatur und Bibliographie«. -Slovanský Přehled XII. č. !,-(;., leden-březen 1910. 14 není koupě; úroky z ostatního dluhu, na usedlostí váznoucího, hradí její výnos — nedostává-li se, musí Smoleŕ z vlastní kapsy doplatiti. Ale Mačica má nyní svůj dům a místnosti pro sve sbírky, á až bude s pomocí boží a dobrých lidí postaven nový matiční dům, ponese při své dobré poloze tolik, že bude lze každého roku z výtěžku hezký peníz vynaložiti na srbskou literaturu. Kromě toho nalezne v něm »Bjesada« slušnou místnost pro své schůze — a bude zde také vždy pohotově prostorná síň pro koncerty, přednášky, ochotnická představení, plesy a různá shromáždění srbských spolků. , Z rozličných obtíží, překážejících rozvoji srbského národa, bylo nejhorší, že Srbové byli nuceni své srbské knihy tisknouti v německých tiskárnách. Němci jim tiskli jen tehdy, když se jim líbilo — a takové odkládání trvalo mnohdy 2—"3 léta. Tato obtíž byla čím dál nesnesitelnější, poněvadž srbské písemnictví každým rokem rostlo- Srbský lid požadoval čím dál více srbských knih a časopisů, i bylo nebezpečenství, že se obrátí k německé literatuře a tím k Němectvu, když nedostane potřebných spisů v srbské řeči. Maje to na mysli, založil Smoleŕ novou srbskou tiskárnu a umístil ji v matiční usedlosti, dav tam pro ni upraviti starou kůlnu. To se stalo v září 1875; peníze na zakoupení této tiskárny půjčila jistá záložna v české Praze. Tiskárna stála dosud 24.000 marek, alé í2.000 marek jest již z dosavadního jejího výtěžku zaplaceno; zbývající dluh bude zaplacen nejméně za 4 léta. Knihtiskárna je tak dobře vypravena a tak prakticky zřízena, že může konkurovati s kteroukoli jinou provinciální tiskárnou, ba jest v celé provincii jediná, která tiskne také hudebniny. Tiskne v ní také mnoho Němců, čímž i oni k jejímu rozkvětu přispívají. A že jest nejmocnější podporou svobodného rozvoje srJxské literatury, vyplývá jasně z toho, že za první čtyři léta jejího trvání bylo v ní vytištěno více srbských literárních produktů, nežli jich vyšlo za předešlých 15 let ve všech ostatních tiskárnách dohromady. A zdá se, že jich bude v novém čtyřletí ještě více- R 187 . . (?)*) počali srbští studenti vydávati měsíčník >.Lipa Serb ska«, jehož redakci Smoleŕ r. 187..**) převzal; faktickým redaktorem je stud. katolické theologie J. Bart. Od r. 1881 vychází u Smoleŕa »S' e r b s k i Hospodař«, časopis pro srbské rolníky.***) Psáno ve Varšavo od 21.—31. března 1881. '*) R. 1876. První tento ročník byl jen autograft)ván; časopis toho roku vycházel ob měsíc a teprve od II. roč. stal se měsíčníkem. **) R; 1877 převzal Smoleŕ >Lípu Srbskou« do svého nákladu a. také ji podepisoval jako zodpovědný redaktor. R. 1882 spojením »Lužičana« a »Lípy Srbské« vznikla »řaižica«, kterou Smoleŕ rovněž převzal do svého nákladu a která vychází podnes. ***) Vychází rovněž podnes. E p i 1 O g. Co bylo by dále třeba říci o Smolerovč všeliké jiné činnosti na národním poli lužicko-srbském, připomeneme jindy. Zde ukazujeme našim čtenářům ještě jen na to, že Smoleŕ v březnu 1881, tedy již 65 lety, odebral se do Varšavy, chtěje pomocí polských pobratimů odpomoci strašné duchovní bídě pruských Srbů. V pruské části srbské země je totiž nyní uprázd-něno 10 duchovních míst — a nebudou-li letos a napřesrok obsazena slovanskými duchovními, dosadí tam úřady Němce a 10 srbských osad se poněmčí. Srbové sami nemají této chvíle duchovních k odstranění takového nebezpečenství, ale z česko-slovanského duchovenstva mohli by Srbové potřebný počet duchovních dostati. K jich přesídlení do Lužice a jich přípravě pro srbská duchovní místa je však třeba ihned tolik peněz, že by jich Srbové sami sebrati nemohli. Proto na radu svého polského přítele advokáta Parczevvského a na doporučení slavného polského spisovatele .1. I. Kraszewského poslali Smoleŕa do Polska, aby tam hledal pomoci a tou aby Srby z nynější jejich hrozivé bídy vysvobodil. Napsáno ve Varšavě od 21. —31. března 1881. Tím končí varšavská autobiografie Smoleŕova.*) Smoleŕ netušil, že tím provedl bilanci skoro celého svého života, jehož potom bylo jen na krátko. Máme-li stručný tento přehled života jeho doplniti, zbývá již jen málo dodati. Smoleŕ ve Varšavě, kamž jej provázel také Michal Hórnik, hledal příznivce nejen účelu v autobiografii uvedenému, ale i Matici a jejímu domu, jakož i »Towarstwu pomocy za studowacych Serbow«. Jak patrno z výkazů, otiskovaných v »Lužičanu«, našel zde opravdu hojně porozumění — mnohem více než v Petrohradě, kam se následujícího roku odebral. V Rusku zdržen byl chorobou až do jara 1883; za tu dobu navštívil kromě Petrohradu i Nižní Novgorod, Kazan, Moskvu a Kyjev.**) Do Lužice vrátil se úplně podlomen a 13. června následujího roku zemřel.' »Byl to muž nesmírně energický a ideální, v němž jako v ohnisku soustředěno bylo takřka celé lužické probuzeni. Jemu plným právem přísluší název patriarchy lužickosrbského národa a vzkřisilele lužickosrbského jazyka; počalc se vším nadšením a úsilím pracovati v době úplné stagnace na Lužici, kdy i vlastenci jako Lubjenski pozbývali naděje v budoucnost lužickosrbského národa a skládali ruce v klín. V té době Smoleŕ rázem probudil spící a postavil lužické znovuzrození na základ lidový *) -K rukopisu v červené perkálové vazbě přiložen jest (ale nepřivázán) ještě polský věcný obsah, psaný rovněž rukou Smoleŕovou. **) Před tím byl v Rusku již na slovanském sjezde v Moskvě r. 18G7. a slovanský. Lidové písné lužické vydává pravopisem analogickým, sestaveným na základě pravopisů příbuzných jazyku slovanských, jímž před tím již vydal německo-srbské rozmluvy, a celé další dílo probuzenské zakládá na vzorech slovanských; jež mu poskytovalo hlavně probuzení české a jihoslovanský illy-rismus. A dílem tím vyplňuje celý svůj život, nedávaje se od něho odvésti ničím, ani chorobou, ani zápasem o hmotnou existenci, ani skvělými nabídkami z ciziny«.*) Končím touto charakteristikou, kterou jsem podal již v Ottově Slovníku Naučném, zůstavuje si obšírné vylíčení života a působení Smolerova na dobu pozdější, k stému výročí jeho narození. Zatím podávám slovanské veřejnosti tento stručný vlastní životopis Smoleruv, který v nejednom směru doplňuje druhou autobiografií (vznikem pozdější), uveřejněnou v knize Jmišově.