Zrození a smrt autora
                              Od Giorgia Vasariho k Rolandu Barthesovi

                    Parmigianino, Vlastní portrét v konvexním zrcadle, cca 1524

                                           Giorgio Vasari
                                            (1511-1574)

•            Malíř, architekt

•            První významný sběratel kreseb

•            Spoluzakladatel florentské Accademia del disegno, 1562-63

•            Autor životopisů vý-tvarných umělců               (1. vyd. 1550,                2.,
upravené, 1568)

                                       Giorgio Vasari – malíř
                      Vlevo: Neposkvrněné Početí P. Marie, olej na dřevě, 1541
  Vpravo: Sv. Lukáš maluje Madonu, cca 1565: freska pro kapli Accademia del disegno ve florentském
                            kostele SS. Annunziata (autoportrétní rysy)

                                     Giorgio Vasari – architekt
                Uffizi (původně úřadovny, nyní sídlo galerie) ve Florencii, 1560-81
                     Náhrobek Michelangela, 1570, Florencie, kostel Santa Croce

                                     Giorgio Vasari - teoretik

                      Příklady autorských signatur: J. van Eyck, Michelangelo

                                   Umělec jako romantický hrdina:
                                            E. Delacroix

                                           Roland Barthes
                                       text Smrt autora, 1967

                                            Smrt autora?

•             R. Barthes v eseji Smrt autora a ve studii Kritika a  pravda (Critique et vérité,
1966) ukazuje, že „autorská funkce“ existující v díle není historicky stabilní. Tvrdí, že
vysvětlovat dílo vzhledem k jeho původci je nebezpečný individualismus, znamenalo by to uvěznit dílo
v představovaném já jeho tvůrce. Je proto nutno privilegovat text, nikoli jako osobní výpověď 
autora-boha,  ale jako „tkáň citací z nesčetných  kulturních center“. Odtud lze vyvodit, že
interpret nemá zkoumat autorovy intence, ale zaměřit se na působení díla v aktuálních
kontextech.                                              

•             Michel Foucault v knize Archéologie du savoir (Archeologie vědění, 1973) a stati Co je
autor podřizuje autora řádu diskursu. Autor byl např. vymezen vztahem k trestnímu zákonu jako někdo
odpovědný za svůj spis, jindy na základě atribuce díla dané všeobecným konsensem těch, kteří mají
autoritu. Podle Foucaulta není autor jednotnou subjektivitou, je v diskursu disociován na různé
„modality“, tj. např. pozice, z nichž  se promlouvá  (tj. jaký má  promluva vztah k předmětu, o
němž  hovoří, nebo k publiku), instituce, vzhledem k nimž má promluva autoritu, atd.

•             Srov. Ladislav Kesner v úvodu antologie Vizuální teorie: V určitých akademických
kruzích se staly velmi populárními různé formy kritiky a přehodnocování konceptu „autora“ či
„tvůrce-génia“, které vycházejí z extrémních argumentů Foucalta a Barthese vyhlašujících „smrt
autora“. (2. vyd., 2005, s. 48-49)